17.12.

...a ani ten strach nakonec nikdy moc nebolí...Jen se ho urputně vždy chceme zbavit, ač to nemá žádný kloudný důvod!

Macháček v Samotářích říkal, že problém Česka je v tom, že tu lidi málo hulí...Myslím, že problém lidí je v tom, že tu málo meditují!!! Po meditaci opravdu cítím radost, energii, nadšení, mladost, svěžest, prostě krásnou obyčejnou POHODU nabitou svěží energií!...A opravdu to jde, stačí se odevzdat svému vlastnímu tichu, spadnout do svého obyčejného stavu, kdy jen vypneš a nic neřešíš, nic nechceš, o nic se nesnažíš...Je to podobné, jako když se oddáš vířivce, sauně, hlazení, mazlení, laskání, objímání, líbání, masáži...

vnímej své negativní emoce bez posuzování a soustředěně, chvilku to bude bolet víc, ale pak se upokojíš a uklidníš...

Kdy už nám to konečně dojde? Od druhých chceme hlavně lásku! Nechceme, aby nám ukazovali, že jsou lepší než my...myslím je dobré se klidně před druhými pokořit, ukázat, že se jich bojíme: to je posílí a budou pak laskavější!!!

není třeba si hrát na duchovno a na nadpřirozené stavy: chceme normální štěstí, normální lásku, normální klid...a ten můžeme mít, když se nebudeme snažit, když jen budeme prostě a obyčejně existovat...meditace je zde mimořádně nápomocná a vřele ji doporučuji každému!!!

neměj ke světu zaťatou pěst, ale ruku odevzdaně otevřenou...buď odevzdaný jako v pozici plodu...tak spočívej i ty na půdě tohoto podivuhodného světa...

vnímej své negativní emoce co nejvíc v těle a na těle, s co největšími detaily, podrobnostmi, soustředěně se dívej, v kterých částech těla a jak se tyto negativní vzruchy, impulzy, stimuly, podněty, vjemy, proudy, tlaky, stavy, procesy a pohyby hýbou a vibrují...a bude to dobré, bude to lepší, ne dokonalé, ale lepší...a nebraň se jim, nesnaž se je potlačit či zneškodnit...

nejvíc dat získáváme ze zraku, ale žijeme pro hmat, jsme primárně hmatovými bytostmi: všechny naše fyzické i psychické bolesti i slasti a rozkoše a radosti mají primárně hmatovou nebo hmatu-podobnou podobu: bolestné či slastní svírání na hrudi, bolestné či slastné vnímání mimických svalů apod...plod v matčině lůně vnímá také primárně hmatově...hmat pak souvisí s POHYBEM, naše pozitivní i negativní emoce jsou různými hmatovými vzruchy, pohyby, svíráními, napínáními, stlačováními, pocity, že se nadnášíme, padáme apod...konečně i milostný akt nebo masturbace jsou různé hmatové pohyby, svírání, napínání, včetně hlazení a mazlení...podobně chuť z jídla jsou hmatově-pohybové vjemy na jazyce, rtech, patře...propriocepce, somatostezie, tělocit, polohocit - vše souvisí s hmatem, pohybem a tím, o co nám jde: slast, strast, láska...

největší údiv: vůbec nevím, jak "vypadá" moje údajné já...samozřejmě, nemá tvar, formu, barvu, zvuk, chuť, nikde se v prostoru nenachází na žádném určitém místě...ale ani nevím, jaký by "já" měl odpovídat vjem, vněm, počitek, pocit, prožitek, zkušenost, zážitek, impulz, stimul, podnět, objekt, věc...prostě vůbec nic: o "já" se mluví, ale nikde ho nijak nepociťuji a nevnímám a nevidím...


Honzův výrazný vklad, možná nejvýznamnější, co jsem od něj slyšel: celý problém s existencí "já" je v tom, že na větu "Já jsem, já existuji" (nebo jen na nonverbální myšlenku, jazykem neartikulovaný obsah této věty) reagujeme spontánně přitakáním, souhlasíme s ní, přijde nám automaticky přirozeně pravdivá, sebe-evidentní, smysluplná, samu sebe osvětlující...ale přitom to tak není, tato věta téměř nic neznamená, nechápeme ji

často nutkavě chceme věci, které nám nepřinášejí slast...a naopak nutkavě odcházíme od věcí a jevů, které nám slast dělají...zajímavé rozpojení mezi prožitkovým a motivačním systémem mozku...tato dysfunkce je výrazná u některých masochistů, drogově závislých apod. (už jsem psal dříve)

bolest má tři komponenty: 1) samotný prožitek bolesti 2) interpretace, že bolest je zlá, špatná 3) nechtění, odpor k bolesti...osvícení mění poslední dva, teď jde o to, nakolik mění ten první...a zda se ten první nezmění jednoduše přeměnou posledních dvou (ale to není nutné)...ale už samotné poslední dva přidávají do těla další fyzickou bolest, odpor, napětí, takže jejich odstranění je výhodou...ačkoliv když ti někdo řeže nohu, tedy když je většina z tvého utrpení ryze fyzická, nepomůže ti to...zde pomůže buddhistické odosobnění, disociace, odpojení od reality, depersonalizace, derealizace, kterou dělali někteří mučení tibetští buddhisté... je otázkou, nakolik sama první komponenta je reálně strastná a jak moc, nakolik jí záporné znaménko jen výrazně nenavyšují další dvě komponenty

pacienti s chornickou bolestí po operaci řekli neurovědci Damasiovi: bolí mě to pořád stejně, ale už mi to nevadí...Damasio říká, že jim odstranil evolučně mladší okruh psychické bolesti, ale ten starší okruh fyzické bolesti zůstal...předtím kvůli bolesti nemohli nic dělat, nyní ano: možná prožitkově trpěli stejně, ale tím, že jim to nevadilo, mohli fungovat...je otázkou, zda osvícení není jen toto: trpíš stejně, ale nebráníš se tomu...ale myslím, že už díky ne-bránění trpíš méně...taky je možné, že jim Damasio odstranil interpretační modul, který nám lže, že bolest je hrozná, ve skutečnosti je možná prožitkově neutrální: nadáváme na bolest a nechceme ji, ve skutečnosti ale nebolí nebo bolí jen málo...a možná oni pacienti po odstranění tohoto lživého interpretačního modulu jednoduše dále vnímali vjem bolesti, ale už ho neinterpretovali jako negativní, protože jim tento odstraněný modul už nemohl lhát, že to prožitkově negativní vjem je: je to jednoduše jen prožitkově neutrální vjem jako každý jiný vjem: vjem bolesti by pak nebyl prožitkově horší, jen jiný, než vjem třeba slasti nebo než vjem zelené, sladké, pálivé...

