pondělí 13. ledna 2014

DEPRESE a západní hra

západní hra je stejně omezená jako všechny jiné: ale z které hry říkáš tohle?

tohle platí bez omezení?

hlubina deprese jen další z omezených her

ale pak to platí i o Pravdě křesťanů

základy každé hry jsou nakonec na vodě

--

důsledně domyšlený racionalismus vede nakonec k iracionalismu: ani rozumu a jeho logice nelze věřit

ale to platí jen tehdy, když už rozumu věříme!

anebo ne? a říkáme to z vyšší mimoracionální pozice? z pozice mystiky, Zjevení, jednání?


--

v depresi je krásně zasněná melancholie

člověk vše vidí z odstupu: jakoby vyústěním racionalistického teoretického odstupu byla deprese, v níž všechny věci splývají v jedno bez-hodnotové Nic

deprese sugeruje hloubku, pravdu: jako každá hra i tato mě chce přesvědčit, že je pravdivá definitivně a neodvolatelně

ale co když pravdivá nakonec je?

deprese je vědomí, že stejně všichni umřeme a tak je vše nakonec jedno

deprese je emoční meditace nad pomíjivostí a tedy bezvýznamností všech věcí

deprese tedy pramení - tak jako buddhismus a křesťanství - z pojmu věčna/nekonečna: co není věčné, nemá cenu...kořenem této možná chybné úvahy je už biologický pud sebezáchovy

deprese vidí naše aktivity z výšky jako banální rej mravenců, válení koule hovniválem...

naopak úzkostlivost nemá nadhled, je to protiklad deprese: strach mě přikovává k největším banalitám a nutí mě věřit, že jsou strašně moc důležité...

v depresi všechno pouštím z rukou a je mi to zcela lhostejné

deprese je dokonalá paralýza, wu-wej (ne-jednání, ne-činění)...

jak je spojena hluboká nuda a deprese?


když na člověka PADNE deprese, je přesvědčen, že ona je tím skutečným poznáním: nevidí jiné pohledy nebo je chápe jako klamné

TO, CO NENÍ VĚČNÉ, MOŽNÁ MÁ CENU...

čtvrtek 9. ledna 2014

je bolest evidentní? aneb k diskuzi o já

není jedno, jestli já je nebo není...pokud není, utrpení těla mi může být lhostejné
jistěže tělo ve stresu chce nebýt ve stresu...protože si KLAMNĚ MYSLÍ, že v něm je stálý obyvatel "já", kterého musí tahat z bryndy...jelikož tam nikdo takový není, ale jsou tam jen pomíjivé neosobní procesy, není proč se snažit nebýt ve stresu: vše je jedno
tvrdí se, že pokud trpíme, je jedno, zda je či není já

to není pravda: jestliže není já, ani nikdo netrpí
a nikdy ani netrpěl..a trpět nebude
a nevíme ani, zda existují neosobní pomíjivé stavy utrpení...možná je to jen intuitivní, ale FALEŠNÁ lidová psychologie
namítá se, že má reálná bolest mě přivede k jinému názoru
tělo se samozřejmě bude snažit zachránit
tak fungují ty tělesné sebe-záchovné mechanismy
ale to není žádný důkaz ničeho
bolest evidentně je, ale naše evidence jsou často klamné
je třeba vidět toto:
evidence je nástroj těla pro přežití
tělu se k přežití hodí víra v já, ale ještě víc víra v bolest
proto je evidence v existenci bolesti ještě silnější než evidence v existenci jáství

NEDICHOTOMICKÉ MYŠLENÍ

jak myslet nedichotomicky?

negace vytváří distinkce, hranice - to je nutné, ale nebrat je tak vážně, metafyzicky, spíše jako pomůcku

negace operuje na nějakém pojmu, který považuje za metafyzicky relevantní - svět je buď svobodný nebo nesvobodný...přitom už sám ten pojem může být docela špatně nebo může být jen nahodilým historickým konstruktem západní kultury

dichotomické myšlení se modlí k negaci a klaní se zákonu sporu...nesnaží se na věc podívat z jiné perspektivy, třeba právě z perspektivy praxe, jednání

ale glorifikace jednání je druhým extrémem...

negace nás svádí k tomu, abychom uvažovali duálně - jsou DVĚ A PRÁVĚ DVĚ možnosti...přitom je někdy možnost třeba jen jedna, nebo tři, čtyři...může být i jen půl možnosti? nebo tři čtvrtiny možnosti? :-)

duálnímu myšlení napovídá i onen zákon VYLOUČENÉHO TŘETÍHO: dva a právě dva! to je kult dichotomismu, binomického myšlení

dichotomické myšlení odděluje své PRÁVĚ DVĚ možnosti nepropustnou linií - nevidí vztahy, zprostředkování mezi nimi, nevidí to, že extrémy z jisté perspektivy splývají, tvoří jednotu...nebo jsou mezi nimi vztahy...lze zprostředkovat jejich sjednocení (Hegel)...že protiklady mají vždy mnohé společného...

dichotomní rovina domněle zcela VYČERPÁVAJÍCÍ všechny možnosti na "A" a "negaceA" je jen řezem v prostoru obsahujícího mnohem větší počet možností

"vše je buď A, nebo negaceA": nikoliv, ještě je zde TŘETÍ možnost: "A" ani "negaceA" ničemu ve světě neodpovídá, protože "A" není vhodným nástrojem/měřítkem/pojmem, kterým můžeme realitu modelovat, znázorňovat, uchopovat...

dichotomní myšlení nevidí vazby, spojitosti mezi prvky

proti dichotomnímu myšlení se nabízí myslet monisticky, tam však vše splývá a vše souvisí se vším, což může být pravda, ale není to vhodný nástroj pro řešení mnoha problémů...proto by se snad někdy hodilo myslet triadicky: jsi buď hodný, nebo zlý nebo např. odvážný...kdy odvážnost je třetí kategorií, neredukovatelnou na předchozí dvě, není totožnou s první ani není její negací (není to ale vhodný příklad, lze vymyslet jistě lepší)

možná nejlepší je myšlení pluralitní: je mnoho a mnoho možností (rozmanitost, NESOUMĚŘITELNOST)

toto myšlení by však mělo být SPOJENÉ s kontextualistickým holismem: tyto jinaké možnosti spolu přesto nějak souvisí, nacházíme zde vazby, spoje, asociace, analogie,...

