zahrnuji sebe? Ne, jen své "jméno", tedy dojde k identifikaci s jménem "já, ego, vlastní jméno", dále se identifikuji s atributy, které "já" připisuji.
jak došlo k nalezené metapozice? byla reifikována jako vnější objekt, pak o ní mohlo být vypovídáno další, predikovány ji atributy.
zajímavý je právě akt onoho zvnějšnění, sebe-zvnějšnění, kdy z procesů, kterými jsem, které žiji, zpětně dělám vnější objekty, o kterých mohu mluvit: mluvím tak o svém smutku jako o vnějším objektu, takže se odosobním, odtrhnu se od něj, zvnějšním ho.
Při sebereflexi se jeví, že podobně zvnějším sám sebe, a pak o sobě mluvím jako o vnějším objektu. je to však iluze, dojde spíše k zvějšnění mé části. Tím odpadá problém nekonečné reflexe německého idealismu neumožňující nakonec vědomí, protože to se do nekonečna odsouvá vždy na vyšší, meta -, úroveň, a tak idealismus mohl ztotožnit já-subjekt s já-objektem pouze v pre-reflexivní absolutní bezprostřední jednotě např. fichtovského "sebe-kladení"
idealismus si všiml toho, že subjekt, tedy reflektující já, je jiný než objekt, tedy reflektované já, takže v "já" dochází k rozpadu na dvě části, které neuměl spojit aktem reflektování, ale postuloval jejich jednotu jako všechno předcházející (současně jejich rozpor vysvětloval vnitřním rozporem, vnitřními vztahy, kdy absolutno je samo-sobě-jiné, protikladnost v rámci jednoty)
neuměl překročit gramatickou mezeru první a třetí osoby, v podstatě karteziánský dualismus, kdy první osobou (já-subjekt, reflektující já) je res cogitans, třetí osobou potom já-objekt, res extenza
myslím, že to je nepřekročitelná dualita jazyka, subjekt-predikátová forma vět
já v meta-pozici se ztotožňuje s já-objektem v "pozici" (tedy dualita metapozice/pozice)
my však nemusíme hledat absolutní prereflexivní jejich jednotu, jde spíše o interakci dvou systémů mozku, jejich ČÁSTEČNÉ spojení...takže platí, že reflektující a reflektované já jsou JINÉ systémy v rámci jednoho mozku, systémy kooperující a částečně se aktem "sebereflexe" propojující
idealismu dále dělalo potíže, že neuměl uchopit vědomí, teda subjektivní pól, v našem slovníku metapozici...vše totiž uchopoval přes zprostředkování, přes reifikaci/objektivizaci daného - dané poznám v jeho jinobytí, zprostředkovaně skrze jeho zvnějšnění...tedy i sebe poznám jen zprostředkovaně, skrze své sebe-zvnějšnění, své jinobytí...pak se ale nelze divit, že dojde k sebeodcizení, k propasti, rozkolu
pravda je taková, že metapozice je tím, co promlouvá, až zpětně, retrospektivní rekonstrukcí a často fiktivně, poznáváme její podobu tím, že ji na základě paměťových stop rekonstruujeme...obsah metapozice už však není ve formě metapozice, ale ve formě pozice, tedy ve formě vnějšího objektu...
"Já jsem X" = aktuální obsah metapozice se ztotožňuje s aktuálním obsahem pozice
proces mající formu metapozice (tedy její momentální, neustále se měnící obsah) je v době svého průběhu (trvání, přetrvávání, dynamická změna, ale snad i "roztažená přítomnost" daného stavu) je vždy nereflektovaný, ale žitý, prožívaný, poci´tovaný, zakoušený v kontinuu kvalitativního prožívání, a až zpětně reifikovaný
metapozice je samotným stanovištěm, odkud řeč mluví, je to snad forma řeča sama, základní jazyková forma
problémem je, zda metapozice není jen jazykový konstrukt, zda je v řeči neustále přítomná, dále to, zda existuje jen jediný typ metapozice nebo jich je víc, zda může být metapozice bez subjektu, bez memu "ego", bez zakotvení v subjektivním naladění, emocionálním pozadí organismu
mnohdy se zdá, že metapozice je opravdu dosti od-osobněná, a-subjektivní, jd eo neosobní řeč, která se vede: z metapozice, ale bez subjektu
je však metapozice trvalou formou řeči? lze mluvit i bez ní? znamená metapozice vždy "uvědomění"? a není celé vědomí jen efektem metapozice či dokonce metapozicí samotnou?
metapozice je to, že řeč je o nečem, hovoří o něčem, referuje k něčemu...tedy reference, denotace, intencionalita n-řádů...
sebe-pohled předpokládá, že a) jsem b) vím, že jsem c) mohu hledáním (koncentrací, hloubáním) sebe sama nalézt, objevit své vlastnosti
reference: X referuje na Y
metapozice X mluví o Y
sebereflexivní metapozice: X mluví o Y a tvrdí: X = Y...já se zde ztotožňuji s něčím mi vnějším, s vnějším objektem, údajně s mým obrazem, dvojníkem, kopií, která však není subjektem jako já (není z první osoby), ale je formulována z perspektivy třetí osoby
jak můžu sebou hledat sebe, sebou popisovat sebe, sebou zpochybňovat sebe, mluvit k sobě samému?
jen neúplně, jde o části "já", o systémy v jednom mozku spolu interagující
a co sebe-proměna, foucaultovské stát se jiným, vystoupit ze sebe?
dle Hofstadtera:
a) tato tendence musí být v systému vždy už předem předepsaná
b) systém neopouští sebe, ale ruší jeden podsystém ve prospěch jiného, třeba širšího, identifikuje se s jinou, třeba volnější identitou)
c) musí zde být proměnou nezasažená báze, která ji přísně determinuje
d) i kdyby se systém měnil jako celek, nemůže se při tom destruovat: čím více se destruuje, tím méně je další destrukce schopen (autoreferenčí paradox LŽU, relativismus, skepse, sebe-vyvracení)
problém pravidel...potřebují zdůvodnění, ty potřebují své důkazy a takto do nekonečna...Hofstadter správně připomíná, že to vše se děje na mikrobázi mozku, která nefuguje podle logických algoritmů, ale spíše je zakládá, umožňuje, sama nepodléhá systému logického zdůvodňování, nekončí tedy v nekonečném regresu, ale její povaha/přirozenost vytváří základ, který už se nezdůvodňuje, podle kterého systém jednoduše funguje, např. zákon sporu...když se zeptáme, proč platí, odpovědět neumíme, ale jeho platnost shledáváme jako evidentní
problém nekonečné reflexe německého idealismu: v hierarchii meta-pozic, nebo na sebe vzájemně neaplikovatelných (aby se vyhl autoreferečnímu paradoxu) Russellovských typů typů stoupáme jakoby do nekonečna, ale jsme stále v duálním cyklu/kruhu metapozice/pozice, jen vždy nějaký prvek z metapozice klesne do pozice atd. do nekonečna: tedy iluze výstupu výše je jen točením se v kruhu!
k tomu Hofstadter, Douglas: I am a Strange Loop, Bacis Books, New York, 2007, s. 102:
dojem pohybu vzhůru v hierarchii..postupný posun vzhůru vede pouze k uzavřenému cyklu...zpětnovazebný vztah, podivná smyčka
ale tady je to trochu jinak: spíše obsah pozice bobtná, zahrnuje stále více obsahů, které předtím byli na meta-pozici
lze ale obsah metapozice plně abstrahovat od její formy a udělat z ní obsah pozice a vtisknout mu formu pouhé pozice, tedy jakoby vnějšího objektu? to je středobod problému německého idealismu, jeho snahy dojít k sebe-poznání i k poznání vůbec skrze zprostředkování...to je středobod i problému karteziánského dualismu a nemožnosti interakce "nezávislých" substancí
--
metapozice je však jakoby často čistá, opravdu odosobněným čistým duchem bez vlastností, jediným jejím obsahem je totální soustředění se na obsah pozice, abstrahuje tzv. od sebe, od svých "akcidentálií", stává se tzv. nezaujatým objektivním pozorovatelem bez vlastností a emocí...jediným jejím emočním obsahem/naladěním je právě onen odstup, distance od objektu, jeho nezaujatá analýza...
onen odstup, distance je právě to, co vytváří dualitu metapozice a pozice!
metapozice vypráví o něčem, co je od ní odděleno, co je jí vnější, jakoby z nadhledu, odstupu...sama je jen čistou formou nezaujatého odstupu
Heidegger se snaží pracovat opačně, snaží se s objektem totálně ztotožnit, stát se jím prožít si ho zevnitř, naplnit se jeho obsahem až po okraj
není to však totéž? pokaždé se snažíme nepřimíchávat do analýzy své vlastnosti! ale Gadamer a Žižek naopak říkají, že bez vlastní zaujatosti by bylo poznání nemožné...
dualita však zůstává u všech tří pozic, ať už se od objektu distancujeme, ztotožníme se s ním nebo říkáme, že ho vždy vidíme přes sebe, jsme tu pořád my a on, je tu ona propsat...i při onom ztotožnění jsme tu byli před ním dva a po něm, abychom vydali zprávu, se zase oddělujeme
ale ono heideggerovské ztotožnění je nejzajímavější: nechat mluvit věci samy skrze řeč, kterou neužíváme, ale jsme jí..a věci samy od řeči také nejsou oddělené...
vše by pak mohlo být jediným textem, dobře, ale nebyly by tu stále znaky, které mluví o jiných znacích? nebyl by zde onen vztah, kdy v sobě znak zahrnuje jiné znaky? a právě toto je vynořením se metastruktury...
kontinuita řeči je právě v tom, že nová věta či odstavec nějak navazuje na předešlé, tedy je v sobě implicitně zahrnuje, aby je rozvinul, zpochybnil, vyvrátil...
--
nakolik v nekonečné reflexi stoupáme vzhůru, a nakolik se točíme v kruhu?
zčásti obojí...duální forma metapozice/pozice zůstává zachována, pozice však obsahově bobtná (viz výše)
--
sídlí ego vždy v metapozici, nebo někdy i v pozici? je tedy ego vždy apercepcí, nebo někdy i percepcí?
--
když se metapozice identifikuje s něčím vnějším, její podstata (niternost, nereflektovaný pocit prožívání) uniká
současný obsah formy metapozice se na stanovišti/formě metapozice identifukuje s předchozím obsahem form,y metapozice, který nyní myslí už ve formě "pozice" !!!..duální forma zůstává, dokud nedojde k totálnímu ztotožnění, to už však pak není reflexe a myšlení, ale pouhý pocit, bytí...idealisté mluví o pre-reflexivní jednotě, která je dosažena opět "intelektuálním názorem" nebo spíše absolutním sebeprůnikem ducha, totálním ztotožnění se, kdy si uvědomíme, že rozpory, vztahy, negace, diference nejsou vnějšími, ale vnitřními, že rozpor je v srdci reality, která je přesto - nebo možná právě proto (?) - jednotná, ale současně dynamická, měnící se, snad vyvíjející se (nepřípustná teleologie?)
Schelling: vědomí vzniká návratem sama k sobě
chápu se jako celistvá živá jednota, silové pole, ohnisko, bod, střed, vnitřní síla
co je oním sebe-zpředmětněním? výstupem ze sebe a opětovným návratem do sebe...cyklické pulzování, střídání
stálá a prázdná forma metapozice vyvolává iluzi stálého a obsahově velmi bohatého subjektu, protože se ztotožňuje s různými obsahy, také se svými minulými stavy
jaký je obsah metapozice? není to vždy jen prázdná forma? zdá se, že jejím obsahem jsou různá emoční naladění, různé touhy, zaujatosti
není má úvaha chybná už ve svém jádru? nesubstancializoval, nereifikoval jsem nějaký aspekt jazyka jako údajnou trvalou formu, jako onu metapozici?
čtvrtek 10. října 2013
úterý 8. října 2013
TEORIE I PRAXE MOŽNÉ PSYCHOLOGICKÉ ANALÝZY: Jan Kraus vs. Kateřina Hrachovcová...a nakonec Tomášek Klus
když tělo mluví o některé ze svých identit, na okamžik se jí stává (jsem dcerou, benjamínkem, jsem nezávislý, jsem bohatý)...objeví se v něm ve zvýrazněné míře pohyby, gesta, tón, pohled, který dané identitě odpovídá
nebezpečné jsou otázky JAK SE MÁŠ, JAK SE CÍTÍŠ, MÁ TVŮJ ŽIVOT SMYSL, JSI ŠŤASTNÝ? i kdyby předtím člověk byl v pohodě, sugerují mu, že musí hledat pro to důkaz a má-li být upřímný, i proti-důkazy, což mu pohodu může hned zničit...
zajímavý je zde vztah Kraus vs. Hrachovcová:
http://www.youtube.com/watch?v=Kd5nDNaEYks
ona má trému, bojí se
vidí ho jinak, než většina, jako hodného, laskavého k zvířatům i lidem, zlatíčko takové...
klade na něj své projekce jeho povahy...on se jim do jisté míry přizpůsobuje, ale taky se z nich vyvléká, zachovává si svou identitu, což ona zase ale oceňuje (má respekt k jeho mužné autoritě)
ale on se přece jen zčásti podle jejich projekcí chová
aby projekce byla úspěšná, musíme druhého přesvědčit, že je pravdivá: jakmile získá druhý emoci víry v její pravdivost (přesvědčení), začne se podle naší projekce chovat...nejlépe je, když je projekce nenápadná, jakoby samovolná a je-li doprovázená naší )skutečnou nebo předstíranou) silou vírou o její pravdivosti
její, zřejmě hlavně nevědomá, manipulace je v tom, že on se začal podle její projekce chovat, je laskavější...plus si správně všimla, že je to chlap, kterého nejsnáze zmanipuluje chvála, takže se lísá, podkuřuje, je servilní, dělá se mladší, naivnější...on pak za to není na ní agresivní a umožňuje jí mluvit její nic neříkající řeči
dosáhla tedy svého: bála se jeho agrese, což se v této strategii nenaplnilo..plus se bála, že jí zatáhne do řečí, ve kterých jí bude nepříjemně, což se taky nenaplnilo
tato strategie jistě není plánovaná ani příliš vědomá
dále však má zčásti pravdu: správně ví, že jeho nadřazenost je do jisté míry maskou, kterou si ale nasazuje o to horlivěji, že má úspěch, je žádaná: je oceňován za masku zlého Krause, nikoliv snad za (možná) laskavější "jádro"
"Kraus" na obrazovce je stabilní úspěšná maska, rigidních postupů, ale je v ní trochu ještě živo, je v ní inteligence...
-
nakolik slovník, ve kterém provádím analýzu, je nepravdivý? Dennett říká, že ve skutečnosti v tělech žádná mysl, přesvědčení, touhy, radosti, naděje, strachy či nízké/vysoké sebevědomí není...jsou to jen slova, evolučně výhodná strategie připisující jiným lidem/zvířatům/přístrojům a nakonec i sobě intencionální postoje...je to užitečná strategie, protože spolehlivě predikuje budoucí chování jejich těl i našeho těla, ale strategie, která nemusí podchycovat z reality nic skutečného
slovník vše redukuje, chce to spíše pozorovat vnější reakce těla a snažit se ho zrcadlit, stát se jím, ztotožnit se s ním, cítit a prožívat jak ono samo, a potom podat zprávu, co cítí a jaké je
vidět i stavy ve vlastní "duši" jako jakýsi momentální omezený komplex/celek, který je do jisté míry prokouknutelný z jistého odstupu, odosobnění, meta-pozice, když se vydělíme, poodstoupíme
stačí se vydělit, vymanit, odtrhnout do meta-pozice, vytvořit tak jakoby nezávislé já/pozorovatele
důležité při pozorování druhých je nehodnotit je, ale na druhou stranu, naše sympatie a antipatie jsou důležitou cestou k nim...často však při analýze podáváme zprávu samy o sobě, nikoliv o nich...kdo má proměnlivou, nevyhraněnou a bohatou duši, může druhé dobře poznávat...
interakce dvou lidí je velmi zajímavá..jakoby to nebyly dva subjekty, ale spíše jeden proud, jeden, zčásti ve dvou mozcích rozpolcený subjekt, obecný duch sestávající ze dvou jen částečně spojených a částečně odlišných přirozeností, který by jimi proplouval, který by mezi nimi vznikal a postupně se stabilizoval, jakási rovnováha, které však mohl vtisknout větší výraz jeden z hráčů...vytvoří se jakási společně sdílená pravidla, společně akceptované hranice, společně preferovaná témata, společné emoční naladění...zajímavé je, pokud Krause někdo přebije a vtiskne této společné atmosféře větší tvar on...
a nakonec Tomáš Klus:
http://www.youtube.com/watch?v=lPhLuCsnjus
má strategii vstřícnosti, cítí se dobře, když je kolem něj harmonie, ne-konfliktní zóna, je citlivý na možný konflikt, hádky ho zraňují, snaží se jim předcházet vstřícností, milostí, úsměvem..nakolik to tito vstřícní a milí lidičkové dělají kvůli druhým a nakolik kvůli sobě, že zkrátka chtějí mít pohodu, klídek?
ale on je hodně přesvědčen o své víře, o hlásání svého dobra, cítí srdcem, že hlavní jsou dobré vztahy, nejhorší jsou sváry, agrese...snaží se vše vykomunikovat, snaží se usmířit staré konflikty
je v něm hodně ženského, usmiřovacího, jemného, milého, komunikativního, dětského
zajímavé je to, že vystupuje skromně..nakolik je to maska? musí přeci o sobě vědět, že má talent, lidi ho žerou...nakolik je skromný skutečně? o masku podle mého nejde...spíše o jakýsi habitus, zvykovou povrchní formu projevu, zažitý styl chování a komunikace, která je využívána dál, protože je úspěšná...myslím však, že má sebevědomí spíše přiměřené než vysoké, ale příliš nízké taky ne, na to své přesvědčení prosazuje až příliš razantně (vystupuje jako ten, kdo poznal, jak to je: stačí se mít rádi a bude vše krásné, tak už to lidi slyšte!)
je v něm i cosi dobráckého a naivního (naivka, kterého druzí nakonec oberou)? možná, nevím...
toto je důležité: analyzuje se často dualisticky: buď takový člověk je, nebo je to póza/maska
jenomže někdy se z pózy může stát skutečná osobnost, přejde do krve, jde o zažitý styl chování a my druhého analyzujeme jako vědomého manipulativního vytahujícího se pózera nesprávně: byl jím dříve, nyní už je to on sám, naprosto upřímně, bez masek...
nebezpečné jsou otázky JAK SE MÁŠ, JAK SE CÍTÍŠ, MÁ TVŮJ ŽIVOT SMYSL, JSI ŠŤASTNÝ? i kdyby předtím člověk byl v pohodě, sugerují mu, že musí hledat pro to důkaz a má-li být upřímný, i proti-důkazy, což mu pohodu může hned zničit...
zajímavý je zde vztah Kraus vs. Hrachovcová:
http://www.youtube.com/watch?v=Kd5nDNaEYks
ona má trému, bojí se
vidí ho jinak, než většina, jako hodného, laskavého k zvířatům i lidem, zlatíčko takové...
klade na něj své projekce jeho povahy...on se jim do jisté míry přizpůsobuje, ale taky se z nich vyvléká, zachovává si svou identitu, což ona zase ale oceňuje (má respekt k jeho mužné autoritě)
ale on se přece jen zčásti podle jejich projekcí chová
aby projekce byla úspěšná, musíme druhého přesvědčit, že je pravdivá: jakmile získá druhý emoci víry v její pravdivost (přesvědčení), začne se podle naší projekce chovat...nejlépe je, když je projekce nenápadná, jakoby samovolná a je-li doprovázená naší )skutečnou nebo předstíranou) silou vírou o její pravdivosti
její, zřejmě hlavně nevědomá, manipulace je v tom, že on se začal podle její projekce chovat, je laskavější...plus si správně všimla, že je to chlap, kterého nejsnáze zmanipuluje chvála, takže se lísá, podkuřuje, je servilní, dělá se mladší, naivnější...on pak za to není na ní agresivní a umožňuje jí mluvit její nic neříkající řeči
dosáhla tedy svého: bála se jeho agrese, což se v této strategii nenaplnilo..plus se bála, že jí zatáhne do řečí, ve kterých jí bude nepříjemně, což se taky nenaplnilo
tato strategie jistě není plánovaná ani příliš vědomá
dále však má zčásti pravdu: správně ví, že jeho nadřazenost je do jisté míry maskou, kterou si ale nasazuje o to horlivěji, že má úspěch, je žádaná: je oceňován za masku zlého Krause, nikoliv snad za (možná) laskavější "jádro"
"Kraus" na obrazovce je stabilní úspěšná maska, rigidních postupů, ale je v ní trochu ještě živo, je v ní inteligence...
