důvěra v druhé: druzí nejsou nepřátelé
druzí nejsou o tolik silnější než ty, většinou jsou silní stejně, mnohdy slabší, a ti silnější ti nechtějí primárně uškodit, spíše tě přehlíží nebo ti i pomohou
egocentrik nepoznává správně druhé - druzí jsou pro něj moc cizí, moc je odsunul, proto se jich bojí (strach z neznámého, které by mohlo být silnější než moje veledůležité a velecenné JÁ!)
skutečná empatie pomůže pochopit, že druzí jsou jako já: stejně vnímaví, nedokonalí, slabí, bojící se...a stejně jako já nechtějí nikomu primárně uškodit, to jen jako obranu, která je díky jejich slabosti navíc dost slabá, stejně jako u mě
soucit propojuje s druhými, dělá člověku dobře, zvyšuje jeho důvěru pro druhé
egocentrismus způsobuje nedůvěru, ta vede k pocitu ohrožení, k úzkostné paranoii
egocentrismus člověka moc odpojí od komunity: co je cizí, toho se bojím, s tím musím bojovat...co je mé, k čemu patřím, to znám, tam mám důvěru, bezpečí a klid
pokud to jde, spolupracuj a nebojuj...a odpouštěj, zapomínej...k odpuštění ti pomůže vědomí nevědomosti, slabosti, utrpení agresora...a že žádný agresor není absolutně zlý, jak nás mylně naučil Foglar a Vinnetou: padouši neexisutjí, jen lidé více trpící, více hloupí, determinovaní k větší bezcitnosti, nevnímavosti, testosteronem k agresi, frustrovaní, zakomplexovaní (zakomplexovanost není vina, ale bolest! stejně tak lenost je determinovaný handicap, nikoliv vina) apod...ale většina lidí je docela v pohodě, takže se netřeba příliš bát
úzkostný vidí druhé jako silné démony snažící se ho sežrat...a sebe jako bezbranné absolutně neschopné dítě...a jedinou jeho šancí je se mobilizovat a být agresivní, hrát dokonalého, zakrýt nedokonalost a předstírat odvahu a sílu tam, kde je slabost a zbabělost...
ale proč? buď nedokonalý, třes se, buď zbabělý...nic se neděje
úzkostný je přehnaně citlivý k silným negativním emocím, moc vnímá změny ve svém těle (třes, stahy žaludku, bolest hlavy, pocení, zrudnutí, tep, tlak,...)...snaží se přehnaně vyhnout negativním emocím, situacím...tím paradoxně jeho úzkost roste: když se úzkosti vyhýbáš, když se nevystavíš situaci úplně, tvá úzkost poroste
KDYŽ SE ÚZKOSTI VYHÝBÁŠ, BĚŽÍŠ K NÍ...KDYŽ K NÍ BĚŽÍŠ, VYHNEŠ SE JÍ
démonizace lidí, katastrofizace situací, falešná minimalizace vlastních zdrojů, schopností a sil zvládat situace...nežiješ v realitě, ale ve falešném světě tvé hlavy
vžij se do druhých, těch údajných démonů: a uvidíš v nich člověka slabého a hodného, který je jako ty, jen unavený, naštvaný...jako i ty...
projdi si zpětně své trapasy, ponížení, výsměchy: opravdu to byla hrůza, když si koktal a nedokázal pořádně říci, co chceš? jak druzí skutečně reagovali? a vadilo to? co se stalo? teď je to i tobě, úzkostlivče veliký, už jedno, a s hrůzou vyhlížíš do budoucna, na podobné banality...
bojíš se ostudy, trapasu: tak je vyvolej! nezbožňuj druhé, ale zkus jimi i trochu pohrdat...ale nejlépe je vědět, že jsme všichni na jedné lodi, stejní, podobní, jeden jako druhý...
trapas? nehraješ před druhými divadlo, oni nejsou tvými porotci, neděláš vystoupení - je to interakce, vztah, jsme v jednom emočně-lidském poli...oni hodnotí tebe, ale jen trochu a bez velkého zájmu a pomíjivě...a ty zas hodnotíš je, a docela podobně...a je to jedno...jak je to vše malicherné a spíše lhostejné...bezcenné, a ty se tím trápíš? jsi až tolik malicherný, úzkostlivče hypochondrický a simulující, tolik si hýčkající a důležitě zdůrazňující své "utrpení"?
úterý 4. června 2013
DŮLEŽITÉ: levá a pravá hemisféra a Bůh
pravá hemisféra spíš emoce, emoční pozadí řeči (tón, rytmus, melodie...), doslovná, přesná, vidí anomálie
levá hemisféra logika, abstrakce, řeč, nepřesná, ale zobecňující
mystický zážitek: tichý hlas Boha - může být pravá hemisféra, která spíš neřečová, ale ne zcela (emoční pozadí řeči)..silné emoce...navíc přesná, ukazuje moje chyby/hříchy, které doposud levá logická hemisféra zakrývala
hypotéza říká, že vědomí je hlavně řečové, tedy levá hemisféra, která je interpretem a konfabulátorem života subjektu, přehlíží anomálie
mystický zážitek může být průlomem, sdělením od pravé hemisféry, které spíš neřečové, emotivní, přesné, ukazující anomálie, velmi přesné, jasné, jednoduché, prosté, významné, evidentní...může jít o jakoby sluchové halucinace schizofreniků, emoční jasný hovor beze slov, který říká tzv. "vše"...
a zdá se, že to skutečně říká jiná živá osoba, která je bezprostředně blízko (jen ve druhé hemisféře), bezprostředně se mnou spojená (skrze CC), má vědomí podobné mému, které má však jiný styl, je přesnější, hlubší, celistvější: Bůh, mé vyšší já, holistický pohled New Age, superego, které je laskavé nebo přísné, tvrdý nebo milující Bůh-Otec, Vesmírná holistická Matka...zdá se, že je vyšší, protože pravdivější, holističtější, nepotřebuje slova, analýzu, ale je holistické, odhaluje moje lži, hříchy, ukazuje emoční nastavení (morální pud vrozený) toužící po dobru, kráse, čistotě bez zákryvu od kompromisní a pokrytecké levé hemisféry
léva hemisféra je lhářem, konfabulátorem, interpretem, podobnost považuje za stejnost, nepřesná, analytická, vše řadící do systému, nevidící anomálie
jakoby druhá hemisféra měla opravdu vlastní vědomí, které je obvykle spíše na pozadí, nedominuje, ale v jistých mystických okamžicích můžeme cítit jeho sílu, která tzv. změní náš život
Feuerbach: vztah s Bohem je spojení s mým lepším já...s mou pravou hemisférou, obvykle zanedbávanou jindy dominantní analytickou levou hemisférou, která umí abstrahovat, ale vymýšlí si, je nepřesná, přehlíží anomálie, tedy přehlíží mé chyby, nechává mě v iluzi, že jsem lepším, než jsem: ale v okamžicích klinické smrti jakby najednou vidíme svůj život pravdivě, jaký skutečně je...možná promlouvá pravá hemisféra?
vědomí obvykle asi hlavně dané levou hemisférou, hlavně řečové vědomí, levá hemisféra také konstruuje autobiografii, osobní historii tzv. "já"
viz Gazzaniga o levé vědomé řečové hemisféře opravované přesným ďáblovým advokátem pravé hemisféry, dále skvělý Julian Jaynes a jeho hypotéza sluchových halucinacích coby hlasu bohů přicházející z pravé hemisféry do levé, čímž vzniklo vědomí: byli nejprve řízeni hlasy bohů, tedy emočně polo-hlasovými pokyny z pravé hemisféry...je to přehnané, ale velmi zajímavé
a co Sherlock Holmes a vědci?
mají dominantí levou hemisféru, proto mohou být k mystice slepí, snad mají příliš úzký CC propojující hemisféry
ale okamžik intuitivního stvoření hypotézy (Popperova abdukce) může být průlomem z pravé hemisféry (Holmes hraje na hausle, vyřadí jinak dominantní deduktivně-analytickou levou hemisféru, aktivizuje pravou hemisféru uměním, a najednou zjistí, kdo je vrah)
je to samozřejmě zjednodušení, hemisféry spolupracují, dané platí pro 2/3 populace, pro dominantí praváky...leváci naopak, ale část populace nemá žádnou hemisféru dominantí, ti to mají jinak, a jsou tak ještě zajímavější než přirození leváci (možná větší spolupráce hemisfér, nebo naopak jejich větší boj: u praváků/leváků zkrátka jedna hemoisféra vyhrála, alespoň v mnoha funkcích)
kdo má hodně vyhrocenou levou hemisféru, může být kompenzatorně překvapen průlomem z pravé: pomocná záložní pravá hemisféra chce taky ovládnout chování, proto se dostane do vnímání a dosud struktní racionalista má najednou "mystický zážitek"
ale mnozí nemají tzv. "náboženský smysl", mají pernamentně levou hemisféru dominantí...nepromlouvá k nim pravá hemisféra a její mystika, buď ji mají nevýkonou, nebo úzký CC, nebo příliš výkonou levou hemisféru
ale Dawkins to má asi jinak: jeho ateismus má v sobě náboženský fanatismus..není to jen střízlivá - byť konfabulující a přehnaně systamatizující - levá hemisféra, ale paranáboženský afekt (nebo jen pouhá agrese?)
jsou tu i mystici, vizionáři, kteří více s pravou hemisférou spolupracují stále, nebo je i dominantí, viz i umělci
a maniodepresivní psychóza: možná dominance mezi hemisférami přeskakuje...tohle říká Ramachandran
předpokládám, že hemisféry spolu spolupracují, ale také BOJUJÍ o vládu nad jednáním a vnímáním těla...proto mnozí duchovní hledači, mučivé pochybnosti věřících, lavírování mezi vírou a nevírou, optimismem a pesimismem...
a co věřící teisté a věřící ateisté? zdá se, že u obou skupin hodně mluví LEVÁ hemisféra: mají doktrínu, systém, přehlíží anomálie, selektivně vnímají a interpretují...mnozí doktrinářští katolíci mají možná jen levou hemisféru ve vztahu k Bohu (!)
pravá hemisféra převažuje u mystiků, kteří nemají jasnou nauku, nesnaží se jí formulovat a systematizovat, ale spíše žijí, zakouší...
a co pocit věřících, že mají podporu od Boha, nejsou sami? levá hemisféra se nespoléhá jen na sebe, ale spoléhá na hlubší holistickou doslovnou přesnou a nezkreslující pravou hemisféru, komunikuje si s ní..cítít Boží blízkost, přítomnost, vztah a spojení, kontakt s Bohem: zkrátka hodně spolupracuje s pravou hemisférou...slyší tichý hluboký hlas plný pravdy, přesnosti, podpůrný, podpírající, upozorňující na chyby
a co výčitky svědomí? pravá hemisféra upozorňuje levou na chyby...kompas svědomí přicházející z pravé hemisféry...že by i smysl či cit pro morálku spíše v pravé hemisféře? a levá hemisféra pokrytecká?
ideály, ideje, hodnoty mravní - dobro krása pravda - jakoby nadpozemské, z celistvější říše, pozadí pro logickou analytickou levou hemisféru..a přitom možná konstrukty pravé hemisféry
pravá hemisféra ale taky hodně nedokonalá: neumí řešit složitější problémy, nabídne jen neurčité, byť silné a hluboké city, motivace, prožitky..je prostá, jednoduchá...člověk přetížený levou hemisférou hledá prostotu a jednoduchost, emoční působivost sekt, herce Jaroslava Duška, Igora Chauna neboli poselství od mimozemšťanů neboli od pravé hemisféry
pravá hemisféra může Boha produkovat, ale taky může být jen vhodnější anténou pro jeho skutečný Hlas než-li hemisféra levá...
levá hemisféra přehlíží anomálie, vidí systém tam, kde není, přehnaně zdůrazňuje analýzu, je pokrytecká, lže
pravá hemisféra je banální, ale vidí víc smysl celku, je pravdivá, doslovná, jednoduchá, emočně působivější, má iluzi hloubky
harmonie obou? ale s dominancí levé...a tak to asi u většiny lidí i je...u věřících i nevěřících...
levá hemisféra logika, abstrakce, řeč, nepřesná, ale zobecňující
mystický zážitek: tichý hlas Boha - může být pravá hemisféra, která spíš neřečová, ale ne zcela (emoční pozadí řeči)..silné emoce...navíc přesná, ukazuje moje chyby/hříchy, které doposud levá logická hemisféra zakrývala
hypotéza říká, že vědomí je hlavně řečové, tedy levá hemisféra, která je interpretem a konfabulátorem života subjektu, přehlíží anomálie
mystický zážitek může být průlomem, sdělením od pravé hemisféry, které spíš neřečové, emotivní, přesné, ukazující anomálie, velmi přesné, jasné, jednoduché, prosté, významné, evidentní...může jít o jakoby sluchové halucinace schizofreniků, emoční jasný hovor beze slov, který říká tzv. "vše"...
a zdá se, že to skutečně říká jiná živá osoba, která je bezprostředně blízko (jen ve druhé hemisféře), bezprostředně se mnou spojená (skrze CC), má vědomí podobné mému, které má však jiný styl, je přesnější, hlubší, celistvější: Bůh, mé vyšší já, holistický pohled New Age, superego, které je laskavé nebo přísné, tvrdý nebo milující Bůh-Otec, Vesmírná holistická Matka...zdá se, že je vyšší, protože pravdivější, holističtější, nepotřebuje slova, analýzu, ale je holistické, odhaluje moje lži, hříchy, ukazuje emoční nastavení (morální pud vrozený) toužící po dobru, kráse, čistotě bez zákryvu od kompromisní a pokrytecké levé hemisféry
léva hemisféra je lhářem, konfabulátorem, interpretem, podobnost považuje za stejnost, nepřesná, analytická, vše řadící do systému, nevidící anomálie
jakoby druhá hemisféra měla opravdu vlastní vědomí, které je obvykle spíše na pozadí, nedominuje, ale v jistých mystických okamžicích můžeme cítit jeho sílu, která tzv. změní náš život
Feuerbach: vztah s Bohem je spojení s mým lepším já...s mou pravou hemisférou, obvykle zanedbávanou jindy dominantní analytickou levou hemisférou, která umí abstrahovat, ale vymýšlí si, je nepřesná, přehlíží anomálie, tedy přehlíží mé chyby, nechává mě v iluzi, že jsem lepším, než jsem: ale v okamžicích klinické smrti jakby najednou vidíme svůj život pravdivě, jaký skutečně je...možná promlouvá pravá hemisféra?
vědomí obvykle asi hlavně dané levou hemisférou, hlavně řečové vědomí, levá hemisféra také konstruuje autobiografii, osobní historii tzv. "já"
viz Gazzaniga o levé vědomé řečové hemisféře opravované přesným ďáblovým advokátem pravé hemisféry, dále skvělý Julian Jaynes a jeho hypotéza sluchových halucinacích coby hlasu bohů přicházející z pravé hemisféry do levé, čímž vzniklo vědomí: byli nejprve řízeni hlasy bohů, tedy emočně polo-hlasovými pokyny z pravé hemisféry...je to přehnané, ale velmi zajímavé
a co Sherlock Holmes a vědci?
mají dominantí levou hemisféru, proto mohou být k mystice slepí, snad mají příliš úzký CC propojující hemisféry
ale okamžik intuitivního stvoření hypotézy (Popperova abdukce) může být průlomem z pravé hemisféry (Holmes hraje na hausle, vyřadí jinak dominantní deduktivně-analytickou levou hemisféru, aktivizuje pravou hemisféru uměním, a najednou zjistí, kdo je vrah)
je to samozřejmě zjednodušení, hemisféry spolupracují, dané platí pro 2/3 populace, pro dominantí praváky...leváci naopak, ale část populace nemá žádnou hemisféru dominantí, ti to mají jinak, a jsou tak ještě zajímavější než přirození leváci (možná větší spolupráce hemisfér, nebo naopak jejich větší boj: u praváků/leváků zkrátka jedna hemoisféra vyhrála, alespoň v mnoha funkcích)
kdo má hodně vyhrocenou levou hemisféru, může být kompenzatorně překvapen průlomem z pravé: pomocná záložní pravá hemisféra chce taky ovládnout chování, proto se dostane do vnímání a dosud struktní racionalista má najednou "mystický zážitek"
ale mnozí nemají tzv. "náboženský smysl", mají pernamentně levou hemisféru dominantí...nepromlouvá k nim pravá hemisféra a její mystika, buď ji mají nevýkonou, nebo úzký CC, nebo příliš výkonou levou hemisféru
ale Dawkins to má asi jinak: jeho ateismus má v sobě náboženský fanatismus..není to jen střízlivá - byť konfabulující a přehnaně systamatizující - levá hemisféra, ale paranáboženský afekt (nebo jen pouhá agrese?)
jsou tu i mystici, vizionáři, kteří více s pravou hemisférou spolupracují stále, nebo je i dominantí, viz i umělci
a maniodepresivní psychóza: možná dominance mezi hemisférami přeskakuje...tohle říká Ramachandran
předpokládám, že hemisféry spolu spolupracují, ale také BOJUJÍ o vládu nad jednáním a vnímáním těla...proto mnozí duchovní hledači, mučivé pochybnosti věřících, lavírování mezi vírou a nevírou, optimismem a pesimismem...
a co věřící teisté a věřící ateisté? zdá se, že u obou skupin hodně mluví LEVÁ hemisféra: mají doktrínu, systém, přehlíží anomálie, selektivně vnímají a interpretují...mnozí doktrinářští katolíci mají možná jen levou hemisféru ve vztahu k Bohu (!)
pravá hemisféra převažuje u mystiků, kteří nemají jasnou nauku, nesnaží se jí formulovat a systematizovat, ale spíše žijí, zakouší...
a co pocit věřících, že mají podporu od Boha, nejsou sami? levá hemisféra se nespoléhá jen na sebe, ale spoléhá na hlubší holistickou doslovnou přesnou a nezkreslující pravou hemisféru, komunikuje si s ní..cítít Boží blízkost, přítomnost, vztah a spojení, kontakt s Bohem: zkrátka hodně spolupracuje s pravou hemisférou...slyší tichý hluboký hlas plný pravdy, přesnosti, podpůrný, podpírající, upozorňující na chyby
a co výčitky svědomí? pravá hemisféra upozorňuje levou na chyby...kompas svědomí přicházející z pravé hemisféry...že by i smysl či cit pro morálku spíše v pravé hemisféře? a levá hemisféra pokrytecká?