duální myšlení jen samozřejmě nejjednodušší: prvek buď přítomen je (A) nebo přítomen  není (negaceA)...světlo a tma, PŘÍTOMNOST vs. NEPŘÍTOMNOST

Jak můžeme k idejím přistupovat nesmyslově?



a) jde o vrozené struktury mozku (geny)
b) učení skrze smysly (indukce, abstrakce) už ideje v nás tak zafixovalo do jasných objektů, že smysly nadále nepotřebujeme

- možná mají platonici lepší paměť na smyslová data, proto u nich snáze probíhá jejich abstrakce: mohou potom smyslová data snáze porovnávat, hledat opakující se vzory
- možná mají platonici naopak horší smyslové poznání (nevidí tolik nuancí, detailů barev, tvarů, zvuků, pachů,...), takže hned vidí pevné opakující se struktury ve věcech, nejsou rozptylovaní smyslovými detaily
- možná mají platonici lepší fantazii, takže ze smyslových dat v imaginaci utvoří skvělé ideje, jasnější a "živější" než smyslová data samotná
- možná mají platonici tendenci více struktury reifikovat, vidět je nezávisle na instanciacích, tedy na kontextu, detailech - mohou mít tedy rozvinutější schopnost reifikace a abstrakce, zatímco nominalisté mohou myslet více kontextuálně
- platonici mají tendenci chápat vzory jako IZOLOVANÉ (na kontextu nezávislé) OBJEKTY/věci/substance...mají tedy zřejmě silnější objektuální myšlení

- v matematice je to ještě jinak samozřejmě, může jít o větší vrozenost matematických struktur u matematických platoniků, dále o to, že osvojením pravidel matematický platonik z matematických pravidel nevědomky konstruuje matematická abstrakta jako skutečné, "živé" entity, zatímco matematický nominalista zůstane u těch pravidel a dál nejde

c) možná věčná říše idejí skutečně existuje
- nominalista je stále rozptylován pomíjivým zmateným světem smyslů
- platonik se zaměří na to důležitější, má odvahu skočit do jiného světa, našel k němu přístupové cesty, které nominalista nenašel a možná ani nehledal

a právě tyto přístupové cesty k říši idejí mě MOC zajímají, existují-li ovšem skutečně...nemůžu je však (zatím) najít...proto se těch, kteří po nich (snad) kráčeli ptám, jak se na ně dostat..

neděle 5. ledna 2014

VELMI DŮLEŽITÉ: VÝZVA: nonverbální myšlení

provádím výzkum na nonverbální myšlení, obracím se proto s prosbou na ty, kteří splňují některé z níže uvedených kritérií...prosím, pište mi na mail dolakantonin@gmail.com


1) myslíš někdy beze slov?

2) "oblékáš" myšlenky do jazyka až dodatečně?

3) zdá se ti, že jazyk vyjadřuje tvé myšlenky nedostatečně a cítíš frustraci z toho, že se nedokážeš jazykem vyjádřit lépe?

4) máš z těchto důvodů problémy v komunikaci?

5) myslíš pomocí barev, tvarů, geometrický útvarů, příběhů, hudby? nebo jen tak, nepopsatelně, ale beze slov?

6) máš vlastní soukromý jazyk?

7) máš myšlení spíše chaotické, nelineární, probíhá ti hlavou mnoho paralelních linek myšlení?

8) vnímáš sdílený jazyk jako cosi cizího, co spíše myšlení redukuje? vnímáš mnoho významových nuancí a zdá se ti, že slova nemohou vyjádřit tvé neurčité myšlení, které je sice neurčité, ale přes to - nebo právě proto-  má v sobě mnohem více možností, mnohem komplexnější význam/obsah/smysl?

9) NEJPRVE myslíš a až POTOM to PŘEKLÁDÁŠ do jazyka?

10) tvé myšlení má jiná pravidla, formu a strukturu než náš společný jazyk?

11) tvé myšlení je často zmatené, chaotické, neurčité, skáčeš k různým souvislostem beze slov, ale je otevřenější, bohatší, plné analogií, metafor, symbolů, tajemství, přesmyček, přeskoků, interakcí a křížení různých významových linek?

12) myšlení beze slov je pro tebe naprosto přirozené - a až doteď sis myslel/a, že to tak má KAŽDÝ? :-)






OCD - další

horečnatost, křečovitost, strnulost myšlení
bolest hlavy
strach z dané myšlenky, snaha ji odstranit...vnucuje se představa, že myšlenka je příčinou bolesti

tělo se sevře, když myšlenka proletí či pozvolna prochází mozkem

myšlenka je paralelním procesem, procesem na pozadí nebo procesem, který se vnucuje a opakovaně přerušuje kontinuitu jiného myšlení

myšlenka má zejména silné emoční jádro, je emočně žhavá, jakoby "rozežírá" mozek

jde o jakýsi opakující se automatismus, mantru, mentální rituál, cyklus

myšlenka má pro postiženého velký význam, je to jakési jeho osobní masochistické náboženství, základní konstanta jeho mysli

postižený dobře nedýchá, dýchá jen křečovitě a mělce

jakmile si myšlenku POVOLÍ, a NEODHÁNÍ ani NEPOTLAČUJE ji, začne dýchat spontánně zhluboka, uleví se mu takřka okamžitě, UVOLNÍ se hodně myšlenkou do té doby vázané ENERGIE

myšlenka vysiluje, bere hodně energie, myšlení zpomaluje

ale paradoxně i myšlení zrychluje...proč?

