Jako bychom už umírali, můj příteli...Je to tak zvláštní, varianta mého lidství tu pravě řeší, že voda je drahá..Lidé jsme my, můj příteli, lidé jsme my...
Převtělování samozřejmě existuje, geny a kultura se převtělují při sexu, v porodnicích a knihovnách...Nejčastěji na youtube a facebooku...Lidé jsme zase jen my, můj příteli, zase jen my...
Byli jsme postupně vším, a zase budem...I hipsterem, i raperem...
Píšu a netuším, co že se děje...Nejsem však zmatený, je to spíše detektivka. A skončí asi ve zcela náhodném momentu.
Napřažen napsat to důležité, to jediné: ale nevím co. Je to?
Je to v haiku, jestli někde.
Haiku jsme my, můj příteli, my dva: ty mluvíš, já mluvím, posloucháme a mluvíme. Nic divnějšího není.
To naše přátelství, tak křehké, tak stabilní. Můžeme se za chvíli nenávidět, možná si jsme už teď lhostejní, můj příteli, už teď. Ta naše velká láska, ten náš velký obchod s city. nechceme být sami, tak jsme teď tady a máme asi víno, že?
Jako bychom už umírali, můj příteli, a asi se to i děje. Umíráme, a po nás v našich - nebo i jiných - tělech přijdou nový bojovníci světla a pravdy, můj příteli, a taky tmy a lži.
Tma je tak krásná, můj příteli, a bez lži nemůžeme žít, bez pravdy samozřejmě ano, můj příteli, bez té se žije velmi snadno. Jak bychom jinak mohli přežít, když ji žádný nemá? Musí nám stačit lež, a už i ty nové lži došly. Zbyl jenom starý brak z twitteru. Dám tedy emotikon k němu.
čtvrtek 11. června 2015
středa 10. června 2015
Próza V.: Napětí
Nezakrývej své napětí, ještě ho stupňuj!
Ono tě ničí po jistou mez, pak blaženě mizí.
Napni své svaly, napni své myšlenky, záda a klouby!
Jsme si tak blízcí: každý má stejný kolenní kloub!
Když venku všechno svítí a ty jdeš napjatá rychlo-chůzí nakoupit, není to tak, jak to má být?!
Čemu víc by ses chtěla přibližovat?
Už to tu máš, tady, v nákupní tašce máš lívance, co ti tam hodila protivná pokladní!
Jdeš, chceš být u cíle, a ještě nejsi.
Konečně vcházíš.
Ale nic se nezměnilo: chceš jít dál, bohužel nemůžeš.
Máš totiž nakoupeno.
Ono tě ničí po jistou mez, pak blaženě mizí.
Napni své svaly, napni své myšlenky, záda a klouby!
Jsme si tak blízcí: každý má stejný kolenní kloub!
Když venku všechno svítí a ty jdeš napjatá rychlo-chůzí nakoupit, není to tak, jak to má být?!
Čemu víc by ses chtěla přibližovat?
Už to tu máš, tady, v nákupní tašce máš lívance, co ti tam hodila protivná pokladní!
Jdeš, chceš být u cíle, a ještě nejsi.
Konečně vcházíš.
Ale nic se nezměnilo: chceš jít dál, bohužel nemůžeš.
Máš totiž nakoupeno.
úterý 9. června 2015
Próza IV.: Plíce
Já tady sedím. Sedím. Jsem sám a sedím.
Venku zrovna začal foukat vítr. Kdybych řekl něco hlubšího, nebylo by to ve skutečnosti hluboké.
Zbývá tedy mlčení?
Jisté je to, že ještě žiju. Jisté je to, že jsem právě tady. Myšlenky si létají, ale já tu POŘÁD SEDÍM.
Ty moje myšlenky: všechno to jsou bláboly.
Ale to, že tu sedím, to nejde ROZUMNĚ popřít. Sedím a sedím, v téhle té chvíli.
Je tahle chvíle krátká? Je dlouhá? Je jako dech nebo jako stín?
Ona ve skutečnosti stojí. Je mi tak blízko, že ji nevidím: jako mé vlastní oko, jako čelo, na které si nevidím.
Jsem v téhle chvíli, v téhle situaci. Tělo, MOJE tělo, tu sedí a klepe do klávesnice: představuji si to tělo, jakoby je viděl někdo druhý z boku či zezadu. A nebo shora, to je ta pravá mystika.
Co je uvnitř toho těla? Sídlím tam já? Rozvaluju se po stěnách žaludku a mozku? Napínám svaly jako švihadlo?
Nevím, to mi zůstává zahaleno.
Ale sedím. A jsem živý. Docela živý.
Život je především pohyb: pořád se něco děje.
Jistě, je tu opakování. Ale to je tu jen tehdy, když myslím.
Když se trošku soustředím, každý můj nádech je tak konkrétní! Každý pohyb mého prstu po klávesnici je tolik reálný!
A zase se něco změnilo. Už to nebude nikdy tak, jako před chvílí.
Přichází nové. Přichází další konkrétno.
Sedím a všechno je tiché. Cítím blízkost mých plic...Co to vykládám, plíce jsou TU!
Jsem zavřený v téhle chvíli, v téhle situaci a čekám, až se v čase rozvine, až se v čase vyčerpá. Jako když poupě čeká na to, až vykvete a konečně uvadne. Jaké to nekonečné čekání! Až se realizuje všechno, co se realizovat má a musí! Jaké to prokletí nutnosti!
Jsme časoví. A přece ne: jsme děti přítomnosti. Máme jen přítomnost, minulost i budoucnost jsou pouhým blábolem, nebyly a nebudou.
Když se zaposloucháš, tak naprosto KAŽDÁ chvíle je mystická. Už jen proto, že o ní nevíš vůbec nic, a přece jsi nucen ji žít ve Full HD, in real time!
Má to všechno tolik vrstev, situaci nikdy nepochopíš!
Kdo mi dal právo tady tak kázat? Jistě, ty můžeš taky: víme toho stejně. Mě teď jen baví o tom psát. Asi trochu víc než tebe, jinak bychom to dělali oba.
Zaposlouchej se: TADY A TEĎ není nikdy nuda, tady to všechno "jenom" je. Co to je, že to je?
Nevím, ale nudné to není. Je to totiž ta největší záhada.
Největší záhada na světě nemůže nudit ani toho nejvíc znuděného člověka na světě. Žádná nuda není tak hluboká. Jen snad tím, že je.
Venku zrovna začal foukat vítr. Kdybych řekl něco hlubšího, nebylo by to ve skutečnosti hluboké.
Zbývá tedy mlčení?
Jisté je to, že ještě žiju. Jisté je to, že jsem právě tady. Myšlenky si létají, ale já tu POŘÁD SEDÍM.
Ty moje myšlenky: všechno to jsou bláboly.
Ale to, že tu sedím, to nejde ROZUMNĚ popřít. Sedím a sedím, v téhle té chvíli.
Je tahle chvíle krátká? Je dlouhá? Je jako dech nebo jako stín?
Ona ve skutečnosti stojí. Je mi tak blízko, že ji nevidím: jako mé vlastní oko, jako čelo, na které si nevidím.
Jsem v téhle chvíli, v téhle situaci. Tělo, MOJE tělo, tu sedí a klepe do klávesnice: představuji si to tělo, jakoby je viděl někdo druhý z boku či zezadu. A nebo shora, to je ta pravá mystika.
Co je uvnitř toho těla? Sídlím tam já? Rozvaluju se po stěnách žaludku a mozku? Napínám svaly jako švihadlo?
Nevím, to mi zůstává zahaleno.
Ale sedím. A jsem živý. Docela živý.
Život je především pohyb: pořád se něco děje.
Jistě, je tu opakování. Ale to je tu jen tehdy, když myslím.
Když se trošku soustředím, každý můj nádech je tak konkrétní! Každý pohyb mého prstu po klávesnici je tolik reálný!
A zase se něco změnilo. Už to nebude nikdy tak, jako před chvílí.
Přichází nové. Přichází další konkrétno.
Sedím a všechno je tiché. Cítím blízkost mých plic...Co to vykládám, plíce jsou TU!
Jsem zavřený v téhle chvíli, v téhle situaci a čekám, až se v čase rozvine, až se v čase vyčerpá. Jako když poupě čeká na to, až vykvete a konečně uvadne. Jaké to nekonečné čekání! Až se realizuje všechno, co se realizovat má a musí! Jaké to prokletí nutnosti!
Jsme časoví. A přece ne: jsme děti přítomnosti. Máme jen přítomnost, minulost i budoucnost jsou pouhým blábolem, nebyly a nebudou.
Když se zaposloucháš, tak naprosto KAŽDÁ chvíle je mystická. Už jen proto, že o ní nevíš vůbec nic, a přece jsi nucen ji žít ve Full HD, in real time!
Má to všechno tolik vrstev, situaci nikdy nepochopíš!
Kdo mi dal právo tady tak kázat? Jistě, ty můžeš taky: víme toho stejně. Mě teď jen baví o tom psát. Asi trochu víc než tebe, jinak bychom to dělali oba.
Zaposlouchej se: TADY A TEĎ není nikdy nuda, tady to všechno "jenom" je. Co to je, že to je?
Nevím, ale nudné to není. Je to totiž ta největší záhada.
Největší záhada na světě nemůže nudit ani toho nejvíc znuděného člověka na světě. Žádná nuda není tak hluboká. Jen snad tím, že je.
Próza VI.
Jako bychom už umírali, můj příteli...Je to tak zvláštní, varianta mého lidství tu pravě řeší, že voda je drahá..Lidé jsme my, můj příteli, lidé jsme my...
Převtělování samozřejmě existuje, geny a kultura se převtělují při sexu, v porodnicích a knihovnách...Nejčastěji na youtube a facebooku...Lidé jsme zase jen my, můj příteli, zase jen my...
Byli jsme postupně vším, a zase budem...I hipsterem, i raperem...
Píšu a netuším, co že se děje...Nejsem však zmatený, je to spíše detektivka. A skončí asi ve zcela náhodném momentu.
Napřažen napsat to důležité, to jediné: ale nevím co. Je to?
Je to v haiku, jestli někde.
Haiku jsme my, můj příteli, my dva: ty mluvíš, já mluvím, posloucháme a mluvíme. Nic divnějšího není.
To naše přátelství, tak křehké, tak stabilní. Můžeme se za chvíli nenávidět, možná si jsme už teď lhostejní, můj příteli, už teď. Ta naše velká láska, ten náš velký obchod s city. nechceme být sami, tak jsme teď tady a máme asi víno, že?
Jako bychom už umírali, můj příteli, a asi se to i děje. Umíráme, a po nás v našich - nebo i jiných - tělech přijdou nový bojovníci světla a pravdy, můj příteli, a taky tmy a lži.
Tma je tak krásná, můj příteli, a bez lži nemůžeme žít, bez pravdy samozřejmě ano, můj příteli, bez té se žije velmi snadno. Jak bychom jinak mohli přežít, když ji žádný nemá? Musí nám stačit lež, a už i ty nové lži došly. Zbyl jenom starý brak z twitteru. Dám tedy emotikon k němu.
Převtělování samozřejmě existuje, geny a kultura se převtělují při sexu, v porodnicích a knihovnách...Nejčastěji na youtube a facebooku...Lidé jsme zase jen my, můj příteli, zase jen my...
Byli jsme postupně vším, a zase budem...I hipsterem, i raperem...
Píšu a netuším, co že se děje...Nejsem však zmatený, je to spíše detektivka. A skončí asi ve zcela náhodném momentu.
Napřažen napsat to důležité, to jediné: ale nevím co. Je to?
Je to v haiku, jestli někde.
Haiku jsme my, můj příteli, my dva: ty mluvíš, já mluvím, posloucháme a mluvíme. Nic divnějšího není.
To naše přátelství, tak křehké, tak stabilní. Můžeme se za chvíli nenávidět, možná si jsme už teď lhostejní, můj příteli, už teď. Ta naše velká láska, ten náš velký obchod s city. nechceme být sami, tak jsme teď tady a máme asi víno, že?
Jako bychom už umírali, můj příteli, a asi se to i děje. Umíráme, a po nás v našich - nebo i jiných - tělech přijdou nový bojovníci světla a pravdy, můj příteli, a taky tmy a lži.
Tma je tak krásná, můj příteli, a bez lži nemůžeme žít, bez pravdy samozřejmě ano, můj příteli, bez té se žije velmi snadno. Jak bychom jinak mohli přežít, když ji žádný nemá? Musí nám stačit lež, a už i ty nové lži došly. Zbyl jenom starý brak z twitteru. Dám tedy emotikon k němu.
pondělí 8. června 2015
Próza III.: Já a ty
Je horko. Hodně horko. Já a ty, ty a já: vyměníme si trička.
A trikoty: ty teď budeš zelený, já černý.
Co myslíš, mám si hrát na smutného?
K čemu už pláče? Zanechte vší té marnosti!
Co bylo trikem zlého psychopata a co nevyzrálostí dítěte?
Koho to JEŠTĚ bolí? Kdo DALŠÍ je na řadě?
Tak plačme, plačme, bratři, ještě za něho!
To je TAK smutný, až to začíná být sranda...
Víš, nakonec hledám jiskru života...Jako když konev s mlíkem je ještě od něj teplá...Jako když máma se usměje trochu přihlouple...
Jako když se raduješ, i když nemáš smysl...Raduješ se i beze smyslu...Raduješ se, a nevíš nic o smyslu...Raduješ!!!
Teď jsme šli a bylo asi horko a vlnilo se obilí...Jako už tolikrát...Ale tahle MYŠLENKA tam nebyla...
Nakonec všechny smutky jsou hlavně MYŠLENKY...A všechny vjemy hlavně radosti...
K čemu to všechno? A co já?: Tyhle ty myšlenky jsou jediným utrpením, a i ony jsou tak trochu SRANDA...
Nakonec zůstane tu kousek ze mne....A z tebe...Z nás...Nakonec další si bude žít stejně...A stejný bude i jeho strach...
Pot na mých dlaních: ještě ho jít smýt...A pak si lehnout...Napít se studené vody z kohoutku: Kdo by tohle neznal?!
Kéž by mi nakonec zůstalo jen moje objetí světu! To by mi stačilo, protentokrát! (Pjeju jak Vrchlický, ó, snad! :-D
Ale, teď vážně, kluci, beze srandy: LÁSKA.
Jako když se sejdete a oni mají v očích onu bezelstnost, a ty snad trochu taky. Dáte si víno - a nebo facku, to je jedno...
Neděje se celkem nic, ale ty z toho žiješ.
Časová linka: všechno se děje v čase k tomu vesmírným determinismem určeném, to je ale sranda. Publikuju sem tohle psaní skoro ve stejnou hodinu denně (už potřetí).
A trikoty: ty teď budeš zelený, já černý.
Co myslíš, mám si hrát na smutného?
K čemu už pláče? Zanechte vší té marnosti!
Co bylo trikem zlého psychopata a co nevyzrálostí dítěte?
Koho to JEŠTĚ bolí? Kdo DALŠÍ je na řadě?
Tak plačme, plačme, bratři, ještě za něho!
To je TAK smutný, až to začíná být sranda...
Víš, nakonec hledám jiskru života...Jako když konev s mlíkem je ještě od něj teplá...Jako když máma se usměje trochu přihlouple...
Jako když se raduješ, i když nemáš smysl...Raduješ se i beze smyslu...Raduješ se, a nevíš nic o smyslu...Raduješ!!!
Teď jsme šli a bylo asi horko a vlnilo se obilí...Jako už tolikrát...Ale tahle MYŠLENKA tam nebyla...
Nakonec všechny smutky jsou hlavně MYŠLENKY...A všechny vjemy hlavně radosti...
K čemu to všechno? A co já?: Tyhle ty myšlenky jsou jediným utrpením, a i ony jsou tak trochu SRANDA...
Nakonec zůstane tu kousek ze mne....A z tebe...Z nás...Nakonec další si bude žít stejně...A stejný bude i jeho strach...
Pot na mých dlaních: ještě ho jít smýt...A pak si lehnout...Napít se studené vody z kohoutku: Kdo by tohle neznal?!
Kéž by mi nakonec zůstalo jen moje objetí světu! To by mi stačilo, protentokrát! (Pjeju jak Vrchlický, ó, snad! :-D
Ale, teď vážně, kluci, beze srandy: LÁSKA.
Jako když se sejdete a oni mají v očích onu bezelstnost, a ty snad trochu taky. Dáte si víno - a nebo facku, to je jedno...
Neděje se celkem nic, ale ty z toho žiješ.
Časová linka: všechno se děje v čase k tomu vesmírným determinismem určeném, to je ale sranda. Publikuju sem tohle psaní skoro ve stejnou hodinu denně (už potřetí).
neděle 7. června 2015
Próza II.: Vědomí a jiné..."Moje" "originální" "bonmoty"...OSVÍCENÍ
Představ si pohádku: panáčkové vidí celý svět, do detailů. Ale když se podívají na sebe, jsou zahaleni neprohlédnutelným pláštěm. Nevidí nic, nebo téměř nic. A tak spekulují.
Přesně to je naše situace.
A ještě: jsou na ostrově. Za čas přijdou na to, jak to na něm asi chodí. Ale o jeho rámci nevědí vůbec nic. A tak spekulují: zrod teismu, zrod ateismu.
A dále: každý chce být zvláštní. Tahle móda se rozšířila.
Každý chce věřit tomu, že je svobodný. Nebo alespoň na cestě k osvobození. Nebo alespoň svobodný vnitřně: když přijdu domů a jsem chvíli sám...
