Próza IV.: Plíce

Já tady sedím. Sedím. Jsem sám a sedím.

Venku zrovna začal foukat vítr. Kdybych řekl něco hlubšího, nebylo by to ve skutečnosti hluboké.

Zbývá tedy mlčení?

Jisté je to, že ještě žiju. Jisté je to, že jsem právě tady. Myšlenky si létají, ale já tu POŘÁD SEDÍM.

Ty moje myšlenky: všechno to jsou bláboly.

Ale to, že tu sedím, to nejde ROZUMNĚ popřít. Sedím a sedím, v téhle té chvíli.

Je tahle chvíle krátká? Je dlouhá? Je jako dech nebo jako stín?

Ona ve skutečnosti stojí. Je mi tak blízko, že ji nevidím: jako mé vlastní oko, jako čelo, na které si nevidím.

Jsem v téhle chvíli, v téhle situaci. Tělo, MOJE tělo, tu sedí a klepe do klávesnice: představuji si to tělo, jakoby je viděl někdo druhý z boku či zezadu. A nebo shora, to je ta pravá mystika.

Co je uvnitř toho těla? Sídlím tam já? Rozvaluju se po stěnách žaludku a mozku? Napínám svaly jako švihadlo?

Nevím, to mi zůstává zahaleno.

Ale sedím. A jsem živý. Docela živý.

Život je především pohyb: pořád se něco děje.

Jistě, je tu opakování. Ale to je tu jen tehdy, když myslím.

Když se trošku soustředím, každý můj nádech je tak konkrétní! Každý pohyb mého prstu po klávesnici je tolik reálný!

A zase se něco změnilo. Už to nebude nikdy tak, jako před chvílí.

Přichází nové. Přichází další konkrétno.

Sedím a všechno je tiché. Cítím blízkost mých plic...Co to vykládám, plíce jsou TU!

Jsem zavřený v téhle chvíli, v téhle situaci a čekám, až se v čase rozvine, až se v čase vyčerpá. Jako když poupě čeká na to, až vykvete a konečně uvadne. Jaké to nekonečné čekání! Až se realizuje všechno, co se realizovat má a musí! Jaké to prokletí nutnosti!

Jsme časoví. A přece ne: jsme děti přítomnosti. Máme jen přítomnost, minulost i budoucnost jsou pouhým blábolem, nebyly a nebudou.

Když se zaposloucháš, tak naprosto KAŽDÁ chvíle je mystická. Už jen proto, že o ní nevíš vůbec nic, a přece jsi nucen ji žít ve Full HD, in real time!

Má to všechno tolik vrstev, situaci nikdy nepochopíš!

Kdo mi dal právo tady tak kázat? Jistě, ty můžeš taky: víme toho stejně. Mě teď jen baví o tom psát. Asi trochu víc než tebe, jinak bychom to dělali oba.

Zaposlouchej se: TADY A TEĎ není nikdy nuda, tady to všechno "jenom" je. Co to je, že to je?

Nevím, ale nudné to není. Je to totiž ta největší záhada.

Největší záhada na světě nemůže nudit ani toho nejvíc znuděného člověka na světě. Žádná nuda není tak hluboká. Jen snad tím, že je.