a) mozek se musel naučit pracovat při zvýšené zátěži, při šumu na pozadí, ve stresu

b) mozek se musel naučit formulovat své myšlenky rychle, DŘÍVE, než je zastaví, zacyklí, zpomalí nebo rozseká (či zcela znemožní) opakující se myšlenka

--

zajímavý je fenomén opakování: jde o tupý, neosobní mechanismus...poháněný však nakonec EMOCEMI strachu z myšlenky a vzteku se zhnusením z toho, že myšlenky se nedaří zbavit...pocit bezmoci dohání postiženého k zběsilé zuřivé nepříčetnosti

postižený pociťuje opakující se myšlenku jako vlastní VINU, slabost a neschopnost...zdá se mu, že KDYBY se více snažil, myšlenku by neměl a mohl by myslet volně a kvalitněji

--

neodbytnost myšlenek, které postižený vnímá jako strašlivé ohrožení

myšlenky se zabodávají do mozku, hryžou, drásají, mění a zvyšují průtok krve v mozku, způsobují napětí, tlaky v hlavě, bolesti hlavy - berou energii, tento obsedantní mechanismus ji soustřeďuje do sebe samého


je v tom masochistická a "pekelná" (proviňující) se slast plné žhavých sebe-destruktivních emocí, které způsobují utrpení a ZÁROVEŇ jsou slastné







Dopis pro Juliana Barboura

Přemýšlím o Vaší teorii takto:

1) Pracujete s pojmy "moments", "Nows", "snapshots" (okamžiky, "teď", snímky, momentky). Je potom Vaše fyzika opravdu bezčasová? Čas je redukován na přítomnost, ale čas ve formě přítomnosti zůstává. "Now" nutně obsahuje časový aspekt.

2) Je čas někdy pouhou izolovanou přítomností? Není to proti Machově principu? Izolovaná přítomnost není empirická. Nemůžeme pozorovat empirické okraje nebo hranice oddělující jedno "Now" od jiného "Now". "Nows" nejsou empiricky izolované.

3) Souhlasím s Ernstem Machem v tom, že čas je neempirická abstrakce. Ale změna a pohyb jsou přímo empiricky pozorovatelné. Z toho, že pro ně nemáme měřítko, nelze usuzovat, že neexistují.

4) Prostor existuje? "Nows" obsahují prostorový aspekt? Nejsou si některé "Nows" více podobné než jiné proto, že jde o různé části/aspekty heterogenní hmotné substance? Jde o substanční monismus?

5) Proč nemohou existovat bezčasé interakce, bezčasá kauzalita? Některé "Nows" jsou si obsahově podobné více než jiné možná i proto, že na sebe působí bezčase, věčně.

sobota 4. ledna 2014

Jak vysvětlí platonismus fyzikalistický nominalista?

Pro fyzikalistického nominalistu (zčásti tedy mě) je problém, jak vysvětlit, že různá média, typy a kvality látky (chvění vzduchu, notový zápis,...) mají stejnou strukturu (kterou abstrakcí zidealizujeme na type). Netrapí mě tu obvyklá platónská námitka: jak bych věděl, co ze smyslové matérie abstrahovat, když bych předem neměl ideální vzory získané z platónské říše? To mě netrápí: naše vnímání má svoje apriori, ale to je genetické, získané postupně "aposteriorním" evolučním vývojem.

Přemýšlím však, jak to, že různé látky a kvality mají stejné vzorce. Nakonec však jde o jedinou hmotu (materialistický monismus): ze stejného těsta se pečou pořád PODOBNÉ vdolky, řečeno trochu lidovou metaforou. V přírodě je opakování, protože v ní panují věčně statické zákony, nebo alespoň zákony po dlouhou dobu relativně neměnné.

Část platónských intuic může pramenit i z této chyby: co je smyslové, to je konkrétní, a tedy jedinečné, vyskytující se pouze na jediném místě, je to pouze jedna jedinečná věc. Jelikož však vzorce se opakují, nepředpokládá se, že jsou skutečně smyslové, ale spíše je smyslové pouze instanciuje.

Platonici jsou však chytří, mám dojem, že mají s platónskými entitami přece jen jinou zkušenost, snad je opravdu více vnímají jako na smyslovém poznání nezávislé, samostatně jsoucí objekty v silném slova smyslu. Bude to zřejmě v té zkušenosti: stejně jako věřící vnímá Boha jako reálnou entitu, která jistě nepochází z tohoto světa, podobně to vnímá platonik s idejemi. A oba mohou mít pravdu (i se mýlit). 

Pro platonika jsou zkrátka ideje víc objektuální, jakoby ani nepotřeboval k jejich získání smyslové poznání. To nominalista si je hned spojí s konkrétními případy smyslového poznání, z něhož, jak se domnívá, je postupně abstrahoval (samozřejmě s pomocí vrozených dispozic svého rozumu). Nominalista nachází ideje jako opakující se vzory ve světě, platonik vnímá jejich silnější existenci mimo tento svět: ve smyslovém světě jsou jen ve své mdlé podobě (!): nominalista nic jiného než tuto údajně mdlou podobu nevidí (nejsou barvy! řekl slepý).

svobodná vůle a Bůh

přebujelá západní touha po autonomii a svobodě může být jen antitezí ke křesťanskému pokornému poslouchání Božích příkazů...historickým antitetickým vývojem závislým na křesťanství

středa 1. ledna 2014

vývoj reality myšlený JINAK

dříve jsem si myslel, že realita je zcela determinována svou minulostí

pak jsem uznal, že může být ovlivňována stále novými (kvantovými) objektivními náhodami, fluktuacemi

pak jsem připustil, že přítomnost a dokonce i budoucnost mohou být ovlivňovány budoucností a přítomnost může ovlivňovat minulost

další krok: vývoj neprobíhá v jediném čase, tento čas není absolutní, izolovaný od událostí a dějů, které má popisovat či měřit, nemá jen jeden směr (do budoucnosti)

je více časů, víc současností, víc minulostí i budoucností, víc směrů času, víc dimenzí času

realita se vyvíjí v mnoha časech různých směrů, snad více rozměrů, různých rytmů (pomalé, rychlejší, statické rytmy, periodické, cyklické, zrychlující se, interagující navzájem)


překonat zákon sporu

myslím z pozice logických zákonů

jsou překonatelné samy sebou?

je nad-zákon nad-sporu?