utrpení je z lpění, kde končí lpění, začíná osvícení...tedy osvícení jako trvalý konec utrpení...ale osvícení lze pojmout i jinak, jako trvalou transformaci do jednoho ze tří faktorů: poznání/prohlédnutí pravdy, redukce utrpení, odosobnění...lze si představit, že budu mít maximální poznání, ale budu trpět ještě více (třeba Nietzscheho koncepce)...je otázkou, nakolik pomáhá osvícení na fyzické utrpení: zavoláš tehdy Buddhu nebo radši doktora?...ovšem většinou dělá hodně z našeho utrpení náš odpor, a od toho pomůže Buddha

nový koncept zenové spontánní rozmluvy inspirován Honzou: nikoliv soustředěně filozofovat, ale jen spontánně, bez kontinuity, bez myšlení, se pro legraci bavit-štěkat-samospádem reagovat...jak když se potkají dva taoističtí vysmátí mudrci a navzájem se předhánějí v nesmyslných dětských legráckách a slovních šprýmech...a takto se i testují adepti zenu: mistr je vyleká, navnadí, láká, a pokud nezačnou myslet, ale spontánně zareagují, je jejich reakce lepší a jsou považování za neochvějné a suverénní...jsou různé stupně úleku, šlo by z toho udělat olympijskou disciplínu: kdo projde spontánně neochvějně všemi koly, i s nejtěžšími protivníky...

o absolutnu je možno se bavit několika způsoby:

a) striktně filozoficky, analyticky

b) metaforicko-básnicky...tak to dělá Heidegger

c) spontánními zenovými "výštěky" či taoistickým přiopilým smíchem

d) uvážlivou pomalou mluvou, která nechává dost prostoru Tichu a Tichu Vědomí...tak to dělá Tolle...to je zajímavý způsob: slova jsou klidná, je v nich prostor vědomí, klid, mír, pokoj, dlouho se mlčí mezi slovy a větami

cílem je PROSTÁ LIDSKOST

když se tě bojím, jsem na tebe nepříjemný, zlý, útočný...a když to o sobě vím, je už na půl vyhráno...jenže zapomínáme...ale zase si i rozpomínáme! 

KONFLIKT, PROBLÉM, STAROST, STRES - všechny čtyři slova spojuje nárůst tělesného napínání, stahování, svírání...a napětí narůstá a narůstá, starosti jsou těžkým břemenem, které stahuje a svazuje a mučí a tíží a bolí...až se snad konečně pokorně poddáme...

my, kteří jsme z nás lidí více útoční, jsme vlastně více zranitelní, měkcí, křehcí a jemní: zraní nás kde co, mnohé tvé slovo nás zabolí na těle, píchne, bolestně sevře, takže máme potřebu ti vrátit agresí to, co mylně vnímáme jako tvůj cílený a zlovolný útok...avšak naše zranitelnost je i naší velkou citlivostí, kterou můžeme využít k lásce...

kdo se hodně snaží a usiluje, možná díky tomu zjistí, že je blahodárné se odevzdat, nebojovat...jeho utrpení samo ho poučí...

dnes 16.12.

jeden osvícený říkal: všechno už jsem zapomněl, i Buddhu, i nauku, všechno už jsem se odnaučil...myslím, že to je klíč: nepřidávat do sebe kvality, dovednosti, schopnosti, meditační dovednosti, vědomosti východních či západních nauk, ale spíše odebírat, odstraňovat, osekávat...zůstane to silné, co nás nese, podpírá, drží, vede, táhne, objímá, na čem stále jsme a budeme až do smrti...to, co jak říká Roman, se přes všechnu snahu neunaví, síla v nás, snad vědomí, snad život, která stále poznává, stále žije, stále dýchá...


naučili nás, že štěstí si musíme zasloužit, že se musíme snažit, hodně snažit a namáhat, abychom ho získali, měli...podobné představy máme o osvícení: lze ho dosáhnout ž po mnohaleté meditační dřině...zdá se, že je to naopak: když odstraníš snahu, štěstí přijde samo...když ho pak chceš udržet, zase odejde...

nebránit se zlému, obejmout zlé, a ono se ihned samo promění a vznikne láska

Roman říká, že je bublajícím potůčkem, už už ve svých aktivitách není, že tomu nechává volný průběh, samospád energie jeho těla a jednání a řeči se sám projevuje...stačí se tomu nebránit, odstranit snahu, ale nemít ji v nenávisti, jen se jednoduše NESNAŽIT, nechat tomu volný průběh

štěstí tu je, když nechci štěstí...moje snaha štěstí mít, snažit se o něj, je násilím, které brání jeho příchodu...moje snaha je navíc orientovaná do budoucnosti, takže se míjí se štěstím, které je teď a tady, v přítomnosti

když si vytvořím představu, že nejlíp je mi s panem XY v hospodě, budu po zbytek týdne, když tam s ním nebudu, trpět...nejlepší je představa, že nejlíp je nám POŘÁD

je třeba nelpět ani na štěstí a nebát se neštěstí, ocenit první a nebojovat s druhým...být v tom, co zrovna je, být v tom rád, přitakat s radostí a nadšením ŽIVOTU, který - přese všechno - je velmi krásný a zvláštní, podivuhodný


můžeme s láskou pít pivo, ale také s láskou a blažeností dýchat vzduch

nesnaž se být jiným či dokonalejším či lepším, než už jsi...spočiň ve svém vlastím individuálním specifickém konkrétním právě nyní reálném přirozeném stavu, neměň se, vnímej se, prostě jen buď, existuj, bez chtění čehokoliv...neklaď překážky své individualitě, nesnaž se jí vylepšit, nech ji, ať se samospádem plně sama projevuje...buď takový, jaký už jsi, beze strachu a s důvěrou, že tak je to správné...

