čtvrtek 27. června 2013

Radim Bělohrad - Osobní identita

89 Locke - identita jako psych. kontinuita
101 esenciální vlastnosti - má ve všech možných světech
104 problém zárodku - zárodek nemá psych. charakteristiku, takže jsme nikdy nebyli zárodky...takže místo Locka animalismus: čistě bio-charakteristiky identity (kontinuita metabolismu, kardiovaskulárního systému,...)

AD: chyba už je v tomto dualismu: jak se liší psycho- od bio - charakteristik?
107 u animalismu zas problém mrtvoly: přežijeme svou vlastní smrt jako mrtvoly, to je problém

AD: PSEUDOPROBLÉM

118 Lynne Bakerová: jsme OSOBY- máme schopnost mít perspektivu první osoby

119 odmítá, že esenciálními jsou jen vnitřní vlastnosti, ale patří mezi ně podle ní i to, jak se věc chová, jakou má funkci, do jakých relací vstupuje s jinými objekty

131 pokud je osoba schopna myslet myšlenku "jsem osoba", pak musí nutně splňovat perspektivu první osoby a pak být osobou...AD: co znamená myslet myšlenku???!!! jde o pseudoargument, protože problém se vrací v tomto bodě v úplně stejné podobě

150 připisujeme si odpovědnost, vinu, zásluhu, odměnu, trest za minulé skutky úplně stejně jako za přítomné - ANO, to je důležité rozpracovat...není-li mé já stejné jako minulé já, je to totiž nesprávné





pondělí 24. června 2013

Jak poznat, že jde o intuici nadpřirozena? BŮH...

a) podle intenzity
b) podle kvality: přichází zvenčí, já jsem při tom pasivní, jen tomu otevřený nebo přichází z největší hlubiny, v níž mizí rozdělení na subjekt a objekt, takže nelze říci, že je to subjektivní
c) je to přirozené, stabilní, dlouhodobé: základní pocit, že existuje morální řád, objektivní hodnoty dobra a krásy

- vše lze zpochybnit s tím, že jde jen o výtvor mozku nebo přirozený biologický pud nás "sociálních opic"

tento pud není tolik mechanický jako např. sexuální pud, protože je ve vývojově mladších oblastech mozku spojených se zrcadlovými neurony (kultura, memy, empatie, sociální učení), myšlením (prefrontální kortex, čelní laloky kůry mozku), rozhodováním - proto nás to nenutí jako třeba pud hladu...proto jde o Kantovský "imperativ", který nás vybízí, ale nenutí...můžeme se postavit proti němu, ale přece víme, že bychom neměli


cítíme jako přirozené, že bychom neměli ubližovat: ale to může být sociální pud
cítíme pocity vznešenosti, posvátnosti, objektivní věčné a nutné, pro všechny závazné HODNOTY mravního věčného řádu: ale to může být jen naše vnímání, naše emoce produkující ILUZI transcendence, nadpřirozena (co je to vlastně transcendence? jak se liší od imanence? kde vede hranice? jaké je kritérium?)

POKUD však Bůh je, všem zřejmě nabízí jasnou evidenci toho, že tomu tak je (v některých situacích možná více než v jiných, snad i pod vlivem našich rozhodnutí přijmout nabízenou milost/víru jako Boží dar nebo našich rozhodnutí k hříchu, odvrácení od Boha)

sebeklamem je tedy buď ateismus nebo teismus

nestojí nakonec za vírou rozhodnutí, akt (snad svobodné, snad osobnostně a emočně motivované) volby? rozhodnout se, že můj pocit je od Boha nebo je to jen můj pud

je zde pořád důležitá a reálná možnost, že Bůh existuje...a pokud ano, tak to zřejmě všichni do určité míry víme/tušíme

nakolik se na nevíře může podílet vadný obrázek Boha daný možná našimi špatnými otci či špatnými kněžskými vzory? (Bůh jako můj autoritářský otec/matka/kněz/učitel, Bůh Božského hněvu a pomsty, odplaty)

jakou barvu, zvuk, tón, příchuť má pro tebe slovo BŮH? začneš se bát nebo usmívat?

je Bůh osobní nebo se nám jako osoba přibližuje, ač je ne-osobní, nad-osobní, mimo-osobní?


není Bůh jen obzvláště chytlavý mem produkující silné emoce a navázaný na biologické infantilní potřeby dokonalého silného otce a pečující absolutně laskavé matky?

víme všichni uvnitř, ač to někteří či někdy potlačujeme, že Bůh, či minimálně morálka, existuje? a že má morálka nadpřirozený charakter, je objektivní hodnotou?

lidé si snaží představit ontologický základ podle analogií s částmi světa, které znají a považují za důležité: vše je živé, oduševnělé, kosmické vědomí, svět jako vyvíjející se živočich, organismus, svět jako strom života...a věda vše zredukovala na svět jako KAUZÁLNÍ STROJEK..zčásti Tomášova myšlenka: neudělala to snad věda proto, že
a) tato představa je nejsnáze pochopitelná, takže se s ní snadno ve vědě pracuje, dělají se s ní dobře predikce...
b) takže vědecké kauzální zákony jsou jen povrchovými zákony světa sloužícími lidským účelům: jen instrumenty člověka k predikcím, které se mu zdají velmi přesné, protože nepoznal větší míru přesnosti...a pod nimi leží hlubší zákony, hlubší kauzalita + věda si všímá zákonů v našem časovém rámci, neregistruje zákony, které se projevují třeba jen v řádu miliónů let či naopak ve velmi krátkých časových okamžicích (např. pod mírou pikosekund)
c) není tato představa světa jako kauzálního stroje tak snadno pochopitelná právě proto, že jde JEN o lidský výmysl uzpůsobený lidskému myšlení?
- jistě jde o plodnou hypotézu přinášející člověku hodně moci (technika), je však svět skutečně takovýto?












emoce a ontologie

dřív jsem si myslel:
když vidím svět jen přes rozum, vidím banální invarianty, základní ontologické formy světa, základní schémata, které vidí každý, ale protože nemám emoce, mnoho mi toho ze světa uniká

myšlenka od Toma:
když vidím svět jen skrze rozum, možná nevidím základní ontologické schémata, ale jen své konstrukty: rozum vidí jen to, co sám předtím vytvořil

proč? protože oddělit emoce od rozumu je cosi umělého, poznání se tím nejen ochuzuje, ale také zásadně deformuje

každý vjem je vedený emocí, zasazený do emočního rámce

mám utkvělou představu (emoci!), že depresivní ladění vidí svět nejpravdivěji: vše je banální, absurdní, stejně všichni zemřeme, jsme jen stroje na předání genů skrze sex atd...

ale tak to není - je mnoho ladění, jak se na svět dívat, některá mohou být adekvátnější než jiná...zřejmě však neexistuje jediné dokonalé, definitivní, od emocí OČIŠTĚNÉ poznání světa...spíše je zde více perspektiv různě emočně naladěných a vzájemně se doplňujících

tzv. objektivní poznání je mechanické, potom vidí i svět jako mechanismus, pasivní objekt, kauzální strojek...samo je takové, svou vlastní povahu projektuje do světa

ano, to je možné: depresivní člověk vidí depresivní svět, mechanický "objektivní" pozorovatel pak chápe svět jako mechanický objekt, pozorovatel vyprázdněný od svých emocí ho chápe jako chladný, prázdný, lhostejný...

projektujeme do ontologie světa své vlastní naladění

jaký je však ontologický základ světa?
nevíme
lze říci, že je to pustina, prázdnota, kauzální strojek? nebo je to spíše komplexita, vývoj, pohyb, dobrodružství, tajemství?

sobota 22. června 2013

nové věci k jáství

jáství - celek, ne souhrn částí
vím, že jsem - nevím, co jsem
co jsem? - presupozice: jsem něco/někdo/věc...něco mezi něčím a ničím: vlastnost, akcident, stav, proces, událost, síť vztahů...

já - základ, podklad...ten, kdo se ptá
tři úrovně:
a) nevědomé stavy
b) vědomé stavy
c) jáství
- a) je vždy, b) někdy, c) výjimečně - z nižšího někdy roste vyšší takto vzestupně...vědomí může být bez já, já nemůže být bez vědomí, nevědomí může být bez vědomí, vědomí (asi) nemůže být bez nevědomí

vědomí může existovat bez jáství
jáství hodně souvisí s procesem sebeuvědomění

co je jáství?
myslíme tím pokaždé něco jiného: typické čísti jáství, pohledy, náhledy na něj, jeho typické části

jaký je rozdíl mezi jástvím samotným a jeho pouhým pociťováním?

já:
a) věc
b) pocit jáství
c) sebe-reflexivní pohled na já
d) pojem já

"TOTO JSEM JÁ" - a) řečeno zvenčí (představuji si sebe jako vnější pasivní objekt)
- b) řečeno zevnitř (jsem neobjektivizovatelný subjekt)

JÁ JSEM...JSEM...EXISTUJI

mlha, neurčitost, temnost já...já jako prázdná forma, formální jednota, funkce, perspektiva první osoby
- pro uchopení jáství chybí pojmy, logika
- třeba já není nic určitého, má jen chudý proměnlivý obsah...rozpadlé na zlomky, tříšť, agregát

věc "já" úzce souvisí se sebe-zakoušením (1. úroveň: pocit, sebe-cit) a sebereflexí (2. úroveň: reflexe-pojem-dedukce-retrospektivní re-prezentace, re-konstrukce)

ale existuji, i když se nepociťuji a nereflektuji - nebo ne?!

já - jednota - celek ?!

TAO - neosobní, nadosobní, dynamické, nevyslovitelné, nepředpověditelné, živé, tiché, nejmocnější, tiché, nenápadné

co je základ reality?
a) neosobní bezduchý stroj
b) osobní Bůh
c) nad-osobní, mimo-osobní, ne-mechanický, mimo-vědomý, mimo-živý: negativní teologie

ten, kdo odsuzuje sobectví, vytváří falešnou iluzi, že sám sobcem není: toť vrchol sobectví!

jsem existence, bytí, život sám, čisté bytí, pohyb...

často spíše jen PASIVNĚ POZORUJI, jak se měním...přepadá mě únava např...bez mého přičinění
KDO to pozoruje...JE TO VŮBEC NĚKDO? NĚCO? NEOSOBNÍ MECHANICKÝ SYSTÉM SE OBČAS POJMENOVÁVÁ (vypovídá o sobě samém) JAKOŽTO "JÁ"

já jakožto soustřeďující se boj sjednocení, bod kulminace/vrchol/špička psychického kontinua/dimenze/živlu/média/procesu...jediné, tiché, neviditelné, pevné místo uprostřed diskursu řeči pronášené právě jedním tělem/organismem

když se chci poznat, "zatmím se", zamlžím, nejde se k sobě maximálně přiblížit, dotknout se sebe zvenčí nelze, zevnitř se sice znám hmatatelně dobře, ale nelze to jakkoliv pojmově uchopit ani jinak poznat...

tendence o jáství uvažovat jako o věci, osobě, středu, ohnisku, DUŠI, trvalé kontinuálně přetrvávající jednotě, celku, podkladu, základu

jsem hmota/látka...řídká látka...jemnohmotný...jsem pěna na hladině...jsem vítr...jemný vánek...ze sebe, v sobě usazen, schopen o sobě vědět, uvědomit si sebe sama




Jednáme vždy sobecky? a memy!!

vědomě určitě ne
nevědomě taky ne, protože jsme strháni altruistickými memy, které mají velkou sílu

síla memu je mmj. v tom, jak velkou emoci v člověku vyvolá - jak ho zasáhne, osloví, naplní...a na jak dlouho

v tomto podobnost náboženství a filozofie: očarování slovy skrze filozofování či skrze modlení, bibli, "svaté texty", zpěvy/mantry z Taizé

memy mohou sloužit zájmům určitých skupin (Nietzsche: zájmy kněží, Marx: zájmy továrníků, marxismus: zájmy dělníků)


OCD: posedlost memem, který má emoční náboj - zde se mem uchytil nikoliv tím, že ho CHCEME, ale že ho NECHCEME/potlačujeme

snadno se šíří:
a) jednoduché memy - snadné předání, kopírování, fixace
b) memy zapojené v konzistentním systému
c) memy přichycené nenápadně k významnějším memům (by-produkt) či z nich poskládané (spandrel)
d) memy emočně působivé, útočící na geny, biologické návyky, uspokojující jejich potřeby - typicky křesťanské memy infantilizující, vracející do dětské zranitelnosti, k milovanému Otci, varianty "zlobivé dítě" (vina), odpouštějící Otec, maminka (mateřský Bůh, Panna Marie), hřejivé teplo, hřejivá boží láska

je možné, že křesťanské nebo filozofické memy uspokojují genetické potřeby sexu, lásky, bezpečí slovy - vytvářejí jazykové konstrukty produkující odpovídající emoce...Bůh složený ze slov, kulturní "slovní" sublimace sexuálního chtíče

