Analýza analytické metody

Analytická metoda předpokládá, že svět (text či jiný celek) je dělitelný na části. Tento předpoklad je nedokázaný.

Dále předpokládá, že dělení nakonec někde končí: u dále nedělitelných, jednoduchých jednotek. Nedokázáno.

Dále, že vyšší jednoty jsou nepodstatné. Neodkázáno.

Dále, že podstatou světa (textu, libovolného celku) jsou právě vztahy mezi jednoduchými prvky. Nedokázáno.


Dále, že celky neexistují, existují jen propojené jednoduché prvky. Nedokázáno.

Dále, že silná emergence neexistuje, nárůst kvantity nevede v novou kvalitu, vše je jen opakováním stejných základních interakcí jednoduchých prvků. Nedokázáno.

Dále, že v jednoduchých prvcích je ukryta substance světa či textu, všechny jeho zákony a vlastnosti. Nedokázáno.

Dále, že kauzalita (či jakýkoliv jiný vztah a interakce) existuje nakonec jen mezi jednoduchými prvky, nikoliv mezi složenějšími a jednoduššími prvky, už vůbec ne mezi celkem a jeho částí, tedy neumožňuje myslet sebeorganizaci a sebevývoj systému. Nedokázáno.

Dále, že svět či text má jenom jeden jasně artikulovatelný význam či zákon, který je tvořen výsledkem analýzy. Tento význam či zákon je dán vztahem jednoduchých prvků a je definitivní (protože údajně analýza nemůže postupovat dál: narazila na údajně dále nedělitelné jednoduché prvky). Nedokázáno.

Dále, že pravda, smysl, význam a zákon světa či textu se nachází v hloubce, u základu, po odstranění (redukci) složitějších jednot, složitějších vztahů, plurality různých kvalit a modalit, vln a pohybů světa či textu jako celku. Nedokázáno.


Analýza předpokládá, že svět/text má podobu lega: jednoduché prvky určují všechny možné jejich vzájemné kombinace, vztahy a agregáty z nich. Nedokázáno.

Analytik v toto musí věřit, chce-li věřit v účinnost své metody.

Analýza je mnohým z nás přirozená: často soudím, že smysl věci pochopím, když si ji rozparceluji na jednodušší části a pak hledám vztahy mezi nimi. Jenomže bych analýze neměl propadnout, měl bych se vždy znovu vracet k celku, abych něco důležitého nezredukoval, hrubozrnnou analýzou neodstranil.

Celky nejsou agregáty, analýza není definitivní, ale jen pomocnou metodou k pochopení celku.

Analytická filozofie a jazyk (a případ Heidegger)

Analytická filozofie si myslí, že jazyk je pro lidské poznání klíčový - že jsme do značné míry "vězni jazyka". Jistě, empirističtí analytikové považují za vstupní prvek "smyslová data", která jsou dále ale převáděna na "propozice", tedy na významy vět.

Je třeba nahlédnout, že mnoho z lidské zkušenosti není přesně do jazyka převoditelné. To však analytikové nevidí: co nelze říci jasně, to podle nich ani neexistuje.

To se ukazuje třeba na jejich chápání Heideggera. Analyzují významy jeho vět, avšak to není to, co chtěl Heidegger sdělit: významy jeho vět ve skutečnosti jen odkazují (ukazují, jako šipky směrují) k jazykově přesně nevyjádřitelné realitě, která však také existuje, byť není jazykem zprostředkovatelná jasně, ale jen pomocí věc obkružujících metafor, poukazů, analogií ap.

Není se potom čemu divit, když analytikové Heideggera zesměšňují - nepochopili ho totiž. Nechce říci to, co doslova říká (jak předpokládají), ale tím, co doslova říká, jen poukazuje k tomu, co se doslova říci nedá.

Analytikové u Heideggera dále zesměšňují jeho údajně patetický styl psaní, sugestibilitu, manipulativnost, emotivnost textu. Jsou však jisté skutečnosti, které nelze chápat, jsme-li naladěni "chladně racionálně", ale skrze určitou náladu či naladěnost se můžeme teprve mnohému ze světa otevřít, mít s tím zkušenost, zakusit to.

Analytik to všechno převede do vět, které považuje za triviální, nesmyslné nebo kontradiktorické. Nerozumí,  že údajná banalita získá svůj význam až tehdy, když ji prožijeme, údajný nesmysl nelze bez jisté naladěnosti vůbec pochopit a údajná kontradikce se jen pokouší vyjádřit to, co přímo v jazyce vyjádřit nelze.

Problematický je také analytický přístup k textu. Filozofický text totiž není pouhým agregátem vět, úsudků či argumentů (i  když ty v něm tvoří nepostradatelnou složku), ale také určitým celkem, sítí.

 Každý autor chápe významy běžně ve filozofii používaných termínů jinak, je tedy třeba z kontextu textu pochopit právě jeho pojetí. Analytik obvykle jen mechanicky vezme termíny a dá jim obvyklý (nikoliv autorův) význam.

Také argumenty se obvykle v textu nevyskytují izolovaně, ale autor je vyslovuje v průběhu toho, jak se text dál a dál rozvíjí. Analytik, pokud neanalyzuje vysloveně mechanicky větu po větě, argument po argumentu, zohledňuje maximálně kontext kapitoly, nikoliv kontext celého textu. To mu totiž jeho metoda, která potřebuje pracovat jen s malými jednotkami, ani neumožňuje. Analytik analýzou text štěpí a krájí, nerespektuje jeho vyšší jednoty a jednotky s odůvodněním, že nejsou údajně podstatné.

Analytik předpokládá, že text je nakonec jen propojením jednoduchých prvků (propozic, úsudků a vztahů mezi úsudky), čímž mu mnoho vrstev textu (a vztahů mezi nimi) uniká.

Jiný přístup k textu by spočíval v sledování toho, jak se text postupně rozvíjí, proměňuje, kam směřuje a odkud, z jakých autorských pohnutek pramení, kam chce autor čtenáře vést, jak text se čtenářem interaguje, jakou zkušenost s ním čtenář získává. Tento jiný přístup by sledoval proměny textu jako proměny vodního toku, který kontinuálně i s některými přetržkami vede od pramene až k svému ústí (od prologu k epilogu).

Jiný přístup k textu se pokouší zachytit jeho bohatost a košatost, nehledá v textu neexistující základní a dále nedělitelné jednotky jako analytik, ale pracuje s mnoha různými jednotami textu, které nechce redukovat, ale spíš pochopit. Nejde mu o "hloubkový ponor" k atomům textu: ví, že neexistují. Neredukuje, snaží se rozumět.

Filozofický text není agregátem úsudků a ani jejich posloupností či sítí. Kdo si toto myslí, nefilozofuje, jen počítá.