Rady, které mi pomáhají: nebran se už ničemu, nebojuj s ničím, nesnaz se o nic, odevzdej se všemu, prijmej všechno, neodmitej nic, miluj a obejmi vše, pritakej všemu...Tolle mluví o společenství odevzdaných, to je ta nejlepší politická idea ze všech!

Nejsme šťastní ted hned, protože nevěříme tomu, ze to jde a je to az tak brutálně snadné

Utrpení a touha a chtění a snaha a úsilí jsou totéž, kdyz se nebudes snažit o nic, kdyz nebudeš vyvíjet žádné úsilí, prijde pokoj nevyjadritelny slovy...neni to mysticky ani nadprirozeny pokoj, ale pokoj tvuj vlastni, specificky, konkrétní, tobe prirozeny, ktery je osobitě tvuj

Nesnaz se uz vubec o nic a v te chvili budes ihned šťastný a plný miru a laskyplneho pokoje

Slovniky buddhismu a křesťanství jsou kulturně nahodilé, zkusenost je jen jedna a je za slovy obou

poslední a jedinou překážkou, která nám brání v dosažení štěstí, je naše touha být šťastnými

honba za štěstím vyvolává zbytečný strach z neštěstí, které je třeba obejmout, aby pominulo

krize a potíže, kterých se hrozně bojíme, bolí - až a pokud přijdou - mnohem méně, než si ve strachu myslíme a než to vypadá pro pozorovatele zvenku...a navíc obvykle nepřijdou...


upadni, spadni nebo padni do svého přirozeného stavu, který je ti vlastní, do toho, jaký jsi právě teď, jaký jsi úplně normálně, obyčejně, všedně...nic nehledej, nic nedělej, jenom buď...všechno už máš v sobě, veškeré blaho, pokoj a sílu i hloubku vědomí...odevzdej se prázdnotě v sobě, která je živá a plná síly...

nebuď veselý, nebuď šťastný, nebuď vysmátý, nebuď klidný, pokojný, tichý, hodný, milý, vyrovnaný, vymeditovaný, buď svůj...buď přirozený, takový, jaký jsi...nebraň se ničemu, co v tobě je, nech to projevit, nech to vyjevit, neodmítej to, neměj to v nenávisti...jenom spontánně buď...

sebe-nenávist a výčitky svědomí či pocity viny za to, co jsme udělali v minulosti, jen vše zhoršují: zvyšují vnitřní konflikt v tobě, mají v sobě násilí, napětí, jsou docela k ničemu...je třeba vnímat přítomnou chvíli a spontánně dělat to, co poznáváme jako nejlepší...

co je za slovy, když zmlkneme? pokoj, radost, klid a síla života...ta "síla života" nebo "prázdnota" nebo dokonce "nicota" jsou jen metafory pro nesdělitelný, ale přitom normální, přirozený pocit pohody...ale je to silný pocit, který má hloubku prožitku, zážitku

dnešek

s důvěrou, že je zcela v bezpečí, po tomto světě utíká jen dítě a osvícený: dítě, protože ví, že maminka je blízko, osvícený proto, že ví, že jeho pevný základ je neochvějný, neotřesitelný

osvícení je zřejmě ostrý vhled do toho, že naše přirozenost je dokonalá, stálá, pevná, masivní, mocná energie, a že není třeba ji udržovat úsilím a snahou, naopak, úsilí a snaha ji zakrývají a ničí...základní přirozenost je asi základním nastavením našeho mozku tehdy, když v nás není žádné úsilí a chtění

Norbu to říkal dobře: nechtít jakkoliv měnit současný psychický stav a nechtít ho ani zachovat, to je základem všeho

když máš negativní stav, přijmi ho, on pak odejde...když proti němu budeš bojovat a vzpouzet se, zůstane

každý z nás - dokonce i umírající - má v sobě energii života o síle jedné až dvou atomovek

klíčem je nemít touhu po čemkoliv...to ale není deprese, protože v depresi je touha změnit současný stav...není to ani apatie, je to zkrátka stav, kdy je ti vše volný a šumák...ale nesmí to být strategie, protože v strategii máš emoční dualismus, že něco je dobré a zlé, a zlého se emočně straníš...když je ti vše jedno, můžeš zachovat kognitivní dualismus dobrého a zlého, ale nikoliv emotivní dualismus dobrého a zlého: nesmíš se zlého bát, i když ho můžeš za zlé dále kognitivně považovat

zdá se, že je tu základní silný "spodní proud" života, který je veskrze pozitivní, dává naději a objímá nás i živí...jak ví kamarád Roman, kterého jsem dnes navštívil v Adamově...

spočinout ve vlastní přirozenosti

spočinout ve vlastní přirozenosti

když cítíme v meditaci blaho, snažíme si ho udržet, a tím ho ztrácíme

myslíme si, že k dosažení tohoto stavu je třeba úsilí, snažit se, že je třeba ho nějak na sílu udržovat

ve skutečnosti je to naše přirozenost sama, která je blažená - je třeba odstranit snahu, pak přijde blaho

Indové to věděli, že podstatou je bytí-vědomí-blaženost

být smířený, spočívající sám v sobě

velmi trefně to vyjádřil Roman: člověk si snaží nemotorně a klopotně udělat vlastní maličkou horu, až potom zjistí, že celou dobu stál na hoře obrovské a mocné a že nemusí nic dělat, že si svou snahu mohl vlastně zcela ušetřit

naše vlastní podstata už je dokonalá a silná, vitální, plná energie a vlastní přirozené moci, jen naše chtění být dokonalým nás od ní odvádí

běžel jsem zcela smířený se svým vlastním psychickým stavem, bez chtění a tužeb, a ucítil jsem hluboký mír a klid

poslouchal jsem k tomu tuto skvělou píseň Tomáše Kluse, která to dobře vystihuje:

https://www.youtube.com/watch?v=HQPheU9-TgM

kdykoliv jsem pocítil touhu svůj stav nějak vylepšit, zhoršilo se to

když jsem s plnou důvěrou spočíval ve svém vlastním - mně přirozeném, vlastním -  stavu a viděl, že není třeba ho udržovat, není třeba ho násilně nějak zabezpečovat, držet, namáhat se, vyvíjet úsilí, že on už jednoduše je stabilní sám v sobě a je v něm blaženost přítomná, bylo to opravdu krásné, velká blaženost, hlavně hmatové vjemy příjemného sevření ve středu hrudi a na průduškách

my se zbytečně namáháme, abychom dosáhli štěstí, přitom stačí přestat se namáhat a štěstí je tu samo, přirozeně

de Mello říká: ryba ve vodě tvrdila, že má žízeň - a to je i naše situace, ve štěstí jsme přítomni a naříkáme, že ho nemáme

stav klidu je poněkud podobný stavu na Neurolu, je tam stejný klid a pocit, že je vše v pohodě, v bezpečí, důvěra ve svět, vše je jedno, lhostejné, nejsou zde touhy a přání a snahy a chtění...rozdíl je však v tom, že zde člověk není otupělý a ospalý a netečný jako na Neurolu, ale naopak velice bdělý, vnímavý k okolí

pokora

člověk cítí největší blaho, když je pokorný, prostý, nepatrný, tato jeho pokornost vyvolává příjemné hmatové sevření ve středu hrudi, na průduškách i příjemné hmatové vjemy na hlavě, zejména v mimických svalech

když zapomíná na sebe, rozpouští se ve světě, je to krásné

nejkrásněji a nejpřesvědčivěji to vyjádřil Wolker, tu baženost, krásu, jemnost, ušlechtilost, dětskou prostotu, krásnou dětinskost a něhu pokory:

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
"Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

ranní meditace

RANNÍ MEDITACE
zásadní pro mě bylo to, co vedlo Tolleho, ona věta: NIČEMU SE NEBRAŇ!

zdá se, že každé chtění při meditaci je forma napětí, boje, konfliktu, odporu, rezistence...a nejvíc brání ono chtění být klidný, chtění nemít myšlenky, chtění nechtít, chtění být v jiném, lepším, dokonalém stavu apod.

ono chtění vytváří odpor, napětí a odvádí od přítomnosti k budoucnosti, která by měla přijít třeba za půl minuty nebo minutu: ono přání už, už, honem, honem být v ideálním stavu je kontraproduktivní

nejlepší je odevzdání se, ponechanost, oproštěnost, vyprázdněnost, umlčení všech tužeb, přání, chtění

pak přichází ticho, které nic nevyžaduje, vše přijímá

včera v ranním vlaku jsem také zkoušel meditovat, ale s nezdarem: moc jsem chtěl být v dobrém meditativním stavu, přitom právě toto chtění samo bylo překážkou k jeho dosažení - toto chtění zvyšovalo ve mně tlaky, stahy částí těla, napětí, boj, vnitřní konflikt, přepjetí apod.

dnes to šlo lépe

nejhorší je snaha být za každou cenu v přítomném okamžiku nebo odmítání, nechtění myšlenek...to je určitá touha, každé nechtění je vlastně jistá touha, jisté chtění

ve chvíli, když jsme mírní, klidní, prostí a jednodušší, nelpíme na žádném stavu, tehdy je to dobré

dokonce i Púndžova rada ZŮSTAŇ JAK JSI, ZCELA TICHÝ, KLIDNÝ, NEHÝBEJ SE, může být kontraproduktivní - můžeme se na ní začít fixovat, vznikne v nás ona touha takovýto být, která vše blokuje...

ego nechce zemřít

a ZEJMÉNA: tato touha např. "být klidný" je jistou mikroidentitou, jistým proudem, ke kterému se vážeme, a který nám brání padnout, zaniknout v prázdnotě...identifikujeme se např. s tím být klidný nebo zcela přítomný, a pak se tím stáváme, stáváme se touto krátkodobou identitou, egem, a nejsme potom prázdní

já totiž mohu chtít být např. "přítomný" - a fixovat se k tomu, stát se tím, to je ono krátkodobé ego, které takto vzniká...živí ho zde touha "být přítomný"

a zřejmě nechceme onu krátkodobou identitu opustit, vážeme se k ní, jsme jí, chceme, aby přežila, aby trvala, protože chceme přežít a trvat my sami...proti tomu meditativní stav je oproštění, nelpění na žádné formě, kterou ego momentálně na sebe bere...je to ztotožnění se s prázdnotou, ze které tyto formy ega pomíjivě - vždy jen chvilkově - vyvěrají

k meditaci

ještě poznámky k dnešku: hlavou mi při meditaci šla myšlenka Mistra Eckharta: aby se objevil Bůh/Ticho, musím zmizet já...podobně se vyjadřuje skvělý (nyní ho mám nejradši!) Púndža: každé chtění jsi ty, i chtění nechtít, snaha, technika, meditační strategie, to jsi ty...toto vše musí ustat, a pak to přijde...jen zůstávej v tichu a to je celé...o nic se nesnaž, nic nedělej, nic nekonej...každá myšlenka, která se objeví, to zbytečně narušuje...i potlačování myšlenek je špatné, je třeba nezajímat se o ně...

to mi šlo, protože jsem intenzivně vnímal, že myšlení přináší strasti, kde je myšlení, tam je starost a problém, kde myšlení ustane, tam žádný problém není...

když jsem se ze stavu dostával pryč, vzpomněl jsem si několikrát úmyslně na pocit, který jsem měl, když jsem před dvěma týdny vstoupil do vířivky: pocitm primitivního, jednoduchého, prostého klidu, uvolnění svalů, kdy jsem celým tělem zakoušel teplo, bublání, proudy, vlnky vody...a tak jsem se rozpouštěl v teple a rozpouštěla se i má mysl...

myslím, že tato dimenze Ticha je SILNÁ, INTENZIVNÍ, NABITÁ ENERGIÍ, že může uzdravovat, vitalizovat, energetizovat, rozpuštět a čistit neurózy, snad jakési "energetické bloky" či jak to chceme nazvat...cítil jsem, jak se mi ze středu hrudi/průdušek "odplavuje" či "čistí" nepříjemné sevření posledních dnů či dvou týdnů...

myslím, že mozek má zde díky meditaci, která ho neblokuje v žvanivém myšlení, uvolněnou kapacitu, potenciál, každopádně má mysl poté byla dokonale volná, jako po nejlepším možném spánku, svěží jako v dětství, jako už dlouho ne...