ideály, ideje, hodnoty mravní - dobro krása pravda - jakoby nadpozemské, z celistvější říše, pozadí pro logickou analytickou levou hemisféru..a přitom možná konstrukty pravé hemisféry
pravá hemisféra ale taky hodně nedokonalá: neumí řešit složitější problémy, nabídne jen neurčité, byť silné a hluboké city, motivace, prožitky..je prostá, jednoduchá...člověk přetížený levou hemisférou hledá prostotu a jednoduchost, emoční působivost sekt, herce Jaroslava Duška, Igora Chauna neboli poselství od mimozemšťanů neboli od pravé hemisféry
pravá hemisféra může Boha produkovat, ale taky může být jen vhodnější anténou pro jeho skutečný Hlas než-li hemisféra levá...
levá hemisféra přehlíží anomálie, vidí systém tam, kde není, přehnaně zdůrazňuje analýzu, je pokrytecká, lže
pravá hemisféra je banální, ale vidí víc smysl celku, je pravdivá, doslovná, jednoduchá, emočně působivější, má iluzi hloubky
harmonie obou? ale s dominancí levé...a tak to asi u většiny lidí i je...u věřících i nevěřících...
pondělí 3. června 2013
ztráta tváře
mít odvahu ztratit tvář
mít odvahu být zbabělý
člověk se děsí děsit se před druhými, třást se, koktat, červenat, mít ustrašený obličej..a proč vlastně? co na tom záleží! nepotlačuj to, schválně to někdy udělej, a ještě přehnaně! co zjistíš? že to není NAGASAKI...a ani HIROŠIMA...ale nic, každodenní nudný den, kdy byl jeden ponížen...a druhý si toho ani nevšiml, a nebo mu POMOHL
zbavit se přesvědčení: pokud nebudu dokonalý, druzí mě nepřijmou, odmítnou, zničí, využijí, vysmějí se...
nejsem střed světa, většinu lidí nezajímám, mé ztráty tváře si ani nevšimnou, a pokud ano: co na tom záleží
nemusím být dokonalý...druzí taky nejsou
lidé nejsou predátoři: pokud projevím slabost, neukousnou mě...naopak mi pomohou, budou mít soucit, empatii
slabost je naopak často mocnější zbraní než agrese a síla
konflikt většinou nic neřeší, jen v krátkodobých interakcích si zvýšíš sebevědomí, v dlouhodobějších menší projev agrese může zvýšit tvou dominanci, ale moc agrese škodí...zvláště agrese vůči agresivním...kapka agrese ti prospívá, dvě kapky zničí kooperaci...
když zapomeneš a odpustíš, prospěješ hodně a zejména sobě!
důvěra v druhé - základ kooperace, tvého prospěchu i štěstí
kdo tě kdy tak moc podrazil, že jsi tolik nedůvěřivý?
jsou snad druzí tvým bohem, že tak moc hledíš, jak na ně působíš? co ti záleží tak přehnaně na jejich přijetí?
vžij se do druhých a zjistíš, že to nejsou démoni, ale lidé slabí, nedokonalí, trpící, citliví jako ty sám...není mezi vámi moc velkého rozdílu...ty sám nejsi démon ani nemáš touhu predátora, jen chceš trochu klidu a štěstí, to oni taky...není tedy čeho se bát
tvůj strach je VŽDY přehnaný, a to tak, že hodně
přistupuješ k druhým odtažitě, nedůvěřivě, strnule, zamračeně, výhružně, agresivně...a pak se divíš, že i oni jsou takoví...agrese v druhých je často jen reakcí na skrytou či projevenou agresí tvou...bojíš se jich, proto si agresivní...a oni to mají stejné...
mezi lidmi skutečně často je konflikt, ale ještě častěji tento konflikt probíhá v rámci širší kooperace
sociální fobiku, neztratit tvář před cizími lidmi, proč vlastně? ztrať tvář maximálně!...ono se totiž vůbec nic nestane!
GADe, co se ti může vlastně tak strašného stát? žiješ v očekávání strašných věcí...a přitom se máš dobře a případné zhoršení bude zřejmě malé a může být stimulem, výzvou, vzrušením, dobrodružstvím, obohacením
pokud bys žil pořád v objektivním klidu, subjektivně by ses pořád mohl strašně bát změny...až objektivní zvrat a změna ti ukáže, že změna není katastrofa, ale dobrodružství
všude pohoda, lidé nekoušou, svět není černý: a tobě buší srdce a svírá se žaludek strachy! :-)
mít odvahu být zbabělý
člověk se děsí děsit se před druhými, třást se, koktat, červenat, mít ustrašený obličej..a proč vlastně? co na tom záleží! nepotlačuj to, schválně to někdy udělej, a ještě přehnaně! co zjistíš? že to není NAGASAKI...a ani HIROŠIMA...ale nic, každodenní nudný den, kdy byl jeden ponížen...a druhý si toho ani nevšiml, a nebo mu POMOHL
zbavit se přesvědčení: pokud nebudu dokonalý, druzí mě nepřijmou, odmítnou, zničí, využijí, vysmějí se...
nejsem střed světa, většinu lidí nezajímám, mé ztráty tváře si ani nevšimnou, a pokud ano: co na tom záleží
nemusím být dokonalý...druzí taky nejsou
lidé nejsou predátoři: pokud projevím slabost, neukousnou mě...naopak mi pomohou, budou mít soucit, empatii
slabost je naopak často mocnější zbraní než agrese a síla
konflikt většinou nic neřeší, jen v krátkodobých interakcích si zvýšíš sebevědomí, v dlouhodobějších menší projev agrese může zvýšit tvou dominanci, ale moc agrese škodí...zvláště agrese vůči agresivním...kapka agrese ti prospívá, dvě kapky zničí kooperaci...
když zapomeneš a odpustíš, prospěješ hodně a zejména sobě!
důvěra v druhé - základ kooperace, tvého prospěchu i štěstí
kdo tě kdy tak moc podrazil, že jsi tolik nedůvěřivý?
jsou snad druzí tvým bohem, že tak moc hledíš, jak na ně působíš? co ti záleží tak přehnaně na jejich přijetí?
vžij se do druhých a zjistíš, že to nejsou démoni, ale lidé slabí, nedokonalí, trpící, citliví jako ty sám...není mezi vámi moc velkého rozdílu...ty sám nejsi démon ani nemáš touhu predátora, jen chceš trochu klidu a štěstí, to oni taky...není tedy čeho se bát
tvůj strach je VŽDY přehnaný, a to tak, že hodně
přistupuješ k druhým odtažitě, nedůvěřivě, strnule, zamračeně, výhružně, agresivně...a pak se divíš, že i oni jsou takoví...agrese v druhých je často jen reakcí na skrytou či projevenou agresí tvou...bojíš se jich, proto si agresivní...a oni to mají stejné...
mezi lidmi skutečně často je konflikt, ale ještě častěji tento konflikt probíhá v rámci širší kooperace
sociální fobiku, neztratit tvář před cizími lidmi, proč vlastně? ztrať tvář maximálně!...ono se totiž vůbec nic nestane!
GADe, co se ti může vlastně tak strašného stát? žiješ v očekávání strašných věcí...a přitom se máš dobře a případné zhoršení bude zřejmě malé a může být stimulem, výzvou, vzrušením, dobrodružstvím, obohacením
pokud bys žil pořád v objektivním klidu, subjektivně by ses pořád mohl strašně bát změny...až objektivní zvrat a změna ti ukáže, že změna není katastrofa, ale dobrodružství
všude pohoda, lidé nekoušou, svět není černý: a tobě buší srdce a svírá se žaludek strachy! :-)
Nick Lane - Vývoj života - kapitola VĚDOMÍ
280
nakolik je vědomí jenom jazykovou sítí významů a pravidel? (syntax plus sémantika plus emoce, qualia)?
290 synchronizace paralelních neur. skupin na sériový výstup
292
vědomí základ v reprezentaci stavů těla, zejména vnitřností
293
Edelmanův neur- darwinismus: soupeření synapsí, přežijí nejpoužívanější
295
Edelmanovy rezonující neurální smyčky - paralelní reentrantní signály..dočasně společně rezonují
fixace skupin, odlišných aut, aspektů vjemu v odlišných fázích synchronizace neur. skupin..jejich hierarchie...nejvyšší nejobecnější a vědomé
296
rychlejší oscilace reprezentují oddělené aspekty vjemů, pomalejší oscilace se snadno překrývají s jinými, takže vědomí, abstrakce, metafora, analogie, souhrn, metaúroveň
297 oscilace 40 Hz nezbytná pro vědomí
298 qualia jsou pokyny k činu
301
kvantové jevy v evoluci možná:
a) fotosyntéza: proměna světelné energie na chlorofylech
b) buněčná respirace: přesun elektronů ke kyslíku
-jak by kvantové vibrace přeskakovaly po synapsích?
302
byly by omezené na jedntlivé neurony
navíc mikrotubuly ničeny Alzheimerem, a lidé přesto vědomí
304
proč si připadáme nehmotní?
a) nevnímáme mozek a jeho stavy, evolučně nepotřebné
b) zpětnovazebná smička iluzi roztažené současnosti
c) nevnímáme příčiny jako u jiných jevů, takže svoboda také vede k pocitu nehmotnosti
d) nevnímáme qualia prostorově, časově také nepřesně - viz bod b)
305
proč pocity nepopsatelné?
protože slova salva neuronů, pocit jiná salva neuronů, mezi nimi rozdíl, překlad nedokonalý
307
i děti bez většiny mozku mají emoce, ty důležité k přežití
nakolik je vědomí jenom jazykovou sítí významů a pravidel? (syntax plus sémantika plus emoce, qualia)?
290 synchronizace paralelních neur. skupin na sériový výstup
292
vědomí základ v reprezentaci stavů těla, zejména vnitřností
293
Edelmanův neur- darwinismus: soupeření synapsí, přežijí nejpoužívanější
295
Edelmanovy rezonující neurální smyčky - paralelní reentrantní signály..dočasně společně rezonují
fixace skupin, odlišných aut, aspektů vjemu v odlišných fázích synchronizace neur. skupin..jejich hierarchie...nejvyšší nejobecnější a vědomé
296
rychlejší oscilace reprezentují oddělené aspekty vjemů, pomalejší oscilace se snadno překrývají s jinými, takže vědomí, abstrakce, metafora, analogie, souhrn, metaúroveň
297 oscilace 40 Hz nezbytná pro vědomí
298 qualia jsou pokyny k činu
301
kvantové jevy v evoluci možná:
a) fotosyntéza: proměna světelné energie na chlorofylech
b) buněčná respirace: přesun elektronů ke kyslíku
-jak by kvantové vibrace přeskakovaly po synapsích?
302
byly by omezené na jedntlivé neurony
navíc mikrotubuly ničeny Alzheimerem, a lidé přesto vědomí
304
proč si připadáme nehmotní?
a) nevnímáme mozek a jeho stavy, evolučně nepotřebné
b) zpětnovazebná smička iluzi roztažené současnosti
c) nevnímáme příčiny jako u jiných jevů, takže svoboda také vede k pocitu nehmotnosti
d) nevnímáme qualia prostorově, časově také nepřesně - viz bod b)
305
proč pocity nepopsatelné?
protože slova salva neuronů, pocit jiná salva neuronů, mezi nimi rozdíl, překlad nedokonalý
307
i děti bez většiny mozku mají emoce, ty důležité k přežití
PRACH DUŠE - Humphrey
výborné
57 qualia vytváří jedna část mozku proto, aby ovlivnila jinou část mozku
62 tělo sleduje eferentní kopie pokynů k pohybu, z toho rekonstruuje svět
qualia vypadají tak, že jsou reprezentací tělesné pohybové aktivity (reagování na stimuly)!
64 internalizace: teď jen virtuální odezvy na místa na virtuálním těle
66 sleduji tělesné pohyby/reakce na stimuly, tím zjišťuji, jak vypadá svět - je to zkreslené, navíc strukturálně i kvalitativně podmíněné právě povahou mých končetin i pohybů těla
72 nepřeklenutelná propast mezi zvláštními médii vjemů: světlo, zvuk, chuť, čich, dotek...oddělené...jakto, když svět je jeden? protože heterogenita rozparcelovaného těla
reentrantní zpětnovazebná smička...tok informací integrující v čase další prvky...umožňuje reakci vzniklé na základě stimulu alespoň CHVILKOVOU NEPŘETRŽITOST! - středobod: kontinuita já, jeho chvilkové pře-trvávání
- tedy zpětná vazba: už reakce ovlivňuje stimul, natožpak privitazivaná: obíhání stále dokola ve smičce, zesilování, transformace, upadání
rekurze ve smyčce
73
při každém oběhu se jeho vlivem přemění přenosové charakteristiky tohoto obvodu...aktivita se buď rozvíjí chaoticky nebo se ustálí a opakuje do nekonečna stejný vzorec (OCD, kompulze,...!)...viz kniha Gödel, Escher, Bach
75 možná iluze působí jen z jisté perspektivy, pak by evoluce dala jáství i tuto perspektivu "vnitřního pozorovatele, perspektivu první osoby"
76 roztažený přítomný okamžik, jeho dočasná hloubka, přetrvávání v jeho vlastním kvalitativním prostoru
atraktor: něco, co chvilku přetrvává, aniž by zastarávalo
77
Hofstadter: hierarchie úrovní v podivné smyčce, kdy vyšší úrovně zpětně působí na nižší operační úrovně
- ale paradox: zdá se, že stoupáme do vyšších cyklů, nakonec se ale vrátíme tam, odkud jsme vyšli...roztažená přítomnost, jakoby se čas zastavil ve věčném teď (TLP: věčně žije ten, kdo žije v přítomnosti)
108: proč qualia, zombie by též přežily? OK, ale qualia vytváří JÁSTVÍ!
jáství jako vlastník qualií...nebo jako meta-quale či specifický typ quale samotný
Aristoteles: dočasná hloubka okamžiku podkladem jáství!: pocit jáství v nepřetržitém čase
109 cítím, tedy jsem
bez qualií jáství neexistuje
nikdo nikdy nebyl já ani nikdo nikdy neměl já...já je proces
130
jakoby vnější objekty měly qualia, rozměr subjektivní přítomnosti..to je naše projekce...do světa dáváme i naše naladění, emoce
149
Sherrington: mysl se rozlišuje skrze pohybové akty svého těla
150
Huxley: vůle je jen pocit symbolizující stav mozku zapříčiňující pohyb
163
když se snažím promluvit, nejenže nevyslovím to, co cítím, ale to, co cítím, se pomalu mění v to, co říkám
164-5
nespojité pod-já se kolem třetího roku propojí, spolupracují na společném úkolu, ale i bojují, vytvoří jedno vědomí..mezi nimi živý rozhovor na jednom stole...v rámci jednoho subjektu
166
pevnou a reálnou existenci propůjčuje já právě quale, zejména iluze dočasné roztaženosti přítomného okamžiku...to je quale v té chvíli skutečně existujícího já
toto základní já se napojuje na širší, až na sociální jáství
quale jáství, quale roztažené přítomnosti pocit reality jáství
229
adaptační je zřejmě spirituálno, víra v boha ne, transcendentální sociální je hlavní, náboženství jen jeho aspekt (tedy utopie lásky všech se všemi)
243
začalo to reprezentací tělesné odezvy na smyslový stimul
57 qualia vytváří jedna část mozku proto, aby ovlivnila jinou část mozku
62 tělo sleduje eferentní kopie pokynů k pohybu, z toho rekonstruuje svět
qualia vypadají tak, že jsou reprezentací tělesné pohybové aktivity (reagování na stimuly)!