-
nakolik slovník, ve kterém provádím analýzu, je nepravdivý? Dennett říká, že ve skutečnosti v tělech žádná mysl, přesvědčení, touhy, radosti, naděje, strachy či nízké/vysoké sebevědomí není...jsou to jen slova, evolučně výhodná strategie připisující jiným lidem/zvířatům/přístrojům a nakonec i sobě intencionální postoje...je to užitečná strategie, protože spolehlivě predikuje budoucí chování jejich těl i našeho těla, ale strategie, která nemusí podchycovat z reality nic skutečného
slovník vše redukuje, chce to spíše pozorovat vnější reakce těla a snažit se ho zrcadlit, stát se jím, ztotožnit se s ním, cítit a prožívat jak ono samo, a potom podat zprávu, co cítí a jaké je
vidět i stavy ve vlastní "duši" jako jakýsi momentální omezený komplex/celek, který je do jisté míry prokouknutelný z jistého odstupu, odosobnění, meta-pozice, když se vydělíme, poodstoupíme
stačí se vydělit, vymanit, odtrhnout do meta-pozice, vytvořit tak jakoby nezávislé já/pozorovatele
důležité při pozorování druhých je nehodnotit je, ale na druhou stranu, naše sympatie a antipatie jsou důležitou cestou k nim...často však při analýze podáváme zprávu samy o sobě, nikoliv o nich...kdo má proměnlivou, nevyhraněnou a bohatou duši, může druhé dobře poznávat...
interakce dvou lidí je velmi zajímavá..jakoby to nebyly dva subjekty, ale spíše jeden proud, jeden, zčásti ve dvou mozcích rozpolcený subjekt, obecný duch sestávající ze dvou jen částečně spojených a částečně odlišných přirozeností, který by jimi proplouval, který by mezi nimi vznikal a postupně se stabilizoval, jakási rovnováha, které však mohl vtisknout větší výraz jeden z hráčů...vytvoří se jakási společně sdílená pravidla, společně akceptované hranice, společně preferovaná témata, společné emoční naladění...zajímavé je, pokud Krause někdo přebije a vtiskne této společné atmosféře větší tvar on...
a nakonec Tomáš Klus:
http://www.youtube.com/watch?v=lPhLuCsnjus
má strategii vstřícnosti, cítí se dobře, když je kolem něj harmonie, ne-konfliktní zóna, je citlivý na možný konflikt, hádky ho zraňují, snaží se jim předcházet vstřícností, milostí, úsměvem..nakolik to tito vstřícní a milí lidičkové dělají kvůli druhým a nakolik kvůli sobě, že zkrátka chtějí mít pohodu, klídek?
ale on je hodně přesvědčen o své víře, o hlásání svého dobra, cítí srdcem, že hlavní jsou dobré vztahy, nejhorší jsou sváry, agrese...snaží se vše vykomunikovat, snaží se usmířit staré konflikty
je v něm hodně ženského, usmiřovacího, jemného, milého, komunikativního, dětského
zajímavé je to, že vystupuje skromně..nakolik je to maska? musí přeci o sobě vědět, že má talent, lidi ho žerou...nakolik je skromný skutečně? o masku podle mého nejde...spíše o jakýsi habitus, zvykovou povrchní formu projevu, zažitý styl chování a komunikace, která je využívána dál, protože je úspěšná...myslím však, že má sebevědomí spíše přiměřené než vysoké, ale příliš nízké taky ne, na to své přesvědčení prosazuje až příliš razantně (vystupuje jako ten, kdo poznal, jak to je: stačí se mít rádi a bude vše krásné, tak už to lidi slyšte!)
je v něm i cosi dobráckého a naivního (naivka, kterého druzí nakonec oberou)? možná, nevím...
toto je důležité: analyzuje se často dualisticky: buď takový člověk je, nebo je to póza/maska
jenomže někdy se z pózy může stát skutečná osobnost, přejde do krve, jde o zažitý styl chování a my druhého analyzujeme jako vědomého manipulativního vytahujícího se pózera nesprávně: byl jím dříve, nyní už je to on sám, naprosto upřímně, bez masek...
metapozice a vznik subjektu
subjekt je tím, kdo se z diskurzu vyděluje svým pojmenováním (já jsem já), svým sebe-uchopením, auto-referencí
to zní neurčitě, takže jinak
představme si neosobní řeč
existuje v ní reference: znaky mluví o něčem jiném, co nejsou ony samy, jsou to tedy ukazatele/šípky pojmenovávající něco jiného
objeví se znak JÁ, který pojmenovává/referuje k celému diskurzu, který je tak poprvé uchopen jako celek, jako jednota, jako jeden konzistentní systém...čímž se více sjednotí, totalizuje
referující se ztotožní s tímto jmenovaným celkem, s celou "řečí"...teď uvažuji jen tento jednoduchý případ, může dojít ke ztotožnění třeba s duší, tělem, národem,...
znak JÁ z metapozice referuje k nějakému referentu (duše, osoba, národ, rodina) a metapozice se ztotožní s tímto referentem..uvědomí si, že ona jako prázdná forma je tu vždy, takže si nyní vytvoří identitu tím, že se ztotožní s nějakým vnějším objektem, který předtím pojmenovala (tělo, duše)
nejasné, těžké, budu pokračovat jindy
to zní neurčitě, takže jinak
představme si neosobní řeč
existuje v ní reference: znaky mluví o něčem jiném, co nejsou ony samy, jsou to tedy ukazatele/šípky pojmenovávající něco jiného
objeví se znak JÁ, který pojmenovává/referuje k celému diskurzu, který je tak poprvé uchopen jako celek, jako jednota, jako jeden konzistentní systém...čímž se více sjednotí, totalizuje
referující se ztotožní s tímto jmenovaným celkem, s celou "řečí"...teď uvažuji jen tento jednoduchý případ, může dojít ke ztotožnění třeba s duší, tělem, národem,...
znak JÁ z metapozice referuje k nějakému referentu (duše, osoba, národ, rodina) a metapozice se ztotožní s tímto referentem..uvědomí si, že ona jako prázdná forma je tu vždy, takže si nyní vytvoří identitu tím, že se ztotožní s nějakým vnějším objektem, který předtím pojmenovala (tělo, duše)
nejasné, těžké, budu pokračovat jindy
metapozice, reference, jazyk, subjekt
metapozice říká něco o objektech, subjektivizuje se ve chvíli, kdy se ztotožní s některým z objektů (tak postupně získává identitu, individualizuje se, objektů, se kterými se ztotožňuje, přibývá)
jaký je rozdíl mezi referencí a metapozicí?
referující odkazuje na jemu vnější objekt, referent
metapozice "mluví o", zahrnuje v sobě, dívá se z nadhledu na jí vnější objekt, její referent
referenci a metapozici lze do jisté míry ztotožnit...nakolik však nejde o redukci?
existuje v jazyce vůbec metapozice?
má jazyk skutečně referenční povahu?
na námitku, že slovo nereferuje na věc, odpovídám, že mi stačí textualistický monismus: slovo referuje na jiné slovo, nemusí referovat na věc
na námitku, že slovo není oddělené od jiných slov, ale spíše celá teorie nějak koreluje se světem, nejde však o referenci, odpovídám: jazyk a svět jsou pak ve vzájemné korelaci, jde o spojité přísně nestrukturované entity, které se vzájemně vyvíjejí, vzájemně se vylaďují, korelují, odpovídám, že se snažíme, aby se spíše jazyk vyvíjel podle stavu světa než naopak, tedy spíše podává zprávy o světě, tedy nějak referuje
na námitku, že jazyk je od světa neoddělitelný, nelze vést jasnou hranici nebo žádná hranice mezi nimi ani neexistuje, odpovídám, že reference funguje i v textualistickém monismu, viz výše
na námitku, že jazyk nepodává "zprávy" o stavech světa, ale spíše jde o spojitý proces, jeden proud, kde nic nerefuje k ničemu, ale reference je redukcionistický neexistující konstrukt, odpovídám, že se přesto zdá, že znaky odkazují na jiné znaky, znaky jsou ve vzájemném spojení, přitom však plní různé funkce, mají různé účely...jednou z důležitých funkcí zřejmě je to, že znak dokáže pojmenovat systém jiných znaků...
nakolik je reference vlastně aktem pojmenování, jmenování, vydělení, identifikace, uchopení, vyjmutí z neurčitého celku? jmenuji něco jako nezávislou entitu...při referenci mluvím "o něčem" jiném, uchopuji to tím, že to jmenuji (pojmenovávám nebo zmiňuji, de dicto nebo de re)
samozřejmě je tu ještě popis, který však může stát na základním aktu pojmenování (jmenuji vztah nebo vlastnost, která je mezi dříve pojmenovanými entitami, jmenuji tedy spojení mezi nimi)
referování je tedy druh spojování znaku s jinými znaky (nebo věcmi, to je zde lhostejné), je to typ vztahu, kdy jeden ze znaků (referující) odkazuje jako šipka (akt ukázání, vyjmutí, akt pojmenování, pokřtění) na jiný znak/znaky..smysl znaku je v jiném znaku/znacích (typicky to ukazuje definice, explikace, individuální deskripce)
co je to však onen "smysl/význam" znaku? je to jakási "mentální reprezentace" něčeho, k čemu znak ukazuje, co jmenuje, co denotuje?
co je to však "mentální reprezentace"? není to jen konstrukt a hrubé zjednodušení jazyka i mentálního života? (pomiňme teď výtky kladené tomuto subjektivismu a internalismu ze strany externalistů)
"význam" znaku je možná opravdu jen reifikace aspektu jazykové hry, ze které můžeme adekvátně vyabstrahovat maximálně její pravidla...význam pak může být spíše v obecné řeči než v hlavě (proti mentalistům a internalistům)
ale opravdu reference v jazyce existuje? znak může jistě uchopit množinu znaků, mezi kterými našel nějaké spojení, a chápe je jako jednotu, celek, nezávislý vnější objekt, který aktem pojmenování získal svou soudržnost i hranice
jazyk jistě nemá jenom referenční povahu
jaký je rozdíl mezi referencí a metapozicí?
referující odkazuje na jemu vnější objekt, referent
metapozice "mluví o", zahrnuje v sobě, dívá se z nadhledu na jí vnější objekt, její referent
referenci a metapozici lze do jisté míry ztotožnit...nakolik však nejde o redukci?
existuje v jazyce vůbec metapozice?
má jazyk skutečně referenční povahu?
na námitku, že slovo nereferuje na věc, odpovídám, že mi stačí textualistický monismus: slovo referuje na jiné slovo, nemusí referovat na věc
na námitku, že slovo není oddělené od jiných slov, ale spíše celá teorie nějak koreluje se světem, nejde však o referenci, odpovídám: jazyk a svět jsou pak ve vzájemné korelaci, jde o spojité přísně nestrukturované entity, které se vzájemně vyvíjejí, vzájemně se vylaďují, korelují, odpovídám, že se snažíme, aby se spíše jazyk vyvíjel podle stavu světa než naopak, tedy spíše podává zprávy o světě, tedy nějak referuje
na námitku, že jazyk je od světa neoddělitelný, nelze vést jasnou hranici nebo žádná hranice mezi nimi ani neexistuje, odpovídám, že reference funguje i v textualistickém monismu, viz výše
na námitku, že jazyk nepodává "zprávy" o stavech světa, ale spíše jde o spojitý proces, jeden proud, kde nic nerefuje k ničemu, ale reference je redukcionistický neexistující konstrukt, odpovídám, že se přesto zdá, že znaky odkazují na jiné znaky, znaky jsou ve vzájemném spojení, přitom však plní různé funkce, mají různé účely...jednou z důležitých funkcí zřejmě je to, že znak dokáže pojmenovat systém jiných znaků...
nakolik je reference vlastně aktem pojmenování, jmenování, vydělení, identifikace, uchopení, vyjmutí z neurčitého celku? jmenuji něco jako nezávislou entitu...při referenci mluvím "o něčem" jiném, uchopuji to tím, že to jmenuji (pojmenovávám nebo zmiňuji, de dicto nebo de re)
samozřejmě je tu ještě popis, který však může stát na základním aktu pojmenování (jmenuji vztah nebo vlastnost, která je mezi dříve pojmenovanými entitami, jmenuji tedy spojení mezi nimi)
referování je tedy druh spojování znaku s jinými znaky (nebo věcmi, to je zde lhostejné), je to typ vztahu, kdy jeden ze znaků (referující) odkazuje jako šipka (akt ukázání, vyjmutí, akt pojmenování, pokřtění) na jiný znak/znaky..smysl znaku je v jiném znaku/znacích (typicky to ukazuje definice, explikace, individuální deskripce)
co je to však onen "smysl/význam" znaku? je to jakási "mentální reprezentace" něčeho, k čemu znak ukazuje, co jmenuje, co denotuje?
co je to však "mentální reprezentace"? není to jen konstrukt a hrubé zjednodušení jazyka i mentálního života? (pomiňme teď výtky kladené tomuto subjektivismu a internalismu ze strany externalistů)
"význam" znaku je možná opravdu jen reifikace aspektu jazykové hry, ze které můžeme adekvátně vyabstrahovat maximálně její pravidla...význam pak může být spíše v obecné řeči než v hlavě (proti mentalistům a internalistům)
ale opravdu reference v jazyce existuje? znak může jistě uchopit množinu znaků, mezi kterými našel nějaké spojení, a chápe je jako jednotu, celek, nezávislý vnější objekt, který aktem pojmenování získal svou soudržnost i hranice
jazyk jistě nemá jenom referenční povahu
pondělí 7. října 2013
řeč a subjekt
nakolik se řeč může osamostatnit od subjektu?
co je to subjekt?
snad meta-pozice, ze které je řeč vedena, nebo jen její gramatický záhyb/přehyb?
může být v řeči mechanická meta-pozice i bez subjektu, který její místo občas okupuje?
řeč je v meta-pozici vlastně vždy, vždy mluví o něčem jiném, než ona sama zrovna je: znaky referují k referentům
řeč si nakonec - pro zjednodušení, sjednocení a lokalizaci/identifikaci dává jméno "já", pojmenuje samu sebe - z referujícího se stává referent, který je údajně jediný, statický, trvalý a přetrvávající
řeč se v "já" spojuje s hlasem těla a vůbec tělem, ze kterého vychází...začíná se zdát, že tělo je její příčinou, nikoliv jen pouhým nástrojem
ale řeč je obecná, sociální, veřejná, nemá nitro a hloubku, ale hloubí nitro v jednotlivých tělech (mozcích), nitro údajného "jáství", tedy fiktivního referentu, kolem něhož se řeč v těle strukturuje, soustředí, sjednocuje do jediného ohniska
není onen prázdný bod Žižkova subjektu, onen pohyb osvobozování z předešlých pozic (ze Symbolična), onen pohyb vytváření subjektu, sjednocování, individualizace, vytváření úhlu pohledu i samotný zaujatý a touhami protknutý úhel pohledu právě to, jak "já" vzniká a funguje?
má však samo "já" kauzální sílu? má, ale jinou, než bychom očekávali a chtěli (vlastně nechtěli, protože právě nemáme "vůli"...resp. chtěli ve smyslu chtění jakožto emoce, ale ne ve smyslu přímého kauzálního působení)...jde spíše o mechanický vliv na další znaky
znak já je propojen s tělesností, útrobami, vnitřnostmi, hlasem a dechem v plicích, středem v hrudi, těžištěm těla, situovaností těla a tělem jako celkem i něčím, co ho údajně jako "duch" obývá
řeč se syrově a neosobně sama valí, občas se zauzlí do bodu "já", pokaždé může jít o jiný uzel (obsahově jiný, ale snad se stejnou formou)
proudy a vlny řeči si občas vytvoří svého ducha, "jezdce na vlnách" nebo klidného rybáře, pozorující je z nadhledu z vysokého pohoří na pobřeží
jakou podstatu má tento "duch"? je utkaný ze znaků a pocitů, impresí
je menší a obsahově chudší, než se zdá, také mnohem méně sjednocený a velmi rychle pomíjející či nahrazený jiným
řeč samu sebe strukturuje, reguluje, nejsnáze pomocí jáské funkce, u které se proto zdá, že má "vůli"
probíhá tedy regulace skrze já, má já kauzální sílu?
co je to subjekt?
snad meta-pozice, ze které je řeč vedena, nebo jen její gramatický záhyb/přehyb?
může být v řeči mechanická meta-pozice i bez subjektu, který její místo občas okupuje?
řeč je v meta-pozici vlastně vždy, vždy mluví o něčem jiném, než ona sama zrovna je: znaky referují k referentům
řeč si nakonec - pro zjednodušení, sjednocení a lokalizaci/identifikaci dává jméno "já", pojmenuje samu sebe - z referujícího se stává referent, který je údajně jediný, statický, trvalý a přetrvávající
řeč se v "já" spojuje s hlasem těla a vůbec tělem, ze kterého vychází...začíná se zdát, že tělo je její příčinou, nikoliv jen pouhým nástrojem
ale řeč je obecná, sociální, veřejná, nemá nitro a hloubku, ale hloubí nitro v jednotlivých tělech (mozcích), nitro údajného "jáství", tedy fiktivního referentu, kolem něhož se řeč v těle strukturuje, soustředí, sjednocuje do jediného ohniska
není onen prázdný bod Žižkova subjektu, onen pohyb osvobozování z předešlých pozic (ze Symbolična), onen pohyb vytváření subjektu, sjednocování, individualizace, vytváření úhlu pohledu i samotný zaujatý a touhami protknutý úhel pohledu právě to, jak "já" vzniká a funguje?
má však samo "já" kauzální sílu? má, ale jinou, než bychom očekávali a chtěli (vlastně nechtěli, protože právě nemáme "vůli"...resp. chtěli ve smyslu chtění jakožto emoce, ale ne ve smyslu přímého kauzálního působení)...jde spíše o mechanický vliv na další znaky
znak já je propojen s tělesností, útrobami, vnitřnostmi, hlasem a dechem v plicích, středem v hrudi, těžištěm těla, situovaností těla a tělem jako celkem i něčím, co ho údajně jako "duch" obývá
řeč se syrově a neosobně sama valí, občas se zauzlí do bodu "já", pokaždé může jít o jiný uzel (obsahově jiný, ale snad se stejnou formou)
proudy a vlny řeči si občas vytvoří svého ducha, "jezdce na vlnách" nebo klidného rybáře, pozorující je z nadhledu z vysokého pohoří na pobřeží
jakou podstatu má tento "duch"? je utkaný ze znaků a pocitů, impresí
je menší a obsahově chudší, než se zdá, také mnohem méně sjednocený a velmi rychle pomíjející či nahrazený jiným
řeč samu sebe strukturuje, reguluje, nejsnáze pomocí jáské funkce, u které se proto zdá, že má "vůli"
probíhá tedy regulace skrze já, má já kauzální sílu?
drobnost k etice: Foucault, Žižek, New Age
Etika zkoumá to, jak se
má člověk chovat. Podle Foucaulta však její cíle, metody i to, co podléhalo
morálnímu soudu, byli velmi proměnlivé. Sexualita (jako důležitý faktor
katolické morálky dneška) zřejmě nebyla tak důležitá pro Řeky, dokonce ani pro
rané křesťany, zajímala je spíše strava (symbolem žádostivosti nebyl sexuální
chtíč, nýbrž nestřídmost). Podobně se lišily cíle: nebyla to vždy snaha být na
všechny hodným (tedy jakási dobrotivost, láskyplnost), ale např. čistota,
sebeovládání, nesmrtelnost, harmonie s univerzem, soběstačnost,
neochvějnost, nezávislost na společnosti (vzpomeňme na kyniky), Foucaultova
estetika existence (život jako umělecké dílo, etika sebe-tvorby, nikoliv etika
trýznivého sebezkoumání a hledání sama sebe, nýbrž spíše umění stát se jiným,
vytvářet se jinak a nově). Zde proti sobě zajímavě stojí New Age, snažící se
najít nejhlubší lidské jáství a realizovat jeho skrytý potenciál a Foucault se
Žižkem, snažící se zničit starou identitu a vytvořit zcela jiný, nový subjekt.