Slovo Boží, Písmo svaté, na počátku bylo Slovo, a to Slovo (božský Logos, rozum, princip) bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh...toto lze číst memeticky: slova nám učarují, změní nás, vzbuzují v nás emoce, šíří se skrze nás, na starých biologických potřebách budují nové, které mohou nakonec jít i proti nim (celibát, obětování, sebe-obětování)...


mohou geny nějak regulovat memetickou evoluci? jistě nesmí vymřít, protože memy jsou neseny lidskými těly, zejména lidskými mozky, i když nejen jimi (internet, radiové signály šířící se vesmírem, wikipedia, knihovny, ale memy žijí i v domestikovaných kočkách a psech - jsou právě způsobem jejich "šlechtění", a vůbec v jakémkoliv lidském ovlivnění)

memy mohou být do jisté míry na genech ve své evoluci nezávislé, i když nyní se spíš hovoří o koevoluci genů a memů

mohou memy více než geny podporovat skupinový výběr? to by ale musely být skupiny navzájem nezávislé...spíše je to tak, že memy skupiny TVOŘÍ: komunita křesťanů, muslimů...strukturují svět do skupin...což může být příčinou válek (nacionalismus, nacismus)...ale možná nakonec vyhrají memy, které jsou vše-lidské, budují kooperaci...k nim do jisté míry patří kapitalistické memy, které jsou úspěšné a tím, že všichni v jediném globálním ekonomickém trhu závisejí na všech, není užitečné válčit, ale spíše kooperovat (spíše, ne úplně)...tedy převaha kooperace, i když konkurence a konflikt nadále zůstávají strategicky výhodnými, ale zřejmě spíše lokální konflikty, nikoliv konflikt globální...první a druhá světová válka však ukázaly, že to může být i jinak: první světová válka byl konflikt relativně vyrovnaných dvou hlavních světových hráčů (stejně jako studená válka), v druhé válce si zas jedna velmoc myslela, že je silnější než všechny ostatní (dohromady)

internet a globální (pop)kultura ukazují, že nejvíce se šíří memy nevytvářející izolované skupiny "věřících"...avšak tyto memy zase postrádají identitu, kterou by se mohli jejich nositelé vymezovat/odlišovat...tedy je zde proti-proud elitních menších skupin (my filozofové, my křesťané)

i filozofie je možná jen memetickou strukturou/systémem samoorganizujícím se a s postupně se měnícími pravidly (logika, pravidla argumentace, užití metafor ve francouzské filozofii, komplexně strukturované věty v kontinentální a jednoduché věty v angloamerické filozofii)...memy vytvářejí svou vlastní jazykovou/slovní realitu (říši idejí), která je komplexní, konzistentní, variabilní...pro někoho bohatší a lákavější než svět přírodní...jde o typ virtuální reality (Popperův "třetí svět")

hřejivá boží láska, bůh je láska, ať jsou jedno, jako jsem jedno já v otci a otec ve mě: krásná, působivá biblická slova, vzbuzují emoce, naplňují smyslem, odvahou: jsou to jen slova? možná že neodkazují k ničemu dalšímu (Barthes: iluze reference. za slovy není věc, jen další slova do nekonečna)...podobně písně, zpěvy z Taizé, Hegel, Marx, možná i TOTO, co píšu (zde se dopouštím sebevyvracení, což je možná jen paradox, spíše však logická chyba)...mem však nemusí být nepravdivý, existují jistě i pravdivé memy, ale i memy hodně zavádějící, které si osedlaly mozek





















proč vůbec pomáhat?

není-li Boha?
proč sobě ubírat ve prospěch druhých? když z toho nebude odměna?

a) odměna obvykle je: je-li někdo nezištný, získá si reputaci nezištného a z toho má hodně výhod: druzí mu důvěřují, spontánně mu rádi pomáhají dojati jeho nezištností, nezištnost má totiž v našem sobeckém světě velkou moc a kouzlo: každého dojímá, když druhý není tak špatný jako on a probouzí to v něm jeho vlastní "lepší stránky"...

je však třeba být nezištný konzistentně, i když z toho nic nemám, a PRÁVĚ TEHDY. jen tak lidé uvěří, že nejde o falešnou masku

skutečně nezištní však mohou i hodně trpět: zejména ve velkých anonymních kolektivech, kde se lidé vzájemně neznají a tak nemohou ze své nezištnosti profitovat (nikdo si nepamatuje, jak jsou dobří, protože je nikdo nezná)

b) jsme sociální zvířata...potřebujeme se sdílet, být na někoho dobří, být někdy k cizímu velkorysí, soucitní a obětaví...dělá nám to dobře, rozvíjí to naše další stránky, potřebujeme to: člověku dělá dobře, když je "dobrý, spravedlivý, čistý"..je to snad opravdu pud, lidská přirozenost...ale je zde i sobecký proti-pud, říkající: nepomáhej! co z toho máš!...z prvního pudu možná lidé udělali boha, z druhého ďábla

člověku dělá dobře, když pomáhá, proměňuje se, jakoby vpustil do sebe jiné síly: už nežijí já, žije ve mě Kristus...ale je ve mě i má špatná přirozenost...tak mluví sv. Pavel...možná je to spíš souboj dvou přirozených programů/pudů/mechanismů

c) láska má v sobě sílu, lidi proměňuje, cítí se lépe, jakoby konečně "sami sebou", protože mohou důvěřovat, nemusí se bát...dívka z Taize říkala: zde jsou všichni zranění, tedy sami sebou, protože mohou důvěřovat, odhodit obranné masky...



memy a hraniční porucha osobnosti

memy se šíří nápodobou
napodobují nejlépe mláďata savců
možná díky memetické evoluci je u člověka neotenie - celoživotní dětská zvídavost, hravost, touha učit se nové (memy)

hraniční porucha to má extrémní: rychle napodobuje memy, ale ty se neusadí do fixní memetické identity jako u ostatních, nehierarchizují se, nestrukturují do jednoho systému memetické (osobní) identity jako u jiných lidí

zrcadlové neurony  hraničářů velmi rychle napodobují, ale nedokáží zafixovat - možná i proto je schopnost hraničářů napodobovat tak velká: nebrzdí je dříve zafixované memy, identita

memy potřebují obojí: nemít moc fixní identitu, abych mohl napodobovat nové memy - ale zase ne moc tekutou "hraničářskou" identitu, aby se mohly usadit a replikovat dále

hraničář snadno napodobuje nové memy, protože ho nebrzdí memy staré, ale neumí je zafixovat v sobě

dogmatik má zafixované staré memy, které proto účinně šíří, ale neumí zabudovat/napodobit/naučit se nové

- hraničář a dogmatik jsou dva extrémy, mají přehnanou jednu složku učení

účení se nápodobou (sociální učení, učení podle vzorů, autorit a td.) má tedy dvě složky:

a) musíš mít dost kapacity pro nové memy, nesmíš mít tedy moc fixní identitu, potom snadno napodobuješ nové memy

b) musíš umět nové zafixovat, naučit se na trvalo

- zajímavé je to, jakou funkci zde mají ZRCADLOVÉ neurony: u sebestředného jsou zatíženi zrcadlením sebe, proto nemá empatii pro druhé...hraničář zase moc zrcadlí druhé, takže se nevyzná v sobě a nemá stálou identitu

to je asi potíž hraničáře: zrcadlí okolí, proto tak skvěle napodobuje, ale nezrcadlí pak sebe, vlastní zrcadlení, proto se v něm nové memy nezafixují - umí skvěle prezentaci memů, ale už ne jejich re-prezentaci: zrcvadlí reflexivně spontánně okolí, ale k fixaci je třeba znovu re-prezentovat, reflektovat, zrcadlit jednou zrcadlené, aby se to usadilo

sebestředný je přesným opakem: zrcadlí jen již svou jednou zafixovanou memetickou (osobní) identitu, takže ji fixuje ještě více, stává se přehnaně rigidním a neumí zrcadlit nové...a nemůže mít potom ani dostatek empatie pro druhé...jeho úkol se mu stává vším, jeho povaha je celým jeho světem




pátek 14. června 2013

je podstata světa osobní nebo neosobní? nebo je třetí možnost?

podstata jako neosobní Tao nebo osobní Bůh?
je termín "neosobní" v případně dynamického praprincipu adekvátní?
nebo zde selhávají slova?

opice je více osobní než kámen...lze však říci, že praprincip je více či méně osobní než věci v něm?
není to nesmyslná teze?

NEOSOBNÍ Tao: degraduje to princip na jakýsi neosobní kámen nebo mechanický strojek nebo mechanický pohyb oblak či cyklické střídání ročních období: to je zřejmě základní omyl

není nejadekvátnější (i když stále velmi omezený, ale člověk více nesvede) přístup k praprincipu skrze antropomorfizaci do osobního božského Ty? nebo snad je lépe mluvit o božském Já či božském nad-Já? praprincip je snad více, ale nejvyšší forma, kterou jsme schopni poznávat, je zřejmě forma druhých (ty) nebo forma nás samých (já), tedy forma osobního, forma mysli, ducha, vědomí...proto o praprincipu mluvíme jako o nad-já, ty, božském ty, kosmické mysli, duchu, světové duši, vesmírném vědomí, říkáme, že svět je jako živý organismus...

tedy dáváme principu lidskou míru, antrpomorfizujeme, personofikujeme

abstraktní přístup Parmenida: vše je jedno...ale neubírá se zde až moc, zůstane chudá abstrakce takřka bez významu? v předchozím přístupu se zase přidávalo (to lidské)...

nebo je svět jen mechanickým strojkem, pasivním automatem zákonitě se slepě dějícím jak říká věda? a vědomí jsou jen osamělé ostrůvky produkované pomíjivými mozky?








naše názory jsou hodně neseny našimi emocemi

křesťanské emoce, ateistické afekty

křesťanská intuice a evidence
ateistický zdravý selský rozum
křesťanské porozumění
ateistická střízlivost
křesťanská hloubka tajemství
ateistická nezaujatost
křesťanská otevřenost pro pravdu
ateistická definitivnost již uzavřeného poznání

lavíruji mezi emocemi, mezi základními vášněmi nesoucími odlišné systémy

systematik zjednodušuje, přehlíží anomálie, vidí vše v rigidních schématech a předpokládá, že svět je uzavřeným systémem, což může být omyl

pravda? primární a sekundární kvality

možná nic poznat nelze

kde leží hranice mezi primárními a sekundárními kvalitami? (Locke)

mezi ontologií a dojmologií?

existují vůbec nějaké primární kvality?

jsou sekundární kvality jen neužitečným subjektivním balastem nebo říkají něco důležitého o světě (mé emoce jako adekvátní reakce mého těla na důležité rysy světa, které nelze kvantifikovat skrze primární kvality, ale také jsou podstatné)

které z nalezených invariantů jsou jen invarianty subjektu a jeho zkušenosti (Kant) a které jsou invarianty světa?

a lze svět od subjektu jasně oddělit nebo je to mýtus (Hegel)? vše je jen jedna (subjektivní, intersubjektivní, asubjektivní) zkušenost? Lockeovským rozdělením na primární a sekundární kvality vznikla i možnost, že svět je nepoznatelný (že tedy všechny kvality jsou jen sekundární)...nepředpokládá naopak Lebenswelt, že všechny kvality (vhodně očištěné fenomenologickou metodou) jsou primární? že antropomorfní = ontologické?

není všechno naše poznání antropomorfní?

není křesťanství antropomorfizace neosobního Tao?

co je svět?
a) kauzální strojek = pohled vědy
b) posvátný neosobní princip Tao
c) božské Ty ho nese a řídí

vědecký pohled je jednoduchý, snadno pochopitelný, poskytuje přesné predikce...jeho alternativy jsou zmatené, složité, zavání antropomorfizací, personifikací (božská mysl, kosmické vědomí, světová prozřetelnost, svět jako živočich...), ale to ještě neznamená, že se nedotýkají pravdy více

jaký je vztah mezi Já a světem?
subjekt a objekt - jejich spojení, vazba, propletení, interakce...

všichni jsme se světem SPOJENI..jsme ve světě PONOŘENI, proplétáme se s ním..naše vnitřní síly s jeho vnějšími silami hrají spolu tanec, vedou dialog, vzájemně se proplétají, mísí, navzájem se dotvářejí a mění, vyvíjí, degradují či rostou...

jsme vřazený do světa, implicitně (bez uvědomění) vždy s ním spojen, jsem jeho částí bez ostrých hranic, svět se mě dotýká a prostupují mnou jeho síly, které mě mění

jazyk, logika, věda...vše posuzuji skrze ně, je samé však dogmaticky přijímám jako pravdivé!!!

lze mystiku poměřovat aparátem neurověd a zákonem sporu??!!