64 internalizace: teď jen virtuální odezvy na místa na virtuálním těle
66 sleduji tělesné pohyby/reakce na stimuly, tím zjišťuji, jak vypadá svět - je to zkreslené, navíc strukturálně i kvalitativně podmíněné právě povahou mých končetin i pohybů těla
72 nepřeklenutelná propast mezi zvláštními médii vjemů: světlo, zvuk, chuť, čich, dotek...oddělené...jakto, když svět je jeden? protože heterogenita rozparcelovaného těla
reentrantní zpětnovazebná smička...tok informací integrující v čase další prvky...umožňuje reakci vzniklé na základě stimulu alespoň CHVILKOVOU NEPŘETRŽITOST! - středobod: kontinuita já, jeho chvilkové pře-trvávání
- tedy zpětná vazba: už reakce ovlivňuje stimul, natožpak privitazivaná: obíhání stále dokola ve smičce, zesilování, transformace, upadání
rekurze ve smyčce
73
při každém oběhu se jeho vlivem přemění přenosové charakteristiky tohoto obvodu...aktivita se buď rozvíjí chaoticky nebo se ustálí a opakuje do nekonečna stejný vzorec (OCD, kompulze,...!)...viz kniha Gödel, Escher, Bach
75 možná iluze působí jen z jisté perspektivy, pak by evoluce dala jáství i tuto perspektivu "vnitřního pozorovatele, perspektivu první osoby"
76 roztažený přítomný okamžik, jeho dočasná hloubka, přetrvávání v jeho vlastním kvalitativním prostoru
atraktor: něco, co chvilku přetrvává, aniž by zastarávalo
77
Hofstadter: hierarchie úrovní v podivné smyčce, kdy vyšší úrovně zpětně působí na nižší operační úrovně
- ale paradox: zdá se, že stoupáme do vyšších cyklů, nakonec se ale vrátíme tam, odkud jsme vyšli...roztažená přítomnost, jakoby se čas zastavil ve věčném teď (TLP: věčně žije ten, kdo žije v přítomnosti)
108: proč qualia, zombie by též přežily? OK, ale qualia vytváří JÁSTVÍ!
jáství jako vlastník qualií...nebo jako meta-quale či specifický typ quale samotný
Aristoteles: dočasná hloubka okamžiku podkladem jáství!: pocit jáství v nepřetržitém čase
109 cítím, tedy jsem
bez qualií jáství neexistuje
nikdo nikdy nebyl já ani nikdo nikdy neměl já...já je proces
130
jakoby vnější objekty měly qualia, rozměr subjektivní přítomnosti..to je naše projekce...do světa dáváme i naše naladění, emoce
149
Sherrington: mysl se rozlišuje skrze pohybové akty svého těla
150
Huxley: vůle je jen pocit symbolizující stav mozku zapříčiňující pohyb
163
když se snažím promluvit, nejenže nevyslovím to, co cítím, ale to, co cítím, se pomalu mění v to, co říkám
164-5
nespojité pod-já se kolem třetího roku propojí, spolupracují na společném úkolu, ale i bojují, vytvoří jedno vědomí..mezi nimi živý rozhovor na jednom stole...v rámci jednoho subjektu
166
pevnou a reálnou existenci propůjčuje já právě quale, zejména iluze dočasné roztaženosti přítomného okamžiku...to je quale v té chvíli skutečně existujícího já
toto základní já se napojuje na širší, až na sociální jáství
quale jáství, quale roztažené přítomnosti pocit reality jáství
229
adaptační je zřejmě spirituálno, víra v boha ne, transcendentální sociální je hlavní, náboženství jen jeho aspekt (tedy utopie lásky všech se všemi)
243
začalo to reprezentací tělesné odezvy na smyslový stimul
nastavení: ateista
Jamesova klasifikace, dva typy lidí
zkusím rozvést
ateista: pesimista, škarohlídství vydávající za vyzrálost, realismus...cynismus za pravdu...nevěří na pohádky...směje se snílkům...hodně rozvinutou řečovou levou hemisféru, logika, filozofie jazyka, analýza....možná úzké CC (propojující hemisféry)..jeho já je jazykové
teista: optimista, slyší nejazykový hlas pravé hemisféry (mystika), která není řečová, ale podílí se na emočním doprovodu řeči a má vlastní styl nonverbálního vědomí (ale toto je ateistické vysvětlení)...zejména je to optimista
zkusím rozvést
ateista: pesimista, škarohlídství vydávající za vyzrálost, realismus...cynismus za pravdu...nevěří na pohádky...směje se snílkům...hodně rozvinutou řečovou levou hemisféru, logika, filozofie jazyka, analýza....možná úzké CC (propojující hemisféry)..jeho já je jazykové
teista: optimista, slyší nejazykový hlas pravé hemisféry (mystika), která není řečová, ale podílí se na emočním doprovodu řeči a má vlastní styl nonverbálního vědomí (ale toto je ateistické vysvětlení)...zejména je to optimista
k já
já jako pocit, quale, základní quale
já jako sebevztah, pozitivní zpětnovazbná smyčka
já jako střed, žvýkačka, která se volně roztahuje do světa (Heideggerův Dasein) a stahuje v distanci (Descartovo ego cogito) - extrakce a kontrakce
já se cítí jako živá bytost/jednota/agent - sebe-zakoušení, sebecit
promlouvající a jednající tok řekne: toto jsem já, toto dělám já, toto si myslím já
já1, které se děje a já2, které se s tímto děním identifikuje - já a meta-já
identitifikuje se meta-já s já nebo jen s modelem/reprezentací já?
šipka mířící na sebe samu (a kruh se uzavírá...)
já se děje, prožívá - ale nevytváří
najednou jsem tu - a nevím, odkud jsem se vzal...netvořím se
probíhám po nějakou dobu, pak zmizím, pak se zase vynořují
vynořuje se stále stejné já? v ČEM je stejné? je to neurčitá formální jednota - jednotné, nedělitelné, jen jedno
autisté si sebe asi neuvědomují, a ani druhé
k uvědomnění já je třeba nikoliv uvědomnění ne-já (svět minus mé tělo), ale uvědomnění Ty...zrcadlové neurony...empatie, soucit...bezcitní psychpaté či sociopaté: mají menší vědomí Já?
a co egocentrik? uvědomuje si já přespříliš? nebo nějak divně?!
egocentrik nevnímá druhé já jako mu podobná, ale spíše jako věci, nevšímá si jich (podobně jako autista!)...systém je zaměřen na sebe, odtrženost od světa, falšené vnímání, ale možná systému leckdy prospěšné
šíčka CC propojující hemisféry: čím širší, tím víc já integrováno? čím užší, tím víc vládne levá hemisféra, tedy systematičnost a šablonovitost bez korekce pravé hemisféry, která je pravdivá, doslovná, ďáblovým advokátem vůči levé, protože udává anomálie...zřejmě mám příliš dominantní levou hemisféru, změny jen při mystických (neb osnad jen pseudo-mystických) prožitcích...
myšlenky samy přicházejí a já je přitom chápu jako své...jakobych je sám myslel, vytvářel...jakým způsobem a proč se s nimi identifikuji?
já jako špička psychické momentální dimenze, jako hrot, hákladní místo
já jako půda, jako místo...ego jako divadlo (pódium, jeviště) mysli
stojí ego na půdě mysli nebo je samo touto půdou?
možná se tělo a mozek dějí sami...a vědomí jsou jen střípky, které se objeví jako mezikroky nevědomých operací (třeba proto, že jakožto vědomé jsou tyto stavy explicitní, tedy dostupné většímu počtu nevědomých domén najednou), a jako vedlejší produkt potom vzniká snaha je sloučit do kontinuálního vědomého jáství...zde pomáhá fabulace...DŮLEŽITÉ: vědomé střípky jsou vedlejší produkt, který se dále může užít k další sebe-regulaci organismu
DĚLÁ něco vědomí? síla vůle? potlačování/tlak/přesměrování/převedení pozornosti?
když něco (ne)chci, snažím se něco dělat...např. OCD pacient potlačuje myšlenky, protože je nechce mít...ale to je kontraproduktivní, dosáhne opaku...ale je kauzálně účinný, byť opačně...
OCD pacient tlačí, zatlačuje myšlenku...potlačování je do jisté míry motorické: zatíná čelist, pěst, zadržuje dech, samovolně se mu stahují svaly...ale to je patologie
jak probíhá obvyklá regulace? reguluji já sám, či jen zčásti či jen zdánlivě? zpětně se s akcí identifikuji?
zamysli se, vzpomeň si, mysli ještě na tento bod, tohle pomiňme: samomluva pomáhá v regulaci, ale reguluji ji já?
"já" je svazek momentálních percepcí...(SVAZEK!)...
já je vjem, prožitek, kvalitativní pocit...jenže, tento pocit mám/vlastním/zakouším já!...nebo ne?!...co jsem já? jen tento momentální pocit? sebepocit já je možná jáství samotným...já není ničím víc než tím, jako co se zakouší
pocit ukazující sám na sebe...sebereflexivní oblouk...zpětnovazná sebeposilující se chvíli přetrvávající smyčka...pro jáství je tedy podstatný čas, bergsonovské časové přetrvávání...obvykle v řádu vteřin, desítek vteřin, myslím, že nikdy ne déle než minutu
je tu pocit, který má spojitost s dalšími sítěmi, z nichž se některé posutpně přidávají, jiné odcházejí....tento pocit, který je jástvím samotným, se tak i pociťuje: toto jsem já, já jsem já, já jsem právě toto, já zcela jistě existuji, jsem, přetrvávám...já jsem jediný, přetrvávající...
pocit odkazující sám na sebe..OK, tedy řekněme jsem, ale JAKO CO?...holý, prostý pocit, plus úzké pole propojovat se s dalšími daty...většina propojení probíhá mechanicky, bez mé vůle, některé snad podléhají mé vůli...pokud ano, má pocit k dispozici jisté omezené množství vůle..co je to vůle? schopnost měnit, síla úzce spojená s emocemi, s touhami, obavami...
co je to vůle? velmi těžké:
a) kolik vůle máme k dispozici?
b) nakolik je vůle spojená s jástvím?
c) nakolik je vůle spojená s emocemi (touhy, obavy, přání)
d) vůle je spojena s motorikou, svaly, pohyby těla: vůle jako síla tlačit, směrovat...nejdříve vůle jako motorická síla, potom jako síla mentální, vnitřní, regulující emoce a myšlenky...
tělo může měnit věci kolem sebe..může skutečně měnit i svoje myšlenky? např. nepřímo, odvedením pozornosti
něco chci změnit - ale proč to chci? jaktože to najendou začnu chtít? nevím, jen to chci...
když se na sebe podívám, když se podívám dovnitř do sebe/na sebe, co vidím? jednoduchý chvějící se pocit jáství...maličké okamžikové já přetrvávající několik (desítek) vteřin...já je spojeno s časem, časováním, časovým trváním...já se během tohoto několika vteřinového přetrvávání kontinuálně mění, zpětnovazebně posiluje či oslabuje, pak zaniká, někdy se zas vynořuje, ale jako jiné, s jiným přídechem/zabarvením/naladěním
já jako žhavý "energetický" plamínek, chvějící se plamen uvnitř lebky/těla
já má každý stejné !!! je to jen jedno jediné já mnohokrát opakované v mnoha tělech, plus napojené na různé druhy sítí (různé vzpomínky, proměnlivé tvary těl)...ale jak říká Damasio, jáství základně vychází ze stavu a tvaru a fyziologie vnitřností, proto ho má každý stejné...tedy základní já jakožto vnitřek, nitro, duše/duch uvnitř těla stejné
a já spojeno s vůlí, ovládá svaly a zčásti proud myšlení, tedy disponuje "vůlí" (možná je víc typů vůlí: vůle hýbat rukou, vůle vzpomenout si, vůle myslet na něco jiného,...)
já je obsahově chudé, nevzniká samo ze sebe
já je jakoby nabito energií, silou působit, vlastní vnitřní mocí: já je třaskavina uvnitř těla, která ho mění
já se chvěje, proměňuje, ale jeho jednota obvykle zůstává
já je přilepené k tělu
pozoruj své tělo, jak se hýbe samo...a tvé tělo zpětně si jeho pohyby přivlastňuje, identifikuje se s nimi...podobně proud myšlení...já vstupuje dodatečně do rozjetého vlaku myšlení (jak říká M. Frank)
já je spojeno s autonomií, svobodou, nezávislostí, hranicemi, odděleností od okolí, vymezením se vůči okolí
já jako sebevztah, pozitivní zpětnovazbná smyčka
já jako střed, žvýkačka, která se volně roztahuje do světa (Heideggerův Dasein) a stahuje v distanci (Descartovo ego cogito) - extrakce a kontrakce
já se cítí jako živá bytost/jednota/agent - sebe-zakoušení, sebecit
promlouvající a jednající tok řekne: toto jsem já, toto dělám já, toto si myslím já
já1, které se děje a já2, které se s tímto děním identifikuje - já a meta-já
identitifikuje se meta-já s já nebo jen s modelem/reprezentací já?
šipka mířící na sebe samu (a kruh se uzavírá...)
já se děje, prožívá - ale nevytváří
najednou jsem tu - a nevím, odkud jsem se vzal...netvořím se
probíhám po nějakou dobu, pak zmizím, pak se zase vynořují
vynořuje se stále stejné já? v ČEM je stejné? je to neurčitá formální jednota - jednotné, nedělitelné, jen jedno
autisté si sebe asi neuvědomují, a ani druhé
k uvědomnění já je třeba nikoliv uvědomnění ne-já (svět minus mé tělo), ale uvědomnění Ty...zrcadlové neurony...empatie, soucit...bezcitní psychpaté či sociopaté: mají menší vědomí Já?
a co egocentrik? uvědomuje si já přespříliš? nebo nějak divně?!
egocentrik nevnímá druhé já jako mu podobná, ale spíše jako věci, nevšímá si jich (podobně jako autista!)...systém je zaměřen na sebe, odtrženost od světa, falšené vnímání, ale možná systému leckdy prospěšné
šíčka CC propojující hemisféry: čím širší, tím víc já integrováno? čím užší, tím víc vládne levá hemisféra, tedy systematičnost a šablonovitost bez korekce pravé hemisféry, která je pravdivá, doslovná, ďáblovým advokátem vůči levé, protože udává anomálie...zřejmě mám příliš dominantní levou hemisféru, změny jen při mystických (neb osnad jen pseudo-mystických) prožitcích...
myšlenky samy přicházejí a já je přitom chápu jako své...jakobych je sám myslel, vytvářel...jakým způsobem a proč se s nimi identifikuji?
já jako špička psychické momentální dimenze, jako hrot, hákladní místo
já jako půda, jako místo...ego jako divadlo (pódium, jeviště) mysli
stojí ego na půdě mysli nebo je samo touto půdou?
možná se tělo a mozek dějí sami...a vědomí jsou jen střípky, které se objeví jako mezikroky nevědomých operací (třeba proto, že jakožto vědomé jsou tyto stavy explicitní, tedy dostupné většímu počtu nevědomých domén najednou), a jako vedlejší produkt potom vzniká snaha je sloučit do kontinuálního vědomého jáství...zde pomáhá fabulace...DŮLEŽITÉ: vědomé střípky jsou vedlejší produkt, který se dále může užít k další sebe-regulaci organismu
DĚLÁ něco vědomí? síla vůle? potlačování/tlak/přesměrování/převedení pozornosti?
když něco (ne)chci, snažím se něco dělat...např. OCD pacient potlačuje myšlenky, protože je nechce mít...ale to je kontraproduktivní, dosáhne opaku...ale je kauzálně účinný, byť opačně...
OCD pacient tlačí, zatlačuje myšlenku...potlačování je do jisté míry motorické: zatíná čelist, pěst, zadržuje dech, samovolně se mu stahují svaly...ale to je patologie
jak probíhá obvyklá regulace? reguluji já sám, či jen zčásti či jen zdánlivě? zpětně se s akcí identifikuji?
zamysli se, vzpomeň si, mysli ještě na tento bod, tohle pomiňme: samomluva pomáhá v regulaci, ale reguluji ji já?
"já" je svazek momentálních percepcí...(SVAZEK!)...
já je vjem, prožitek, kvalitativní pocit...jenže, tento pocit mám/vlastním/zakouším já!...nebo ne?!...co jsem já? jen tento momentální pocit? sebepocit já je možná jáství samotným...já není ničím víc než tím, jako co se zakouší
pocit ukazující sám na sebe...sebereflexivní oblouk...zpětnovazná sebeposilující se chvíli přetrvávající smyčka...pro jáství je tedy podstatný čas, bergsonovské časové přetrvávání...obvykle v řádu vteřin, desítek vteřin, myslím, že nikdy ne déle než minutu
je tu pocit, který má spojitost s dalšími sítěmi, z nichž se některé posutpně přidávají, jiné odcházejí....tento pocit, který je jástvím samotným, se tak i pociťuje: toto jsem já, já jsem já, já jsem právě toto, já zcela jistě existuji, jsem, přetrvávám...já jsem jediný, přetrvávající...
pocit odkazující sám na sebe..OK, tedy řekněme jsem, ale JAKO CO?...holý, prostý pocit, plus úzké pole propojovat se s dalšími daty...většina propojení probíhá mechanicky, bez mé vůle, některé snad podléhají mé vůli...pokud ano, má pocit k dispozici jisté omezené množství vůle..co je to vůle? schopnost měnit, síla úzce spojená s emocemi, s touhami, obavami...
co je to vůle? velmi těžké:
a) kolik vůle máme k dispozici?
b) nakolik je vůle spojená s jástvím?
c) nakolik je vůle spojená s emocemi (touhy, obavy, přání)
d) vůle je spojena s motorikou, svaly, pohyby těla: vůle jako síla tlačit, směrovat...nejdříve vůle jako motorická síla, potom jako síla mentální, vnitřní, regulující emoce a myšlenky...
tělo může měnit věci kolem sebe..může skutečně měnit i svoje myšlenky? např. nepřímo, odvedením pozornosti
něco chci změnit - ale proč to chci? jaktože to najendou začnu chtít? nevím, jen to chci...
když se na sebe podívám, když se podívám dovnitř do sebe/na sebe, co vidím? jednoduchý chvějící se pocit jáství...maličké okamžikové já přetrvávající několik (desítek) vteřin...já je spojeno s časem, časováním, časovým trváním...já se během tohoto několika vteřinového přetrvávání kontinuálně mění, zpětnovazebně posiluje či oslabuje, pak zaniká, někdy se zas vynořuje, ale jako jiné, s jiným přídechem/zabarvením/naladěním
já jako žhavý "energetický" plamínek, chvějící se plamen uvnitř lebky/těla
já má každý stejné !!! je to jen jedno jediné já mnohokrát opakované v mnoha tělech, plus napojené na různé druhy sítí (různé vzpomínky, proměnlivé tvary těl)...ale jak říká Damasio, jáství základně vychází ze stavu a tvaru a fyziologie vnitřností, proto ho má každý stejné...tedy základní já jakožto vnitřek, nitro, duše/duch uvnitř těla stejné
a já spojeno s vůlí, ovládá svaly a zčásti proud myšlení, tedy disponuje "vůlí" (možná je víc typů vůlí: vůle hýbat rukou, vůle vzpomenout si, vůle myslet na něco jiného,...)
já je obsahově chudé, nevzniká samo ze sebe
já je jakoby nabito energií, silou působit, vlastní vnitřní mocí: já je třaskavina uvnitř těla, která ho mění
já se chvěje, proměňuje, ale jeho jednota obvykle zůstává
já je přilepené k tělu
pozoruj své tělo, jak se hýbe samo...a tvé tělo zpětně si jeho pohyby přivlastňuje, identifikuje se s nimi...podobně proud myšlení...já vstupuje dodatečně do rozjetého vlaku myšlení (jak říká M. Frank)
já je spojeno s autonomií, svobodou, nezávislostí, hranicemi, odděleností od okolí, vymezením se vůči okolí
a co Bůh?
silné argumenty proti:
a) podobnost se zvířaty, přirozený původ morálky
námitky: jsou i rozdíly, přirozený původ by nemusel vadit
b) nahodilost evoluce
námitky: nemusí být nahodilá z globálního hlediska Boha
c) zakouším svět bez nadpřirozených faktorů
námika: třeba jsem zaslepený scientismem
d) empirismus
námitky: empirické nemusí postihnout vše...a i kdyby ano, je poznamenáno mou scientistickou redukcí empirického
- má pýcha nechce přijmout a skutečně prožít možnost opaku
ale co svědčí PRO Boha?
zkušenost nadpřirozeného mravního řádu, nadpřirozené krásy, dobra, zážitek vztahu s Bohem, evidence dobra, hodnot, idejí nevysvětlitelných z přirozených mechanismů světa, a přesto zcela jistě a nutně existujících a svět formujících, řídících
- mohou to být subjektivní zkušenosti, ale nemusí
- teista je možná poblouzněný - ale možná je ateista zaslepený
- vše lze vysvětlit naturalisticky, evolucionisticky, skrze kauzální mechanicismus
- ale není to jen redukce, jendostranné chápání, možná zcela falešné pochopení?
