Receptem na úzkost, stres, strach i depresi je lhostejnost:
když je vám jedno, že máte bolest, úzkost, stres, splín či depku apod., do značné míry odezní (kořenem deprese je především odpor člověka k depresi, depresák svou depresi strašně moc nechce a pořád řeší, že ji má).
Proč by nám měla být většina věcí lhostejných? Protože den za dnem žijeme takřka pořád stejně, nic se nemění, naše strachy jsou většinou zbytečné a přehnané. Žijeme všichni v stabilním a bezpečném prostředí, a přitom jsme vystresovaní, jako bychom byli ve válečném zákopu a zítra by nás měli zastřelit (může za to evoluce: máme úzkostné geny z minulosti, kdy se to hodilo, protože nebezpečí bylo na každém kroku + i když je dnes klid, mozek se zaměřuje na problémy, je tak nastavený, a když nejsou problémy velké, řeší alespoň problémy malé a když nejsou ani ty, řeší pak ty nejmenší - a nebo řeší problém toho, že nemá co řešit).
Když jsou vám věci jedno, nezáleží vám tolik na tom, jak dopadnou - vaše přání a touhy, aby to bylo tak a tak a ne jinak jsou slabší. Přestáváte v nich vidět onu palčivou důležitost a význam. Mizí váha, cena nebo hodnota, kterou jsme - strženi negativními emocemi a stresem - oněm malichernostem běžného života soustavně přikládali. Dokonce si uvědomujeme, že i předpokládaný užitek nebo naopak ztráta/újma jsou menší, když se něco stane nebo nestane a my zůstáváme zhruba na stejném v obou případech.
Pokud jsme a myslíme si, že nejsme, oslabí se naše sebestřednost a tím i strach o sebe. Ale dojde k tomu na základě lži (klamné auto-sugesce), protože podle této možnosti jsme.
Pokud nejsme a myslíme si, že nejsme, vznikne na základě tohoto přesvědčení v neosobním organismu víc uvolnění - ale je to jedno, protože nejsme, takže z toho nikdo nemá žádný prospěch.
Pokud nejsme a myslíme si, že jsme, vznikne v neosobním organismu víc napětí - ale je to jedno, protože nejsme, takže z toho nikdo nemá žádnou újmu či ztrátu.
Pokud jsme a myslíme si, že jsme, máme zbytečně moc napětí, které bychom mohli uvolnit tím, že bychom si nalhávali, že nejsme.
A nebo tím, že bychom začali být k věcem více lhostejnými: tato technika pomáhá zbavit se mnoha zbytečně negativních emocí.
Nemusíte být lhostejnými zcela, jen stále víc...Není to černobílé, tedy není to tak, že někdo lhostejný je nebo není, je to kontinuum, a my můžeme být stále lhostejnějšími...V tom je svoboda, nechtít nic: pak cokoliv se děje, nenaráží na váš odpor a nezpůsobuje vám frustraci. To je nedostižný ideál, ale opravdu se k němu můžeme po krůčcích přibližovat.
Oproti tolik vychvalovanému trendu aktivity, efektivity, rychlosti a soustavnému (pokud možno navíc opakovaně skokovému a stále akcelerujícímu) zrychlování vidím význam v pasivitě, pomalosti, smířlivosti, vyčkávání, trpělivosti, bez-duchosti (oproti pseudospiritualitě je bezduchost mnohem spirituálnější!), odevzdanosti okolnostem, vnějšímu vlivu a osudu: jedině v tomto nastavení člověk vnímá, co se děje a není jen zmítán svými rychlo-reakcemi na rej stimulů, kterým se ve svém aktivistickém modu snaží strašně rychle čelit.
Co odpovědět na námitku, že jindy vychvaluji aktivistický přístup? Jde podle mého soudu o cyklus aktivity a pasivity v rámci každého dne či různých životních období: někdy je aktivita skvělá, pasivita je však skvělá SKORO VŽDY, pokud je to pasivita klidně pozorující (je nám zapotřebí bdělosti!), nikoliv depresivně-úzkostná.
TEDY:
V lhostejnosti víme, že i předpokládaný užitek nebo naopak ztráta jsou menší, když se něco (ne)stane a my na tom budeme pořád skoro stejně.