Descombes - Stejné a jiné - i s kritikou

A. Kojeve - interpretace Hegela - humanistická - revoluce je krvavá, násilná, teroristická - pán a rab - nerozumný původ rozumného, dialekticky začlenit do rozumu nerozum

námitka proti solipsismu: pokud je bytí jen má představa, co druhý?

negace a nicota - co pochází z čeho - podle Bergsona nicota z negace, která pramení z žádostivosti - ale odkud žádostivost? (že by z nicoty? - pak kruh)

Bergson - Tvořivý vývoj - proč je něco a ne nic, proč je řád a neřád - z falešného předpokladu, že negativní ideje (nicota, ne-řád) mají nějaký smysl, dokonce primát před řádem, bytím

konec dějin - post-historie, po násilí, práci, vědě teď jen hra, smích, umění - beztřídní společnost či Hegelův rozumný stát

humanismus - zbožštění člověka - Heidegger kritizuje, že jen boha klasické metafyziky a jeho božskou kauzalitu nahradili člověkem

negativita je podstata svobody - svoboda je nikoliv volba mezi dvěma danostmi, ale negace (násilná, krev, teror, revoluce!) daného, pozitivního- spojuje destrukci války (boje) s tvořivostí (produktivitou) práce - možná falešné spojení!

svoboda vstupuje do vztahu k nic, nepřítomnému, vnáší do světa nové, neguje totiž stávající

kritika: negace ke svobodě nestačí - destrukce starého (stejného, identitního) je jedna věc, produkce nového (jiného, diferentního) věc jiná - to druhé NEVYSVĚTLENO!

identita a diference - s. 44 - bytí je a nebytí není - ale ještě musí mezi nimi BÝT diference, aby je odlišila - ale současně musí diference být jinak (nikoliv "být něčím", "být identickým"), jinak by bylo třeba vložit další diferenci rozlišující něco od ničeho

KRITIKA: to celé je sofistický blábol - nic není metafyzická, ale jen jazyková entita

bytí je identita, nicota diference (dualistická ontologie Kojevova, první je nedialektická příroda a druhé jsou dialektické dějiny)  - pokud je nicota diferencí, nemůže být ani identická sama se sebou (OPĚT JEN SOFISTICKÝ BLÁBOL) - naopak bytí jakožto identita musí být identické se vším, nakonec i s diferencí - následkem toho je nakonec diference identická sama se sebou právě jako identita, v tom jsou identické (identita identity a neidentity)

nakonec primát bytí - identity, a nedokáží vysvětlit, jak z ní povstává neidentita, ne-já, diference...

spojení přírody a filozofa skrze jejich identitu - svět mluví skrze Hegela, skrze filozofa se poznává, Hegel propadá takřka šílenství, stává se božským, neosobním božským myšlením - systém je promluva světa samého, bytí mluví skrze člověka (i nicota?)

subjekt-poznávají objekt je totéž jako objekt-poznávají-subjektem, je to jediná dialektická Skutečnost, Totalita, identita subjektu a objektu

námitka: redukce věci o sobě na Kantovský jev, redukce předmětu na intencionální předmět

Sartre - Bytí a nicota - fenomenologická ontologie - bytí v sobě (příroda, identita) a bytí pro sebe (člověk, nicota, negace) - dualistická ontologie, neumí spojit (antropocentrismus!) - nedokáže vysvětlit, jak by z přírody (identita) vznikl člověk (vědomí, vůle, svoboda, nicota, negace, diference) - jedinou možností panteismus: v identitě přírody přece jen diference snažící se stát "pro sebe" (vědomím) - to zamítá, protože by na počátku tohoto pochodu už muselo být nějaké vědomí či vůle (bůh?)

jak z nedialektické přírody bez negace člověk s negací a dějiny s dialektikou? neví

NÁMITKA: vyostřené protiklady pak neumí syntetizovat, zůstanou nespojitelné poloviny - příroda není tolik tupá a člověk není tolik vědomý, místo propasti je zde kontinuum...

pojem se zvnějšňuje do věci, tím získává skrze diferenci svou identitu a stává se pravdivým (není už pouhým pojmem imaginární věci) a zpětně ve fenomenologii ducha věc si uvědomuje samu sebe, tím dochází ke zjevování ducha pro sebe sama - základní diference je tedy mezi pojmem a věcí, skrze tuto diferenci získávají oba opačným pohybem (nakonec kruhovým či lépe spirálovým ústícím v sebereflexivní identitu subjektu a objektu) svou identitu) vlastní identitu

být svoboden = moci říci ne (Sartre)

proti Merlau-Ponty - existenciální fenomenologie - snaží se překonat dualitu "v sobě" a "pro sebe" (bytí a nicoty, nutnosti a svobody) skrze "meziprostor", "mezi", což je nakonec vnímání, pohyb, tělo, chování. "já vnímám" jakožto partikulární, časoprostorově lokalizovatelné, inkorporované má primát před neosobním a asbolutním "já myslím"

Ponty zkouší protiklad, který nakonec vždy zavrhuje (ani...ani) - řešení není ANI v definitivní syntéze, ANI v odmítnutí předpokladu, který antitezi vyvolal, ale v MEZIPROSTORU mezi obojím, v NEÚPLNÉ SYNTÉZE

člověk je výtvor-tvůrce (něco mezi duchem a hmotou, nutností a svobodou)

- proti analytickému výkladu redukujícímu složité na jednoduché, celek redukován na soubor částí, které jsou si navzájem vnější (PARTES EXTRA PARTES) - Ponty podle romantiky chce celek víc než suma částí: CHOVÁNÍ není reakcí na podnět, ale ODPOVĚDÍ, kterou situace vyžaduje - větší aktivita, vnitřní činnost, kreaktivita organismu, který má schopnost uchopit situaci jako otázku, na kterou samostatně odpovídá...zvířata nejsou zvnějšněná, mají nitro...


- nikoliv vysvětlovat a popisovat, ale VYJASŇOVAT (světlo, evidence, intuice, bezprostřední poznání, ztotožnění s objektem, uvědomím si sebe sama jakožo tento konkrétní objekt, bytostná jednota pozorovatele a pozorovaného)

- a co vztah poznání sám? jaké je pouto subjektu a objektu? jaké má vlastnosti? kým je způsobováno? odkud je jeho zdroj? jen v subjektu, jak tvrdí Descartes a moderní věda? nebo pohyb vychází i z přírody samotné?

-Husserlova snaha říci diskursivně (predikativně) ne-diskursivní, před-predikatvní němou a čistou zkušenost, která předchází a zakládá diskurs, fenomén, který je poté interpretován - Derrida to napadne, že nic takového není

TĚLO: není částí já ani fragmentem "ne-já", tělo není objekt, nikdy není v distanci, nikdy není plně dáno tomu, kdo je obývá - subjekt je nutně VTĚLENÝ - vnímající je nutně TAKÉ objektem, vnímaným, inkarnovaným

- redukuje zase bytí na bytí pro mě, věc o sobě na jev - pořád ona Kantovská dichotomie "věc o sobě" a "jev pro nás" ožívá zas a znova, obvykle se "věc o sobě" škrtá" - přitom, intuitivně, řečení je nasnadě: máme vždy ve vnímání jen jevy, ale rozum se z nich snaží rekonstruovat to, co jim odpovídá a naše jednání skrze zpětnou vazbu přicházející skrze vnímání zase skrze jevy ukazuje, zda naše rekonstrukce "věci o sobě" byla či nebyla správná!!!


a co ona údajná propast mezi subjektem a objektem? není to propast, objekt je to, co se neustále snažím přivlastňovat formou UVĚDOMĚNÍ, uchopení do pojmu, či alespoň do představy - objekt se rozpostírá všude kolem mě i ve mě, je to vše ZATÍM vnější, ale potenciálně dostupné, i když NE VŽDY formou přímého vnímání - proto je Ponty naivní, protože redukuje objekt jen na bezprostředně vnímatelné!...objekt je ve skutečnosti rozumem z bezprostředně vnímatelného rekonstruován, ale nikdy ne uchopen vcelku smysly...objekt je to, s čím jsem v zápase, co mi klade odpor, co mi uniká i co chytám světlem rozumu, světlem vědomí...objekt je tu vždy se mnou, i když ne cele, i já jsem pro sebe často objektem, je obtížné poznat všechny své skuliny...ne-já nikdy není opakem mého já, je s ním vždy ve vztahu a spojení...stávám se objektem v aktu poznání, ale tato identifikace není nikdy úplná, v pozadí zůstává vědomí, že nejsem tento kámen, ale jsem ten, kdo ho do sebe pohlcuje, zaznamenává, po-jímá, přivlastňuje si, před-stavuje si před sebe sama, systematizuje...a stále znovu systém opravuje

a jak to bylo, vzniklo já z ne-já nebo naopak či jinak? myslím, že já opravdu vzniklo z ne-já, což není tak problematické, protože mezi nimi není propast

Ponty - do objektu zahrnuje i způsoby mého poznávání tohoto objektu - perspektivismus: perspektiva není subjektivní deformace objektu, ale jeho podstatná vlastnost - NESOUHLASÍM, toto plyne z naivního chápání objektu jako pouze přímo vnímané věci

AMBIGUITA ( = víceznačnost) - mnoho neukončeností (i svět je nezavršený, protože poznání subjektu je nezavršené a svět je vlastně jen tímto samotným poznáváním světa subjektem) - - není definitivní řešení, víceznačnost je ve světě, ve věci samotné, v našem prožívání

- proč by vnímání mělo být privilegovaným vztahováním se k věci? proč ne třeba jednání či její racionální rekonstrukce?

redukuje absolutní cogito na relativní lidské percipio, na němž cogito zakládá, ale toto relativní percipio je nakonec zjevem absolutna: já jakožo partikulární percipient jsem ABOLUTNÍ PRAMEN

- je to svět sám, kdo píše tento text, já pouze naslouchám jeho hlasu

- hledá společný pramen subjektu i objektu, každá forma bytí mne naprosto přesahuje (to je Heidegger) - ale Ponty spíše redukuje bytí na bytí pro mne...

- "já myslím" nenese "já jsem", ale naopak, do pohybu existence je reintegrováno "já myslím"
- subjekt nemá nikdy defintiivní sebeztotožnění, sebepoznání, není dokonale sebe-průsvitný, neshoda se sebou samým, diference ve mě, ne-průhlednost, ne-vlastnění sebe, VNITŘNÍ DISTANCE, jejímž následkem vždy znamená "být svým já" jen "být mimo své já" - za to může čas, nehotovost, nezavršenost, změna

- já nikdy není cele já, je nezavršené, naprasklé, ťuknuté

- v ego vždy zůstává neosobní, pre-personální část, která nikdy není plně reflektovatelná

- ve mně to vnímá, nikoliv já vnímám!!!
- nevidím a ani "já neumírám" - počitek není osobní zkušenost, jejímž subjektem by bylo já
- subjekt se uchopuje vždy jako "již narozený" - reflexe vzchází z temného základu, k němuž se obrací, který se jí nedaří prosvětlit

- jde o přechod od osobního subjektu k subjektu neosobnímu, anonymnímu, od "já" k "ono"

- i "my" v sobě skrývá neosobní subjekt (Hegelův objektivní duch)

- odkud symbolismus (řeč)? z expresivních gest těla, které ještě nemají explicitní a záměrný význam, protože se neřídí kódem, jde o smysl ve "stádiu zrodu"

- od 60. let proti logice identity, neredukovat jiné na stejné, diferenci na identitu, ale primát diference, identita podružná (tedy jen antiteze předchozího!)

- kritika předchozího: bytí redukováno na bytí pro mne, pod vládou principu subjektu, klauzury reprezentace
- proti subjektu, protože i u Hegela je to právě subjekt, který se stává absolutnem

- mluví o "transcendentálním poli bez subjektu" - neosobní "ono", neutrální původ (ani já, ani ty), na jehož základu se konstituuje "já" - ale to je jen neosobní subjekt!

- závěr (s. 179-181): subjekt není překonán, ale zmnožen - perspektivismus

-řád je jen jedna z mnoha perspektiv, chaos vládne
- ale pluralita perspektiv je vlastně jediným světem (objektem), který každá z perspektiv vidí po svém
ale to je právě to, co Deleuze a jiní zamítají

strukturalismus - je to komparativní metoda, nacházející stejnou strukturu-invariant v různých modelech-jejích reprezentacích

PŘEDSUDEK fenomenologie, že zkušenost je nepřekročitelná

Michel Serres - začíná z pozitivistického předpokladu, že filozofie je epistemologie (Kant), konkrétně věda, konkrétněji dějiny vědy (novokantovci), protože Kant reflektoval jen současnou newtonovskou fyziku...

existuje pokrok vědy nebo ne? pokud ne, pluralismus, pokud ano, jak? kontinuální přechod od nepravdy k pravdě je považován za naivní (měl to Comte), protože zde by nepravdivé nebylo vpravdě nepravdivé - a tak s Bachelardem pravda je překonaný/opravený omyl (epistemologický zlom)

NAMÍTÁM: je to sofistika - ve vědě se mnohé opravuje, něco zůstává, pravdu lze definovat vždy jen k současnému stavu poznání - to je jediné kriterium pravdy, které SKUTEČNĚ máme, s vědomým, že předešlé pravdy byly překonány, takže se to asi časem stane i našim "pravdám"

Serres dělí dějiny na "epochy", v každé nachází jednotící princip/vzor, např. "parní stroj", který je všude (literatura, věda, medicína, světonázor, politika,...)...takže se stírají hranice  mezi vědou a ne-vědou, rozumem a mýtem - snadná námitka: to, že ve vědě myslíme podle vzorů vzatých odjinud, ještě nevyvrací přesvědčení, že v ní svět poznáváme lépe - jistě ne kvůli danému vzoru, ale pro jiné metody, které věda - na rozdíl od ne-vědy - používá...