- víme opravdu, jaký je svět?
- přehlížím anomálie, odchylky, které svědčí proti...jsem vědecky konvenční, konzervativní, para-nábožensky zaťatý pro "pravdu" naturalismu...cítím silné emoce, zaujatost pro dané stanovisko...a zaujatost proti druhému stanovisku, odpor, vztek, nenávist
- člověk chce mít klid a jasno, definitivní a úplné poznání
- mnoho moudrých lidí věří v boha, mají bohaté zkušenosti, zdravý rozum, citlivost, vnímavost
- nechybí scientistům vnímavost, citlivost? nejsou mechanicisté samy příliš mechaničtí, robotičtí, necitlivý, bez empatie, zaslepení?
ad citlivost, vnímavost: buď díky ní teista vidí víc, nebo vidí to, co není...buď vidí ecxistující ideály nebo vidí to, co není...jak rozhodnout?
jsem já slepý a omezený nebo je teista patetický sentimentalista?
nic ve vědě tomu nenasvědčuje...opravdu? a vidí vědci vše? není věda jen omezeným přístupem?
mám v sobě blok proti teismu...otázka emocí, chtění a nechtění, rozhodnutí, zaťatosti? ateismus je podobný nábožensk. přesvědčení, emočně prožívaný stejně
a) podobnost se zvířaty, přirozený původ morálky
námitky: jsou i rozdíly, přirozený původ by nemusel vadit
b) nahodilost evoluce
námitky: nemusí být nahodilá z globálního hlediska Boha
c) zakouším svět bez nadpřirozených faktorů
námika: třeba jsem zaslepený scientismem
d) empirismus
námitky: empirické nemusí postihnout vše...a i kdyby ano, je poznamenáno mou scientistickou redukcí empirického
- má pýcha nechce přijmout a skutečně prožít možnost opaku
ale co svědčí PRO Boha?
zkušenost nadpřirozeného mravního řádu, nadpřirozené krásy, dobra, zážitek vztahu s Bohem, evidence dobra, hodnot, idejí nevysvětlitelných z přirozených mechanismů světa, a přesto zcela jistě a nutně existujících a svět formujících, řídících
- mohou to být subjektivní zkušenosti, ale nemusí
- teista je možná poblouzněný - ale možná je ateista zaslepený
- vše lze vysvětlit naturalisticky, evolucionisticky, skrze kauzální mechanicismus
- ale není to jen redukce, jendostranné chápání, možná zcela falešné pochopení?
- víme opravdu, jaký je svět?
- přehlížím anomálie, odchylky, které svědčí proti...jsem vědecky konvenční, konzervativní, para-nábožensky zaťatý pro "pravdu" naturalismu...cítím silné emoce, zaujatost pro dané stanovisko...a zaujatost proti druhému stanovisku, odpor, vztek, nenávist
- člověk chce mít klid a jasno, definitivní a úplné poznání
- mnoho moudrých lidí věří v boha, mají bohaté zkušenosti, zdravý rozum, citlivost, vnímavost
- nechybí scientistům vnímavost, citlivost? nejsou mechanicisté samy příliš mechaničtí, robotičtí, necitlivý, bez empatie, zaslepení?
ad citlivost, vnímavost: buď díky ní teista vidí víc, nebo vidí to, co není...buď vidí ecxistující ideály nebo vidí to, co není...jak rozhodnout?
jsem já slepý a omezený nebo je teista patetický sentimentalista?
nic ve vědě tomu nenasvědčuje...opravdu? a vidí vědci vše? není věda jen omezeným přístupem?
mám v sobě blok proti teismu...otázka emocí, chtění a nechtění, rozhodnutí, zaťatosti? ateismus je podobný nábožensk. přesvědčení, emočně prožívaný stejně
čtvrtek 30. května 2013
D. Špelda: Teologický absolutismus
o Blumenbergovi
183 nahodilost reality, když člověk vystoupí z Lebensweltu, snaží se neutralizovat tíži reality
198 jediný důvod trvání je přítomnost touhy po sebezáchově
antický řád, pak gnostický zlý svět, zlé tělo, na to reakce scholastiky: obnova řádu, ale pak pozdně středověký nominalistický voluntarismus, nevyzpytatelný Bůh, nahodilost reality, nevyzpytatelnost predestinace a boží milosti, absence řádu, druhou reakcí na strašnou nevyzpytatelnost reality novověk: člověk vystaven náhodě, ale prací jí neutralizuje
199 místo definitivního poznání jen pokrok a předjímání objevů ve vědě
poznání tak nepřináší blaženost - rozchod antického souladu poznání a eudaimonie
201-202: kritika Blumenberga: nominalismus nevede k iracionalismu, neničí moc rozumu, ale ukazuje bohatství stvořitelské moci, omezenost rozumu, nahodilost světa
204 novověká věda je dle Duhema produktem křesťanství (!), dle Blumenberga ne, ale společný rys: snaží se zbavit všeho pohanského a nepravověrného (!)
novověk po antice a křesťanství zdědil očekávání smyslu, které nedokázal naplnit, ale ani odstranit (!)
věda dala člověku moc, ale nevrátila mu obrázek přívětivého světa, nezbavila ho gnostické úzkosti ze zlého a nepřátelského světa
183 nahodilost reality, když člověk vystoupí z Lebensweltu, snaží se neutralizovat tíži reality
198 jediný důvod trvání je přítomnost touhy po sebezáchově
antický řád, pak gnostický zlý svět, zlé tělo, na to reakce scholastiky: obnova řádu, ale pak pozdně středověký nominalistický voluntarismus, nevyzpytatelný Bůh, nahodilost reality, nevyzpytatelnost predestinace a boží milosti, absence řádu, druhou reakcí na strašnou nevyzpytatelnost reality novověk: člověk vystaven náhodě, ale prací jí neutralizuje
199 místo definitivního poznání jen pokrok a předjímání objevů ve vědě
poznání tak nepřináší blaženost - rozchod antického souladu poznání a eudaimonie
201-202: kritika Blumenberga: nominalismus nevede k iracionalismu, neničí moc rozumu, ale ukazuje bohatství stvořitelské moci, omezenost rozumu, nahodilost světa
204 novověká věda je dle Duhema produktem křesťanství (!), dle Blumenberga ne, ale společný rys: snaží se zbavit všeho pohanského a nepravověrného (!)
novověk po antice a křesťanství zdědil očekávání smyslu, které nedokázal naplnit, ale ani odstranit (!)
věda dala člověku moc, ale nevrátila mu obrázek přívětivého světa, nezbavila ho gnostické úzkosti ze zlého a nepřátelského světa
středa 29. května 2013
pár slov k narcismu
nemoc narcismu jistě přináší i slast - je to kompenzace úzkosti..dodá člověku sebevědomí, nebojí se pak tolik a má zájem v dané chorobě pokračovat
problém je v tom, že tato choroba narcise zaměřuje na něj samého, a tato sebestřednost v něm může prohlubovat pochyby o sobě samém a obavy o svou budoucnost, což může jeho sebevědomí dále podemílat: takže je to sebeposílující se zpětnovazební smyčka: lék chorobu krátkodobě léčí, dlouhodobě zesiluje, takže je zapotřebí daného "ďábelského léku" víc a víc...
úzkostní narcisové jsou přehnaně vnímaví k svým negativním emocím a vegetativní příznakům (třes, pocení, žaludek na vodě, bolesti žaludku a jeho stahování ap.), takže se tomu maximálně snaží vyhnout, navíc jsou přehnaně citliví k ztrátě tváře, ponížení, ztrapnění...lékem je zdánlivě narcismus, který ale vše nakonec ještě zhorší...
narcis nesmí před druhými působit špatně...dá všechnu energii do vnějšího dojmu..nevadí, že vnitřně trpí, hlavně, když působí svěže, klidně a odpočatě...
klíčová otázka: nakolik při tom jde narcisovi o druhé? myslím, že nakonec hodně...bojí se jich, myslí si, že ho odmítnou, když nebude dokonalý, že se mu vysmějí, a že se mu vlastně vysmát mají, protože má falešný obraz, že je pořád tím totálně zranitelným, bezbranným a neschopným dítětem (prožitky ztrapnění z dětství se mu nesmazatelně vryly do emoční paměti)..připadá si jako slabé dítě ve světě dospělých...kteří jsou tvrdí a dítěti nařežou...je třeba tedy nasadit masku a vytvořit zdání Pana Dokonalého: vždy chytrého, vždy klidného, vždy úspěšného, bez chybičky...
protože druzí pro něj ztělesňují rodičovskou autoritu, myslí si, že stejně jako kdysi tatínek s matinkou (a paní učitelky ze základky) se i oni o něj strašně zajímají, všímají si ho (sociální fóbie z toho plynoucí), jeho sebestřednost toto ještě prohlubuje...a protože jde o projikované rodičovské figury, narcisovi na jejich úsudku extrémně záleží, je přecitlivělý na náznak kritiky, odmítnutí...
narcis žije v lživé a vše mystifikující bublině: myslí, že je neschopný, ačkoliv není...myslí, že je všehoschopný, ačkoliv není a myslí, že když nebude dokonalý, nikdo ho nebude mít rád...taky myslí, že druzí se o něj strašně moc zajímají, a jeho koktání, nervózní a bázlivou mimiku pozorně registrují a už jim v hlavě vyskakuje odsudek a to je přeci strašné...
chce to nadhled, vidět humornou perspektivu tohoto bláznění
důležité je i toto: narcis i GAD pacient se snaží negativním emocím všemožně VYHNOUT...podobně sociální fobik...tím vše zhoršuje...je třeba úzkosti přijmout, tolerovat je trpělivě, nechat je být, tak spíše odezní...jejich potlačování či vyhýbání se stresujícím situacím je jen zesílí, navíc nafukuje anticipační úzkost, která je velmi často horším utrpením než stres během dané situace...
GAD, soc. fobik, narcis, OCD: do jisté míry jsou to hypochondři, přecitlivělí, velmi si stěžují na svá "muka", snaží se jim maximálně vyhnout, potlačit je, zničit je, být pořád dokonale klidní a bez stresu, bez skvrnky úzkosti...pořád se sebestředně hlídají, kontrolují, sledují a zpřesňují informace i svých "naléhavých" a ze sebestředné perspektivy viděných velmi podstatných symptomech...ale tento sebestředný monitoring, pitvání bolístek, jejich vyhledávání už předem, přecitlivělost na jejich sebemenší výskyt a jejich násilné, vzteklé a zuřivé potlačování je podstatnou části problému, určitě ne jeho řešením!!!!!!
přijmi svůj stres, svou úzkost, své malé ponížení a ztrapnění, své malé pocení, koktání, své zbabělé grimasy, psotoje těla i mimiku před autoritami, ženami, úřednicemi či prodavačkami (soc. fobie), možnost katastrof, které zas nejsou tolik katastrofální (obavné anticipační úzkosti GADu)...buď k němu trpělivý, měj ho rád, nebojuj s ním ,nepotlačuj ho, přijmi ho jako součást života, kterou má skoro každý a mnohý mnohem víc, nesleduj se tolik, nehloubej nad symptomy, nezveličuj své problémy (problémy se jejich pitváním jen zvětšují), nebuď taková fňukna, hypochondr a simulant...a bude ti MNOHEM LÍP...ale narcisi, musíš to dělat i v sobě, vím, že vše zakrýváš před druhými, ale to je právě tvůj problém: nech druhé, ať vidí tvou zbabělost a neschopnost, ať vidí tvé chyby...ono to totiž nevadí, nic to neznamená a navíc je to ani moc nezajímá, možná se pousmějí, možná budou mít dvě vteřiny soucit, ale spíš si toho ani nevšimnou...a hlavně: je to úplně jedno, nejsi středem světa, takových tu bylo...a ještě bude!
problém je v tom, že tato choroba narcise zaměřuje na něj samého, a tato sebestřednost v něm může prohlubovat pochyby o sobě samém a obavy o svou budoucnost, což může jeho sebevědomí dále podemílat: takže je to sebeposílující se zpětnovazební smyčka: lék chorobu krátkodobě léčí, dlouhodobě zesiluje, takže je zapotřebí daného "ďábelského léku" víc a víc...
úzkostní narcisové jsou přehnaně vnímaví k svým negativním emocím a vegetativní příznakům (třes, pocení, žaludek na vodě, bolesti žaludku a jeho stahování ap.), takže se tomu maximálně snaží vyhnout, navíc jsou přehnaně citliví k ztrátě tváře, ponížení, ztrapnění...lékem je zdánlivě narcismus, který ale vše nakonec ještě zhorší...
narcis nesmí před druhými působit špatně...dá všechnu energii do vnějšího dojmu..nevadí, že vnitřně trpí, hlavně, když působí svěže, klidně a odpočatě...
klíčová otázka: nakolik při tom jde narcisovi o druhé? myslím, že nakonec hodně...bojí se jich, myslí si, že ho odmítnou, když nebude dokonalý, že se mu vysmějí, a že se mu vlastně vysmát mají, protože má falešný obraz, že je pořád tím totálně zranitelným, bezbranným a neschopným dítětem (prožitky ztrapnění z dětství se mu nesmazatelně vryly do emoční paměti)..připadá si jako slabé dítě ve světě dospělých...kteří jsou tvrdí a dítěti nařežou...je třeba tedy nasadit masku a vytvořit zdání Pana Dokonalého: vždy chytrého, vždy klidného, vždy úspěšného, bez chybičky...
protože druzí pro něj ztělesňují rodičovskou autoritu, myslí si, že stejně jako kdysi tatínek s matinkou (a paní učitelky ze základky) se i oni o něj strašně zajímají, všímají si ho (sociální fóbie z toho plynoucí), jeho sebestřednost toto ještě prohlubuje...a protože jde o projikované rodičovské figury, narcisovi na jejich úsudku extrémně záleží, je přecitlivělý na náznak kritiky, odmítnutí...
narcis žije v lživé a vše mystifikující bublině: myslí, že je neschopný, ačkoliv není...myslí, že je všehoschopný, ačkoliv není a myslí, že když nebude dokonalý, nikdo ho nebude mít rád...taky myslí, že druzí se o něj strašně moc zajímají, a jeho koktání, nervózní a bázlivou mimiku pozorně registrují a už jim v hlavě vyskakuje odsudek a to je přeci strašné...
chce to nadhled, vidět humornou perspektivu tohoto bláznění
důležité je i toto: narcis i GAD pacient se snaží negativním emocím všemožně VYHNOUT...podobně sociální fobik...tím vše zhoršuje...je třeba úzkosti přijmout, tolerovat je trpělivě, nechat je být, tak spíše odezní...jejich potlačování či vyhýbání se stresujícím situacím je jen zesílí, navíc nafukuje anticipační úzkost, která je velmi často horším utrpením než stres během dané situace...