New Age navíc podkládá
univerzum za harmonicky jednotné, naproti tomu Žižek za bytostně rozpolcené (je
v něm rozpor jako neodstranitelná překážka a současně podmínka vývoje).
Můžeme-li
mluvit o tom, že základním referenčním bodem etiky je lidské jednání směřující
k jistému dobru, jde o natolik obecnou větu, že nám mnohé neprozradí. Ono
směřování nemusí být teleologické, ale může být zacíleno na bdělost
v přítomném okamžiku (typicky zen-buddhistická etika). Někdo by namítl, že
základem etického jednání je stát se ctnostným, dobrým, dokonalým. Jenomže to,
co to bude znamenat, je opět podmíněno kulturními faktory.
Zásadní
pro etiku snad je to, zda její hodnoty existují nezávisle na lidstvu nebo jsou
jen výsledkem nahodilé lidské konvence. Opět však tento velký západní etický
problém, problém objektivity etických hodnot, může být dobově podmíněnou
jazykovou hrou západního myšlení. Jiné typy racionality možná o žádných
etických hodnotách neuvažují, neoddělují je od života samého, etika je pro ně
spíše sadou rad, pokynů, jak žít. Tyto pokyny pak nemusí mít garanci v objektivních
etických hodnotách ani v lidské sociální smlouvě/dohodě, ale stojí za nimi
zkušenost toho, kdo radí. Cílem není realizace nějaké vnější hodnoty-objektu
etického zájmu, ale realizace života, který stojí za to, aby byl žit.
vědomí a Russellova hierarchie typů
Blackmoreová říká, že ho máme, ale nic nedělá, jen pozoruje
to je chybná úvaha, vrací se karteziánský subjekt, jen bez kauzální síly
ale není na ní něco přeci jen správného? v subjektu je hlavně odstup, distance, meta-úroveň, možnost oddělit se od situace, pojmout ji jako vnější objekt, který je pode mnou (prostorové metafory jsou v problému meta-reflexe, tedy hierarchie typů, Russellovy teorie typů nejčastější)
nadhled, to, co jsem byl, je náhle pode mnou jako vnější objekt
od X k X(X)...a dále k X(X(X))...potenciálně do nekonečna
podobně při sebereflexi: od Já k Já(Já)...a podobně dál
na tom je něco velmi důležitého
takto se strukturuje jazyk
nepřesná analogie se subjekt-predikátovou formou: subjekt je nad predikátem, je v meta-pozici
"subjekt" a meta-úrovně jsou tedy pro řeč zásadní, je to místo, ze kterého se mluví, odkud se hlásá pravda (protože v dané meta-úrovni je vždy přesvědčení, že tady je konec hierarchie a tedy definitivní nadhled/přehled o všem, co je pod ní, i když toto přesvědčení může být meta-meta-úrovní za chvíli překonáno)
ovšem "subjekt" může být jen jméno: jen neosobní proces, který si neuvědomuje sebe, ale jeho smyslem je reference k objektu pod ním, o kterém mluví
řeč vždy mluví "o nečem", o referentu, má tedy dvojnou strukturu referující-referent
jakoby meta-pozice byla bez sebeuvědomění, jejím jediným smyslem by bylo poukázat na referent a zahrnout ho v sobě jako objekt...meta-meta-pozice to samé dělá s meta-pozicí, postupně se takto v řetězci balí do sebe stále více znaků
a opět ona dvojnost: subjekt-predikát, subjekt-objekt, referující-referent, metapozice-pozice
smyslem, který je uvědomován, je vždy to druhé, to první je neuvědomělý referenční bod, místo, ze kterého řeč vychází, podmínka možnosti řeči, která jí dává garanci i jednotu
metapozice pak samu sebe uchopí v meta-metakroku
a tento přechod, skok je důležitý, je to právě ono vytvoření distance od sebe sama, sebezvnějšnění, "jinobytí" hegelovského ducha, objektivace
jak k tomuto kroku dochází? kdo ho dělá? znak referuje k jiným znakům (nebo věcem), poukazuje na jiné, sám se tedy stane jiným a je na něho poukazováno...představuji si to tak, že se posune jen o políčko dále, z pozice referujícího skokově přejde na pozicí referentu...a až tehdy získá smysl, který dává svému referujícímu, který na něj poukazuje...to té doby byl nesmyslným a na jiný znak poukazujícím referujícím, pouhou "rukou/šipkou, ukazující na jiný znak"
( ještě jednou: řeč referuje, smysl znaku je vždy v jiném znaku nebo věci, které jsou referentem...smysl znaku je vždy v jiném, v objektu, na který se odkazuje...to, co bylo referujícím se náhle může stát referentem, znak tak přechází z pozice referujícího do pozice referenta)
máme tedy v mysli/jazyce tyto dvě základní pozice, jde o formy, které pojímají různé znaky, samy však zůstávají beze změn
znak koluje, může nabývat obou forem
zajímavý je však onen pohyb vzhůru, po meta-schodišti výše a výše...přitom však v rámci těch dvou forem zůstává vše stejné, jen znaky za sebou nesou stále delší řetězec jiných znaků: X(X(X(X)))....
tedy intencionality n-řádů (on ví, že ona je přesvědčena, že Tom se bojí, že Jim...)...znaky se takto spojují velmi zajímavě, kdy např. znak "Tom" musíme myslet současně jako subjekt (tedy v meta-pozici vůči jeho strachu) a jako objekt subjektu "ona" v metapozici, který je objektem subjektu "on" v meta-meta-pozici
nakolik je však ztotožnění subjekt/predikát s distinkcí metapozice/pozice nepřesné?
zajímavé je i toto: "Já vím, že ty se mě bojíš, ačkoliv já tě miluji, a předpokládám, že o mojí lásce nevíš"...znaky referují na sebe navzájem a střídají se v pozicích subjekt/objekt, vzájemně si vyměňují místa ve formě matapozice/pozice...místo, odkud se mluví, však zůstává na nejvyšší pozici jako subjekt ("Já" vím...), i když je současně - ale vždy jen sekundárně - subjekt zmiňován i jako objekt (ty se MĚ bojíš)
ale tato jednota subjektu jakožto subjektu a subjektu jakožto objektu je zajímavá, došlo k propojení (ztotožnění) znaku "Já" se znakem "mě", referující znak JÁ tak získal svůj smysl od svého referentu MĚ
hierarchie jde stále nahoru, k vyšším meta-pozicím, jde jít i dolů? ano, jde o "pád do nevědomí", o zapomínání:
a) vím, že se bojím to říct
b) bojím se to říct
c) ach, nic vám neřeknu!
podstatné zde je to, že duální povaha referující-referent se nemění, jen se víc znaků spojí dohromady, zůstávají však stále dvě formy, kam se vkládají
lze myslet i jinak, třeba trojičně?
relační logika není ten případ: vždyť "A ve vztahu k B" je jen iluzí trojičnosti, ačkoliv zajímavé tu je, že nelze rozhodnout, co je subjektem:
a) A, které je ve vztahu s B (vztah s B je objektem)
b) B, které je ve vztahu s A (vztah s A je objektem)
c) vztah, který spojuje A s B (A a B jsou objekty)
d) A a B, které jsou spolu ve vztahu (vztah je objektem)
- nejde tedy přeci jen o jisté překonání, když daná věta v sobě nerozhodnutelně zahrnuje čtyři subjekt-predikátové soudy? a je tu redukce na subjekt-predikátovou formu vůbec na místě? myslím, že nakonec ano, protože chceme-li si smysl věty představit, volíme jeden z těchto čtyř soudů...avšak k představě snad postačuje jen prostorový obraz "A---B", který tu před námi stojí jako objekt, chceme-li se však zahloubat nad jeho smyslem, vytrhneme některý z jeho prvků do pozice subjektu...
a není tato dvojnost omylem? je tu přeci bytostná jednota referujícího a referentu: smyslem referujícího je referent, referující je šipka k němu mířící, znaky tak odkazují k jiným znakům a tímto jsou s nimi ve spojení...co je však oním smyslem, který je uvědomován? jak to probíhá, co je ono uvědomění referentu skrze referujícího, tedy skrze znak, který je jeho jménem, označuje ho, jmenuje?...není celé vědomí nakonec právě jen jmenováním, ukazováním něčeho (referentu) skrze médium vědomí, skrze referující?
bylo však potřeba všemu tomuto řetězení dát jednotnou půdu, vynalezl se tedy subjekt, o kterém se mluví zase jen tehdy, je-li v objektové pozici, a jedině tehdy může být myšlen
vezměme dvě věty:
a) "Já vím X"
b) "Já vím, že jsem X"
v první větě je JÁ pouhým indexem, místem promluvy, odkud promluva vychází, její situovaností
v druhé větě získá referující JÁ svůj smysl ze svého referentu X
je snad v první větě JÁ také referujícím? snad ano, referuje implicitně právě na místo, odkud promluva vychází (hlas, tělo, místo, odkud se píše)
jak mohlo dojít k iluzi jáství/subjektu?
všechny věty v rámci jednoho těla jsou vyslovovány jakoby z jediného místa, z jediné skutečné meta-pozice, to jim dává jednotu a snahu o ni, snahu o konzistenci, sjednocování
toto místo bylo pojmenováno JÁ, které referuje implicitně vždy k tomuto místu
je to totalizující pojem přehlížející a opravující nekonzistence v řadě věd, které z tohoto místa už vyšly
promluva se skrze tento pojem JÁ individualizuje, vztahuje k sjednocujícímu bodu, základnímu referenčnímu bodu
co je však skutečným referentem znaku JÁ?
tento znak se ztotožňuje s různými referenty: subjekt, duše, osobnost, tělo,...
víme však, že je to jistě místo, odkud promluva promlouvá, odkud vychází
abychom neupadli do Dennettem pojmenované iluze karteziánského divadla: to místo nemusí být jediné a přetrvávající, ačkoliv máme sklon je za takové pokládat
tento sklon má jasný důvod: všechny věty hovoří JAKO BY z této jediné pozice, z meta/pozice referujícího, která sama se nemění, je to totiž prázdná forma, kterou (viz výše), mohou zaujmout i znaky, které předtím byly v druhé formě referentu
je tato forma sama statická, pořád stejná nebo jich je víc, či se mění?
tuto formu vytváří sama duální struktura diskurzu, otázkou je, zda ona restrukturalizovala naše mozky, nebo už nasedla na přednastavené biologické komponenty (např. na defaultní neboli implicitní funkční systém mozku) nebo je dokonce jejich produktem...zřejmě tam došlo ke koevoluci, interakci
iluze jediného místa (jediného karteziánského divadla, odkud se mluví, kde se mluví a které přetrvává jediné a stále stejné) pomáhá systém vět a různých jejich poukazů v meta-úrovních usouvztažnit, dává jim jednotu, konzistnenci...skvělý postřeh Kantův (trancendentální jednota apercepce, předstva "ego cogito" doprovázející každou z představ, a tak je sdružující do jediného systému)
iluze jediného místa tak do jisté míry jediné místo vytváří, alespoň přechodně jakožto přechodné jednoty, systémy, teorie, sítě přesvědčení, světonázory, úhly pohledu, perspektivy, místa, odkud se zaujímá stanovisko
dochází tak k tvorbě přechodných jednot...není těmito přechodnými jednotami právě subjekt sám?
a co jeho schopnost se z vlastní identity vymanit, zaujmout vůči ní distanc? dojde jednoduše k tomu, že místo, odkud se mluví, tedy základní referující, se přesune na políčko/formu referenta, je nahrazeno meta-referujícím, který je doposud prázdným, bez-vědomým, jen poukazujícím na svůj referent a mající svůj smysl z něho
jak však dochází k tomuto přeskoku? je v tom síla vůle subjektu, jeho svoboda, autonomie? schopnost distancovat se od kontextu i od sebe, zaujmout nadhled? myslím, že spíš může jít o mechanický proces vlastní rozvoji řeči samotné...řeč je VŽDY jakoby v pozici nadhledu, vždy ukazuje na jiné, jakoby pod sebe, na svůj objekt...pozice distance je jí vlastní, subjekt pak je místem, ze kterého je distance prováděna, je pojmenováním tohoto místa
tomuto mechanickému procesu jsme postupně začali dávat různé predikáty a hledat jeho příčiny v místu, které nazýváme subjekt, tedy v statické prázdné formě meta-pozice, tvrdili jsme, že ona má "vůli", ona má schopnost, sílu, autonomii...přitom snad došlo jen k tomuto:
metapozice(A)-pozice(B)...přeskok: metapozice(C)-pozice(A)
v sebereflexivní identifikaci se snažíme ztotožnit A s C, protože víme, že A bylo na pozici, na níž je nyní C...iluze je způsobena tím, že sama pozice (prázdná forma) se nemění, avšak to, co jí zaujímá (její obsah) je jiné...
dojde tak k rozpadu na Já-subjekt a Já-objekt a snaze po jejich zpětném ztotožnění
a navíc, jelikož samo A, když bylo v pozici metapozice, nemělo žádný smysl, kromě svého referentu, není obtížné ho nyní prohlásit za totožné s C, které v současné chvíli (na pozici metapozice) opět nemá žádný jiný smysl, než právě svůj referent (jímž je nyní právě A)
přece se však zdá, že ona metapozice je nadána jakousi řídící silou vůle, že není pouhým pozorovatelem, resp. prázdnou formou pozorovatele, která nemá žádné jiné schopnosti než-li pozorovat neboli být místem, odkud řeč pramení...nakolik je nadhled metapozice spojený s tím, že z ní pramení řeč?
lze to myslet čistě mechanicky, tzv. "nadhled pozorovatele" může být jen nevhodnou tradiční metaforou, "vůle" pak jen tradičním vysvětlením proměn diskurzu
metafora o "nadhledu, prostorové distanci pozorovatele" vznikla ze zrakového vnímání objektů z odstupu, nejlépe z vyvýšeného místa
je zde alespoň ona metapozice? nebo je jich víc a nebo se mění? nebo je to jen nedokonalé chápání povahy jazyka a žádná metapozice jakožto prázdná forma neexistuje? nevíme, její jednota je dána především strukturou řeči, která ve všech tělech vytváří podobnou formu meta-pozice
v struktuře řeči však je
to je chybná úvaha, vrací se karteziánský subjekt, jen bez kauzální síly
ale není na ní něco přeci jen správného? v subjektu je hlavně odstup, distance, meta-úroveň, možnost oddělit se od situace, pojmout ji jako vnější objekt, který je pode mnou (prostorové metafory jsou v problému meta-reflexe, tedy hierarchie typů, Russellovy teorie typů nejčastější)
nadhled, to, co jsem byl, je náhle pode mnou jako vnější objekt
od X k X(X)...a dále k X(X(X))...potenciálně do nekonečna
podobně při sebereflexi: od Já k Já(Já)...a podobně dál
na tom je něco velmi důležitého
takto se strukturuje jazyk
nepřesná analogie se subjekt-predikátovou formou: subjekt je nad predikátem, je v meta-pozici
"subjekt" a meta-úrovně jsou tedy pro řeč zásadní, je to místo, ze kterého se mluví, odkud se hlásá pravda (protože v dané meta-úrovni je vždy přesvědčení, že tady je konec hierarchie a tedy definitivní nadhled/přehled o všem, co je pod ní, i když toto přesvědčení může být meta-meta-úrovní za chvíli překonáno)
ovšem "subjekt" může být jen jméno: jen neosobní proces, který si neuvědomuje sebe, ale jeho smyslem je reference k objektu pod ním, o kterém mluví
řeč vždy mluví "o nečem", o referentu, má tedy dvojnou strukturu referující-referent
jakoby meta-pozice byla bez sebeuvědomění, jejím jediným smyslem by bylo poukázat na referent a zahrnout ho v sobě jako objekt...meta-meta-pozice to samé dělá s meta-pozicí, postupně se takto v řetězci balí do sebe stále více znaků
a opět ona dvojnost: subjekt-predikát, subjekt-objekt, referující-referent, metapozice-pozice
smyslem, který je uvědomován, je vždy to druhé, to první je neuvědomělý referenční bod, místo, ze kterého řeč vychází, podmínka možnosti řeči, která jí dává garanci i jednotu
metapozice pak samu sebe uchopí v meta-metakroku
a tento přechod, skok je důležitý, je to právě ono vytvoření distance od sebe sama, sebezvnějšnění, "jinobytí" hegelovského ducha, objektivace
jak k tomuto kroku dochází? kdo ho dělá? znak referuje k jiným znakům (nebo věcem), poukazuje na jiné, sám se tedy stane jiným a je na něho poukazováno...představuji si to tak, že se posune jen o políčko dále, z pozice referujícího skokově přejde na pozicí referentu...a až tehdy získá smysl, který dává svému referujícímu, který na něj poukazuje...to té doby byl nesmyslným a na jiný znak poukazujícím referujícím, pouhou "rukou/šipkou, ukazující na jiný znak"
( ještě jednou: řeč referuje, smysl znaku je vždy v jiném znaku nebo věci, které jsou referentem...smysl znaku je vždy v jiném, v objektu, na který se odkazuje...to, co bylo referujícím se náhle může stát referentem, znak tak přechází z pozice referujícího do pozice referenta)
máme tedy v mysli/jazyce tyto dvě základní pozice, jde o formy, které pojímají různé znaky, samy však zůstávají beze změn
znak koluje, může nabývat obou forem
zajímavý je však onen pohyb vzhůru, po meta-schodišti výše a výše...přitom však v rámci těch dvou forem zůstává vše stejné, jen znaky za sebou nesou stále delší řetězec jiných znaků: X(X(X(X)))....
tedy intencionality n-řádů (on ví, že ona je přesvědčena, že Tom se bojí, že Jim...)...znaky se takto spojují velmi zajímavě, kdy např. znak "Tom" musíme myslet současně jako subjekt (tedy v meta-pozici vůči jeho strachu) a jako objekt subjektu "ona" v metapozici, který je objektem subjektu "on" v meta-meta-pozici
nakolik je však ztotožnění subjekt/predikát s distinkcí metapozice/pozice nepřesné?
zajímavé je i toto: "Já vím, že ty se mě bojíš, ačkoliv já tě miluji, a předpokládám, že o mojí lásce nevíš"...znaky referují na sebe navzájem a střídají se v pozicích subjekt/objekt, vzájemně si vyměňují místa ve formě matapozice/pozice...místo, odkud se mluví, však zůstává na nejvyšší pozici jako subjekt ("Já" vím...), i když je současně - ale vždy jen sekundárně - subjekt zmiňován i jako objekt (ty se MĚ bojíš)
ale tato jednota subjektu jakožto subjektu a subjektu jakožto objektu je zajímavá, došlo k propojení (ztotožnění) znaku "Já" se znakem "mě", referující znak JÁ tak získal svůj smysl od svého referentu MĚ
hierarchie jde stále nahoru, k vyšším meta-pozicím, jde jít i dolů? ano, jde o "pád do nevědomí", o zapomínání:
a) vím, že se bojím to říct
b) bojím se to říct
c) ach, nic vám neřeknu!