- strukturalismus: označující předchází označované: vyjadřuje nikoliv naši "němou a bezprostřední" zkušenost (Ponty), ale spíše vlastnosti, možnosti a meze kódu (signifikantu, viz Lacan) - NAMÍTÁM: moc vyhrocené, stejně jako Ponty, ale jen na druhou stranu...

- bariéry jazyka překračuji jedině v básni, vtipu, metafoře (Lacan) - zhuštění, přesmyk, přeřeknutí, přepsání
- nevíme, kdo je autorem přirozených jazyků, takže nemůžeme postulovat předzjednanou harmonii mezi jazykem a zkušeností - NAMÍTÁM: omyl, autorem je archaická lidská pospolitost, navíc je jazyk dalšími generacemi stále přebudováván...TAKÉ kvůli nové zkušenosti, ale jistě přežívají rezidua minulých, dnes už archaických forem...takže, zas moc vyhroceno...

Lévi-Strauss postuluje "nevědomou aktivitu lidského ducha", kterou vysvětluje jednotu lidských kultur (tedy to, že nachází všude izomorfii modelů, tedy reprezentace stejné struktury/invariantu)

- strukturalismus redukuje přirozený jazyk na jazyk formální (kybernetika, inženýři, umělé kódy, teorie informace, kteří se zaměřovali především na požadavek komunikovatelnosti, tedy na příjemce, adresáta, neřešili tolik vysílače, tomu dávali spíš pasivní roli, z toho strukturalismus mylně vyvozuje, že subjekt je pouze podroben signifikantu jako jeho pasivní loutka, že řeč mluví skrze mne, ze zkušenosti vidím a artikuluji jen to, co mi kód umožňuje, kód už je dán, já jen vybírám z možných výpovědí tu, která nejvíc vyhovuje mé zkušenosti, ale stále mezi mou zkušeností a formulí kódu zeje nepřekročitelná propast - heterogenita, exteriorita kódu vůči mé zkušenosti, nakonec to ale nevadí, protože redukují smysl zkušenosti na smysl kódu, takže bezprostřední před-jazyková zkušenost zcela zaniká v kódu alias Derridově textu...)

- kód je zkonstruován, ne však jazyk, navíc je třeba jazyka, aby mohl být kód zkonstruován, dále jazyk není jednoznačný jako kód, jazyk nemá za jediný cíl směňování "informací" nebo popis světa

- skrze řeč (šaman, kněz, psychoanalytik) je trpící jedinec reintegrován do společnosti, šaman poskytne trpícímu řeč, v níž je možno bezprostředně vyjádřit ony beztvaré a jinak neformulovatelné stavy...právě přechod k tomuto verbálnímu výrazu (který současně umožňuje uspořádanou a srozumitelnou formou prožívat aktuální zkušenost, jež by jinak byla anarchická a neuchopitelná) vyvolává odblokování fyziologického procesu, tj. jistou žádoucí reorganizaci oné sekvence, jejímuž rozvíjení nemocný podléhá - Lévy-Strauss - geniální!! - zkrotit hrubou surovinu existence, asimilovat nestejnorodé, dát smysl nesmyslnému - racionalizovat, převést jiné do stejného, do systému: toto dělají mýty a ideologie a věda a rozum sám!!!!
- na svém těle zakouší jedinec bolest jako nesmyslný, vzpurný prvek - jde o to smířit diskurs společenství a zkušenost jedince, navrátit jedince do společnosti
- údajně nejde o pravdy (dogmata, signifikáty), ale o formu (signifikanty), tedy spíše termíny než obsah - s tím nesouhlasím, vyhrocené

s. 161 - moc je držena nakonec veřejným míněním
- diskurz kriminologie, pedagogiky, medicíny, psychiatrie je umožněn institucemi (kriminál, blázinec), které moc ustavuje (Foucault) - rozum je moc, proti moci jde bojovat jedině mocí, proti rozumu rozumem

- proč je moc respektována? ZÁJEM masy?
- někdy perverze stádní touhy, přání být vykořisťován, rabská touha otroka

Marcuse - Marx oživen Hegelem a Freudem - sociální represe ztotožněna s freudovským potlačením, společnost způsobuje potlačení - to se zdá lacanovcům naivní reedicí "ušlechtilého divocha" deptaného společnsotí - podel Lacana potlačení předchází represi a vysvětluje ji - neukojitelnost touhy (jen ve snu) - NÁMITKA: je to zřejmě blbost...apeluje na pocit všeobecné nespokojenosti, který lze vysvětlit křesťansky (chybí bůh - absolutní objekt plnící díru v  subjektu), freudovsky, evolučně (chybí absolutní vagína)

Foucault - Dějiny šílenství - rozum se ustavuje v opozici vůči ne-rozumu, dějiny jsou rozum, smysl, dílo, projekt, svoboda - ne-rozum pak opak...původ rozumu v jeho směsi s ne-rozumem je rozumu nedosažitelný

- globální nespokojenost v post-historii, po konci dějin, nespokojenost se vším...(absurdita)

cézura mezi rozumem a ne-rozumem ustavuje šílenství jako protivu rozumu, duševní nemoc (hospitalizace, internace)
- nevíme, co to ne-rozum je: chápeme ho jako pouhý negativ k rozumu: absence rozumu (rozum chybí) nebo odmítnutí rozumu (vpád iracionálních sil)
- rozum má svůj původ mezi ním (identitou, stejností) a jiným (ne-rozum) - nemůže k tomuto svému původu sestoupit
- nikoliv pokrok psychiatrického vědění odhaluje duševní nemoc, ale ustavení duševní nemoci rodí psychiatrické vědění...NÁMITKA: opět to hrotí, jistě, novověk se na blázny více zaměřil, více je viděl jen negativně, jiné věky a kultury v nich viděli i něco pozitivního...ale umění 20. století to v mnohém napravilo (Artaude, surrealismus obecně, dadaismus)
- neexistují fakty, jen interpretace...historie je fikce, ne dokument-popis, ale fikce: zase hrotí...
- šílenství (v našem smyslu slova) je tu až PO našem rozhodnutí ve prospěch rozumu, díla, dějin, projektů, smyslu...
NÁVRH: ano, chtělo by to začít opět chápat šílenství jinak, nově, neodsuzovat ho jako nepodstatný negativ rozumu, ani se ho hned nesnažit vložit-absorbovat-zapojit do nějakého "dialektického" "super-rozumu", ale vidět ho jako JINÉ, které má svébytné kvality...ALE též nezapomínat, že to je ne-moc, utrpení, defekt, který má hodně mínus, ale TAKÉ nějaké plus

Althusser - marxista v strukturalistickém rouše...nad-determinace, proti mechanické či přímé kauzalitě (jestliže A, pak B) kauzalita mnohovrstevnatá - mnoho relativně nezávislých instancí (ekonomická, politická)...nadstavba relativní autonomii...ekonomická instance má nakonec navrch, protože určuje, která instance bude v dané době dominantní (např. ve feudalismu politická instance)...jde o kauzalitu, kde nelze redukovat specifickou kombinaci a mnohonásobnou interakci mnoha vrstev či instancí...

- ani dominantní instance nevysvětluje vše, protože rozpor v dominantní instanci je "předeterminován" rozpory v jiných instancích...jde o kauzalitu strukturní, protože o určujícím účinku rozhoduje struktura = kombinace instancí

ideologii rozumí po Marxově vzoru falešné vědomí, falešnou představu...vědci necítí vykořisťování, jsou obluzeni ideologií, vykořisťovaní to cítí na vlastní kůži

nelze naivně vidět v románu výraz sociálního třídního vědomí, strukturalista pojme obecnou strukturu např. buržoazního románu, pak hledá její korespondence např. se společenskou strukturou subordinace - NAMÍTÁM, že se zapomíná na singulární modifikace, vše se chápe jen přes celkové mustry - hrotí se obecné, z jednotlivého se činí jeho loutka

- pokrokový je pro strukturalistického marxistu Joyce a nikoliv Zola, tedy bourání struktury buržoazního románu obecně, nikoliv popis konkrétního utrpení proletariátu...myslím, že zabírat může obojí, víc však nakonec Zola, protože Joyce nesměřuje k žádné politice konstruktivní, jen deformuje, vede snad k anarchismu, snad k estétství - nestačí bořit, je třeba stavět...Zola taky nikam politicky nevede, ale aktivizuje soucit, což je mocná zbraň, a taky hněv...naivita marxistů tohoto ražení je v tom, že předpokládají, že stačí zbořit buržoazii a přijde komunismus...to je jasný omyl

Lyotard - deziluze marxisty: marxismus není pravda, ale mravní ideál, který je často náboženský (spása) a klerikální (intelektuál je pastýř oveček)
 - díky náboženskosti socialismu je mnohem revolučnější kapitalismus (!!!), protože je cynický, ničemu nevěří, po celé zemi likviduje všechny víry!!!

- je rakční protestovat proti stavu světa, proti kapitalismu: je třeba jeho cyničnost a KRUTOST ještě vyhrotit! (zas ten revoluční duch francouzů: hlavně že se něco děje, radost s boření - ale nakonec jde jen o polo-boření, boření akademické, zábava kavárenských povalečů...)
- rzpustit vše nejvznešenější, nejsvětější - neboť Staré Dobré Časy se už nevrátí!!!
- proti bázlivému odmítnutí tohoto světa, motivovaného tím, že tento svět není "pravý svět" (stálý, uspořádaný, spravedlivý) - pravda je jen vůle k pravdě, vůle morálního řádu je nekonečným útěkem před světem, je třeba s ním skoncovat

Klossowski: není žádné poprvé ani naposled, věčný návrat, není žádný originál, vše je kopie kopií
- likviduje princip identity - stejné je vždy jiné, když tu není princip identity, nemůže tu být ani princip diference

- proti údajné ctnosti kritiky - kritizuje všechny autority, zapomíná na vlastní "autoritu" - diference mezi kritikou podvodu a podvodem samým je simulovaná - NÁMITKA: všimněme si, že likvidací principu identity vše nakonec spadá v jedno! důvodem je to, že zde není ani diference...a pořád se vrací otázka: plyne diference z identity nebo naopak? domnívám se, že jde o pojmový pár: jedno definuje druhé a naopak...A je identické, jen když je diferentní od ne-A, diference tu není bez identity A...ale nakonec, kdybych měl volit, volil bych jako Platón: jedno může být bez mnohého, naopak ne!

Klossowski stírá i diferenci mezi aktivní a reaktivní silou, jedno od nepaměti vždy simuluje druhé, jedno se přelévá v druhé
- nauka o věčném návratu je parodií nauky, filozof diference je podvodník a jeho filozofie mystifikace - proti neexistujícímu principu identity klade zdání principu diference, princip nepravý, který maskuje (simuluje) jako pravdivý...

- jak se zbavit jediného logos a vrátit se k mythos? jednoduše: logos byl vždy jen mythos - filozofie(teorie odsuzující příběhy byla sama příběhem, obecné je samo singulárním (logika příležitosti sofistů ukazující, že obecné je jen zvláštním případem jedinečného, příležitostného - a přece ani logika jednotlivého - byť zahrnuje logiku obecného - není sama univerzálnější a pravdivější logikou)...NÁMITKA sebevyvracení se nabízí hned! ale ZAJÍMAVÉ: chápat samotnou IDEU obecna/systému jen jako parciální příležitostný mythos! snaha vidět naše systematicko-univerzalistické myšlení zvenčí jen jako další singulární případ, jednotlivý (jeden z mnoha) pohyb myšlení...Lyotard tak vidí jen jednotlivé typy/mody myšlení - žádný nenadřazuje...ale z jakého typu myšlení vychází on sám? mohu provádět "čistý popis"? to je další mythos! další jen parciální "pravda"!...takže, z perspektivy perspektivismu je vše perspektivní, ale sám perspektivismus si neklade nárok na výlučnost, druhým ji tedy bere JEN RELATIVNĚ...takže vůbec ne! namítli by mi, že zde vycházím z logiky univerzálního...že je to logika proti logice...a která má pravdu?...subsumovat jednotlivé pod obecné (jak jsme zvyklí) nebo naopak?...které myšlení zvolit (voluntarismus?)???...proč VĚŘÍM logice univerzálního?! rozum sám STOJÍ NA SOBĚ SAMÉM, TEDY NA NIČEM!...rozum nedokáže svoje absolutní nároky! je vždy jen hypotetický...vždy vychází z předpokladů, pouhých postulátů, které umožňují jeho činnost...ale co TYTO věty samotné?!...kladu je V RÁMCI systému...tehdy, DRŽÍM-LI se pravidel...tedy nakonec i relativismus sám pramení v racionalismu...s tím ale, že reflektuje ne-racionální diskursy (šílenství, sen, umění, hru, sex,...)...rozum se dívá kolem, vidí jiné pohyby, než které má on sám, dívá se do sebe, a vidí, že stojí na nicotě - proto konstatuje svou omezenost...ale samotné TOTO odvození JE RACIONÁLNÍ...založené na zákonu sporu atd...racionálně odvozuji omezenost vlastní racionality, čímž si ovšem podrážím nohy...realita mi ukazuje, že můj rozum je sláb...ale vidět zvnějšku ho nemohu...

problém je v tom, že Lyotard nakonec používá logiku UNIVERZÁLNÍHO, když říká, že vše je jen vyprávění/narace!...nevěří pravdám, ale pravdě zákona sporu nakonec věřit musí - jinak by nemohl věřit vlastnímu systému! podobně všichni filozofové - základní pravidla racionality jsou nedotknutelná, jinak padá celý systém...

je to zoufalství, je to svoboda, svoboda zoufalého? osvobození - k čemu? závrať svobody, bezmoc svobody - mohu jít kamkoliv- takže ale kam jít?...