GAD, soc. fobik, narcis, OCD: do jisté míry jsou to hypochondři, přecitlivělí, velmi si stěžují na svá "muka", snaží se jim maximálně vyhnout, potlačit je, zničit je, být pořád dokonale klidní a bez stresu, bez skvrnky úzkosti...pořád se sebestředně hlídají, kontrolují, sledují a zpřesňují informace i svých "naléhavých" a ze sebestředné perspektivy viděných velmi podstatných symptomech...ale tento sebestředný monitoring, pitvání bolístek, jejich vyhledávání už předem, přecitlivělost na jejich sebemenší výskyt a jejich násilné, vzteklé a zuřivé potlačování je podstatnou části problému, určitě ne jeho řešením!!!!!!
přijmi svůj stres, svou úzkost, své malé ponížení a ztrapnění, své malé pocení, koktání, své zbabělé grimasy, psotoje těla i mimiku před autoritami, ženami, úřednicemi či prodavačkami (soc. fobie), možnost katastrof, které zas nejsou tolik katastrofální (obavné anticipační úzkosti GADu)...buď k němu trpělivý, měj ho rád, nebojuj s ním ,nepotlačuj ho, přijmi ho jako součást života, kterou má skoro každý a mnohý mnohem víc, nesleduj se tolik, nehloubej nad symptomy, nezveličuj své problémy (problémy se jejich pitváním jen zvětšují), nebuď taková fňukna, hypochondr a simulant...a bude ti MNOHEM LÍP...ale narcisi, musíš to dělat i v sobě, vím, že vše zakrýváš před druhými, ale to je právě tvůj problém: nech druhé, ať vidí tvou zbabělost a neschopnost, ať vidí tvé chyby...ono to totiž nevadí, nic to neznamená a navíc je to ani moc nezajímá, možná se pousmějí, možná budou mít dvě vteřiny soucit, ale spíš si toho ani nevšimnou...a hlavně: je to úplně jedno, nejsi středem světa, takových tu bylo...a ještě bude!
jáství...DŮLEŽITÉ
myšlenky, vjemy atd. volně plují, občas se náhle vynoří (a někdy postupně vynořuje) bez vlastního přičinění já jako střed toho všeho...není přítomné pořád
a nebo se občas vynoří jen příběh o já
já je spojka mnoho funkcí, ke které se vztahují (já čtu, já běhám, já cítím, já vzpomínám,...)
já přetrvává jen chvíli
pohyb kontrakce, stažení duševního života do bodu/středu ega, kolem něhož se náhle začínají točit duševní událsoti...jen občasný, může produkovat a být zpětně posilován emocemi samolibost, sebezalíbení, sebezhnusení, vztek na sebe...silní ho mají neurotici, lidé depresivní (sebeobviňování, zlost na sebe), narcisové
já je možná jako Bůh: postava příběhu, o které se mluví tolik příběhů, už začne fungovat v mozku jako významový bod, křižovatka asociací, "pojem"...možná se to týká jen sociálního já, bazální ego je možná spíš dáno biologicky (užitečná adaptace)...ale jáství, o kterém se filozofuje, je možná hlavně západním konstruktem, pojmem v pojmové síti, jejím středem, kosntruktem nějaké narace (věřící hovořící pořád o slovu/pojmu Boha azčne mít jeho stále živější pojem, v jeho mozku tak bůh ožívá stále víc, podobně s pojmovým já)
může být percepce bez apercepce?! důležité!!! idealismus (Fichte a spol. po vzoru Kanta) tvrdí, že ne, že sebevědomí je trvalým podkladem, je stále přítomno jako tiché pozadí/podloží/základ...odkud to ale víme? spíše je zde setrvalá dispozice k tomu, že se já objeví, je jakoby stále "po ruce"
vynořenému momentálnímu já (chvilková "mikroidentita" šitá na míru chvilkové "mikrosituaci" jako efektní adaptace/nástroj těla na její zvládnutí a nakonec rozšíření genů daného těla..navíc tato mikroidentita tvoří s danou mikrosituací nerozdělitelnou jednotu, spojení, i když je zde hranice "tělo vs. zbytek světa", která je pro přežití také důležitá, ale důležitý je i styk/interakce na této hranici...zbytek světa je pro tělo většinou celým prostorem, tělo samo není vnímáno příliš jako prostorové, ale spíš jako střed prostoru, či spíše jako v geocentrismu: základní prostorový objekt strukturující celý zbytek prostoru, myslím, že to mohl být jeden z kořenů intuice pro geocentrismus!) se zdá, že má po ruce jakékoliv duševní stavy, stačí je chtít, nebo je chtít regulovat, nebo si je chtít vybavit, nebo je chtít spojit či rozpojit a jinak s nimi manipulovat...může to být iluze daná pamětí, kdy víme, že já disponovalo mnoho stavyx, tak se mu zdá, že teď může jakýmkoliv z nich...dále, jeho chtění manipulovat, jeho touha si rozvzpomenout právě na to a to mohou být opět determinovány neviditelnými vnějšími příčinami
to však není to zajímavé, zajímavé je to, že já má silnou intuici, že řídí, kontroluje, manipuluje, může dělat cokoliv, tedy představu svobodné vůle...že je konatelem, jednatelem, agentem, autorem...
možná já existuje, ale jinak, než si ho představujeme...jistě to není objekt, věc (kterou chtěl Descartes) po vzoru vnějších objektů, ani nepředstavitelný proces či síť vztahů, vágní a nepředstavitelné energetické či silové pole, nebo nenalezitelná Humovská percepce, pozitivní idea, smyslové datum...
když se na já podíváme, evidentně tam je...ale je tam i tehdy, když se nedíváme?!
a když se podíváme, jako co tam je? jak vypadá, jaké má vlastnosti? nevíme, víme jen, že je jediné, nedělitelné, kontinuálně alespoň po krátký čas přetrvává a má dojem, že má moc/vůli konat, měnit svět i vlastní tělo...že řídí svaly vlastního těla, řídí tedy pohyb svého těla...a má dojem, že je tělu nadřazené, že tělo je jeho loutka...
vztah a spojení jáství a těla velmi důležitý, je snadné karteziánský dualismus odvrhnout, ale taky vyrůstal z jistých silných intuicí a zkušeností, které neumíme popsat...
řešení nového problému: a) já se objeví, aby rozhodlo b) já se úplně ztratí, mozek je pohlcen řešením c) já se objevuje jen v krizových krátkých chvílích během řešení, během nejintezivnějšího váhání d) já se objevuje v méně krizových chvílích během řešení, ve chvílích zpětné globálnější reflexe
- co je správně? možná všechno občas...
obvykle děláme rutinu, zvyk, stereotypní a automatické pohyby, jídlo, vylučování, sex, mechanickou komunikaci plnou frází, i emoce strachu a falešné snahy zalíbit se kolegům naskakují automaticky...já vypíná?!
nově se vynořené já je zabarvené danou situací i daným stavem těla (nálada, naladěnost)...nakolik je podobné předchozím já v daném těle? někdy víc, někdy méně...nakolik jde mluvit o natolik podobných já, že je to "zhruba" já jediné? nebo k osobní identitě stačí biologická či psychologická kontinutita či jen genetická identita?
a nebo se občas vynoří jen příběh o já
já je spojka mnoho funkcí, ke které se vztahují (já čtu, já běhám, já cítím, já vzpomínám,...)
já přetrvává jen chvíli
pohyb kontrakce, stažení duševního života do bodu/středu ega, kolem něhož se náhle začínají točit duševní událsoti...jen občasný, může produkovat a být zpětně posilován emocemi samolibost, sebezalíbení, sebezhnusení, vztek na sebe...silní ho mají neurotici, lidé depresivní (sebeobviňování, zlost na sebe), narcisové
já je možná jako Bůh: postava příběhu, o které se mluví tolik příběhů, už začne fungovat v mozku jako významový bod, křižovatka asociací, "pojem"...možná se to týká jen sociálního já, bazální ego je možná spíš dáno biologicky (užitečná adaptace)...ale jáství, o kterém se filozofuje, je možná hlavně západním konstruktem, pojmem v pojmové síti, jejím středem, kosntruktem nějaké narace (věřící hovořící pořád o slovu/pojmu Boha azčne mít jeho stále živější pojem, v jeho mozku tak bůh ožívá stále víc, podobně s pojmovým já)
může být percepce bez apercepce?! důležité!!! idealismus (Fichte a spol. po vzoru Kanta) tvrdí, že ne, že sebevědomí je trvalým podkladem, je stále přítomno jako tiché pozadí/podloží/základ...odkud to ale víme? spíše je zde setrvalá dispozice k tomu, že se já objeví, je jakoby stále "po ruce"
vynořenému momentálnímu já (chvilková "mikroidentita" šitá na míru chvilkové "mikrosituaci" jako efektní adaptace/nástroj těla na její zvládnutí a nakonec rozšíření genů daného těla..navíc tato mikroidentita tvoří s danou mikrosituací nerozdělitelnou jednotu, spojení, i když je zde hranice "tělo vs. zbytek světa", která je pro přežití také důležitá, ale důležitý je i styk/interakce na této hranici...zbytek světa je pro tělo většinou celým prostorem, tělo samo není vnímáno příliš jako prostorové, ale spíš jako střed prostoru, či spíše jako v geocentrismu: základní prostorový objekt strukturující celý zbytek prostoru, myslím, že to mohl být jeden z kořenů intuice pro geocentrismus!) se zdá, že má po ruce jakékoliv duševní stavy, stačí je chtít, nebo je chtít regulovat, nebo si je chtít vybavit, nebo je chtít spojit či rozpojit a jinak s nimi manipulovat...může to být iluze daná pamětí, kdy víme, že já disponovalo mnoho stavyx, tak se mu zdá, že teď může jakýmkoliv z nich...dále, jeho chtění manipulovat, jeho touha si rozvzpomenout právě na to a to mohou být opět determinovány neviditelnými vnějšími příčinami
to však není to zajímavé, zajímavé je to, že já má silnou intuici, že řídí, kontroluje, manipuluje, může dělat cokoliv, tedy představu svobodné vůle...že je konatelem, jednatelem, agentem, autorem...
možná já existuje, ale jinak, než si ho představujeme...jistě to není objekt, věc (kterou chtěl Descartes) po vzoru vnějších objektů, ani nepředstavitelný proces či síť vztahů, vágní a nepředstavitelné energetické či silové pole, nebo nenalezitelná Humovská percepce, pozitivní idea, smyslové datum...
když se na já podíváme, evidentně tam je...ale je tam i tehdy, když se nedíváme?!
a když se podíváme, jako co tam je? jak vypadá, jaké má vlastnosti? nevíme, víme jen, že je jediné, nedělitelné, kontinuálně alespoň po krátký čas přetrvává a má dojem, že má moc/vůli konat, měnit svět i vlastní tělo...že řídí svaly vlastního těla, řídí tedy pohyb svého těla...a má dojem, že je tělu nadřazené, že tělo je jeho loutka...
vztah a spojení jáství a těla velmi důležitý, je snadné karteziánský dualismus odvrhnout, ale taky vyrůstal z jistých silných intuicí a zkušeností, které neumíme popsat...
řešení nového problému: a) já se objeví, aby rozhodlo b) já se úplně ztratí, mozek je pohlcen řešením c) já se objevuje jen v krizových krátkých chvílích během řešení, během nejintezivnějšího váhání d) já se objevuje v méně krizových chvílích během řešení, ve chvílích zpětné globálnější reflexe
- co je správně? možná všechno občas...
obvykle děláme rutinu, zvyk, stereotypní a automatické pohyby, jídlo, vylučování, sex, mechanickou komunikaci plnou frází, i emoce strachu a falešné snahy zalíbit se kolegům naskakují automaticky...já vypíná?!
nově se vynořené já je zabarvené danou situací i daným stavem těla (nálada, naladěnost)...nakolik je podobné předchozím já v daném těle? někdy víc, někdy méně...nakolik jde mluvit o natolik podobných já, že je to "zhruba" já jediné? nebo k osobní identitě stačí biologická či psychologická kontinutita či jen genetická identita?
Žižek - Humanismus nestačí
18 Hegelovské smíření s diferencí...ve smíření se sama překážka stává svým vlastním řešením...cílem není konečná stabilita, ale CHAOS
smíření v tom, že nás bojující tento boj spojuje...ale nepřestáváme bojovat
19 Adorno kritizuje identitu, ale je třeba spíš vidět, že sama identita je radikální diferencí...NAMÍTÁM: klasický Žižek, převrátí význam, navíc jen zdánlivě, takže to hezky zní...
23 komunismus je kapitalistické fantasma, stejně tak produktivita mimo kapitalismus (!!!)
Marx myslel, že vykořisťování je psolední překážkou větší produktivity práce, ale překážka je ve skutečnsoti hybatel...komunismus je tak skrytým kapitalistickým snem jak rozšířit produktivitu, ale je falešný, protože bez nerovnosti by nebyla motivace...tak to tu Žižek zas obrací a stává se kapitalistickým konzervativcem...myslím, že je to nesmysl, nerovnost motivuje, ale motivuje dle studií i mnohem menší nerovnost, než je teď
29
ontologická neúplnost reality, není ontologicky plně konstituovaná, realita je otevřená a neúplná, takže je tu jiná dimenze, ale jen jako PRÁZDNO, což umožňuje svobodu, aby člověk se stal něčím větším, všechny utopické projekty
41 pozadím mnohosti reality není psdolední prvek, jednota, substance, ale nula/prázdno - neúplnost reality
44 naivita vědy, která nevidí, že její postulování domnělé jediné reality je ovlivněna sociohistorickou praxí naší doby
radikální kulturalizace Foucaulta (vše, včetně chápání přírody, je nahodilý diskurz)
vs. radikální naturalizace Dennetta (vše, včetně kultury, lze vysvětlit pojmy biologické evoluce, tedy memy)
45 materialismus Prázdna a mnohosti (vykrádá Badioua)
48 kvantový indeterminismus nabízí alespoň prostor pro naši teleologickou kauzalitu bez toho, že bychom museli magicky vyřadit kauzalitu přírodní
49 po vzoru neurověd: pod povrchem našeho fenomenálního (sebe)zakoušení není "NIKDO DOMA"..souhlasí, odmítá vědomí substancializovat jako součást reality (jako Chalmers)
49 fuzzičnost reality vytváří prostor pro opravdové tvoření nového
hmota je abstrakce, myšlenková, inteligibilní věc vznikající v kontrastu k pojmu duch/vědomí
50 vulgárně materialistický idealismus Chalmerse, který chce vědomí postulovat jako přírodní sílu vedle gravitace
52 Hegel: "útvar vědomí" není poměřován vnějšími měřítky pravdy, ale imanentně skrze mezeru mezi sebou a svým inscenováním...co je pravda, nakoenc spočívá na našem vlastním rozhodnutí vycházejícím z našich vlastních zákonů, které jsme sami přijali vlastním rozhodnutím (emoce, síla a jistota přesvědčení, pochybnost, nejistota)
nechce přijmout stvoření ex nihilo, tak Badiouvu událost vidí jako část dané situace..neexistuje nic než jediná realita..událost nezakřivuje realitu, ale je tímto zakřivením reality samé...eralita je v bnesouladu sama se sebou, je v ní mezera/trhlina/skulina/prasklina, jde o ontologickou neuravřenost reality...NAMÍTÁM: jen pojmohrátky, navíc Hegel, navíc nechápeme, jak tuto "ont. neuzavřenost" myslet!
každý řád reality je popřením/vymazáním zakládající Události, je tedy perverzní, je redukcí/znovuvepsáním Události do kauzálního řádu reality
jednoduše chce realitu otevřít pro svobodu a zároveň nechce postulovat zásvětní rovinu, nechce imanentismus, ale nakonec vlastně volí Deleuzův imenentismus, který je - stejně jako u Deleuze - otevřený, spontánní, samoorganizující, umožňující vznik skutečně nového, které ale nevzniká z ničeho nebo zásahem božské zásvětní roviny nebo "síly vědomí", ale vzniká díky otevřenosti reality samé, což je imanetistický monismus Hegela
má poznámka: vědomí se snaží samo sebe vsadit do světa, který předtím samo vytvořilo, jako jeho pouhá část...jako dodatečná indegrience světa...vědomí samo vytvoří svět, a z vlastní teorie světa pak vyvodí, že samo neexistuje...ale samozřejmě zde substancializuji vědomí, což je chyba
smíření v tom, že nás bojující tento boj spojuje...ale nepřestáváme bojovat
19 Adorno kritizuje identitu, ale je třeba spíš vidět, že sama identita je radikální diferencí...NAMÍTÁM: klasický Žižek, převrátí význam, navíc jen zdánlivě, takže to hezky zní...
23 komunismus je kapitalistické fantasma, stejně tak produktivita mimo kapitalismus (!!!)
Marx myslel, že vykořisťování je psolední překážkou větší produktivity práce, ale překážka je ve skutečnsoti hybatel...komunismus je tak skrytým kapitalistickým snem jak rozšířit produktivitu, ale je falešný, protože bez nerovnosti by nebyla motivace...tak to tu Žižek zas obrací a stává se kapitalistickým konzervativcem...myslím, že je to nesmysl, nerovnost motivuje, ale motivuje dle studií i mnohem menší nerovnost, než je teď
29
ontologická neúplnost reality, není ontologicky plně konstituovaná, realita je otevřená a neúplná, takže je tu jiná dimenze, ale jen jako PRÁZDNO, což umožňuje svobodu, aby člověk se stal něčím větším, všechny utopické projekty
41 pozadím mnohosti reality není psdolední prvek, jednota, substance, ale nula/prázdno - neúplnost reality
44 naivita vědy, která nevidí, že její postulování domnělé jediné reality je ovlivněna sociohistorickou praxí naší doby
radikální kulturalizace Foucaulta (vše, včetně chápání přírody, je nahodilý diskurz)
vs. radikální naturalizace Dennetta (vše, včetně kultury, lze vysvětlit pojmy biologické evoluce, tedy memy)
45 materialismus Prázdna a mnohosti (vykrádá Badioua)
48 kvantový indeterminismus nabízí alespoň prostor pro naši teleologickou kauzalitu bez toho, že bychom museli magicky vyřadit kauzalitu přírodní
49 po vzoru neurověd: pod povrchem našeho fenomenálního (sebe)zakoušení není "NIKDO DOMA"..souhlasí, odmítá vědomí substancializovat jako součást reality (jako Chalmers)
49 fuzzičnost reality vytváří prostor pro opravdové tvoření nového
hmota je abstrakce, myšlenková, inteligibilní věc vznikající v kontrastu k pojmu duch/vědomí
50 vulgárně materialistický idealismus Chalmerse, který chce vědomí postulovat jako přírodní sílu vedle gravitace
52 Hegel: "útvar vědomí" není poměřován vnějšími měřítky pravdy, ale imanentně skrze mezeru mezi sebou a svým inscenováním...co je pravda, nakoenc spočívá na našem vlastním rozhodnutí vycházejícím z našich vlastních zákonů, které jsme sami přijali vlastním rozhodnutím (emoce, síla a jistota přesvědčení, pochybnost, nejistota)
nechce přijmout stvoření ex nihilo, tak Badiouvu událost vidí jako část dané situace..neexistuje nic než jediná realita..událost nezakřivuje realitu, ale je tímto zakřivením reality samé...eralita je v bnesouladu sama se sebou, je v ní mezera/trhlina/skulina/prasklina, jde o ontologickou neuravřenost reality...NAMÍTÁM: jen pojmohrátky, navíc Hegel, navíc nechápeme, jak tuto "ont. neuzavřenost" myslet!
každý řád reality je popřením/vymazáním zakládající Události, je tedy perverzní, je redukcí/znovuvepsáním Události do kauzálního řádu reality
jednoduše chce realitu otevřít pro svobodu a zároveň nechce postulovat zásvětní rovinu, nechce imanentismus, ale nakonec vlastně volí Deleuzův imenentismus, který je - stejně jako u Deleuze - otevřený, spontánní, samoorganizující, umožňující vznik skutečně nového, které ale nevzniká z ničeho nebo zásahem božské zásvětní roviny nebo "síly vědomí", ale vzniká díky otevřenosti reality samé, což je imanetistický monismus Hegela
má poznámka: vědomí se snaží samo sebe vsadit do světa, který předtím samo vytvořilo, jako jeho pouhá část...jako dodatečná indegrience světa...vědomí samo vytvoří svět, a z vlastní teorie světa pak vyvodí, že samo neexistuje...ale samozřejmě zde substancializuji vědomí, což je chyba
Žižek - Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška
kniha není moc dobrá
52 v ideologii vězíme víc než kdy před tím - jistě hodně...