čemu věřit více? já věřím oku + jazyku, někdo víc věří intuici, mystické zkušenosti, přirozené zkušenosti Lebensweltu

svět nemusí být tak jednoduchý, jak nám předkládá věda: věda tenduje k systému, jednoduchosti, eleganci, symetrii, zákonitosti, redukci na to nejjednodušší: vede k systému jednoduché symetrické matematické struktury...tedy má předem ve vztahu ke světu "matematické předporozumění", "redukcionistické předporozumění", taky předporozumění kauzální, mechanicistické, kvantifikační, porozumění degradující sekundární kvality jako subjektivní, emoce na pouhé dojmy, naladění na pouhý patos...




čtvrtek 13. června 2013

myslet nejazykově?

co je základní invariant každé myšlenky, ať už je vyjádřena slovem, obrazem, zvukem nebo snad pohybem?


Nedělat systém

systém zjednodušuje
anomálii zahladí ve prospěch konzistence
logiku nadřazuje pravdě
přehlíží jednotlivosti a tzv. "detaily"
podobné redukuje na stejné
všude vidí jen podobné
všude vidí jen jednoduché vzorce
je to myšlení zjednodušující, myšlenkově chudé, zploštělé
dogmatické až fanatické
arogantní a příliš suverénní
-
jak víš, že svět je vyjádřitelný JAZYKEM?

Hledat anomálie

když poslouchám, chce to POKORU - druhý může mít pravdu, i když jsem v lecčems myšlenkově schopnější, mám své vnitřní limity, svou vlastní formu zabedněnosti

když mi druhý říká: TAK TO NENÍ, MÝLÍŠ SE, ZJEDNODUŠUJEŠ, PŘEHLÍŽÍŠ, ZAPOMÍNÁŠ...neměl bych reagovat takto: SAMOZŘEJMĚ ŽE MÁM PRAVDU JÁ...JE TO PŘECE TAK JASNÉ...JE TO EVIDENTNÍ...OČIVIDNĚ SE MÝLÍŠ...ani ne takto: NO, MOŽNÁ MÁŠ PRAVDU, ALE SPÍŠ NE, A POKUD ANO, TAK JEN TROCHU, NEBO MAXIMÁLNĚ Z POLOVINY, TAK UDĚLÁME KOMPROMISNÍ STANOVISKO "PŮL-NAPŮL"...nikoliv, správná reakce je:

MOŽNÁ SE MÝLÍM ZCELA A TY MÁŠ ZCELA PRAVDU, ZKUSÍM SE VŽÍT DO TVÉ PERSPEKTIVY, ZCELA ZKUSMO POPŘÍT SVÉ STANOVISKO A ZKUSIT, ZDA TVÉ NEDÁVÁ DOBRÝ SMYSL...BA JEŠTĚ LEPŠÍ NEŽ TO MOJE

když člověk překoná PÝCHU a strach z toho, že je hloupý a ukáže slabost/porážku, může  být velmi obohacen a myslet volněji, svobodněji, krásněji...myšlení pak může být nádhernější a slast z něho větší, a hlavně větší RADOST z volného letu myšlenek, u nichž není podstatné, zda jsou moje či tvoje, ale to, že se snažím k nim něco přidat..a pokud momentálně nemám co, nebudu tam přidávat své nesmysly jen proto, abych něco přidal...nechám jejich krásu zaznít bez mé poskvrny...



středa 12. června 2013

sebe-programující se univerzum?

může vesmír postupně změnit zcela sám sebe, všechna svá pravidla?
podle pravidel A změním pravidla B, podle pravidel B změním pravidla C atd. do nekonečna...?
tedy meta-pravidla mění pravidla, meta-meta-pravidla mění meta-pravidla...atd. nekonečná hierarchie

to je pěkné, ale kdo stanovuje vyšší úroveň, která překonává tu nižší?

systém má tendenci překračovat sama sebe (např. systém jáství)...ale odkud se tato tendence v něm bere? není to jeho program, už předem mu daný?

postupuji vždy podle nějakých pravidel, která se odněkud musela vzít, buď z minulosti nebo z objektivní náhody...

tedy: vznik nového? jedině z náhody, jinak nevysvětlitelné...a co emergence, vyskočení nové hladiny? OK, ale ta vyskočí z nižší roviny nutným procesem...nebo snad nemusí být zcela nutný, pak zde hraje navíc roli prvek náhody...jenomže jde o skok, kvalitativní skok, nikoliv o deterministický kontinuální proces: najednou platí jiné zákony...otázkou je, zda-li tato silná emergence existuje...dále, pokud i ano, zda-li to nebyl nutný proces...ale pokud ne, jak to myslet? univerzum se postupně proměňovalo, až byla změna tak veliká, že se jako CELEK změnilo zcela...stejně to vypadá spíše jako deterministický proces než cokoliv jiného...konečně přeměna vody v led takovým deterministickým procesem taky je




OCD jakožto PODIVNÝ ATRAKTOR?

jako cosi vnějšího, vnější algoritmus
snaha ovládnout tento algoritmus
tato snaha neúčinná, zesiluje ho
silné emoce během toho vše zhoršují
scénáře katastrofické budoucnosti
pocit vzteku, zlosti na sebe
zesilující se napětí
krása křišťálově jednoduchého algoritmu (obsedantní myšlenky), jeho masivní mechanická stereotypní tupost

emoce říkají: hle! je zde ona myšlenka! rychle je třeba se jí zbavit, jinak mé myšlení bude nekvalitní!

myšlenka jako vnější nepřítel, lupič ve sklepě

přerámovat myšlenku: a) zní mým hlasem b) je neutrální c) není to na mě zcela nezávislý mechanismus d) není nebezpečná e) kauzálně nepůsobí ona, ale můj strach z ní: sebenaplňující se předpověď

-
není důležité, jakou teorii své psychické poruchy máš, ale jestli věříš, že tuto poruchu věrně a vyčerpávajícím způsobem vystihuje, že ti dává prostředky k léčbě, že léčba je v tvých rukou: stačí mysl povzbudit, že se vyléčit může...a ona může!...víra v sebe, v sílu vlastní mysli, v autoregenerační schopnost je možná jediným zdrojem úspěchů psychoterapie: zkrátka své pacienty povzbudí, že se dokážou uzdravit vlastními prostředky...plus ještě častěji pacient uvěří, že ho uzdraví "odborná magie" psychologa (placebo, víra tvá tě uzdraví)

mysl je blokována, pokud si myslí, že nemoc je vnější, že útočí zvenčí, že to není moje já, které ji způsobuje

je třeba zpět reintegrovat (znovu připojit!) odcizené psychické obsahy, protikladné tendence a nutkání mého ega

OCD vyvolává křečovitý perfekcionismus nabitý perfekcionistickými emocemi: MUSÍM myslet dokonale! NESMÍM tuto myšlenku mít! MUSÍM se jí zbavit zcela! LÉKEM JE TAOISMUS: WU-WEJ..NEZASAHOVÁNÍ, NEVMĚŠOVÁNÍ SE, NECHAT BÝT, OTEVŘÍT SE JAKO OBLOHA VŠEMU....


OCD: přistupuje se k myšlence jako k čemusi závažnému, v jakési horečnatosti a křeči, jako k cizímu "démonovi" či "duchovi", který člověka posedl (exorcismus a jeho terapeutické funkce + možnost, byť spíše malá, že ďábel někdy opravdu působí: ale vyloučit nelze nic)

víra v ďábla může OCD posilovat: zmocnila se mě cizí síla, bez pomoci kněze jsem ztracený...ale zásah kněze může být pak účinným řešením

OCD jako žhavý tok v mé hlavě...rozpaluje člověka (napětí, horečka) a zcela soustřeďuje k dané myšlence...člověk je ukotven, byť vadně, do jednoho bodu/algoritmu dané myšlenky...snaží se z něj vyskočit, ten ho však stále přitahuje zpět..takže osciluje mezi myšlenkou a vnějšími podněty

vypadá to takto: a) jsem v myšlence b) snažím se z ní vyskočit c) jsem venku a) jsem opět v myšlence...to je zjednodušení, kořenem problému totiž vůbec není myšlenka, ale právě má úzkostná snaha se jí vyhnout: kdo se jí vyhýbá, stále ji potkává...kdo se jí nestraní, tomu se vyhne sama...

možná je OCD jakýmsi podivným atraktorem! ZAJÍMAVÉ! došlo k propletení nižší s vyšší úrovní...nižší úrovní je daná myšlenka, vyšší úrovní je snaha se jí zbavit...přitom však v cyklu jedno posiluje druhé...zpětnovazebná smyčka to je určitě...ale propletla se opravdu myšlenka se snahou se jí zbavit? tvoří to jeden emoční blok, to ano...k propletení by došlo, pokud by obě úrovně říkalo jedno já, které by se tím současně také samo měnilo...a zapletlo se do té podivné smyčky také...vně by zůstala síť neuronů, do smyčky snad nezapletená (zůstala by základní bází, na níž systém probíhá)

nebo je tomu jinak a OCD je jen obvyklá zpětnovazebná smyčka (nikoliv podivná), která zachovává hierarchii (vyšší vs. nižší) úrovní, nesplétá je dohromady? zdá se přece, že já myšlenku potlačuji, ta zůstává vně...ano, ale nelze zapomínat, že tuto myšlenku sám do jisté míry vnitřně říkám a samotného mě to potlačování mění, takže jí pak říkám jinak...tedy úrovně jsou už vždy předem propleteny na úrovni ega, které je do jisté míry rozdělené, do jisté spojené..jsou to dvě ega a současně ego jediné...které se dynamicky tímto bojem dvou svých částí mění...může se chaoticky rozvíjet...někdy se může zacyklit v podivném atraktoru toho, že i potlačující část ega začne onu myšlenku vnitřně vyslovovat...převáží jakoby jedna část, která ovládne i tu druhou

totální koncentrace na BIG PROBLEM myšlenky, který je z vnějšího pohledu malicherný, banální, směšný

kontrakce ega do dané myšlenky...plus násilná snaha se jí zbavit motivovaná děsem z myšlenky...dojde k jakémusi užšímu propletení? myslím, že spíše ne, spíše se ego snaží od myšlenky co nejvíce izolovat, stáhnout...chápe ji jako vnějšího nepřítele...jakoby osamostatněnou doménu mozku, která ego stále znovu "odtřeluje" myšlenkou

PARADOXNÍ je to, že myšlenka se často během tohoto chorobného stavu ani nevyskytuje, zůstávají jen např. bolesti hlavy a zuřivá snaha NEMÍT BOLESTI HLAVY, myslet jasně a čistě (ona Spockova a Tuvokova snaha, viz Star Trek, ona nezdravá práce s emocemi)...ale ne-bolest si nelze vynutit, naopak se stačí uvolnit, "otevřít" si hlavu vnějšku, a je to v pohodě...zaťatá pěst, sevřená hlava jsou tím, co problém způsobuje

kořenem je snaha být uznán, nezklamat druhé nekvalitním myšlením, obava, že budu hloupý

katastrofické scénáře: když budu mít OCD, budu hloupý...je třeba rychle se OCD zbavit!

