Nemožnost Aristotelova "důkazu" zákona sporu a role zákona sporu ve struktuře jáství

Aristoteles osciluje mezi pojetím, že zákon sporu dokázat nelze, ale je daný, a koncepcí, že důkaz je v podstatě pragmatický: nelze myslet a jednat jinak. S druhým pojetím nesouhlasím, spíše se přikláním k Wittgensteinově pojetí v jeho spisu "O jistotě": zákon sporu je nedokazatelný a nepředstavuje dokonce ani žádné vědění či pozitivní poznání, protože o poznání lze pochybovat a je falzifikovatelné, zatímco princip sporu poznání zakládá, tvoří jeho logickou kostru. Je nesmyslné s Aristotelem říkat, že zákon sporu je dokazatelný nebo nedokazatelný, že platí nebo neplatí. O zákonu sporu nelze pochybovat, protože pochybnost zakládá. Nelze ho dokázat, protože garantuje smysluplnost každého důkazu i smysl každého smyslu a významu. Zákon sporu tvoří také základní kostru struktury jáství, které - vedle sebezáchovného pudu a své časové formy - není ničím utvářeno tak silně. Zákon sporu dává jáství základní jednotu, která se každým okamžikem mění, ale zákon sporu dává jáství - už podle Fichteho - základní kontinuální identitu. Důležité je říci, že zákon sporu není pravdivý, ale je základem každé další pravdy, je to nutná danost, která každou další nutnost a danost - včetně své vlastní - zakládá. Nutnost a danost, založené zákonem sporu, byly v tvrzení o nutné danosti zákona sporu autoreferenčně užity na něj samotný, což je do důsledku vzato také chybné pojetí: zákon sporu je jednoduše všudypřítomnou konstantou lidského myšlení a víme o jeho přítomnosti zase jen díky jemu samotnému.