podstatné zde je to, že duální povaha referující-referent se nemění, jen se víc znaků spojí dohromady, zůstávají však stále dvě formy, kam se vkládají
lze myslet i jinak, třeba trojičně?
relační logika není ten případ: vždyť "A ve vztahu k B" je jen iluzí trojičnosti, ačkoliv zajímavé tu je, že nelze rozhodnout, co je subjektem:
a) A, které je ve vztahu s B (vztah s B je objektem)
b) B, které je ve vztahu s A (vztah s A je objektem)
c) vztah, který spojuje A s B (A a B jsou objekty)
d) A a B, které jsou spolu ve vztahu (vztah je objektem)
- nejde tedy přeci jen o jisté překonání, když daná věta v sobě nerozhodnutelně zahrnuje čtyři subjekt-predikátové soudy? a je tu redukce na subjekt-predikátovou formu vůbec na místě? myslím, že nakonec ano, protože chceme-li si smysl věty představit, volíme jeden z těchto čtyř soudů...avšak k představě snad postačuje jen prostorový obraz "A---B", který tu před námi stojí jako objekt, chceme-li se však zahloubat nad jeho smyslem, vytrhneme některý z jeho prvků do pozice subjektu...
a není tato dvojnost omylem? je tu přeci bytostná jednota referujícího a referentu: smyslem referujícího je referent, referující je šipka k němu mířící, znaky tak odkazují k jiným znakům a tímto jsou s nimi ve spojení...co je však oním smyslem, který je uvědomován? jak to probíhá, co je ono uvědomění referentu skrze referujícího, tedy skrze znak, který je jeho jménem, označuje ho, jmenuje?...není celé vědomí nakonec právě jen jmenováním, ukazováním něčeho (referentu) skrze médium vědomí, skrze referující?
bylo však potřeba všemu tomuto řetězení dát jednotnou půdu, vynalezl se tedy subjekt, o kterém se mluví zase jen tehdy, je-li v objektové pozici, a jedině tehdy může být myšlen
vezměme dvě věty:
a) "Já vím X"
b) "Já vím, že jsem X"
v první větě je JÁ pouhým indexem, místem promluvy, odkud promluva vychází, její situovaností
v druhé větě získá referující JÁ svůj smysl ze svého referentu X
je snad v první větě JÁ také referujícím? snad ano, referuje implicitně právě na místo, odkud promluva vychází (hlas, tělo, místo, odkud se píše)
jak mohlo dojít k iluzi jáství/subjektu?
všechny věty v rámci jednoho těla jsou vyslovovány jakoby z jediného místa, z jediné skutečné meta-pozice, to jim dává jednotu a snahu o ni, snahu o konzistenci, sjednocování
toto místo bylo pojmenováno JÁ, které referuje implicitně vždy k tomuto místu
je to totalizující pojem přehlížející a opravující nekonzistence v řadě věd, které z tohoto místa už vyšly
promluva se skrze tento pojem JÁ individualizuje, vztahuje k sjednocujícímu bodu, základnímu referenčnímu bodu
co je však skutečným referentem znaku JÁ?
tento znak se ztotožňuje s různými referenty: subjekt, duše, osobnost, tělo,...
víme však, že je to jistě místo, odkud promluva promlouvá, odkud vychází
abychom neupadli do Dennettem pojmenované iluze karteziánského divadla: to místo nemusí být jediné a přetrvávající, ačkoliv máme sklon je za takové pokládat
tento sklon má jasný důvod: všechny věty hovoří JAKO BY z této jediné pozice, z meta/pozice referujícího, která sama se nemění, je to totiž prázdná forma, kterou (viz výše), mohou zaujmout i znaky, které předtím byly v druhé formě referentu
je tato forma sama statická, pořád stejná nebo jich je víc, či se mění?
tuto formu vytváří sama duální struktura diskurzu, otázkou je, zda ona restrukturalizovala naše mozky, nebo už nasedla na přednastavené biologické komponenty (např. na defaultní neboli implicitní funkční systém mozku) nebo je dokonce jejich produktem...zřejmě tam došlo ke koevoluci, interakci
iluze jediného místa (jediného karteziánského divadla, odkud se mluví, kde se mluví a které přetrvává jediné a stále stejné) pomáhá systém vět a různých jejich poukazů v meta-úrovních usouvztažnit, dává jim jednotu, konzistnenci...skvělý postřeh Kantův (trancendentální jednota apercepce, předstva "ego cogito" doprovázející každou z představ, a tak je sdružující do jediného systému)
iluze jediného místa tak do jisté míry jediné místo vytváří, alespoň přechodně jakožto přechodné jednoty, systémy, teorie, sítě přesvědčení, světonázory, úhly pohledu, perspektivy, místa, odkud se zaujímá stanovisko
dochází tak k tvorbě přechodných jednot...není těmito přechodnými jednotami právě subjekt sám?
a co jeho schopnost se z vlastní identity vymanit, zaujmout vůči ní distanc? dojde jednoduše k tomu, že místo, odkud se mluví, tedy základní referující, se přesune na políčko/formu referenta, je nahrazeno meta-referujícím, který je doposud prázdným, bez-vědomým, jen poukazujícím na svůj referent a mající svůj smysl z něho
jak však dochází k tomuto přeskoku? je v tom síla vůle subjektu, jeho svoboda, autonomie? schopnost distancovat se od kontextu i od sebe, zaujmout nadhled? myslím, že spíš může jít o mechanický proces vlastní rozvoji řeči samotné...řeč je VŽDY jakoby v pozici nadhledu, vždy ukazuje na jiné, jakoby pod sebe, na svůj objekt...pozice distance je jí vlastní, subjekt pak je místem, ze kterého je distance prováděna, je pojmenováním tohoto místa
tomuto mechanickému procesu jsme postupně začali dávat různé predikáty a hledat jeho příčiny v místu, které nazýváme subjekt, tedy v statické prázdné formě meta-pozice, tvrdili jsme, že ona má "vůli", ona má schopnost, sílu, autonomii...přitom snad došlo jen k tomuto:
metapozice(A)-pozice(B)...přeskok: metapozice(C)-pozice(A)
v sebereflexivní identifikaci se snažíme ztotožnit A s C, protože víme, že A bylo na pozici, na níž je nyní C...iluze je způsobena tím, že sama pozice (prázdná forma) se nemění, avšak to, co jí zaujímá (její obsah) je jiné...
dojde tak k rozpadu na Já-subjekt a Já-objekt a snaze po jejich zpětném ztotožnění
a navíc, jelikož samo A, když bylo v pozici metapozice, nemělo žádný smysl, kromě svého referentu, není obtížné ho nyní prohlásit za totožné s C, které v současné chvíli (na pozici metapozice) opět nemá žádný jiný smysl, než právě svůj referent (jímž je nyní právě A)
přece se však zdá, že ona metapozice je nadána jakousi řídící silou vůle, že není pouhým pozorovatelem, resp. prázdnou formou pozorovatele, která nemá žádné jiné schopnosti než-li pozorovat neboli být místem, odkud řeč pramení...nakolik je nadhled metapozice spojený s tím, že z ní pramení řeč?
lze to myslet čistě mechanicky, tzv. "nadhled pozorovatele" může být jen nevhodnou tradiční metaforou, "vůle" pak jen tradičním vysvětlením proměn diskurzu
metafora o "nadhledu, prostorové distanci pozorovatele" vznikla ze zrakového vnímání objektů z odstupu, nejlépe z vyvýšeného místa
je zde alespoň ona metapozice? nebo je jich víc a nebo se mění? nebo je to jen nedokonalé chápání povahy jazyka a žádná metapozice jakožto prázdná forma neexistuje? nevíme, její jednota je dána především strukturou řeči, která ve všech tělech vytváří podobnou formu meta-pozice
v struktuře řeči však je
vůle
co by to mohlo být, není-li subjekt?
emoce
regulační tendence
kontrolní, řídící tendence
- ale ne centralizované, bez jediného ega, které by jimi vládlo
"seber se, vzchop se!", "má slabou vůli", "musíš se jen rozhodnout", "skutečně chce", "už jsem se rozhodl", "ano, jsem rozhodnutý" - jednotící tendence v proudu vědomí, přechodné jednoty, kdy jedna tendence ovládne a podřídí si ostatní (Platónův vozataj)...nebo jen falešná zpětná rekonstrukce, lživý pyšný příběh, který těla zpětně vypráví?
Blackmoreová uvažuje i o vědomí bez ega - percepce bez apercepce...ponoření se do tvořivé činnosti, možná po většinu času to tak je
vůle: skrytá síla, moc, dovednost...jsou v ní emoce, stabilita...důslednost, radikalita, oheň, "klidná síla" nebo vášeň, agrese, násilí, touha, chtění, tvrdost atd...jde spíše o popis celkového emočního naladění
"jsem rozhodnutý" = jednota v rámci vědomí, vyhraná bitva, potlačené proti-tendence, stabilní emoční naladění, připravenost k akci, silné ego, pevnost
vůle nemusí být schopnost těla nebo síla v něm, ale spíše jeho dlouhodobější stav, naladění, naspeedlost, aktivizace nebo jen stabilita, pevnost, neochvějnost
apel "měj silnou vůli!" může tělo aktivizovat, i když v něm žádná síla "vůle" není
-Dennett říká že v nás není ego, které by řídilo, rozhodovalo, sebe-kotrolovalo se, kontrolovalo, mělo kauzální sílu, jakkoliv působilo...OK, ale regulační tendence v nás zřejmě jsou, jakési stimuly, podněty, pnutí, tlaky, tahy, impulzy
emoce
regulační tendence
kontrolní, řídící tendence
- ale ne centralizované, bez jediného ega, které by jimi vládlo
"seber se, vzchop se!", "má slabou vůli", "musíš se jen rozhodnout", "skutečně chce", "už jsem se rozhodl", "ano, jsem rozhodnutý" - jednotící tendence v proudu vědomí, přechodné jednoty, kdy jedna tendence ovládne a podřídí si ostatní (Platónův vozataj)...nebo jen falešná zpětná rekonstrukce, lživý pyšný příběh, který těla zpětně vypráví?
Blackmoreová uvažuje i o vědomí bez ega - percepce bez apercepce...ponoření se do tvořivé činnosti, možná po většinu času to tak je
vůle: skrytá síla, moc, dovednost...jsou v ní emoce, stabilita...důslednost, radikalita, oheň, "klidná síla" nebo vášeň, agrese, násilí, touha, chtění, tvrdost atd...jde spíše o popis celkového emočního naladění
"jsem rozhodnutý" = jednota v rámci vědomí, vyhraná bitva, potlačené proti-tendence, stabilní emoční naladění, připravenost k akci, silné ego, pevnost
vůle nemusí být schopnost těla nebo síla v něm, ale spíše jeho dlouhodobější stav, naladění, naspeedlost, aktivizace nebo jen stabilita, pevnost, neochvějnost
apel "měj silnou vůli!" může tělo aktivizovat, i když v něm žádná síla "vůle" není
-Dennett říká že v nás není ego, které by řídilo, rozhodovalo, sebe-kotrolovalo se, kontrolovalo, mělo kauzální sílu, jakkoliv působilo...OK, ale regulační tendence v nás zřejmě jsou, jakési stimuly, podněty, pnutí, tlaky, tahy, impulzy
pátek 4. října 2013
paradox
omezenost svého myšlení mohu částečně vidět zevnitř
ale čím ji vidím? zase svým omezeným myšlením?
nakolik tedy to, co vidím, skutečně platí?
uvědomuji-li si s Foucaultem dobovou podmíněnost svého myšlení, uvědomuji si to zase tímto myšlením
musím tedy alespoň kousku svého myšlení pevně věřit, abych něco mohl říci
má víra však může být slabší, po všech předchozích zkušenostech ztroskotání různých racionalistických projektů a věřím méně - avšak to zas stojí na tom, že silně věřím tomu, že předchozí racio-projekty skutečně ztroskotaly a že mám v sobě kus objektivního rozumu, který to rozpoznal
každý - i relativista a skeptik - tak nakonec věří, že vlastní kus objektivního rozumu
může však mít víc pokory, protože si už tolikrát narazil nos...
ale čím ji vidím? zase svým omezeným myšlením?
nakolik tedy to, co vidím, skutečně platí?
uvědomuji-li si s Foucaultem dobovou podmíněnost svého myšlení, uvědomuji si to zase tímto myšlením
musím tedy alespoň kousku svého myšlení pevně věřit, abych něco mohl říci
má víra však může být slabší, po všech předchozích zkušenostech ztroskotání různých racionalistických projektů a věřím méně - avšak to zas stojí na tom, že silně věřím tomu, že předchozí racio-projekty skutečně ztroskotaly a že mám v sobě kus objektivního rozumu, který to rozpoznal
každý - i relativista a skeptik - tak nakonec věří, že vlastní kus objektivního rozumu
může však mít víc pokory, protože si už tolikrát narazil nos...
O POCHYBNOSTI
věnováno některým filozofům, které jsem nejen v Brně poznal (a věnováno i mně samému, taky trpím nemocí přebujelé skepse):
pochybnost vidí všechny postoje moc z dálky, její nadhled vše zkresluje, redukuje, nivelizuje
pochybnost si myslí, jak "důkazy" všech pozic už strašně prokoukla a dobře ví, že jsou slabé
a pochybnost nereflektovaně a paradoxně bez důkazu předpokládá, že předkládání důkazů je to hlavní, co potřebujeme, abychom nějakou pozici přijali
a navíc pochybnost i předem stanoví, co je tím správným důkazem, jaký typ důkazu přinést a stanoví na něj tak přísné nároky, aby bylo už předem jasné, že nikdo takovýto důkaz přinést nedokáže
pochybnost vychází z jedné z mnoha životních aktivit, z Šalamounovy soudcovské stolice na hledání a přinášení důkazů...a privileguje sebe nad všechny ostatní lidské aktivity, taky si myslí, že její postupy jsou nejlepším, jediným a univerzálním způsobem, jak zhodnotit VŠECHNY jiné postupy a jednání, které přece v sobě nesou často docela jiné způsoby, jak se k realitě přiblížit
vždyť přece každá ideologie má své způsoby, jak přesvědčit někoho, aby v ni uvěřil. proč je nejlepší právě to, přinést důkazy? proč není důležitější osobní zkušenost či to, že to jako celek dává smysl a funguje to (nemusí zde jít o laciný pragmatismus, ale spíš o smysl rozumění "celku", třeba jen celku vlastního života jakožto smysluplnému příběhu)...a proč je důležité přinést právě ten typ důkazů, které mi vnucuje kulturně podmíněná figura skepticismu?
skepticismus je arogantní a násilná pozice, stavící se na půdu objektivního stanoviště, kam patří - podle ní - jen ona sama
filozofie prosazuje kritičnost, odstup, emoční chladnost, nezaangažovanost...co když je naopak potřeba zaujetí, zápal, entuziasmus? bez nich nám všechny pozice připadají jako příliš chabé, to však může být problém našeho skeptického stanoviště, nikoliv těch pozic...
naladění skeptika je naladěním starého morouse a nihilisty omrzelého životem, bez šťávy a kapky radosti
skeptik je arogantní teoretik myslící si, že už všechny pokoje (pozice) dobře zná, přitom zůstal stát před dveřmi a nevstoupil nikdy nikam pořádně...
největší skeptikův problém je v tom, že žádnou z pozic pořádně NEVIDÍ, všechny mu splývají v cynickém oparu stejnotvárné nedokázané "sračky"...nesnaží se porozumět žádné z pozic, protože to je skutečně namáhavé, bolí to a v člověku (přímo v jeho nitru) se cosi hýbe a láme, mnohé ničí...
je pohodlné být skeptikem: pak se lze oddávat hedonismu a kariérismu spolu s egoismem
navíc si dobře ospravedlním, že jsem vlastně poctivým myslitelem, žádným hloupým naivkou, ale zkušeným cynikem, takže moc dobře vím, jak to je, a naprosto konzistentně dle toho jednám
je vždy dobré se ptát na psychologické motivy daného postoje i na to, čemu v praxi daný postoj slouží, k čemu je pouhým prostředkem!
problém však zůstává: je zde mnoho pozic! kterou zvolit?
na to lze vznést několik námitek:
a) pochybnost je ve všech diskursech, ale jen skepticismus ji přiznává privilegovanou hodnotu...proč však ho v tom následovat?
b) z mimojazykové pozice možná nezastáváme my lidé odlišné pozice, ale jen jednu jedinou, protože existuje jen jediná pozice a je iluzí si myslet, že jich je víc (na námitku, že alespoň tato iluze je jinou pozicí, odpovídám, že zde nás jen mate jazyk, "zenová" zkušenost a "zenový smysl" by to vše vyjasnil)
c) realita je nekonečná, a tak mohou mít pravdu i docela odlišné nebo protikladné teorie/stanoviště, takže všichni současně se nějak podílí (jako části/aspekty) na jediné pravdě, která je všechny převyšuje
ale stejně, kterou z pozic zvolit?
Zajímavý je okamžik volby, kdy člověk nějakou ideologii přijímá. A možná to není okamžik, ale proces, a možná to není volba, ale nutnost, a možná ji ani nepřijímá, ale pasivně se na ni účastní, byla mu dána.
která pozice je lepší? a která nejlepší?
je vůbec nějaká lepší? nejsou jen jinaké, a každá má svá vlastní kritéria hodnoty/kvality?
ale nezvrhává se to do relativismu? a ten by měl mít pravdu proč?
navíc jsem zde zapojen v západní filozofické hře "hledání pravdy, předkládání důkazů" a hraji podle jejích pravidel, tedy předpokládám že pravdu lze najít, je jediná a univerzální, je to důležitá hodnota, kterou je třeba hledat, její hledání je aktivitou vážnou, váženou a nejdůležitější (určitě tato aktivita má smysl?), a jaksi intuitivně vím, co by pravdou mělo být a znám kritéria pravdivosti (přitom ve skutečnosti nevím a neznám)
ale přes všechny tyto zpochybňující KECY:
je tu hodně pozic a ty se od sebe liší
je nějaká lepší?
pokud ano, která?
pokud ne, proč ne?
jaká kritéria to mají rozsoudit?
a proč právě tato a ne jiná?