Proč vlastně chceme být svobodnými?
Odkud se bere naše touha? Naše chtění?
Ten, kdo nám dává naše sny, nás ovládá. Naštěstí to není žádná konkrétní osoba, ale spíše nahodilost kulturní evoluce.
Buddhismus je radikální: nechtít nic. A možná má blízko k alkoholismu a sebevraždě. Osvícený se směje, když všichni trpí. Nesměje se jim: prostě je mu to jedno.
To ale neznamená, že nemiluje. Je to ale docela jiná láska.
Všechno je ideologie. Ale když jsi v klidu, je to moc fajn.
Drží nás strach. Strach vládne, vládne všem. Není to prsten z Pána prstenů, je to strach.
Osvícení snad znamená nemít strach.
Zkus říkat jen to, co není známé. Pak budeš většinou mlčet.
Pozoruj myšlenky: kolik z nich myslíš poprvé? A radši si je piš: obvykle myšlenku zapomeneš i stokrát, a vymyslíš znovu.
Co to znamená, že myšlenku vymyslím? Já pro to nedělám vůbec nic.
Existuji? Vidím tu tělo (a říkám mu "mé") a to tělo zmenším a dám dovnitř hlavy. Dovnitř mysli, do reje emocí a myšlenek. A to jsem údajně já, tenhle ten hloupý obrázek.
Smutek, radost, strach, smutek, radost, strach, radost, radost, radost, smutek, smutek, strach, strach, strach, radost...atd.: To je to, čím tu žijem.
Překážkou k osvícení není strach a bolest, ale jedině radost a naděje. Kvůli nim jsme ještě nedošli k ZTRÁTĚ VEŠKERÉ NADĚJE, která by přinesla KLID.
Strach zapomíná na minulou a budoucí radost.
Radost zapomíná na svůj brzký pád.
Jen si lehni, pozoruj strop, a pak pozoruj neustálou změnu v tvé hlavě: všechno končí a nové přichází, úzkost střídá naděje, pak přijde radost a únava.
Když to někdo konečně pochopí, že je to jenom PRÁZDNÝ KOLOTOČ snů, NĚCO SE S NÍM STANE.
Čím víc to pochopíme, tím více se proměníme...
A nakonec se všichni vrátíme do dětství: jaké to bylo, ležet v červnu na houpačce s knížkou a bát se, až se táta vrátí domů? Tak jaké?
Myslím, že osvícení je přesně takové. Jen bez toho strachu. A nebo spíš: s ním, ale o tom strachu už jenom čteš v knížce na té houpačce. Prostě čteš príma napínavej román.
Naděje toho, že dosáhneme osvícení, rozbíjí ostatní naděje. Škoda jen, že to je asi taky jen planý sen. Osvícení je zkrátka ztráta snů. Jaké to asi je? Ví to někdo? A hlavně: dozvím se to někdy já? Dokud se budeš ptát takto já-já-nkovsky, NIKDY SE TO NEDOZVÍŠ! :-D
Přesně to je naše situace.
A ještě: jsou na ostrově. Za čas přijdou na to, jak to na něm asi chodí. Ale o jeho rámci nevědí vůbec nic. A tak spekulují: zrod teismu, zrod ateismu.
A dále: každý chce být zvláštní. Tahle móda se rozšířila.
Každý chce věřit tomu, že je svobodný. Nebo alespoň na cestě k osvobození. Nebo alespoň svobodný vnitřně: když přijdu domů a jsem chvíli sám...
Proč vlastně chceme být svobodnými?
Odkud se bere naše touha? Naše chtění?
Ten, kdo nám dává naše sny, nás ovládá. Naštěstí to není žádná konkrétní osoba, ale spíše nahodilost kulturní evoluce.
Buddhismus je radikální: nechtít nic. A možná má blízko k alkoholismu a sebevraždě. Osvícený se směje, když všichni trpí. Nesměje se jim: prostě je mu to jedno.
To ale neznamená, že nemiluje. Je to ale docela jiná láska.
Všechno je ideologie. Ale když jsi v klidu, je to moc fajn.
Drží nás strach. Strach vládne, vládne všem. Není to prsten z Pána prstenů, je to strach.
Osvícení snad znamená nemít strach.
Zkus říkat jen to, co není známé. Pak budeš většinou mlčet.
Pozoruj myšlenky: kolik z nich myslíš poprvé? A radši si je piš: obvykle myšlenku zapomeneš i stokrát, a vymyslíš znovu.
Co to znamená, že myšlenku vymyslím? Já pro to nedělám vůbec nic.
Existuji? Vidím tu tělo (a říkám mu "mé") a to tělo zmenším a dám dovnitř hlavy. Dovnitř mysli, do reje emocí a myšlenek. A to jsem údajně já, tenhle ten hloupý obrázek.
Smutek, radost, strach, smutek, radost, strach, radost, radost, radost, smutek, smutek, strach, strach, strach, radost...atd.: To je to, čím tu žijem.
Překážkou k osvícení není strach a bolest, ale jedině radost a naděje. Kvůli nim jsme ještě nedošli k ZTRÁTĚ VEŠKERÉ NADĚJE, která by přinesla KLID.
Strach zapomíná na minulou a budoucí radost.
Radost zapomíná na svůj brzký pád.
Jen si lehni, pozoruj strop, a pak pozoruj neustálou změnu v tvé hlavě: všechno končí a nové přichází, úzkost střídá naděje, pak přijde radost a únava.
Když to někdo konečně pochopí, že je to jenom PRÁZDNÝ KOLOTOČ snů, NĚCO SE S NÍM STANE.
Čím víc to pochopíme, tím více se proměníme...
A nakonec se všichni vrátíme do dětství: jaké to bylo, ležet v červnu na houpačce s knížkou a bát se, až se táta vrátí domů? Tak jaké?
Myslím, že osvícení je přesně takové. Jen bez toho strachu. A nebo spíš: s ním, ale o tom strachu už jenom čteš v knížce na té houpačce. Prostě čteš príma napínavej román.
Naděje toho, že dosáhneme osvícení, rozbíjí ostatní naděje. Škoda jen, že to je asi taky jen planý sen. Osvícení je zkrátka ztráta snů. Jaké to asi je? Ví to někdo? A hlavně: dozvím se to někdy já? Dokud se budeš ptát takto já-já-nkovsky, NIKDY SE TO NEDOZVÍŠ! :-D
sobota 6. června 2015
Próza I.
Čekali jsme a čekali jsme a čekali jsme a...čekali. Rok dva milion-jedna-rok. Krajina se vlnila a víno došlo, holky hrály a hřálo slunce a já usínal. Ty čokolády jsem neměl jíst!
Nevím, jestli si to dobře pamatuju, jestli si tu náhodou nevymýšlím: ale, no dobrá, pojďme se na to podívat...blíže...velmi blízko, bezprostředně...
Stalo se to a já najednou zase nevěděl vůbec nic. Ležel jsem a usínal, což už jsem říkal. Ještě nebyla tma, bylo skoro sedm večer v červnu někde. Někde ve městě. Ve městě, kde jsem to znal velice dobře. A přece jsem se ho pořád bál, i když někdy jsem na svůj strach zapomněl. Jinak mi bylo fajn, po tom celodenním úmorným válení. Měl jsem totiž dost duševní energie, i když fyzické moc ne, to víte, čokolády (čtyři).
No, posuňme se v čase kousek dál, tedy: nevěděl jsem nic. Od toho je třeba začít. Nebo spíš stále znova začínat. Bylo to v něčem hezké, takové dětské. Nevědět nic. ležet. Koukat. Nevědě nic a koukat.
A jaký bude další děj? Takže tedy koukáme. A pořád ještě koukáme. A pak zas chvíli strach a pak nuda a pak strach. Pak naděje, všech strachů maminka.
Jo, tak jo: přišlo to zas takhle k večeru. Taková večerní psychóza. Všechno bylo divné, hrozitánsky divné. Rozpadal jsem se a bylo to divné. Úzkost: jejda, já se rozpadám...
Samozřejmě jsem se nerozpadal. Bylo to jen vyšilování. Vidíte taky, jak nám paměť skrývá ty strašně zvláštní pocity, dokud se opět neobjeví a vy pochopíte, že už jste tohle velké utrpení zažili? No, velké: nikoliv ovšem svou délkou...
Přišel tam králík a ptal se, jestli si nedám drink. Nedám, ale colu jo. Bez ledu - tak dobře, ukecal si mě, tak teda s ledem. Začal mě děsit a já začal zdrhat. A jak tak zdrhám, zjistil jsem, že cola došla. Tak jsem se otičil a začal honit králíka: měl přeci kolu, poslední komerční artefakt dnešní doby, který ještě stále nabízí cosi magického. Ach, ta magie dětství!
Králíku králíku, ty šibale! Ty představuješ všechny ty pány a všechny ty osobnosti, kterých jsem se vždycky bál, protože byli chytřejší než já, že jo?
Ach ty můj králíčku, škoda že nejsi jenom AZURIT!
Ale už byla tma, ačkoliv nebylo tak pozdě, vlastně jen o pět minut víc, ale bylo to možná tím, že jsem měl zatažené rolety a na nich ještě těžké závěsy (vlastně prostěradla improvizovaná do závěsů).
No a ten králík: jak on vám byl cizí, ani do očí jsem se mu raději nekoukal! Co když by udělal BU BU BU!
Ale pak jsem se koukl: a on se na mě vůbec nekoukal!
Znáte tu úzkost, tu fóbii, jakože se na vás všichni v tramvaji koukají, ale když se kouknete, nejen, že se nekoukají, ale dokonce se koukají jenom do sebe a na sebe? Tak takhle to bylo i s králíkem. Vlastně se všema králíkama na světě.
Mám teda králíka obejmout, jak mi radí Jarda Dušek?
A jak zachytit tuhle tu energii, tuhle tu zprostředkovanou bezprostřednost? Jedině tak, že se proměním na TATO SLOVA, na tenhle jejich pohyb či tok či pramen, pak už to bude docela čistě bezprostřední: jsem slovy, jsem utkán ze slov. A králíka mám v patách, se zteplalou coca-colou...
POCIT OHROŽENÍ: ach ano, líbí se mi ten jejich termín: archaický prakřik, pravýkřik původního strachu. Bojíte se, lidičkové? Tak už se nebojte: k ničemu vám to stejně není, to si buďte jistí. Kdo se bál, umřel. Umřel, dočista umřel. A kdo se nebál: jasně, že taky umřel, ale předtím se možná víc zasmál...
Tak já tu teda něco ťuky-ťuk-ťukám, no, aha, no jo...Hlavně se nevyprázdnit, hlavně se neopakovat, hlavně nezabíhat do odborných slov, hlavně: ále co...
Jsem člověk, človíček: jako ty, docela stejňoučkej blboučkej heboučkej hezoučkej darebáček: přesně jako ty!
O kolik se tvoje já liší od mýho? Myslíš, že je tvůj strach extra-hyper-individualitou? Tvůj žaludeček se třese v děsu stejně jako ten můj, když srovnáváš svoje IQ s mým - a já zas svoje s tím tvým...
Jsem tu teď sám, izolován, osamocen, osamělý hřib atomový hřib co bouchl do sebe (imploze, vážení!). A tak zavládlo ticho a monotónní vnitřní hlas gramodesky začal kecat kecy...
Naladíme se na pravou hemisféru, která prý není nejazyková, jak se laicky myslelo, ale obývá síť nejednoznačných významů metafor ambiguitních neredukovatelných dvojznačností (heč! to jsou chytrý kecy, cooo?!!!).
Píšu, abych se předváděl. Jen proto? Je to tak jednoduchý? Ach, ty puberťáku jeden!
Píšu, protože si myslím, že je to originální. A je? Bože, přečti si něco chytrýho a zjistíš, že není!
Píšu, protože chci zachytit tuhle chvíli, která je v něčem zemitě svá a zvláštní. A to je pravda. Má hloubku, tohle to bytí. Tohle to do kláves bušení a tohle to lazení naladění lezení nervů po stěnách mozkových...
My opravdu JSME, EXISTUJEME. Je to banální? Jak může být banální něco, čemu vůbec nerozumím? Jen proto, že jsem si na to zvykl (jak říká jeden velký kamarád). Jen proto, že je to tak pořád a furt a neustále.
Jsme uprostřed záhady: uprostřed světa. Jsme obklopeni věčností, právě teď, říká pateticky Castaneda, a přece se mi to líbí (no jo, taky jsem malichernej jouda, no).
Hlavně buď upřímnej, hlavně buď pro krindapána kristapána proboha svatýho upřímnej! Jenže, co je to být upřímnej? Mám snad nějaký dno, který tu teď mám nahodit ve slovech?
Dno dnoucí, tma tmoucí, neznám, nevím, nevidím a neslyším (tři opice - a skoro i dvanáct opic, to je ten film).
Možná jsem jen reproduktor, jak už jsem reprodukoval tolikrát: opakovač a imitovač cizích slov a vět.
To je teď jedno: chci zachytit postranní myšlenku (Derrida), postranní významy, který mýmu svtělýmu denním vědomí unikají: tedy tu tmu a noc mezi slovy, tu zem mezi idealismem a naivitou sociálně izolovanýho intelektuála (intelektuálové jsou prý sociálně izolovaní: může to být však i volba, nee?).
Chci říct to, co se říká ve větách jen mimoděk, otisknout svůj otisk profilu, i když se fotím ZEPŘEDU.
Prostě jsem tu byl, prostě tu ještě chvíli jsem a buší srdce a dýchám a zívám a usínám a budím se: jako ty, stejně, stejně jako ty.
Máme stejnej úděl: nosit tašku z Alberta, a přitom se ptát, o čem je náš život.
Bát se policajta, a přitom myslet na hvězdy nad náma: jestli tam někdo žije.
Je to náš život. Takhle se tu ňahňáme a veselíme.
Já vím, já vím: trpíme. Myslím že dost. Nechceme to vidět.
Každej má svoje trápení. Obvykle zbytečný, ale řekni mu to, přesvědč ho o tom, když ti spíš řekne, že on vůbec netrpí...A v duši v hloubce bulí a bulí a bulí, bulánek jeden malej, teda já a ty. ty a já. A Lévinas též.
Víš, ve slovech je svoboda. A vítr a dech. Svoboda, když si člověk píše pro sebe. A pak to třeba nabídne: s vědomím, že to málokdo příjme. Kdo by to taky četl: já bych to tvoje taky nečetl, takových sebestředných intelektuálních pindů jsou na netu mraky!
Sebestřednost jájánka. Amen.
Já jen, že taky žiju, že tu jsem. Modrá se tu mé bělmo a má ruka vykonává pohyby jemně motorické. Ty si mé dvojče a jsi ode mě zbytečně odseknutej: asi se sebe bojíme - a možná se navzájem nudíme.
Jak jen to může být všechno tak zvláštní?
A jak si po tom všem prazvláštním můžu jít jen tak lehnout a koukat na ateistu Dawkinse?!!!
P.S. Tak já teda jdu...
P.P.S. A najednou máš čas. A hmatáš vnitřnostma to plazení se času po vnitřní stěně tvýho žaludku, po stěně levý, zadní i pravý...Čas se plazí, čas jede jako pavouček v pavučince: puc, puc, puc, a další hodina je tuc!
Ach ten čas, já jsem čas! Jsem čas hozený do příběhu z nepravdivých vzpomínek! Jsem pohádka, časová legenda (s malým "l") a většinou i časová smyčka!
Kdo mě bude zítra vyprávět mým vnoučatům, které nikdy neexistovaly, a přece přijdou paradoxně zabít svého dědečka?
Protože to, že mě čas zabije, je jisté. Ovšem k tomu bych napřed musel existovat. Víc než jen jako bájný mýtus. Mýty jsou totiž věčné: takže hurá, nesmrtelnosti už jsem dosáhl!
Ježíš byl Odysseus a já jsem jeho Homér.
Nebo jen blbý (a ke stáru slepý) Joyce?
Nevím, jestli si to dobře pamatuju, jestli si tu náhodou nevymýšlím: ale, no dobrá, pojďme se na to podívat...blíže...velmi blízko, bezprostředně...
Stalo se to a já najednou zase nevěděl vůbec nic. Ležel jsem a usínal, což už jsem říkal. Ještě nebyla tma, bylo skoro sedm večer v červnu někde. Někde ve městě. Ve městě, kde jsem to znal velice dobře. A přece jsem se ho pořád bál, i když někdy jsem na svůj strach zapomněl. Jinak mi bylo fajn, po tom celodenním úmorným válení. Měl jsem totiž dost duševní energie, i když fyzické moc ne, to víte, čokolády (čtyři).
No, posuňme se v čase kousek dál, tedy: nevěděl jsem nic. Od toho je třeba začít. Nebo spíš stále znova začínat. Bylo to v něčem hezké, takové dětské. Nevědět nic. ležet. Koukat. Nevědě nic a koukat.
A jaký bude další děj? Takže tedy koukáme. A pořád ještě koukáme. A pak zas chvíli strach a pak nuda a pak strach. Pak naděje, všech strachů maminka.
Jo, tak jo: přišlo to zas takhle k večeru. Taková večerní psychóza. Všechno bylo divné, hrozitánsky divné. Rozpadal jsem se a bylo to divné. Úzkost: jejda, já se rozpadám...
Samozřejmě jsem se nerozpadal. Bylo to jen vyšilování. Vidíte taky, jak nám paměť skrývá ty strašně zvláštní pocity, dokud se opět neobjeví a vy pochopíte, že už jste tohle velké utrpení zažili? No, velké: nikoliv ovšem svou délkou...