Anti-Oidipus - touhu do základny, spojit Freuda s Marxem, touha produktivní - (obvyklý marxista chápe touhu jako ideologickou představu v nadstavbě, u freudovce touha není produktivní, produkuje jen představy a sny, fantasmata)
- touha je zde VŮLÍ K MOCI
- aktivní síly = revoluční touhy
reaktivní síly - touha represe - kněží s jejich mystifikacemi obrátili aktivní síly proti nim samým, kvůli tomuto převrácení je špatné svědomí, pocit provinilosti, provázející všechny aktivní projevy vůle

- TOUHA REPRESE: potlačit touhu v druhých i sobě, být policajtem druhých i sebe
(podobnost s rabskou touhou poslouchat Tyrana)

- asketa nalézá SLAST v rezignaci, umrtvení, pasivitě, kterou sám sobě ukládá...

mystifikace obrací touhu proti ní samé - psychoanalytik přesvědčuje o oidipovské provinilosti

POSLEDNÍ ČLOVĚK (nemoc nihilismu) zničil vše, co nebyl on sám, je teď sám, ubohý, zaujal místo Boha - ALE ZNIČEN MĚL BÝT ON
- lékem je AKTIVIZOVAT - od nicoty vůle k vůli nicoty, z pasivního k aktivnímu nihilismu
- přejít od pasivní schizofrenii k aktivní schizofrenii
- podlomená psychika vychází ze stavu společnosti, ne z rodin
- kapitalismus plodí asivní schizofrenii jakožto mezní produkci touhy


- dějiny jsou procesem deteritorializace, kapitalismus na konci dějin je krajní forma deteritorializace - přechod od kódování k dekódování...

dějiny mezi primitivním kmenem, kde vše kódováno (individuum jen sociální) až ke kapitalismu, kde se vše dekóduje, individuum se tak stává privátním, volně disponuje se sebou (dekódování toku prodecentů: vesničané vytrženi z půdy a vlastní...také dekódování majetku - už není spjatý s půdou, ale s penězi)

pohyb dekódování vše strhne, mizí rituály, všechny posvátné formy - kapialismus je cynický systém, nemající víru, posvátno

- kapitalismus měl takto osvobodit individuum, ve skutečnosti vede k největší REPRESI produkce touhy - proč? protože deteritorializace hned následována reteritorializací, restaurace starých forem - jedno z důležitých nově restaurovaných teritorií je rodina, psychoanalytik jako kněz v ní vrací falešnou víru

NEUROTIK je konvenční: trpí, protože kvůli společnosti si vnucuje odpírání - je to rab, reaktivní síla, nejde až na konec toho, co může
- identita člověka spočívá na fikci provinilosti incestního otcovražedného ega...

PSYCHOTIK
Lacan: psychotik je ten, kdo chybí jeho matce (falus), a tak nemůže dát najevo své chybění (mít touhu)...odmítnutí signifikantu chybění vyvolává jeho návrat ve sféře Reálného skrze děsivou halucinaci v níž se psychotik vidí jako REÁLNĚ kastrovaný, protože nebyl kastrovaný SYMBOLICKY - --- tedy, je šílený kvůli nedostatku chybění (byl odvrhnut, popřen)...jen signifikant, mluva, vnáší mezi lidi toto chybění----psychotik se nepodřídil symbolické kastraci, nepřijal zákon otce, symbolično, řeč, a tak halucinuje, že je kastrován opravdu - popřená kastrace se vynořuje v děsivější podobě...když se nepodřídíš, bude to ještě horší...

to Deleuze odmítá: chybění, zákon a signifikant jsou omyly pro touhu! jen KNĚZ nazírá tak, že je v nevědomém transgrese, provinilost a kastrace

- vlastně se vrací k Rousseauovi - přírodní člověk potlačován společností - jeho touha ve společnosti deformovaná..NAMÍTÁM, že jde o mýtus, člověk i jeho předkové je sociální opice, v jeho touze vždy esenciálně to společenské, co Deleuze odmítá: tedy struktury vykořisťování, ujařmování a hierarchie!

- třídní boj už není, je jen jediná třída rabů, z nichž jedni vládnou druhým - NAMÍTÁM: je to sofistika...

jen velký umělec PRORÁŽÍ ZEĎ oddělující člověka od produkce touhy

šílenec neuspěl, jeho síla zablokována

- rozdíl aktivního a reaktivního prochází uvnitř každého mezi dvěma póly jeho touhy - buď k REVOLUČNÍMU pólu (schizoidní, touha uprchnout před společenským, před stádními identifikacemi - vlast, peníze, fotbal, rodina)...anebo k represivnímu, paranoidnímu pólu, vkládá se do mocenských struktur, usiluje o pocty - v každém je PRAVÁ TOUHA i TOUHA BÝT POTLAČEN

DELIRIUM je oscilací mezi dvěma póly: schizoidní revoluční zaujetí a paranoidní reakční zaujetí - koexistence obou bloků, fragmentů (delirium je tato OSCILACE)

někdy jsme na pokraji PRŮLOMU, jindy upadáme do deprese, z níž se vymaňujeme resentimentem (paranoiou) - proto jsou revoluce vyvolané autentickou touhou vždy zrazeny

- nakonec tedy i Deleuze sám měří to, co je, tím, co není, ale mělo by být - zápornost se tedy vrací i u něj!!!

- Deleuze vytyčí ideál, který samozřejmě není, a pak obviní dobu, že tento ideál není - klasický resentiment, Deleuzi!!!

PRAVDA je, že se musíme přizpůsobovat, a někoho to zlomí...někdo naopak poměrně často vyhrává...
společnost však není jenom zlá, jenom utiskující, anarchie pubescentů je naivní a ke společnosti nespravedlivá!

můžeme se ptát, zda DELEUZE v této své schizo-analýze nakonec sám nepodléhal spíše paranoii ze společnosti a lidí - společnost nás přeci nechce vždy zničit, lidé jsou i hodní, pomáhají, nechávají odpočinout...TÁŽU SE, zda schizo-pól není vlastně jen kompenzací či projevem paranoio-pólu: prorážím společnost, protože si myslím, že mě dusí

- POKUD společnost chápu jako Deleuze jenom jako ZLOU, buď budu proti ní bojovat, nebo jako rab ohnu hřbet...a nebo někdy tak a jindy onak...ale společnost je i dobrá!

DERRIDA
- proti snaze rozšířit rozum - spíše ho vyvrátit, ale lstí...
DUPLICITA - neredukovatelná mnohoznačnost (nikoliv protikladnost!) významů

Hegel - rozdíl je sám v sobě protikladný..Derrida chce jinou diferenci, která není protikladem identity, není na identitě založena

DVOJZNAČNOST, navíc lstivě zastíraná tím, že je zde jen jeden pravý/zdravý/dobrý smyl - že smysl je zcela naplněn smyslem, že dobro není než dobré, pravdivé je naprosto pravdivé - přitom zamlčená postranní myšlenka, že PRAVDA NENÍ OPRAVDU PRAVDA (NÝBRŽ ČASTO NEPRAVDA), ZÁKON SE NELIŠÍ OD SVÉVOLE

rozum nelze vyvrátit rozumem - snaží se o to lstí, hraje zdánlivě podle pravidel rozumu, ale má postranní úmysly, vyjevují se v jazyce dvojznačnostmi, které jsou dovedně maskovány údajnou jednoznačností termínů...

nevyslovitelné, slepá skvrna - MUSÍME PŘEDSTÍRAT, že to vyjadřujeme hegelovským (racionálním) jazykem - jinak to nejde

a priori/de iure/pravdy rozumu se neliší od empirických/ de facto - nejsou založeny na sebeidentitě rozumu (Já=Já), ale na vztahu rozumu k jinému (diference), nakonec k jednoduchému empirickému faktu...

- proti metafyzice PŘÍTOMNOSTI
- v přítomnosti je přítomná i minulost a budoucnost (v Husserlově "žité přítomnosti") - ještě přítomná minulost, která již není přítomná a už přítomná budoucnost, která ještě není přítomná - díky tomu diference přítomnosti k sobě samé, přítomnost není identická sama se sebou - NAMÍTÁM: slovíčkaření, přítomnost je ovlivňována zbylými časovými mody, přesto je DIFERENCE mezi nimi jasně patrná

dál Derrida: přítomnost je diferentní k sobě samé, rozděluje ji samu: to způsobuje buď to, že nikdy není nic zcela nepřítomné (vše je přítomné) nebo přítomnost nikdy vpravdě nenastává (přítomnost není) - NAMÍTÁM, že obojí je absurdní, i když čtení Husserla by mohlo nasvědčovat spíše první možnosti, Derrida se však jistě přikloní k té druhé absurditě

- dle Husserla se de facto nedostaneme k původnímu smyslu něčeho pro naše předky, de iure však víme, že toto minulé, pokud bylo přítomné, mělo všechny vlastnosti přítomnosti: to jiné je nakonec stejné - NAMÍTÁM: ano, však to tak je!

DIFFÉRANCE - a) nebýt identický (přítomnost je vždy diferovaná, v sobě rozdílná) b) odložit na později (přítomnost je diferovaná přítomnost, plně přítomnou přítomností bude teprve příště)

UVAŽUJI, že jistě přítomnost mnohdy není holá či nahá, obsahuje vzpomínky, očekávání, je momentem jisté kontinuity určité situace, epizody, projektu, plánu, jistého rytmu času...ale z toho, že je přítomnost takto mnohonásobně zapletena v časovosti přece NEPLYNE, že vůbec není! - Derrida opět hrotí...

- přítomnost je od počátku ve vztahu k sobě samé opožděna...co to znamená za blbost? ale viz dál...

PŮVODNÍ ODKLAD - kdyby od počátku nebyla diference, nebylo by žádné "poprvé", protože by po něm nenásledovalo "podruhé" - tím opakuje, že sebeidentita něčeho není bez diference, bez jeho hranic k jinému -  první je prvním jen tehdy, je-li po něm i druhé...druhé prvnímu vůbec umožňuje být prvním...druhé má tak prioritu před prvním, je od napoprvé přítomné jako předchůdná podmínka "prvního" - to už je ale Derrido NESMYSL, stačí, když se druhé připojí k prvnímu AŽ PO TOM, a tím z něj teprve ZPĚTNĚ ) (v naší epistemologické rekonstrukci) udělá to první - Derrida dělá z naší epistemologie metafyziku...JINOU OTÁZKOU je to, jaká je metafyzika času, zda událost v sobě nese už svůj vlastní konec a tím svou hranici (a vztah) k události, na ní navazující...

původ je už opakování, původ je ne-původ, protože kdyby v původu byla jen identita bez diference, nic by z něj nevzniklo - na počátku opakování, re-prezentace...originál je už kopie...neexistuje ani reprezentace, protože prezentace se neudála...princip non-principu...NAMÍTÁM: je to blbost: i kdybych připustil, že v identitě původního je už obsažen jeho vztah (diference) k jinému, tedy k budoucímu (což není nutné!), neznamená to, že se původní přece neodehrálo!..na počátku je už znak, nikoliv jeho referent...opět nesmysl

znak a referent vzájemně závislé...vědomí nikdy nepředchází řeči, zkušenost taky ne...NAMÍTÁM, že se mýlí: vědomí a zkušenost jsou jazykem ovlivněny, to ano, ale nejsou s ním identické

priorita znaku - zdůrazňuje písmo proti promluvě...psané proti mluvenému...NAMÍTÁM, že to zas vyhrocuje, jazyk má dvě svébytné domény, řeč a písmo, nelze říci, co je primární v naší kultuře, biologicky a obvykle však řeč, nikoliv písmo...

Derrida nám vytýká, že zatímco řeč je znakem věci, písmo je její náhražka, tedy znak znaku (má pravdu)
dle Derridy je každý znak už znakem znaku, nikdy neznačí věc samu...namítám, že to zas hrotí...