že by platily jen do určité doby a postupně se začaly proměňovat v cosi jiného? ale v co?

mohly by být podřízeny meta-zákonům, které by je nahradily jinými zákony

existují takovéto meta-zákony? jak by vypadaly? zde by pak ovšem nešlo o skutečnou změnu myšlení, změna by byla predikována předem


ale i tak by to bylo fascinující

je i zákon sporu čemusi vyššímu podřízen? snad všeobsáhlé půdě TOHOTO (MÉHO) vědomí?




K transparentní intenzionální logice a k možnostem jejího PLATONISMU

Konstrukce jsou statickým předpisem. Vše je dáno předem.

Je zde zajímavý ontologický dualismus: konstrukce a její provedení.

A ještě zajímavější je zprostředkující článek mezi nimi: zdánlivě triviální (snad) "funkce", která konstrukci realizuje, přiřadí jí tedy hodnoty (možné světy,...), "interpretuje" ji, kontextualizuje, aktualizuje...

Má tato zprostředkující funkce také svou konstrukci, svůj předpis? A jakou má tento předpis podobu, jde opět o konstrukci? Proč ne, asi je to tak definováno, či to tak definovat jistě lze.

Jde o myšlení ve statických objektech:  konstrukce jsou statické objekty, kterým jsou přiřazeny statické objekty (možné světy, možné časy, individua, množiny individuí, pravdivostní hodnoty,..). I funkce nebo konstrukce (snad konstrukce konstrukce, meta-konstrukce) tohoto přiřazení je sama statickým objektem.

Jak se od statického objektu dostanu k reálnému dění procedury? Není to banální přechod. Skok z věčnosti do času. Od notového zápisu či jeho věčnému předpisu k realizované hudbě plné rytmů, daných časem.

Ovšem také je možné, a z Einsteinovy teorie to vyplývá, že svět je statický a čas neexistuje. Existují jen věčně přítomné události: všechny okamžiky, minulé i budoucí, věčně a současně. Pak by zde problém nebyl.

Platonik možná víc myslí matematické entity jako reálné objekty, nominalista/formalista vidí jen zápis. Ale nominalista si neplete ideu skladby s jejím provedením či s vytištěným notovým zápisem, jen si myslí, že jde o strukturu, která se opakuje v čase, neexistuje však mimo něj (jak bychom také její mimočasovou existenci mohli poznat?).

Stále jako nominalista nechápu, jak platonik ony věčné entity pojímá. Co vidí, co poznává? Jak je vnímá? Vnitřním zrakem? Zře je v říši idejí? Cítí evidentně, že nejsou součástí tohoto pomíjivého světa v čase a prostoru? Nebo jde jen o metaforu mající vyjádřit, že dané entity PLATÍ nezávisle na prostoru a času vždy a všude?

Jako co je vidí? Jako jasně strukturované, neměnné entity obdařené "silnějším bytím" než mají stromy a cihly kolem nás? při kontaktu s nimi ví, že jsou kvalitativně odlišné (dualismus)?

Vím, že platonici jsou často velmi inteligentní lidé. Mají tedy mozek zřejmě strukturovaný jinak než já. Znají všechny nominalistické protiargumenty, ale stejně si trvají na svém. Možná mám já v mozku deficit, a proto nechápu, jak matematické a logické entity platonici pojímají.

Musí jít o silnou zkušenost s nimi. Myslím, že pro platonika jsou matematické objekty striktně odlišné od čehokoliv v tomto světě, mají evidentně bezčasou existenci či spíše věčnou platnost. Nejde to však vyjádřit pro nás nominalisty, kteří uvažujeme jinak, ještě přiléhavěji, abychom to alespoň trochu víc pochopili?










Ontologické poznámky: trans-substancializace reality

může se něco změnit natolik, aby to bylo docela jiné? transsubstancializovat?


možnosti:

a) má to spor samo v sobě (Hegel) - změna je tak predeterminovaná (vlastně statismus, rozvinutí potencí)

b) objektivní náhoda, objektivní zlom v realitě

c) vznik z ničeho - podobné bodu b)

d) zásah z jiné reality aneb pluralismus proti monismu

---

stále uvažujeme tak, že realita se mění:

a) na pozadí jediného absolutního jednosměrného času, který má navíc jen jeden rozměr (je to "přímka", ne rovina, je 1 D)

b) změny jsou dány jen minulostí

oba body lze revidovat:

ad b) změny mohou být dány budoucností, která je a) daná b) neurčitá, otevřená, kvantová - fuzzy c) je dáno mnoho možností, realizuje se jen jedna d) je dáno mnoho možností, jsou realizované všechny

ad b) změny mohou být dány přítomností, protože v ní může být a) objektivní náhoda b) svobodná vůle

ad a) čas nemusí být jeden, nemusí mít jen směr do budoucna, ale i zpět do minula, kdy retrokauzalita (zpětná kauzalita) budoucnosti způsobuje jako svůj účinek minulost

řekněme, že minulost a budoucnost jsou dané

budoucnost někdy způsobuje minulost jako svůj účinek, a tím autoreferenčně způsobuje samu sebe (působí v ní třeba objektivní náhoda, trhlina v síti, která udává zpětně minulost)

čas je neoddělitelný od reality samé

je více časů, každá událost může prosazovat ten svůj na úkor ostatních

matematikové zdůrazňují primát klidu svých matematických formulí, možná však vládne primát pohybu a klid je jen pomalejší pohyb, relativním vzhledem ke kontinuálnějším pohybům

ano, namísto rámce udávaného neexistujícím klidem můžeme zvolit rámec pravidelného, rytmického pohybu: vlastně tikotu hodin...ale není zde jediný absolutní tikot hodin, takovýchto různých rytmických pohybů je zde více