OCD člověka uzavírá do mechanicismus banální myšlenky..člověk se uzavírá tím, že se uzavírat nechce...tento paradox, ač snad banální, musím ještě promyslet (nemyslete na bílého medvěda!)

chceš-li si být jistý, že na něco nezapomeneš, šíleně moc na to zapomenout chtěj!...emoce je energie, která mě drží u toho, čeho se bojí

















DŮLEŽITÉ: holismus? budoucnost už teď?

nelokální působení celku na část - okamžité? odpovídá za jen pravděpodobnostní predikce kvantové fyziky? (Capra)

propletenost přítomnosti s budoucností?

bod Omega z budoucnosti (největší komplexita, struktura, harmonie) "přitahuje" k sobě přítomné, tendence přírody: puzení k naplnění?

fenomén prekognice (předpovědi): částečné kvantové provázání přítomného s budoucím?

nakolik je budoucí už teď přítomné?

minulé ovlivňuje jakožto příčina přítomné: neznamená to jen tolik, že je s přítomným kvantově provázáno?

očekávání, sebenaplňující se proroctví, předtucha, obavy o budoucnost: částečné propojování s budoucím?

budoucí jistě ovlivňují lidské motivy, což jsou představy o budoucím, variování budoucích možností a volba jedné z nich...teleologie...význam touhy/přání, očekávání, volby/rozhodnutí jedné z budoucích možností..to lze vysvětlit naturalisticky (motiv jakožto mechanická příčina jednání, motiv vznikl variováním kombinací, se kterými mám zkušenost z minula), ale je to správné vysvětlení?

co dělám, když plánuji? predikuji možné budoucnosti dle minulého...a vymýšlím, jak se zachovat co nejlépe...kombinatorika...pro a proti...co mi dle mých predikcí budoucnost dovolí, umožní...v limitech možného budoucího, vytvářím množinu budoucích možností a z nich volím...někdy se plán nezdaří, budoucnost měla jiné limity, než má predikce předvídala...mechanismus kombinování, predikování může být ryze deterministický

ale ZAJÍMAVÉ toto: organismy PŘEDVÍDAJÍ budoucnost a dle toho se pak chovají, tedy budoucnost je zčásti tvarována předvídáním, které vychází z minulého...předpokládá to, že se přírodní zákony platné v minulosti v budoucnosti nezmění, jinak predikce nemožná...


nezmění se něco v univerzu, když jedna jeho část předvídá jeho budoucí chod a podle svých předpovědí se zařizuje: reaguje v přítomnosti tak, že předvídá budoucnost? (podstat vědy i každého lidského vědomého chování)?? nedojde k většímu propojení s budoucím? přítomné jistě může s budoucností více manipulovat: to je podstat moci vědy (a předstírané nebo skutečné moci šamanů)..část univerza (lidstvo) začalo měnit budoucnost (byť třeba deterministicky)...tedy v lidstvu se vesmír do jisté míry začal víc sebe-organizovat, řídit svůj budoucí rozvoj..tenduje to k stále větší organizaci...organizovat lze buď vnějšek (Západ) nebo vnitřek (Východ) nebo se lze vykašlat na obojí (taoismus)

stále přesněji víme, jaká budoucnost bez jistého našeho možného zásahu bude...jakoby univerzum bylo pasivním mechanickým programem, který je možné dle našich dat upravovat...

my sami můžeme být dalším mechanickým programem, který deterministicky mění chod programu mechanického vesmíru

a co BÁZE vesmíru (kvarky): dochází k změně i u nich? nebo jen jeden agregát (lidstvo) mění jiný (např. galaxii jako ve Star Treku)?

Hofstadter: systém se může pře-programovat, změnit všechny své pravidla, ale jen díky tomu, že jeho báze zůstane beze změn: nutnost stability zajišťující kontinuitu...ale proč vlastně? nemůže systém postupně sebe zcela proměnit?

Capra: kvarky nejsou oddělitelné jeden od druhého: interakce, vztahy, spojení, provázanost...jediná propojená báze vesmíru, nad ní emerguje makro-svět...opravdu, jsou zde dvě vrstvy (mikrosvět a makrosvět) nebo jen jedna?

univerzum v lidstvu předvídá svou budoucnost a mění ji dle svých tužeb..tak se budoucnost mnohem víc spojuje s přítomným a je jím zpětnovazebně ovlivňována (!!!)..dojde k zpětnovazebné smyčce mezi přítomným a budoucím: čím jsou predikce přesnější, tím je spojení mezi nimi pevnější

může se jednou smyčka zhroutit sama do sebe? může být někdy provázání dokonalé? může se tedy zrušit rozdíl mezi budoucím a přítomným?

přítomnost může budoucí také URYCHLOVAT: věda odstraňuje překážky k dosažení budoucího cíle (de Chardin. Hegel, Marx, nakonec i Aristoteles, apokalyptické myšlení, završení na Konci Dějin: stejný model)

Hofstadter: podivná smyčka je podivná proto, že překvapivě najednou zmizí hierarchie úrovní "vyšší" a "nižší" - odlišné úrovně existují nadále, ale rozdělení na "vyšší" a "nižší" zmizelo: tahy mění pravidla, pravidla určují tahy, a tak pořád dokolečka..jedna úroveň mění druhou...avšak báze zůstává pořád stejná...

snad se však silnou emergencí může najednou proměnit celek, tedy i báze..otázkou však je, zda-li nešlo o nutnou emergentní změnu (jako v případě ledu u vody)

nakolik je celek celkem? problém limitní rychlosti šíření kauzálního vlivu...není kauzalita jen zjednodušeným modelem vycházejícím z lidské tělesné hmatové zkušenosti (táhnout-být tažen, tlačit-být tlačen, odtud pojmy síla/působení/vliv/předání bytí/předání vlivu/předání síly)...hodí se tento "příliš lidský" pojem do fyziky?...může metafyzika, která konečně vychází z přirozeného jazyka operujícícho v makrosvětě ještě fyzice něco říci?

co to znamená, že známe do jisté míry budoucnost? že tu budoucnost do jisté míry je (tím víc, čím víc ji známe)...budoucnost tak ovlivňuje přítomnost, tím i samu sebe (zpětnovazená smyčka)...dojde-li k urychlení budoucnosti, nezkolabuje vše nakonec v bodu Omega (konec dějin, zastavení času)? myslím, že to domýšlím zbytečně mysticky, ale chce to ještě promyslet!

podstatné je toto: část univerza (lidstvo) ví do jisté míry u budoucím i o minulém (paměť), tedy v něm se koncentruje celé časové kontinuum (byť nedokonale, ale stále přesněji)...jak to změní budoucnost, když ta je do jisté míry už přítomná? budoucnost je měněna TUŽBAMI lidstva, které jsou dány minulostí

kauzalita je most mezi minulým a budoucím, zaručuje otisk minulého do budoucího skrze přítomné...význam přítomnosti, v níž se zaplétá minulé s budoucím a z tohoto jejich spletení budoucí vzniká...ALE: neříkám tu krásnými slovy banality?

jako "přítomné" označujeme ten bod eternalistického univerza, kde dochází k restrukturalizaci celku


















úterý 11. června 2013

Kritika Dennetta


            Dennett při konstituci vědomí přeceňuje roli jazyka, zejména v jeho knize Druhy myslí.[1] Hlásí se zde k tradici pozdního Wittgensteina. Proto zde rozvinuté vědomí přisuzuje jenom lidem, vyšším primátům nikoliv (nemají jazyk), náznaky vědomí podobného lidskému mají podle něj jenom psi, protože u nich lidé vyselektovali schopnost socializovat se do lidské společnosti. Člověk získal podle Dennetta díky jazyku zásadně více integrované vědomí než jiné druhy, psi potom pasivně část z toho přejímají.
            Biologové však ukazují, že zvířata qualia mají. Je však otázkou, jak jsou pociťována. Cítí pes "Mě to bolí" nebo "(Ono) bolí"? To nelze větou vyjádřit, protože to cítí nejazykově. Jazyk jistě prožívání hodně změní, prožívá tedy živočich podobně, jako když se někdy jazykové oblasti do značné míry utlumí a my pak něco cítíme (např. po mozkové mrtvici, v  meditaci, po užití některých drog)?
             Dále se můžeme ptát, zda analytičtí filozofové (jako i Dennett) nezapomínají na to, že jiné formy jazyka mají i zvířata. Komunikují, do jisté míry si předávají zprávy. Ovšem proti lidskému jazyku je tato schopnost dosti omezena, nemají např. rekurzi (tvorbu nových výroků, generování potencionálně nekonečného počtu výroků z konečného počtu prvků a pravidel).
            Dennett po vzoru svých učitelů Ryleho, Skinnera a Quina, tedy behavioristů, snižuje roli qualií, v podstatě tvrdí, že qualia neexistují. Neurovědy dnes naopak ukazují, že qualia mají zřejmě klíčový význam pro lidské rozhodování, odlišování důležitého od nedůležitého, hodnotného od nehodnotného (viz Damasiova koncepce „somatických markerů“). Lze však stále tvrdit, že Damasiovy "somatické markery" nejsou qualia, ale spíše jen fyzickými stavy. Je to kontraintuitivní, ale ne vyloučené. 
             Ale Dennett v námitce proti qualiím míří jinam: není zde ostrá hranice mezi vědomými a nevědomými stavy, mezi qualii a čistě fyzickými stavy. V tomto mu neurověda dává spíše za pravdu, ale také nadále přemýšlí o tom, co by to vědomí mohlo být, i když je chápe spíše jako dynamický proces než jako substanci. 
            Dennettova koncepce jáství v podstatných rysech jen kopíruje Minskiho[2] koncepci „společenství myslí“ a obecně komputacionistický a zejména „robotický“ přístup k lidské mysli (mysl jako agregát soupeřících nevědomých jasně specializovaných modulů/robotů, vědomí je jen iluze vzniklá z neprůhlednosti, komplexnosti procesů, které vypadají, jakoby měly vnější vedení, ale to je jen klam). Dennett chápe tyto nevědomé programy či moduly příliš specializovaně, jako mozkové moduly, neurovědci však nacházejí v mozku také obecnější programy schopné zvládat nejen stejné, ale i podobné úkoly či mající dokonce obecnější schopnosti.
            Dennett ve svém boji proti homunculovi přehnaně zdůrazňuje paralelitu mozkových pochodů, nevidí však integrační tendence, mnohdy probíhající kontinuální sériovost. Nebere příliš v potaz exekutivní, regulativní, kontrolní a integrační tendence čelních laloků mozkové kůry. Současné objevy neurověd týkající se integrační defaultní/implicitní sítě opět ukazují, že psychický život není jen agregátem střípků, ale má tendenci se do jisté míry integrovat. I když je pravda, že ani omylem nejde o homuncula: mnoho dějů je nevědomých, mnohdy do vědomí opravdu proniknou jen „zlomky“ procesů, mnoho dějů probíhá paralelně. Avšak mnohé se např. v systému vidění skládá do jednotné „scény“, která se povážlivě podobá tradiční lockeovské představy „mentální reprezentace“, „vnitřního obrazu/představy“. Jistě, tento koncept je poněkud naivní, ale Dennett ho zbrkle zrušil zcela, ačkoliv všichni významní neurovědci (Damasio, Ramachandran, Gazzaniga, Edelman, Tononi, Eagleman, psycholog Humphrey) s ním pracují, byť s poukazem na to, že jde o pouhou aproximaci.
            Dennett zdůrazňuje, že intencionální výklad jednání ostatních těl i těla vlastního je jen pragmatický nástroj, neodráží realitu. Ani to však není zřejmě úplná pravda: čelní laloky mají jisté exekutivní funkce (ačkoliv zřejmě nejde o jedinou sjednocenou a obecnou funkci, v tom má Dennett pravdu, spíše půjde o agregát specializovanějších exekutivních funkcí).
            Dennett se proti Fodorovi brání přijmout, že by v mozku existoval „modul jazyka“ či nějaký „jazyk mysli“, „mentálština“ či univerzální syntaktické struktury, pravidla či síť významů. Opět se však ukazuje, že v mozku jsou funkční systémy specializované na syntax (Brocova oblast, dříve nepřesně označovaná jako „centrum“) či na sémantiku (Wernieckova oblast) a že dispozice k jazyku (Pinkerův „jazykový instinkt“)[3] a univerzální gramatice máme. Je však třeba zdůraznit  že Dennett míří zejména proti tomu, že v mozku existují "přesvědčení", jejichž struktura a vztahy mezi nimi jsou stejné nebo téměř stejné jako v jazyce. To považuje za zpětnou retrospektivní interpretaci myšlení, která je zřejmě naivní. V tomto daly neurovědy Dennettovi zcela jistě za pravdu. Ale výzkum neurověd je v otázce zkoumání jazyka zatím stále spíše v počátcích  jak ukazuje i Ramachandran, také Pinker se může značně mýlit, ač jeho koncepce "jazykové instinktu" v současnosti převládá.