MEDITACE TICHA

DNEŠNÍ MEDITACE TICHA
má dnešní zkušenost z meditace:

Nastavení před meditací:
Včera jsem měl hodně piva, čímž se myslím trochu pohne mozkem (změní se jeho obvyklá biochemie, která se vykolejí z běžných stavů), plus jsem měl intenzivní poznání či přesvědčení, že myšlení způsobuje strast, z toho plynoucí chuť a touha nemyslet, plus bylo ráno/dopoledne, kdy je mozek nejvíce svěží.

Takže jsem jen ležel v tichu se zavřenýma očima a přestával myslet.

V něčem to bylo jak usínání, ale neutlumovala se mi mysl, jen se přestávala čímkoliv zabývat.

Stav, kterého jsem dosahoval, byl podobný tomu krásnému stavu, který máme hned po probuzení, než nás začnou okupovat myšlenky...

Často jsem si pocitově vybavoval koupání ve vířivce, kde jsem byl před dvěma týdny: teplá voda, myšlení ustává, vyprchává. Občas na pozadí pokračuje, ztrácí význam. Svaly se uvolňují, dochází k vnímání příjemného tepla, nicoty, žádný stimul není výrazný ani důležitý.

Propadal jsem se do "propasti" ticha.

Je to věčnost v tom smyslu, že není čas, není plánování a vzpomínání. Nejsou přítomna slova, i slovo "teď" je pro popis toho skoro bezcenné.

I slovo "přítomnost" je pouhé slovo. Stejně slovo nicota, prázdnota, ale vyjadřují to, že tam není myšlení, a tedy ani poznání a zkušenost.

Není to nic zázračného, je nám to přirozené, a je to krásné, plné štěstí a blaženosti.

Jde jít hlouběji a hlouběji, je to o schopnosti se soustředit a zároveň uvolnit.

Nepoznával jsem tam nic, ale bylo to blaho.

Velká úleva, jakoby člověku - jak říkal Honza - spadl "kámen ze srdce"...Myšlení se utišilo, zpomalilo, zklidnilo. Docházelo k ODKLÁDÁNÍ všeho, zcela všeho.


Touha a chtění je to, co nás z toho vytrhává. Čím méně bylo chtění čehokoliv, tím víc jsem v tomto "stavu" či "modu" či "prostoru" či "úrovni bytí/vědomí" byl...

Hlavou mi občas blesklo Heideggerovo slovo Gelassenheit ve smyslu PONECHANOST, ODEVZDANOST, které to vyjadřuje: všechno mé myšlení je jen jedna rovina, pod tím je INTENZIVNÍ, blažená a pokojná úroveň ticha...

Tato rovina ticha je myslím plná sily, vitality, života a energie: cítil jsem, jak mi "pročišťuje/uzdravuje/regeneruje" oblast ve středu hrudi či průdušek, zašpiněnou negativními myšlenkami: tam jsem poslední dny pociťoval nejvíce negativních emocí (ještě v mimických svalech obličeje, které jakoby se v posledních dnech často mračily, což vyvolávalo negativní hmatové vjemy v nich).

Po té:
Po té:
totálně uvolněné, blaženě, příjemně, libě ztuhlé, "zdřevěnělé", ztěžklé svalstvo celého těla

hlava jakoby "vymydlená", tichá, klidná, spokojená, mnohem méně myšlenek, mnohem silnější vnímání běžného okolí pokoje, který se zdá být mírný, klidný, pokojný, hezký, milý...

Stále pociťuji blahodárné účinky této meditace: spokojeně jsem si vypral, teď spokojeně píšu a půjdu spokojeně běhat.

Zdá se, že tento stav vyhledáváme všichni přirozeně: je to stav klidného SPOČINUTÍ...Obvykle doufáme, že přijde, když naplníme nějakou svou touhu.

Nejsou tam plány, myšlení na sebe, myšlení na cokoliv.

Zažíváme to, když se plně oddáme masáži, spolubytí s přáteli, mazlení, hlazení, objímání, vychutnávání piva, plně nás pohltí pohled na krásné stromy apod...

Proto často a rádi jíme: během jídla se nám vypne myšlení a my jsem šťastní zejména proto.

Tehdy nic nechceme, všechno máme, jen klidně spočíváme u objektu či v něm...

Zmizí problémy, zmizí "já" ve smyslu myslení na sebe, řešení sebe, zabývání se sebou...

V tomto stavu jsme vlastně vždy, když nemyslíme, tedy v přestávkách mezi řešením a plánováním, v pauzách mezi myšlenkami, v chvilkách kdy si oddechneme, vypneme, vynecháme.

Může nám to přinášet tichá přítomnost milovaných: pak říkáme, že je nám s nimi hezky, mile, že nás jejich přítomnost blaží a uklidňuje.

Mohou to přinášet i chvíle tělesného i citového milování.

Ovšem mnoho pasivních aktivit pak může vést do spánku, tuposti, pasivity, letargie, apatie, zatímco při meditaci u toho může být ostrá bdělost a jasnost soustředění spojená s blaženým uvolněním, takže si to plně vychutnáváme...Ale to je možné i při milování či třeba blaženém vychutnávání si vířivky či blaženém popíjení piva (ale tam hrozí pád do apatie či ospalosti).

-------------

Následujeme své touhy, ale nežijeme především z jejich naplnění, které je prchavé a krátké, ale to, co nás naplňuje, je vzduch, teplo, chlad, jídlo apod. To je to, proč tu jsme: abychom dýchali vzduch...!

-------

O ČEM TEN SVĚT VLASTNĚ JE? JAK TO TADY FUNGUJE? Nic jiného důležité není...

------------


Život je teď, ne jindy, ne ideálně, ale ted, jen ted, právě teď

------------

10.12.