TEĎ DŮLEŽITÉ K CELÉ KNIZE:

STEJNÉ JE STEJNÝM, JEN POKUD JE AFIKOVÁNO JINÝM...identita bez diference není možná...opět a zas stejný problém...lze myslet jedno bez mnohého, lze myslet neurčité, bezevztažné samo-jediné jedno?!...MOŽNÁ ano, ale to je jen spekulace - ve skutečnosti tu máme mnohost...mnoho identit a mezi nimi mnoho diferencí...tedy identita potřebuje diferenci a naopak...pojmový pár, vzájemně se definující...snaha hegeliánů diferenci redukovat na identitu i snaha post-strukturalistů identitu redukovat na diferenci jsou STEJNĚ POMÝLENÉ, je to teze a antiteze stejného omylu, který neumí zachovat neredukovatelnost identity a diference či jejich vzájemný vztah, kdy ani jedno není důležitější, ani jedno nevychází z druhého, protože ve skutečnosti jedno vychází z druhého - a druhé naopak z prvního!!!!

co je ZA "logikou identity"? je to dialektické "za" nebo je to za dialektikou? není to nevyhnutelně dialektické "za"?

Derridova "logika suplementu" (neexistuje originál, vše už je suplement, znak znaku) - jde o podřazení NEPODMÍNĚNÉHO jisté PODMÍNCE, totiž podmínce jeho DIFERENCE vzhledem k podmíněnému...NAMÍTÁM, že nepodmíněné může být nepodmíněného co do svého zrodu, v tomto je navzdory Derridovi dále nepodmíněným!!!...diference tak zde leží v identitě, relativní v absolutním - což je ale samozřejmě NESMYSL

- máme sklon považovat SUPLEMENT za něco navíc, co se přiřaďuje k již hotovému celku...pokud by tomu tak ale bylo, pak by suplement nebyl ničím, vše už by bylo hotové v celku...pokud celkem myslíme skutečně absolutno, pak je opravdu těžké říci, jak by z něj mohlo vycházet relativno, konečno...pokud nepodmíněným myslíme první, pak přiznávám, že už je nějak předem spřízněno s druhým, třetím atd...ale spíše tak, že to z něj vychází než tak, že mu to předchází...Derrida tedy stvořitelskou kauzalitu první příčiny otočil na absurdní zpětnou kauzalitu, která nedává dobrý smysl...

suplement, jsa vně, zastupuje chybějící (nepřítomnou) část celku, ukazuje, že celek není úplným,

přítomnost je přítomností, jen má-li vztah k ne-přítomnému (minulému, budoucímu)...NAMÍTÁM, že tomu tak nemusí být na psychologické rovině, o kterou asi Derridovi přece jen hodně jde, jiné je to na rovině řeči nebo na fyzikální rovině

metafyzikou se stírá tato diference, stopa nepřítomnosti, díky které je přítomnost přítomností

všechno přítomné nese stopu nepřítomného, které ho vymezuje

stopa je přítomný znak nepřítomného, které, když ji zanechalo, bylo přítomné - složitě řečená banalita, jako mnoho Derridových věcí

PŮVODNÍ STOPA - přítomná stopa minulého, jež nikdy nenastalo (absolutně minulého)...NECHÁPU, proč z toho, že původní je definičně závislé na odvozeném vyvozuje, že původní nikdy nenastalo...jde dle mého soudu o logickou chybu

jak vyhrát proti dialektice/hegelovi/filozofii/rozumu? vítězství v mistrově hře je nakonec vítězstvím mistra hry...(protože vítězství je definováno pravidly hry, které udal mistr)

ne-přítomnost není nutně opakem přítomnosti ani negativní absencí (chyběním) přítomnosti, nevědomím

tedy Derridovo myšlení nemusí být nutně protikladem k předešlé filozofii (absence přítomnosti, negativní teologie) ani uvažováním o negativní absenci (negativní absence, "vůle" předcházející "představu", nevědomí) - je to JINÉ myšlení


- filozofie bude vždy myšlením přítomnosti, privileguje přítomné před nepřítomným (minulá přítomnost, budoucí přítomnost) - bytí i čas lze myslet jen z přítomnosti, z jistého "teď" vůbec, které ZKUŠENOST nemůže opustit

DVOJAKOST každého textu, vždy to jsou dva texty v jednom: dva texty, dvě ruce, dva způsoby vidění, dva způsoby naslouchání - pospolu, a přece odděleně - filozofie podržuje pouze jeden z těchto dvou textů, ten pod autoritou přítomnosti, smyslu, rozumu, pravdy - neguji-li rozum, tak pouze jeho negativní stránku, jeho chybění - nakonec mi jde o vyšší rozum...ale v prvním textu jsou trhliny/stopy odkazující k druhému textu

ale SYNTÉZA obou textů je nemožná, nemohou splynout v jeden, protože druhý text není PROTIKLAD prvního, nýbrž je to jeho nepatrně ODCHÝLENÝ DVOJNÍK

ano, Hegel si všiml, že protiklady mají mnoho společného, proto je možné je sjednotit - to je možná jeho HLAVNÍ myšlenka - protiklady se přitahují, protože jsou to nakonec opačná stanoviska k TÉŽE VĚCI

co je to ale PROTIKLAD?
a) kvalita a její absence (přítomnost/nepřítomnost) - tedy identita, monismus
b) dvě odlišné kvality (dualismus), ale musí se v nějakém bodě stýkat, jinak by to byl bezevztažný dualismus, dvě nesouměřitelné kvality...KDE se stýkají?...nějaké X je spojuje...třeba to, že se týkají téže věci, vedou k témuž cíli, mají stejnou funkci, jsou to obě barvy (bíla a černá) atd. - opět tedy protikladnost je umožněna identitou

je nutné redukovat vždy jinakost na protikladnost, diferenci na identitu?
jinakost pak může být opravdu mimoběžnost, nesouměřitelnost, na rozdíl od sbíhavé (Aufhebung) protikladnosti...

diference bez identity vede k chaosu bezevztažných ne-entit (aby něco mohlo být entitou, musí být sebeidentické)

Derridovo jiné myšlení se nachází v textu samém, jsou to jeho trhliny, dvojznačnosti
je Derridova dekonstrukce (ve smyslu stržení i vymezení, konstituování) vážná - nebo je to hra? je "jedno i druhé" a "ani jedno, ani druhé" - je to NEROZHODNUTELNÉ

NEROZHODNUTELNÝ VÝROK: nelze o něm v daném systému rozhodnout, zda je pravdivý nebo nepravdivý (není tedy ani pravdivý, ani nepravdivý)

NEROZHODNUTELNÉ SLOVO: jeho dvojí smysl nelze ovládnout, rozhodnout - hra nemá konec, vyhrává, kdo prohrává a naopak, identita a diference se mění jedno v druhé cyklicky bez konce

Mallarmé: HYMEN (simulacrum hegelovské identity, nerozlišitelné od ní): jde o PANENSKOU BLÁNU i SŇATEK (KOPULACE) - hymen (panenství) existuje jen když tu hymen (sňatek) není

HYMEN je diference (uvnitř a vně panny, touha a její naplnění) a současně zrušení diference (kopulací, protržením blány, hymenem  hymenu se diference ruší)
- zruší se diference mezi diferencí a nondiferencí, nastane identita diference a nondiference - což je hegelovská identita identity a nonidentity, protože identita = nondiference a diference = non-identita

Hegel to směřuje k cíli, jímž je identita, tedy k zrušení diference - Derrida to jen nezavršuje, identitu vyhání diferencí a naopak - není to tedy moc originální, tohle tam Hegel má taky, jen to završuje...smířit v diferenci to samozřejmě nešlo, takže to Hegel smiřuje v identitě

DELEUZE
nomádské myšlení - anarchistická distribuce, jako nomádi, bez ústřední organizace, bez prvního principu, ze kterého by vzcházelo mnohé

proti principu identity, redukující nové na stejné - DIFERENCI mezi "nalézt"a "znovu se shledat" racionalismus zahlazuje...nedokáže vysvětlit dokonalé opakování (dvojčata, sériově vyráběné kusy) - neví, v čem je diference...proto skrze fenomén OPAKOVÁNÍ lépe pochopím diferenci - protože jde o příklad diference nesporné, přesto neuchopitelné

OPAKOVÁNÍ není návrat identického, ale předvádění diference samotné...

proti zaměňování diference s pouhou pojmovou diferencí...pojmová diference je diference v rámci identity - specifický (druhový) rozdíl v identitě rodu...

skutečná diference by měla uchopovat nejen diferenci v identitě, ale i diferenci mezi identitou a non-identitou


DIFERENCE je BYTÍ SMYSLOVÉHO
- autentická diference není mezi dvěma pojmy (identitami), ale mezi pojmem a názorem (smyslovou rozmanitostí, neurčitostí), mezi identitou a diferencí
filozofii diference tak podává Kantova transcendentální estetika jakožto teorie smyslového (smyslovost jako "rozmanitost a priori") - vyložil však jen rozmanitost a priori, tedy identické všem názorům (tedy časovost, časovou formu) - to je tedy nepojmová identita, nikoliv nepojmová diference - NEŘÍKÁ nic o diferenci mezi možnou a reálnou zkušeností

pro dialektickou filozofii je rozdíl mezi pojmem a názorem diferencí pojmovou, pro empirickou filozofii diferencí ne-pojmovou

diference není rozmanité, rozmanité je (smyslová) danost, reálná zkušenost, nikoliv a priori, ale a posteriori - DIFERENCE je to, čím je danost dána

Descombes si zde všímá problému: existuje-li pojem diference mezi pojmem a názorem, existuje i čistě logický přechod od inteligibilního ke smyslovému, od pojmu k názoru...zvláštní je, že mluví o POJMU diference, když pravá diference je mezi pojmem a ne-pojmem...nemluví však o pojmu bytí...bytí tedy není jednoznačné...bytí je diference

NAMÍTÁM, že pokud je mezi smysly a rozumem pravá diference, pak jsou abstrakce nebo indukce, dedukce (prostě vztah mezi smysly a rozumem) nemožné...

JAK myslet to, co je rozumu vnější? jak to uchopit zase rozumovými prostředky a přitom zachovat jeho diferenci? jak pojmout diferenci do identity myšlení?

TAKŽE - nejen diference mezi identitami, ale diference mezi identitou a neidentitou (a co ještě třeba diference mezi diferencí a diferencí, tedy mezi dvěma rozmanitostmi? Deleuze však zajímá ona diference mezi proklady - ovšem, jak přece z Hegela víme, diference mezi protiklady často vede k jejich syntéze, tedy k identitě, což si Deleuze neuvědomuje...zajímavější by tedy byla diference mezi dvěma jinakostmi, tedy nesouměřitelnost samotná...můžeme však přemýšlet, zda i v případě rozdílu mezi rozumem a smysly nepůjde o nepřekročitelnou diferenci: je-li však nepřekročitelná, je poznání nemožné - je-li naopak překročitelná, ruší se tím diference sama a Deleuze je tím vyřízen!!!)

diference je bytí smyslového, tedy rozmanité danosti, která je dána skrze diferenci (diferencí samotnou) - bytí pak je diference, nemůžeme mít o něm pojem (není jednoznačné, sebeidentické)

Kant ukázal nepojmovou identitu - tedy společnou formu názoru

pojmová diference je diference mezi identitami, nepojmová diference je diference mezi identitou a diferencí - pro empirickou filozofii je rozdíl mezi pojmem a názorem diferencí nepojmovou, tedy skutečným pojmem diference


pravá diference je mezi pojmem a ne-pojmem, není tedy sama pojmem, není jednoznačná jako pojem

identita rozumu se snaží převést na vlastní identitu diferenci názoru - pokud je diference mezi rozumem a názorem nepřekročitelná, poznání je nemožné, v opačném případě nejde o pravou diferenci - třetí možností je polovičaté řešení, tedy že jde o diferenci částečnou...

chce-li však Deleuze uchopit diferenci pojmem, převádí ji už tím na identitu - měl by ji tedy uchopovat maximálně metaforou...navíc, je-li to diference mezi pojmem a ne-pojmem, těžko zachytím její svéráz pojmem, tedy jen z jedné strany oněch dvou nesouměřitelných kvalit...to už ji vlastně redukuji na tu jednu z kvalit

jakto, že Kant ukázal v transcendentální estetice nepojmovou identitu? protože našel identické mezi identickým a diferentním

diference je rozdíl mezi možnou a skutečnou zkušeností, mezi re-prezenací (předpokládanou obecnou formou) a novým, skutečnou prezentací

neredukovat smyslový materiál, rozmanitou a neurčitou surovinu na identitu, jde o mnohovýznamovost, rozmanitost

DELEUZE A NIETZSCHE
- filozofie jako demystifikační kritika
- věda jako touha po pravdě koření v morálce, v asketickém ideálu, a morálka koření v resentimentu vůči životu

měli jsme diferenci mezi identitami, diferenci mezi identitou a diferencí

hodnota o sobě stejně jako význam o sobě neexistuje: význam je relativní vzhledem k určitému čtení, i hodnota je relativní vzhledem k hodnocení - zaměření vůle k nějakému cíli...NAMÍTÁM, že to tak nemusí být

genealogie hodnot - mají vyšší a nižší původ

diference mezi singulárním jakožto instancí obecného a singulárním jakožto singulárním - to je DIFERENCE, bytí smyslového, diference mezi pojmem a názorem - nejde ani tak o diferenci mezi představou (reprezentací) a věcí, ale spíš mezi dvěma schopnostmi/mohutnosti - mezi schopností pojmů a schopností názoru - mezi rozvažováním a smyslovostí - jde o diferenci mezi mohutnostmi subjektu - tedy mezi rozumem a smysly, kde rozum dává identitu, smysly dávají rozmanitost, ne-identitu