A CO HRA, KTERÁ KLADE PRÁVĚ TYTO OTÁZKY?
je podmíněna jazykem, naším přirozeným jazykem, zákonem sporu, kulturou, jde zase o jakousi omezenou jazykovou hru...
a stejně je na tom TATO meta-hra, která to o ní tvrdí
jde o vlny či poryvy v textu, které se strukturují a přelévají v naší době a kultuře pořád dosti podobně
jde o struktury našeho vnímání, kterých nejsme schopni se zbavit
a to zas říkám z nějaké hry historického relativismu/perspektivismu
duch si myslí, že je svobodný, skáče z jedné hry na druhou, nezná vnitřní nutnost svého pohybu, vnější podmíněnost svého letu...
myslí si, že může letět až do nekonečně, že jeho reflektování je principiálně nekonečné a ničím neomezené, že létá v nekonečném poli, nezná totiž své vnitřní hranice a ani vnější hranice, které možná jeho pole obkružují a vůbec definují, formulují
málo se zabývám tím, nakolik přímo tento proces mého myšlení je podmíněným a omezeným algoritmem, nakolik je redundancí a nicotností neznající sama sebe, neuvědomující si svou omezenou přirozenost...takže Dušek může mít pravdu, a přílišné zaujetí myšlením a jeho algoritmy může přinést jakousi ztrátu vědomí, bdělosti, znalosti o podstatě tohoto procesu, jeho skutečné přirozenosti
samozřejmě, že daný proces nemusí žádnou jedinou a hlubokou přirozenost mít, může být spíš povrchním mechanickým šumem s mnoha přechodnými různými přirozenostmi
můj proces myšlení je totiž vždy něčím nesen, jakýmsi mým naladěním, emocemi, které přináší určitý postoj, jakési - byť třeba jen momentální - rozhodnutí...jde o formu jednání napřaženou k tomu, něco udělat, třeba dokázat něco, co mi v dané chvíli přijde být jako intuitivně jasně pravdivé, něco, čemu momentálně věřím
skepse vychází z momentálního skeptického emočního naladění a nastavení, scientismus z emocí a intuic materialistických, kterým se emočně silně věří a pokládají se za bytostnou pravdu o realitě (věří se jim totiž bytostně, hluboce, je zde skálopevné přesvědčení)
skepse zpochybňující samu sebe však nakonec stejně zůstává pouhou skepsí, meta-skepse dál hraje podle pravidel skepse, jedině že by samu sebe zničila nebo z výšky jak Wittgenstein žebřík, až po něm vylezl nahoru, odhodila a šla na ryby či do kostela...
proč však jít do kostela a nejít na ryby? volíme si to skutečně? není to proud našeho života, který nás vždy už předem někam strhává?
proč byl Wittgenstein anti-scientistou shovívavým k víře? proč ne přesně naopak?!
mimo jednu hru, za jejími hranicemi, se nachází jiná a za ní zas další: hupky-dupky, skoky-skok, ale kde zakotvit?
řekne mi to Srdce? proč však to říká každému něco jiného?
třeba má pravda mnoho tváří a podob a je mnoho cest, jak k ní dojít...OK, třeba, ale třeba taky ne!
není to, co tu předvádím, jenom NEMOC?
jde o jakousi nerozhodnost, která může i nemusí být dobrá, vyzrálá i nevyzrálá...může jít o pouhou emoční nestabilitu, nevyzrálou hraniční poruchu osobnosti vydávající se za filozofii...a celé to je pouhou kombinatorikou, která zase stojí na matematických a logických zákonitostech
skepse chce předložit důkazy...a jejím přísným kritériím nic nedostojí...ptejme se ale, PROČ:
a) kritéria jsou příliš přísná, skeptik uvěří něčemu až tehdy, je-li to jisté na 100%, ale taková jistota tu není nikdy...což může být jen skeptikův alibistický trik jak zdánlivě legitimně následovat banální biologickou přirozenost vlastního těla
b) skeptik ve svém skeptickém naladění už předem všechny důkazy vidí jako chabé...jde o jeho přístup k nim, který z nich teprve ty "sračky" udělal...
c) skeptik měří všechny styly života/myšlení jediným univerzalizujícím metrem, tím je nivelizuje, vnucuje jim násilně svá západní měřítka...vynucuje si důkaz a svůj jediný správný typ důkazu u těch, které vyrostly jinak a přesvědčují jinak
d) skeptik dobře postoje nepoznal, jen mylně si myslí, že žádný z postojů nedostojí: třeba jeden jediný dostojí, třeba dostojí dva, a třeba všechny...
zajímavé je to, že i když skáčeme ze hry do hry, vždy v nějaké stojíme, a její omezenost poznáme až záhy, z meta-pozice, která je taky omezená...hry jsou omezené, zdá se nám však, že náš pohyb mezi nimi je svobodný, můžeme letět do kterékoliv z nich, nic nás neomezuje, a můžeme si další a další hry vymýšlet/vytvářet...neznáme totiž vnitřní principy fungování našeho létání mezi nimi, jeho vnitřní přirozenost a vnější podmíněnost, jeho limity
zkrátka se let jen děje, necítíme žádné meze, takže ho automaticky považujeme za svobodný: tam, kde necítím vnitřní ani vnější mez, pokládám se - snad chybně - za svobodného
vnitřní mez však mnohdy nahmatat lze, stačí chvíli ustat: ucítím emoce, tlaky v sobě, momentální náladu, úzkost, strach, bolest, depresi, horečnatost, nutkavost, mechaničnost, redundanci, cyklus, rutinu, boj za ego, kompenzaci, zakomplexovanost sublimaci, deprivaci, frustraci...bla bla...není to však jen další konstrukce slovníku lidové nebo vědecké psychologie? CO skutečně cítím, když proud myšlení chvíli ustane? co vnímám v tichu? existuje vůbec takové=to ticho?
je ve mě touha pokrýt všechny možnosti (kombinatorika), na nic nezapomenout a dojít až k poslednímu, překročit poslední mez, až k evidenci a jistotě...až povážlivě to připomíná karteziánskou západní omezenou figuru, kterou Descartes načrtl ve své ROZPRAVĚ O METODĚ...víra v to, že to jde...víra ve vlastní nezaujatost...tedy nakonec pýcha kompenzující si nízké sebevědomí? pýcha mající obranným mechanismem překrýt strach a nejistotu/obavu, že jsem hlupák?
a toto vše jsou jen slova řetězící se dle pravidel...západní opakující se memy...text, který se hýbe, cyklí, opakuje...bludné kruhy...
Lacan říká, že řetězce znaků mají nějaký konec, který je však jen iluzorní, jen posedlý nějakou ideou se u něj navěky zastaví, reinterpretace a rekontextualizace však pokračuje do nekonečna...pak tu však stojí realita, smrt...nebo je dualismus textu a reality lichý a text je částí reality nebo naopak tzv. "realita" jen produktem textu?
vždy jsme v nějakém kontextu, můžeme ho často ohmatat jen zevnitř...jako Kant formy vnímání a myšlení...víme, že tak a tak myslet musíme, alespoň v dané době (po-kantovští myslitelé se z mnohých kantovských kategorií vykroutili)
co může ateista říci jiného, než že ho teismus zatím nepřesvědčil? nezapůsobil na něj takovou silou? ať už tou silou jsou důkazy, zkušenost,...to je jedno, když nevíme, co by jí správně mělo být...neskončí však toto nabourání rozumu v subjektivismu a emotivismu?
proč tedy věřit dál v rozum? proč?!!!
zdá se, že i domorodci od šamana požadují to, aby je přesvědčil...nevěří mu vždy a ve všem...přesvědčí je však cosi jiného než nás? jsou méně nároční, naivnější nebo jen jiní? možná jsme my naopak až příliš skeptičtí...
překvapí mě, že i skeptik má obvykle jednu věc, které věří naivně a důvěřivě jako malé dítě...Pascal říká, že jsou tři základní mody lidského bytí: věřit, pochybovat, nevěřit...takto se realizuje lidská přirozenost
ohmatám-li celu svého myšlení zevnitř, cítím tíži forem, které ji nesou, i to, že nemohu myslet jinak: protože jimi identifikuji je samotné, zákonem sporu poznávám zákon sporu, skrze zákon sporu určuji, že právě on určuje vše, i toto mé určení
a pak je možné jít na ryby: tím se zákon sporu neruší, nezpochybňuje, jen jde o jinou životní aktivitu, kde hledání jeho platnosti a smyslu ztrácí smysl: prostě v ní zákon sporu není
metafyzik ontologizující zákon sporu by samozřejmě řekl, že v realitě zákon sporu je, že je v každé aktivitě, jenomže zákon sporu je jen v našem myšlení reality...když myslet přestaneme, zdá se, že vše je jinak, ale nelze to myslet, protože jinak se zas hned objeví zákon sporu
tohle stojí na dualitě reality (jednání) a myšlení, která může být ale taky mylná a zákon sporu je pak všude, protože myšlení = zákon sporu je všezahrnující
v téhle dualitě stojí i Kant, jehož "věc o sobě" je nepoznatelná (neplatí v ní ani zákon sporu, nedá se tedy ani říci, že je něčím, že je věcí, že působí atd.), ale můžeme v ní (mravně) jednat, a tak vykročit z cely myšlení (čistého rozumu)
neuvízl jsem však ve hře baršovského relativismu? třeba má západní univerzalismus/racionalismus pravdu!
a hra se točí zase od znova, stále dokola...
pochybnost vidí všechny postoje moc z dálky, její nadhled vše zkresluje, redukuje, nivelizuje
pochybnost si myslí, jak "důkazy" všech pozic už strašně prokoukla a dobře ví, že jsou slabé
a pochybnost nereflektovaně a paradoxně bez důkazu předpokládá, že předkládání důkazů je to hlavní, co potřebujeme, abychom nějakou pozici přijali
a navíc pochybnost i předem stanoví, co je tím správným důkazem, jaký typ důkazu přinést a stanoví na něj tak přísné nároky, aby bylo už předem jasné, že nikdo takovýto důkaz přinést nedokáže
pochybnost vychází z jedné z mnoha životních aktivit, z Šalamounovy soudcovské stolice na hledání a přinášení důkazů...a privileguje sebe nad všechny ostatní lidské aktivity, taky si myslí, že její postupy jsou nejlepším, jediným a univerzálním způsobem, jak zhodnotit VŠECHNY jiné postupy a jednání, které přece v sobě nesou často docela jiné způsoby, jak se k realitě přiblížit
vždyť přece každá ideologie má své způsoby, jak přesvědčit někoho, aby v ni uvěřil. proč je nejlepší právě to, přinést důkazy? proč není důležitější osobní zkušenost či to, že to jako celek dává smysl a funguje to (nemusí zde jít o laciný pragmatismus, ale spíš o smysl rozumění "celku", třeba jen celku vlastního života jakožto smysluplnému příběhu)...a proč je důležité přinést právě ten typ důkazů, které mi vnucuje kulturně podmíněná figura skepticismu?
skepticismus je arogantní a násilná pozice, stavící se na půdu objektivního stanoviště, kam patří - podle ní - jen ona sama
filozofie prosazuje kritičnost, odstup, emoční chladnost, nezaangažovanost...co když je naopak potřeba zaujetí, zápal, entuziasmus? bez nich nám všechny pozice připadají jako příliš chabé, to však může být problém našeho skeptického stanoviště, nikoliv těch pozic...
naladění skeptika je naladěním starého morouse a nihilisty omrzelého životem, bez šťávy a kapky radosti
skeptik je arogantní teoretik myslící si, že už všechny pokoje (pozice) dobře zná, přitom zůstal stát před dveřmi a nevstoupil nikdy nikam pořádně...
největší skeptikův problém je v tom, že žádnou z pozic pořádně NEVIDÍ, všechny mu splývají v cynickém oparu stejnotvárné nedokázané "sračky"...nesnaží se porozumět žádné z pozic, protože to je skutečně namáhavé, bolí to a v člověku (přímo v jeho nitru) se cosi hýbe a láme, mnohé ničí...
je pohodlné být skeptikem: pak se lze oddávat hedonismu a kariérismu spolu s egoismem
navíc si dobře ospravedlním, že jsem vlastně poctivým myslitelem, žádným hloupým naivkou, ale zkušeným cynikem, takže moc dobře vím, jak to je, a naprosto konzistentně dle toho jednám
je vždy dobré se ptát na psychologické motivy daného postoje i na to, čemu v praxi daný postoj slouží, k čemu je pouhým prostředkem!
problém však zůstává: je zde mnoho pozic! kterou zvolit?
na to lze vznést několik námitek:
a) pochybnost je ve všech diskursech, ale jen skepticismus ji přiznává privilegovanou hodnotu...proč však ho v tom následovat?
b) z mimojazykové pozice možná nezastáváme my lidé odlišné pozice, ale jen jednu jedinou, protože existuje jen jediná pozice a je iluzí si myslet, že jich je víc (na námitku, že alespoň tato iluze je jinou pozicí, odpovídám, že zde nás jen mate jazyk, "zenová" zkušenost a "zenový smysl" by to vše vyjasnil)
c) realita je nekonečná, a tak mohou mít pravdu i docela odlišné nebo protikladné teorie/stanoviště, takže všichni současně se nějak podílí (jako části/aspekty) na jediné pravdě, která je všechny převyšuje
ale stejně, kterou z pozic zvolit?
Zajímavý je okamžik volby, kdy člověk nějakou ideologii přijímá. A možná to není okamžik, ale proces, a možná to není volba, ale nutnost, a možná ji ani nepřijímá, ale pasivně se na ni účastní, byla mu dána.
která pozice je lepší? a která nejlepší?
je vůbec nějaká lepší? nejsou jen jinaké, a každá má svá vlastní kritéria hodnoty/kvality?
ale nezvrhává se to do relativismu? a ten by měl mít pravdu proč?
navíc jsem zde zapojen v západní filozofické hře "hledání pravdy, předkládání důkazů" a hraji podle jejích pravidel, tedy předpokládám že pravdu lze najít, je jediná a univerzální, je to důležitá hodnota, kterou je třeba hledat, její hledání je aktivitou vážnou, váženou a nejdůležitější (určitě tato aktivita má smysl?), a jaksi intuitivně vím, co by pravdou mělo být a znám kritéria pravdivosti (přitom ve skutečnosti nevím a neznám)
ale přes všechny tyto zpochybňující KECY:
je tu hodně pozic a ty se od sebe liší
je nějaká lepší?
pokud ano, která?
pokud ne, proč ne?
jaká kritéria to mají rozsoudit?
a proč právě tato a ne jiná?
A CO HRA, KTERÁ KLADE PRÁVĚ TYTO OTÁZKY?
je podmíněna jazykem, naším přirozeným jazykem, zákonem sporu, kulturou, jde zase o jakousi omezenou jazykovou hru...
a stejně je na tom TATO meta-hra, která to o ní tvrdí
jde o vlny či poryvy v textu, které se strukturují a přelévají v naší době a kultuře pořád dosti podobně
jde o struktury našeho vnímání, kterých nejsme schopni se zbavit
a to zas říkám z nějaké hry historického relativismu/perspektivismu
duch si myslí, že je svobodný, skáče z jedné hry na druhou, nezná vnitřní nutnost svého pohybu, vnější podmíněnost svého letu...
myslí si, že může letět až do nekonečně, že jeho reflektování je principiálně nekonečné a ničím neomezené, že létá v nekonečném poli, nezná totiž své vnitřní hranice a ani vnější hranice, které možná jeho pole obkružují a vůbec definují, formulují
málo se zabývám tím, nakolik přímo tento proces mého myšlení je podmíněným a omezeným algoritmem, nakolik je redundancí a nicotností neznající sama sebe, neuvědomující si svou omezenou přirozenost...takže Dušek může mít pravdu, a přílišné zaujetí myšlením a jeho algoritmy může přinést jakousi ztrátu vědomí, bdělosti, znalosti o podstatě tohoto procesu, jeho skutečné přirozenosti
samozřejmě, že daný proces nemusí žádnou jedinou a hlubokou přirozenost mít, může být spíš povrchním mechanickým šumem s mnoha přechodnými různými přirozenostmi
můj proces myšlení je totiž vždy něčím nesen, jakýmsi mým naladěním, emocemi, které přináší určitý postoj, jakési - byť třeba jen momentální - rozhodnutí...jde o formu jednání napřaženou k tomu, něco udělat, třeba dokázat něco, co mi v dané chvíli přijde být jako intuitivně jasně pravdivé, něco, čemu momentálně věřím
skepse vychází z momentálního skeptického emočního naladění a nastavení, scientismus z emocí a intuic materialistických, kterým se emočně silně věří a pokládají se za bytostnou pravdu o realitě (věří se jim totiž bytostně, hluboce, je zde skálopevné přesvědčení)
skepse zpochybňující samu sebe však nakonec stejně zůstává pouhou skepsí, meta-skepse dál hraje podle pravidel skepse, jedině že by samu sebe zničila nebo z výšky jak Wittgenstein žebřík, až po něm vylezl nahoru, odhodila a šla na ryby či do kostela...
proč však jít do kostela a nejít na ryby? volíme si to skutečně? není to proud našeho života, který nás vždy už předem někam strhává?
proč byl Wittgenstein anti-scientistou shovívavým k víře? proč ne přesně naopak?!
mimo jednu hru, za jejími hranicemi, se nachází jiná a za ní zas další: hupky-dupky, skoky-skok, ale kde zakotvit?
řekne mi to Srdce? proč však to říká každému něco jiného?
třeba má pravda mnoho tváří a podob a je mnoho cest, jak k ní dojít...OK, třeba, ale třeba taky ne!
není to, co tu předvádím, jenom NEMOC?
jde o jakousi nerozhodnost, která může i nemusí být dobrá, vyzrálá i nevyzrálá...může jít o pouhou emoční nestabilitu, nevyzrálou hraniční poruchu osobnosti vydávající se za filozofii...a celé to je pouhou kombinatorikou, která zase stojí na matematických a logických zákonitostech
skepse chce předložit důkazy...a jejím přísným kritériím nic nedostojí...ptejme se ale, PROČ:
a) kritéria jsou příliš přísná, skeptik uvěří něčemu až tehdy, je-li to jisté na 100%, ale taková jistota tu není nikdy...což může být jen skeptikův alibistický trik jak zdánlivě legitimně následovat banální biologickou přirozenost vlastního těla
b) skeptik ve svém skeptickém naladění už předem všechny důkazy vidí jako chabé...jde o jeho přístup k nim, který z nich teprve ty "sračky" udělal...
c) skeptik měří všechny styly života/myšlení jediným univerzalizujícím metrem, tím je nivelizuje, vnucuje jim násilně svá západní měřítka...vynucuje si důkaz a svůj jediný správný typ důkazu u těch, které vyrostly jinak a přesvědčují jinak
d) skeptik dobře postoje nepoznal, jen mylně si myslí, že žádný z postojů nedostojí: třeba jeden jediný dostojí, třeba dostojí dva, a třeba všechny...
zajímavé je to, že i když skáčeme ze hry do hry, vždy v nějaké stojíme, a její omezenost poznáme až záhy, z meta-pozice, která je taky omezená...hry jsou omezené, zdá se nám však, že náš pohyb mezi nimi je svobodný, můžeme letět do kterékoliv z nich, nic nás neomezuje, a můžeme si další a další hry vymýšlet/vytvářet...neznáme totiž vnitřní principy fungování našeho létání mezi nimi, jeho vnitřní přirozenost a vnější podmíněnost, jeho limity
zkrátka se let jen děje, necítíme žádné meze, takže ho automaticky považujeme za svobodný: tam, kde necítím vnitřní ani vnější mez, pokládám se - snad chybně - za svobodného
vnitřní mez však mnohdy nahmatat lze, stačí chvíli ustat: ucítím emoce, tlaky v sobě, momentální náladu, úzkost, strach, bolest, depresi, horečnatost, nutkavost, mechaničnost, redundanci, cyklus, rutinu, boj za ego, kompenzaci, zakomplexovanost sublimaci, deprivaci, frustraci...bla bla...není to však jen další konstrukce slovníku lidové nebo vědecké psychologie? CO skutečně cítím, když proud myšlení chvíli ustane? co vnímám v tichu? existuje vůbec takové=to ticho?
je ve mě touha pokrýt všechny možnosti (kombinatorika), na nic nezapomenout a dojít až k poslednímu, překročit poslední mez, až k evidenci a jistotě...až povážlivě to připomíná karteziánskou západní omezenou figuru, kterou Descartes načrtl ve své ROZPRAVĚ O METODĚ...víra v to, že to jde...víra ve vlastní nezaujatost...tedy nakonec pýcha kompenzující si nízké sebevědomí? pýcha mající obranným mechanismem překrýt strach a nejistotu/obavu, že jsem hlupák?
a toto vše jsou jen slova řetězící se dle pravidel...západní opakující se memy...text, který se hýbe, cyklí, opakuje...bludné kruhy...