CHCEŠ BÝT CHYTŘEJŠÍ? 
je to tak jednoduché! odhoď svou nenávist a zaujatost a otevři se stanovisku protivníka...zkus srdcem pochopit jeho postoj...když máš v nenávisti např. EU nebo Merkelovou nebo islám nebo Romy nebo migranty, zkus se do nich vžít, pochopit SRDCEM, nikoliv jen verbálně, jejich postoj...a pochopit ho i plně rozumově, tak se tvůj rozum stane širší, větší, otevřenější a uvidí svět objektivněji, vyváženěji, spravedlivěji a PRAVDIVĚJI...ovšem tvůj rozum se rozšíří jen tehdy, když se rozšíří tvé SRDCE!...ale zkus to i naopak: když miluješ islám, migranty a Merkelovou, zkus pochopit SRDCEM ty, kteří smýšlí naopak!!!

lidé si myslí, že jsou všichni chytří dost...a taky že jsou!...jen některým vztek a frustrace a zlá životní situace brání vidět svět pravdivěji...jejich nespokojenost se vybíjí v nenávisti k někomu, nějaké skupině či se projevuje v obecné zlovolné kritice poměrů...to se týká některých levicových myslitelů, kteří kritizují kapitalismus bezhlavě, ale ne všech....



Jsem tímto živým psychofyzickým organismem? Nebo je organismus jen neosobním strojem, proudem/tokem neosobních stavů, funkcí, procesů, algoritmů a mechanismů? Bez trvalé identity, bez jáství, bez subjektu, bez osoby/osobnosti? To je TA otázka!! Bydlí někdo v těle? Patří tělo někomu? Vlastní někdo tělo? Vrátí se duše v převlečení slov "subjekt", "já", "identita", "osoba", "osobnost"???

jsem bezpochyby feministou v tom smyslu, že je třeba pomoci utlačovaným ženám...v tomto smyslu je feminismus požehnáním pro mnoho žen a je to dobrá věc...ale je třeba také pomoci utlačovaným a diskriminovaným mužům...feminismus by nikdy neměl být zneužit k tomu, aby jedno pohlaví mělo hněv k druhému...ženy by měly milovat muže a muži by měli milovat, respektovat a ctít ženy...

dnes rozšířený je kult dítěte a dětí...děti jsou potřebné bytosti přinášející mnohdy radost, jindy smutek...neměli bychom je podceňovat, ale ani přeceňovat jejich schopnost uspokojit naše štěstí a životní potřeby...patří k životu, nejsou však jeho vrcholem, a dokonce nejsou pro naši radost ani nezbytné...všeobecné dnešní rozmazlování dětí je neprospěšné zejména pro ně samotné...

někteří tu zřejmě pochopili má slova o sexuální touze jinak, než jsem zamýšlel: nikomu neradím celibát a ani proti této touze nebrojím, patří k silným a zcela přirozeným (a mnohdy krásným) životním silám, jen chci jasně napsat, že jde o touhu přeceňovanou, o níž si dnešní doba myslí, že bez ní štěstí není, což je nesmysl...Také pochybuji o biologičnosti údajné "sexuální frustrace": je to myslím cosi spíše kulturně vytvořeného, co některé z nás naučila dnešní ideologie glorifikující sexualitu nad míru, která jí patří...kult sexu je - jako každý kult - něčím veskrze lživým...nepřinese ti to, co slibuje...štěstí máš tady a teď, se sexem nebo bez něho...!

Patří mi moje tělo, tento živý psychofyzický organismus, tato živá bytost, živý tvor, člověk, který toto píše? Nebo je to spíše cosi mně docela neznámého, s velkou vitalitou a chutí/touhou/žízní žít, co neznám a nevím, zda je to spíše anděl nebo Satan? Je to spíše Bůh nebo bídný a mrzký tvor? Zvíře nebo cosi víc? Zdá se však, že to vůbec neznám, neřídím, nekontroluji, ale samo si to dělá to, co je zrovna nejvíce zapotřebí...

dokud nezjistíme, zda a co jsme, nevíme nic...je to otázka zásadní, první a poslední, ona otázka: KDO/CO JSEM? JSEM VŮBEC NĚČÍM?

Člověk se mění ať chce či nechce a skrze děje a procesy, které nejsou v jeho rukou...Jsme řekou, a nezáleží na nás, zda přijde sucho a my nepotečeme nebo budou povodně a my se vylijeme z břehů...

Foucault si všiml, že celý "sexuální pud" a jeho údajná striktní biologičnost, danost, nutkavost, pevnost a stabilita působení, přirozenost, přírodnost, to, že jde o cosi nutného, patřícího k lidské přirozenosti, je do značné míry historicky a kulturně a sociální vykonstruované: lidé jsou velmi šťastní i v celibátu, ba mnozí šťastnější...

k problému tzv. "sexuální frustrace": NIC TAKOVÉHO NEEXISTUJE

někteří muži, co znám, si stěžují na sexuální pud...vidí ženu, pocítí sexuální touhu, a pak vztek/nenávist/zlost/hněv/smutek/frustraci, že nemohou tuto touhu uspokojit...jak jsem je však pozoroval, celý tento interval od touhy po vztek či smutek/frustraci trvá maximálně dvacet vteřin, pak jim vědomí a pozornost bezstarostně a volně přeblikne k něčemu jinému a jsou zase v pohodě...toto se může v nejtěžších případech opakovat třikrát za hodinu, ale víckrát ne...a to je celá údajná "sexuální frustrace"...

když se směješ, po těch několik vteřin jsi osvícený...zkus si bedlivě uvědomit svůj postoj během smíchu a prodluž ho pokud možno i do doby po něm...

já po sobě nic zanechat asi nepotřebuji...i když...ale potřebu tvořit někdy skutečně mám, i když není zas moc silná...ale potřebu něco vymyslet, což je taky tvorba, mám, ale byla mi dost dána výchovou...

A pravdu ma i výborný a z části bezpochyby osvícený Tomáš Klus: všichni jsme napojeni na realitu tohoto našeho společně utvareneho a spolu prozivaneho Bytí, které si i často všichni jen tak nevinně a dětsky pohodove vychutnavame...