Badiou, Žižek i Bondy se trápí tím samým: může vzniknout něco nového? nebo je vše dané, predeterminované minulostí?

a odpovídají stejně: kvantová objektivní náhoda a neurčitost umožní vznik nového

lze však odpovědět radikálněji:

vše není dáno jen minulostí, ale i budoucností

a dále: když se ptám po vzniku nového, nejde o absolutní změnu posuzovanou na základě pozadí jediného absolutního izolovaného jednosměrného času...změna je relativní vzhledem k dané určité časové lince vývoje (jedné z mnoha)

pořád se snažíme hledat příčinu pohybu,. přitom pohyb je snad realitě imanentní: spíš bychom měli hledat příčiny klidu!









ještě k Baršovu posthegemonickému intelektuálovi

in:

http://www.centrum-cesta.cz/prectete-si/media-o-ceste-2/97-pavel-barsa-posthegemonicky-intelektual

zmiňoval jsem se už o článku níže, nyní ještě upozorním na konfúzi této věty:

"Z apologetických konců svého předchůdce vytěžil poznání, že největší službou, kterou může prokázat ideálu univerzality, je kritika nároků na ni, nikoliv obhajoba jednoho z nich."

Univerzální zde může být chápáno dvěma způsoby:

a) objektivně platná hodnota

b) univerzální = stejná práva, důstojnost pro všechny

tedy univerzální jakožto obecná platnost (a) a jakožto rovnost (b) - konfúzní identifikací obou významů není patrné to, že:

ani jedno však není prof. Baršou dokázáno

že Barša myslí TAKÉ význam (b), dokládá jeho další věta:

"Právě aspirace k obecně lidskému a s ní spjatý odpor k vylučování určitých kategorií lidí ze sdíleného prostoru rovných "

jak však víme, že myslí i význam (a)?

Bez něj by význam (b) nemohl prosazovat...nebo jedině takto: prosazuji (b) s tím, že vím, že pro to nemám žádné objektivně platné argumenty, a taky vím, že jde jen o historický nahodilý konstrukt, ale jelikož nikdo jiný nemá nic lepšího (AD: to je však nedokázaná premisa dogmatického historického perspektivismu, relativismu), doporučuji to

Navíc význam (a) prosazuje, protože říká, že je univerzalistou:

"Posthegemonický intelektuál zůstává univerzalistou ve stejném smyslu, v jakém negativní teolog zůstává teistou."

Pak ale stejně jako u negativního teologa nemizí naše výtka, že nedokazuje Boha, nemizí ani u 

negativního univerzalisty naše výtka, že nedokazuje svoji univerzalitu

Konfúze je zde: Barša tvrdí, že hegemonický intelektuál nám vnucoval hegemonii svého partikulárna nárokujícího si univerzální pozici. Posthegemonický intelektuál však chce SKUTEČNÉ univerzálno zachránit, proto všechny údajné univerzálna demaskuje jako partikulárna ve jménu skutečného univerzálna = tedy toho, co je skutečně univerzální (význam a) a co chrání univerzalitu ( = rovnost, význam b) všech

Barša zde tedy postupuje jako hegemonický intelektuál, kterého kritizuje: ničí partikulárna ve jménu vlastního partikulárna, které prohlašuje za univerzální

Omyl vzniká z myšlenky, že pokud neprosazuji univerzálno, nejsem hegemonickým intelektuálem. Tím, že však potírám jiná univerzálna ve prospěch údajně skutečného univerzálna, ve skutečnosti samozřejmě univerzálno prosazuji taky. Běžný univerzalista staví svůj údajný univerzální ideál přímo, Baršův potom ničí překážky, které jeho údajně univerzálnímu ideálu stojí v cestě. Nakonec jde o totéž: historicky nahodilé partikulární konstrukty jsou vydávány za univerzální.



Hegel: katalýza, systém měnící sám sebe zevnitř: anti-Hofstadter!

Cokoliv říkám, říkám z pozice západní logiky.

Logikou mohou logiku poznat zevnitř, ohmatat si, ale ne vyvrátit.

Zajímavý by byl pokus, kdy bych chtěl logikou samotnou překonat logiku. Podařilo se to Hegelovi? Nebo jen užší logiku nahradil logikou širší, avšak základní zákony zachoval?

Nebo opravdu zákony přechodu Hegelovy logiky nahradily staré zákony zákony novými a samy byly pak novými zákony anulovány? Jde to?!

V statickém systému ne, destruoval by se kontradikcemi. Ale jak by to bylo v HISTORICKÉM Hegelově systému?

Uvažujme:

staré zákony A
zákony přechodu B
nové zákony C

C je v kontradikci s A
A není v kontradikci s B
C není v kontradikci s B

B je "mizející prostředník", zprostředkovatel k přechodu do navzájem kontradiktorických pozice

jde to však?

nemůže jít o deduktivní systém, protože ten je ve skutečnosti statický: tam by to nešlo

banální příklad: Petr nesnáší Pavla, oba se však snesou s diplomatickým Juliem...Julius má tak trochu obojaké vlastnosti, takže je snesitelný pro oba...má je však částečně

tedy B je zčásti A, zčásti C...jakýsi průměr, kompromis mezi neslučitelnými protiklady...protože však kompromis kontradiktorických vlastností ve skutečnosti udělat nejde, lépe vyjádřeno je to takto: má vlastnosti A a současně vlastnosti opačné (C), tedy není ani A, ani C

v statickém deduktivním systému to myslet nejde

může být v systému A předem dáno B, které postupně A mění na C a samo mizí, až je vytvořeným C zcela vymazáno?