Lacan říká, že řetězce znaků mají nějaký konec, který je však jen iluzorní, jen posedlý nějakou ideou se u něj navěky zastaví, reinterpretace a rekontextualizace však pokračuje do nekonečna...pak tu však stojí realita, smrt...nebo je dualismus textu a reality lichý a text je částí reality nebo naopak tzv. "realita" jen produktem textu?
vždy jsme v nějakém kontextu, můžeme ho často ohmatat jen zevnitř...jako Kant formy vnímání a myšlení...víme, že tak a tak myslet musíme, alespoň v dané době (po-kantovští myslitelé se z mnohých kantovských kategorií vykroutili)
co může ateista říci jiného, než že ho teismus zatím nepřesvědčil? nezapůsobil na něj takovou silou? ať už tou silou jsou důkazy, zkušenost,...to je jedno, když nevíme, co by jí správně mělo být...neskončí však toto nabourání rozumu v subjektivismu a emotivismu?
proč tedy věřit dál v rozum? proč?!!!
zdá se, že i domorodci od šamana požadují to, aby je přesvědčil...nevěří mu vždy a ve všem...přesvědčí je však cosi jiného než nás? jsou méně nároční, naivnější nebo jen jiní? možná jsme my naopak až příliš skeptičtí...
překvapí mě, že i skeptik má obvykle jednu věc, které věří naivně a důvěřivě jako malé dítě...Pascal říká, že jsou tři základní mody lidského bytí: věřit, pochybovat, nevěřit...takto se realizuje lidská přirozenost
ohmatám-li celu svého myšlení zevnitř, cítím tíži forem, které ji nesou, i to, že nemohu myslet jinak: protože jimi identifikuji je samotné, zákonem sporu poznávám zákon sporu, skrze zákon sporu určuji, že právě on určuje vše, i toto mé určení
a pak je možné jít na ryby: tím se zákon sporu neruší, nezpochybňuje, jen jde o jinou životní aktivitu, kde hledání jeho platnosti a smyslu ztrácí smysl: prostě v ní zákon sporu není
metafyzik ontologizující zákon sporu by samozřejmě řekl, že v realitě zákon sporu je, že je v každé aktivitě, jenomže zákon sporu je jen v našem myšlení reality...když myslet přestaneme, zdá se, že vše je jinak, ale nelze to myslet, protože jinak se zas hned objeví zákon sporu
tohle stojí na dualitě reality (jednání) a myšlení, která může být ale taky mylná a zákon sporu je pak všude, protože myšlení = zákon sporu je všezahrnující
v téhle dualitě stojí i Kant, jehož "věc o sobě" je nepoznatelná (neplatí v ní ani zákon sporu, nedá se tedy ani říci, že je něčím, že je věcí, že působí atd.), ale můžeme v ní (mravně) jednat, a tak vykročit z cely myšlení (čistého rozumu)
neuvízl jsem však ve hře baršovského relativismu? třeba má západní univerzalismus/racionalismus pravdu!
a hra se točí zase od znova, stále dokola...
ideologie
Ideologie nebere jinou ideologii nikdy vážně, dívá se na ní svrchu, ty na scientistu, já na křesťana. Nechce a/nebo neumí se do jiné ideologie vžít, přijmout ji. Ideologie však háže háčky, althusserovské "ideologické výzvy", na které někdy subjekt odpovídá, např. tehdy, když v něm ideologie předem vzbudí touhu, kterou pak zase naplní (a tak ho dostane).
Když soudím jinou ideologii, vlastně předpokládám, že oba sdílíme stejnou bazální racionalitu, a pak nedokážu ani pochopit, že druhý věří takové "blbosti". Nechápu, že zevnitř ideologie je svět (a pak celé myšlení ho zachycující) úplně jiný než zevnitř mojí ideologie.
Zajímavý je okamžik volby, kdy člověk nějakou ideologii přijímá. A možná to není okamžik, ale proces, a možná to není volba, ale nutnost, a možná ji ani nepřijímá, ale pasivně se na ni účastní, byla mu dána.
Ideologie je vždy spjata s bazálními intuicemi vydávajícími se za zdravý rozum a nereflektujícími svou podmíněnost. Tento můj názor je však zase jen součástí jedné z her, která se vydává za univerzální pravdu.
Já se pokouším - seč mi má omezenost dovoluje - se do Vašeho stylu, do Vaší životní formy vžít, vidět ji nikoliv svrchu, ale zevnitř. Vy si asi myslíte, že už jste můj styl poznal, a tak není třeba se jím dále zabývat.
Nakolik však sám uznávám možnost, že platí spíše Vaše pozice? Myslím, že si to dokážu trošku představit, nemám s tím problém, naopak, Váš postoj je mi příjemný, spíše se obávám, že to tak není, ač bych to chtěl: má nevíra pramení z mých materialistických intuic, které však nemám dobře dokázané, ale (zatím) nejsem schopen jim nevěřit.
je tu problém "nezávislého stanoviště", ze kterého, jak jsme se domnívali, odlišně až protikladně nejprve mluvil on, pak já a nakonec ty...toto stanoviště ve filozofii musí dodržovat zákon sporu definující i to, co je a není smysluplné, možné, myslitelné...opustíme-li však filozofickou hru, zákon sporu zmizí s ní...rozum stojí jen na sobě samém nebo-li na vodě, nejde však proti němu jím samotným argumentovat, lze však tu hru opustit...stačí jít chytat ryby...je možné chápat rozum jen jako jednu z mnoha aktivit, jednu z mnoha životních forem či stylů lidského jednání...
Lze smysluplně říkat, že "nějaká nestranná pozice nejspíš NEEXISTUJE"? Lze vidět pluralitu životních forem a jazykových her s rozličnými pravidly, funkcemi, účely, systémy reference, denotace, korespondence, koherence,...Každá z nich má tendenci univerzalizovat svoji platnost, postavit se do nezávislé pozice. Dělá to pozdní i raný LW, dělá to relativismus Tvou větou nastíněný, dělá to skepticismus privilegující nedokázaně jako hlavní aktivitu i hodnotu právě proces nekonečného zpochybňování a nekonečné reflexe. Dělá to i tato má úvaha. Každá věta v sobě nese implicitně tuto formu: "Jsem pravdivá, to, co říkám, je absolutní pravda." V každé větě si hrajeme na Boha. Proti této aroganci stojí ještě postoj pokory, skromnosti: nevím, jak to je, možná, že se mýlím, možná, že druzí jsou dál, možná jsem hodně zaujatý, a myslím to doopravdy, nejen jako auto-imunizační hru mající ukázat, jak až moc reflektuji vlastní pozici a že jsem tedy nejchytřejší a nejpravdivější ze všech.
Když soudím jinou ideologii, vlastně předpokládám, že oba sdílíme stejnou bazální racionalitu, a pak nedokážu ani pochopit, že druhý věří takové "blbosti". Nechápu, že zevnitř ideologie je svět (a pak celé myšlení ho zachycující) úplně jiný než zevnitř mojí ideologie.
Zajímavý je okamžik volby, kdy člověk nějakou ideologii přijímá. A možná to není okamžik, ale proces, a možná to není volba, ale nutnost, a možná ji ani nepřijímá, ale pasivně se na ni účastní, byla mu dána.
Ideologie je vždy spjata s bazálními intuicemi vydávajícími se za zdravý rozum a nereflektujícími svou podmíněnost. Tento můj názor je však zase jen součástí jedné z her, která se vydává za univerzální pravdu.
Já se pokouším - seč mi má omezenost dovoluje - se do Vašeho stylu, do Vaší životní formy vžít, vidět ji nikoliv svrchu, ale zevnitř. Vy si asi myslíte, že už jste můj styl poznal, a tak není třeba se jím dále zabývat.
Nakolik však sám uznávám možnost, že platí spíše Vaše pozice? Myslím, že si to dokážu trošku představit, nemám s tím problém, naopak, Váš postoj je mi příjemný, spíše se obávám, že to tak není, ač bych to chtěl: má nevíra pramení z mých materialistických intuic, které však nemám dobře dokázané, ale (zatím) nejsem schopen jim nevěřit.
je tu problém "nezávislého stanoviště", ze kterého, jak jsme se domnívali, odlišně až protikladně nejprve mluvil on, pak já a nakonec ty...toto stanoviště ve filozofii musí dodržovat zákon sporu definující i to, co je a není smysluplné, možné, myslitelné...opustíme-li však filozofickou hru, zákon sporu zmizí s ní...rozum stojí jen na sobě samém nebo-li na vodě, nejde však proti němu jím samotným argumentovat, lze však tu hru opustit...stačí jít chytat ryby...je možné chápat rozum jen jako jednu z mnoha aktivit, jednu z mnoha životních forem či stylů lidského jednání...
Lze smysluplně říkat, že "nějaká nestranná pozice nejspíš NEEXISTUJE"? Lze vidět pluralitu životních forem a jazykových her s rozličnými pravidly, funkcemi, účely, systémy reference, denotace, korespondence, koherence,...Každá z nich má tendenci univerzalizovat svoji platnost, postavit se do nezávislé pozice. Dělá to pozdní i raný LW, dělá to relativismus Tvou větou nastíněný, dělá to skepticismus privilegující nedokázaně jako hlavní aktivitu i hodnotu právě proces nekonečného zpochybňování a nekonečné reflexe. Dělá to i tato má úvaha. Každá věta v sobě nese implicitně tuto formu: "Jsem pravdivá, to, co říkám, je absolutní pravda." V každé větě si hrajeme na Boha. Proti této aroganci stojí ještě postoj pokory, skromnosti: nevím, jak to je, možná, že se mýlím, možná, že druzí jsou dál, možná jsem hodně zaujatý, a myslím to doopravdy, nejen jako auto-imunizační hru mající ukázat, jak až moc reflektuji vlastní pozici a že jsem tedy nejchytřejší a nejpravdivější ze všech.
ZÁKON NEGACE v myšlení
myšlení stojí na zákonech NEGACE, myšlení v protikladech, kdy jeden protiklad vylučuje ten druhý...myšlení je pak určité, jasně vymezené, ale zřejmě opravdu reduktivní, protože skutečnosti je celistvá, byť ne homogenní, ale přechody a hranice v ní nevypadají příliš jako přechody mezi substancemi/věcmi, ale spíše jako přechody mezi událostmi, vztahy, procesy...
za substanci stále pokládáme jako Tracatatus předměty, protože se nám to lépe myslí...a přitom měl asi pravdu Whitehead a substancí jsou spíše události
protiklady nejsou absolutně protikladné, mají vždy mnohé společného, např. to, že zabírají stejnou rovinu/plošinu reality, jsou formulovány ve stejném paradigmatu, definují se navzájem, mají společnou plochu, kterou dohromady celou pokrývají a taky mají společnou HRANICI, na které se stýkají
a navíc se podle zákonů našeho myšlení v protikladech, dle ZÁKONU NEGACE, zvrácejí snadno jeden v druhý (z ateisty je skokově teista a naopak) v iluzi, že pokrývají všechny možnosti, celé univerzum, přitom zabírají pouze jednu z tisíce plošin reality...
je možné jak Hegel protiklady překonat, vzít si z každého to lepší a udělat nikoliv pouhý kompromisní průměr, ale dostat se nad ně výše? nevím...spíše je možné skočit na jinou plošinu, ale nevím, jestli stojí výše...hegelovská hierarchizace plošin neuchovává jejich jinakost, ale všechny je podřizuje pod jeden Systém dle jedněch pravidel
za substanci stále pokládáme jako Tracatatus předměty, protože se nám to lépe myslí...a přitom měl asi pravdu Whitehead a substancí jsou spíše události
protiklady nejsou absolutně protikladné, mají vždy mnohé společného, např. to, že zabírají stejnou rovinu/plošinu reality, jsou formulovány ve stejném paradigmatu, definují se navzájem, mají společnou plochu, kterou dohromady celou pokrývají a taky mají společnou HRANICI, na které se stýkají
a navíc se podle zákonů našeho myšlení v protikladech, dle ZÁKONU NEGACE, zvrácejí snadno jeden v druhý (z ateisty je skokově teista a naopak) v iluzi, že pokrývají všechny možnosti, celé univerzum, přitom zabírají pouze jednu z tisíce plošin reality...
je možné jak Hegel protiklady překonat, vzít si z každého to lepší a udělat nikoliv pouhý kompromisní průměr, ale dostat se nad ně výše? nevím...spíše je možné skočit na jinou plošinu, ale nevím, jestli stojí výše...hegelovská hierarchizace plošin neuchovává jejich jinakost, ale všechny je podřizuje pod jeden Systém dle jedněch pravidel
objektivní stanoviště
snaha vymanit se ze všech vazeb a jako Bůh nezávisle z nadhledu hledět a říci: Toto je objektivní pravda
to dělá každý, hrajeme si na Bohy
Snaha vydělit se z diskurzu nad něj, vytrhnout se z jeho sevření je inherentní součástí procesu reflektování a stoupání víš a víš po schodech meta-pozic (a z každé meta-pozice do vyšší a ji překračující meta-meta-pozice). Zdá se nám, že jde o svobodný/volný pohyb, nevidíme jeho vnitřní nutnost a pravidla, kterými je zcela svázaný, zdá se, že ta momentálně nejvyšší dosažená pozice je ta opravdu nezávislá, svobodná, objektivní. Cítíme se jako Bůh: z nadhledu svobodně a nezaujatě vše posuzující, emoce stabilizované či eliminované, všechny protiargumenty korektně vyvrácené, důsledně logicky jsme došli až sem, do nejvyššího patra, kde už je Pravda.
ale je tolik postojů, stylů, pozic, názorů...a většinu z nich zastává mnoho chytrých, geniálních, skvěle duševně zdravých a zkušených, skvěle bláznivých a ulítlých lidí...když se přidám k jedněm, popřu inteligenci a osobní zkušenost/intuice druhých
jak je to možné, že inteligentní lidé věří různým věcem?
zřejmě proto, že každý je omezený
a pokud někdo pravdu zná, tak spíše jen náhodou, navzdory své omezenosti
možná pravdu nelze uchopit jazykem či lidskou zkušeností
kdo je ale omezenější, teista nebo ateista? jeden z toho podezírá druhého a naopak
a co TOTO mé skeptické stanoviště, opravdu postihuje univerzální Pravdu? hraje si na to, že nic netvrdí, nic nepředpokládá a jeho zákony a postupy jsou tak přirozené, je to jen zdravý selský rozum přece...přesně toto tvrdí každá ideologie, svou ideologičnost maskuje za přirozenost, zkušenost, život sám, zdravý selský rozum, tvrdí, že její ontologie je minimální nebo žádná nebo docela přirozená...zapomíná na kontexty, před-porozumění a schémata poznání, které ji podmiňují
tedy tato má skepse může být jen nahodilou omezenou historickou formací
a co TOTO, co o ní tvrdím, tedy že je jen nahodilou formací? vytlačilo to z objektivního stanoviště ji a samo se tam vecpalo...
je to forma jazyka, každá věta říká: "Já jsem pravda"
aroganci lze zmírnit k POKOŘE do věty "Možná jsem pravda, ale možná se pletu"
to dělá každý, hrajeme si na Bohy
Snaha vydělit se z diskurzu nad něj, vytrhnout se z jeho sevření je inherentní součástí procesu reflektování a stoupání víš a víš po schodech meta-pozic (a z každé meta-pozice do vyšší a ji překračující meta-meta-pozice). Zdá se nám, že jde o svobodný/volný pohyb, nevidíme jeho vnitřní nutnost a pravidla, kterými je zcela svázaný, zdá se, že ta momentálně nejvyšší dosažená pozice je ta opravdu nezávislá, svobodná, objektivní. Cítíme se jako Bůh: z nadhledu svobodně a nezaujatě vše posuzující, emoce stabilizované či eliminované, všechny protiargumenty korektně vyvrácené, důsledně logicky jsme došli až sem, do nejvyššího patra, kde už je Pravda.
ale je tolik postojů, stylů, pozic, názorů...a většinu z nich zastává mnoho chytrých, geniálních, skvěle duševně zdravých a zkušených, skvěle bláznivých a ulítlých lidí...když se přidám k jedněm, popřu inteligenci a osobní zkušenost/intuice druhých
jak je to možné, že inteligentní lidé věří různým věcem?
zřejmě proto, že každý je omezený
a pokud někdo pravdu zná, tak spíše jen náhodou, navzdory své omezenosti
možná pravdu nelze uchopit jazykem či lidskou zkušeností
kdo je ale omezenější, teista nebo ateista? jeden z toho podezírá druhého a naopak
a co TOTO mé skeptické stanoviště, opravdu postihuje univerzální Pravdu? hraje si na to, že nic netvrdí, nic nepředpokládá a jeho zákony a postupy jsou tak přirozené, je to jen zdravý selský rozum přece...přesně toto tvrdí každá ideologie, svou ideologičnost maskuje za přirozenost, zkušenost, život sám, zdravý selský rozum, tvrdí, že její ontologie je minimální nebo žádná nebo docela přirozená...zapomíná na kontexty, před-porozumění a schémata poznání, které ji podmiňují
tedy tato má skepse může být jen nahodilou omezenou historickou formací
a co TOTO, co o ní tvrdím, tedy že je jen nahodilou formací? vytlačilo to z objektivního stanoviště ji a samo se tam vecpalo...
je to forma jazyka, každá věta říká: "Já jsem pravda"
aroganci lze zmírnit k POKOŘE do věty "Možná jsem pravda, ale možná se pletu"
středa 2. října 2013
láska nebo samota?
je láska nakonec tím nejcennějším?
nebo se vztahy přeceňují?
samota - nezávislost - individualismus - osamělost - ticho a klid, když jsem sám - konečně možnost být sám sebou, přijetí sebe, poznání sebe
když jsem sám, neřeším pořád dokola vztahy, pomluvy, sociální hierarchii, jestli jsem mu to řekl dobře a ona se na mě podívala špatně atd.
když jsem sám, jsem jiný, musím si poradit sám, nemůžu se spolehnout na druhé, nemůžu je využívat k tomu, aby mi poradili v mé úzkosti
když jsem sám, jsem stabilnější, i když se někdy sám se sebou nudím...ale i to je třeba trpělivě přetrpět, přečkat
samota někdy nudí, ale člověk jí přivykne a nakonec ho může začít bavit a skutečně ho naplnit...typicky jsem-li den sám v lese
potřebuji druhé zas tak moc? nevystačím si nakonec sám? potřebuji tolik jejich lásku? a potřebuji sám tolik milovat, obdivovat?
nebo je individualismus jen útěk, nemocné ego, paranoia nevěřící v možnosti opravdové lásky, alibismus snažící se vyhnout se riziku odmítnutí, bolestem, které ve vztazích taky jsou apod.?
narcismus víc do hloubky
někde se opakuju, někde jsem banální a nevyhnul jsem se ani psych. frázím, ale někde snad jdu do větší hloubky
slabé ego hltající sociální uznání
sociální uznání je drogou, která ale
opravdu nezažene hlubší hlad: narcisové nemají sami sebe rádi...je to ale
trans, opojení, být guruem pro skupinu lidí
touha, aby mě všichni žrali a já byl
ve středu pozornosti vychází z bolavého ega, které konečně může zazářit a být
si na okamžik JISTÉ, že je SKVĚLÉ...než se zase propadne do narcistické deprese
a sebe-nenávisti a prahne po dalším uznání, potvrzení vlastní hodnoty
narcis se děsí toho, že ho skupina zneuzná, že ji omrzí a má deprese, když není ve středu zájmu
naopak ho uznání a obdiv dokáží vyhecovat k obrovskému energickému trysku a nasazení...je tak jako na sinusovce, když ho berou, září, když neberou, je v depce a křečovitě se snaží uznání si zpět vydobít...
narcis sebe nezná - vidí se v extrémech, jako bůh nebo jako lejno, nevidí se nikdy přiměřeně
narcis hraje Dokonalého, to ho stojí mnoho sil...nikdy tak nezažil uznání od druhých ve své přirozené podobě, jen jako Dokonalý...proto se děsí, že by ho druzí v jeho přirozenosti nepřijali...sám se totiž taky nepřijímá
pro narcise jsou druzí Bohové, proto před nimi předstírá, že je Bohem on - jejich uznání je pro něj vším...