Přišel tam králík a ptal se, jestli si nedám drink. Nedám, ale colu jo. Bez ledu - tak dobře, ukecal si mě, tak teda s ledem. Začal mě děsit a já začal zdrhat. A jak tak zdrhám, zjistil jsem, že cola došla. Tak jsem se otičil a začal honit králíka: měl přeci kolu, poslední komerční artefakt dnešní doby, který ještě stále nabízí cosi magického. Ach, ta magie dětství!
Králíku králíku, ty šibale! Ty představuješ všechny ty pány a všechny ty osobnosti, kterých jsem se vždycky bál, protože byli chytřejší než já, že jo?
Ach ty můj králíčku, škoda že nejsi jenom AZURIT!
Ale už byla tma, ačkoliv nebylo tak pozdě, vlastně jen o pět minut víc, ale bylo to možná tím, že jsem měl zatažené rolety a na nich ještě těžké závěsy (vlastně prostěradla improvizovaná do závěsů).
No a ten králík: jak on vám byl cizí, ani do očí jsem se mu raději nekoukal! Co když by udělal BU BU BU!
Ale pak jsem se koukl: a on se na mě vůbec nekoukal!
Znáte tu úzkost, tu fóbii, jakože se na vás všichni v tramvaji koukají, ale když se kouknete, nejen, že se nekoukají, ale dokonce se koukají jenom do sebe a na sebe? Tak takhle to bylo i s králíkem. Vlastně se všema králíkama na světě.
Mám teda králíka obejmout, jak mi radí Jarda Dušek?
A jak zachytit tuhle tu energii, tuhle tu zprostředkovanou bezprostřednost? Jedině tak, že se proměním na TATO SLOVA, na tenhle jejich pohyb či tok či pramen, pak už to bude docela čistě bezprostřední: jsem slovy, jsem utkán ze slov. A králíka mám v patách, se zteplalou coca-colou...
POCIT OHROŽENÍ: ach ano, líbí se mi ten jejich termín: archaický prakřik, pravýkřik původního strachu. Bojíte se, lidičkové? Tak už se nebojte: k ničemu vám to stejně není, to si buďte jistí. Kdo se bál, umřel. Umřel, dočista umřel. A kdo se nebál: jasně, že taky umřel, ale předtím se možná víc zasmál...
Tak já tu teda něco ťuky-ťuk-ťukám, no, aha, no jo...Hlavně se nevyprázdnit, hlavně se neopakovat, hlavně nezabíhat do odborných slov, hlavně: ále co...
Jsem člověk, človíček: jako ty, docela stejňoučkej blboučkej heboučkej hezoučkej darebáček: přesně jako ty!
O kolik se tvoje já liší od mýho? Myslíš, že je tvůj strach extra-hyper-individualitou? Tvůj žaludeček se třese v děsu stejně jako ten můj, když srovnáváš svoje IQ s mým - a já zas svoje s tím tvým...
Jsem tu teď sám, izolován, osamocen, osamělý hřib atomový hřib co bouchl do sebe (imploze, vážení!). A tak zavládlo ticho a monotónní vnitřní hlas gramodesky začal kecat kecy...
Naladíme se na pravou hemisféru, která prý není nejazyková, jak se laicky myslelo, ale obývá síť nejednoznačných významů metafor ambiguitních neredukovatelných dvojznačností (heč! to jsou chytrý kecy, cooo?!!!).
Píšu, abych se předváděl. Jen proto? Je to tak jednoduchý? Ach, ty puberťáku jeden!
Píšu, protože si myslím, že je to originální. A je? Bože, přečti si něco chytrýho a zjistíš, že není!
Píšu, protože chci zachytit tuhle chvíli, která je v něčem zemitě svá a zvláštní. A to je pravda. Má hloubku, tohle to bytí. Tohle to do kláves bušení a tohle to lazení naladění lezení nervů po stěnách mozkových...
My opravdu JSME, EXISTUJEME. Je to banální? Jak může být banální něco, čemu vůbec nerozumím? Jen proto, že jsem si na to zvykl (jak říká jeden velký kamarád). Jen proto, že je to tak pořád a furt a neustále.
Jsme uprostřed záhady: uprostřed světa. Jsme obklopeni věčností, právě teď, říká pateticky Castaneda, a přece se mi to líbí (no jo, taky jsem malichernej jouda, no).
Hlavně buď upřímnej, hlavně buď pro krindapána kristapána proboha svatýho upřímnej! Jenže, co je to být upřímnej? Mám snad nějaký dno, který tu teď mám nahodit ve slovech?
Dno dnoucí, tma tmoucí, neznám, nevím, nevidím a neslyším (tři opice - a skoro i dvanáct opic, to je ten film).
Možná jsem jen reproduktor, jak už jsem reprodukoval tolikrát: opakovač a imitovač cizích slov a vět.
To je teď jedno: chci zachytit postranní myšlenku (Derrida), postranní významy, který mýmu svtělýmu denním vědomí unikají: tedy tu tmu a noc mezi slovy, tu zem mezi idealismem a naivitou sociálně izolovanýho intelektuála (intelektuálové jsou prý sociálně izolovaní: může to být však i volba, nee?).
Chci říct to, co se říká ve větách jen mimoděk, otisknout svůj otisk profilu, i když se fotím ZEPŘEDU.
Prostě jsem tu byl, prostě tu ještě chvíli jsem a buší srdce a dýchám a zívám a usínám a budím se: jako ty, stejně, stejně jako ty.
Máme stejnej úděl: nosit tašku z Alberta, a přitom se ptát, o čem je náš život.
Bát se policajta, a přitom myslet na hvězdy nad náma: jestli tam někdo žije.
Je to náš život. Takhle se tu ňahňáme a veselíme.
Já vím, já vím: trpíme. Myslím že dost. Nechceme to vidět.
Každej má svoje trápení. Obvykle zbytečný, ale řekni mu to, přesvědč ho o tom, když ti spíš řekne, že on vůbec netrpí...A v duši v hloubce bulí a bulí a bulí, bulánek jeden malej, teda já a ty. ty a já. A Lévinas též.
Víš, ve slovech je svoboda. A vítr a dech. Svoboda, když si člověk píše pro sebe. A pak to třeba nabídne: s vědomím, že to málokdo příjme. Kdo by to taky četl: já bych to tvoje taky nečetl, takových sebestředných intelektuálních pindů jsou na netu mraky!
Sebestřednost jájánka. Amen.
Já jen, že taky žiju, že tu jsem. Modrá se tu mé bělmo a má ruka vykonává pohyby jemně motorické. Ty si mé dvojče a jsi ode mě zbytečně odseknutej: asi se sebe bojíme - a možná se navzájem nudíme.
Jak jen to může být všechno tak zvláštní?
A jak si po tom všem prazvláštním můžu jít jen tak lehnout a koukat na ateistu Dawkinse?!!!
P.S. Tak já teda jdu...
P.P.S. A najednou máš čas. A hmatáš vnitřnostma to plazení se času po vnitřní stěně tvýho žaludku, po stěně levý, zadní i pravý...Čas se plazí, čas jede jako pavouček v pavučince: puc, puc, puc, a další hodina je tuc!
Ach ten čas, já jsem čas! Jsem čas hozený do příběhu z nepravdivých vzpomínek! Jsem pohádka, časová legenda (s malým "l") a většinou i časová smyčka!
Kdo mě bude zítra vyprávět mým vnoučatům, které nikdy neexistovaly, a přece přijdou paradoxně zabít svého dědečka?
Protože to, že mě čas zabije, je jisté. Ovšem k tomu bych napřed musel existovat. Víc než jen jako bájný mýtus. Mýty jsou totiž věčné: takže hurá, nesmrtelnosti už jsem dosáhl!
Ježíš byl Odysseus a já jsem jeho Homér.
Nebo jen blbý (a ke stáru slepý) Joyce?
pátek 8. května 2015
Žižek - povstávání subjektu
v:
http://www.control-z.com/storage/Zizek-The%20Parallax%20View.pdf
” I am thus tempted to revert the standard Manfred Frank gesture of concluding (from the failure of reflection, of the self-reflective grounding of the subject’s identity in the recognition of “himself” in his other) that there must be a previous direct self-acquaintance: what if failure comes first, what if the “subject” is nothing but the void, the gap, opened up by the failure of reflection? What if all the figures of positive self-acquaintance are just so many secondary “fillers” of this primordial gap? Every recognition of the subject in an image or a signifying trait (in short: every identification) already betrays its core; every jubilant “That’s me!” already contains the seed of “That’s not me!”
- XX neúplnost subjektu: primární "To nejsem já" je sekundárně vyplňováno různými identifikacemi, obrázky, znaky: "Toto jsem já"
- XX subjekt je původně prázdno, mezera otevřená selháním a chybami reflexivity, sebe-reflexe
However, what if, far from consisting in some substantial kernel of identity, inaccessible to reflective recuperation, the subject (as distinct from substance) emerges in this very moment of the failure of identification?
- XX subjekt v každém okamžiku povstává jako chybná sebe-identifikace, jako její selhání
subjekt jako prázdno, pohyb, kdy v momentu nerozpoznání (je samou mezerou) vzniká nesubstanční subjekt, prázdno, méně než nic
That is to say: (self-)consciousness is not the pattern which “spontaneously” emerges from the interaction of multiple agents but, rather, its exact obverse, or a kind of negative: it is, in its primordial dimension, the experience of some malfunctioning, of some perturbation, in this spontaneous pattern or organization.
- XX subjekt je pasivní zkušeností chyby, špatné funkce spontánní sebe-organizace z interakce více domén/agentů
(Self-)consciousness (the “thick moment” of consciousness, the awareness that I am now-here-alive)66 is originally passive: in clear contrast to the notion according to which self-awareness originates in the subject’s active relationship toward its environs, and is the constitutive moment of our activity of realizing a determinate goal, what I am originally “aware of” is that I am not in control, that my design has mis- fired, that things are just drifting by. For that very reason a computer which merely executes its program in a top-down way, “does not think,” is not conscious of itself.
- XX původní vědomí "Já jsem nyní a zde živý" je pasivní: nemám se pod kontrolou, můj plán/design selhal, věci se jen samy nějak posunuly
I am therefore tempted to apply here the dialectical reversal of epistemological obstacle into positive ontological condition: what if the “enigma of consciousness,” its inexplicable character, contains its own solution? What if all we have to do is to transpose the gap which makes consciousness (as the object of our study) “inexplicable” into consciousness itself?
- XX epistemologická překážka, tedy nevysvětlitelnost, neexplikovatelnost vědomí je jeho ontologickým stavem, podstatou, podmínkou, základem, určením!!!
jáství je pasivní zkušenost, překážka, ne-sebe-vědomí, spontánně vše selhává
a to nás vede do psychotické hegelovské "Noci světa":
This brings us back to the notion of the “Night of the World”: in this momentary suspension of the positive order of reality, we confront the ontological gap on account of which “reality” is never a complete, self-enclosed, positive order of being. It is only this experience of psychotic withdrawal from reality, of absolute self-contraction, which accounts for the mysterious “fact” of transcendental freedom: for a (self-)consciousness which is in effect “spontaneous,” whose spontaneity is not an effect of misrecognition of some “objective” process.
- subjekt se ustaví sebereferenčním performativním aktem:
the subject is that X which is added to the designated content by means of the act of its self-referential designation.
- XX subjekt je toto X, které je přidáno (vytvoří se) označením psychofyzického obsahu skrze akt jeho sebe-referenčního označení
The point here is that we should take Lacan’s term “subject of the signifier” literally: there is, of course, no substantial signified content which guarantees the unity of the I; at this level, the subject is multiple, dispersed, and so forth—its unity is guarthe loop of freedom anteed only by the self-referential symbolic act, that is,“I” is a purely performative entity, it is the one who says “I.”This is the mystery of the subject’s “self-positing,” explored by Fichte: of course, when I say “I,” I do not create any new content, I merely designate myself, the person who is uttering the phrase.This self-designation nonetheless gives rise to (“posits”) an X which is not the “real” flesh-and-blood person uttering it, but, precisely and merely, the pure Void of self-referential designation (the Lacanian “subject of the enunciation”):“I” am not directly my body, or even the content of my mind; “I” am, rather, that X which has all these features as its properties. The Lacanian subject is thus the “subject of the signifier”—not in the sense of being reducible to one of the signifiers in the signifying chain (“I” is not directly the signi- fier I, since, in this case, a computer or another machine writing “I” would be a subject), but in a much more precise sense: when I say “I”—when I designate “myself” as “I”—this very act of signifying adds something to the “real flesh-and-blood entity” (inclusive of the content of its mental states, desires, attitudes) thus designated, and the subject is that X which is added to the designated content by means of the act of its self-referential designation. It is therefore misleading to say that the unity of the I is “a mere fiction” beneath which there is the multitude of inconsistent mental processes: the point is that this fiction gives rise to “effects in the Real,” that is to say, it acts as a necessary presupposition to a series of “real” acts.
- XX já je čistě performativní entita vznikající symbolickým aktem, pojmenováním, říkáním "Já"
- XX jednota jáství však není čistá fikce: aktem pojmenování vzniká do jisté míry reálná jednota
- XX symbol "Já" není jen symbol vedle jiných symbolů, v řetězci symbolů (protože to by pak počítač či jiný stroj píšící "já" byl také subjektem), ale sjednocuje skrze sebe-referenční označení do jisté míry psychofyzický organismus
vše přijímám jako vlastní volbu:
To recapitulate: Kantian Self-Consciousness is a purely logical function which implies only that every content of my consciousness is already minimally mediated/ reflected: when I desire X, I can never say “I’m just like that, I can’t help desiring X, it’s part of my nature,” since I always desire to desire X, that is, I reflectively accept my desire for X—all reasons which motivate me to act exert their causal power only insofar as I “posit” or accept them as reasons.
nevědomí jako základ vědomí:
Here again we encounter the subject as the Void of pure reflectivity, as that X to which we can attribute (as his free decision) what, in our phenomenal self-awareness, we experience as part of our inherited or otherwise imposed nature.The conclusion to be drawn is thus, again, that Self-Consciousness itself is radically unconscious.
http://www.control-z.com/storage/Zizek-The%20Parallax%20View.pdf
” I am thus tempted to revert the standard Manfred Frank gesture of concluding (from the failure of reflection, of the self-reflective grounding of the subject’s identity in the recognition of “himself” in his other) that there must be a previous direct self-acquaintance: what if failure comes first, what if the “subject” is nothing but the void, the gap, opened up by the failure of reflection? What if all the figures of positive self-acquaintance are just so many secondary “fillers” of this primordial gap? Every recognition of the subject in an image or a signifying trait (in short: every identification) already betrays its core; every jubilant “That’s me!” already contains the seed of “That’s not me!”
- XX neúplnost subjektu: primární "To nejsem já" je sekundárně vyplňováno různými identifikacemi, obrázky, znaky: "Toto jsem já"
- XX subjekt je původně prázdno, mezera otevřená selháním a chybami reflexivity, sebe-reflexe
However, what if, far from consisting in some substantial kernel of identity, inaccessible to reflective recuperation, the subject (as distinct from substance) emerges in this very moment of the failure of identification?
- XX subjekt v každém okamžiku povstává jako chybná sebe-identifikace, jako její selhání
subjekt jako prázdno, pohyb, kdy v momentu nerozpoznání (je samou mezerou) vzniká nesubstanční subjekt, prázdno, méně než nic
That is to say: (self-)consciousness is not the pattern which “spontaneously” emerges from the interaction of multiple agents but, rather, its exact obverse, or a kind of negative: it is, in its primordial dimension, the experience of some malfunctioning, of some perturbation, in this spontaneous pattern or organization.
- XX subjekt je pasivní zkušeností chyby, špatné funkce spontánní sebe-organizace z interakce více domén/agentů
(Self-)consciousness (the “thick moment” of consciousness, the awareness that I am now-here-alive)66 is originally passive: in clear contrast to the notion according to which self-awareness originates in the subject’s active relationship toward its environs, and is the constitutive moment of our activity of realizing a determinate goal, what I am originally “aware of” is that I am not in control, that my design has mis- fired, that things are just drifting by. For that very reason a computer which merely executes its program in a top-down way, “does not think,” is not conscious of itself.
- XX původní vědomí "Já jsem nyní a zde živý" je pasivní: nemám se pod kontrolou, můj plán/design selhal, věci se jen samy nějak posunuly
I am therefore tempted to apply here the dialectical reversal of epistemological obstacle into positive ontological condition: what if the “enigma of consciousness,” its inexplicable character, contains its own solution? What if all we have to do is to transpose the gap which makes consciousness (as the object of our study) “inexplicable” into consciousness itself?
- XX epistemologická překážka, tedy nevysvětlitelnost, neexplikovatelnost vědomí je jeho ontologickým stavem, podstatou, podmínkou, základem, určením!!!
jáství je pasivní zkušenost, překážka, ne-sebe-vědomí, spontánně vše selhává
a to nás vede do psychotické hegelovské "Noci světa":
This brings us back to the notion of the “Night of the World”: in this momentary suspension of the positive order of reality, we confront the ontological gap on account of which “reality” is never a complete, self-enclosed, positive order of being. It is only this experience of psychotic withdrawal from reality, of absolute self-contraction, which accounts for the mysterious “fact” of transcendental freedom: for a (self-)consciousness which is in effect “spontaneous,” whose spontaneity is not an effect of misrecognition of some “objective” process.