B jako katalyzátor?

podle mnohých to nejde...tito však uvažují tak, že systém je pouhou realizací statického předem daného algoritmu

co když se však algoritmus sám v průběhu mění? Hofstadter se tím hodně zabýval: podle něj to nejde, ale věda už je dnes dál

další banální příklad: jsem pyšný, ale trochu i pokorný...jen TROCHU...takže je ve mně SLABÁ kontradikce, ale kontradikce ještě snesitelná...má pokora však bude sílit, tím bude vytlačovat pýchu, na základě toho bude ještě silnější a silnější...až budu zcela jiný: pokorný

námitka: semínko pokory bylo ve mně od začátku...

ano, ale taky jde o banální příklad

nejlepším příkladem je možná banální chemická katalýza - třetí látka umožní kvalitativní převod, jakýsi kvalitativní skok do úplně jiné kvality

logicko-mechanicko-deduktivně-staticky ovšem nezapsatelné

ovšem nezapomeňme, že k proměně systému bylo třeba vnější síly, zprostředkovatele, katalyzátoru...OK, ale to, že katalyzátor MOHL interagovat se starou látkou, zaručuje, že s ní měl MNOHÉ SPOLEČNÉ...byl jiný, ne však docela jiný...umožnil její totální proměnu

jde o Hegelovskou negaci negace v jeho monistickém systému...vnější není tak docela vnější, jiné není tak docela jiné...takže systém je "jiný-sama-sebe", je v něm vnitřní rozpor, napětí, KONTRADIKCE

přes všechny tyto věci: podařilo se Hegelovi skutečně uvažovat jinak? zabalil kontradikce do totality jejich splynutí? neměl je spíše nechat nesjednocené?

jak je to s MÝM myšlením? zůstává v západní logice...možná šel Hegel dál....kam? jaké zákony pro něj NA KONCI platily? nemýlil se?

lze myslet na konci jinak než na začátku? radikálně jinak? co by bylo oním katalyzátorem? bylo-li by to z myšlení, nešlo by to...leda by myšlení bylo kontradiktorické v samé své podstatě...a z toho Hegel nakonec VYŠEL!

vyšel nakonec ze statismu monismu ducha - vývoj ducha je pseudovývojem, jen realizací potencí

nakonec se u Hegela nic neděje, přes všechny vývojové řeči

ve statismu musí být kontradikce přítomná už na začátku zcela...jde totiž o substanční monismus

já si však můžu dovolit substanční myšlení už opustit: není pevné neměnné substance, jen historické proměny, zániky a vzniky...proměna je tak veliká, že už nejde o tu stejnou substanci...pak nemusí být v původní substanci žádná kontradikce

otázkou je však to, zda jde takovýto vývoj myslet?!

podstatou reality není to, že jí vlastnosti zůstávají, ale mění se...nezůstává však potom substancí sama jádro reality, které umožňuje její neustálé změny?

ne, může se stát, že se realita promění natolik, že už bude nadále neměnná

realita nemusí být ani jednotou















DŮLEŽITÉ: náčrt vlastní ontologie



Budoucnost může určovat přítomnost. Tedy nejen minulost určuje přítomnost. Všechny události jsou věčně dány. Mezi nimi je kvantová neurčitost. Ale i ona je věčně dána. Nebo ne? Kvantová neurčitost je objektivní náhoda, nikoliv svobodná vůle. Kvantová neurčitost je mnoho neurčitých možných cest mezi určenými událostmi. VŠECHNY tyto neurčité cesty jsou věčně dány. Jejich esencí je to, že jsou věčně neurčité. Kde je možnost svobodné vůle?

Kvantová neurčitost je tvořena mnoha neurčitými možnými cestami mezi věčně určenými událostmi. VŠECHNY tyto neurčité cesty jsou věčně dány. Jejich esencí je to, že jsou věčně neurčité. Nebo jsou cesty mezi událostmi věčně určité, ale je jich mnoho. Kde je možnost svobodné vůle?

Napadlo mě toto: minulá událost "A" a budoucí událost "B" jsou dány. "A" je motiv, záměr, intenze nebo příčina, "B" je účel nebo cíl. "B" je plán. "B" je ČÁSTEČNĚ přítomna v mysli už v události "A" jako mentální reprezentace, obrázek, predikce. Co se tu děje? Přítomná mysl předvídá budoucnost nebo ve skutečnosti budoucnost ovlivňuje přítomnost?

Tedy teleologie. Cíl v budoucnosti ovlivňuje a "přitahuje" přítomnost k sobě samotnému. Jsou věčně dány. Může mezi nimi probíhat interakce, zpětná vazba, interference, vzájemné zrcadlení. Mohou být snad "kvantově spleteny". ALE i tato dynamika je ve skutečnosti statická: věčně daná je i kvantová neurčitost mezi nimi.


Čím více chci dosáhnout účelu, tím více je mé přítomné chtění přitahováno účelem k sobě samému. 
Přítomnost a budoucnost se mohou přitahovat vzájemně, nebo odpuzovat: jedna druhou, druhá první nebo vzájemně. Mohu chtít svou budoucnost, a ta nemusí chtít mě apod. To může být podstatou silné vůle, silného chtění.

Vůle je částečně vlastností přítomného subjektu, zčásti je vlastností přítomnost k sobě přitahující budoucnosti.

Připouští teorie možnost skutečné změny? Pohybu? Dokonce vývoje? Nebo je vše statické? Statická může být kvantová neurčitost, všechny možné dráhy mezi událostmi, ať s pevně určenými vlastnostmi nebo v neurčitém stavu. Možné dráhy jsou určeny všemi událostmi, minulými i budoucími.

Reálnou změnu nelze připustit, to bychom museli věřit v realitu izolovaného a absolutního času.

Nebo není vše předem dáno? Vše se děje, ale čas má dva směry? Nebo dokonce dvě dimenze? To bychom však museli věřit v absolutní současnost navzdory Einsteinovi.

Nebo ne: změny se věčně dějí pořád, pořád jsou nové. Přítomnost není absolutní, je více přítomností. Přítomnost má více dimenzí. Čas má více dimenzí.

Einsteinův eternalismus nemusí být nutně statický. Vývoj by však nesměl být jednosměrný. Musela by se vyvíjet i minulost.


Každá událost může mít svou vlastní přítomnost, ve které probíhá vývoj. Jenže my nejsme schopni chápat vývoj nebo změnu bez našeho pojetí času.