PÁN A RAB - problém kritéria, jak je odlišit
zkouší různá kritéria:

1) síla a slabost
- SVRCHOVANOST pochází z pánovy síly, rabství je ze slabosti vůle,
- ale pán nemusí být aktuálním vládcem - vládci jsou totiž ve skutečnosti slabí, sdružení ve stádní houfy, vítězové nad silnými, proto SILNÉ JE VŽDY TŘEBA BRÁNIT PROTI SLABÝM

2) aktivní a reaktivní síly
- nejslabší není nejméně silný, je stejně silný jako silný, protože má lstivost, subtilnost, duchovnost, šarm
- jde tedy o rozdíl mezi dvěma KVALITAMI síly - síla je buď VZNEŠENÁ nebo NÍZKÁ - aktivní a reaktivní
- reaktivní síla nejde až na konec, nemá odvahu, neudělají vše, co mohou
- proč však síla nejde až na konec? je tam překážka...tedy není dost silná - tím bychom se vrátili k prvním, již překonanému kritériu, slepá ulička (slabý není fakticky slabší než silný)

3) afirmace a negace
- slabý mocně chce vlastní slabost i slabost druhých - slabý může být nejúčinnějším po stránce účinnosti, jeho vůle je negativně zaměřená, cele se obrací ke zničení sebe samé - autodestruktivita
- i když reaktivní síla jde až na samu mez možného, k posledním důsledkům, tím, že popírá vlastní diferenci, to, co odlišuje, zůstává reaktivní
- aktivní síla přitaká vlastní diferenci, vlastní odlišnosti, stvrzuje ji
- tedy "jít až na samu mez, k poslednímu účinku" není dobré kriterium

kriteriem je afirmující nebo negující kvalita vůle - pravda má takovou hodnotu, jakou má vůle k pravdě: pravda je nadřazena iluzi, jestliže vůle k pravdě má víc afirmativní síly než vůle k iluzi

METODA DRAMATIZACE - místo otázky "Co je to dobro?" otázka "Co CHCE dobro?" - tedy chce vůle k dobru (dobrá vůle) RŮST anebo ZMENŠOVÁNÍ vůle (jí samotné)?

GENEALOGIE MORÁLKY
pán: "JSEM DOBRÝ, TEDY TY JSI ZLÝ"
rab: "JSI ZLÝ, TEDY JÁ JSEM DOBRÝ"

hodnocení pána vychází z jeho SLASTI - těší se z bytí toho, kým je (ze své diference, sebeláska, sebepřijetí, sebesmíření, sebe-nadšení)...stvrzuje své štěstí a dobro, nemá potřebu srovnávat se s druhými, hledět na jejich mínění

NAMÍTÁM, že jde o bájný ideál - jsme sociální opice, nikdo není takovýmto božským odděleným individuem, které by nehledělo na ostatní a žilo z vlastní blaženosti - Nietzsche zde ZBOŽŠŤUJE člověka, odtrhává ho od jeho sociálního bytí, dělá z něj na všem nezávislou blaženou bytost

- jde o Nietzscheho KOMPENZACI - zřejmě se hodně srovnával a hodně mu záleželo na mínění druhých, o to véce se chtěl stát na nich NEZÁVISLÝM - ale zdá se mi, že tím se uzavírá do své identity, sebe-identity...navíc, VYCHÁZÍ-LI pán ze sebe, vychází vlastně ze své identity, která je tedy definovaná ještě PŘED jeho diferencí s druhými (primát identity, což by se Deleuzovi líbit nemělo!)...potom jen stvrzuje tuto svou identitu...Deleuze píše, že stvrzuje svou diferenci, svou odlišnost, ale zapomíná, že tato diference je až účinkem předchůdné identity pána, jeho svojskosti - kdyby tomu tak nebylo, byl by pán rabem, jeho identita by byla dána jeho vymezením se vůči rabovi, což Deleuze/Nietzsche nemůže přeci připusit

suverenitu, svrchovanost pána tvoří právě absence uvažování (iracionalismus, voluntarismus, primát vůle před představou, činu před myšlením, aktivismu před intelektualismem) - problém je v tom, že celá tato teorie je v modu opačném, v modu uvažování

TO JE OBECNĚJŠÍ PROBLÉM: ať francouzská filozofie sebevíc mluví proti rozumu, intelektualismu, pouhému psaní a mluvení, stejně nedělá nic jiného a nic jiného nepoužívá!!!

hegelovský pán není pánem, protože má potřebu rabova uznání

hodnocení raba je OBRÁCENÝM hodnocením pána - PROTIKLAD - rab vychází z druhého, ne ze sebe, jen NEGUJE druhého

NAMÍTÁM, že pán je pak identita, rab je antiteze identity, odvozená existence - ale začíná se od pánovy identity (protože pán začíná ze sebe, jako causa sui), není zde primát diference!

rab je slabý na to, aby stvořil vlastní hodnoty, aby kladl pozitivitu, dokáže jen negovat pozitivitu jiného

hodnoty pána jsou špatné, TEDY opačné hodnoty jsou dobré (práce, demokracie, filantropie) - nejde o vlastní hodnoty, ale o negaci pánových hodnot (neoriginalita, netvůrčnost)

rab vytváří MORÁLKU - pán měl dobré a zlé ve smyslu blažené a bědné, šlo o výraz stupně či stavu moci - rab má dobré a zlé v morálním smyslu

OREL POŽÍRAJÍCÍ OVCI - orel to dělá ze své přirozenosti (identita, esence Deleuzi, to co bys zde mít neměl!!!), nechce ovci negovat - není tedy motivován závistí, záští, nenávistí, pomstou, zlou vůlí, zahořklostí, zapšklostí - jeho aktivita začíná u něj samého, aktivita raba je pomstou, proti-akcí, obraným útokem - pán útočí, rab se jen brání...orel si jen hledá kořist, ovečka se chce mstít za něco, co je dle Nietzscheho přirozené...

Nietzsche se nám snaží sugerovat, že jednání pánů je přirozené, jednání rabů pak proti přírodě..to je naivismus, jde zkrátka o boj - své zbraně má orel, své zbraně má ovečka...oba jednají podle přirozenosti

Nietzsche nařkl křesťanství, že jen neoriginálně a zhoubně převrátilo přirozený chod věcí, my zas můžeme nařknout jeho, že právě křesťanská morálka je přirozená a slouží životu, on ji jen neoriginálně převrací do agresivní morálky, která jde proti životu - obětuje mnohé pro pár vyvolených...a nakonec zabije i je, protože většina se proti výjimečným spikne...takže nakonec nevyhraje nikdo...

ovečka připisuje dravci špatnou vůli, záměr působit zlo, chce, aby se orel choval jako ovce, chce zničit přirozený řád věcí...jde o revoltu rabů v morálce, o VZPOURU OTROKŮ, kteří nakonec přesvědčí pány o jejich provinilosti, tím je oslabí, obrátí jejich vůli proti jí samé - tím ustane pokrok, rozvoj života, dojde k všeobecné nivelizaci, ke zkrotnutí silných

NAMÍTÁM, že ve skutečnosti jde o interakcionismus, o kompromis - silní jsou draví, slabí se je snaží krotit, výsledkem je kompromis na obou stranách
- Nietzsche nevím proč předpokládá, že útočná agrese je v pořádku, agrese obranná, lstivá, vedená v morálním diskursu už ne...nevadí mu, že je v ní lež a lest, ale to, že oslabuje sílu silných, ničí jejich svrchovanost

4) afirmace afirmace a negace negace

- afirmaci a negaci mají pán i rab, rabova afirmace je však reakcí na negaci života - afirmuje zásvětí či mravní ideál proto, že neguje/odmítá/nechce nespravedlivé a kruté stránky života - nechce tedy život sám

- filozofie SUVERÉNNÍ vůle, filozofie "ano" životu - ale nebude přitakat všemu jsoucímu, protože "ano, které nedovede říci ne" je afirmací NIHILISTY, ten přitaká všemu, co je (dle něj) ne...

- afirmace tím, že stvrzuje výlučně afirmaci vrhá STÍN NEGACE - aktivní síla musí popírat negativitu, má-li stvrzovat afirmativitu (tedy identita se neobejde bez diference, negace) - NAMÍTÁM, že tedy afirmace není založena zcela sama v sobě, potřebuje negaci!!!...zde už by hezky Deleuzovsky bylo řečeno, že identia vychází z diference, PROBLÉM je však zas v tom, že tak by pán byl už odvozen z negativity/zápornosti raba, což by se zase Deleuzovi jistě nelíbilo
- reaktivní negace má zase afirmace - jde ale o fantóm afirmace - jde o ustavičné POPÍRÁNÍ, které vytváří iluzi tvorby nezávislých hodnot

- pán je afirmativní negace, rab negativní negace, pán má stvrzující afirmaci, rab negující afirmaci

pokud by afirmace stvrzovala jenom pozitivitu, nebyla by v realitě, protože v realitě je i zápornost/negativita

VĚČNÝ NÁVRAT - eliminuje slabé, vrací se jen silní (otázkou pak je, jaktože je zde silných tak málo, když již věčný návrat nekonečněkrát proběhl?)...vše, co si zoufá, pomyslí-li na to, že by se mělo nekonečněkrát vracet, se nevrátí...navrátí se jen silní, kteří AFIRMUJÍ SVOU DIFERENCI (svou identitu, která je vymezena jejich diferencí od druhých - ano, mnohem správněji by zde mělo být řečeno, že afirmují svou identitu, protože přece vycházejí ze sebe samých, mluví-li se zde o diferenci, jde už o vymezování vůči jiným, tedy o rabství namísto panství - další má NÁMITKA)..silní se vrací, avšak rozdílní (proč rozdílní? nevysvětleno)...naopak ti, kdo negují to, co rozlišuje, svou diferenci, jsou zahlazeni - AUTODESTRUKCE ZÁPORNÉHO...Descombes namítá, že to připomíná NEGACI NEGACE, kterou přeci Deleuze zamítá...avšak jde o protikladné principy: z negace negace vzchází pozitivita, zatímco autodestrukce záporného vzešla z původní pozitivity života (který se obrátil proti sobě samému, v nihilismu, nemoci ducha, spáchal sebevraždu)

KRITERIEM je vztah priority mezi ANO a NE - afirmace a negace jsou kvality vůle k moci: negace se staví do PROTIKLADU k afirmaci (rab), avšak afirmace se ROZLIŠUJE od negace (pánův způsob uchopení reality)...afirmace se nestaví do protikladu k negaci, není v ní totiž zápornost

pán tedy uchopuje mnohé jako rozdílnost, rab jako protikladnost - pán uchopuje raba jako jiného k sobě, rab pána jako protikladného k sobě

- mluvili jsme o diferenci mezi identitami (v rámci rozumu, mezi pojmy), o identitě mezi diferencemi (apriorní forma názoru, čas jakožto identický prvek smyslové rozmanitosti), o diferenci mezi identitou (rozvažování jakožto mohutnost subjektu) a diferencí (názor jakožto mohutnost subjektu), nyní jde o diferenci mezi diferencí a protikladem!!!!

rab redukuje všechny diference na protiklady
pán vidí zase všude jen diference, nevidí nikde protiklad - pán je spokojen s tím, že je odlišný, diferentní
rab je zásadně závislý: od začátku rivalizuje s jinými - to dělá i pán, ale nezávisle, ne ze zášti a pomsty, vzteku

pán chce raba porazit protože je silný, rab chce pána porazit, aby se mu pomstil - tedy jiná motivace, jiné zaměření vůle, jiný systém hodnot, jiné hodnocení situace

pán je vznešená nezávislá duše - rab je nízký závistivý a žárlivý duch

z hlediska afirmace negace není opakem afirmace, "ne" není opakem "ano", je to jen diference - diference je jen zdánlivě záporná...jiné je neurčené, nevymezené, není opačné..tak se zachovává jinakost - ale o jiném díky tomu nic NEVÍME..tím, že z jiného učiníme protiklad, hned se o něm mnohé dozvíme, proto je černobílé myšlení tak rozšířené - pokud je jiné jen protikladné, buď je pouhou absencí kvality, kterou známe nebo s ní má mnohé společné (usouvztažníme to se známým)

co je PROTIKLAD?
a) přítomnost a nepřítomnost kvality, tedy monismus jedné kvality
b) výše jsem psal, že je to mohou být dvě kvality v něčem se stýkající - tedy dualismus kvalit umožněný nějakou jejich identitou
- nevím, zda je druhá možnost skutečně možná...
jaké máme protiklady? aktivita a pasivita, dobro a zlo, levá a pravá - první případ je jasně monismus aktivity, druhý příklad může být dualismus dvou kvalit, ale musí mít opačný postoj k identickému X (např. pomáhat druhým), a jen v přítomnosti nebo chybění této kvality (pomoc druhým) jde o protiklady, jinak by byl dualismus kvalit jen jejich jinakostí, nikoliv protikladností...