- subjekt se ustaví sebereferenčním performativním aktem:
the subject is that X which is added to the designated content by means of the act of its self-referential designation.
- XX subjekt je toto X, které je přidáno (vytvoří se) označením psychofyzického obsahu skrze akt jeho sebe-referenčního označení
The point here is that we should take Lacan’s term “subject of the signifier” literally: there is, of course, no substantial signified content which guarantees the unity of the I; at this level, the subject is multiple, dispersed, and so forth—its unity is guarthe loop of freedom anteed only by the self-referential symbolic act, that is,“I” is a purely performative entity, it is the one who says “I.”This is the mystery of the subject’s “self-positing,” explored by Fichte: of course, when I say “I,” I do not create any new content, I merely designate myself, the person who is uttering the phrase.This self-designation nonetheless gives rise to (“posits”) an X which is not the “real” flesh-and-blood person uttering it, but, precisely and merely, the pure Void of self-referential designation (the Lacanian “subject of the enunciation”):“I” am not directly my body, or even the content of my mind; “I” am, rather, that X which has all these features as its properties. The Lacanian subject is thus the “subject of the signifier”—not in the sense of being reducible to one of the signifiers in the signifying chain (“I” is not directly the signi- fier I, since, in this case, a computer or another machine writing “I” would be a subject), but in a much more precise sense: when I say “I”—when I designate “myself” as “I”—this very act of signifying adds something to the “real flesh-and-blood entity” (inclusive of the content of its mental states, desires, attitudes) thus designated, and the subject is that X which is added to the designated content by means of the act of its self-referential designation. It is therefore misleading to say that the unity of the I is “a mere fiction” beneath which there is the multitude of inconsistent mental processes: the point is that this fiction gives rise to “effects in the Real,” that is to say, it acts as a necessary presupposition to a series of “real” acts.
- XX já je čistě performativní entita vznikající symbolickým aktem, pojmenováním, říkáním "Já"
- XX jednota jáství však není čistá fikce: aktem pojmenování vzniká do jisté míry reálná jednota
- XX symbol "Já" není jen symbol vedle jiných symbolů, v řetězci symbolů (protože to by pak počítač či jiný stroj píšící "já" byl také subjektem), ale sjednocuje skrze sebe-referenční označení do jisté míry psychofyzický organismus
vše přijímám jako vlastní volbu:
To recapitulate: Kantian Self-Consciousness is a purely logical function which implies only that every content of my consciousness is already minimally mediated/ reflected: when I desire X, I can never say “I’m just like that, I can’t help desiring X, it’s part of my nature,” since I always desire to desire X, that is, I reflectively accept my desire for X—all reasons which motivate me to act exert their causal power only insofar as I “posit” or accept them as reasons.
nevědomí jako základ vědomí:
Here again we encounter the subject as the Void of pure reflectivity, as that X to which we can attribute (as his free decision) what, in our phenomenal self-awareness, we experience as part of our inherited or otherwise imposed nature.The conclusion to be drawn is thus, again, that Self-Consciousness itself is radically unconscious.
středa 29. dubna 2015
Steve Taylor - Ovládání času
skvělá věc
- čas jako abstraktní struktura, která nás ovládá a odvádí od jediného, co je: od přítomnosti
- věříme víc neexistující struktuře dnů, hodin, minut než skutečnosti, skutečnost je drasticky formátována a znásilňována minutami a hodinami: už ne intenzita okamžiku, síla události, naše připravenost,uzrálost času, časová vhodnost nebo nevhodnost, ale pouhé mechanické jednosměrné stále stejné plynutí času diktuje a určuje, kdy a jak a jak rychle, v jakém rytmu se co stane...
- pro "primitivy" neexistuje pojem pro pozdě, čekání, opoždění, chvíli...jsou vždy trpěliví...skutečnost je bezčasá, stále stejná, věčná, statická (až později cyklická, a to jen zpočátku v malých lokálních cyklech sucha a období dešťů, dne a noci apod.)
- čas napojen na ego, čím silnější ego, tím větší vnímání času, táím větší mentální brebentění (přírodní národy asi nemají tolik "hluku v hlavě", tolik mentálního komentáře)
- čím více prázdného času, pasivity, tím více mentálního brebentění, to nás nudí, snažíme se rozptýlit, zabít čas, neslyšet onen mentální hluk
- když se rozpustí ego, zůstane vědomí, tichý svědek, pozorovatel pod ním...čistá prostornost, čisté tiché pole, podklad
moje doplnění o moderní výzkum:
- vše je to o antikorelaci dvou fnkčních mozkových systémů: pozornost vs. defaltní/implicitní systém, který je právě plánováním, vzpomínáním napojeným na ego (a čas: mentální cestování v čase, denní snění) a je nejaktivněšjší při pasivitě: proto je to tzv. default mode neboli implicitní funkční systém mozku
- hlavní je nespěchat, chvála pomalosti, hektičnost zabíjí svět a nás (infarkt, mrtvice, stres = utrpení = strach, že něco nestihnu)
- čas jako abstraktní struktura, která nás ovládá a odvádí od jediného, co je: od přítomnosti
- věříme víc neexistující struktuře dnů, hodin, minut než skutečnosti, skutečnost je drasticky formátována a znásilňována minutami a hodinami: už ne intenzita okamžiku, síla události, naše připravenost,uzrálost času, časová vhodnost nebo nevhodnost, ale pouhé mechanické jednosměrné stále stejné plynutí času diktuje a určuje, kdy a jak a jak rychle, v jakém rytmu se co stane...
- pro "primitivy" neexistuje pojem pro pozdě, čekání, opoždění, chvíli...jsou vždy trpěliví...skutečnost je bezčasá, stále stejná, věčná, statická (až později cyklická, a to jen zpočátku v malých lokálních cyklech sucha a období dešťů, dne a noci apod.)
- čas napojen na ego, čím silnější ego, tím větší vnímání času, táím větší mentální brebentění (přírodní národy asi nemají tolik "hluku v hlavě", tolik mentálního komentáře)
- čím více prázdného času, pasivity, tím více mentálního brebentění, to nás nudí, snažíme se rozptýlit, zabít čas, neslyšet onen mentální hluk
- když se rozpustí ego, zůstane vědomí, tichý svědek, pozorovatel pod ním...čistá prostornost, čisté tiché pole, podklad
moje doplnění o moderní výzkum:
- vše je to o antikorelaci dvou fnkčních mozkových systémů: pozornost vs. defaltní/implicitní systém, který je právě plánováním, vzpomínáním napojeným na ego (a čas: mentální cestování v čase, denní snění) a je nejaktivněšjší při pasivitě: proto je to tzv. default mode neboli implicitní funkční systém mozku
- hlavní je nespěchat, chvála pomalosti, hektičnost zabíjí svět a nás (infarkt, mrtvice, stres = utrpení = strach, že něco nestihnu)
sobota 18. dubna 2015
pozornost neexistuje?!
viz
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3178817/
- pozornost je spíš účinek než kauzální agent, než příčina
- pozornost je reifikována, zvěcňována, hypostazována jako kauzální agent za pomocí homuncula
- pozornost není buď-anebo, ale je často nepřetržitá, stupňovaná, rozostřená
- pozornost lze modelovat pomocí bayesovských rozhodovacích pravděpodobnostních procesuálních výpočtů pravděpodobnosti nákladů, zisků, rizik, ztrát,...
- pozornost neoznačuje jeden jev
- pozornost není příčinou toho, že subjekt reaguje na stimuly rychleji, ale spíše účinkem: pozorný subjekt je efektem systému způsobujícího jeho tzv. "pozornost"
- pozornost je metafora pro zaujatý implictní předpojatý proces výběru - kdy jde o předpojatou soutěž, protože pozornost má své limity, omezené kapacity, je selektivní
Biased competition captures two cardinal phenomena of visual attention: limited capacity and selectivity. From these are posited the general schema where elements (visual objects or pools of neurons) compete for control. The competition is biased in favor of the objects that are most behaviorally relevant (Desimone and Duncan, 1995).
- vybereme to, co je pro chování nejvíc důležité (ze současných paralelních stimulů)
jenomže co to je?
- vítěz bere vše, aby se netříštila odpověď organismu
Through a system of competition and modification that yields a winner take all result.
- ale co je důležité?
- zřejmě vyhodnocování pravděpdoobností zisků, rizik, ztrát
- Hebb (1949), in the same work so often quoted for its foresight on synaptic learning mechanisms, writes “When an experimental result makes it necessary to refer to…‘attention,’ the reference means, precisely, that the activity that controls the form, speed, strength, or duration of response is not the immediately preceding excitation of receptor cells alone.
takže jde o
form, speed, strength, or duration of response - takové označíme za více či méně pozorné
-
pozornost je vágní, má mnoho definic:
Attention is subdivided by modality (visual versus auditory), level of analysis (feature versus object), and spatial extent (focal versus global). Attention is invoked as the label for a general preparedness to respond. Attention as vigilance has both a negative aspect (in that one may fail to detect a target) and a positive aspect (where one fails to inhibit a response when presented a non-target item). Attention is treated as a vector where there can be deficiencies in magnitude (implied by the phrase attention deficit) or direction (implied by a term like disengage deficit). Attention can also be given a temporal dimension when people speak of an attention span.
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3178817/
- pozornost je spíš účinek než kauzální agent, než příčina
- pozornost je reifikována, zvěcňována, hypostazována jako kauzální agent za pomocí homuncula
- pozornost není buď-anebo, ale je často nepřetržitá, stupňovaná, rozostřená
- pozornost lze modelovat pomocí bayesovských rozhodovacích pravděpodobnostních procesuálních výpočtů pravděpodobnosti nákladů, zisků, rizik, ztrát,...
- pozornost neoznačuje jeden jev
- pozornost není příčinou toho, že subjekt reaguje na stimuly rychleji, ale spíše účinkem: pozorný subjekt je efektem systému způsobujícího jeho tzv. "pozornost"
- pozornost je metafora pro zaujatý implictní předpojatý proces výběru - kdy jde o předpojatou soutěž, protože pozornost má své limity, omezené kapacity, je selektivní
Biased competition captures two cardinal phenomena of visual attention: limited capacity and selectivity. From these are posited the general schema where elements (visual objects or pools of neurons) compete for control. The competition is biased in favor of the objects that are most behaviorally relevant (Desimone and Duncan, 1995).
- vybereme to, co je pro chování nejvíc důležité (ze současných paralelních stimulů)
jenomže co to je?
- vítěz bere vše, aby se netříštila odpověď organismu
Through a system of competition and modification that yields a winner take all result.
- ale co je důležité?
- zřejmě vyhodnocování pravděpdoobností zisků, rizik, ztrát
- Hebb (1949), in the same work so often quoted for its foresight on synaptic learning mechanisms, writes “When an experimental result makes it necessary to refer to…‘attention,’ the reference means, precisely, that the activity that controls the form, speed, strength, or duration of response is not the immediately preceding excitation of receptor cells alone.
takže jde o
form, speed, strength, or duration of response - takové označíme za více či méně pozorné
-
pozornost je vágní, má mnoho definic:
Attention is subdivided by modality (visual versus auditory), level of analysis (feature versus object), and spatial extent (focal versus global). Attention is invoked as the label for a general preparedness to respond. Attention as vigilance has both a negative aspect (in that one may fail to detect a target) and a positive aspect (where one fails to inhibit a response when presented a non-target item). Attention is treated as a vector where there can be deficiencies in magnitude (implied by the phrase attention deficit) or direction (implied by a term like disengage deficit). Attention can also be given a temporal dimension when people speak of an attention span.
čtvrtek 22. ledna 2015
PRACH DUŠE - výpisky
skvělá kniha
57 jedna část mozku hraje divadlo (qualia) pro jinou část mozku, aby ovlivnila její úsudek
62 zrod poznání: z eferentních kopií příkazových signálů mozku pozorovat vlastní reagování, pak internalizace - tak se dozvídám o smyslových stimulech působících na mé tělo
72 ipsundrum (vlastní vjem) spíše matematický než fyzický objekt, dynamický vzorec aktivity nervových obvodů
reentrantní zpětnovazebné smyčky - alespoň chvilková NEPŘETRŽITOST
73 obíhá stále dokola
smyčka - rekurze, postupně se oběhem mění vlastnosti obvodu
- pokud neodumře tak se buď bez ustálení rozvíjí chaoticky nebo se ustálí do atrakčního koryta/stavu v němž se do nekonečna opakuje a k němuž se vrací i po narušení
74 v mozku se vytvářejí matematické objekty, které nahlíženy pozorovatelem umožňují iluzi "prapodivných nepozemských vlastností"
75 atraktory jsou odolné vůči odchylce, takže možná vždy umožňují onu zvláštní jednu perspektivu pohledu na ně umožňující jejich iluzorní jevení se jako "nepozemských"
77 iluze "roztaženého času": minulost chvíli přetrvává kontinuálně
Hofstadter - speciální třída zpětnovazebného vztahu: "podivná smyčka" - hierarchický systém, vyšší úrovně se vytvářejí na nižších, ale zpětně je ovlivňují - cyklická aktivita v těchto systémech dochází k dojmu pohybu vzhůru v hierarchii stupňů, ale přesto to vede pouze k uzavřenému cyklu - navzdory pocitu, že se stále vzdalujeme od místa, z něhož jsme vyšli, končíme přesně tam
78 iluze nekonečného schodiště - možná to je iluze žití v roztaženém čase, v roztažené přítomnosti
109 zakoušející bez zkušenosti nemyslitelný
108 Aristoteles: základem je pocit sebe sama v nepřetržitém čase, pak si nutně všimnu, že EXISTUJI
111 James: aby mi záleželo na Já, musí mi záležet na jeho obsahu pro něj samotný, musí ten obsah být dostatečně zajímavý, takový ho příroda musela poskytnout
129 zombie by měly mnohem kratší seznam oblíbených věcí, chyběli by tam: čerstvě oloupané proutí, pěnkaví křídla, hnědé papírové krabice s provázky - to slouží jen k naplnění roztažené chvíle duše
142 díky qualiím oddanými hře, objevování, uměleckým počinům
149 Charles Sherrington: počátky rozlišitelné mysli se pojí s pohybovými akty - to stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já: konání konajícího stvrzuje já
163 z ega činí jednotu to, že všechny jednotlivé komponenty považují "já" za subjekt: já cítím, já myslím, já vnímám, já vzpomínám, já sním, já toužím: stále stejné já!
- všechny reprezentace končí na jednom stole, ukazují se na stejném panelu nástrojů v kokpitu mysli
164 několik prvních měsíců je mysl dítěte hostitelem nespojitých podjá, jednotlivých já - chybí jednotný pocit sebe sama
165 kolem třetího roku dojde ke sjednocení
proč? dynamicky se propojí jako účastníci pracující na společném díle
podjá skrze spolupráci získávají společné vědomí
166 širší myslící já je sjednoceno pod základním já, takže i když nemá tak základní a výlučný status, mě se to tak nejeví
základní já vzniká iluzí dočasné roztaženosti, která mu propůjčuje pevnou a reálnou existenci - to je těžiště mysli, tohle já to všechno táhne, tohle já poskytuje kontinuitu - myšlenky přicházejí a odcházejí, ale já jsem stále v přítomnosti VJEMŮ
167 základní já, které je, protože cítí - se pak následně stává i tím, které myslí, vzpomíná, sní, touží a dokonce volí - každé z "já" je honorárním FENOMENÁLNÍM SUBJEKTEM - zástupným subjektem!!!!
mezi jednotlivými já je vzájemný rozhovor
229 antropolog Maurice Bloch: lidé vynalezli transcendentální sociálno, náboženství se později objevuje jako jeho nesamostatný aspekt, který nemůže existovat sám - náboženství tak parazituje na spiritualitě
253 blíží se "společnému pracovnímu prostoru": Baars: In the Theater of Consciousnes 1997
259 Galen Strawson: kniha Selves (Já): já vracející se po mezeře ve vědomí není už tím samým já, které zmizelo
57 jedna část mozku hraje divadlo (qualia) pro jinou část mozku, aby ovlivnila její úsudek
62 zrod poznání: z eferentních kopií příkazových signálů mozku pozorovat vlastní reagování, pak internalizace - tak se dozvídám o smyslových stimulech působících na mé tělo
72 ipsundrum (vlastní vjem) spíše matematický než fyzický objekt, dynamický vzorec aktivity nervových obvodů
reentrantní zpětnovazebné smyčky - alespoň chvilková NEPŘETRŽITOST
73 obíhá stále dokola
smyčka - rekurze, postupně se oběhem mění vlastnosti obvodu
- pokud neodumře tak se buď bez ustálení rozvíjí chaoticky nebo se ustálí do atrakčního koryta/stavu v němž se do nekonečna opakuje a k němuž se vrací i po narušení
74 v mozku se vytvářejí matematické objekty, které nahlíženy pozorovatelem umožňují iluzi "prapodivných nepozemských vlastností"
75 atraktory jsou odolné vůči odchylce, takže možná vždy umožňují onu zvláštní jednu perspektivu pohledu na ně umožňující jejich iluzorní jevení se jako "nepozemských"
77 iluze "roztaženého času": minulost chvíli přetrvává kontinuálně
Hofstadter - speciální třída zpětnovazebného vztahu: "podivná smyčka" - hierarchický systém, vyšší úrovně se vytvářejí na nižších, ale zpětně je ovlivňují - cyklická aktivita v těchto systémech dochází k dojmu pohybu vzhůru v hierarchii stupňů, ale přesto to vede pouze k uzavřenému cyklu - navzdory pocitu, že se stále vzdalujeme od místa, z něhož jsme vyšli, končíme přesně tam
78 iluze nekonečného schodiště - možná to je iluze žití v roztaženém čase, v roztažené přítomnosti
109 zakoušející bez zkušenosti nemyslitelný
108 Aristoteles: základem je pocit sebe sama v nepřetržitém čase, pak si nutně všimnu, že EXISTUJI
111 James: aby mi záleželo na Já, musí mi záležet na jeho obsahu pro něj samotný, musí ten obsah být dostatečně zajímavý, takový ho příroda musela poskytnout
129 zombie by měly mnohem kratší seznam oblíbených věcí, chyběli by tam: čerstvě oloupané proutí, pěnkaví křídla, hnědé papírové krabice s provázky - to slouží jen k naplnění roztažené chvíle duše
142 díky qualiím oddanými hře, objevování, uměleckým počinům
149 Charles Sherrington: počátky rozlišitelné mysli se pojí s pohybovými akty - to stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já: konání konajícího stvrzuje já
163 z ega činí jednotu to, že všechny jednotlivé komponenty považují "já" za subjekt: já cítím, já myslím, já vnímám, já vzpomínám, já sním, já toužím: stále stejné já!