Einsteinův absolutní časoprostor vlastně ruší čas. Přeměnil ho na místa v "prostoru", na věčně přítomnou událost. Einstein možná čas nesprávně redukoval na věčně přítomné body. 

Lze to však myslet jinak: celý absolutní časoprostor se mění. Jedna událost mění druhou. Ale změna neprobíhá v jednosměrném a jediném čase. Každá událost má vlastní čas. Tento její čas ovlivňuje časy jiných událostí a naopak. Věčnost tak nemusí být statická, ale věčně živá. Není v čase, ale není ani bezčasá. Je v meta-čase zahrnujícím mnoho časů, které nejsou oddělitelné od svých vlastních událostí.

Je třeba jít ještě dál. Každá událost nemá jen vlastní přítomnost, ale i minulost a budoucnost. Ale události nejsou izolované, takže se jejich časové mody vzájemně ovlivňují. Rezonují spolu v univocitě univerza.

Realita však nemusí být jednotná. Vesmíry v multiverzu mohou rezonovat každý jinak.


Čas v okamžiku však nikdy není izolovanou přítomností, ale spíše něčím, co má vztahy k minulým událostem a k budoucím událostem. Podstatou každé události jsou její vztahy k jiným událostem v rámci jejího vlastního času.

Do jednotlivých událostí je třeba zařadit také perspektivu vědomí, které se dívá.

Události se mohou shlukovat do větších agregátů či komplexů, a prosazovat v multiverzu vlastní časové linky. V multiverzu prochází mnoho vývojových linek, linky se mohou křížit, interagovat nebo míjet.

Událost není jen něco přítomného, ale přesahuje do minulosti a budoucnosti.

Událost pak není bod v časoprostoru, ale spíše přímka jdoucí oběma směry (do minulosti i do budoucnosti).

Meta-čas je jen pomůcka. Nesjednocuje. Pluralita vývojových časových linek se neděje najednou, současně, ale ve vlastních časech, které mohou někdy interagovat. Možná však vytváří harmonii - možná ne.

Události nejsou nikde dány předem, v žádné statické matematické formuli, každá se věčně proměňuje a s ní ty, které jsou ve vlastním čase určité události.

Každá událost má vlastní rytmus vývoje. Rytmus vývoje události strukturuje událost a minulé a budoucí události, které ji obklopují. Někdy může být vývoj regresivní, někdy je ovlivněn více budoucími událostmi a je progresivní.

V chaosu existují možné události (ale ne ve formě statických možností, ale vznikajících a proměňujících se možností).  Z nich vznikají události a spolu s nimi i jejich vlastní časy.


Možné události vytvářejí události a spolu s nimi i jejich vlastní časy. Možné události se také mění.


Události produkují komplexy událostí, časové linky vytvářejí komplexy časových linek. Jde o jejich sjednocování a boj.

Událost se rozvíjí sama ze sebe, ze svého vlastního středu. Mění se ona i události kolem ní shromážděné: nejvíce blízká minulost a blízká budoucnost (události v blízké minulosti a v blízké budoucnosti), ale mění se všechny události.

Možná je přítomnost privilegovaná v tom, že v přítomné události se odehrává nejvíce změn.

Je to možnost, jak myslet autonomii? Svobodné jáství proměňující přítomnou událost a spolu s ní i události minulé a budoucí?

Každá událost prosazuje svoji časovou linku vývoje.

Jak to známe: buď je vesmír statický (eternalismus), nebo existuje jen přítomnost, která se pomalu stává minulostí, nebo se svět nelineárně nepředvidatelně vyvíjí.

ALE je zde možnost vyvíjejícího se světa, který se však nevyvíjí v jediném absolutním čase. Multiverzum se proměňuje v mnoha časech, v mnoha časových linkách vývoje, které navíc mohou interagovat, shlukovat se a oddělovat, určitý shluk/agregát/komplex časových linek může převažovat V RÁMCI URČITÉHO meta-času.

Meta-čas shlukuje několik časových linek, v jeho rámci po nějakou dobu (doba je určena  vzhledem k meta-času) převažuje jedna časová linka nad jinou. Ale ani meta-čas není absolutním časem oddělitelným od událostí. V rámci meta-meta-času se neděje žádný absolutní vývoj, absolutní kontinuita, absolutní současnost, koordinace, simultánnost. Je to jen pluralita mnoha časových linek a mnoha protichůdných i navzájem zcela diferentních časových linek (některé jdou dopředu do budoucnosti, jiné zpět do minulosti, některé se překřižují).

Pohyb, změna i vývoj jsou tedy relativní vzhledem k vlastním časovým linkám a jejich strukturám. Některé časové linky mohou být zcela statické, mrtvé. Samotné časové linky se proměňují ve svých vlastních časech i v rámci meta-časů. Časové linky jsou KVALITATIVNĚ odlišné.

Odkud se však bere pohyb, změna? Je to imanentní, přirozená vlastnost multiverza: pohyb nepotřebuje vysvětlení, potřebuje ho spíše klid. ale klid neexistuje. Klidem myslíme dočasnou harmonii, jednotu či rezonanci událostí v rámci jedné časové linky nebo dokonce rezonanci několika časových linek v rámci jednoho z mnoha meta-časů.

Multiverzum se proměňuje: vzhledem k čemu? Vzhledem k určitým časům. Jde o relativní proměnu. Statický však není ani meta-čas. Hierarchie meta-meta-meta-časů nemá horní mez, spíše se MOŽNÁ zakřivuje/ohýbá sama do sebe, dovnitř. Jde o komplifikaci, jde o napětí hrozící implozí. Chybí statický rámec. Chybí absolutní univerzální statické pozadí, jeviště, podklad. Chybí absolutní statický prostoročas. Realita je uzavřená sama do sebe, do sebe zhroucená, obrácená do sebe, "zmuchlaná sama v sobě".