a co levá a pravá, den a noc? nejde o protiklady, ale o komplementy - ale den a noc lze chápat i protikladně pomocí kvality "přítomnost světla" a jejího chybění

zajímavost - den a noc pochopené jakožto protiklady můžeme definovat z obou konců, buď pomocí kvality "přítomnost světla" nebo pomocí kvality "přítomnost tmy", podobně je to i u dobra a zla - zlo je nepřítomnost dobra nebo dobro je nepřítomnost zla - není odůvodnitelné (až na nejistou evidenci), které z řešení by mělo dostat přednost

protikladnost je to, že se dané prvky vzájemně vylučují, jeden je smrtí druhého a naopak: je-li tu jeden, není tu druhý a naopak - protikladnost je tedy vždy definovaná negací nějaké pozitivity, kvality, tedy její nepřítomností (a přítomností)

jsou-li jiné entity protikladné, musíme říci v čem, v jaké kvalitě - jejich protikladnost je pak v tom, že jedna danou kvalitu (kvality) má a druhá ne - když je tu jedna, daná kvalita tu je, když je tu druhá, daná kvalita rázem mizí...

z hlediska afirmace (z hlediska pána) tedy neexistuje negace jakožto popírání druhého...když pán popírá raba, nejde o PROTIKLAD afirmace raba, nýbrž pánovo popírání je výsledkem jeho vlastní afirmace, jde tedy o sebe-stvrzující negaci, což je afirmace této diference mezi dvěma afirmace (stvrzováním pána a ZDÁNLIVÝM stvrzováním raba)..pán je tedy NAIVNÍ

rab se ve skutečnosti staví vůči pánovi do protikladu, čistě jen neguje jeho hodnoty - kde si pán života váží, tam jím rab pohrdá atd...to ale pán nesmí vidět, jinak by ztratil svou nadřazenost a začal s rabem soupeřit

z hlediska raba: rabovi brání jeho nízkost, aby zahlédl vznešenost pána - nemůže vidět, že pánovy negace jsou afirmace...pánova negace není protikladem k rabově afirmaci


pán vidí všude diferenci, rab všude protiklad - oběma uniká diference mezi protikladem a diferencí - tato non-identita mezi nimi je pro ně identitou

každý, kdo se staví do protikladu k tomu, co je v druhém záporného, je rabem - jeho identita nevychází z něj samotného

Descmobes správně Deleuze KRITIZUJE: stvrzováním své diference se pán odlišuje od raba, tím už se stává rabem, také Deleuzeho afirmativní filozofie má negativní úkoly: demystifikace, útoky na kněze...

z hlediska afirmace (pán) je non-identita diference a protikladu diferencí, ne protikladem...z hlediska negace (rab) je tato non-identita protikladem....a non-identitu těchto dvou interpretací (interpretace pána - interpretace raba) by pán zase chápal jen jako diferenci, rab zase jen jako protiklad....pro afirmaci tak neexistuje diference mezi diferencí a protikladem, protože protiklad chápe vždy jen jako diferenci...negace (rab) nevidí diferenci mezi pohledem pána a raba....pán i rab chápou non-identitu diference a protikladu jako identitu



hodnocení pána jsou vznešená, vychází ze sebe sama, z bohatství svého bytí - nízké hodnocení vychází ze své nedostatečnosti vzhledem k nadřazenosti, kterou přiznává druhému, na kterého žárlí --- toto je však možné jen tehdy, je-li možné koncipovat hodnocení, které by nebylo srovnáváním - pán nečerpá stvrzení své nadřazenosti ze srovnání s rabem, nikdy s ním nesoupeří..suverénní stvrzování sebe sama

NAMÍTÁM, že tato vznešenost je snem všech neurotiků i dnešní doby - nikdo se nechce srovnávat, brát ohledy na mínění, mít odvozenou existenci vedenou žárlivostí a závistí, cítit se malý a velkého nenávidět...každý se chce cítit pánem, ale každý je rabem!!!

Descombes správně namítá, že není-li vztah k druhému přítomen v pánově sebe-stvrzování, pak by Deleuze měl napsat, že pán stvrzuje svou identitu - a nikoliv diferenci!!!...to však Deleuze nemůže připustit, chce primát diference

když se setká pán s rabem, pozná diferenci mezi sebou a jím, mezi diferencí a protikladem...teď už ví, že to, co popírá v rabovi, není jiná afirmace (tedy diference), nýbrž negace jeho vlastní afirmace...odmítá být negován rabem...toto jej oslabí (rabem je vtažen do "reaktivního dění", pohybů resentimentu)... a tím, že pán v rabovi nyní pozná kohosi sobě podobného, raba povýší, sebe poníží

ale i kdyby Deleuze měl pravdu - NAMÍTÁM, že co do výsledku je jedno, popírá-li mě pán nebo rab - pán to dělá ne proto, že by mě chtěl primárně zničit, nemá zlou vůli, ale chce jen rozvinout sebe...rab to dělá z nenávisti vůči mě, s primárním a jediným cílem mě zničit...POKUD VŠAK BUDE NĚKDO ZNIČEN, není lépe, bude-li zničen od někoho, kdo ho zničit chce, než od někoho, kdo o něm skoro ani neví?...navíc, rab po zničení někoho pokračuje s jeho identitou, byť převrácenou, zatímco pán pokračuje s identitou docela jinou...po zásahu rabem zůstane identita zasaženého zachována, byť v převrácené podobě...

chápu však Deleuzovu úvahu: setkám-li se jako pán s jiným pánem, víme o sobě, že jeden z nás musí padnout, víme ale taky, že nechceme primárně zničit toho druhého, že on sám nám nevadí...není mezi námi nenávist, řevnivost, nepřátelství, jen chlapský fair-play zápas...je to zápas dvou tvůrčích originalit

naopak, setkám-li se s rabem, vím, že jen otočil mou vlastní identitu s nenávistným cílem mou identitu zničit...jak by měl zareagovat pán? velkomyslností, velkorysostí, shovívavostí, soucitem, pohrdáním, ignorací...??...setkal jsem se s neoriginálním jedincem, kterému jde jen o mé zničení

geny a kultura

1) geny nám nedávají hotové fixní programy k chování, ale spíše tendence k němu
2) geny se neaktivují jen v dětství, ale po celý život - genová exprese je vyvolána momentálními situacemi
3) možné je, že geny nabízí jedinci celý balík potencialit, různých typů jednání, z nichž se aktivují jen ty, které v daném prostředí jsou adaptační - v každém z nás se toho mnoho nerozvine, není totiž důvod nebo to situace neumožňuje
4) co je skutečně dáno geneticky je možné nalézt transkulturními studiemi hledajícími invarianty - neměnné vzorce lidství, stejné ve všech kulturách, avšak musí jít o kultury žijící v pokud možno co nejrůznějších prostředích, protože jinak by za stejnost nemusely odpovídat geny, ale podobná/stejná prostředí (samozřejmě jsou zde ještě nitroděložní vlivy, ale jejich variabilita je nakonec hodně podmíněna variabilitou prostředí, třeba stresujícího, ve kterém matka žije)
5) inteligence, temperament - zde velký vliv genů, u charakteru zas spíš vliv kultury
6) co je však kultura? nelze ji chápat izolovaně od genů, do jisté míry je každá kultura pokračováním genů, jejich přizpůsobením na dané prostředí
7) v kultuře a v kulturním vývoji je však také prvek nahodilosti, kumulované tradicí - ten je však sociálními konstruktivisty nebo Foucaultem přeceňován...geny se v průběhu celého života podílí na našem myšlení, stylu jednání..není to tedy tak, že na začátku by byly geny, které potom kulturní socializace přebije, ale spíše v každém z nás v  neustálé interakci probíhá zápas kulturních vlivů s genetickými
8) nebezpečí příliš vypjatého dualismu "vrozené vs. získané", "příroda vs. kultura", "geny vs. výchova" - přičemž je zde spíše kontinuum a interakce než protiklad, navíc obvykle druhé je založeno na prvním, z prvního vyrůstá a je jím neustále zpětnovazebně modelováno, ovlivňováno
9) jistě, kulturní anomalie se po mnoho generací kumulují, což dává vyniknout svérázu té které komunity, tradice, kultury - ale tato tradice se nerealizuje na "tabula rasa" lidech, ale na lidech, kteří jsou neustále zaplavováni hormony, genovými expresemi atd.
10) nelze nikdy přecenit vliv reprodukce, sexuality, dětí (případně rodiny jako jejich prostředku, ale nejen "západní rodiny", ale každé sociální instituce sloužící nakonec DĚTEM) - kultura nekultura, toto zůstává jejím středobodem, ať si Foucault říká o nahodilosti kultur, jejich arbitrárnosti co chce - jsme nakonec taky zvířaty a zůstáváme jimi do smrti - člověk je sociální opice, jistě je díky tomu i opicí KULTURNÍ...
11) nakolik je kultura autonomní, na genech nezávislou sférou? do jisté míry ano - úplně ne...kulturní evoluce je rychlejší než genetická evolcue, kulturní anomálie či mutace (Dawkinsovy memy) taky...společná koevoluce kulturní a genetické evoluce
12) může jít kulturní evoluce proti té genetické a nakolik? jsou zde jasné meze, dané geny - přežití kultury je hlavní z nich...ale neredukoval bych to jen na tuto nejtrasparentnější limitu
13) též je otázkou, co řídí kulturní evoluci...určitě nejen náhoda a racionální vědomí, ale právě taky geny samy - proto nejde kulturní evoluce tolik proti nim...
14) hlavně nechápat geny v nás jako fixní programy, jde o programy zpětnovazebně interakcí s okolím ovlivnitelné, ale zachovávající si hlavní celkový ráz, hlavní tah na bránu, jímž je nakonec co největší pomnožení vlastních genů
15) geny nemají na řetězu kulturu ani naopak - nejsou to totiž dvě až zas tak odlišné věci...geny jsou slepé, takže se nechají často přelstít kulturní mutací (antikoncepce, málo dětí v západních společnostech jako typické příklady)...ale kultura není hegelovský autonomní duch vznášející se nad geny a mimo ně...naopak, je jimi stále živena, korigována, nesena...
16) sociální vědy by měli popisovat nahodilosti tradic, ale neměly by si myslet, že vše v tradici je jen tato nahodilost - zapomínali by na zvíře v nás, které je taky hodně kulturní, má v sobě programy kooperace, až skoro nezištnosti zajišťující mu reputaci, dobré postavení ve skupině
17) evoluční vysvětlení čehokoliv je jistě trochu také módní pohádka - ale to sociální konstruktivismus taky, jsou to ideologie obojí, obě to moc hrotí, vidí jen to svoje a ne to druhé
18) vlastně dodnes nikdo neví, co je důležitější, zda kultura či geny - odhaduje se, že je to tak 50/50, a taky záleží, jak v kterém rysu
19) navrhuji rozlišovat v kulturní evoluci dva vlivy - vliv genetický a vliv nahodilosti (+ ještě třetí vliv, což je samozřejmě vliv specifik daného prostředí, v kterém se kultura vyvíjela, tedy klima, přírodní zdroje, blízkost moře, záplavy úrodných řek, poušť atd.) - naivně totiž mnozí chápou kulturní evoluci zcela autonomně jdoucí samospádem vlastní dynamiky, přičemž kulturní evoluce je neustále korigována genetickými faktory

Bataille - Erotismus

uvažuje podobně jako já, dobře se mi proto čte, vliv Sada

je to hegelián a bývalý katolík - chce bezprostřední syntetizující intuitivní poznání kontinuity bytí, které nabízí až smrt

bojí se smrti, zároveň ho láká - tato dialektika protikladů a jejich NEÚPLNÉ smiřování - tendence k neúplné smrti

ale zajímavě si myslí, že úzkost/hrůza/děs nám nejen zabraňují něco činit, ale naopak máme touhu to učinit: stud a hrůza staví zákaz, hranice - ale akt jejich překročení (transgrese) je rozkošný - hřích, vina je vlastně rozkošná, posouvá nás dál, boří hradby ega - ale ne úplně (nedojde nikdy až do konce)

jsme diskontinuální individua, toužíme po kontinuitě

erotika, exces, mystika - identifikuji se s mizejícím objektem - mizím, ztrácím půdu pod nohama, jsem vytržen ze sebe sama - podtrhnou se mi aktem násilí (nebo násilné náhody vzbuzující úzkost) nohy, ale nikdy úplně neutonu - balanc na hraně