- všechny reprezentace končí na jednom stole, ukazují se na stejném panelu nástrojů v kokpitu mysli
164 několik prvních měsíců je mysl dítěte hostitelem nespojitých podjá, jednotlivých já - chybí jednotný pocit sebe sama
165 kolem třetího roku dojde ke sjednocení
proč? dynamicky se propojí jako účastníci pracující na společném díle
podjá skrze spolupráci získávají společné vědomí
166 širší myslící já je sjednoceno pod základním já, takže i když nemá tak základní a výlučný status, mě se to tak nejeví
základní já vzniká iluzí dočasné roztaženosti, která mu propůjčuje pevnou a reálnou existenci - to je těžiště mysli, tohle já to všechno táhne, tohle já poskytuje kontinuitu - myšlenky přicházejí a odcházejí, ale já jsem stále v přítomnosti VJEMŮ
167 základní já, které je, protože cítí - se pak následně stává i tím, které myslí, vzpomíná, sní, touží a dokonce volí - každé z "já" je honorárním FENOMENÁLNÍM SUBJEKTEM - zástupným subjektem!!!!
mezi jednotlivými já je vzájemný rozhovor
229 antropolog Maurice Bloch: lidé vynalezli transcendentální sociálno, náboženství se později objevuje jako jeho nesamostatný aspekt, který nemůže existovat sám - náboženství tak parazituje na spiritualitě
253 blíží se "společnému pracovnímu prostoru": Baars: In the Theater of Consciousnes 1997
259 Galen Strawson: kniha Selves (Já): já vracející se po mezeře ve vědomí není už tím samým já, které zmizelo
středa 24. prosince 2014
Je Ježíšovo zmrtvýchvstání nesmysl?
zdá se, že Ježíš existoval a byl popraven římským prokurátorem Pilátem z Pontia, pravděpodobně na kříži. Není to jisté, ale pravděpodobné (docela potvrzené nekřesťanskými prameny, římskými i židovskými, byť ne zcela přesvědčivě). Zdá se - ale to je ještě méně jisté, byť pravděpodobné - že učedníci začali brzy po Ježíšově smrti šířit zprávu o jeho zmrtvýchvstání. Židovští oponenti (kterým jistě záleželo na tom, aby z Ježíše nebyl mesiáš) mohli oponovat tím, že by ukázali Ježíšovo mrtvé tělo. To však nedělali: namísto toho další dvě století obhajovali tezi, že učedníci tělo ukradli. Zde se dostáváme na horkou půdu: bylo možné tělo ukrást? Bible tvrdí, že bylo střeženo vojáky, jak by se učedníkům mohlo podařit tělo odvléci před zraky římských vojáků? Možná v tomto bible lže. Možná učedníci římské vojáky podplatili (chtělo by to znát míru disciplíny u římských vojsk v té době a přímo v Palestině). Možná římští vojáci jednoduše usnuli, jak ostatně tvrdili Židé. Dobře, ale pokud učedníci tělo ukradli, nemohli věřit tomu, že Ježíš je mesiáš - ale pokud by tomu nevěřili, jak to, že šli všichni nadšeně na smrt jako učedníci? Samozřejmě to lze zpochybnit: možná tělo ukradlo jen několik učedníků (snad Petr, Jan,...), a ti na smrt nadšeně nešli. První církev však pro Ježíšovo zmrtvýchvstání neargumentovala prázdným hrobem, ale tím, že se Ježíš zjevil po své smrti velkému množství lidí, podle Pavla při jedné příležitosti více než pěti stům lidí. Počty mohou být nadnesené, ale přesto, skupinová halucinace je velmi vzácný jev (pokud vůbec existuje), jistě, můžeme se ptát, jak přesně ono zjevení vypadalo: nebyla to jen mánie jako u dnešních charismatiků? Evangelia i Skutky však shodně mluví o tom, že učedníci viděli přímo Ježíše...jako opilí byli učedníci až při Letnicích, jak tvrdí samy Skutky. Teologové argumentují, že kdyby šlo o systematický podvod, byly by zprávy z různých evangelií a dalších pramenů harmoničtější a přesvědčivější: právě rozdíly a rozpory mezi prameny mohou (jen zdánlivě paradoxně) poukazovat na skutečné historické jádro. Na to lze jistě namítnout, že si to vymyslela hrstka lidí, nevymyslela si však přesný průběh, takže to další lidé přikrášlovali a komolili. Je samozřejmě možné, že vojáci byli podplaceni a Ježíše zcela nezabili, byl jen v mdlobách nebo tranzu, sám by se však z hrobu nedostal (je-li pravda, že hrob byl zavalen těžkým kamenem: bylo by třeba zjistit, jak se v té době obvykle pohřbívalo a zda z toho byly výjimky, což asi ano, a zda ten kámen byl opravdu tak těžký), takže by mu museli pomoci učedníci, kteří buď podplatili římské vojáky nebo čekali, až usnou. Je to samozřejmě možné, konspirační teorie k 11. září jsou často mnohem šílenější. Nakonec to mohla být konspirace samotného Piláta a Římanů: chtěl takto oslabit židovské představitele (dle římské zásady "rozděl a panuj") a využil šance, že kolem kristovců jim roste opozice. Nesmíme zapomínat, že i na starověk a pro Židy té doby byla zpráva o zmrtvýchvstání nějakého člověka docela šílená, lidé do jisté míry empiricky uvažovali stejně jako my a chtěli to zpochybnit. Přesto se to prosadilo...Jistě, někdy se prosadí i hloupost nabízející chudým útěchu, ale přesto...Bible se snaží přednést empirické důkazy pro to, že Ježíš skutečně zemřel, byl pohřben a nemohl se sám ani s pomocí učedníků z hrobu - ať už živý nebo mrtvý - dostat. Říká, že vojáci vždy pečlivě kontrolovali, zda je popravený mrtvý, a u Ježíše to bylo tak zjevné, že mu ani nezlámali nohy a ruce, jen mu údajně probodli bok. Kdyby chtěli evangelisté přímočaře lhát, mohli by napsat, že i Ježíšovi - stejně jako zbylým dvěma - byly zlámány všechny končetiny, aby si čtenář myslel, že jeho smrt je jistá, nebo že je alespoň jisté, že Ježíš nemůže za pár dní mezi svými učedníky volně chodit, což pak prý dělal. Jistě, evangelisté mohli lhát sofistikovaněji, třeba si ještě někdo pamatoval, že Ježíšovi končetiny zlámány nebyly, tak radši řekli pravdu a využili ji paradoxně ještě ve svůj prospěch: Ježíš byl očividně až tak mrtvý, že mu ani končetiny nebylo třeba lámat! Stačilo probodnout bok...Tím, že končetiny zlámány nebyly, se však znovu otevírá teorie, že Ježíš byl v pouhých mdlobách nebo "jógínském" tranzu, byl to jistě velký spirituální mistr, tak si snad dokázal zastavit či spíše velmi zpomalit dech apod. Ani jógín by však nedokázal za pár dnů mezi učedníky vesele kráčet, kdyby mu byly zlámány všechny končetiny. Pro empirickou věrohodnost je tedy škoda, že Ježišovi po jeho smrti končetiny vojáci nezlámali. Co tady chci říct? Rozhodně ne to, že Ježíš z mrtvých vstal (což si ostatně ani nemyslím, byť jako omezený člověk jednoduše nevím, jak to bylo), ale jen to, že údajné Ježíšovo zmrtvýchvstání nelze smést ze stolu jako "evidentní nesmysl". Ti, kteří Ježíše znali, byli jeho smrtí velmi zklamáni a na zmrtvýchvstání nečekali, byť víme, že např. jedna sekta ve dvacátém století, která čekala na konec světa, a ten nepřišel, si nejprve prošla fází totálního zklamání a zmatku, ale nakonec vše obrátila ve svůj prospěch: konec nepřišel, protože jsme se my modlili, takže jsme vlastně měli pravdu! Tento mechanismus mohl zafungovat i tady, ale co se svědectvími lidí, kteří údajně Ježíše po smrti viděli a pak kvůli němu mučednicky zemřeli? Otázkou je, kolik jich skutečně bylo. Pokud však málo, proč nemáme zprávy dané vyvracející? Možná to v té době nikomu za seriózní vyvracení nestálo, danému věřila jen hrstka chudých a otroků, ale přesto...Rychle se to šířilo...Nějak přirozeně se to vysvětlit dá - jako ostatně všechno - otázkou je, nakolik je dané přirozené vysvětlení přesvědčivé. Hlavní problém je empirický: z dané doby nemáme skoro žádná empirická data...Takže to zůstane asi navždy nerozhodnuto, i když se snad objevil Ježíšův hrob, kde měly být ostatky Ježíše a Marie Magdalény, ale další archeologové to zase zpochybnili a spíše nesouhlasí, i když...Je třeba vidět i to, v jak obrovském tlaku archeologové dané zkoumající jsou: mohou být stejně nevědomky i vědomě zaujatí jako ti, kdo zkoumají rozdíly mezi pohlavími, etniky apod. v politicky korektní USA...Podle některých se ukazuje, jak by bylo pro vědce obtížné přijmout myšlenku, že by Ježíš skutečně neexistoval...
pátek 19. prosince 2014
Kauzální potence vědomí?
ještě bych chtěl onu kauzální potenci vědomí upřesnit:
je možné, že vědomí je ve většině jsoucen jakousi jen velmi slabou a skrytou kvalitou, pouze slabou silou, neviditelnou vlastností.
Až v lidském mozku (a částečně už v mozcích a nervových soustavách zvířat) se projevuje víc.
Kdybychom však přišli na to, jakou povahu má vědomí už v jediném kvarku, bylo by snad možné predikovat to, jak se bude chovat v mozku člověka. Je to stejné jako s gravitací: v jednom kvarku se gravitace prakticky neuplatní, ale při jeho dokonalé znalosti bychom dokázali už z kvarku předvídat, jak se gravitace uplatní třeba v černé díře.
Chápu tak vědomí naprosto redukcionisticky, bez potřeby zavádět vyšší kvality vědomí, vyšší patra reality.
Přesto tato hypotéza může být v budoucnu možná empiricky testovatelná: skrytý parametr vědomí není zapotřebí pro predikci chování jednoho kvarku, avšak pro predikci chování člověka už zapotřebí je, protože budeme-li člověka predikovat jen fyzikalisticky, bude predikce neúplná, a tedy chybná.
Avšak vědomí snad může i za kvantovou nahodilost a za kvantovou provázanost: může jít o jakési schopenhauerovské slepé puzení vůle, které pro fyzikalisty vypadá jako pouhá kvantová náhoda nebo jako nepochopitelná kvantová provázanost.
Dále se můžeme ptát, zda kvalita vědomí vytváří jakousi autonomní sousední/paralelní oblast vedle fyzikálních pochodů, kde působí kvalita vědomí V1 na kvalitu vědomí V2, a ta zase na kvalitu vědomí V3, tedy zda existuje jakási paralelní kauzalita. Proč ne, avšak nesmíme kvalitu vědomí oddělovat od procesů jediné skutečnosti, tedy od mysli/hmoty neboli hmoty/mysli.
Kvalitu vědomí jsme detekovali jen ve velmi malém okrsku jsoucna, jenom u lidí a některých zvířat, takže se zdá, že jde o kvalitu v realitě spíše nevýznamnou, náročnou na strukturální komplexitu. Také je však možné, že tato kvalita se projevuje v jednodušších či jiných strukturách prostě jinak a doslova je nějakým způsobem všude.
Řekněme, že mám strach: bude moci neurovědec jednou mé ustrašené chování predikovat přesně jenom podle neurálních korelátů mého strachu, nebo bude potřebovat znát vnitřní stránky mého strachu, tedy to, proč mám strach, z čeho mám strach, jaké cíle sleduji, co plánuji a z jakých možností si ustrašeně vybírám? Pokud platí první, může mít pravdu epifenomenalismus, ale také jen spinozismus (v tom smyslu, že vědomí a hmota jsou dvě stránky téže mince jako pozitiv a negativ jedné fotografie, tedy k dokonalé či úplné predikci mi stačí znát jen jednu stranu procesu, což ale není epifenomenalismus, protože vědomí a hmota jsou zde kauzální rovnocenně a stejně: jde o dva aspekty téhož, jde o dva aspekty jediného kauzálního děje viděného ze dvou perspektiv).
čtvrtek 18. prosince 2014
A NEBO PŘECE JEN PANPSYCHISMUS?
1) víme, že fyzikalismus je neúplný, ale nevíme, NAKOLIK je neúplný...subjektivní aspekt hmoty může být téměř marginálií (epifenomenalismus) nebo naopak může být zcela zásadní (pravděpodobně Vaše pozice)
2) pokud je vědomí kauzálně potentní, pak je nutně porušen kauzální uzávěr světa, tedy uzávěr fyzikalistické kauzality, protože do hry vstupuje kauzace vědomí
3) vědomí je v hmotě slabě vždy, ale evoluce ho využila nejvíce jako nástroj přežití živých tvorů, takže pro predikci jejich reagování nestačí fyzikalistická kauzalita, protože je zde ještě kauzalita neviditelného vědomí
4) možná však můžeme predikovat chování živých tvorů i bez znalosti jejich vědomého aspektu, protože vědomí není entitou vedle fyzikalistické kauzality, jde jen o její aspekt
5) píšete o nutnosti rozumět informaci, proto Vám Chalmersovo pojetí informace přijde naivní...Avšak co je to rozumění v Searlově čínském pokoji? Dle mého soudu se rozumějící člověk od "rozumějícího" PC liší jen qualii.
ještě upřesňuji:
pokud je vědomí evolučně účinný nástroj adaptace, musí být kauzálně potentní...musí být nějak užitečné...a potom by k vysvětlení chování živých organismů nestačila fyzikalistická kauzalita, muselo by se přihlížet k jejímu subjektivistickému korelátu/aspektu/stránce
ve hře jsou stále tyto možnosti:
a) epifenomenaliasmus - vědomí zde jako aspekt kauzality v mozku je, ale nijak nepřispívá k jejímu chodu
b) marginálnost vědomí - kauzalita s vědomím je trochu jiná než kauzalita bez vědomí, ale ne moc: ale i to může být výhodné pro přežití (lepší je mít jednu světločivou buňku než žádnou)
víme tedy jen to, že fyzikalistický obraz kauzality v mozku z ní nezachycuje vše, jak velkou část z ní však nezachycuje, nevíme....nemusí se jednat o přesnou vyrovnanost (půl na půl) obou stránek (hmota a vědomí), také se jejich poměr může v evoluci měnit (např. zvětšovat u člověka ve prospěch vědomí)
není to tak, že by vědomí mělo svoji vlastní kauzalitu jdoucí paralelně vedle kauzality fyzikalistické, spíše je to tak, že jeho přítomnost jakožto aspektu fyzikalistické kauzality ji může podstatnou měrou ovlivňovat, měnit
nemyslím si, že by se subjektivistické či vědomé děje děly paralelně, v sousedství vedle dějů fyzikalistických, spíše jsou tyto fyzikalistické děje - mají-li svou subjektivisticko-vědomou stránku - tímto ovlivněny, jsou jiné...jak moc jsou jiné, nevíme...možná nepatrně, možná - jak se to zdá u člověka - docela dost...
jak moc je vědomí jakožto aspekt fyzikalistické kauzality (z druhé strany viděno je samozřejmě fyzikalistická kauzalita aspektem vědomí, jde jen o to, která z vlastností, zda vědomí nebo fyzikalistická kauzalita, je v tom kterém organismu více dominantní) kauzálně potentní, zjistíme snad do jisté míry v budoucnosti: odhlédneme-li od kvantové náhody, pak síla vědomí spočívá v tom, nakolik se nám jen z fyzikalistické kauzality nepodaří predikovat chování organismu
zdůrazňuji: ona síla vědomí není silou odděleného vědomí, ale silou toho aspektu/vlastnosti fyzikálních pochodů v mozku, který fyzikalismus přehlíží...snad jde o tak důležitou vlastnost dějů mozku, že bude třeba zcela redefinovat hmotu i celý fyzikalistický obraz kauzality
ještě přesněji k oné kauzální potenci vědomí:
vědomí není samostatná entita, takže nemá vlastní kauzální sílu...to však neznamená epifenomenalismus, ale jen to, že vědomí je účinné současně s hmotnými aspekty téže skutečnosti, jejíž je samo aspektem
představuji si to takto:
mějme slona, který troubí
doposud jsme chápali např. sloní troubení jenom jako zvukovou vlnu, ale nevěděli jsme, že ten samý proces (troubení, jehož aspektem je zvuková vlna) má ještě jiný aspekt: zvuková vlna je nejen slyšet, ale také, je-li silná, může být vlnou tlakovou, může to být síla, která něco rozbije (např. okenice)...vědomí by bylo tedy doposud fyzikalisticky neodhaleným aspektem jevů, které byly považovány jen za fyzikální...