JÁSTVÍ souvisleji

Co je jáství? Dech, jemný živý pocit v hrudi, pocit vnitřností (nitra), kterýkoliv pocit, na který se zaměřím, hledám-li já, pátrám-li „v sobě“ po něm (pátrám „po něm“, tedy mám zřejmě mylnou presupozici, že je to věc/objekt). Jáství může být libovolný poměrně obsahově chudý momentální stav mého těla.
Není-li však jáství věc, co je to? Proces, vztah, událost, stav, činnost? Či nějaký jejich hybrid či komplex všech těchto entit? Může se jednat navíc pokaždé o něco jiného.
Zdá se, že jáství je základní meta-quale domény psychična, je formou momentálních qualií, je jejich momentálním kvantem/balíčkem, současně jejich „zabalením“ do jednoho balíčku, do jediné „perspektivy první osoby“, do perspektivy soukromé, intimní, uzavřené do sebe, odstíněné od okolního světa, mající hranice.
Já jsem ten, který se dívá a reflektuje, sám pro sebe neviditelný, aktivní pozorovatel, činný duch, činný pohyb (Aristoteles): co to však znamená? Je Já síla/duch? Co je to? Snad bezrozměrná, beztvará entita, spíše pohyb než věc.
K jáství nutně patří to, že já ví o sobě, že je jástvím. Také to, že se já odděluje, vyčleňuje od okolí. Jáství je zejména jakýsi pohyb, samopohyb, chvějivý pohyb, pohyb s "příchutí", kvalitativním aspektem "jáství. Jáství má chudý momentální obsah a snad je jen tímto momentálním obsahem.
Jáství pociťuje sama sebe: je to cit, který cítí sama sebe, snad cítící se pohyb, zakoušející se pohyb. Na toto základní jáství se vrství další jáství (autobiografické, projekce jáství do možných budoucností).
Jáství je spjato s pohybem těla, teď ale myslím hlavně na pohyb vnitřní, pohyb "duše", pohyb vnitřní síly, pohyb vůle. Jáství je momentální chvějící se přetrvávající stav, cítící pohyb, který cítící zároveň a především sama sebe během svého kontinuálního přetrvávání a existující v „rozšířené přítomnosti“ momentálního okamžiku (zakouší bergsonovský subjektivní či kvalitativní aspekt času) a nadaný jednotností svých qualií, protože zabalený do meta-qule: tedy do sebe-pociťujícího se pocitu jáství. Jáství lze zevnitř zakusit snad jako chvějící se plamen svíčky, také jako něco, co má chuť/příchuť, jehož subjektivní jakost lze cítit zevnitř. Jáství je do sebe vnořená intimita, uzavřenost, soukromost.
Jáství je také spojeno s pojmem "já": když se ptám „Kde je já? Kdo je já? Jsem? Jaký jsem? Co jsem?“, aktivuje se v jazykové síti (síti významů) tento pojem „já“ a pojmy s ním asociované, také city s těmito pojmy asociované a tím se možná teprve rodí jáství jakožto produkt jazyka.
Všechny tyto úvahy jsou omezeny jazykem, v kterém je realizuji. Jazyk má své meze, vnitřní limity. Není to jediný způso, jak poznávat svět, a často ani ne způsob nejlepší. Podobné úvahy platí i pro logiku a její „nutné a obecné“ zákony.
Jáství je také spojeno se základním pocitem těla, s jeho základním nastavením (default mode, defaultní čili implicitní síť).
            Jak však vidím jáství zevnitř? Jáství je neviditelné, je to neviditelný duch. Také je koncentrované samo do sebe, sebe-stažené (sebe-koncentrace, sebe-kontrakce): možná tento pohyb sebe-kontrakce v jediném živém toku energie vytváří tyto ostrůvky jáství, tato zdánlivě izolovaná ega (jednotlivé lidské „duše“) a snad je možné tyto „ostrůvky“ izolovaných jáství v mystických stavech či meditaci do jisté míry rozpustit, splynou s veškerenstvem. Otázkou však je, zda je adekvátnější poznání, které jáství vnímá nebo to, které je považuje za iluzi )a nebo jde jen o dva rovnocenné, ale nesouměřitelné mody poznávání).
Snad je jáství prázdné, nemá hlubší obsah, je jen tím povrchem, který momentálně jest, snad je to jen momentálně přetrvávající chvějivý živý stav. Můžeme snad hovořit o neurčitém skoro-nic, velmi intenzivně však pociťovaném: velmi silně vnímáme každý sám uvnitř toto skoro-nic !
Velkou záhadou zůstávám, jak můžeme vnímat něco, čím sami jsme. Jak se to děje? Pohled zvenčí zde nepřipadá do úvahy. Možná tedy nevnímáme sebe jako celek, ale jen svou malou minulou část. Také zde může hrát roli Hofstadterův podivný atraktor, což je zpětnovazebná smyčka, která se ustálí v komplexním pohybu, který narušuje a někdy zcela ruší hierarchii mezi vyšší a nižší úrovní. Zde tedy mezi poznávajícím jástvím a jástvím poznávaným mizí hranice: meta-úroveň splývá s úrovní, kterou reflektuje, vzájemně se obohacují, pohyb se může chaoticky rozvíjet, až se – třeba na několik (desítek) vteřin – ustálí v komplexním cyklickém pohybu podivného atraktoru. Reflektující a reflektované jáství se opravdu prolínají, vzájemně modifikují, prostupují a zase oddělují, jde o proces dynamický, komplexní a živý.
Základní jáství je jakýmsi chvěním/vibrováním/pomalým plynutím uvnitř mého těla. Snad jde o „holý“ prázdný momentální stav, jakousi základní integrační formu všech proměnlivých obsahů. Jeho „perspektiva první osoby“ je snad daná také prostorovou lokalizací mého těla, způsobem jeho pohybu, rozložením jeho smyslových receptorů, umístěním tváře sloužící jako „maska“ a komunikátor pro boj a kooperaci v sociálním světě.
Jáství je jakoby do sebe zanořený pocit, je to pokaždé něco jiného. Co však zůstává stejné? Jeho jednota, momentální jednota přetrvávající několik vteřin: jeho chvějivé přetrvávání.
Já se prožívám, pak jakoby ze sebe „vyskočím“ a snažím se uchopit v pojmu či metafoře: to však nejde, všechny pojmy selhávají. Cítíme se však nejazykově, víme o sobě a víme, co jsme, zakoušíme to na vlastní kůži neustále. Důležitá otázka: neustále nebo jen někdy?
Jáství je prchavé, pomíjivé. Zůstává nějaký stálý podklad, půda, místo, na kterém se to odehrává, "tichý základ"? Jakou by měl povahu? Je v nás skutečně něco takového? Jsme my samotní takovýmto místem? Vždyť já je jako mlha, která se protrhává, řídne nebo houstne, stahuje se do sebe a zase rozpíná ven, objevuje a mizí. Já je jako kontinuálně se přelévající vodní nádrž, rybník: rychleji se mění vlnky na hladině, pod nimi je voda klidnější. No a ke dnu není vidět, ale dění je tam ještě klidnější, převládá tam jakási stabilita. Jáství je snad tichým podkladem, není to však statický kámen, ale jakési chvějivé klidné ticho, které je skoro až prázdnem: bezpodstatná hlubina, chvějivé dno, opravdu jako dno rybníka.

Ovšem je tam tento tichý podklad opravdu stále? Je stálým pozadím, stálým zarámováním mentálních obsahů, stálým rámcem? A pokud i ano, je zde stálé sebe-uvědomění na pozadí? Myslím, že ne.

spojovat se

s věcmi, přírodou a lidmi

čím víc jsem spojen, tím víc mi setkání přinese, tím víc z daných entit poznám, tím víc mě změní

jak se však napojovat, nalaďovat?

jaká je povaha tohoto vztahu, spojení?

Úzkost a racionální ego

část mého jáství během úzkosti ví, že to, čeho se bojím, je nesmysl

někdo to nechápe: má zřejmě víc sjednocené jáství, pevnější jeho integrační funkce a silnější regulační funkce snáze regulující emoce

úzkost jsou hodně tělesné stavy, přímé a intenzivní pobídky k akci: úteč, bojuj, zůstaň strnulý, třes se a chvěj se, prchni!!!

člověk je buď uvnitř emoce, nebo mimo ni

důležité otázky:
a) co je podstatou dané emoce? jak vypadá? jaké je její jádro? jaký má tvar a průběh?
b) k čemu mě emoce vede? k jakému jednání?
c) co mi emoce říká o světě? a o budoucnosti? má pravdu? nelže? nepřehání? nepřekrucuje?



Co OCD hodně živí

představa, že obávaná myšlenka či představa přichází zvnějšku, že je to automatický mechanický proces, kterým mne mozek opakovaně a PROTI MÉ VŮLI (OCD je porucha regulačních, kontrolních, volních a exekutivních mechanismů mozku) bombarduje

čím víc vidím myšlenku jako cosi vnějšího, tím víc se jí bojím

podobné platí u sociální fobie: čím víc jsou druzí cizí a nevyznám se v nich, tím víc se jich bojím...podobné u paranoie

je třeba vidět, že:
a) myšlenka zní mým hlasem
b) myšlenka vychází z jisté části mne, je třeba s touto částí spolupracovat, usmířit se s ní, vést s ní dialog, zjistit, co chce, co požaduje...
c) myšlenka není nic nebezpečného, je to neutrální mechanický algoritmus jehož význam se proměnil až zanikl v stereotypnosti cyklického neustálého opakování
d) myšlenku nese strach z hrozných následků, budeli-li v hlavně stále znovu a znovu zaznívat...přehnaná katastrofizace následků

přespříliš jazykové myšlení

snažím-li se jazykem a logikou přijít na to, co je to já, svět atd...je to jen jeden z mnoha přístupů a má své limity, meze

taky běžné ego-vnímání může být opravdu liché: třeba meditace, LSD mohou vědomí odpoutat od jeho ego--hranic...možná je to naopak deformace zdravého vnímání, možná jeho rozšíření, možná jen něco jiného (ani vyšší ani nižší)

možná je to jen změna, rozšíření nebo degradace sebe-identifikační funkce: najednou se začnu identifikovat i se stolem, stromem, druhým člověkem, skupinou...(to se může stát snad i v davu)




pokoru?

pýcha odstraňuje strach z vlastní neschopnosti, motivuje k činnosti, přináší sebezálibnou slast, dodává energii

zapotřebí je i trocha pýchy, jinak je člověk ochromený nízkým sebevědomím

ale moc pýchy zatemňuje rozum, soustředí člověka jen na sebe samého: egomaniakální sebestředné tendence

když jsem moc pyšný, jsem uzavřený jinému stylu myšlení, jiné teorii, dogmaticky hájím své

pokora mě otevírá jiným teoriím a jiným lidem

nikoliv se povyšovat, ale VŘAZOVAT se do jedné řady (v-řazovat) MEZI druhé a být SPOLU s nimi

člověk pak cítí lidské teplo, pocit lidské sounáležitosti, aktivuje se jeho stádní pud


Kvantová realita anebo DVĚ nebo JEDNA úroveň reality?

nakolik se kvantové efekty projevují v makrosvětě?

existují opravdu dvě vrstvy reality, makrosvět a mikrosvět?

makrosvět: ontologická nová vrstva reality emergující nad kvantovou vrstvou nebo jen hrubozrnná úroveň našeho popisu?

možná se vše chová kvantově, ale pro naše účely stačí popisovat to mechanicky

dochází k "zproměrování" kvantových jevů: ale je toto zprůměrování jevem ontologickým nebo jde jen o hrubozrnnost našeho popisu?

myslím, že realita je jen jedna, ale že kvarky opravdu tím, jak se shlukují a interagují a dochází snad u nich k dekoherenci nabývají trochu odlišných vlastností a tím kvantové efekty do značné míry mizí (ale ne zcela: možná jsou v buněčné oxidaci a kvantová provázanost ve fotosyntéze na chlorofylech a na sítnici ptáků červenek při jejich orientaci v magnetickém poli na dálkových letech)


Husserl: analogická aprehenze jako vcítění a moje jiné chápání EMPATIE

jak se vciťuji? představuji si, jak bych se v té situaci cítil já

autista či sebestředný to nemá

vyzná se tedy sebestředný vůbec v sobě?

--
ale myslím, že mechanismus vcítění může být i opačný, z vnějšku dovnitř: pozoruji řeč těla, mimiku, hlas a oči druhého a pocit, který to ve mně vyvolává pak zpětně přisuzuji druhému

toto je dle mého soudu nejčastější zdroj empatie: tedy nevyvolávám si sám aktivně to, jak by se druhý mohl cítit, ale nechám na sebe pasivně působit smyslově vnímanou jeho rozlobenou tvář a uvidím, co to ve mně vyvolá...a pak si myslím, že tohle má i on...ono se to od Husserla zas tak moc neliší, jen snad v tom, že toto je víc pasivní proces

sebestředný se pak jednoduše možná na druhé NEDÍVÁ (protože ho nezajímají, má příliš starostí sám se sebou), proto neví, jak se cítí...nevnímá je totiž ryze SMYSLOVĚ

pro sebestředného jakoby druzí skutečně ani NEBYLI, jeho svět je ochuzený, žije pořád jen ve vlastní perspektivě ! pro něho se svět smrkne do jeho vlastního zrcadla, nevidím bohatství různě jinak zrcadlících jiných zrcadel: "paprsek světa" se v nich lomí jinak a v síti zrcadel se zpětnovazebně ohýbá a interferuje sám se sebou...