- ale pořád jen pohyb na hraně - překračování hranice, ale nikdy ne úplné - při zachování individuality (diskontinuity) ji současně maximálně rozrušovat - typicky francouzské: zůstat hegeliány, ale maximálně rozvrácenými...tedy v rámci bazálního řádu co největší chaos - to může být i sociomorfismus, hlásali přece multikulturalismus s jen lehkým integracionismem

slast s neustálého rušení svého já

sex - muž aktivně narušuje ženinu individualitu, pak se s ní promísí
láska je právě zbavení se individuality, ztráta sebe sama, slast z odlehčení tíže ega, z okovů osamění - ale nikdy to není úplné promísení - děje se ze sebelásky, která chce samu sebe nakonec zničit (ale ne úplně)

erotika je tedy vždy násilí, znásilnění, skoro vražda, kdy vytrhávám druhého - je tam děs a zároveň (ba právě proto!) je to slastné

děs je podmínkou, ba příčinou slasti

transgresi vždy spojuje s proviněním - proto proti křesťanství, které provinění odsuzuje, devalvuje na nečisté posvátno nebo dokonce na profánno (v případě sexu), tím podle něj ochuzuje posvátno, které je možné dle něj jen v překračování tabu, zakázaného, zákona

až moc spojuje transgresi hlavně s proviněním (katolicky řečeno: hříchem)

k posvátnu vede řeč, ale vrcholem - nejvyšším napětím - je to už beze slov - ticho - věčný okamžik - totální identita, syntéza v intuici - vědomí už není - docházíme k JEDNOTĚ BYTOSTI - vidíme zas vliv Hegela - složitost světa se redukuje na jednoduchost, prostotu okamžiku slévajícího se s věčnem (změna časovosti)

kritika mništví - USILOVAT o klid je špatné, je to snaha zajistit si život, což je v rozporu k totální lhostejnosti, bez nadějí a obav, totální pasivitě, bez minulosti a budoucnosti, totálního odtržení, totálního sjednocení se světem - toho lze dosáhnout nikoliv kalkulem a řádem, který je ubohým skrblením, chudým žitím, ale vydaností se náhodě, nahodilým excesům lásky, krutosti, násilí, které nás vystavuje úzkosti, hrůze, a tak umožňuje rozkoš, vytržení (Rilke: krása je počátkem hrůzy, který snad ještě snesem...)

vidím v tom masochismus - slast z hrůzy, z postupného sebezničení, z pasivity bezmocného dětského vydanosti se světu - ale je tam i sadův sadismus - touha po svrchovanosti subjektu, která se projevuje v sadismus, agresi, překračování hranic - tedy subjekt aktivně překračuje hranice a tím nakonec ničí sám sebe

Deleuze se raduje z neustáleho přeměňování já, Bataille z jeho postupného zanikání, utichání

sex jako porušení integrity druhého i svojí, násilné vytržení druhého, zničení

ženská krása vybízí k jejímu prznění - dialektika čistoty krásy a animality

trochu banality...aůe zajímavé je romantické a hegelovské vyhrocení protikladů a pak jejich postupné smiřování: strach ze smrti je touhou po ní, hrůza z porušení zákazu je pobídkou k jeho slastnému přerušování, zákaz mi brání v rozvoji a zároveň je jeho umožněním

zajímavě ještě řeší práci - práce (i věda, i filozofie, i básnictví) je založena na zákazu intenzivní slasti, intenzity emoce (freudovský princip reality proti principu slasti, jinde zas spojení temného pudu thanatos s pudem eros) - proto k bezmeznu nelze dojít na půdě filozofie či básnění, slov, diskurzu, jen mimo ně - v tichu

Lesu

když po všech slovech zůstane mi cesta
holá, zmrzlá, rovná
lidi tu nejsou vzdělaní, takže nehrajou
jen introvertně přechází kolem beze slov

a kde je mé "já"?
tiše se drolí do prostředí kolem
je chvíli smrkem, chvíli zrezlou lampou
nerozlišíš ho, tiše hraje snové pásmo
ve kterém se jen volně navazuje na předchozí
vrací se, skáče, nedomýšlí, podivně spojuje
místo jasné přímky rozvětvená klenba pocitů v mlze

jdu a každý šutr mě učí
jdu a nejsou tu žádné hranice, jen mosty a potoky, přes který lehce skočím
jdu a nemám žádnou identitu, jen identitu procházení
důležitý je pohyb a jeho řád

a nakonec ani řád ne, rozhodně ne můj řád
myslel jsem, že do sebe pohltím les
a on - naštěstí - absorboval mě

je to tiché a to je to
co mě sem táhne
les nekončí na mé kůži,
ale rostou ve mně smrky

Fulka - Roland Barthes

zajímavě rozebírá NA VĚTRNÉ HŮRCE - totální identifikace s milovaným bez jeho idealizace - jsem více druhým než sebou, odtud deformace reality, derealizace, nejde ani o vztah, ale o absolutní identitu s druhým, když milovaná zemře, zemřel vlastně i on

Lacan - "miluji v tobě víc než sebe" - něco, co mi chybí - idealizace, projektivní identifikace, "objekt a", trhlinu ve mě ty zaplníš - to je jen iluze, klam

ideologie je stereotypizace, opakování téhož, vzbuzuje pocity viny - proti tomu bojovat fantasmaty, což je denní snění, kdy subjekt není absorbován jako ve snu zcela, ale je tam pluralita, realita je trochu pozměněna

Barthes nenávidí totalizující jeden obraz sebe, své jedno jméno, když je započítán...chce být plurálním subjektem...

realita a autor není za textem, ale vprostřed textu
fragmentarizace textu, těla
vztah těla, touhy, fantasmatu

mluví o tom, že by byla možná reference k pudu, fantasmatu, představivosti, tělu, i  když nejde o jednoduché mimesis reality, materiálního světa - rezonuje se s tělem čtenáře, jeho afekty, tělesnými stavy, psychickou realitou, představivostí, fantasmaty (imaginárnem - viz Lacan)

Fulky bych se mohl zeptat: pokud se referuje k realitě psychické, nesouvisí však tato i s realitou materiální? není někdy její mimesí? pokud se referuje k tělu, představivosti, stavům těla, mým afektům - to všechno je TAKY svět, nakonec taky dokonce materiální realita (viz to tělo, i  když tělo je taky prožívané tělo a tělo "stokrát jinak", jak Fulka správně píše)

a dále, Barthes může říkat co chce, ale každý čtenář zřejmě ví, že román do jisté míry referuje i k materiální realitě - viz nějaký román: nestalo se to zrovna takhle, ale stalo se něco podobného...jistě, realita románu se liší od té materiální taky tím, že je utkána z jazyka, ale to neznamená, že jazyk do jisté míry - přes své vlastní manýry - realitu materiální nezprostředkovává

Jules Verne - maniak plnosti - vše zaplnit, dát subjektu, autorovi, příběhu jasný tvar (gestalt)
oidipovská snaha penetrovat, dostat se "za", dojít k jádru, překonat vrstvy, epistemofilní teoretický postoj - přehledný, čitelný, srovnaný svět, indiferentní, identitní, viděný z odstupu, stereotypizovaný, mrtvý, strnulý, tautologický, totalizovaný - je to podle něj ideologická interpelace (po vzoru Althussera) - být započítán, jasně identifikován, pojmenován, totalizován - dostaneš jasný tvar, obraz, tvůj život bude mít jasnou biografii/příběh

zatímco Barthes zdůrazňuje trhliny, zlomy, hry, sítě, skoky, překlopení, přesmyky, zpětné pohyby, fragmenty

autor se rozpouští v textu, je to jeden hlas mezi jinými

není jasný původ, zdroj, konec, zápletka - proti dominanci reality, referentu, příběhu

text vytváří jen iluzi realismu, reference, referentu

Fulka je chytrý, vážím si ho, taky hračička, evidentně ho to baví, někdy zbytečně intelektualizuje - vše lze říci jednodušeji - ale Frantíci to dělají ještě více...

proti celku, totalitě, linearitě, jádru, podstatě - hra detailu, kontrastu, zlomu

NÁMITKY:

1) není to pouhá antiteze Hegela?
proti systému anti-systém, proti řádu chaos, proti identitě diference, proti příběhu fragmenty, proti linearitě přeskakování, proti realitě diskurz, proti bezvýznamnému jazyku jen zprostředkovávajícímu swvět jazyk, který svět tvoří, proti důrazu na obsah důraz na formu, z bezvýznamných detailů se stává to hlavní a z hlavního bezvýznamné, proti vážnosti humor, proti tíži lehkost, proti dospělosti dětskost, proti cudnosti pornografie, proti vysokému umění kýč atd...

tedy jen převrácení - nic víc...proti konzervativismus revolta - to je nakonec asi to hlavní: proti identitě subjektu snaha být stále jiným...a proti substancialitě subjektu snaha subjekt rozbít, fragmentarizovat, pluralizovat

2) Hegela se nelze nikdy zbavit - antiteze je nemožná...není to antiteze Hegela, jen jeho neustálé systematicky nesystematické narušováním, vykolejování - takže to dále jsou literární příběhy, které jsou ale různě narušované co do linearity atd...

3) k čemu je to dobré? k poznání totality světa ne...tedy ke hře, rozkoši/slasti?...a taky k parciálnímu poznání důležitých - a dříve přehlížených - detailů, parcialit, singularit a Událostí?...k pochopení kousku, aspektu světa, jistého rozvětvení světa...

4) je v tom kus relativismu, snad agnosticismu - definitivní poznání je nemožné, budeme si tedy hrát a snažit se poznat alespoň něco...a to něco není málo, má - alespoň pro nás LIDI (patrný antropocentrismus, kterého se nechtějí zbavit - a zřejmě si myslí, že to nejde, v tom se liší od přírodní vědy, kterou považují za naivní) - to význam, a veliký...

- fascinace smyslovostí, krásou okamžiku, krásou detailu, detailního kontrastu
- vyžívání ve vlastních psychických stavech, ve vyhrocených emocích, parazitování na emocích druhých v románech, které je neškodné (zbabělost?) a voyaerské
- ujíždění na emocionalitě, na smyslovosti - ale pořád z bezpečí akademické sedačky, kdy čtu ty nejhorší výstřednosti, a přitom spořádaně miluji svoji ženu...obzvláštnění maloměšťácké nudy...

5) celé toto myšlení - i foucault, derrida, deleuze a další - je pořád JEDEN A TEN SAMÝ MODUS myšlení, ono rozrušování hegela, substance, příběhu, linearity, subjektu - rozrušování, které se zmiňovaných nedokáže zbavit, jenom je - stále znova a nudně - oslabuje

pořád dokola ty stejné řeči o pluralitě a ne-identitě, kdy se útočí proti dávno mrtvému protivníkovi
- no, on úplně mrtvý není, přežívá v přírodní vědě a ve stylu myšlení nás všech - jak jsem řekl, bez něho se neobejdeme - ale není potřeba pořád jen opakovat stokrát řečené

- otázkou taky je, zda daný útok je zcela oprávněný - cožpak přírodní věda možná nepoznává něco z totality světa? jediná fyzikální teorie možná vyvrací celého Foucaulta...a možná vůbec ne...

MOSTY K POROZUMĚNÍ - ROZHOVORY S DALAJLÁMOU

dalajlámova forma uznává jakýsi dualismus - jemné vědomí nezávislé na těle, mysl "jasného světla" (s. 191) užívající mozek

vrozený pocit já vs. jen naučené sebeuchopování

vrozený pocit já je správný, jsem týž, ale kontinuálně se měním

já není nezávislé na zbytku, není stabilní, není jednoduché, trvalé, je složené, proměnlivé

vrozené (s. 140) a tedy (asi) oprávněné je pojetí, že jáství je jednou ze složek a zároveň jejich dohlížitelem, jako když vedoucí obchodník je také obchodníkem jako ostatní, ale zároveň je nad nimi

tři úrovně: hrubá, jemná, velmi jemná, vše vychází z velmi jemné - znalosti jsou otisknuty ne do mozku, ale do velmi jemného jasného světla mysli (do samotného já)

obyčejný dualismus, jenomže duch zde má mnoho stupňů a kvalit - ale nakonec je nezávislý na těle

dualismus až vyhrocený: získám-li cizí mozek, stejně to dále budu já (!!!)

dalajláma má podrobné znalosti buddhistické psychologie

ale tato budd. psychologie je brutální scholastika - klasifikace, hierarchizace, distinkce - samá analýza bez syntézy, je pak jasné, že "já" je jen agregát složek, vše stojí nad monistickou "prázdnotou" nebo "jasným světlem" mysli - nikdo neví, co to je

není na tom ani nic příliš originálního, západ zná totéž

Varela mu pořád vytýká možný dualismus - dalajláma sice mluví o proudu vědomí, mysli, jemném těle které je stejné přirozenosti jako hmotné hrubé tělo, je vírem, větrem, energií, proudem atd...a je to vlastně to, co jde do cyklu převtělování

dalajláma přejímá vědecký analytický modus - vše rozštěpit a škatulkovat do systému

moc podnětné to není

Paul Ricoeur - Filosofie vůle I.

vychází z Husserla (nakonec z Descarta, primát subjektivity ega cogita) a z Heideggera
zdá se být víc husserlovský než pod vlivem M.H.