65 homo sacer - člověk mimo právní řád, může být beztrestně zabit
75 Dennett: od vše kontrolujícího subjektu k sítí konkurejících si polo-subjektů...od byrokratického centralismu k kapitalistické síti (i internet, facebook)
80 permisivní společnost - právo jen v podobě SVOLENÍ - svolení neoslabuje moc toho, kdo je uděluje...
81 depolitizovaná pseudoaktivitaq (nové životní styly...), což je sociální pasivita
83 cítíme se jako svobodní, když můžeme jednat tak, jak nám velí náš organismus, aniž musíme překonávat vnější překážky, které by stály v cestě našim sklonům
85 CO CHTĚJÍ OSTATNÍ ODE MNE? jaký libidinózní objekt ve mně vidí? proč jsem právě tímto, odkud pramení má symbolická identita, co ji ospravedlňuje?
SUBJEKT JE VŽDY TÍM, CO NENÍ PŘEDMĚTEM, KTERÝ JE NESCHOPNÝ ZTOTOŽNIT SE S NĚJAKÝM PŘEDMĚTEM...to je pro subjekt konstitutivní
88 západnímu buddhistovi nedochází, že pravdou jeho existence jsou sociální vztahy, které zavrhuje jako pouhou hru (typicky u nás herec Jaroslav Dušek)
91 lpí na svém fetiši v podobě jeho potření (OCD!)...jde o předmět vyvolávající fóbii a předmět fetišistického uctívání v jednom: právě proto, že vyvolává fóbii, získává pro mě mimořádný význam, pak ho uctívám...
101: tohle je zajímavé: liberalismus je slabý, nedokáže obhájit své hodnoty před náporem fundamentalismu (fundamentalisté mají silnější emoce, vůli, tvrdost)
liberalismus se opírá o komunitní hodnoty, které však neustále podemílá...fundamentalismus je mystifikující reakcí na reálnou slabinu liberalismu...liberalismus sám sebe pomalu rozloží
102 utopické jádro kapitalistické ideologie...ANO, chápeme kapitalismus jako střízlivý, racionální systém formulovaný racionálními ekonomy, a on může být bláznivou utopií ve střízlivém hávu (!!!)
130 Ranciere: lidé bez účasti, Aristoteles chtěl tuto "část bez účasti" přiřadit (a dělal správně!), Ranciere vede vyloučené k tomu, aby si uzurpovali nárok na to být částí ztělesňující celek...nejsou buď ničím nebo vším - díky nim existuje politika jako neustálý svár, boj...podle mě je to nesmysl obhajující násilí, ale uznávám, že když masa je chudá, musí se bránit
52 v ideologii vězíme víc než kdy před tím - jistě hodně...
65 homo sacer - člověk mimo právní řád, může být beztrestně zabit
75 Dennett: od vše kontrolujícího subjektu k sítí konkurejících si polo-subjektů...od byrokratického centralismu k kapitalistické síti (i internet, facebook)
80 permisivní společnost - právo jen v podobě SVOLENÍ - svolení neoslabuje moc toho, kdo je uděluje...
81 depolitizovaná pseudoaktivitaq (nové životní styly...), což je sociální pasivita
83 cítíme se jako svobodní, když můžeme jednat tak, jak nám velí náš organismus, aniž musíme překonávat vnější překážky, které by stály v cestě našim sklonům
85 CO CHTĚJÍ OSTATNÍ ODE MNE? jaký libidinózní objekt ve mně vidí? proč jsem právě tímto, odkud pramení má symbolická identita, co ji ospravedlňuje?
SUBJEKT JE VŽDY TÍM, CO NENÍ PŘEDMĚTEM, KTERÝ JE NESCHOPNÝ ZTOTOŽNIT SE S NĚJAKÝM PŘEDMĚTEM...to je pro subjekt konstitutivní
88 západnímu buddhistovi nedochází, že pravdou jeho existence jsou sociální vztahy, které zavrhuje jako pouhou hru (typicky u nás herec Jaroslav Dušek)
91 lpí na svém fetiši v podobě jeho potření (OCD!)...jde o předmět vyvolávající fóbii a předmět fetišistického uctívání v jednom: právě proto, že vyvolává fóbii, získává pro mě mimořádný význam, pak ho uctívám...
101: tohle je zajímavé: liberalismus je slabý, nedokáže obhájit své hodnoty před náporem fundamentalismu (fundamentalisté mají silnější emoce, vůli, tvrdost)
liberalismus se opírá o komunitní hodnoty, které však neustále podemílá...fundamentalismus je mystifikující reakcí na reálnou slabinu liberalismu...liberalismus sám sebe pomalu rozloží
102 utopické jádro kapitalistické ideologie...ANO, chápeme kapitalismus jako střízlivý, racionální systém formulovaný racionálními ekonomy, a on může být bláznivou utopií ve střízlivém hávu (!!!)
130 Ranciere: lidé bez účasti, Aristoteles chtěl tuto "část bez účasti" přiřadit (a dělal správně!), Ranciere vede vyloučené k tomu, aby si uzurpovali nárok na to být částí ztělesňující celek...nejsou buď ničím nebo vším - díky nim existuje politika jako neustálý svár, boj...podle mě je to nesmysl obhajující násilí, ale uznávám, že když masa je chudá, musí se bránit
úterý 28. května 2013
Praško: KBT psychických poruch
OCD
obsese podmíněnými reflexy
neutrální podnět spojen s úzkostným podnětem, pak vyvolává úzkost i on sám
vtíravé myšlenky se týkají nebezpečí, vyvolají tedy úzkost, napětí
úzkost stoupá, člověk je nemůže snést, snaží se je snížit neutralizačním jednáním
kompulze přinese úlevu, spojení mezi úzkostí a kompulzí se posílí (po obsesi hned chci dělat kompulzi)
kompluze sice přináší úlevu, ale myšlenky se bojím dále - kompulze brání tomu, aby se pacient vystavil/střetl s obávanou myšlenkou, tím brání možnému PŘEHODNOCENÍ významu obsese...zjistil by pak, že to, čeho se bojí, se ve skutečnosti NESTANE (co nemohl zjistit, dokud myšlenku potlačoval, myšlenka se totiž nemohla plně projevit a on ji pak nemohl plně zažít a vyhodnotit)
dysfunkční kognitivní schémata: kontrola, odpovědnost, potřeba jistoty, pevných pravidel
myšlenka není důležitá, je důležité, jak ji HODNOTÍM
- myšlenky neodstraňovat a nevyvracet, ale změnit postoj/přístup k nim, hodnocení jejich důležitosti, významu, síly, nebezpečnosti, toho, zda a nakolik mě ohrožují
když člověk změní hodnocení těchto myšlenek, přestane je vnímat jako něco nepatřičného, vůči čemu je zapotřebí se rychle bránit, přestane proti nim bojovtam, potlačovat je, snažit se jim vyhnout, snažit se je zcela odstranit, zničit,...pak obsese ztratí svůj emoční náboj a samy vymizí...
nejde jen o obsesi a emoci, ale také je třeba kognitivní restrukturalizace:
zpracuje METAKOGNICE: myšlenky/hodnocení obsesí, tedy přesvědčení s nimi spojených, např.:
nebudu moct vůbec myslet
bude to extrémní utrpení
myšlenka sama to způsobuje, to je střed problému
neuznají mě, budu vyloučený, bezdomovec...
(zvýšená vnímavost k emoční excitaci, podobně jako u GAD)
nahrát obsesi na mp3 opakovaně (30-45 min), po každém opakování obsese pauza půl minuty, několikrát denně soustředěně nahrávku poslouchat, neprovádět mentální rituály a komulze, potlačování...každých 10 min si zaznamenávat míru své nepohody...pak poslouchat nahrávku v obtížných a spouštěcích situacích...pak vyvolávat si tyto obsese úmyslně v nejobtížnějších situacích je přivolávat, zesilovat,...
NÁCVIK OTUŽOVÁNÍ SE: přivyknout na myšlenky...úmyslně si vybavit obsese a zcela se na ně soustředit...30-60 min...pozn: je to opak toho, co je u pacienta obvyklé: obvykle se nechce soustředit na obsesi, nyní musí...pak má sama tendenci z pozornosti utíkat, myšlenky se paradoxně zatoulají jinam, když to pacient nechce!
- strach z odpovědnosti za škodu, která vznikne nějakou činností nebo jejím opominutím
---
SOCIÁLNÍ FOBIE
--
GAD
--
bude doplněno...
obsese podmíněnými reflexy
neutrální podnět spojen s úzkostným podnětem, pak vyvolává úzkost i on sám
vtíravé myšlenky se týkají nebezpečí, vyvolají tedy úzkost, napětí
úzkost stoupá, člověk je nemůže snést, snaží se je snížit neutralizačním jednáním
kompulze přinese úlevu, spojení mezi úzkostí a kompulzí se posílí (po obsesi hned chci dělat kompulzi)
kompluze sice přináší úlevu, ale myšlenky se bojím dále - kompulze brání tomu, aby se pacient vystavil/střetl s obávanou myšlenkou, tím brání možnému PŘEHODNOCENÍ významu obsese...zjistil by pak, že to, čeho se bojí, se ve skutečnosti NESTANE (co nemohl zjistit, dokud myšlenku potlačoval, myšlenka se totiž nemohla plně projevit a on ji pak nemohl plně zažít a vyhodnotit)
dysfunkční kognitivní schémata: kontrola, odpovědnost, potřeba jistoty, pevných pravidel
myšlenka není důležitá, je důležité, jak ji HODNOTÍM
- myšlenky neodstraňovat a nevyvracet, ale změnit postoj/přístup k nim, hodnocení jejich důležitosti, významu, síly, nebezpečnosti, toho, zda a nakolik mě ohrožují
když člověk změní hodnocení těchto myšlenek, přestane je vnímat jako něco nepatřičného, vůči čemu je zapotřebí se rychle bránit, přestane proti nim bojovtam, potlačovat je, snažit se jim vyhnout, snažit se je zcela odstranit, zničit,...pak obsese ztratí svůj emoční náboj a samy vymizí...
nejde jen o obsesi a emoci, ale také je třeba kognitivní restrukturalizace:
zpracuje METAKOGNICE: myšlenky/hodnocení obsesí, tedy přesvědčení s nimi spojených, např.:
nebudu moct vůbec myslet
bude to extrémní utrpení
myšlenka sama to způsobuje, to je střed problému
neuznají mě, budu vyloučený, bezdomovec...
(zvýšená vnímavost k emoční excitaci, podobně jako u GAD)
nahrát obsesi na mp3 opakovaně (30-45 min), po každém opakování obsese pauza půl minuty, několikrát denně soustředěně nahrávku poslouchat, neprovádět mentální rituály a komulze, potlačování...každých 10 min si zaznamenávat míru své nepohody...pak poslouchat nahrávku v obtížných a spouštěcích situacích...pak vyvolávat si tyto obsese úmyslně v nejobtížnějších situacích je přivolávat, zesilovat,...
NÁCVIK OTUŽOVÁNÍ SE: přivyknout na myšlenky...úmyslně si vybavit obsese a zcela se na ně soustředit...30-60 min...pozn: je to opak toho, co je u pacienta obvyklé: obvykle se nechce soustředit na obsesi, nyní musí...pak má sama tendenci z pozornosti utíkat, myšlenky se paradoxně zatoulají jinam, když to pacient nechce!
- strach z odpovědnosti za škodu, která vznikne nějakou činností nebo jejím opominutím
---
SOCIÁLNÍ FOBIE
--
GAD
--
bude doplněno...
Praško: Úzkostné poruchy
SOCIÁLNÍ FOBIE
silný a trvalý strach z nějaké sociální situace
vědí, že strach je nadměrný, neodůvodněný, PŘEHNANÝ A NESMYSLNÝ
strach z očekávání strachu
- strach z toho, že se druzí na vás dívají
- strach toho, že se znemožníte, budete se chovat trapně nebo ponižujícím způsobem
- strach z toho, že budete středem pozornosti
- že budete nepřirozeně vypadat
- mluvit před skupinou
- mluvit před autoritou
- navázat konverzaci
- strach říci si o to, co člověk potřebuje a na co má právo
- vegetativní příznaky při expozici sociálním situacím
psychoanalýza:
strach z trestu od rodičovské autority...snaha vytvořit něco, čím bych ho přesvědčil, že jsem hodnotný...vyhnout se tomu, co by mě v jeho očích znehodnotilo
strach z rodiče se přenese na jiné lidi
strach z veřejného vystupování způsoben skrytým přáním excelovat, být obdivován !!!
rodiče byli nadměrně kritičtí, posmívali se dítěti nebo ho zrapňovali...tyto zraňující introjekty jsou v dospělosti projikovány na další lidi, což vede k soc. úzkosti
a) stud pramení z nevědomého přání být v centru pozornosti
behaviorální:
postupně naučený strach
- výsledkem opakujících zraňujících situací
kognitivní:
soc. fobie je důsledkem manifestace negativního jádrového schématu o sobě jako neschopném a nepřijatelném a druhých jako znehodnocujících ty, kteří nejsou dokonalí (!!!!!!)
- jsou více pozorní na zraňující soc. informace a více se jim vyhýbají (NEVYHÝBEJ SE!)
- posun v implicitní paměti pro soc.-zraňující informace
- více sami sebe neustále posuzují (!!!)
- katastroficky interpretují i malé neg. soc. událsoti
KBT
vytvoření postojů a očekávání vůči sobě i druhým
- tendence se pozorovat a negativně hodnotit
- PŘEDPOKLÁDÁ, že je středem pozornosti a negativního hodnocení od druhých (ILUZE!)
- proto se druhým vyhýbá, takže nerozvíjí soc. dovednosti
- díky nedostatečným soc dovedostem a zvýšené nervozitě jedinec v situacích skutečně selhává, a tím se jeho přesvědčení posiluje
- soc fobik si přeje být mezi lidmi, ale bojí se trapasu, ponížení, ztráty tváře
- přesný popis situací, které vyvolávají strach
- čeho se bojí: co si řeknou druzí, jaké bude mít před druhými projevy úzkosti
- anticipační úzkost (!!!)
EXPOZIČNÍ LÉČBA
- expozice účinnější než progresivní relaxace
- účinnější je přidat KOGNITIVNÍ:
- podle dvou meta-analýzc expozice stejně účinná i bez kognitivn írekonstrukce
- podle třetí meta-analýzy měla expozice i placebo větší účiněk než kontrola, ale významně vyšší účinek mělo KBT
- takže nejednoznačné
- podílí se tedy jistě i sugesce, autosugensce (kognitivní), ale expozice je taky asi důležitá (možná nejvíc)
- relaxace spíše neúčinná
- postupná expozice: člověk zjišťuje, že opravdové nebezpečí opravdu nehrozí (!!!(
- ZPOCHYBŇOVÁNÍ NEGATIVNÍCH MYŠLENEK, KTERÉ ZVYŠUJÍ NAPĚTÍ A ÚZKOST
- TYTO MYŠLENKY ZPOCHYBŇOVAT, NACHÁZET NA NĚ ROZUMNÉ ODPOVĚDI
- PLATNOST NEGATIVNÍCH MYŠLENEK SE SYSTEMATICKY OVĚŘUJE V DANÝCH SITUACÍCH
- aplikovaná relaxace: OSTOVA METODA (!)
expozice:
úzkost klesá - pacientovi může přijít katastrofický scénář nakonec i jako směšný (!)
je třeba zvýšit soc. aktivitu, pravidelně se vystavovat situacím
EXPOZICE OPAKOVANÁ, PRAVIDELNÁ, STUPŇOVANÁ, PRODLUŽOVANÁ POSTUPNĚ
-------------
GAD
zhoršuje se v době volna, pozornost není od starostí odváděna
starosti NEKONTROLOVATELNÉ
podceňují své schopnosti, nadceňují riziko
snaží se starostí zbavit, potlačit - tím je ale paradoxně upevňuje !!!
- narušováno pozitivní metakognicí: musím si dělat starosti, jinak se něco stane
zároveň negativní metakognice: nesmím na to myslet!
to pacientovi brání, aby:
a) starosti promyslel do důsledků, zhodnotil, vyvodil závěry
- přijmout své starosti, přestat je potlačovat, zaujmout k nim POSTOJ POZOROVATELE, tolerovat je, naučit se s nimi žít - pacient k nim přehnaně citlivý, zveličuje je, moc se jimi zabývá
kognitivní vyhýbání: snaha nemyslet na starosti, tím se napětí zmírní, ale úzkost pak volně fluktuuje - a chytí se na banality
přehnané starosti/obavy mají i pozitivní funkce:
- magické vyhýbání se katastrofě: tím, že se tím zabývám, jako bych to i řešil, přemáhal
- vyhýbání se myšlení na aktuálně špatně řešitelné problémy
- vyhýbání se silným emocím
- příprava na určité chování
- posílení motivace
- patologické obavy umožní autonomnímu nervovému systému méně reagovat na averzivní představy - proces obávání tak paradoxně tlumí emoce ! -
- obtížně volí priority, mají priorit příliš mnoho, nepodstatné věci vnímají jako vážný problém, vše je problém, neřeší věci systematicky, ale metodou pokus-omyl, jsou snadno vyčerpaní
obavy/starosti jsou zdánlivým řešením situace/jakoby už tím situace byla řešena, slouží vyhýbavému chování (strachuji se pořád dokola, místo abych s tím začal něco dělat či se vystavil tomu nejhoršímu možnému výsledku)
- místo řešení v chování a emočnímu zpracování (vystavit se strachu) o problému mudruje, intelektualizuje ho, skutečnému řešení se však vyhne
- pacient mají nižší reaktivitu na stresové podněty než zdraví !!!