a pokud má nějaký proces dosud neznámý aspekt, stránku, vlastnost, je jeho kauzalita jiná, než se zdá: je to ta samá kauzalita, ale obraz o ní byl doposud neúplný, proto může mít podstatné vlastnosti (snad i teleologii, intencionalitu, autonomii), o kterých jsme v jejím neúplném obrázku dosud nevěděli
nesmíme si to však představovat paralelisticky: vědomá kauzalita není paralelní, není v sousedství fyzikálních dějů, interakce vědomých komponentů se neodehrávají vedle interakcí fyzikalistických, ale jsou jejich součástí, jsou v nich, dějí se skrze ně...
buďme konkrétní: kauzalita strachu jakožto proces v mozku je jedinou kauzalitou (nejsou to dvě paralelní a v sousedství probíhající kauzality, tedy není to kauzalita fyzikální a VEDLE NÍ probíhající kauzalita mentální), o které se něco neúplného dozvím, když ji chápu fyzikalisticky: jsou tam hormony, neurotransmitery, neurální sítě...ale ta stejná kauzalita je také prožívaným strachem způsobovaným množstvím myšlenek, plánů, cílů apod...když říkáme, že jsou to dvě stránky téhož, nemělo by nás to svádět k mylné domněnce, že tyto dva popisy jsou jako pozitiv a negativ téže fotografie (k této domněnce zřejmě inklinoval Spinoza), ale spíše že to jsou dva neúplné popisy téže skutečnosti, o níž získáme lepší obrázek, když je budeme VZÁJEMNĚ korigovat a doplňovat...možná, že jeden z těch popisů říká o probíhajících dějích mnohem více než druhý popis, je však důležité říci, že oba popisují něco, co ten druhý nedokáže a co skutečně existuje
i kdybychom našli ke všem subjektivním stavům jejich mozkové neurální koreláty, stále bude platit, že popis těchto dějů skrze neurální koreláty je žalostně neúplný
jestliže má být vědomí adaptačním nástrojem našich těl, a nikoliv jen evolučním by-productem, musí být predikce reagování těchto našich těl (nebo spíše nás samých jakožto organismů) jen skrze neurální koreláty žalostně neúplná
ale zdůrazňuji: vědomí není samostatná entita oddělená od fyzikálních procesů mozku, tedy nemá vlastní kauzalitu, ale spíše děje, v nichž se více projevuje či uplatňuje kvalita vědomí, mají jako celek jinou, pozměněnou kauzalitu, přičemž druh a rozsah této změny není schopen fyzikalistický pohled predikovat a ani vysvětlit
jako panspychisté můžeme říci, že tato kvalita vědomí je přítomná ve všech hmotných procesech, jen v různé síle
nyní se mi zdá být elegantním panpsychistický redukcionismus: vše hmotné má jisté vědomí, ale mnohdy v nepatrné síle, přičemž v realitě neexistují vyšší patra, vrstvy či emergující úrovně: bylo by vždy těžké vysvětlit vyskočení kvalitativně nové vrstvy, proto můžeme předpokládat, že realita nemá více pater, více vrstev či úrovní...naše vědomí je pak jen složeninou/agregátem vědomí a subjektivit menších
z toho by plynulo, že i některé části mozku samy o sobě mají jistý typ vědomí: něco takového si myslel už Libet, který tvrdil, že i kousek tkáně mozku by mohl vyzařovat jisté "pole vědomí", které by snad mohlo přeskakovat až za hranice mozku samého (ale to už je spekulace, i když Libet stanovil experimentální podmínky, které by to mohly snad prokázat)...
podobně Gazzaniga, když experimentoval s lidmi, kteří měli oddělené mozkové hemisféry, uvažoval o tom, že každá z nich má svůj typ vědomí..
nezapomeňme, že panpsychismus je pro redukcionistu dost výhodným: vědomí záhadně nevyskakuje v emergenci až v komplexních strukturách, ale je vždy již přítomno v slabé míře od začátku, už u mikročástic...
sobota 13. prosince 2014
PROTI PANPSYCHISMU: diskuze s prof. Jiřím Váchou
moje námitky proti panpsychismu:
aby z toho nebyl zase "Bůh mezer": vědomí je komplexní jev mozku, takže současné výzkumy babiččina neuronu samozřejmě jeho hledače nemohou uspokojit, z toho však neplyne, že nejde o fyzický proces, jehož prožitková stránka je však uchopitelná jen "zevnitř"
proč nejsem panpsychistou: když nedokážeme vysvětlit něco, co se evidentně děje až v komplexních strukturách a vidíme zde kontinuální přechod od toho, kde to jistě není (kvark, kámen), přes to, kde to snad trochu je (včela), kde to je více (pes), až k tomu, kde je to hodně (člověk), není dobrým řešením porušit základní evidenci a připsat vědomí kameni
měli bychom se vrátit k instrumentálnosti vědomí: vědomí je biologická adaptace: když předvídám komplexně budoucnost, chovám se flexibilněji a adaptabilněji, spíše pak přežiji
proto se zdá, že vědomí nemá kámen ani celá galaxie nebo vesmír (kosmické vědomí): vědomí je přeceňovaná vlastnost, která se vyvinula v boji organismů o přežití na planetě Zemi, vědomí nemá kámen ani celá galaxie, protože k svému přežití a reprodukci nemusí poznávat své okolí...
vědomí je vlastnost v globálním měřítku možná zcela zanedbatelná, zvýrazňujeme ji jen proto, že ji máme my sami, a že právě proto dokážeme říci, že ji máme, i když pohledu "třetí osoby" uniká: možná však existuje mnoho takových dalších vlastností hmoty, které vědě unikají a nevíme o nich....pravděpodobně však jde o vlastnosti z predikčního hlediska zcela zanedbatelné (snad až na úroveň kvantové fyziky)
vědomí je tedy darwinovsko-evolučně-
proč je vědomí jakožto jedna z vlastností komplexní hmoty takové, že se skrývá pohledu třetí osoby, tedy vědě?
odpověď: a proč ne?
jasné je, že vědecký slovník je pak pro popis svět neúplný, musí být doplňovaný KORELAČNÍM a PARALELNÍM slovníkem prožitkovosti: jde - jak sám popisujete - o současný výskyt a současně strukturní podobnost fyzikálních a psychologických jevů...důvodem je to, že jde o dvě strany téže mince, dvě vlastnosti stejné entity, což uznává i panpsychista
panpsychismus porušuje základní evidenci: připisuje vědomí tomu, co ho jistě nemá: kameni
emergencionismus neumí vysvětlit propast mezi nevědomím a vědomím, AVŠAK není to tak úplná propast: je to spíše kontinuální přechod od nevědomého přes polo-vědomé až k úplně vědomému (pro úplné vědomí jsou zapotřebí memy, zejména jazykové memy)
ano, neznáme mechanismus, jak by vědomí vznikalo z ne-vědomého...a zřejmě ho nebudeme v rámci fyzikalistického slovníku znát NIKDY, protože ten popisuje děje jen z perspektivy třetí osoby
z toho však neplyne, že vědomí není vlastností hmoty...jen tolik, že hmotu je třeba nově definovat
v čem je lepší možnost, že hmota je tak divná, že má vědomí vždy, na rozdíl od té, že v hmotě divná vlastnost vědomí divně vzniká postupně?
výhoda panpsychismu: nemusí vysvětlovat neznámý mechanismus vzniku vědomí z nevědomého
nevýhoda panpsychismu: je absurdní
není to však tak, že by emergencionismus vůbec neuměl vysvětlit funkce a důvody pro vědomí, jen má však díky slovníku třetí osoby své limity
slovník první a třetí osoby neumíme sloučit, jsou paralelní, jde o jejich současný výskyt, strukturální podobnosti, korelace
panpsychista vědomí stejně jako emergencionista neumí vysvětlit, jenom ho postuluje do základních elementů, do tzv. "ultimátů": pro emergencionistu úplně analogicky může být elementem vědomí určitá komplexita struktury: oba tábory vědomí postulují, ale nevysvětlují...oba tábory ho skládají z jistých elementů, jen to, co je element, vidí každý tábor jinde (panpsychista VŠUDE ve hmotě, emergencionista jen NĚKDE)
panpsychista je logicky čistší, avšak o to absurdnější...emergencionista není logicky čistý, avšak více odpovídá logice zdravého rozumu i logice evoluce (vědomí jako adaptace)
zajímavé: oba tábory se zase tolik neliší: od úrovně včely předpokládají totéž a mluví o tomtéž, jen pod touto úrovní se liší...
dobře si všímáte zásadního problému, který sdílí oba tábory: vnitřní/prožitková strana procesů má své vlastní zákonitosti průběhu i konstituce vyšších úrovní, avšak přece jen nějak koreluje se stránkou "konvenčně fyzickou" - jak a proč, neví nikdo, ani panpsychista...víme jen, že korelace je garantována tím, že jde - nakonec pro oba tábory - o proměny JEDINÉ entity (oba tábory jsou tedy substančními monisty)
Occamova břitva: v čem se zvýší přesnost našich predikcí, připíšeme-li vědomí atomům a kamenům?
neděle 23. listopadu 2014
Repetti, Buddhist Hard Determinism
zde
http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-MAG/mag388415.pdf
- střední fáze chápe kauzalitu Humeovsky jako konstrukt
- co je bud. závislé vznikání?
- soft determinismus umožňuje jistou odpovědnost
- Buddha odmítá nemohoucnost agenta ve fatalismu kvůli voluntaristické katatonii
- Charles Goodman: hard determinista a hard inkompatibilista: svobodná vůle je nekompatibilní s determinismem i s indeterminismem
Siderits: na konvenční úrovni má cenu mluvit o odpovědnosti, konečnou pravdou je determinismus - v tomhle smyslu jsou nauky kompatibiliní
Goodman: není já, není odpovědnost - vše neosobní kauzace
Siderits: paleo-kompatibilismus: lidově lze mluvit o svobodě a bývá to užitečné pro zmírnění utrpení, ale pravdivé to není (stejně jako "tíže, váha" v lidovém slovníku vs. "hmota" ve vědeckém)
----------------------------
POZNÁMKY - pokud vše redukuji na nižší úroveň, co se stane se smyslem textu? nemusí ten být na vyšší úrovni? nebo je to taky klam? a se smyslem myšlenky, vjemu, bolesti? bolest nelze redukovat na mikroelementy! nebo snad ano? jak??? ZÁHADA VĚDOMÍ!!!
- není budoucí neosobní slast v tomto proměnlivém těle důležitější než slast jiného? záleží nám přece více na slasti bratra nebo přítele než zcela cizího člověka!!!
----------------------------
- u redukcionismu problém dělitelnosti do nekonečna
- jak z atomů bez velikosti vznikne velikost?
- redukcionismus má sémantický dualismus reálného a nereálného a ontologické egalitářství (vše jsou atomy)
- Siderits volí sémantický non-dualismus, který se vrací ke zdravému rozumu (existuje vše) a tedy k ontologickému inegalitářství - osvícená perspektiva: celky a části jsou stejně (ne)reálné
- common sense realism is not as enlightened or explanatory as reductionism,
which is not as enlightened or explanatory as antirealism,
which is not as enlightened or explanatory as semantic nondualism
- takže míra moudrosti roste až k sémantickému non-dualismu, pod ním je antirealismus a pod ním redukcionismus
- redukcionismus je pro Sideritse pouze fází!
- Goodman: buddh. etika je konsekvencialismus
- dříve se soudilo, že determinismus neumožňuje žádnou etickou bázi, protože chybí autonomní subjekt, nyní chtějí dát jinou bázi
- nejsoučasnější učenci Federman
(“Buddha”), Harvey (“Freedom”), Gier and Kjellberg (“Buddhism”),
and Wallace (“Buddhist”)
se shodují, že buddhismus nemusí nutně vylučovat svobodnou vůli!!
- současní učenci sleduji ne-mahajánové zdroje, které obhajují determinismus a kompatibilismus, protože mahajána je indeterministická a inkompatiblistická - tu zas sledují jiní současní učenci
But all such recent-period scholars nonetheless embrace
some form of deflated conception of the empirical or processual self—
contrary to Goodman’s straightforward eliminative stance toward the
self—and thus endorse a minimalistic conception of free will.
- takže dnes hájí všichni jistou slabou podobu jáství, a proto minimalistickou svobodnou vůli
Goodman:
jestliže není automní já, není autonomie - stejně jako jestliže není červené jablko, není červená
- pro Sideritse první fází je sémantický dualismus konvenční a definitivní pravdy, který přes antirealismus přechází až k osvícenému sémantickému non-dualismu: nic není exisutjící nebo neexisutjící víc než cokoliv jiného
- jen substanční self má substanční svobodu
- Repetti nesdílí názor, že bez červeného jablka není červená a bez svobodného já není svoboda (autonomie)
- souhlasí, že červené jablko nemá nezávislou povahu, ale stále zde červené jablko je, byť to není mereologický nezávislý CELEK
protože v zenu:
Before enlightenment, fetch and eat red apples. After enlightenment,
fetch and eat red apples.
- možnost, že stejně neexistují všechny věci, červená jablka i jejich části
- Goodman si myslí, že něco exsituje: sentience, pleasure, pain, wellbeing, suffering, consequences - jedině tak má jeho konsekvencialismus smysl
- Siderits si myslí, že raný buddhisté redukují vůli, touhu, přesvědčení na mikroelementy a redukují osobu na person-series
- nereálné jsou všechny věci, údajná reálnost self však způsobuje všechnu naši patologii
- Buddha však neodmítá já zcela, spíše se zaměřuje proti indickému atman - to tvrdí současný Federman a srovnává atman s karteziánským cogito
The Buddha accepted the deflated, changing, dependent
mind (SN 44.10), what Gier and Kjellberg describe as the “empirical”
or “processual self” (“Buddhism”), without attributing to it any characteristic
that could serve as the basis for an essential, independent identity
or unchanging subject of experience that endures unchanged through
the series of temporal changes that it necessarily undergoes—that is,
without accepting any false views about its dependently originating, ultimately
empty nature.
- Buddha tedy jakousí závislou a měnlivou mysl uznává, současní buddhisté tomu říkají empirické nebo procesuální jáství
- podpory pro empirické procesuální self:
Harvey (“Freedom”) and Federman (“Buddha”) for Theravāda supports for
this interpretation, and see Gier and Kjellberg (“Buddhism”) for both Theravāda and
Mahāyāna supports for this interpretation.
- všechno tohle možná jen konvenční pojmy: mind, consciousness, belief, volition, craving, action,
reflection, concentration, mindfulness, compassion, generosity
- tedy i přesvdčení, víra, toužeí, bažení, volení, pozornost, bdělost, soustředění, soucit, laskavost, štědrost: jen slova!!!
-----------
není slovem nakonec i utrpení, bolest, touha, slast???
-----------
Goodman ale všechno neredukuje, jinak by nemohl být konsekvencialistou:
Goodman does not use mereological reductionism
to eliminate sentience, pleasure, pain, wellbeing, suffering, consequences
v buddhismu je vše jen monetální, proto nikdo nemůže nést karmické ovoce:
Nothing in Buddhism is more than momentary; the notion
of karmic merit presupposes an accumulation by an entity
that bears fruit over time and that accumulation implies
something diachronic; thus, there is no karmic merit in
Buddhism.
podobně nikdo nemůže být osvícený:
Nothing in Buddhism is more than momentary; the notion
of a path to enlightenment implies that one undergoes a
shift from being unenlightened at one instant to being enlightened
at another point and that presupposes something
diachronic; thus, there is no path to enlightenment
in Buddhism.
ale absolutní momentalismus ruší i příčinnost a konsekvencialismus:
Nothing in Buddhism is more than momentary; the concept
of a consequence presupposes a causal connection
between two events over time and that presupposes
something diachronic; thus, there is no such thing as a
consequence in Buddhism.
- falešná představa ega je reálná v tom, že je hlavní příčinou utrpení
- všechno neexistuje stejně jako self
- NESOUHLASÍM: self neexistuje více, ostatní věci neexisutjí jako nepodmíněné, ale self neexisutje ani jako podmíněné, exisutje jen představa self, nikoliv podmíněné self samo
- fatalismus odmítl Buddha z důvodu, že by vedl k nečinosti a ohrozil tak cestu k probuzení
- chce jen soft determinismus a sebe-regulační empirické či procesuální self
Goodman: není-li hranice mezi já a ne-já, nelze rozlišit pohyby/akcemi vycházejí ze mě a z jiných
Repetti: to pak destruuje i karmu, zásluhy, reinkarnaci...příliš silně destruuje hranici mezi organismem a prostředím/okolím...NE, Repetti nechápe, že je zde myšleno já, nikoliv organismus - hranice mezi ním a okolím samozřejmě exsitují
- mahajána je pravděpdoobně antirealistická, takže odmítá i samu dichotomii determinismus vs. indeterminismus
- systém může být seberegulující bez self, např. termostat
semicompatibilista Siderits a zcela inkompatibilista Goodman
současnost:
scholars
relying mostly on Pāli (pre-Mahāyāna) sources mostly accept determinism,
but scholars relying mostly on Sanskrit (Mahāyāna) sources seem to
embrace indeterminism. Both such groups agree, however, that Buddhism
is compatible with free will even in the absence of a real self.