vlastně probvádí jen fenomenologickou analýzu (jak to prožívám na poli subjektivity)

subjektivní prožitek je pro něj nepřekročitelný - zůstal v Descartově EGO COGITO

zajímavě lokalizuje svobodu. je to svoboda toho, ČEMU VĚNUJI POZORNOST - motivy a různá dobra (cíle, účely) mě nenutí, mohu přesunout pozornost k jinému, s tím souvisí i možnost vlastního životního rozvrhu (vliv Bytí a času), vlastní sebedeterminace

píše rozvlekle, nudně

není hloupý ani omylem

u subjektu začíná i končí, kosmologie mající subjekt jen jako "část" či "přívěšek" je pro něj nemyslitelná

svoboda je sebedeterminace svobody, založena v primárním aktu subjektu

motivy - vnější dobra mě nenutí, jen naklánějí na svou stranu - v podstatě banální klasické řešení

vliv Aristotelův - potence a actus, forma jako cíl, účel, teleologie

křesťanství, úcta k Akvinskému, Boha si metodicky zapovídá, je přece na půdě subjektivity

důležitost viny

odpovědnost, samota ega, objevení jiného obrovský údiv (s. 210 převrat, jakoby ego explodovalo)

aktivní působení na sebe sama (211)

s. 202 motivy si mě naklánějí, nenutí mě

s. 199 - jsme pány svých činů, protože jsme pány své pozornosti

vyjadřuje se občas nudně heideggerovsky (ale bez jeho básnění), občas pateticky, ale ne tak hezky jako M.H. - je tam jen jakýsi paranáboženský patos - s. 396-8: mám charakter, situovanost, musím to přijmout, říct svobodně "ano" nutnosti vlastního charakteru, tím se osvobodím - chtít, aby povahy byly takové, jaké jsou, to je sama milost, jak cituje Alaina, staršího známého francozs. filozofa

mluví o paradoxu (Kierkegaard), dialektických paradoxních přechodech mezi cogito a extenza...

s. 434 - východiskem je vědomí a vůle - pouze ten, kdo vykonává nějakou moc (vůle, vědomí), může rozpoznat její meze (neměnnost charakteru)
- pouze z vědomí lze zjistit "kouzlo skrytého" (nevědomí)
jde od vůle k charakteru, od vědomí k nevědomí, ne jako Freud naopak - ale proč? jasně, vědomí vždy při  výzkumu skutečně začíná od sebe samého (aspoň v Descartově a Husserlově paradigmatu), ale to neznamená, že takový má být i směr pravdivé ontologie/kosmologie - tedy CHYBA

s. 423 - motivace vs. příčinnost - fenomenologické univerzum diskurzu zná intencionalitu a motivaci (volní a ne-volní) fyzikalistické pak kauzalitu, nelze harmonizovat, jsou to dva regiony

OK, ale co je to motivace? není to PŘECE JEN příčina - Rocoeur varuje před rizikem zvěcnění subjektu, chápat psychiku analogicky jako fyziku

s. 429 - vykládá Freudův determinismus nevědomí jako alibismus zbavující nás břemene odpovědnosti

s. 430 - vlastně jen postuluje primát vědomí před nevědomím, jistota a evidence "já chci" - hrozba lsti, ale nakonec jistota (Descartes!) vlastní vůle

s. 431 - psychoanalýza je jen hyletikou vědomí - ukazuje, že vše má jednotnou hylé (látku) - tou je jednotná psych. energie (libido), ale až fenomenologie ukáže různé formy (intence) této energie - sex, krása, morálka,...svatost jako cíl


přes veškeré úsilí - a také mě jeho styl občas zaujal, píše nakonec v některých pasážích POUTAVĚ - jsem z knihy nevyčetl nic skutečně podnětného...

ale co je podnětné? data tu nejsou - ale co změna pohledu?

snad lépe upozornil na RIZIKO FREUDISMU - alibistický pád na úroveň zvířete, kdy v bezmoci, sebe-pohrdání se lze oddat orgiím bezuzdna (protože nejsme přece svobodní, takže můžeme cokoliv) - místo sestupu níže on chce vystoupit výše - riziko DEPRESE je v obojím - vidím u něj NÁBĚHY K ZOUFALSTVÍ z toho, že vidí MEZE svobody - ale nakonec to přijímá (jeho pojem SVOLENÍ) a baví ho dialektika svobody a nutnosti

má pravdu v tom, že nevíme, zda subjekt máme chápat analogicky jako mechaniku přírody (a zda tak vůbec chápat přírodu samu)

patří KAUZALITA do subjektu? není to jen zvěcnění-zvnějšnění?

Simon Blackburn - Filosofie, VELKÉ OTÁZKY

je to plytké

ale podnět k problému svobody

ani v determinismu nejsme nesvobodný, protože na mě nepůsobí vnější síly, ale já sám, mé ustrojení, i k dyž mnou nezvolené

problém nesvobody v interpretaci Libeta vzniká z dualismu, kde duch ve stroji je strojem zmítán, působí na něj "vnější síly skryté za trůnem ega"

PROBLÉM: kde jsou hranice já?
a) vědomí
b) vědomí + předvědomí
c) mysl se svými kořeny
d) nebo fyzikalisticky mozek, tělo (+ třeba nejbližší sociální kontext či celá kauzální historie těla)

pokud stanovíme hranice já (ať už kamokoliv), objeví se tu vždy vnější síly - tedy kauzalita ZA HRANICÍ já - a problém nesvobody je hned zpět

pokud já ztotožníme s celým světem (Spinoza), problému se zbavíme, výsledek je však kontraintuitivní

Dennett a Prach duše

Dennett - vícečetné drafty
vědomí není jedno karteziánské divadlo
nevede přesná hranice mezi vědomím a nevědomím
nedojde k definitivní reprezentaci, rozumění - jen série kvazi-rozumění postupně přebírajících kontrolu nad organismem

já je subjekt vyprávění, abstrakce z úrovně intencionálních postojů podobně jako abstrahujeme v hmotném tělese jeho těžiště

já nejdříve vypráví o druhých, pak přenese  na sebe - já neoddělitelné od tohoto příběhu

já je zjednodušení, abstrakce, reifikace jisté úrovně zpracování dat a reagování organismu

není zde definitivní jedno vědomí, jedno jeviště, kde by se odehrávala jediná reprezentace světa, ale série pod-jevišť, kvazi-reprezentací (i paralelně jdoucích)

heterofenomenologie - výpovědi subjektu o sobě samém nechápu jako autoritativní, ale jen jako to, co si subjekt sám o sobě myslí

N. Humphrey - PRACH DUŠE

zakoušet vjem s qualii = vytvářet mentální reprezentaci
- není rozdíl mezi "skutečnou" vědomou zkušeností a tím, co si o ní subjekt myslí (jak ji mentálně reprezentuje)
- jedna část mozku vytváří magickou iluzi (karteziánské divadlo, představení) světa pro druhou část mozku, aby ovlivnila její rozhodování

- organismus si začne vytvářet pomocí kopie příkazových signálů k pohybovým reakcím jeho těla "představení" o vlastním chování (odezvě, reakci), čímž si dělá obrázek o vnějším světě (protože jeho chování je reakcí na stimulus z povrchu těla)
- pozoruji své reagování, tím poznávám svět
- dále se odezvy organizmu internalizují do mozku na virtuální odezvy na virtuálním těle (somatických map v mozku)
- vjem je pak mentální reprezentace této internalizované odezvy - qualia jsou pak její zpestření, které motivuje organismus, aby měl rád svět

- vědomí nedává novou schopnost (!), ale povzbuzuje k zájmu, všímavosti, stanovení nových cílů
- roztažený čas přítomného vjemu - vjem jakoby doznívá déle ve vlastním čase, když už je tu současně vjem jiný
- cítím, tedy jsem - necítím-li, nejsem
- já vzniká jedině, když má vjemy
- zakoušející je nemyslitelný bez zkušenosti
- nikoliv já se budím, ale odehrává se buzení - já je výsledek, cíl
- já není věc, ale proces, vztahy, série

- (poznámka: dogma empirismu vzniká ze zvláštní nezpochybnitelnosti fenomenálních vjemů)

- externalizace hodnot je projekce vjemů na objekty

- já se skládá z mnoha komponent - skládačka, mozaika

- já se vytváří pohybem, jako konající, pohybovatel, pohybující se

- akt pohybu stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já, konání konajícího stvrzuje já - "konání já" je moje zkušenost sebe sama v pohybovém aktu - má zkušenost "já" vyjádřená v konání - je to moje zkušenost v mojí pohybové aktivity

- já jako první příčina konání, činů

-T. H. Huxley: duševní stavy jsou uvědomované symboly změn, které se automaticky odehrávají v organismu - POCIT, který nazýváme VŮLI, NENÍ PŘÍČINOU VOLNÍHO AKTU, ale symbolem stavu mozku, který je bezprostřední příčinou tohoto aktu - jsme vědomé automaty

fenomenální vjemy se vymykají z časoprostoru bezrozměrností, soukromostí, izolovaností od zbytku světa

- vjemy, které propůjčují pocit, že jsem zde, vznikají z aktivní odezvy na stimulaci smyslových orgánů

- konající já dává vzniknout základnímu já!

Proust: když jsem procitl, nevěděl jsem, kdo jsem, protože jsem nevěděl, kde jsem - různé fantazijní vjemy pomalu obnovovaly rysy mého já

- to, co cítím, se pomalu mění v to, co říkám

různá podjá získávají prostřednictvím spolupráce společné vědomí - práce na společném projektu - zorganizování částí mysli do jednoho celku

já je, PROTOŽE cítí

- James: co je to za já, které miluje sebeláska? (neosobní afekt sebelásky)

abych mohl mít já, na kterém by mi mohlo záležet, musela mi příroda dát zajímavý obsah, který bych chtěl mít už pro něj samý

- duši si do jisté míry lidé vymysleli (kulturní evoluce)

otázka smyslu života kvůli rysu mysli, která potřebuje ospravedlňovat, mít důvody
- když jde vše hladce, důvody netřeba, když problémy, důvody jako mentální vzpruhy
myslím do budoucna, abych důvody v budoucnosti mě motivovaly
- ale i pochybnosti o tom, že jsou to dobré důvody
- začít myslet znamená začít se užírat!!!

- jsme přirozenými dualisty, extrahujeme s chování těl, i svého, duši, která je na těle nezávislá, je to věc

stejné a jiné - descombes

pán a rab

Deleuze - kritérium

1) dle síly ne, houf slabých porazí silného

2) silný odvážnější, ale zas ho porazí houf

3) slabý mocně chce svou slabost - síla zaměřena proti ní samé, popírá sebe

4) afirmace

pán stvrzuje svou diferenci proti rabovi - má diferenci, ne protiklad

rab se staví do protikladu k pánovi - má protiklad, ne diferenci

pán: jsem dobrý, tedy ty jsi zlý (dobro a zlo zde značí zdatnost)

rab: jsi zlý, tedy já jsem dobrý (dobro a zlo zde značí morální hodnoty)

pán: ano předchází ne (u raba naopak)

věčný návrat: progres, vrací se jen vznešené, které afirmovalo svou diferenci (takže se vrací jako různé), dochází k auto-destrukci záporného, protože to nechce samo sebe, svou diferenci neguje

problém: u Deleuzeho pán afirmuje svou diferenci vzhledem k rabovi, takže vychází ze srovnání s rabem - tím se sám blíží rabovi

u Nietzscheho  pán vychází ze své identity: nesrovnává se, nesoupeří s rabem

A.D. problém: je mezi pánem a rabem diference nebo protiklad? pán to vidí jako diferenci, rab jako protiklad

proč následovat pána? je vznešenější...proč? vznešené vychází ze sebe, z bohatství vlastního bytí, nízké z žárlivosti, plynoucí z vědomí vlastní nedostačivosti

jenže deleuzeovský pán afirmuje svou diferenci, ne identitu, tím se stává pánem - čímž ovšem už nevychází jen z vlastního bytí!

rab ničí sám sebe - rabství je forma nenávistné sebevraždy, ničící a potlačující sebe i ostatní (policajtem sebe i druhých, svazuje všechno) - rabství je proti životu

rabství má SLAST v rezignaci, askezi, sebe-drezůře

ale proč ne? proč je tento přístup horší?

asi kvůli tvorbě nového (umělec) + přitakání životu, přijmutí jeho negativních stránek (krutost, nespravedlnost, chaos), tedy anti-nihilismus + vycházení ze sebe, ne z jiných (svoboda)

ale co z toho? má to být lék na nihilismus ve smyslu: nesrovnávej se s druhým, nevymezuj se vůči němu, prostě radostně přitakej hře diferencí, boji, a žij

ale slast z askeze je taky stimulující, patří do života

je zde moralizování: vylučování askeze na úkor aktivismu

--

Foucault: podmínkou možnosti různých vědění (psychiatrie, kriminalistika, psychologie) jsou instituce (blázinec, vězení), které vytváří moc a realizuje se v nich - tak souvisí rozum s mocí

nikoliv psychiatrie objasňuje, že šílenství je nemoc, ale sama je touto tezí založena

rozum má svůj původ v tom, že se oddělil od ne-rozumu a ten podrobil represi - co je ne-rozum nelze říci -

dějiny jsou dějinami smyslu a rozumu, nerozum-absence díla,smyslu,pravdy,jednání jsou však jejich stínem, předchází je a budou i po nich (nihilismus)

--

Lyotard proti Deleuzeovi: Deleuze kritizuje raba, deformovanou vůli proti pravé - věří totiž v autoritu a ctnost KRITIKY, která je sama jen podvodem, demystifikace jen další mystifikací