--

někteří psychopaté se v druhých vyznají jen kognitivně, afektivně ne

nemají v mozku síť překládající smutnou/rozlobenou tvář druhého do emocí, které by při tom sami zakoušeli...překládá se jim to jen do pojmů: aha, ten je rozlobený...ale vůbec jeho vztek sám necítím...

mají porušenou část (jeden typ) zrcadlových neuronů

--

lze se vyznat v sobě, když se nevyznám v druhých?
nevyznám se v druhých proto, že se nevyznám v sobě nebo naopak? zřejmě to jde ruku v ruce, vzájemně se to obohacuje

sebestředný má možná nižší úroveň sebeuvědomění..a nebo sebe vnímá dobře a nedokáže jen vnímat druhé..jeho zrcadlové neurony jednoduše nedokáží "překládat" výrazy tváří jiných tváří do pocitů...podobě to má autista...sebestřednost může být lehčí formou autismu, ale autista nemá introspekci nebo ji má vážně poškozenou...zdá se, že tedy i sebestředný se v sobě pak moc nevyzná

podle Ramachandrana je introspekce jen inverze či rekurze zrcadlových neuronů sloužících mmj. k empatii na sebe sama čili do sebe sama, neodráží.-li dobře jiné, nemohou ani samy sebe zrcadlit správně

ale možná mohou někdy sebe zrcadlit dobře, jen jiné špatně

podobně člověk, který neumí oddalovat slast, musí mít menší slast teď než větší slast v budoucnosti: neplánuje tolik, žije víc v přítomnosti, neprojektuje tedy sama sebe do mnoha různých budoucností a tedy si ani sama sebe tolik neuvědomuje (tuto myšlenku má Kaku)...protože, jak dodávám, přemýšlení zřejmě slouží JEDINÉ VĚCI: přípravě budoucích pohybů těla, k tomu  je třeba mít dobrou predikci budoucnosti, pevný koncept ega, oddělení ega od okolí, současně pružný koncept ega: abych do něho mohl zařadit nebo částečně zařadit příbuzné či spolupracovníky...

s rostoucí empatií se zřejmě defaultní systém restrukturalizuje, aktivuje se pak už nejen při informacích o mě, ale třeba i o mém partnerovi (kolektivní my, vrůstání do komunity)


možná že mystické stavy opravdu mohou zvyšovat úroveň vědomí, přinášet jeho jiný typ, snad ne lepší, ale kvalitativně jiný: L hemisféra nás drží v egu, oddělenosti od světa, pevných hranicích/hradbách, nepustí nás do souvislého energetického a informačního toku Celku...

jde však o to, nakolik je celek celkem, nakolik je zde skutečné propojení, heterogennost odlišné koncentrace jeho částic tu zjevně je, asi i limitní rychlost šíření signálu/kauzálního vlivu, kvantová provázanost se ZŘEJMĚ projevuje jen v nepatrných kvantových efektech (i když nevíme, ale myslím, že asi ano)...taky jde o to, nakolik tu jsou "informace"...možná je to jen epistemologická kategorie lidmi chybně ontologizovaná...a na energetickém toku není nic mystického, energie je jen jinou formou hmoty (ale hmota není pasivní bezduchá netečnost, jak si mysleli v antice)

--
jak se tedy vciťujeme?
a) pozorně druhého VNÍMÁME smysly - mimika, gesta, řeč těla, oči, pohled očí, rytmus a tón hlasu
b) pozorně nasloucháme tomu, co říká
- snažím se vyčistit od sebe, aby se do mně mohl druhý co nejvíce "tisknout" (aby moje zrcadlové neurony nebyly zaměstnány mnou, ale jím)
-to jsou pasivní stránky
- pak je tu ještě aktivní:
c) jsme mu otevřeni, aktivně se snažíme ho pochopit a spoluprožívat (aktivizujeme zrcadlové neurony anticipačně a záměrně)

- nejlépe to však jde, když je to spontánní plus když jsme POZORNÍ: jednoduše stačí pozorně vnímat a naslouchat, neutíkat myšlenkami jinam











co je jáství?


co je jáství? dech, jemný živý pocit v hrudi, vnitřnosti, kterýkoliv pocit, na který ser zaměřím...poměrně chudý momentální stav mého těla s chudým momentálním obsahem

--

jáství jakožto základní meta-quale, jakožto forma momentálních qualií, jakožto jejich momentální kvantum/balíček, jakožto jejich balení do jednoho balíčku, do jedné perspektivy první osoby

--

já jsem ten, který se dívá a reflektuje...sám pro sebe neviditelný, aktivní pozorovatel, činný duch, činný pohyb (Aristoteles)...co to však je? síla/duch? co je to? bezrozměrná, beztvará entita, spíše pohyb než věc

k jáství nutně patří to, že já ví o sobě, že je já...a že se já odděluje, vyčleňuje od okolí

jáství je zejména jakýsi pohyb, samopohyb

jakýsi chvějivý pohyb

pohyb s "příchutí", kvalitativním aspektem "jáství"

--

jáství má chudý momentální obsah
jáství je něco momentálního
jáství pociťuje sama sebe: cit, který cítí sama sebe

cítící se pohyb, zakoušející se pohyb

na toto základní jáství se nabalují další (autobiografické, projekce jáství do možných budoucností)

jáství spjato s pohybem těla, teď ale myslím hlavně na pohyb vnitřní, pohyb "duše", pohyb vnitřní síly, pohyb vůle

jáství jako momentální chvějící se přetrvávající stav, cítící pohyb cítící sama sebe během svého kontinuálního přetrvávání a existující v rozšířené přítomnosti momentálního okamžiku nadaný jednotností svých qualií, protože zabalený do meta-qule sebe-pociťujícího se pocitu jáství

jáství jako chvějící se plamen svíčky

jáství jako něco, co má chuť/příchuť, jehož subjektivní jakost cítíš na jazyku...

jáství jako do sebe vnořená intimita, uzavřenost, soukromost

jáství jako něco spojeno s pojmem "já": když se ptám KDE JE JÁ? KDO JE JÁ? JSEM?, aktivuje se v jazykové síti (síti významů) tento pojem a pojmy s ním asociované a city s těmito pojmy asociovanými a tím se možná teprve rodí jáství jakožto produkt jazykového konstruktu...

jáství jako něco spojeného se základním pocitem těla, s jeho základním nastavením (default mode, defaultní čili implicitní síť)

jáství je neviditelné, je to neviditelný duch

jáství je koncentrované samo do sebe, sebe-stažené (sebe-koncentrace, sebe-kontrakce): možná tento pohyb sebe-kontrakce v jediném živém toku energie vytváří tyto ostrůvky jáství, tato zdánlivě izolovaná ega...a je možné je v mystických stavech do jisté míry rozpustit, splynou s veškerenstvem

jáství je prázdné, nemá hlubší obsah, je jen tím povrchem, který momentálně jest

jáství jako přetrvávající chvějivý živý stav

jáství jako neurčité skoro-nic, velmi intenzivně však pociťované: velmi silně vnímám skoro-nic !!!

jáství jako chvění vevnitř mého těla

jáství jako holý prázdný momentální stav, jako základní forma proměnlivých obsahů, jako perspektiva první osoby daná i prostorovou lokalizací mého těla, způsobu jeho pohybu, rozložení jeho smyslových receptorů, tváře udělané jako maska a komunikátor pro boj a kooperaci v sociálním světě....

jáství jako do sebe zanořený pocit, jako pokaždé něco jiného

co však zůstává stejné? ta jeho jednota, momentální jednota přetrvávající několik chvilek...chvějivé přetrvávání

promyslet můj vztah s věcmi a druhými! velmi těžké! odbývá se to jako kauzální mechanická interakce, komplexní zpětná vazba, vylaďování/nalaďování, vazba/propojení, ale nikdo neví, co to znamená! jak rezonuji s druhými? jaké trhliny v komunikaci jsou? místa neporozumění...co se děje, když si rozumíme...někdy se urputně snažím se s druhým vyladit, ale jednoduše to NEJDE

já se prožívám, pak jakoby ze sebe vyskočím a snažím se uchopit v pojmu či metafoře...to však nejde, všechny pojmy selhávají

cítíme se však nejazykově, víme o sobě a víme, co jsme, zakoušíme to na vlastní kůži neustále...neustále nebo jen někdy????

jáství je prchavé, pomíjivé...zůstává nějaký stálý podklad, půda, místo, na kterém se to odehrává, "tichý základ"? jakou by měl povahu? Je tam skutečně něco takového?

já jako mlha, která se protrhává, řídne nebo houstne

já jako kontinuálně se přelévající vodní nádrž, rybník...rychleji se mění vlnky na hladině...pod nimi je voda klidnější....a ke dnu není vidět, ale je to tam ještě stabilnější...

jáství jako tichý podklad, není to však kamen, ale jakési chvějivé klidné ticho, které je skoro až prázdnem...bezpodstatná hlubina...chvějivé dno...opravdu jako dno rybníka...

ovšem je tam tento tichý podklad opravdu stále? je stálým pozadím, stálým zarámováním, stálým rámcem? a pokud i ano, je zde stálé sebe-uvědomění na pozadí? myslím, že ne

co to znamená, že (jak zpívá Radůza) "já jsem tebou a ty jsi mnou"?
lze já propojit s ne-já, s ty, s my?



















Jill Taylor - mrtvice - poškození levé hemisféry, mystika

http://www.ted.com/talks/jill_bolte_taylor_s_powerful_stroke_of_insight.html

(zapni si české titulky)

- odpovídá to tomu, co jsem tu psal: mystika/bůh/holismus je pravá hemisféra
tvrdí, že P hemisféra je  paralelním systémem, L hemisféra sériovým (jako počítač)

1) po mrtvici viděla jiný svět díky P hemisféře...to nás může vést k skepsi, zda svět viděný obvykle skrze L hemisféru (řeč, konzistence, logika, metodičnost, sériovost, dedukce, jasně oddělené předměty, kauzální vazby) je reálný !!!

2) po mrtvici viděla svět holisticky - vše je jednou energií/polem...co to ale znamená? cožpak vědomí nejsou do jisté míry oddělená? jistě, sdílíme se, vzájemně ovlivňujeme, naše myšlenky přechází z hlavy do hlavy, otiskujeme se jeden do druhého, jsme zrcadla, která zrcadlí další zrcadla, zrcadlí i své vlastní zrcadlení (introspekce) a zrcadlí to, jak se zrcadlí v jiném zrcadle a naopak atd.

jsme uzly sítě, křižovatky, které s mění tak, jak se mění síť - jde o to, zda je tu limitní rychlost šíření signálu/kauzálního či jakéhokoliv vlivu...pokud ano, neovlivňuje nás okamžitě proměna celku a celek se ani najednou nemění ( a nemůže, protože v tomto případě neexistuje absolutní přítomnost/současnost, viz STR a OTR)...pokud ne, může se celek proměňovat najednou (k tomu poukazuje, ale rozhodně nedokazuje, kvantová provázanost)

výborná Radůza:

http://www.youtube.com/watch?v=rBrFtbDxC_g

vše je jedním...já jsem tebou a ty jsi mnou...já jsem mořem, ty jsi mořem, vše je jedním, ty jsi jedním, já jsem jedním, já jsem nebem, vše je nebem,...

ale co to znamená? hranice jsou slabší, spojení větší, vzájemná závislost větší, otiskujeme se jeden do druhého, naše city a myšlenky se prostupují v jednom toku...ale přece nejsme úplně jedním!

3) říká, že L hemisféra říká "já jsem" a tím nás vyděluje z jednoho toku, procesu...P hemisféra naopak zapojuje...že oddělenost je iluze, ego neexistuje...