záleží mu ale na druhých nebo jen na jejich uznání? dokáže druhé šikovně využít k zesílení své reputace
není schopen lásky k sobě ani jiným...stále jen řeší svou reputaci
je vnitřně prázdný, z toho nuda, deprese, omrzelost
děsí se kritiky, sociálního zneuznání
žádné uznání od druhých narcise nikdy nepřivede k sebe-lásce, dokud ho někdo neuzná takového, jaký - podle sebe - skutečně je...tedy ne v masce dokonalosti...proto narcise mohou naplňovat intimní svazky, mohou totiž prolomit kus jeho krunýře: zažije přijetí, i když ukáže slabost, vzdá/odevzdá/vydá se druhému v objetí a sexu i se všemi svými fyzickými a duševními nedokonalostmi, a to ho uzdravuje a zbavuje trýzně...narcis pak může být na vztazích a intimitě závislý, potřebuje stále dokola toto přijetí, uznání...nedokáže pak být sám, otročí tomu druhému, lační po jeho neustálé lásce...může se stát, že časem si ale druhého sám přestane vážit, a pak ho opustí a plazí se zas za jiným, koho považuje za obdivuhodného (a proto touží po uznání od něj)
čím více si druhého váží, tím víc ho uzdravuje přijetí od něj...jenomže narcis si druhých nedokáže vážit příliš dlouho...nevidí realisticky sebe a nakonec ani druhé, vše vidí v extrémech "nejdokonalejší vs. nicka"...narcis se totiž stále srovnává, stále bojuje, soupeří, hledá nedostatky u sebe i druhých, strašně závidí silné stránky druhým...
exhibování jen narcismus zesiluje - je to sice opojná droga, ale narcis nezažije přijetí své slabosti, ale naopak ho to nutí dále hrát Dokonalého
je třeba ukázat slabost, vzdát se, odevzdat se, vydat se, otevřít se...ukázat, že jsem slabé ustrašené paranoidní dítě bojící se zneuznání od skupiny/druhého...a když zažiji přijetí i v této mé skutečné - byť zřejmě zas vyhrocené na druhou stranu (tendence narcise se glorifikovat nebo naopak démonizovat) - podobě, uzdravuje to
ale na jak dlouho to uzdraví? dva problémy:
a) přestanu si vážit těch, kteří mě uznávají v mé skutečné (tedy z narcistické perspektivy slabé, protože narcis svou skutečnou povahu považuje za podřadnou, méněcennou, slabou) podobě: kvalitní lidé by přece nemohli slabocha uznávat, jsou to tedy sami slaboši, když jim stačím, i když jsem slabý
b) zpochybním si jejich uznání, jejich kvality, své kvality a vrátím se k svému jádrovému přesvědčení, že jsem nula - toto přesvědčení je v mozku silně zažrané, je těžké ho vykořenit...musí být neustále kognitivně zpochybňováno, musí se habituovat zvyk/chování vidět se opačně...je to běh na dlouhou trať
narcis nedokáže vydržet s přesvědčením, že je nula...proto sugeruje sobě i druhým, že je bůh...a proto není schopen k sobě jít, podívat se do vlastní duše...proto když je sám, je jakoby mrtvý, prázdný, bez života, plný nudy a splínu...potřebuje uznání od druhých, to mu dává energii
narcis je jako dítě, nezná sám sebe, děsí se, že je slabochem a tak rád by se vyřval druhým na rameni, že je jen uplakánek usmrkánek maličký...a taky to snad opakovaně dělá a druhé tak k tomu zneužívá, efekt je však často jen krátkodobý
pod všemi životními úspěchy totiž stále vězí to, co narcis považuje za POSLEDNÍ PRAVDU: "Jsi jenom ubohá nula!!!"...druzí už brzy prokouknout tvou hru na silného nebo aspoň na toho, kdo je na tom stejně jako oni...a pak tě vyloučí, budou se ti smát, ZABIJÍ TĚ, SEJMOU TĚ
narcis je paranoik, děsí se, že ho nepřijmou, a proto se snaží být maximálně asertivní až agresivní
narcis hodně trpí, je nemocný, má nepravdivý sebeobraz, téměř nulový sebenáhled a nepociťuje sám sebe, není v kontaktu sám se sebou, ale s falešnými mýty o sobě
narcis se nezná, proto sebe pořád řeší...taky už chce konečně DOKÁZAT, že není nula...jeho důkazům pak věří všichni - považují ho obvykle za zábavného, oslňujícího - ale on sám jim nevěří vůbec...
narcis má utkvělou představu, že jde v životě primárně o to, jestli ho druzí budou přijímat...nevidí pak jiné možné smysly života...pořád jen řeší druhé, vztahy, přijetí a nepřijetí, skupinovou hierarchii...
narcis vidí jen sebe, nic jiného ho nezajímá, je extrémní egocentrik, ale jeho samolibost je křehká...nezajímá se o druhé, řeší jen své bolavé ego
narcis často nepřijímá kritiku, což je základní obranný mechanismus snažící se zachránit jeho křehké a pracně vybudované sebevědomí...kritika ho totiž extrémně zraňuje, ubližuje mu, děsí se jí, bolí ho, když by ji přijal, sklouzl by se z sebe-glorifikace do sebe-nenávistné deprese, malomyslnosti, skleslosti, pocitu bezmoci, vyprázdněnosti, stavu, kdy neví, kam jít a co si počít sám se sebou
narcis své ego nevidí, ač se jím stále zabývá, je pro něj prázdnotou, téměř Ničím, co však zuřivě chce stabilizovat
narcismus léčí péče a starost o druhé: narcis se pak nezabývá sebou, navíc láska druhých ho uzdravuje
pátek 27. září 2013
Bůh a sexualita
není opuštění náboženské morálky návratem k více biologickému způsobu sexuálních strategií, lovení, sex. výběru? neplatí snad evoluční psychologie ZEJMÉNA pro naši kulturu, v níž není biologická sexualita sublimována "Bohem"?
a nekryje se nakonec smrt Boha s nástupem feminismu? pohlavní výběr žen (dle evoluční psychologie je u všech savců pohlavní výběr na straně samic) již není regulován náboženskými autoritami, takže se moc (mladých) žen zvýšila...zvýšila se i proto, že bez náboženské extáze a smyslu zbyla jen sexuální extáze/smysl
je deregulovaná sexualita více uspokojující? nadbytek promiskuitního sexu pro monogamní rodinu hledající ženy...nedostatek sexu pro pornem věčně sexuálně rozdrážděné muže...
není současný hedonismus jen převlečeným nihilismem v prázdnotě zbylé po smrti Boha? je třeba založit hedonismus mimo ateistické (tedy od teismu odvozené) paradigma...hledat nové formy slasti na nových územích!
ale co sexuální pud, kdo omezí jeho vládu, když ne memy Boží? mají nějaké jiné memy patřičnou sílu? možná Freudovy memy a memy dnešní sexuologie z nich vyšlé...je v nich distanc od bezprostřední sexuality...zde má pravdu Bataille: ve Freudově diskursu se sice hovoří o sexu, ale asketicky, nezaujatě, což umožnil Zákaz sexu daný např. křesťanstvím (i když si myslím, že jistý Zákaz sexu patří k lidské i opičí sexualitě už biologicky)...Zákaz se pak překračuje sexuologii jen zdánlivě: hovoří se v ní sice o sexu tzv. "svobodně", ale sex je zde redukován na neosobní mechanismus...řeč o sexu tedy není řečí o skutečném, vášnivém sexu...transgrese Zákazu je tedy u Freuda/sexuologie jen zdánlivá
takže o sexualitě "vědecky" sexuologicky hovoříme...a sexuologie nám řekne, jaký sexuální život je ten skutečně kvalitní, skutečně intimní a kdy má muž/žena právo požadovat víc/méně...
to nás však od sexu částečně osvobozuje, ale za cenu toho, že se tím sex hrozivě zdeformoval na biologický algoritmus, který je pak možné sice provozovat kdykoliv, ale nikoho už to moc nenaplňuje: stávají se z nás po sexu bažící stroje, kteří sex mít musí, ale uspokojení jim nepřinese
evoluční psychologie přináší dvě "vědecky nalezené" strategie, jak je dobré sexuálně žít: jste-li muž, promiskuitně (je to v zájmu vašich genů!), jste-li žena, monogamně s alfa-samcem...tento diskurs je ve společnosti nejen nalézán, ale jeho memy ji pak zpětně formují...a tak přibývá po promiskuitě toužících sexuálně deprivovaných beta až omega samců a po rodině s alfa samci toužících a ve svých touhách neukojených beta až omega samic...
nemyslím, že evoluční psychologie je pouhou ideologií, jen soudím, že platí tím více, čím méně je sexualita regulována "Bohem" a také tím více, čím víc se jí věří...náboženské memy se snaží geny daný sexuální pud usměrnit, memy evoluční psychologie ho chtějí naopak plně osvobodit v "přirozené" sexualitě...sex pak přišel na místo Boha v mládí, místo Boha v pozdějším věku překryje jeho účinek, tedy rodina, děti a vnoučata
to je tedy třeba také vidět: evoluční psychologie vede společnost nejen ke kultu sexu, ale také ke kultu rodiny a dětí...svobodní, bezdětní, na sexuálním trhu neúspěšní či panny/panicové jsou diskriminovaní
přináší evoluční psychologie skutečně přirozenou sexualitu? nikoliv, sex byl ve všech kulturách regulován a potlačován...utiskovaný a tabuizovaný sex je tedy pro lidstvo nejvíce přirozený...evoluční psychologie nepřináší přirozenou, ale liberalizovanou sexualitu, stojící na uctívání nejvyšší hodnoty svobody, ačkoliv pro to, že svoboda má hodnotu stojící nad všemi ostatními hodnotami nemáme žádný důkaz...
problém je, že vnímáme sexualitu jako objektivně nalezený a z vnějšího vědeckého stanoviště pravdivě popsaný pud, algoritmus, mechanismus: to je pro lidstvo velmi nepřirozené chápání sexuality...sexualita je přeci zejména Batailleho vnitřní zkušeností, o které nelze nic říci, a když se na ní díváme zvnějšku, už ji deformujeme...a snad tento objektivistický pohled na sexualitu plodí jistý cynismus v přístupu k sexu a také nemožnost, aby nás mohl více naplnit a snad i propojit s naším sexuálním partnerem
samozřejmě, že přeháním: lidé souloží a na ideologie zapomínají...avšak tyto ideologie je ovlivňují a v převleku tzv. "zdravého rozumu" jim kazí lásku a vztahy...
a nekryje se nakonec smrt Boha s nástupem feminismu? pohlavní výběr žen (dle evoluční psychologie je u všech savců pohlavní výběr na straně samic) již není regulován náboženskými autoritami, takže se moc (mladých) žen zvýšila...zvýšila se i proto, že bez náboženské extáze a smyslu zbyla jen sexuální extáze/smysl
je deregulovaná sexualita více uspokojující? nadbytek promiskuitního sexu pro monogamní rodinu hledající ženy...nedostatek sexu pro pornem věčně sexuálně rozdrážděné muže...
není současný hedonismus jen převlečeným nihilismem v prázdnotě zbylé po smrti Boha? je třeba založit hedonismus mimo ateistické (tedy od teismu odvozené) paradigma...hledat nové formy slasti na nových územích!
ale co sexuální pud, kdo omezí jeho vládu, když ne memy Boží? mají nějaké jiné memy patřičnou sílu? možná Freudovy memy a memy dnešní sexuologie z nich vyšlé...je v nich distanc od bezprostřední sexuality...zde má pravdu Bataille: ve Freudově diskursu se sice hovoří o sexu, ale asketicky, nezaujatě, což umožnil Zákaz sexu daný např. křesťanstvím (i když si myslím, že jistý Zákaz sexu patří k lidské i opičí sexualitě už biologicky)...Zákaz se pak překračuje sexuologii jen zdánlivě: hovoří se v ní sice o sexu tzv. "svobodně", ale sex je zde redukován na neosobní mechanismus...řeč o sexu tedy není řečí o skutečném, vášnivém sexu...transgrese Zákazu je tedy u Freuda/sexuologie jen zdánlivá
takže o sexualitě "vědecky" sexuologicky hovoříme...a sexuologie nám řekne, jaký sexuální život je ten skutečně kvalitní, skutečně intimní a kdy má muž/žena právo požadovat víc/méně...
to nás však od sexu částečně osvobozuje, ale za cenu toho, že se tím sex hrozivě zdeformoval na biologický algoritmus, který je pak možné sice provozovat kdykoliv, ale nikoho už to moc nenaplňuje: stávají se z nás po sexu bažící stroje, kteří sex mít musí, ale uspokojení jim nepřinese
evoluční psychologie přináší dvě "vědecky nalezené" strategie, jak je dobré sexuálně žít: jste-li muž, promiskuitně (je to v zájmu vašich genů!), jste-li žena, monogamně s alfa-samcem...tento diskurs je ve společnosti nejen nalézán, ale jeho memy ji pak zpětně formují...a tak přibývá po promiskuitě toužících sexuálně deprivovaných beta až omega samců a po rodině s alfa samci toužících a ve svých touhách neukojených beta až omega samic...
nemyslím, že evoluční psychologie je pouhou ideologií, jen soudím, že platí tím více, čím méně je sexualita regulována "Bohem" a také tím více, čím víc se jí věří...náboženské memy se snaží geny daný sexuální pud usměrnit, memy evoluční psychologie ho chtějí naopak plně osvobodit v "přirozené" sexualitě...sex pak přišel na místo Boha v mládí, místo Boha v pozdějším věku překryje jeho účinek, tedy rodina, děti a vnoučata
to je tedy třeba také vidět: evoluční psychologie vede společnost nejen ke kultu sexu, ale také ke kultu rodiny a dětí...svobodní, bezdětní, na sexuálním trhu neúspěšní či panny/panicové jsou diskriminovaní
přináší evoluční psychologie skutečně přirozenou sexualitu? nikoliv, sex byl ve všech kulturách regulován a potlačován...utiskovaný a tabuizovaný sex je tedy pro lidstvo nejvíce přirozený...evoluční psychologie nepřináší přirozenou, ale liberalizovanou sexualitu, stojící na uctívání nejvyšší hodnoty svobody, ačkoliv pro to, že svoboda má hodnotu stojící nad všemi ostatními hodnotami nemáme žádný důkaz...
problém je, že vnímáme sexualitu jako objektivně nalezený a z vnějšího vědeckého stanoviště pravdivě popsaný pud, algoritmus, mechanismus: to je pro lidstvo velmi nepřirozené chápání sexuality...sexualita je přeci zejména Batailleho vnitřní zkušeností, o které nelze nic říci, a když se na ní díváme zvnějšku, už ji deformujeme...a snad tento objektivistický pohled na sexualitu plodí jistý cynismus v přístupu k sexu a také nemožnost, aby nás mohl více naplnit a snad i propojit s naším sexuálním partnerem
samozřejmě, že přeháním: lidé souloží a na ideologie zapomínají...avšak tyto ideologie je ovlivňují a v převleku tzv. "zdravého rozumu" jim kazí lásku a vztahy...
jazyk, myšlení
co je rubem jazyka?
veškerá kritika ve filozofii je vedena v jazyce, co je však pod ním, jaké jsou jeho kořeny? je odpovědí neurověda, evoluční biologie, lingvistika, lingvistická antropologie?
myslíme v jakési bublině a nemůžeme ven
pravidla jsou jasně stanovena
pravidla smysluplnosti textu nelze svévolně měnit, jinak jdeme do nesmyslu
jazyk hraničí s nesmyslem a s mlčením, praxí, prožitkem
jazykový smysl stojí na evidenci, zřejmosti jeho podmínek možnosti - např. zákona sporu
jazyk má reflexivní strukturu, jisté jeho segmenty obsahují na vyšší, meta-úrovni v sobě jiné jeho segmenty jakožto reflektované, uvědoměné - což umožňuje jejich další hodnocení, kritiku, případně vyvrácení, opuštění
avšak reflexe zákona sporu neumožňuje ho opustit a dokonce ani ho zpochybnit - smysl jakékoliv pochybnosti stojí na jeho platnosti
pod jazykem je elektřina, chemie mozku...také jednotlivé segmenty slov, hlásky...také formy a struktury, které leží někde mezi logicko-gramatickou formou jazyka a jeho preformou biologicko-neuronální (ta první vyrůstá z druhé)
veškerá kritika ve filozofii je vedena v jazyce, co je však pod ním, jaké jsou jeho kořeny? je odpovědí neurověda, evoluční biologie, lingvistika, lingvistická antropologie?
myslíme v jakési bublině a nemůžeme ven
pravidla jsou jasně stanovena
pravidla smysluplnosti textu nelze svévolně měnit, jinak jdeme do nesmyslu
jazyk hraničí s nesmyslem a s mlčením, praxí, prožitkem
jazykový smysl stojí na evidenci, zřejmosti jeho podmínek možnosti - např. zákona sporu
jazyk má reflexivní strukturu, jisté jeho segmenty obsahují na vyšší, meta-úrovni v sobě jiné jeho segmenty jakožto reflektované, uvědoměné - což umožňuje jejich další hodnocení, kritiku, případně vyvrácení, opuštění
avšak reflexe zákona sporu neumožňuje ho opustit a dokonce ani ho zpochybnit - smysl jakékoliv pochybnosti stojí na jeho platnosti
pod jazykem je elektřina, chemie mozku...také jednotlivé segmenty slov, hlásky...také formy a struktury, které leží někde mezi logicko-gramatickou formou jazyka a jeho preformou biologicko-neuronální (ta první vyrůstá z druhé)
čtvrtek 27. června 2013
Radim Bělohrad - Osobní identita
89 Locke - identita jako psych. kontinuita
101 esenciální vlastnosti - má ve všech možných světech
104 problém zárodku - zárodek nemá psych. charakteristiku, takže jsme nikdy nebyli zárodky...takže místo Locka animalismus: čistě bio-charakteristiky identity (kontinuita metabolismu, kardiovaskulárního systému,...)
AD: chyba už je v tomto dualismu: jak se liší psycho- od bio - charakteristik?
107 u animalismu zas problém mrtvoly: přežijeme svou vlastní smrt jako mrtvoly, to je problém
AD: PSEUDOPROBLÉM
118 Lynne Bakerová: jsme OSOBY- máme schopnost mít perspektivu první osoby
119 odmítá, že esenciálními jsou jen vnitřní vlastnosti, ale patří mezi ně podle ní i to, jak se věc chová, jakou má funkci, do jakých relací vstupuje s jinými objekty
131 pokud je osoba schopna myslet myšlenku "jsem osoba", pak musí nutně splňovat perspektivu první osoby a pak být osobou...AD: co znamená myslet myšlenku???!!! jde o pseudoargument, protože problém se vrací v tomto bodě v úplně stejné podobě
150 připisujeme si odpovědnost, vinu, zásluhu, odměnu, trest za minulé skutky úplně stejně jako za přítomné - ANO, to je důležité rozpracovat...není-li mé já stejné jako minulé já, je to totiž nesprávné
101 esenciální vlastnosti - má ve všech možných světech
104 problém zárodku - zárodek nemá psych. charakteristiku, takže jsme nikdy nebyli zárodky...takže místo Locka animalismus: čistě bio-charakteristiky identity (kontinuita metabolismu, kardiovaskulárního systému,...)
AD: chyba už je v tomto dualismu: jak se liší psycho- od bio - charakteristik?