- takže uznávaj svobodu bez já, bez substančního já
- jasně že systém těla se synchornizuje a kauzálně propojuje, to však dle mého soudu neznamená svobodu a odpoěvdnsot, jak pro Repettiho:
For one may acknowledge that one’s views, intentions,
speech, actions, efforts, one-pointedness, and mindfulness are
ultimately impersonal in origin, on the one hand, but that together they
constitute a tightly clustered causal system that exhibits system reflexive
features (system monitoring, system approving or disapproving, system
revising, and so forth) that ground conventional or pragmatic attributions
of responsible agency to the system, on the other hand, without
erroneously identifying with them.
-
http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-MAG/mag388415.pdf
- střední fáze chápe kauzalitu Humeovsky jako konstrukt
- co je bud. závislé vznikání?
- soft determinismus umožňuje jistou odpovědnost
- Buddha odmítá nemohoucnost agenta ve fatalismu kvůli voluntaristické katatonii
- Charles Goodman: hard determinista a hard inkompatibilista: svobodná vůle je nekompatibilní s determinismem i s indeterminismem
Siderits: na konvenční úrovni má cenu mluvit o odpovědnosti, konečnou pravdou je determinismus - v tomhle smyslu jsou nauky kompatibiliní
Goodman: není já, není odpovědnost - vše neosobní kauzace
Siderits: paleo-kompatibilismus: lidově lze mluvit o svobodě a bývá to užitečné pro zmírnění utrpení, ale pravdivé to není (stejně jako "tíže, váha" v lidovém slovníku vs. "hmota" ve vědeckém)
----------------------------
POZNÁMKY - pokud vše redukuji na nižší úroveň, co se stane se smyslem textu? nemusí ten být na vyšší úrovni? nebo je to taky klam? a se smyslem myšlenky, vjemu, bolesti? bolest nelze redukovat na mikroelementy! nebo snad ano? jak??? ZÁHADA VĚDOMÍ!!!
- není budoucí neosobní slast v tomto proměnlivém těle důležitější než slast jiného? záleží nám přece více na slasti bratra nebo přítele než zcela cizího člověka!!!
----------------------------
- u redukcionismu problém dělitelnosti do nekonečna
- jak z atomů bez velikosti vznikne velikost?
- redukcionismus má sémantický dualismus reálného a nereálného a ontologické egalitářství (vše jsou atomy)
- Siderits volí sémantický non-dualismus, který se vrací ke zdravému rozumu (existuje vše) a tedy k ontologickému inegalitářství - osvícená perspektiva: celky a části jsou stejně (ne)reálné
- common sense realism is not as enlightened or explanatory as reductionism,
which is not as enlightened or explanatory as antirealism,
which is not as enlightened or explanatory as semantic nondualism
- takže míra moudrosti roste až k sémantickému non-dualismu, pod ním je antirealismus a pod ním redukcionismus
- redukcionismus je pro Sideritse pouze fází!
- Goodman: buddh. etika je konsekvencialismus
- dříve se soudilo, že determinismus neumožňuje žádnou etickou bázi, protože chybí autonomní subjekt, nyní chtějí dát jinou bázi
- nejsoučasnější učenci Federman
(“Buddha”), Harvey (“Freedom”), Gier and Kjellberg (“Buddhism”),
and Wallace (“Buddhist”)
se shodují, že buddhismus nemusí nutně vylučovat svobodnou vůli!!
- současní učenci sleduji ne-mahajánové zdroje, které obhajují determinismus a kompatibilismus, protože mahajána je indeterministická a inkompatiblistická - tu zas sledují jiní současní učenci
But all such recent-period scholars nonetheless embrace
some form of deflated conception of the empirical or processual self—
contrary to Goodman’s straightforward eliminative stance toward the
self—and thus endorse a minimalistic conception of free will.
- takže dnes hájí všichni jistou slabou podobu jáství, a proto minimalistickou svobodnou vůli
Goodman:
jestliže není automní já, není autonomie - stejně jako jestliže není červené jablko, není červená
- pro Sideritse první fází je sémantický dualismus konvenční a definitivní pravdy, který přes antirealismus přechází až k osvícenému sémantickému non-dualismu: nic není exisutjící nebo neexisutjící víc než cokoliv jiného
- jen substanční self má substanční svobodu
- Repetti nesdílí názor, že bez červeného jablka není červená a bez svobodného já není svoboda (autonomie)
- souhlasí, že červené jablko nemá nezávislou povahu, ale stále zde červené jablko je, byť to není mereologický nezávislý CELEK
protože v zenu:
Before enlightenment, fetch and eat red apples. After enlightenment,
fetch and eat red apples.
- možnost, že stejně neexistují všechny věci, červená jablka i jejich části
- Goodman si myslí, že něco exsituje: sentience, pleasure, pain, wellbeing, suffering, consequences - jedině tak má jeho konsekvencialismus smysl
- Siderits si myslí, že raný buddhisté redukují vůli, touhu, přesvědčení na mikroelementy a redukují osobu na person-series
- nereálné jsou všechny věci, údajná reálnost self však způsobuje všechnu naši patologii
- Buddha však neodmítá já zcela, spíše se zaměřuje proti indickému atman - to tvrdí současný Federman a srovnává atman s karteziánským cogito
The Buddha accepted the deflated, changing, dependent
mind (SN 44.10), what Gier and Kjellberg describe as the “empirical”
or “processual self” (“Buddhism”), without attributing to it any characteristic
that could serve as the basis for an essential, independent identity
or unchanging subject of experience that endures unchanged through
the series of temporal changes that it necessarily undergoes—that is,
without accepting any false views about its dependently originating, ultimately
empty nature.
- Buddha tedy jakousí závislou a měnlivou mysl uznává, současní buddhisté tomu říkají empirické nebo procesuální jáství
- podpory pro empirické procesuální self:
Harvey (“Freedom”) and Federman (“Buddha”) for Theravāda supports for
this interpretation, and see Gier and Kjellberg (“Buddhism”) for both Theravāda and
Mahāyāna supports for this interpretation.
- všechno tohle možná jen konvenční pojmy: mind, consciousness, belief, volition, craving, action,
reflection, concentration, mindfulness, compassion, generosity
- tedy i přesvdčení, víra, toužeí, bažení, volení, pozornost, bdělost, soustředění, soucit, laskavost, štědrost: jen slova!!!
-----------
není slovem nakonec i utrpení, bolest, touha, slast???
-----------
Goodman ale všechno neredukuje, jinak by nemohl být konsekvencialistou:
Goodman does not use mereological reductionism
to eliminate sentience, pleasure, pain, wellbeing, suffering, consequences
v buddhismu je vše jen monetální, proto nikdo nemůže nést karmické ovoce:
Nothing in Buddhism is more than momentary; the notion
of karmic merit presupposes an accumulation by an entity
that bears fruit over time and that accumulation implies
something diachronic; thus, there is no karmic merit in
Buddhism.
podobně nikdo nemůže být osvícený:
Nothing in Buddhism is more than momentary; the notion
of a path to enlightenment implies that one undergoes a
shift from being unenlightened at one instant to being enlightened
at another point and that presupposes something
diachronic; thus, there is no path to enlightenment
in Buddhism.
ale absolutní momentalismus ruší i příčinnost a konsekvencialismus:
Nothing in Buddhism is more than momentary; the concept
of a consequence presupposes a causal connection
between two events over time and that presupposes
something diachronic; thus, there is no such thing as a
consequence in Buddhism.
- falešná představa ega je reálná v tom, že je hlavní příčinou utrpení
- všechno neexistuje stejně jako self
- NESOUHLASÍM: self neexistuje více, ostatní věci neexisutjí jako nepodmíněné, ale self neexisutje ani jako podmíněné, exisutje jen představa self, nikoliv podmíněné self samo
- fatalismus odmítl Buddha z důvodu, že by vedl k nečinosti a ohrozil tak cestu k probuzení
- chce jen soft determinismus a sebe-regulační empirické či procesuální self
Goodman: není-li hranice mezi já a ne-já, nelze rozlišit pohyby/akcemi vycházejí ze mě a z jiných
Repetti: to pak destruuje i karmu, zásluhy, reinkarnaci...příliš silně destruuje hranici mezi organismem a prostředím/okolím...NE, Repetti nechápe, že je zde myšleno já, nikoliv organismus - hranice mezi ním a okolím samozřejmě exsitují
- mahajána je pravděpdoobně antirealistická, takže odmítá i samu dichotomii determinismus vs. indeterminismus
- systém může být seberegulující bez self, např. termostat
semicompatibilista Siderits a zcela inkompatibilista Goodman
současnost:
scholars
relying mostly on Pāli (pre-Mahāyāna) sources mostly accept determinism,
but scholars relying mostly on Sanskrit (Mahāyāna) sources seem to
embrace indeterminism. Both such groups agree, however, that Buddhism
is compatible with free will even in the absence of a real self.
- takže uznávaj svobodu bez já, bez substančního já
- jasně že systém těla se synchornizuje a kauzálně propojuje, to však dle mého soudu neznamená svobodu a odpoěvdnsot, jak pro Repettiho:
For one may acknowledge that one’s views, intentions,
speech, actions, efforts, one-pointedness, and mindfulness are
ultimately impersonal in origin, on the one hand, but that together they
constitute a tightly clustered causal system that exhibits system reflexive
features (system monitoring, system approving or disapproving, system
revising, and so forth) that ground conventional or pragmatic attributions
of responsible agency to the system, on the other hand, without
erroneously identifying with them.
-
sobota 22. listopadu 2014
Siderits vs. Williams: poznámky k jáství o buddhismu
- jen málo věcí si skutečně vyprávíme: Strawson, proti narativnímu jáství epizodické já s epizod. etikou
- Platón: já jako dialog různých stránek duše k sobě, konflikt...současně je jeden písařem a druhý ilustrátorem knihy...ptoom já jako divadlo, divák komedie se smíšenými pocity...
a zde http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-PHIL/ew99047.htm
Siderits - numerická identita proti kvalitativní, řeší numerickou
při znovuzrození kauzální účinek jako starý AD proti mladému
- ale šváb málo komplexní soustavu pro uchování výjimečných vzpomínek
- můj nápad, ROZDÍL: myslet: a) osoba, kterou jsem já b) toto tělo je určitým druhem věci, osobou
- musí mít bolest subjekt?
- redukcionisté: ne
- proč altruismus? pro zvýšení kvanta neosobní slasti! k tomu vede pochopení iluzivnosti distinkce "má vs. jeho slast"
Williams myslí, že bolest vyžaduje subjekt
- analýza příslovcí a událostí neukázala, že by bolest potřebovala subjekt
- vipassana: bolest má vlastní vnitřní přirozenost, ale může být bez subjektu
- soft funkcionalista je redukcionista, ale ne eliminativista bolesti -ale zde bolest jen supervenuje na faktech, nemá vlastní kauzální a explanační sílu,
- pro redukcionistu vše jen shlukem částic, (ne tak Nagardž., tam zaniká vše během sekundy)...to Williams uznává u artefaktů, ne u živých organismů , Siderits ukazuje na paradox hromady i na současnou embryologii: je možné být redukcionistou, vyhneme se mnoha problémů
Siderits dále:
http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-PHIL/ew99045.htm
Šantidéva: jelikož já není, je sobectví nesmysl a máme se stejně starat o blaho všech
- Williams: pokud po smrti nejsem, proč se start o bytost po smrti? pokud sem, proč se start stejně o druhé?
- skandy na konci jednoho života způsobí numericky odlišné prvky na začátku jiného života
- 'person' is a convenient designation for a causal series of sets of psychophysical elements.
Given the convention that assigns the convenient designation 'person' to a causal series of sets of skandhas, plus the causal link between death consciousness and rebirth consciousness, we must say that these are the same person -- and thus that karmic fruit is deserved.
karmické ovoce je zaloužené stejně, jak když starý trpí za viny mladého: skandy jsou jiné, ale jsou to účinky předešlých
- None of the presently existing psychophysical elements will continue to exist when that future suffering occurs; that that future suffering will occur to me is a socially constructed fact.
- všechny prvky pomíjí neustále
- There is, ultimately, no one who suffers; there is just suffering, associated with this and that psychophysical element, occurring in this and that causal series.
- nikdo netrpí ,ale utrpení je špatné a je třeba mu zabránit
- žádné osoby neexistují, takže nelze říci, zda starý a mladý jsou jedna osoba
- když není já, proč se zbavovat jen vlastní bolesti? bolest je špatná, odstraňovat všechny!
MÁ NÁMITKA: ale jen "bolest tohoto těla" je skutečně mnou pociťovaná jako špatná, jiné ne, navíc možnost, že ostatní necití (fil. zombie)
- podle Williamse potřebujeme rozlišovat osoby, abychom pomohli trpícímu...ale pro soucit je třeba zase to, aby rozdíly mezi nimi zmizely, takže musí být i konvenčně pravda, že osoby neexistují
- cílem je maximalizovat celkové neosobní utrpení
- podle Sideritse věc lze vyložit tak, že konvenčně osoby zachováme
- osoby nejsou koncepčně primární
- bolesti jsou bez subjektu
- konvenční pravda existence osob umožňuje odstraňování skutečného utrpení
- volně plovoucí bolest: Williams holds that the notion of free-floating pain is incoherent -- that pains necessarily have a subject. To this end, he advances both an adverbial analysis and an event analysis of pain statements.
- Willimas: bolest je vždy moje či tvoje: This is necessary in order that it be a deep truth that your pains are yours and mine are mine -- that ownership not be a mere conceptual construction.
- Using an adverbial analysis, being in pain is a state that a person (or other subject of experiences) is in. Using an event analysis, being in pain is a change that a person undergoes.
- jakou funkci má bolest?
- stav bolesti nebo událost bolesti
- Using an adverbial analysis, being in pain is a state that a person (or other subject of experiences) is in. Using an event analysis, being in pain is a change that a person undergoes.
- Willimas myslí, že k bolesti je třeba subjekt
- fiknce osoby z konsekvencialistického pohledu zvýšení počtu neosobní slasti dobrá
- Williams: pokud neexisutjí osoby, můžeme mít bezcitní ...odpověď Sideritse: ale vše je stejně prázdné, takže subjektivita není něco povrchnějšího, k čemu bychom měli být lhostejní...
Williams: neočekávaná cesta
budu-li švábem nebo klidně narodím-li se ve stejné rodiěn, nebudu to už já, takže ejsem motivovaný starat se o budoucí znovuzrození, které tak není ani mé: jedná se o jinou osobu
- buddhismus je endemicky solipsistický, redukcionistický, neuznává celky, organismy...
- Platón: já jako dialog různých stránek duše k sobě, konflikt...současně je jeden písařem a druhý ilustrátorem knihy...ptoom já jako divadlo, divák komedie se smíšenými pocity...
a zde http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-PHIL/ew99047.htm
Siderits - numerická identita proti kvalitativní, řeší numerickou
při znovuzrození kauzální účinek jako starý AD proti mladému
- ale šváb málo komplexní soustavu pro uchování výjimečných vzpomínek
- můj nápad, ROZDÍL: myslet: a) osoba, kterou jsem já b) toto tělo je určitým druhem věci, osobou
- musí mít bolest subjekt?
- redukcionisté: ne
- proč altruismus? pro zvýšení kvanta neosobní slasti! k tomu vede pochopení iluzivnosti distinkce "má vs. jeho slast"
Williams myslí, že bolest vyžaduje subjekt
- analýza příslovcí a událostí neukázala, že by bolest potřebovala subjekt
- vipassana: bolest má vlastní vnitřní přirozenost, ale může být bez subjektu
- soft funkcionalista je redukcionista, ale ne eliminativista bolesti -ale zde bolest jen supervenuje na faktech, nemá vlastní kauzální a explanační sílu,
- pro redukcionistu vše jen shlukem částic, (ne tak Nagardž., tam zaniká vše během sekundy)...to Williams uznává u artefaktů, ne u živých organismů , Siderits ukazuje na paradox hromady i na současnou embryologii: je možné být redukcionistou, vyhneme se mnoha problémů
Siderits dále:
http://enlight.lib.ntu.edu.tw/FULLTEXT/JR-PHIL/ew99045.htm
Šantidéva: jelikož já není, je sobectví nesmysl a máme se stejně starat o blaho všech
- Williams: pokud po smrti nejsem, proč se start o bytost po smrti? pokud sem, proč se start stejně o druhé?
- skandy na konci jednoho života způsobí numericky odlišné prvky na začátku jiného života
- 'person' is a convenient designation for a causal series of sets of psychophysical elements.
Given the convention that assigns the convenient designation 'person' to a causal series of sets of skandhas, plus the causal link between death consciousness and rebirth consciousness, we must say that these are the same person -- and thus that karmic fruit is deserved.
karmické ovoce je zaloužené stejně, jak když starý trpí za viny mladého: skandy jsou jiné, ale jsou to účinky předešlých
- None of the presently existing psychophysical elements will continue to exist when that future suffering occurs; that that future suffering will occur to me is a socially constructed fact.
- všechny prvky pomíjí neustále
- There is, ultimately, no one who suffers; there is just suffering, associated with this and that psychophysical element, occurring in this and that causal series.