4) NEJZAJÍMAVĚJŠÍ: i když se L hemisféra vyřadila, jáství bylo dál, ale beze slov, vnímající mohutně smyslovou přítomnost...to by svědčilo pro to, že defaultní síť jáství interaguje často s L hemisférou, která je Gazzanigovým jazykovým interpretem, dávající věci do narace, sloužícím hodně k projektování budoucnosti, ale může se při mystických a jiných situacích spojit s P hemisférou a jen být, vnímat (i případ knih Tolleho: Moc přítomného okamžiku, Ticho promlouvá...z těchto názvů knih jakoby "mluvila" P hemisféra)

..můžeme samozřejmě POCHYBOVAT, zda jáství po vyřazení L hemisféry dál bylo...třeba je to jen retrospektivní spletenec L hemisféry do jednoho narativu z chaotické tříště vjemů prožívaných P hemisférou...Jill mluví o tom, že jí L hemisféra naskakovala a zase se vypínala, když vypnula, nořila se do rajského světa, když se zase na chvíli zapnula, snažila se přivolat pomoc...mohlo to být tak, že L hemisféra těsně před tím, než se plně aktivovala, ze střípků produkovaných předtím P hemisférou rychle smontovala souvislý příběh/prožitkový dlouhý proces, kterému roztáhla subjektivní čas

--

tichý monolog L hemisféry v hlavě probíhá, když není moc vnějších podnětů, tělo dělá rutinní automatismy...proč? evolučně proto, aby se tělo připravilo, projektovalo na budoucí situace, rozhodovalo se "pro a proti" mezi možnostmi, projektovalo sama sebe jak se bude chovat a jednat v budoucích situacích...proto je tolik propojen v těchto případech defaultní systém s L hemisférou....

podobná aktivace při řešení nových problémů, ale ne vždy - když je málo času, tak je člověk pohlcen řešením, já se neobjevuje, když je času víc a je třeba promyslet sama sebe v možných situacích, jáství se aktivizuje




















setkání

člověk čeká na velké setkání
a až zpětně mu dojde, že setkání, která prožíval jako nudná, banální, falešná, pokrytecká a jen provizorní (před těmi skutečnými)
byla ta největší, co kdy měl


sobci

máme odpor k sebestředným lidem a darebákům, co myslí jen na sebe
a sami jsme obvykle přesně takovými

není těžké se empaticky vcítit do člověka dobrého
zlého si démonizujeme, máme odpor se do něho vžít
kdybychom to udělali, poznali bychom, že je taky lidský
že je jako my
a že je v jeho sobectví cosi sympatického, živého, osobitého, dětského, nabitého emocemi, kouzelného: odtud plyne i přitažlivost narcistických osobností pro druhé...proto i matky obdivují svoje narcistické synky a otcové své narcistické dcerky...

proto obdivujeme frajírka Rédla třeba zde:

http://www.youtube.com/watch?v=0P9C7Eh69tY

má však i nesporný talent
taky je to herec, sebestředný




pondělí 10. června 2013

morálka je kvůli lidem

v etice se píše o ctnosti, mravní dokonalosti, abstraktních morálních pravidlech, smyslu pro čest

nakonec jde ale jen o lidi:

TRPÍ kvůli mému jednání?

POMÁHÁ jim mé jednání?

ŠKODÍM jim hodně?

CO PROŽÍVAJÍ, JAK SILNĚ A JAK DLOUHO po tom, co něco udělám, co jim něco provedu?

JAK MOC je to zraňuje?

JAK MOC je to může napořád zasáhnout, zničit, zdeformovat, zkazit morálně, udupat lidsky?

celkem zajímavý film k tomu:

http://www.csfd.cz/film/31715-ochranne-zbarveni/

je třeba ale uvažovat i pragmaticky, což není v rozporu s morálkou:

Když se budu snažit dodržovat morálku, pomůžu tím někomu?

Neuškodím jen sobě?

Nebude to jen prázdný morální apel?

Není to jen malichernost?

V důležitých věcech však zřejmě je třeba postupovat morálně, ale přiznávám, že jsem to většinou NEDOKÁZAL a z ryze sobeckých důvodů ani NECHTĚL.

V zájmu dobré věci je vhodné někdy ustoupit zlu v menších věcech, abychom mohli zasáhnout ve věcech důležitějších.

Vždy jde nakonec o člověka, jak říká socialistická fráze v krásném snímku:

http://www.csfd.cz/film/8149-fararuv-konec/

mnohdy jde moralistům bohužel jen o to, aby byli morálními, aby byli mravně nadřazenými, aby byli dokonalými, čistými, svatými, vnitřně krásnými: a pak jsou ošklivými egomaniaky až k zblití...

--

opravdová morálka ale nevyvyšuje pomáhajícího: všichni jsme na jedné lodi...je třeba pomoci...jsme tu na zemi SPOLEČNĚ, máme SPOLEČNÝ ÚDĚL...jde o NAŠE KOLEKTIVNÍ MY...

úzkostlivý nebo narcis se neustále VYČLEŇUJE, ostražitě se vyděluje - a pak se bojí, co mu druzí udělají

nevím však, jestli jsem to kdy já skutečně POCHOPIL...myslím, že NE

k tomu dvě věci:

http://www.youtube.com/watch?v=45mbYID0ec4

http://www.youtube.com/watch?v=UyaKTKPbfK8

--

člověk však u těchto věcí pociťuje i ODPOR, pohrdání, nelibost vůči slabým a ubohým...to, že pomoc jim je velmi nákladná a jen málo jim může skutečně dlouhodobě pomoci...a onen sobecký hlas: A PROČ JIM VŮBEC POMÁHAT? CO Z TOHO MÁM? CO JE MI PO NICH? jsou přece tak ubozí, hloupí, vypadají jako "rozbité stroje"...lhostejnost, bezcitnost...to v nás TAKY je...a HODNĚ..tedy ony hlasy: a co z toho budu mít já?! je to vysilující, otravné, únavné, tady se s nimi "zahazovat", mohl bych si radši užívat...nebudu naivní hlupák a nebudu jim pomáhat...

a taky: pokud je Bůh, proč stvořil takovéto lidi? proč jim dal takovéto handicapy? není jejich existence výsměchem představy o krásném a harmonickém stvoření, o božské prozřetelnosti?

člověk k nim pociťuje odpor, pohrdání, výsměch...a lhostejnost...a pak vidí Kuffu, který je úplně jiný, pomáhá jim přirozeně, automaticky, spontánně, jde mu to "ze srdce" (i když se taky rád předvádí a je to showman: no a co, tím lépe, nehraje si na svatého)...jak to ten člověk dokáže? a ten vyléčený alkoholik v tomto dokumentu, jak jim obětavě pomáhá, s jakou něhou a láskou! buď je to to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, a právě v tom se zjevuje Boží svatost...a nebo to nejnaivnější, nejtrapnější, nejubožejší a NEJABSURDNĚJŠÍ...kde je PRAVDA?

podobně Neckář, jak v daném klipu zvedne ruce: je to jen komerční tah? na efekt? je v tom síla jeho těla, chuť žít navzdory těžké mrtvici? nebo je v tom Bůh? nebo jen degradace jeho osobnosti a mozku po mrtvici? kde je pravda? vylučují se tato vysvětlení?

a pak toto.

http://www.youtube.com/watch?v=RLedel_ypd0

člověk potřebuje druhé...jsme spojeni

--
a velmi dobrá Martausová:

http://www.youtube.com/watch?v=02lkesv6QYk

http://www.youtube.com/watch?v=2ki9zzjR2n8

http://www.youtube.com/watch?v=64upvxgLxes

(nyní má nejoblíbenější)

a její nová, střízlivější, obyčejnější, hezká:

http://www.youtube.com/watch?v=VU4rqQyiXww&feature=share

přítomnost boha nebo jen sebeklam?

velmi silná intuice boha, velmi silná pokora, normálnost, zdravost...někdy jsem měl pocit boží přítomnosti díky těm písním taky, ale mohl to být jen můj sebeklam, ale taky NEMUSEL

RADOST, která z ní čiší

ale co ty zlé věci, co se dějí lidem, kteří jsou staří a ne tak mladí a krásní jako Martausová?
ale na ty ona taky myslí, viz její písnička o kůrce chleba...

nelze vyloučit, že Bůh je...a je to důležitá možnost, protože tím by se měnilo VŠECHNO

co svědčí PROTI Bohu?

a) naše podobnost se zvířaty: ale člověk je také hodně odlišný..a je možné, že i zvířata a celý vesmír jsou v různých stupních či kvalitách obrazem Božím...že i zvířata mají cosi jako "duši"

b) neurovědy ukazující, že svobodná vůle, vůle obecně a jáství ve smyslu duše nejsou: neurovědy jsou v plenkách..a takto radikálně to neříkají, spíše jsou zde náznaky, tendence k tomu...ale nelze vyloučit vliv módy, konvence ve vědě, současného redukcionistického paradigmatu...a co Libetovy experimenty dokazující, že člověk nemá svobodnou vůli? nejsou zas tolik přesvědčivé, protože okamžik rozhodnutí nelze zřejmě přesně lokalizovat v čase, navíc šlo v experimentech o banální rozhodnutí, která opravdu být automatickými mohla...nelze popřít, že mnohdy jednáme mnohem víc automaticky a nevědomě, než si myslíme...a nelze se Libeta ani jen tak jednoduše zbavit: jeho pokusy jsou důležité a na nesvobodu minimálně poukazují!

c) zdá se, že zde nejsou zázraky, boží prozřetelnost, vše je jen obyčejné, všední, mechanické...opravdu? není to jen má mřížka, kterou se na realitu subjektivně dívám? třeba mi často zázraky setkání s někým či zázraky harmonické přírody unikají...

d) ad Bůh v přírodě: a co dravci, utrpení jezevce, který se v agónii třepal na kraji cesty? stovky rozpláclých a vysušených žab? roztrhaní ptáci, požíráni hravě "milou" kočičkou? mentálně a tělesně postižení? trpící v LDN?...ano, nelze před tím zavírat oči, utrpení by se nemělo odvysvětlovat...třeba Bůh není tak hodný, třeba je tvrdý nebo dokonce sadistický a ďábelský...a nebo to jen nechápeme...to ale neznamená, že Bůh není...ani to, že je nutně zlý...

--

mnohdy člověk CHCE, aby Bůh nebyl, proč?

a) permanentní Boží dozor, svět jako Boží káznice či Božská kasárna: tato představa plyne z pravděpodobně mylného obrazu Boha

b) svět je s Bohem neuzavřený, má nesnesitelná tajemství, nemůžeme ho vtěsnat do srozumitelného matematického vzorečku, nemůžeme mít pak nad ním moc a cítit se v bezpečí (a cítí se výjimeční: jako ti chytří, kteří svět na rozdíl od naivních "křesťánků" střízlivě, dospěle a "vědecky" "prokoukli"), protože ho nemůžeme definitivně poznat: a není takovýto svět zábavnější? není kouzelnější a zajímavější? neskýtá kromě obav i naději a možnost zázraku?

c) pokud je Bůh, člověk si nemůže být nikdy jistý, co si pro něj přichystá, že ho třeba bude trestat nebo zkoušet, člověk tak nemá nikdy klid, kdyby existovala jen mechanická příroda, bylo by zde "ontologické bezpečí, přehlednost, srozumitelnost", bylo by alespoň jasné, na čem jsme...s Bohem člověk neví, protože neví, jaký je, jestli to náhodou není starozákonní tyran, tvrdý a nemilosrdný, trestající a mstící se Bůh, Bůh nelítostný, Bůh hněvu..konečně dokonce i Ježíšova slova v evangeliích někdy mluví o věčném ohni pekelném, ani Ježíš sám není vždy tím laskavým a hodným, jak nám ho předkládají moderní křesťané, Martausová, Bezák, Putna a další...oni vychází ze své evidence toho, jaký Bůh je, ale třeba se radikálně mýlí...

člověk si tedy myslí, že bez Boha by se mu žilo lépe, nic by ho nemohlo překvapit a vykolejit, mechanicko-kauzální neosobní cesty přírody neprobouzejí paranoiu, která by se mohla objevit v případě, že by Bůh byl

člověku se zdá, že bez Boha je svobodnější, že s ním je malým dítětem pod dozorem tvrdého otce, že křesťanství je tedy infantilizace, návrat do dětství, nutnost být pokorným a poslušným služebníkem, otrokem, servilně a ustrašeně velebícím svého Pána/tyrana

jenomže mechanické kolotání přírody je absurdní, nesmyslné: člověk si tam taky nemůže být ničím jistý! nemůže ani nikoho vinit, ani se na nikoho hněvat, a jelikož v takovéto mechanické přírodě neexistuje prozřetelnost, nemůže člověk ani nic předvídat a v nic doufat

otázka tedy stojí takto: pokud je Bůh, jaký je? přes všechna tvrdá slova bible se zdá, že - pokud má ovšem bible pravdu a není jen naivním starověkým textem - nakonec dobrý a větší než všechno lidské dobro, co si dokážeme představit

--

jistě zajímavé je i toto (jsou tam i slovenské titulky, stačí zapnout):

https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=SV_1fWW7Ww8

v těch lidech je racionalismus, střízlivost, možná ale taky nový fanatismus, nová paranáboženská jistota, ale taky ukazují, že věřili spíše v tvrdého Boha, báli se pekla, božího hněvu

- pokud takovýto Bůh je, jistě to není celý Bůh: je hněv základní podstatou Boha? důležitá otázka!