- - tlak, tep, kortizol po stresujícím podnětu jen malým zvýšením aktivity !!! - evolučně spíše "zmrznutí" než "bojuj nebo uteč"...
pacient se silným emocím vyhýbá, obavy zeslabují i vegetativní reakce, epizody obav/starostí snižují reakci na případný stres
HYPERVIGILANCE: stálá zvýšená pozornost pro možné ohrožení - nechce silné emoce, musí být stále připraven..velmi se silných emocí obává, asi nízká tolerance na ně (špatně je snáší, silně ho zraňují, proto krunýř proti nim paradoxně z úzkostných obav, které jsou nepříjemné, ale nejsou tak intenzivně prožívané jako akutní stres: takže volí raději permanentní napětí/úzkost)
v nebezpečí nereaguje tak silně, ale platí za to stálým něpatím
změnit rigidní kognitivní psotupy, myslet systematicky, z více úhlů pohledu, nevidět vše jen v jediné ohrožující rovině!!!
naučit se snášet silné emoční tělesné reakce!
proti konceptu ABSOLUTNÍHO ZLA
jádrem často STRACH ZE SMRTI - dětské děsivé fantazie
vystavit se těmto katastrofickým představám - a zjistí, že to zas taková hrůza není, že to může být vnímáno až jako směšné, nebo neohrožující, banální,...
problémy řešit chováním, nikoliv obavami, starostmi! ty nic neřeší, problém nafukují, pořád se opakují atd.
vystavit se plně, realisticky a doc detailů nejhorším možným katastrofickým/tragickým scénářům
obavy přetrvávají, protože jsou špatně zpracovány: vracejí se, protože se jim pacient snaží vyhnout - navíc tlumí silnější emoce, takže pacient má slast/zisk z choroby
místo A CO KDYŽ... vystavit se představě UŽ SE TO DĚJE....PRÁVĚ TEĎ, A NEJHŮŘE, JAK VŮBEC MŮŽE!...
habituovat se na představu nejhorších možných událsotí
přehnanost, škodlivost představ
CO NEJHORŠÍHO SE MŮŽE STÁT?
JAKÉ TO MŮŽE MÍT NEJHORŠÍ DŮSLEDKY?
CO BYCH V PŘÍPADĚ KATASTROFY MOHL DĚLAT?
JAKÉ JINÉ ŘEŠENÍ BY JEŠTĚ BYLO MOŽNÉ?
---
silný a trvalý strach z nějaké sociální situace
vědí, že strach je nadměrný, neodůvodněný, PŘEHNANÝ A NESMYSLNÝ
strach z očekávání strachu
- strach z toho, že se druzí na vás dívají
- strach toho, že se znemožníte, budete se chovat trapně nebo ponižujícím způsobem
- strach z toho, že budete středem pozornosti
- že budete nepřirozeně vypadat
- mluvit před skupinou
- mluvit před autoritou
- navázat konverzaci
- strach říci si o to, co člověk potřebuje a na co má právo
- vegetativní příznaky při expozici sociálním situacím
psychoanalýza:
strach z trestu od rodičovské autority...snaha vytvořit něco, čím bych ho přesvědčil, že jsem hodnotný...vyhnout se tomu, co by mě v jeho očích znehodnotilo
strach z rodiče se přenese na jiné lidi
strach z veřejného vystupování způsoben skrytým přáním excelovat, být obdivován !!!
rodiče byli nadměrně kritičtí, posmívali se dítěti nebo ho zrapňovali...tyto zraňující introjekty jsou v dospělosti projikovány na další lidi, což vede k soc. úzkosti
a) stud pramení z nevědomého přání být v centru pozornosti
behaviorální:
postupně naučený strach
- výsledkem opakujících zraňujících situací
kognitivní:
soc. fobie je důsledkem manifestace negativního jádrového schématu o sobě jako neschopném a nepřijatelném a druhých jako znehodnocujících ty, kteří nejsou dokonalí (!!!!!!)
- jsou více pozorní na zraňující soc. informace a více se jim vyhýbají (NEVYHÝBEJ SE!)
- posun v implicitní paměti pro soc.-zraňující informace
- více sami sebe neustále posuzují (!!!)
- katastroficky interpretují i malé neg. soc. událsoti
KBT
vytvoření postojů a očekávání vůči sobě i druhým
- tendence se pozorovat a negativně hodnotit
- PŘEDPOKLÁDÁ, že je středem pozornosti a negativního hodnocení od druhých (ILUZE!)
- proto se druhým vyhýbá, takže nerozvíjí soc. dovednosti
- díky nedostatečným soc dovedostem a zvýšené nervozitě jedinec v situacích skutečně selhává, a tím se jeho přesvědčení posiluje
- soc fobik si přeje být mezi lidmi, ale bojí se trapasu, ponížení, ztráty tváře
- přesný popis situací, které vyvolávají strach
- čeho se bojí: co si řeknou druzí, jaké bude mít před druhými projevy úzkosti
- anticipační úzkost (!!!)
EXPOZIČNÍ LÉČBA
- expozice účinnější než progresivní relaxace
- účinnější je přidat KOGNITIVNÍ:
- podle dvou meta-analýzc expozice stejně účinná i bez kognitivn írekonstrukce
- podle třetí meta-analýzy měla expozice i placebo větší účiněk než kontrola, ale významně vyšší účinek mělo KBT
- takže nejednoznačné
- podílí se tedy jistě i sugesce, autosugensce (kognitivní), ale expozice je taky asi důležitá (možná nejvíc)
- relaxace spíše neúčinná
- postupná expozice: člověk zjišťuje, že opravdové nebezpečí opravdu nehrozí (!!!(
- ZPOCHYBŇOVÁNÍ NEGATIVNÍCH MYŠLENEK, KTERÉ ZVYŠUJÍ NAPĚTÍ A ÚZKOST
- TYTO MYŠLENKY ZPOCHYBŇOVAT, NACHÁZET NA NĚ ROZUMNÉ ODPOVĚDI
- PLATNOST NEGATIVNÍCH MYŠLENEK SE SYSTEMATICKY OVĚŘUJE V DANÝCH SITUACÍCH
- aplikovaná relaxace: OSTOVA METODA (!)
expozice:
úzkost klesá - pacientovi může přijít katastrofický scénář nakonec i jako směšný (!)
je třeba zvýšit soc. aktivitu, pravidelně se vystavovat situacím
EXPOZICE OPAKOVANÁ, PRAVIDELNÁ, STUPŇOVANÁ, PRODLUŽOVANÁ POSTUPNĚ
-------------
GAD
zhoršuje se v době volna, pozornost není od starostí odváděna
starosti NEKONTROLOVATELNÉ
podceňují své schopnosti, nadceňují riziko
snaží se starostí zbavit, potlačit - tím je ale paradoxně upevňuje !!!
- narušováno pozitivní metakognicí: musím si dělat starosti, jinak se něco stane
zároveň negativní metakognice: nesmím na to myslet!
to pacientovi brání, aby:
a) starosti promyslel do důsledků, zhodnotil, vyvodil závěry
- přijmout své starosti, přestat je potlačovat, zaujmout k nim POSTOJ POZOROVATELE, tolerovat je, naučit se s nimi žít - pacient k nim přehnaně citlivý, zveličuje je, moc se jimi zabývá
kognitivní vyhýbání: snaha nemyslet na starosti, tím se napětí zmírní, ale úzkost pak volně fluktuuje - a chytí se na banality
přehnané starosti/obavy mají i pozitivní funkce:
- magické vyhýbání se katastrofě: tím, že se tím zabývám, jako bych to i řešil, přemáhal
- vyhýbání se myšlení na aktuálně špatně řešitelné problémy
- vyhýbání se silným emocím
- příprava na určité chování
- posílení motivace
- patologické obavy umožní autonomnímu nervovému systému méně reagovat na averzivní představy - proces obávání tak paradoxně tlumí emoce ! -
- obtížně volí priority, mají priorit příliš mnoho, nepodstatné věci vnímají jako vážný problém, vše je problém, neřeší věci systematicky, ale metodou pokus-omyl, jsou snadno vyčerpaní
obavy/starosti jsou zdánlivým řešením situace/jakoby už tím situace byla řešena, slouží vyhýbavému chování (strachuji se pořád dokola, místo abych s tím začal něco dělat či se vystavil tomu nejhoršímu možnému výsledku)
- místo řešení v chování a emočnímu zpracování (vystavit se strachu) o problému mudruje, intelektualizuje ho, skutečnému řešení se však vyhne
- pacient mají nižší reaktivitu na stresové podněty než zdraví !!!
- - tlak, tep, kortizol po stresujícím podnětu jen malým zvýšením aktivity !!! - evolučně spíše "zmrznutí" než "bojuj nebo uteč"...
pacient se silným emocím vyhýbá, obavy zeslabují i vegetativní reakce, epizody obav/starostí snižují reakci na případný stres
HYPERVIGILANCE: stálá zvýšená pozornost pro možné ohrožení - nechce silné emoce, musí být stále připraven..velmi se silných emocí obává, asi nízká tolerance na ně (špatně je snáší, silně ho zraňují, proto krunýř proti nim paradoxně z úzkostných obav, které jsou nepříjemné, ale nejsou tak intenzivně prožívané jako akutní stres: takže volí raději permanentní napětí/úzkost)
v nebezpečí nereaguje tak silně, ale platí za to stálým něpatím
změnit rigidní kognitivní psotupy, myslet systematicky, z více úhlů pohledu, nevidět vše jen v jediné ohrožující rovině!!!
naučit se snášet silné emoční tělesné reakce!
proti konceptu ABSOLUTNÍHO ZLA
jádrem často STRACH ZE SMRTI - dětské děsivé fantazie
vystavit se těmto katastrofickým představám - a zjistí, že to zas taková hrůza není, že to může být vnímáno až jako směšné, nebo neohrožující, banální,...
problémy řešit chováním, nikoliv obavami, starostmi! ty nic neřeší, problém nafukují, pořád se opakují atd.
vystavit se plně, realisticky a doc detailů nejhorším možným katastrofickým/tragickým scénářům
obavy přetrvávají, protože jsou špatně zpracovány: vracejí se, protože se jim pacient snaží vyhnout - navíc tlumí silnější emoce, takže pacient má slast/zisk z choroby
místo A CO KDYŽ... vystavit se představě UŽ SE TO DĚJE....PRÁVĚ TEĎ, A NEJHŮŘE, JAK VŮBEC MŮŽE!...
habituovat se na představu nejhorších možných událsotí
přehnanost, škodlivost představ
CO NEJHORŠÍHO SE MŮŽE STÁT?
JAKÉ TO MŮŽE MÍT NEJHORŠÍ DŮSLEDKY?
CO BYCH V PŘÍPADĚ KATASTROFY MOHL DĚLAT?
JAKÉ JINÉ ŘEŠENÍ BY JEŠTĚ BYLO MOŽNÉ?
---
OCD
je pro rozvoj nemoci klíčové potlačování (Wegner, Praško)?
možná ne, určitě ne tak moc, jak tvrdí
důležité je naladění, které je
a) úzkostné - strach z katastrofy, z hrůzostrašné Myšlenky, z tragických následků
b) vztek, zuřivost: šílený vzdor/odpor, snaha myšlenku zničit, vytěsnit, umlčet, vyškrábnout si z mozku
vztek produkuje potlačování myšlenky, ale zřejmě někdy TAKÉ její vzdorovité vyslovování: natruc ji dítě říká otci/Bohu/autoritě/superegu jako trucovité zuřivé děcko
vztek způsobuje sebe-zhnusení, prudký diskomfort, někdy i sebevražedné tendence
k zuřivosti někdy dováděn i tím, že myšlenka se stále znova vrací
jde o specifické naladění: úzkost spíše zpočátku (panika, že myšlenka přichází), pak spíš vnitřní zuřivost, běsnění - je v tom napětí (je to neslučitelné s ospalostí), vybuzení
jde o vnitřní agresi, vnitřní sadistické i masochistické sebe-trestání: je v tom tedy i kus slasti...
nutnost kognitivní restrukturalizace: nikoliv myšlenka způsobuje daný stav, ale spíše mé emocionální naladění, které je sebenaplňujícím se proroctvím, sebeposilující se zpětnovazebnou smyčkou...když se myšlenky bojím, zaplaví mě...když se jí nebojím, tak ne...sílu jí dává jen můj strach...
takže je to vlastně snadné: když se myšlenky nebojím, nic se nestane...ale někdy (stres, tenze) je obtížné se nebát, získat nadhled a náhled
chce to trpělivost, naučit se myšlenku tolerovat, naučit se s ní žít...uvolnit se
OCD pacient si myslí, že problémem je sama myšlenka, nemá náhled na to, že je bezvýznamným algoritmem
v naladění je přítomen ještě třetí prvek:
c) magično, něco, co přitahuje a děsí, co má obrovský význam, posvátno, náboženství jediné věty (stejně jako Hare Krišna!)
a také:
d) slast z jednoduchého mechanického opakování (jako onanie, jako sex, jako mechanické bubnování, Hare Krišna, mantra)
a také:
e) konflikt mezi složkami osobnostmi: já vs. Bůh/otec/superego - vztek, boj, zuřivost: vzdorovité děcko trestáno mstivým a tvrdým otcem, natruc vzdorující a současně se snažící myšlenku tvrdě odstranit
jakoby dvě části ega:
a) vzdorovité děcko naschvál myšlenku znovu a znovu vykřikující
b) represivní ego snažící se myšlenku odstranit, zničit
povrchně se zdá, že část b) je ta část, které vzdoruje část a) (tedy a-část je dítě, b-část pak Otec nebo Bůh)
myslím, že to tak není u b-části
b-část není Otec nebo Bůh (to už spíš superego), je to ale spíše ta část já, která chce mít klid, čistou mysl...zatímco a-část je ta část ega, která zuří, že klid není možný a hledá vnější příčinu stavu (Bůh, který to dovolí...a když mě trestá, tak ať má alespoň důvod, takže to vyslovím schválně znova)
jde opravdu o dvě části ega?
spíše je to ego, které se snaží myšlenku odstranit..a když to nejde, naštve se, a schválně ji samo vyslovuje
není ale jasné, odkud myšlenka přichází...opravdu ji vyslovuje ego samo, nebo ji spíš jenom slyší, ač se s ní ČÁSTEČNĚ identifikuje?
někdy ho myšlenka napadá (doslova), vpadne do mysli, zaskočí, vyleká, a ihned krajně rozruší, mobilizuje
myšlenka má části, neozývá se vždy celá, ale obvykle její začátek, nebo poslední slovo, někdy slova podobně znějící nebo mající podobný význam (asociace)
jakým hlasem myšlenka zní? mým?! neosobním? jak kdy..je dobré ji neustále reinterpretovat, protože kořenem nemoci je fixace, konzervace této myšlenky, nedotknutelnost tohoto hrozivého a významného Objektu
jak se myšlenka v hlavě ozývá? jakoby začínala znít sama..a já se k ní postupně - neodolatelně přitahován její silou a významem, ale i její ďábelskostí - přidávám...
jako bych ji vyslovovat musel
myšlenku násilně ZADRŽUJI, zastavuji, aby se nerozvinula do všech svých slov...toto blokování je unavující, mysl je pak napjatá
v myšlence je silné emoční/energické jádro, je to zdroj mnohé slastné (až orgiastické) energie...je v ní síla, agrese, vzpoura proti Autoritě
možná ne, určitě ne tak moc, jak tvrdí
důležité je naladění, které je
a) úzkostné - strach z katastrofy, z hrůzostrašné Myšlenky, z tragických následků
b) vztek, zuřivost: šílený vzdor/odpor, snaha myšlenku zničit, vytěsnit, umlčet, vyškrábnout si z mozku
vztek produkuje potlačování myšlenky, ale zřejmě někdy TAKÉ její vzdorovité vyslovování: natruc ji dítě říká otci/Bohu/autoritě/superegu jako trucovité zuřivé děcko
vztek způsobuje sebe-zhnusení, prudký diskomfort, někdy i sebevražedné tendence
k zuřivosti někdy dováděn i tím, že myšlenka se stále znova vrací
jde o specifické naladění: úzkost spíše zpočátku (panika, že myšlenka přichází), pak spíš vnitřní zuřivost, běsnění - je v tom napětí (je to neslučitelné s ospalostí), vybuzení
jde o vnitřní agresi, vnitřní sadistické i masochistické sebe-trestání: je v tom tedy i kus slasti...
nutnost kognitivní restrukturalizace: nikoliv myšlenka způsobuje daný stav, ale spíše mé emocionální naladění, které je sebenaplňujícím se proroctvím, sebeposilující se zpětnovazebnou smyčkou...když se myšlenky bojím, zaplaví mě...když se jí nebojím, tak ne...sílu jí dává jen můj strach...
takže je to vlastně snadné: když se myšlenky nebojím, nic se nestane...ale někdy (stres, tenze) je obtížné se nebát, získat nadhled a náhled
chce to trpělivost, naučit se myšlenku tolerovat, naučit se s ní žít...uvolnit se
OCD pacient si myslí, že problémem je sama myšlenka, nemá náhled na to, že je bezvýznamným algoritmem
v naladění je přítomen ještě třetí prvek:
c) magično, něco, co přitahuje a děsí, co má obrovský význam, posvátno, náboženství jediné věty (stejně jako Hare Krišna!)
a také:
d) slast z jednoduchého mechanického opakování (jako onanie, jako sex, jako mechanické bubnování, Hare Krišna, mantra)
a také:
e) konflikt mezi složkami osobnostmi: já vs. Bůh/otec/superego - vztek, boj, zuřivost: vzdorovité děcko trestáno mstivým a tvrdým otcem, natruc vzdorující a současně se snažící myšlenku tvrdě odstranit
jakoby dvě části ega:
a) vzdorovité děcko naschvál myšlenku znovu a znovu vykřikující
b) represivní ego snažící se myšlenku odstranit, zničit
povrchně se zdá, že část b) je ta část, které vzdoruje část a) (tedy a-část je dítě, b-část pak Otec nebo Bůh)
myslím, že to tak není u b-části
b-část není Otec nebo Bůh (to už spíš superego), je to ale spíše ta část já, která chce mít klid, čistou mysl...zatímco a-část je ta část ega, která zuří, že klid není možný a hledá vnější příčinu stavu (Bůh, který to dovolí...a když mě trestá, tak ať má alespoň důvod, takže to vyslovím schválně znova)
jde opravdu o dvě části ega?
spíše je to ego, které se snaží myšlenku odstranit..a když to nejde, naštve se, a schválně ji samo vyslovuje
není ale jasné, odkud myšlenka přichází...opravdu ji vyslovuje ego samo, nebo ji spíš jenom slyší, ač se s ní ČÁSTEČNĚ identifikuje?