Otázka, zda multiverzum jako celek je statické nebo proměnlivé, je už zodpovězena: žádná událost nemůže být statická. Událost není věčná momentka, není to izolovaný abstraktní bod, izolovaná absolutní věčná přítomná statická chvíle/bod jako v Einsteinově eternalimu. Událost je dění, událost jsou vztahy k minulým a budoucím událostem. Přizeností událsoti je pohyb, její neustálá proměna. A s ní se mění i vše ostatní. Vlastností multiverza je pohyb, nikoliv klid. Aristotelismus, nikoliv platonismus.

\Odkud se dění děje? Z izolované autonomní události? Ne, protože žádná událost není izolovaná. Jde o proměny celku. Přece se však zdá, že se změna děje ze středu přítomné události, že zejména přítomná událost určuje vše ostatní. Jde možná o iluzi naší perspektivy. Spíše se na proměně podílí všechny události: změna jedné ovlivní změny ostatních i celku a naopak. Možnost privilegovanosti přítomné události však nelze zcela opustit (navzdory Einsteinovi). Zdá se, jakoby přítomná událost ovlivňovala multiverzum (nebo alespoň jeho část, naše univerzum) více než události minulé a budoucí. Jakoby největší vliv měla přítomná událost, dále události v blízké minulosti, menší vliv pak události v blízké budoucnosti, ještě menší vliv potom události ve vzdálené minulosti a nejmenší vliv události ve vzdálené budoucnosti. Možná je to však zcela naopak: nejvzdálenější budoucnost k sobě jako cíl všeho přitahuje všechno ostatní. To však není pravděpodobné. Cíle se teprve tvoří, nejsou dány předem.

Je taky možné, že je daná budoucnost i minulost, jen cesta mezi nimi daná není (je zde kvantová neurčitost). Budoucnost může zpětně ovlivňovat minulost, a tím vznikne smyčka: budoucnost ovlivňuje samu sebe v zesilující se zpětnovazebné smyčce. Tak vznikají nové varianty budoucnosti i minulosti. Může dojít k explozi, implozi nebo spíše k zhroucení do statického bodu.

Einsteinův eternalismus má nedostatek: je statický, preferuje absolutní klid před absolutním pohybem. Došlo k tomu tak, že redukoval události na izolované statické body v čaosprostorovém kontinuu. Einsteinův eternalismus se domnívá, že klid nepotřebuje vysvětlení, zatímco pohyb ano. Einstein si myslí, že pohyb je relativní, klid však absolutní. Vede ho k tomu statičnost matematických rovnic.

Možná je to však naopak: Einstein se domníval,že pohyb je relativní vzhledem k statickému rámci, který sám je v klidu. otočme perspektivu: klid je relativní vzhledem k dynamickému rámci, který je v přirozeném pohybu. Dynamický rámec je součástí dynamického meta-rámce. Meta-meta-rámec nemusí být statický, protože neexistuje horní mez, horní definitivní úroveň, ale vše se komplifikuje do sebe, propadá a ohýbá dovnitř, zahýbá a balí do sebe, do kosmické rezonance, jednoty a boje protikladů. Svět se tak stává věčně živým ohněm, řečeno s Herakleitem.

Vývoj multiverza neprobíhá v jediném čase, v jediné současnosti. Vývoj probíhá v mnoha časových linkách, které navzájem bojují, interagují, proměňují sebe i jiné časové linky.

Einstein myslel, že pohyb je relativní, klid ne. Je to však naopak. Klid je relativní vzhledem k proměnlivému meta-rámci. Pohyb je věčný a všeprostupující, klid dočasný a relativní. Einstein správně odstranil primát přítomnosti a absolutní současnosti, je třeba odstranit ještě primát klidu, poslední reziduum platonismu.

Univerzum se tedy proměňuje: ale ne vzhledem k statickému času nebo meta-času, ale spolu s nimi. Statické body nám pomáhají myslet proměnlivé jevy na statickém pozadí, ale je to jen myšlenková pomůcka: statické pozadí neexistuje.

Mysleli jsme, že pohyb potřebuje statický časový rámec, který ho měří. Není tomu tak. Měří ho proměnlivý čas, který je měřen proměnlivým meta-časem atd. Časy se měří navzájem, definitivní statický čas na nejvyšší úrovni neexistuje. Máme potřebu postulovat statické věčné objekty, platónské ideje, matematické rovnice, které jsou absolutní mírou všeho. To je však možné jen ve statickém multiverzu. Svět se však očividně mění. nikoliv ve statickém čase, ale spolu s ním. Čas není oddělitelný od událostí, je tedy relativní. Ale z toho neplyne, že časoprostorové kontinuum je statické a absolutní. Klid by bylo třeba vysvětlit stejně jako pohyb: pohyb je relativní, ale klid také! Proto není důvod postulovat statické absolutní časoprostorové kontinuum v rámci einsteinovského eternalismu. Ve věčnosti je obojí, klid i pohyb: jsou relativní k sobě navzájem.

Jakoby však primát měl nakonec pohyb: podstatou události je změna, pohyb, vývoj, nikoliv mrtvý klid. Pohyb není relativní vzhledem k statickému podloží, protože to neexistuje. Je relativní vzhledem k jiným pohybům a událostem. Všechny statické časy a meta-časy jsou jen pseudo-statické: jsou jednoduše POMALÉ relativně k jejich rychlejším variantám.

Hledáme univerzální meta-pozici statického pozorovatele, ale ta se mění spolu s ostatními pozicemi: orientační statické body jsou jen pomalejšími dynamickými událostmi: pomalejšími vzhledem k rychlejším pohybům.

Meta-čas ukazuje pluralitu časových linek. Sám je dynamický vzhledem k meta-meta-času atd. Antinomie hierarchie typů máme i zde. Je nějaká statická pozice, vzhledem k níž se vše dynamicky proměňuje? Myslím, že ne, ale jak to myslet? Myšlení totiž vždy probíhá z nějaké statické pseudo-univerzální roviny. Nedokáže relativizovat samo sebe, jinak se rozpadá.

Popis je tak možný vždy jen z relativního rámce, u kterého zanedbáme, že je relativní.