člověk chce mít klid a pokoj: bez boha by tu bylo jen to, co VIDÍM (možná primát vnějších smyslů, zejména zraku u materialistů, naturalistů, ateistů..naopak primát vnitřního zraku, intuice, emočního naladění u teistů)..bylo by JASNÉ, co je a co není...bylo by to HMATATELNÉ...člověk by věděl, na čem je...s tím Bohem člověk nikdy neví: neví, jaký Bůh je!

to je pravda: ale je tu i NADĚJE, že vše nakonec dobře dopadne...což naturalismus nenabízí

a jsou tu i silné zážitky, že by to tak mohlo být! jaké zážitky? třeba když je člověk sám v lese, vidí krásný film, setká se s nějakým člověkem, jde letní nedělní ulicí po Brně...někdy se zdá, že svět je VÍC než to, co vidíme...že tu je dobro a krása...

jsem fanoušek STAR TRACKU: nejsou fanoušci tohoto seriálu typicky naturalisté, s fascinací do techniky, s radostí žijící v umělém, strohém a sterilním prostředí kanceláří (podobných kajutám na vesmírné lodi) a používající přehnaně moc všechny ty umělé technické "vymoženosti"? je jejich pohled správný? obsahuje tato "vulkánská střízlivost" celou pravdu? zbavit se všech emocí?

tato střízlivost, střídmost v poznání, uměřenost, chladnost až lhostejnost k poznávaným předmětům, bezevztažnost vůči nim, nezaujatost je také živena ohněm jakého si emocionálního naladění...ohněm tohoto: já jsem ten nejchytřejší, protože zcela nezaujatě zkoumám svět, nepropadám směšným a dětisnkým emocím, křiku a pláči, ubohému hněvu, naivnímu patosu, poblouzněnému pohnutí a rozechvění, vidím svět takový, jaký je, protože jsem chladnokrevný a JAKO STROJ, JAKO KALKULAČKA/POČÍTAČ chladně počítající/myslící/kombinující všechna pro a proti...Spock, Tuvok, android Data, ale zčásti i "Sedmá z Devíti", Sherlock Holmes (také v novém seriálu "Sherlock")...udělali ze sebe dobrovolně stroje, protože si myslí, že stroje myslí lépe než lidé!!!

opak však může být pravdou: v tom je inspirativní Merleau-Ponty: předmět poznám jen tehdy, jsem-li s ním ve vztahu...moje emoce nejsou jen citovým subjektivním balastem, ale odráží něco z jeho struktury...emoce je třeba jistě metodicky prozkoumávat, nepřijímat každé poblouznění, ale taky respektovat jejich kognitivní hodnotu, vážit si jich, být k nim opatrný, nepotlačovat je jako Vulkánci ze Star Tracku!

chce to podrobněji prozkoumat omezenost pohledu technokratů, inženýrů a stoiků...opravdu jsou bez emocí? opravdu je jejich poznání očištěné od emocí? opravdu poznávají objektivněji? není jejich poznání víc zabedněné, oploštělé, dogmatické, fanatické? fanatismus může být v tomto: je jasné, že mám pravdu já, protože poznávám chladně a nezaujatě, ty jsi jen "citovec", poblouzněný nevyzrálý snílek, podléháš svým emocím, neumíš je kontrolovat a potlačovat tak, jako já, a proto jednáš iracionálně, tvé pozná je irelevantní

když si člověk myslí, že poznává objektivně a pravdivě, nejsnáze sklouzne do fundamentalistického fanatismu, zde do sekty hyper-racionalistů, kteří jsou samolibí, sebestřední, duševně ploší a zřejmě i duševně nemocní: své emoce totiž nezdravě potlačují, což vyvolává psychickou tenzi, která může jejich zdánlivě chladný a neosobní úsudek značně pokřivovat...

Tuvok a Spock v nás vyvolávají představu dokonalosti, nad-člověka zbaveného obtěžujících emocí, který poznává Pravdu, dokonale se Kontroluje, má tedy dokonale svobodnou vůli a nejedná vůbec lidsky a subjektivně jako my...je jako Bůh...zbožštěný stroj: kalkulačka se ve Spockovi stala Bohem...

zdá se, že bez emocí je náš pohled jasný, čistý, nezkalený kalem emocí, vše je přehledné a srozumitelné: možná tedy hyper-racionalisté neumí se svými emocemi v poznání pracovat, když si je připustí k tělu, hned je zahltí, proto je potlačují zcela...a pak si myslí, že to tak mají všichni (podle zásady "podle sebe soudím tebe"): takže je to možná všechno naopak! hyper-racionalista jen neumí se svými emocemi během poznání pracovat, sám je tedy často poblouzněný, což si kompenzuje tím, že se vzhlíží v Spockovi a snaží se očistit od svých neurotických emocí, od své úzkostlivosti, od svého vnitřního vzteku, od své emoční lability...naopak takový hermeneutik nebo Merleau-Ponty mají emoce více pod kontrolou, tolik jim nepodléhají a pak snáze mohou s nimi pracovat a nemusí je potlačovat a ničit jako Spock s Tuvokem...nezapomínejme, že Doyle, autor Holmese (a tedy v podstatě i Spocka a Tuvoka, kteří jsou jejich kopiemi) sám tendoval k mysticismu a často bláznivému spiritismu...podobně Poe, který tuto figuru hyper-racionalisty vytvořil jako první v postavě Dupina (která byla předobrazem Holmese) byl psychicky velmi labilní...

důležité je i to, že potlačování emocí není zdravé a obvykle emoce nepotlačí, ale ještě zhorší jejich působení

důležité je ale také to, že možná mají hyper-racionalisté pravdu, ani to nelze vyloučit - možná je zapotřebí se lockeovských "sekundárních kvalit" opravdu vzdát...

třeba je ale také iluze, že zde jsou vůbec nějaké bez-emoční a a-subjektivní "primární kvality": snad v každém poznání, v každém vjemu je vždy už přítomna emoce...i podle neurověd nelze rozum od emocí oddělit, emoce tedy zřejmě mají kognitivní funkci...čím víc se jich vzdáváme, tím je naše poznání chudší a omezenější...avšak je třeba je samozřejmě regulovat, ale nikoliv potlačovat a zcela ignorovat!

je Spock ideálním vzorem poznání nebo směšnou karikaturou skutečného poznávání?

je třeba víc prozkoumat údajně zcela objektivní "střízlivé a chladné" poznání a údajně zcela subjektivní "uchvácené, pohnuté" poznání..to druhé je jistě víc pokorné, uznává, že nepozná všechno, počítá s neuzavřeností, tajemstvím reality...to první je arogantní, suverénní, sebevědomé...tenduje k dogmatismu definitivní pravdy









































výtky k parapsychologii



a) z nepatrných dat dělají moc silné teorie
b) i kdyby tyto schopnosti mělo lidské tělo nebo mozek, nemusí je mít vědomí
c) i kdyby je mělo vědomí, jsou to schopnosti malé, větší u mimořádných lidí, ale i tam malé
d) i kdyby to byla schopnost vědomí, dále nevíme, co to vědomí je, nedokazuje to nesmrtelnost lidské duše
e) zaujala mě prekognice - může jít o kvantovou provázanost přítomnosti s budoucností, ale opět to jen mění obraz fyziky, nedokazuje to duši
f) Sheldrake opakuje stále totéž už řadu desetiletí, i když mnohé experimenty minimálně jeho teorii morfických polí výrazně ZPOCHYBNILY, pořád říká totéž, jen nabaluje další a další věci (psi, zírání/sledování, anděly), vidím v tom dogmatismus, je velmi podobný Dawkinsovi i v sebestřednosti a fanatismu: forma stejná, obsah přesně opačný...což mi přijde humorné...dva angličtí sebestřední akademičtí snobové: jin a jang a přece totéž!
g) Sheldrake hovoří o andělech pseudovědeckým slovníkem, takže zde mu jistě vědci nekřivdí, když ho odsuzují: i kdyby andělé existovali, nemá určitě zatím data, aby o nich mohl vědecky mluvit
h) zaujalo mě u Blackmoreové toto: subjekty nevědí, kdy odhadnou danou věc (třeba číslo) správně a kdy ne...tedy vědomí tyto schopnosti nemá pod přímou kontrolou...nebo snad některé subjekty VĚDÍ, kdy se URČITĚ trefily?

neděle 9. června 2013

Kulišťák - Neuropsychologie

119
exekutivní funkce není jedním centrálním systémem v čelních lalocích, ale mnoho konkrétnich a nepřekrývajících se
123
logické myšlení nemá základy v percepci a motorice (prostorových oblastech) ale v levé hemisféře a řeči !!! takže zákon sporu neodvozujeme z empirie, ale získáváme h oz jazyka, který je do jisté míry vrozený (nebo spíše dispozice k němu)

k rozvoji logiky i levé hemisféry tak jistě přispěla memetická evoluce


Možné vyvrácení údajného sobectví lidí


         Pokud budeme chtít ve všech motivech vidět sobectví našich genů, snadno ho tam najdeme. Ale možná neadekvátně.
         Dále jsme nezohlednili evoluci memů: ty mohou podstatně ovlivnit případné sobectví jedinců. Jedinec se může natolik identifikovat se skupinovými memy, že jeho tělo přestane jednat sobecky.
         Dále jsme nezohlednili možnost existence Boha: pokud existuje, což rozhodně není vyloučeno, univerzální sobectví neoplatí.
         Nevzali jsme ani důsledně v potaz to, že jde o sobectví genů, nikoliv o vědomé sobectví lidí. Sobectvím genů může vzniknout nikoliv vždy agresivní, sobecký a krutý člověk, ale naopak člověk mírný, laskavý a kooperující. Kooperace často vede k reprodukci genů snáze.
         Hovořili jsme o pohlavním výběru ze strany žen: platí však jen u žen mladých a ne-ošklivých, navíc je tento výběr modifikován a často zcela znemožněn vlivem patriarchálních memů, které mohou ženy velmi utlačovat.
         Dále je možné, že se rozšíří některé geny pro čistou nezištnost, obětavost ve prospěch skupiny: důvodů může být několik. Za prvé, nacházejí se blízko genů, které radikálně zvyšují fitness, a jsou tedy jako by-product předávány s nimi. Za druhé, vyselektovala je kulturní evoluce memů, která nemusí vždy sledovat zájem genů, ba často může jít proti němu, ač obvykle se hovoří spíše o koevoluci, tedy o interakci, vzájemném ovlivňování kulturní a genetické evoluce.
         Dále koncepce sleduje triviální schéma: organismus sleduje vlastní zájem, protože chce přežít. To nemusí vždy platit, ať z důvodu patologie, odlišného genetického nastavení (geny nejednají vždy jednotně) nebo „infikací“ prosociálními memy.
         Další schéma, které jsme sledovali, a nemusí platit: organismu jde vždy jen o vlastní slast a strast: to je problematické zejména proto, že identifikuje-li se tělo kolektivisticky, je jeho slastí úspěch kolektivu, skupiny atd. Tedy sleduje-li slast, sleduje zájem své skupiny, nikoliv jen svůj. A navíc se může identifikovat s celým národem, lidstvem, světem, vesmírem. Zde už o sobectví vůbec nelze mluvit. Tato identifikace opět může vzniknout genetickou anamálií nebo vlivem memů.
         Tvrdili jsme, že hlavním zdrojem evoluce je boj, konkurence. To je sice pravda, pomineme-li ovšem minimálně stejně zásadní mechanické procesy na úrovni genů (zdvojování genů, chromozomů, celých genomů, „skákající geny“ neboli mobilní elementy rychle v rámci genomu měnící pozice a následně i funkce),[1] ovšem v lidské společnosti je – také vlivem kulturní evoluce – stále zásadnější kooperace. Kooperující skupiny prosperují více než skupiny znesvářené egismem jejich členů, pravdou je však také to, že v rámci skupin se daří lépe egoistům. Skupina si však postupně vynalézá stále účinnější nástroje na potrestání „příživníků“. Otázkou tedy zůstává, zda za rozvojem kooperace v lidstvu nestojí také účinnější metody trestu, ale také prevence trestu: tedy účinnější socializace v rodinách a školách. Skupinový výběr je v biologii zdiskreditovaný, ale rozhodně ne zcela: je možné, že se podílí i na genetické evoluci, alespoň jako další prvek vedle výběru jedinců.
         A co  krajní případy lidského sebeobětování (Jan Palach, Maxmilián Kolbe)? Vysvětlení může být několik. Za prvé, genetická anomálie pro extrémní nezištnost. Za druhé, „infikace“ (v neutrálním smyslu slova) kulturními memy, která proběhla mimořádně silně. Za třetí: zřejmě zde v případě motivu nevystačíme jenom se slastí, kterou jedinec při daném sebeobětování pociťuje. Jeho strast je totiž mnohem výraznější. Můžeme však namítnout, že je výraznější co do kvantity, nikoliv co do kvality. Odpovídám, že pak jde spíše o vnitřní nutnost, která může být dána silně implementovanými memy: jeho strast, kdyby se neobětoval, by byla nesnesitelnější. Za čtvrté: existence mravního řádu, snad garantovaného Bohem, kterou někteří jedinci vnímají víc než jiní a při setkání se zlem nemohou jinak, než se obětovat. Ani tuto možnost nelze vyloučit.



[1]