Důležité je mít bezelstny dětský otevřený bezpredsudecny hravý rozum

Jak se právě cítíš? Jak ti je? To je důležité, na tom záleží...Tak se měj krásně, můžeš to ovlivnit!

mám vás rád...všechny! Emotikona smile a myslím to vážně a upřímně!

mám radost z toho, že většina věcí, co se děje, je bez nějakého většího významu, dopadu, bez toho, že by na nich nějak moc záleželo: díky tomu jsme svobodnými, volnými, lehkými, můžeme si hrát, radovat se, plkat a žvanit, mít se dobře, být spolu a mít se rádi...a občas se trochu pomluvit a pohádat, ale jen na chvilku, pro kapku vzteku, a pak být zase všichni společně v pohodičce...

souhlasím, že BÝT V BEZPEČÍ, alespoň v relativním bezpečí, je VELMI DŮLEŽITÉ...ale cožpak to člověku prospěje, když v bezpečí je - jako nyní v ČR kromě bezdomovců a nějak ohrožených lidí každý - ale v hlavě si stále myslí, že není???

Pedro del Toro to přesně shrnul: nejdůležitější ze všeho je zastávat určité stanovisko (postoj, přístup k věcem, světu)

odstraníš-li představu pasti a slovo "past", zmizí všechny pasti světa!

nikdy nebyl problém zlomený rýč nebo neuvařené jídlo bez chuti, problém byla naše nechuť, demotivace, pasivita, zlost...když odstraníme toto, rýč a jídlo už náš organismus zhotoví snadno...

touha po poznání je slabá, musí jí stále podporovat společnost, protože je sociálně prospěšná..plus je mnohými predstirana kvuli statusu, benefitum, uznani, privilegiim, co z ni maji...silna muze byt u lidi detinsky hravych nebo pubertalne zmatených, tedy u nevyzralych jedinců...jako jsou mnozí dobří vědci a filozofové...

chceme určitý stabilní stav, bezpečí, klid, pohodu, abychom už nikdy nemuseli mít TOTO, tuto neustálou změnu...tuto neustálou nejistotu, nebezpečí...máme pořád hloupou iluzi, že tento stav někdy přijde...

sebenenávist a výčitky svědomí jsou zbytečným pocitem...smysl má změnit přítomnost, nikoliv plakat nad minulostí...lidé si mylně myslí, že lítost, pocit viny či strach změní minulost či budoucnost, smysl má však jen akce v současné chvíli...

Myšlenky a pocity zde jsou, to ano, avšak myslí je někdo? Cítí je někdo? Prožívá je někdo???

Člověče, copak jsi? Jsi jenom zvíře? Nebo z tebe kultura učinila cosi více? Nebo spíše cosi méně - jen opici opičící se a opakující slova a věty dřívějších generací?

Dennett a Dawkins a Blackmoreová si nemyslí, že smyslem života je předání genů, to totiž zvládne téměř každý, ale předání a hlavně výroba nových memů = kulturních informací...A v tomto jsou všichni tři (hlavně první dva) velmi úspěšní...

NIC není víc fascinující - pro mě - než to, že zde vůbec "jaksi" jsem, že něco je, bytí je, realita je, svět je, že se tu právě teď cosi odehrává...A tak samozřejmě, jakoby se nechumelilo...Tak "normálně", volně, přirozeně, spontánně, obyčejně, samospádem...Nevíme jak, ale zkrátka se to "prostě" "jednoduše" děje...Je to fascinující, nevysvětlitelné, nepochopitelné, tak záhadné, tak moc po-divné...Máme to na očích pořád, takže už se obvykle nedivíme...Ale větší záhadu opravdu neznám...Pořád tomu nerozumím a asi nikdy neporozumím...

Hle, co se stalo na této malé planetě v obrovském kosmu: život si náhle povšiml sama sebe!!! Co může být více zvláštní, co může více chytit za srdce, co může více udivit? A pak si - zejména ve východní filozofii - mysl/vědomí všimla sama sebe, zjistila, že nějak (neznámo jak) jest...

Stále se snažíme pomoci sobě a svým drahým...To děláme a dělat budeme, v supermarketu, v buddhismu, filozofii, škole, práci, doma i na kluzišti u nádraží...

Není nic než svět...A pokud něco jsem, jsem světem samým...!

chceme lásku, chceme být v pohodě, a to je celé...to nám stačí...

člověk má svůj rytmus spánku, jídla, práce, výšlehy aktivity, a pak zase útlumy...úplně stejně jako vše živé v přírodě...

já bych chtěl být dítětem v dnešní dobře, nikoliv v osmdesátých a devadesátých letech, kdy jsem dítětem byl, tehdy k nám byli dospělí mnohem tvrdší...a nebylo nám vše přizpůsobeno jako dnes...

postoj k islámu je dnes obzvláště zaslepený...islám jednoznačně není zlý svou podstatou, mnoho muslimů jsou našimi bratry a sestrami, a mnoho z nich ctí demokracii...ale je třeba říci, že NEMALÁ část z nich skutečně jsou příliš konzervativní, ultraortodoxní, fundamentalističtí, patriarchální, antifeminističtí, nechtějí demokracii a liberalismus...je třeba toto říkat a být si tohoto NEBEZPEČÍ vědom...a je třeba vidět potenciální riziko radikalizace u nemalé části z nich...ale taky je třeba vidět, že NEMALÁ část muslimů jsou dobrými lidmi a občany...

bohužel jsou slyšet hlavně extrémy, aktivisté a extremisté na obou stranách, extremisté nacionalističtí i extremisté-aktivisté extrémně levicoví, kteří se vzájemně ještě více polarizují...ozývají se nejvíce oni a oni nejvíce demonstrují, protože si myslí, že situace je jednoznačná: to je vede k jejich zaslepené aktivitě...

rozhodně nejsem proti dětem a děti je třeba milovat a ctít je...Ale stejně je třeba milovat a ctít všechny ostatní, úplně stejně, nikoliv méně...

každopádně, má-li někdo dítě, je třeba mu vždy maximálně pomoci, už kvůli dítěti samotnému, a taky za odvahu, že ho má...ale taky je třeba se dívat, zda peníze skutečně skončí u dítěte, a nikoliv u potřeb rodičů...znám z okolí některé alkoholiky, kteří mají dítě, a je to zlé...