- nikdo netrpí ,ale utrpení je špatné a je třeba mu zabránit
- žádné osoby neexistují, takže nelze říci, zda starý a mladý jsou jedna osoba
- když není já, proč se zbavovat jen vlastní bolesti? bolest je špatná, odstraňovat všechny!
MÁ NÁMITKA: ale jen "bolest tohoto těla" je skutečně mnou pociťovaná jako špatná, jiné ne, navíc možnost, že ostatní necití (fil. zombie)
- podle Williamse potřebujeme rozlišovat osoby, abychom pomohli trpícímu...ale pro soucit je třeba zase to, aby rozdíly mezi nimi zmizely, takže musí být i konvenčně pravda, že osoby neexistují
- cílem je maximalizovat celkové neosobní utrpení
- podle Sideritse věc lze vyložit tak, že konvenčně osoby zachováme
- osoby nejsou koncepčně primární
- bolesti jsou bez subjektu
- konvenční pravda existence osob umožňuje odstraňování skutečného utrpení
- volně plovoucí bolest: Williams holds that the notion of free-floating pain is incoherent -- that pains necessarily have a subject. To this end, he advances both an adverbial analysis and an event analysis of pain statements.
- Willimas: bolest je vždy moje či tvoje: This is necessary in order that it be a deep truth that your pains are yours and mine are mine -- that ownership not be a mere conceptual construction.
- Using an adverbial analysis, being in pain is a state that a person (or other subject of experiences) is in. Using an event analysis, being in pain is a change that a person undergoes.
- jakou funkci má bolest?
- stav bolesti nebo událost bolesti
- Using an adverbial analysis, being in pain is a state that a person (or other subject of experiences) is in. Using an event analysis, being in pain is a change that a person undergoes.
- Willimas myslí, že k bolesti je třeba subjekt
- fiknce osoby z konsekvencialistického pohledu zvýšení počtu neosobní slasti dobrá
- Williams: pokud neexisutjí osoby, můžeme mít bezcitní ...odpověď Sideritse: ale vše je stejně prázdné, takže subjektivita není něco povrchnějšího, k čemu bychom měli být lhostejní...
Williams: neočekávaná cesta
budu-li švábem nebo klidně narodím-li se ve stejné rodiěn, nebudu to už já, takže ejsem motivovaný starat se o budoucí znovuzrození, které tak není ani mé: jedná se o jinou osobu
- buddhismus je endemicky solipsistický, redukcionistický, neuznává celky, organismy...
neděle 16. listopadu 2014
Bůh? pro a proti, velmi stručně
Proti:
1) Empirismus - co pro Boha empiricky svědčí? Nic moc...snad jisté výsledky parapsychologie (Ganzfeld experiment)...i když i ty mohou znamenat třeba jen kvantovou provázanost a ne existenci nadpřirozených sil
2) Bolest, utrpení - nějak se ospravedlnit dají, ale ospravedlnění mi nepřijdou příliš dobrá: může Bůh použít extrémní mučení malého dítěte k jeho výchově?
Pro:
1) Co my jen víme? Možná hodně...ale možná taky velmi málo...ale určitě toho ještě HODNĚ nevíme...třeba o mozku, vědomí, kvantové fyzice...takže to může být jakkoliv
2) Jistá intuice, vědomí přesahu: jistě, může jít o iluzi mozku, ale co když?
3) Zkušenost a tradice tolika moudrých náboženských lidí: jistě, může jít o iluzi, skupinový klam, berličku...ale co když skupinovým klamem je spíš dnešní ateismus?
4) Nevyřešený problém počátku, příčiny, vědomí: Odkud se vzalo vědomí? A odkud Velký třesk?
1) Empirismus - co pro Boha empiricky svědčí? Nic moc...snad jisté výsledky parapsychologie (Ganzfeld experiment)...i když i ty mohou znamenat třeba jen kvantovou provázanost a ne existenci nadpřirozených sil
2) Bolest, utrpení - nějak se ospravedlnit dají, ale ospravedlnění mi nepřijdou příliš dobrá: může Bůh použít extrémní mučení malého dítěte k jeho výchově?
Pro:
1) Co my jen víme? Možná hodně...ale možná taky velmi málo...ale určitě toho ještě HODNĚ nevíme...třeba o mozku, vědomí, kvantové fyzice...takže to může být jakkoliv
2) Jistá intuice, vědomí přesahu: jistě, může jít o iluzi mozku, ale co když?
3) Zkušenost a tradice tolika moudrých náboženských lidí: jistě, může jít o iluzi, skupinový klam, berličku...ale co když skupinovým klamem je spíš dnešní ateismus?
4) Nevyřešený problém počátku, příčiny, vědomí: Odkud se vzalo vědomí? A odkud Velký třesk?
Interstellar: recenze
- mimořádný film
- velký důraz na budování atmosféry, která je zajímavá, byť se zpočátku nic moc neděje
- nápaditá a přiléhající hudba: taky jste si všimli, že hudba v každé dekádě je ve všech filmech STEJNÁ? a tenhle film ji má jinou...
- prostřední část filmu spíše nudná a hluchá
- víra ve vědu, což oceňuji
- konvenční ideologie "lásky hory přenášející" a "rodinné hodnoty", kult dítěte, v tomhle nevybočuje od klasického stylu amerických filmů, jen snad v tom, že silný vztah otce a dcery je skutečně EXTRÉMNĚ SILNÝ
- ukázka toho, že hmota je vážně fascinující, že nezměrná duchovnost a mystika se nachází ve HMOTĚ SAMÉ: radost by zde mohl mít de Chardin nebo Deleuze, Žižek, možná i Badiou...
- život na raketě v kosmu podaný spíše konvenčně a nudně, včetně zápasu se záporákem na ledové planetě
- nejvíc odsuzuji přílišnou Nolanovu uhranutost Kubrickovou Vesmírnou odyseou: napodobuje její záběry, střihy, atmosféru, u všeho se opičí až moc
- jsou v Nolanových filmech emoce nebo ne? Jistě že jsou, a dokonce hodně silné, ale neočekávané: sám jsem brečel, když jsem na konci filmu zažil setkání otce s umírající dcerou, která byla teď - díky relativistickým efektům černé díry - mnohem starší než on, zatímco jeho viděla téměř stejně starého jako v den, kdy ji v jejím útlém věku opustil, aby zachránil svět :-)
- nejvíc fascinující pro mě bylo sledovat vícerozměrné prostoročasové univerzum jakožto databázi událostí vytvořenou potomky k nápravě života předků - zpětnovazební paradoxní kauzální smyčka, kdy budoucnost tvoří minulost: paradox se nekoná jen tehdy, jsou-li všechny události věčné: pak může být klidně minulost ovlivněna budoucnosti, protože ve skutečnosti všechny události existují vždy, a naše nálepky "budoucí vs. minulá událost" jsou jen relativní vzhledem k té události, ve které se zrovna nachází to z našich "já", které to vyslovuje
- velký důraz na budování atmosféry, která je zajímavá, byť se zpočátku nic moc neděje
- nápaditá a přiléhající hudba: taky jste si všimli, že hudba v každé dekádě je ve všech filmech STEJNÁ? a tenhle film ji má jinou...
- prostřední část filmu spíše nudná a hluchá
- víra ve vědu, což oceňuji
- konvenční ideologie "lásky hory přenášející" a "rodinné hodnoty", kult dítěte, v tomhle nevybočuje od klasického stylu amerických filmů, jen snad v tom, že silný vztah otce a dcery je skutečně EXTRÉMNĚ SILNÝ
- ukázka toho, že hmota je vážně fascinující, že nezměrná duchovnost a mystika se nachází ve HMOTĚ SAMÉ: radost by zde mohl mít de Chardin nebo Deleuze, Žižek, možná i Badiou...
- život na raketě v kosmu podaný spíše konvenčně a nudně, včetně zápasu se záporákem na ledové planetě
- nejvíc odsuzuji přílišnou Nolanovu uhranutost Kubrickovou Vesmírnou odyseou: napodobuje její záběry, střihy, atmosféru, u všeho se opičí až moc
- jsou v Nolanových filmech emoce nebo ne? Jistě že jsou, a dokonce hodně silné, ale neočekávané: sám jsem brečel, když jsem na konci filmu zažil setkání otce s umírající dcerou, která byla teď - díky relativistickým efektům černé díry - mnohem starší než on, zatímco jeho viděla téměř stejně starého jako v den, kdy ji v jejím útlém věku opustil, aby zachránil svět :-)
- nejvíc fascinující pro mě bylo sledovat vícerozměrné prostoročasové univerzum jakožto databázi událostí vytvořenou potomky k nápravě života předků - zpětnovazební paradoxní kauzální smyčka, kdy budoucnost tvoří minulost: paradox se nekoná jen tehdy, jsou-li všechny události věčné: pak může být klidně minulost ovlivněna budoucnosti, protože ve skutečnosti všechny události existují vždy, a naše nálepky "budoucí vs. minulá událost" jsou jen relativní vzhledem k té události, ve které se zrovna nachází to z našich "já", které to vyslovuje
pondělí 6. října 2014
FILMOVÁ RECENZE: Zmizelá/Gone Girl - režie David Fincher
obsahuje spoilery, nejprve se na film podívejte!
výborný film o hlouposti amerického lidu a vlivu IDEOLOGIE (romantické lásky a rodinných hodnot) i na ty nejchytřejší z nás...
viděno včera v brněnském kině Scala :-)
film je o plnění očekávání veřejnosti...
my máme od režiséra očekávání, že film bude mít silný závěr nebo alespoň nějak dopadne (tak to s filmy tohoto typu chodí): ale režisér naše očekávání záměrně nesplní!
také máme očekávání, že hlavní mužský hrdina se nakonec americky a svobodně vymaní ze všech očekávání od "americké veřejnosti", že on jediný bude silný a zvládne to: ale to se nestane, mužský hrdina podléhá nakonec konvenčnímu klišé odpovědného otce dítěte, byť je dítě absurdně počato hlavní ženskou hrdinkou, bláznivou psychopatkou, z jeho starých vzorků semene
také máme očekávání, že hlavní ženská hrdinka, tedy ona bláznivá psychopatka, bude ryzí psychopatka: ona je to ale také vášnivá ČTENÁŘKA románů, a proto vyznavačka ideologie romantické lásky, kvůli které se mužskému hrdinovy mstí: že nakonec nebyl romantickým manželem...podlehnutí této ideologii je hlavní MOTIV její pomsty...
film ironicky i s plným humorem kritizuje americká média a filmy, která plní očekávání americké veřejnosti a poskytují jí SILNÝ PŘÍBĚH s tradičními americkými RODINNÝMI HODNOTAMI a SILNÝM ŠŤASTNÝM ZÁVĚREM...
americkým médiím nakonec podléhá i ženská hlavní hrdinka, ona bláznivá psychopatka: uvěří hlavnímu mužskému hrdinovy jeho přetvářku v médiích, že ji miluje a prosí o odpuštění...psychopatce-čtenářce romantických románů se tak znovu naplňuje život smyslem, její ideologie romantické lásky může pokračovat...proto "romanticky" ukáže muži těhotenský test, a on taky podléhá a stává se "odpovědným otcem" a zůstává manželem psychopatky...vše končí absurdně
až do konce čekáme, KDY mužský hrdina veřejnosti oznámí, že vše je přetvářka, ale to se nestane
dobře se tím baví černošský právník, ale i on nakonec bezmocně odchází: lidé mají, co chtějí, a vy jste na tom vydělal...jen svou ženu-psychopatku nenaštvěte!
vtipná je i policie: ví, že žena-psychopatka nezabila jiného muže v sebeobraně, ale do příběhu pro veřejnost se hodí, že je obětí...veřejnost, ovládaná médii, určuje, kdo je viník a kdo oběť..a chce mít HAPPY END, takže žena je pro ni oběť odpouštějící svému nevěrnému, ale v médiích už se předtím kajícímu manželovi...
jde i o kritiku DEMOKRACIE amerického střihu, tedy mínění veřejnosti, které je zcela ovládáno médii, která zase útočí na nejprimitivnější emoce nekritického morálního rozhořčení, moralizování a obviňování
nakonec jde o kritiku amerického LIDU samotného: to on svou poptávkou určuje hyper-moralizátorský a hyper-patetický duch médií...
nikdo morálně nežije, ale všichni to navzájem předstírají...
lidé chtějí slyšet silné příběhy bez ohledu na to, zda jsou pravdivé: a takto to dopadá
je to film o snaze ukázat pravdu: a to se nepovede...nikdo ji totiž nechce vidět...a nakonec ani žena-psychopatka ne...
zde je dobrá Žižkova definice dnešní ideologie: moc dobře všichni víme, že ideologie je falešná, ale děláme, že ne, děláme, jako bychom ji věřili...a dodávám, že ji věřit chceme a navzdory Žižkovi jí nakonec přece jen nějak věříme, dostává nás, ač si myslíme, že jsme svobodně nad ní!!!
nejlepší mi však přijde toto: ženský hrdinka mediálním zfalšováním reality šikovně manipuluje ve svůj prospěch, inscenuje "důkazy" a "stopy" pro média, avšak nakonec mediální falši podléhá nejvíc: mediální falešné pokání manžela ji k němu vrací zpět!
a manžel, který toto mediální falešné pokání pro svou sebe-záchovu vytváří, pak není schopen odhalit pravdu a zůstává v té falši, kterou sám vytvořil!
výborný film o hlouposti amerického lidu a vlivu IDEOLOGIE (romantické lásky a rodinných hodnot) i na ty nejchytřejší z nás...
viděno včera v brněnském kině Scala :-)
film je o plnění očekávání veřejnosti...
my máme od režiséra očekávání, že film bude mít silný závěr nebo alespoň nějak dopadne (tak to s filmy tohoto typu chodí): ale režisér naše očekávání záměrně nesplní!
také máme očekávání, že hlavní mužský hrdina se nakonec americky a svobodně vymaní ze všech očekávání od "americké veřejnosti", že on jediný bude silný a zvládne to: ale to se nestane, mužský hrdina podléhá nakonec konvenčnímu klišé odpovědného otce dítěte, byť je dítě absurdně počato hlavní ženskou hrdinkou, bláznivou psychopatkou, z jeho starých vzorků semene
také máme očekávání, že hlavní ženská hrdinka, tedy ona bláznivá psychopatka, bude ryzí psychopatka: ona je to ale také vášnivá ČTENÁŘKA románů, a proto vyznavačka ideologie romantické lásky, kvůli které se mužskému hrdinovy mstí: že nakonec nebyl romantickým manželem...podlehnutí této ideologii je hlavní MOTIV její pomsty...
film ironicky i s plným humorem kritizuje americká média a filmy, která plní očekávání americké veřejnosti a poskytují jí SILNÝ PŘÍBĚH s tradičními americkými RODINNÝMI HODNOTAMI a SILNÝM ŠŤASTNÝM ZÁVĚREM...
americkým médiím nakonec podléhá i ženská hlavní hrdinka, ona bláznivá psychopatka: uvěří hlavnímu mužskému hrdinovy jeho přetvářku v médiích, že ji miluje a prosí o odpuštění...psychopatce-čtenářce romantických románů se tak znovu naplňuje život smyslem, její ideologie romantické lásky může pokračovat...proto "romanticky" ukáže muži těhotenský test, a on taky podléhá a stává se "odpovědným otcem" a zůstává manželem psychopatky...vše končí absurdně
až do konce čekáme, KDY mužský hrdina veřejnosti oznámí, že vše je přetvářka, ale to se nestane
dobře se tím baví černošský právník, ale i on nakonec bezmocně odchází: lidé mají, co chtějí, a vy jste na tom vydělal...jen svou ženu-psychopatku nenaštvěte!
vtipná je i policie: ví, že žena-psychopatka nezabila jiného muže v sebeobraně, ale do příběhu pro veřejnost se hodí, že je obětí...veřejnost, ovládaná médii, určuje, kdo je viník a kdo oběť..a chce mít HAPPY END, takže žena je pro ni oběť odpouštějící svému nevěrnému, ale v médiích už se předtím kajícímu manželovi...
jde i o kritiku DEMOKRACIE amerického střihu, tedy mínění veřejnosti, které je zcela ovládáno médii, která zase útočí na nejprimitivnější emoce nekritického morálního rozhořčení, moralizování a obviňování
nakonec jde o kritiku amerického LIDU samotného: to on svou poptávkou určuje hyper-moralizátorský a hyper-patetický duch médií...
nikdo morálně nežije, ale všichni to navzájem předstírají...
lidé chtějí slyšet silné příběhy bez ohledu na to, zda jsou pravdivé: a takto to dopadá
je to film o snaze ukázat pravdu: a to se nepovede...nikdo ji totiž nechce vidět...a nakonec ani žena-psychopatka ne...
zde je dobrá Žižkova definice dnešní ideologie: moc dobře všichni víme, že ideologie je falešná, ale děláme, že ne, děláme, jako bychom ji věřili...a dodávám, že ji věřit chceme a navzdory Žižkovi jí nakonec přece jen nějak věříme, dostává nás, ač si myslíme, že jsme svobodně nad ní!!!
nejlepší mi však přijde toto: ženský hrdinka mediálním zfalšováním reality šikovně manipuluje ve svůj prospěch, inscenuje "důkazy" a "stopy" pro média, avšak nakonec mediální falši podléhá nejvíc: mediální falešné pokání manžela ji k němu vrací zpět!
a manžel, který toto mediální falešné pokání pro svou sebe-záchovu vytváří, pak není schopen odhalit pravdu a zůstává v té falši, kterou sám vytvořil!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)