někdy ho myšlenka napadá (doslova), vpadne do mysli, zaskočí, vyleká, a ihned krajně rozruší, mobilizuje
myšlenka má části, neozývá se vždy celá, ale obvykle její začátek, nebo poslední slovo, někdy slova podobně znějící nebo mající podobný význam (asociace)
jakým hlasem myšlenka zní? mým?! neosobním? jak kdy..je dobré ji neustále reinterpretovat, protože kořenem nemoci je fixace, konzervace této myšlenky, nedotknutelnost tohoto hrozivého a významného Objektu
jak se myšlenka v hlavě ozývá? jakoby začínala znít sama..a já se k ní postupně - neodolatelně přitahován její silou a významem, ale i její ďábelskostí - přidávám...
jako bych ji vyslovovat musel
myšlenku násilně ZADRŽUJI, zastavuji, aby se nerozvinula do všech svých slov...toto blokování je unavující, mysl je pak napjatá
v myšlence je silné emoční/energické jádro, je to zdroj mnohé slastné (až orgiastické) energie...je v ní síla, agrese, vzpoura proti Autoritě
já, prostor, objekt
slova vytváří objekty
slovo "prostor", "já"
snaha vidět prostor i subjekt (já) jako "vnější objekty"
v tom je vynechám samotný pohled, perspektiva toho, kdo se dívá, že se dívá, odkud se dívá
jakoby jednoduše byly...bez perspektivy, vědomí, pohledu
krajina bez perspektivy, ze které je viděna
já bez sebe sama (sebeodcizení, sebezvěcnění)
já bez aktivity, kterou sebe uchopuje, bez vztahu k sobě, bez vidění sebe sama
sebevidění...rozporný pojem
různé domény se vztahují k TÉMUŽ já...já vidím, slyším, vzpomínám, konám
já tedy je obsahově chudé
je to základ, bod, střed, jednota
iluze přetrvávajícího já...daná možná podivnými atraktory (viz dále)...sebezesilujícími se smyčkami do sebe uzavřenými...pocit roztažené přítomnosti, který má vlastní časovou dimenzi, hloubku, jisté přetrvávání, zauzlení v sobě samém, zacyklení...(důležité!)...pocit kontinuity...
slovo "prostor", "já"
snaha vidět prostor i subjekt (já) jako "vnější objekty"
v tom je vynechám samotný pohled, perspektiva toho, kdo se dívá, že se dívá, odkud se dívá
jakoby jednoduše byly...bez perspektivy, vědomí, pohledu
krajina bez perspektivy, ze které je viděna
já bez sebe sama (sebeodcizení, sebezvěcnění)
já bez aktivity, kterou sebe uchopuje, bez vztahu k sobě, bez vidění sebe sama
sebevidění...rozporný pojem
různé domény se vztahují k TÉMUŽ já...já vidím, slyším, vzpomínám, konám
já tedy je obsahově chudé
je to základ, bod, střed, jednota
iluze přetrvávajícího já...daná možná podivnými atraktory (viz dále)...sebezesilujícími se smyčkami do sebe uzavřenými...pocit roztažené přítomnosti, který má vlastní časovou dimenzi, hloubku, jisté přetrvávání, zauzlení v sobě samém, zacyklení...(důležité!)...pocit kontinuity...
jáství
momentální jáství: zvláštní látka/naladění/nabité pocity
má omezený počet rysů/obsahů...jistě, má dispozice spojit se s dalšími, ale aktuálně je obsahově chudé
já se roztahuje (heideggerův pobyt) a stahuje (descartovo izolované ego cogito) jako žvýkačka
cítím v krizi (řešení nových problémů) já nejvíc nebo nejmíň? obojí návrhy tu jsou...že se já aktiviuje, protože nový problém...i že mizí, protože tělo je pohlceno řešením nového problému
neobjevuje se já jen tehdy, když o něm přemýšlím, jako hlavní postava/centrum příběhu, který prochází myslí?
já je taky distance či otevřenost k vnějšku, vztah k vnějšku, já je propojené, konkurence a kooperace, já je značně kulturní - spletené se sdílených vět
já a jazyk - Dennett - velmi důležité...až s jazykem větší integrace, slova se stávají významovými uzly/křižovatkami, zachycují procesy, modelují je jako objekty, takto vzniká i model "já" jakožto slovo - významový uzel, křižovatka asociativní sítě významů, tedy dalších slov (původně nahlas vyslovovaných artikulovaných zvuků ale dítě má pro artikulace vrozené dispozice, stejně pro síť vztahů různých těchto zvuků)
já a pohyb - odlišení vlastních pohybů od jiných - já jako konatel
vidím, jak se dívám: objektivizace
vidím se v prostoru, odděleného od prostoru, jako prostorovou věc...atd...reifikace prostoru bez perspektivy, bez pohledu, bez toho, kdo se dívá
má omezený počet rysů/obsahů...jistě, má dispozice spojit se s dalšími, ale aktuálně je obsahově chudé
já se roztahuje (heideggerův pobyt) a stahuje (descartovo izolované ego cogito) jako žvýkačka
cítím v krizi (řešení nových problémů) já nejvíc nebo nejmíň? obojí návrhy tu jsou...že se já aktiviuje, protože nový problém...i že mizí, protože tělo je pohlceno řešením nového problému
neobjevuje se já jen tehdy, když o něm přemýšlím, jako hlavní postava/centrum příběhu, který prochází myslí?
já je taky distance či otevřenost k vnějšku, vztah k vnějšku, já je propojené, konkurence a kooperace, já je značně kulturní - spletené se sdílených vět
já a jazyk - Dennett - velmi důležité...až s jazykem větší integrace, slova se stávají významovými uzly/křižovatkami, zachycují procesy, modelují je jako objekty, takto vzniká i model "já" jakožto slovo - významový uzel, křižovatka asociativní sítě významů, tedy dalších slov (původně nahlas vyslovovaných artikulovaných zvuků ale dítě má pro artikulace vrozené dispozice, stejně pro síť vztahů různých těchto zvuků)
já a pohyb - odlišení vlastních pohybů od jiných - já jako konatel
vidím, jak se dívám: objektivizace
vidím se v prostoru, odděleného od prostoru, jako prostorovou věc...atd...reifikace prostoru bez perspektivy, bez pohledu, bez toho, kdo se dívá
redukcinonismus
kvarky a jejich agregáty
ale co teorie, vědomí, (třeba i falešná) zkušenost?...je to něco, relativně kompaktní entita...lze říct, že je to jen agregát a ne celek?
nezískaly však zde kvarky spojením/interakcí s dalšími kvarky nové vlastnosti? nebo je to jen jiná úroveň popisu (hrubá aproximace)? ontologie nebo epistemologie?
a co kauzalita? mezi čím probíhá? mezi událostmi, kvarky? nebo je to falešný pojem vhodný pro predikce, ale ontologicky neplatný? pokud navíc není čas?
ale co teorie, vědomí, (třeba i falešná) zkušenost?...je to něco, relativně kompaktní entita...lze říct, že je to jen agregát a ne celek?
nezískaly však zde kvarky spojením/interakcí s dalšími kvarky nové vlastnosti? nebo je to jen jiná úroveň popisu (hrubá aproximace)? ontologie nebo epistemologie?
a co kauzalita? mezi čím probíhá? mezi událostmi, kvarky? nebo je to falešný pojem vhodný pro predikce, ale ontologicky neplatný? pokud navíc není čas?
problém qualií
1) slovník neurověd je navržený na vnější pohled, má omezení
2) jde o dva popisy pro jednu věc (zevnitř a zvenčí), ale ještě tu jednu věc neumíme přesně lokalizovat - a to ani zevnitř, ani zvenčí
introspekce taky neudává přesnou ontologii, možná je zcela falešná a je to jen pragmatická predikce chování druhých i sebe (Dennettovy intencionální strategie)
ale qualia bychom neměli popřít Skinnerovsko-Rylovsky hned, ani je zase Nagelovsko-Searlovsko-Chalmersovsky postulovat jako jasnou věc
pokud existují, jistě ne tak, jak se "evidentně" jeví intuici, ale méně zřetelně, méně zformovaně
jistě však slovník lidové psychologie říká něco z jiné perspektivy než slovník neurověd - může být vágnější i hodně klamný, ale stejně ho nemůžeme zcela vyloučit, protože ukazuje zjevnou mez slovníku neurověd
podobně pojem já - jáství není to, co si pod ním představujeme, ale není to ani nic...jen je těžké najít slovník, jak ho uchopit
2) jde o dva popisy pro jednu věc (zevnitř a zvenčí), ale ještě tu jednu věc neumíme přesně lokalizovat - a to ani zevnitř, ani zvenčí
introspekce taky neudává přesnou ontologii, možná je zcela falešná a je to jen pragmatická predikce chování druhých i sebe (Dennettovy intencionální strategie)
ale qualia bychom neměli popřít Skinnerovsko-Rylovsky hned, ani je zase Nagelovsko-Searlovsko-Chalmersovsky postulovat jako jasnou věc
pokud existují, jistě ne tak, jak se "evidentně" jeví intuici, ale méně zřetelně, méně zformovaně
jistě však slovník lidové psychologie říká něco z jiné perspektivy než slovník neurověd - může být vágnější i hodně klamný, ale stejně ho nemůžeme zcela vyloučit, protože ukazuje zjevnou mez slovníku neurověd
podobně pojem já - jáství není to, co si pod ním představujeme, ale není to ani nic...jen je těžké najít slovník, jak ho uchopit
Žižek - Mluvil tu někdo o totalitarismu?
199 redukce ontologie (ontologických kategorií) na gramatiku předpokládá ontologicko-kategoriální určení vztahu mezi gramatickými a ontologickými pojmy (!)
199-200 fundace naší zkušenosti je nemožná, a současně nutná (!)
différance nám brání svět poznat a současně je ve světě spolu s prastopou všude, ve všech živých i neživých entitách
- namítám, že je to nesmysl: pokud mi différance v poznání brání, nemůžu ji všude nacházet...
202-3 já je prázdno, kolem něhož se strukturují entity, události - nemáme pozitivní ideu/reprezentaci já, z toho ale neplyne, že já neexistuje, je sto střed bouře, prázdno v centru ustavičného víru duševních údálostí
203 já je nekonečným toužením po získání pevného podloží, nekonečným procesem sjednocování
16 vina/dluh v křesťanství uvalována/přisuzována samotným aktem odpuštění (!)
199-200 fundace naší zkušenosti je nemožná, a současně nutná (!)
différance nám brání svět poznat a současně je ve světě spolu s prastopou všude, ve všech živých i neživých entitách
- namítám, že je to nesmysl: pokud mi différance v poznání brání, nemůžu ji všude nacházet...
202-3 já je prázdno, kolem něhož se strukturují entity, události - nemáme pozitivní ideu/reprezentaci já, z toho ale neplyne, že já neexistuje, je sto střed bouře, prázdno v centru ustavičného víru duševních údálostí
203 já je nekonečným toužením po získání pevného podloží, nekonečným procesem sjednocování
16 vina/dluh v křesťanství uvalována/přisuzována samotným aktem odpuštění (!)
Hawking - Velkolepý plán
ani minulost není pevně dána
ani budoucnost
tím se mění povaha kauzality
STR ruší koncept současnosti, ale zachovává kauzalitu v časoprostorovém kontinuu (díky limitní rychlosti šíření signálu, tedy díky "c")
má otázka: dobře, současnost je širší, ale mizí docela? zjevně dinosaury dnes z ŽÁDNÉ relativní perspektivy nemůžeme považovat za současné s některými z událostí z 21. století...i díky konstantě "c"...nebo snad z velké vzdálenosti/rychlosti přece jen ano?
jsou-li vše jen věčné události časoprostorového kontinua (věčné body, okamžiky, události), musí tyto věčné body zahrnovat i naše omezené perspektivy...jak si představit událost bez perspektivy? OK, jde o čtyřdimenzionální souřadnici, ale lze vynechat perspektivu?
a co redukcionismus? přechod z kvant do makrosvěta? mění se povaha kvant? získají, když se spojí, jiné vlastnosti? jde jen o jinou úroveň popisu nebo o jinou ontologii?
ani budoucnost
tím se mění povaha kauzality
STR ruší koncept současnosti, ale zachovává kauzalitu v časoprostorovém kontinuu (díky limitní rychlosti šíření signálu, tedy díky "c")
má otázka: dobře, současnost je širší, ale mizí docela? zjevně dinosaury dnes z ŽÁDNÉ relativní perspektivy nemůžeme považovat za současné s některými z událostí z 21. století...i díky konstantě "c"...nebo snad z velké vzdálenosti/rychlosti přece jen ano?
jsou-li vše jen věčné události časoprostorového kontinua (věčné body, okamžiky, události), musí tyto věčné body zahrnovat i naše omezené perspektivy...jak si představit událost bez perspektivy? OK, jde o čtyřdimenzionální souřadnici, ale lze vynechat perspektivu?
a co redukcionismus? přechod z kvant do makrosvěta? mění se povaha kvant? získají, když se spojí, jiné vlastnosti? jde jen o jinou úroveň popisu nebo o jinou ontologii?
Wolpert: mozek slouží jen k pohybu (adekvátním pohybovým akcím a reakcím)
vynikající zde:
http://www.ted.com/talks/daniel_wolpert_the_real_reason_for_brains.html
(dej si české titulky)
jáství: odlišení vnějších a vnitřních vlivů
neurální simulátor simuluje/predikuje pohybové akce těla a srovnává (a pak koriguje) je se zpětnovazebnými smyslovými vstupy (zda dochází k takové pohybové akci, jak předvídal) - rozdíly přikládá vnějším příčinám (plus nahodilý šum plus vnitřní poruchy, zpomalení)
když druhého udeřím, myslím, že ho to bolí méně - neurální simulátor tak zkresluje mé vnímání (odečítá od vjemu jeho pseudokopii, tedy prediktivní simulaci úderu)...to je zajímavé, ale blíže nevysvětluje
v pohybových reakcích všichni podobní a hodně stereotypní
http://www.ted.com/talks/daniel_wolpert_the_real_reason_for_brains.html
(dej si české titulky)
jáství: odlišení vnějších a vnitřních vlivů
neurální simulátor simuluje/predikuje pohybové akce těla a srovnává (a pak koriguje) je se zpětnovazebnými smyslovými vstupy (zda dochází k takové pohybové akci, jak předvídal) - rozdíly přikládá vnějším příčinám (plus nahodilý šum plus vnitřní poruchy, zpomalení)
když druhého udeřím, myslím, že ho to bolí méně - neurální simulátor tak zkresluje mé vnímání (odečítá od vjemu jeho pseudokopii, tedy prediktivní simulaci úderu)...to je zajímavé, ale blíže nevysvětluje
v pohybových reakcích všichni podobní a hodně stereotypní
Kaku - Fyzika budoucnosti
k čemu emoce? stanovení hodnot, důležitosti, odlišení přítomnosti od minulosti a budoucnosti, povely k akci, k rozhodnutí
bez emocí se nerozhodnu (nekonečné rozhodování)
bez emocí se nezakouším: cítím, tedy jsem
63 čtení myšlenek? myšlenky ale většinou nejsou přesně formulovány (Dennett!)
76 mozek je digitální i analogový - přenášejí spojité i diskrétní signály
89 myšlenku možná tvoří jen několik tisíc neuronů
96 vědomí simuluje budoucnost a vymýšlí strategie
98 schopnost odložit uspokojení - vyšší úroveň vědomí - vidí vzdálenější a podrobnější možné budoucnosti, důsledky - nakonec cílem vědomí získat vyšší uspokojení v budoucnu - a slast/strast zas jen evoluční funkcí, pohnutkou k jednání za účelem reprodukce...a k čemu mechanická replikace? jen tak? nebo zas nějaká funkce/zákon?!
105 Minski: fyzikální závist: chceme jednu teorii vědomí, nic takového není, je to evolučně smontováno mnoho postupů jimž souhrnně říkáme "vědomí"...mnoho mini-mozků, každý určen k nějaké úloze, vzájemně nesouvisející algoritmy a techniky
bez emocí se nerozhodnu (nekonečné rozhodování)
bez emocí se nezakouším: cítím, tedy jsem
63 čtení myšlenek? myšlenky ale většinou nejsou přesně formulovány (Dennett!)
76 mozek je digitální i analogový - přenášejí spojité i diskrétní signály
89 myšlenku možná tvoří jen několik tisíc neuronů
96 vědomí simuluje budoucnost a vymýšlí strategie
98 schopnost odložit uspokojení - vyšší úroveň vědomí - vidí vzdálenější a podrobnější možné budoucnosti, důsledky - nakonec cílem vědomí získat vyšší uspokojení v budoucnu - a slast/strast zas jen evoluční funkcí, pohnutkou k jednání za účelem reprodukce...a k čemu mechanická replikace? jen tak? nebo zas nějaká funkce/zákon?!
105 Minski: fyzikální závist: chceme jednu teorii vědomí, nic takového není, je to evolučně smontováno mnoho postupů jimž souhrnně říkáme "vědomí"...mnoho mini-mozků, každý určen k nějaké úloze, vzájemně nesouvisející algoritmy a techniky
Hamer - Geny a osobnost
u nejúzkostlivějších podíl dědičnosti 70-90 %
na úzkostlivost malý vliv socioekon. status, obecné způsoby chování, vyučovací systém, sousedské vztahy
úplně stejné geny mohou za úzkost i depresi
geny za úzkostlivost mohou i za vyšší sex. touhu, proto se rozšířily
po půl roce se vrátí nálada po velké tragedii i výhře v loterii k normě, každý daný svůj stav štěstí v mozku na celý život (zjednodušeno: trauma zvyšuje úzkostlivost)
na úzkostlivost malý vliv socioekon. status, obecné způsoby chování, vyučovací systém, sousedské vztahy
úplně stejné geny mohou za úzkost i depresi
geny za úzkostlivost mohou i za vyšší sex. touhu, proto se rozšířily
po půl roce se vrátí nálada po velké tragedii i výhře v loterii k normě, každý daný svůj stav štěstí v mozku na celý život (zjednodušeno: trauma zvyšuje úzkostlivost)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)