107 u animalismu zas problém mrtvoly: přežijeme svou vlastní smrt jako mrtvoly, to je problém
AD: PSEUDOPROBLÉM
118 Lynne Bakerová: jsme OSOBY- máme schopnost mít perspektivu první osoby
119 odmítá, že esenciálními jsou jen vnitřní vlastnosti, ale patří mezi ně podle ní i to, jak se věc chová, jakou má funkci, do jakých relací vstupuje s jinými objekty
131 pokud je osoba schopna myslet myšlenku "jsem osoba", pak musí nutně splňovat perspektivu první osoby a pak být osobou...AD: co znamená myslet myšlenku???!!! jde o pseudoargument, protože problém se vrací v tomto bodě v úplně stejné podobě
150 připisujeme si odpovědnost, vinu, zásluhu, odměnu, trest za minulé skutky úplně stejně jako za přítomné - ANO, to je důležité rozpracovat...není-li mé já stejné jako minulé já, je to totiž nesprávné
pondělí 24. června 2013
Jak poznat, že jde o intuici nadpřirozena? BŮH...
a) podle intenzity
b) podle kvality: přichází zvenčí, já jsem při tom pasivní, jen tomu otevřený nebo přichází z největší hlubiny, v níž mizí rozdělení na subjekt a objekt, takže nelze říci, že je to subjektivní
c) je to přirozené, stabilní, dlouhodobé: základní pocit, že existuje morální řád, objektivní hodnoty dobra a krásy
- vše lze zpochybnit s tím, že jde jen o výtvor mozku nebo přirozený biologický pud nás "sociálních opic"
tento pud není tolik mechanický jako např. sexuální pud, protože je ve vývojově mladších oblastech mozku spojených se zrcadlovými neurony (kultura, memy, empatie, sociální učení), myšlením (prefrontální kortex, čelní laloky kůry mozku), rozhodováním - proto nás to nenutí jako třeba pud hladu...proto jde o Kantovský "imperativ", který nás vybízí, ale nenutí...můžeme se postavit proti němu, ale přece víme, že bychom neměli
cítíme jako přirozené, že bychom neměli ubližovat: ale to může být sociální pud
cítíme pocity vznešenosti, posvátnosti, objektivní věčné a nutné, pro všechny závazné HODNOTY mravního věčného řádu: ale to může být jen naše vnímání, naše emoce produkující ILUZI transcendence, nadpřirozena (co je to vlastně transcendence? jak se liší od imanence? kde vede hranice? jaké je kritérium?)
POKUD však Bůh je, všem zřejmě nabízí jasnou evidenci toho, že tomu tak je (v některých situacích možná více než v jiných, snad i pod vlivem našich rozhodnutí přijmout nabízenou milost/víru jako Boží dar nebo našich rozhodnutí k hříchu, odvrácení od Boha)
sebeklamem je tedy buď ateismus nebo teismus
nestojí nakonec za vírou rozhodnutí, akt (snad svobodné, snad osobnostně a emočně motivované) volby? rozhodnout se, že můj pocit je od Boha nebo je to jen můj pud
je zde pořád důležitá a reálná možnost, že Bůh existuje...a pokud ano, tak to zřejmě všichni do určité míry víme/tušíme
nakolik se na nevíře může podílet vadný obrázek Boha daný možná našimi špatnými otci či špatnými kněžskými vzory? (Bůh jako můj autoritářský otec/matka/kněz/učitel, Bůh Božského hněvu a pomsty, odplaty)
jakou barvu, zvuk, tón, příchuť má pro tebe slovo BŮH? začneš se bát nebo usmívat?
je Bůh osobní nebo se nám jako osoba přibližuje, ač je ne-osobní, nad-osobní, mimo-osobní?
není Bůh jen obzvláště chytlavý mem produkující silné emoce a navázaný na biologické infantilní potřeby dokonalého silného otce a pečující absolutně laskavé matky?
víme všichni uvnitř, ač to někteří či někdy potlačujeme, že Bůh, či minimálně morálka, existuje? a že má morálka nadpřirozený charakter, je objektivní hodnotou?
lidé si snaží představit ontologický základ podle analogií s částmi světa, které znají a považují za důležité: vše je živé, oduševnělé, kosmické vědomí, svět jako vyvíjející se živočich, organismus, svět jako strom života...a věda vše zredukovala na svět jako KAUZÁLNÍ STROJEK..zčásti Tomášova myšlenka: neudělala to snad věda proto, že
a) tato představa je nejsnáze pochopitelná, takže se s ní snadno ve vědě pracuje, dělají se s ní dobře predikce...
b) takže vědecké kauzální zákony jsou jen povrchovými zákony světa sloužícími lidským účelům: jen instrumenty člověka k predikcím, které se mu zdají velmi přesné, protože nepoznal větší míru přesnosti...a pod nimi leží hlubší zákony, hlubší kauzalita + věda si všímá zákonů v našem časovém rámci, neregistruje zákony, které se projevují třeba jen v řádu miliónů let či naopak ve velmi krátkých časových okamžicích (např. pod mírou pikosekund)
c) není tato představa světa jako kauzálního stroje tak snadno pochopitelná právě proto, že jde JEN o lidský výmysl uzpůsobený lidskému myšlení?
- jistě jde o plodnou hypotézu přinášející člověku hodně moci (technika), je však svět skutečně takovýto?
b) podle kvality: přichází zvenčí, já jsem při tom pasivní, jen tomu otevřený nebo přichází z největší hlubiny, v níž mizí rozdělení na subjekt a objekt, takže nelze říci, že je to subjektivní
c) je to přirozené, stabilní, dlouhodobé: základní pocit, že existuje morální řád, objektivní hodnoty dobra a krásy
- vše lze zpochybnit s tím, že jde jen o výtvor mozku nebo přirozený biologický pud nás "sociálních opic"
tento pud není tolik mechanický jako např. sexuální pud, protože je ve vývojově mladších oblastech mozku spojených se zrcadlovými neurony (kultura, memy, empatie, sociální učení), myšlením (prefrontální kortex, čelní laloky kůry mozku), rozhodováním - proto nás to nenutí jako třeba pud hladu...proto jde o Kantovský "imperativ", který nás vybízí, ale nenutí...můžeme se postavit proti němu, ale přece víme, že bychom neměli
cítíme jako přirozené, že bychom neměli ubližovat: ale to může být sociální pud
cítíme pocity vznešenosti, posvátnosti, objektivní věčné a nutné, pro všechny závazné HODNOTY mravního věčného řádu: ale to může být jen naše vnímání, naše emoce produkující ILUZI transcendence, nadpřirozena (co je to vlastně transcendence? jak se liší od imanence? kde vede hranice? jaké je kritérium?)
POKUD však Bůh je, všem zřejmě nabízí jasnou evidenci toho, že tomu tak je (v některých situacích možná více než v jiných, snad i pod vlivem našich rozhodnutí přijmout nabízenou milost/víru jako Boží dar nebo našich rozhodnutí k hříchu, odvrácení od Boha)
sebeklamem je tedy buď ateismus nebo teismus
nestojí nakonec za vírou rozhodnutí, akt (snad svobodné, snad osobnostně a emočně motivované) volby? rozhodnout se, že můj pocit je od Boha nebo je to jen můj pud
je zde pořád důležitá a reálná možnost, že Bůh existuje...a pokud ano, tak to zřejmě všichni do určité míry víme/tušíme
nakolik se na nevíře může podílet vadný obrázek Boha daný možná našimi špatnými otci či špatnými kněžskými vzory? (Bůh jako můj autoritářský otec/matka/kněz/učitel, Bůh Božského hněvu a pomsty, odplaty)
jakou barvu, zvuk, tón, příchuť má pro tebe slovo BŮH? začneš se bát nebo usmívat?
je Bůh osobní nebo se nám jako osoba přibližuje, ač je ne-osobní, nad-osobní, mimo-osobní?
není Bůh jen obzvláště chytlavý mem produkující silné emoce a navázaný na biologické infantilní potřeby dokonalého silného otce a pečující absolutně laskavé matky?
víme všichni uvnitř, ač to někteří či někdy potlačujeme, že Bůh, či minimálně morálka, existuje? a že má morálka nadpřirozený charakter, je objektivní hodnotou?
lidé si snaží představit ontologický základ podle analogií s částmi světa, které znají a považují za důležité: vše je živé, oduševnělé, kosmické vědomí, svět jako vyvíjející se živočich, organismus, svět jako strom života...a věda vše zredukovala na svět jako KAUZÁLNÍ STROJEK..zčásti Tomášova myšlenka: neudělala to snad věda proto, že
a) tato představa je nejsnáze pochopitelná, takže se s ní snadno ve vědě pracuje, dělají se s ní dobře predikce...
b) takže vědecké kauzální zákony jsou jen povrchovými zákony světa sloužícími lidským účelům: jen instrumenty člověka k predikcím, které se mu zdají velmi přesné, protože nepoznal větší míru přesnosti...a pod nimi leží hlubší zákony, hlubší kauzalita + věda si všímá zákonů v našem časovém rámci, neregistruje zákony, které se projevují třeba jen v řádu miliónů let či naopak ve velmi krátkých časových okamžicích (např. pod mírou pikosekund)
c) není tato představa světa jako kauzálního stroje tak snadno pochopitelná právě proto, že jde JEN o lidský výmysl uzpůsobený lidskému myšlení?
- jistě jde o plodnou hypotézu přinášející člověku hodně moci (technika), je však svět skutečně takovýto?
emoce a ontologie
dřív jsem si myslel:
když vidím svět jen přes rozum, vidím banální invarianty, základní ontologické formy světa, základní schémata, které vidí každý, ale protože nemám emoce, mnoho mi toho ze světa uniká
myšlenka od Toma:
když vidím svět jen skrze rozum, možná nevidím základní ontologické schémata, ale jen své konstrukty: rozum vidí jen to, co sám předtím vytvořil
proč? protože oddělit emoce od rozumu je cosi umělého, poznání se tím nejen ochuzuje, ale také zásadně deformuje
každý vjem je vedený emocí, zasazený do emočního rámce
mám utkvělou představu (emoci!), že depresivní ladění vidí svět nejpravdivěji: vše je banální, absurdní, stejně všichni zemřeme, jsme jen stroje na předání genů skrze sex atd...
ale tak to není - je mnoho ladění, jak se na svět dívat, některá mohou být adekvátnější než jiná...zřejmě však neexistuje jediné dokonalé, definitivní, od emocí OČIŠTĚNÉ poznání světa...spíše je zde více perspektiv různě emočně naladěných a vzájemně se doplňujících
tzv. objektivní poznání je mechanické, potom vidí i svět jako mechanismus, pasivní objekt, kauzální strojek...samo je takové, svou vlastní povahu projektuje do světa
ano, to je možné: depresivní člověk vidí depresivní svět, mechanický "objektivní" pozorovatel pak chápe svět jako mechanický objekt, pozorovatel vyprázdněný od svých emocí ho chápe jako chladný, prázdný, lhostejný...
projektujeme do ontologie světa své vlastní naladění
jaký je však ontologický základ světa?
nevíme
lze říci, že je to pustina, prázdnota, kauzální strojek? nebo je to spíše komplexita, vývoj, pohyb, dobrodružství, tajemství?
když vidím svět jen přes rozum, vidím banální invarianty, základní ontologické formy světa, základní schémata, které vidí každý, ale protože nemám emoce, mnoho mi toho ze světa uniká
myšlenka od Toma:
když vidím svět jen skrze rozum, možná nevidím základní ontologické schémata, ale jen své konstrukty: rozum vidí jen to, co sám předtím vytvořil
proč? protože oddělit emoce od rozumu je cosi umělého, poznání se tím nejen ochuzuje, ale také zásadně deformuje
každý vjem je vedený emocí, zasazený do emočního rámce
mám utkvělou představu (emoci!), že depresivní ladění vidí svět nejpravdivěji: vše je banální, absurdní, stejně všichni zemřeme, jsme jen stroje na předání genů skrze sex atd...
ale tak to není - je mnoho ladění, jak se na svět dívat, některá mohou být adekvátnější než jiná...zřejmě však neexistuje jediné dokonalé, definitivní, od emocí OČIŠTĚNÉ poznání světa...spíše je zde více perspektiv různě emočně naladěných a vzájemně se doplňujících
tzv. objektivní poznání je mechanické, potom vidí i svět jako mechanismus, pasivní objekt, kauzální strojek...samo je takové, svou vlastní povahu projektuje do světa
ano, to je možné: depresivní člověk vidí depresivní svět, mechanický "objektivní" pozorovatel pak chápe svět jako mechanický objekt, pozorovatel vyprázdněný od svých emocí ho chápe jako chladný, prázdný, lhostejný...
projektujeme do ontologie světa své vlastní naladění
jaký je však ontologický základ světa?
nevíme
lze říci, že je to pustina, prázdnota, kauzální strojek? nebo je to spíše komplexita, vývoj, pohyb, dobrodružství, tajemství?
sobota 22. června 2013
nové věci k jáství
jáství - celek, ne souhrn částí
vím, že jsem - nevím, co jsem
co jsem? - presupozice: jsem něco/někdo/věc...něco mezi něčím a ničím: vlastnost, akcident, stav, proces, událost, síť vztahů...
já - základ, podklad...ten, kdo se ptá
tři úrovně:
a) nevědomé stavy
b) vědomé stavy
c) jáství
- a) je vždy, b) někdy, c) výjimečně - z nižšího někdy roste vyšší takto vzestupně...vědomí může být bez já, já nemůže být bez vědomí, nevědomí může být bez vědomí, vědomí (asi) nemůže být bez nevědomí
vědomí může existovat bez jáství
jáství hodně souvisí s procesem sebeuvědomění
co je jáství?
myslíme tím pokaždé něco jiného: typické čísti jáství, pohledy, náhledy na něj, jeho typické části
jaký je rozdíl mezi jástvím samotným a jeho pouhým pociťováním?
já:
a) věc
b) pocit jáství
c) sebe-reflexivní pohled na já
d) pojem já
"TOTO JSEM JÁ" - a) řečeno zvenčí (představuji si sebe jako vnější pasivní objekt)
- b) řečeno zevnitř (jsem neobjektivizovatelný subjekt)
JÁ JSEM...JSEM...EXISTUJI
mlha, neurčitost, temnost já...já jako prázdná forma, formální jednota, funkce, perspektiva první osoby
- pro uchopení jáství chybí pojmy, logika
- třeba já není nic určitého, má jen chudý proměnlivý obsah...rozpadlé na zlomky, tříšť, agregát
věc "já" úzce souvisí se sebe-zakoušením (1. úroveň: pocit, sebe-cit) a sebereflexí (2. úroveň: reflexe-pojem-dedukce-retrospektivní re-prezentace, re-konstrukce)
ale existuji, i když se nepociťuji a nereflektuji - nebo ne?!
já - jednota - celek ?!
TAO - neosobní, nadosobní, dynamické, nevyslovitelné, nepředpověditelné, živé, tiché, nejmocnější, tiché, nenápadné
co je základ reality?
a) neosobní bezduchý stroj
b) osobní Bůh
c) nad-osobní, mimo-osobní, ne-mechanický, mimo-vědomý, mimo-živý: negativní teologie
ten, kdo odsuzuje sobectví, vytváří falešnou iluzi, že sám sobcem není: toť vrchol sobectví!
jsem existence, bytí, život sám, čisté bytí, pohyb...
často spíše jen PASIVNĚ POZORUJI, jak se měním...přepadá mě únava např...bez mého přičinění
KDO to pozoruje...JE TO VŮBEC NĚKDO? NĚCO? NEOSOBNÍ MECHANICKÝ SYSTÉM SE OBČAS POJMENOVÁVÁ (vypovídá o sobě samém) JAKOŽTO "JÁ"
já jakožto soustřeďující se boj sjednocení, bod kulminace/vrchol/špička psychického kontinua/dimenze/živlu/média/procesu...jediné, tiché, neviditelné, pevné místo uprostřed diskursu řeči pronášené právě jedním tělem/organismem
když se chci poznat, "zatmím se", zamlžím, nejde se k sobě maximálně přiblížit, dotknout se sebe zvenčí nelze, zevnitř se sice znám hmatatelně dobře, ale nelze to jakkoliv pojmově uchopit ani jinak poznat...
tendence o jáství uvažovat jako o věci, osobě, středu, ohnisku, DUŠI, trvalé kontinuálně přetrvávající jednotě, celku, podkladu, základu
jsem hmota/látka...řídká látka...jemnohmotný...jsem pěna na hladině...jsem vítr...jemný vánek...ze sebe, v sobě usazen, schopen o sobě vědět, uvědomit si sebe sama
vím, že jsem - nevím, co jsem
co jsem? - presupozice: jsem něco/někdo/věc...něco mezi něčím a ničím: vlastnost, akcident, stav, proces, událost, síť vztahů...
já - základ, podklad...ten, kdo se ptá
tři úrovně:
a) nevědomé stavy
b) vědomé stavy
c) jáství
- a) je vždy, b) někdy, c) výjimečně - z nižšího někdy roste vyšší takto vzestupně...vědomí může být bez já, já nemůže být bez vědomí, nevědomí může být bez vědomí, vědomí (asi) nemůže být bez nevědomí
vědomí může existovat bez jáství
jáství hodně souvisí s procesem sebeuvědomění
co je jáství?
myslíme tím pokaždé něco jiného: typické čísti jáství, pohledy, náhledy na něj, jeho typické části
jaký je rozdíl mezi jástvím samotným a jeho pouhým pociťováním?
já:
a) věc
b) pocit jáství
c) sebe-reflexivní pohled na já
d) pojem já
"TOTO JSEM JÁ" - a) řečeno zvenčí (představuji si sebe jako vnější pasivní objekt)
- b) řečeno zevnitř (jsem neobjektivizovatelný subjekt)
JÁ JSEM...JSEM...EXISTUJI
mlha, neurčitost, temnost já...já jako prázdná forma, formální jednota, funkce, perspektiva první osoby
- pro uchopení jáství chybí pojmy, logika
- třeba já není nic určitého, má jen chudý proměnlivý obsah...rozpadlé na zlomky, tříšť, agregát
věc "já" úzce souvisí se sebe-zakoušením (1. úroveň: pocit, sebe-cit) a sebereflexí (2. úroveň: reflexe-pojem-dedukce-retrospektivní re-prezentace, re-konstrukce)
ale existuji, i když se nepociťuji a nereflektuji - nebo ne?!
já - jednota - celek ?!
TAO - neosobní, nadosobní, dynamické, nevyslovitelné, nepředpověditelné, živé, tiché, nejmocnější, tiché, nenápadné
co je základ reality?
a) neosobní bezduchý stroj
b) osobní Bůh
c) nad-osobní, mimo-osobní, ne-mechanický, mimo-vědomý, mimo-živý: negativní teologie
ten, kdo odsuzuje sobectví, vytváří falešnou iluzi, že sám sobcem není: toť vrchol sobectví!
jsem existence, bytí, život sám, čisté bytí, pohyb...
často spíše jen PASIVNĚ POZORUJI, jak se měním...přepadá mě únava např...bez mého přičinění
KDO to pozoruje...JE TO VŮBEC NĚKDO? NĚCO? NEOSOBNÍ MECHANICKÝ SYSTÉM SE OBČAS POJMENOVÁVÁ (vypovídá o sobě samém) JAKOŽTO "JÁ"
já jakožto soustřeďující se boj sjednocení, bod kulminace/vrchol/špička psychického kontinua/dimenze/živlu/média/procesu...jediné, tiché, neviditelné, pevné místo uprostřed diskursu řeči pronášené právě jedním tělem/organismem
když se chci poznat, "zatmím se", zamlžím, nejde se k sobě maximálně přiblížit, dotknout se sebe zvenčí nelze, zevnitř se sice znám hmatatelně dobře, ale nelze to jakkoliv pojmově uchopit ani jinak poznat...
tendence o jáství uvažovat jako o věci, osobě, středu, ohnisku, DUŠI, trvalé kontinuálně přetrvávající jednotě, celku, podkladu, základu
jsem hmota/látka...řídká látka...jemnohmotný...jsem pěna na hladině...jsem vítr...jemný vánek...ze sebe, v sobě usazen, schopen o sobě vědět, uvědomit si sebe sama
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)