jsme stejní jako všichni ostatní, tvoříme dohromady jeden lidský ORGANISMUS

život se nám děje právě teď, právě teď skrze nás proudí, jde, jede, uhání!!!

nirvána čili osvícení je vlastně jenom totální vystavení se přítomnému okamžiku bez myšlení, totální zakotvení v přítomnosti, odevzdání se jí...

to hlavní se odehrává vždycky beze slov a beze slov je dokonale a zcela chápáno...

bezdomovec není míň, dítě není víc, bohatý není víc, učitel není víc než student...


vytvořit nové potřeby, záliby a libosti umíme velmi dobře, dnešní kapitalistická reklama je v tom velmistrem...a nalhat lidem, že je důležité to, co dříve nebylo: a tato sugesce z toho důležité skutečně učiní...

myslím, že i nutkavou touhu po sexu a po různých praktikách, technikách a milostných, tělesných a sexuálních rozkoších máme dosti naučenou...holý biologický sexuální pud je jednoduchý, jednoznačný, v daný moment intenzivní, a to je celé...

možná už u opic najdeme toho náznaky a záblesky...jistého údivu, podivu, nad tím, že jsou, nějak jednají, reagují, nějak se to vše kolem nich podivuhodně děje...

O zaujatosti pravicových nacionalistů víme, ale je třeba si uvědomit, pokud jsi levicový aktivista, i tvou vlastní zaujatost: otevři své SRDCE A ROZUM pro názor oponenta a protivníka, zkus pochopit a přijmout některé argumenty těch, kdo se oprávněně bojí radikálních forem islámu a možného nebezpečí či krize, kterou může hromadná migrace do EU přinést...Odhoď svou zaujatost, odhoď svou skálopevnou víru a přesvědčení, že máš pravdu ty a zkus se na to podívat jinak, nově, z druhé strany! Budeš pak moudřejší, spravedlivější, tvůj hněv se ti zmenší, pocítíš lásku a soucit ke všem a své lidské propojení se všemi...A bude ti obecně lépe!!! Nemiluj už svůj levicový ani pravicový hněv a MILUJ...

nikomu nic nedlužíš, opravdu nikomu...ani matce a otci, dítěti, šéfovi v práci, úředníkovi, lékaři, bohu nebo Bohu, vesmíru nebo Vesmíru, prezidentovi ani generálnímu řediteli, soudci ani knězi, milenci nebo manželovi, dceři nebo synovi...všechno je na tobě, jsi volný a vždycky si byl, vždycky budeš....třeba i ve vězení, třeba i v blázinci, třeba i na smrtelné posteli...nikdo si NEZAPISUJE DO DENÍČKU, co si natropil, ví to jen tvá - velice chatrná a vymýšlející si - paměť...a ta si vymýšlí ve tvůj prospěch...

vzpomínáš, když se ti jako malému něco špatného zdálo a bál si se, maminka říkala:
TO JE DOBRÉ, UŽ NA TO NEMYSLI, BROUČKU...

Je to ta nejlepší rada, kterou jsem kdy dostal! Když by byla aplikována důsledně, zmizí většina našich strachů!

Fiche: Já klade Já

pravdivý anti-Fichte: Ne-Já klade iluzi Já

tedy neosobní přírodní ne-Já vytváří neosobní iluzi, že jsou zde nějaká "já", nějaká mnohost velkého množství různých "já" (tebe, mne, jeho, jí,...)

opravdu si myslím, že měl pravdu de Mello: v každém z nás je ten nejušlechtilejší světec i ten nejhorší vrah...Každý má v sobě všechno...

herec František Kovářík, když už byl hodně starý a myslím měl ještě úspěch s nějakým divadelním představením, tak blaženě po obrovském diváckém potlesku řekl:

TAK LIDI MĚ JEŠTĚ POŘÁD MAJÍ RÁDI...

Myslím, že toto potřebujeme a chceme my všichni, hlavně toto, bez ohledu na pohlaví nebo věk, staří nebo mladí, jen se to bojíme nebo stydíme (nebo nám to přijde trapné nebo banální nebo hloupé) říci, vyslovit, projevit...

Kdybychom to však udělali, situace mezi námi by se vyjasnila a možná by nám lidé i víc dávali to, co skutečně chceme, tedy lásku a porozumění namísto nových klepů a mobilů...

někdy jsem moudrý jako Buddha a jindy jsem zcela hloupý, frustrovaný, zlovolný, navztekaný a zaujatý jako...jako ti nejhorší lidé, co znám...! Emotikona smile A je zajímavé, že někdy si zkrátka nedokážu pomoci a mé negativní emoce ovlivní můj úsudek a mysl a já píšu a hovořím to, co je očividně - tak to vidím v klidném rozpoložení - zcestná a zlovolná nepravda...

myslím, že pouhé opakované psaní nebo mluvení nebo čtení slov jako jsou štěstí, láska, odpuštění, soucit, klid, ale i slov deprese, nuda, neštěstí apod. z větší míry vytváří tyto fenomény reálně, takže pak jsou v tvém životě a prožívání, protože jsou v tvé mysli...

dalajláma říká: nenávist vychází z nepravdivého pohledu...Člověka, kterého nenávidím, vidím nepravdivě jako odděleného od jeho podmínek, které vlastně jeho zlovolnost způsobily a bez nichž by zlým vůbec nebyl...Navíc hněv způsobuje to, že vidím nenáviděný objekt jako zcela zlý, avšak 95% jeho údajné "zlovolnosti" je jen má nesprávná momentální mentální projekce na tento objekt..."Zlý" je jen tak z 5% toho, jak mi ho předkládá nepravdivě můj hněv...Naopak soucit a láska a tolerance a odpuštění vznikají tehdy, když vidíme, jak je vše vzájemně závislé, provázané, propojené, jak jedno ovlivňuje druhé a není bez druhého...

V dalajlámovi vidím jistou dokonalost, kterou je člověk schopen dosáhnout: mimořádná inteligence, bystrost, otevřenost mysli, klid, soustředění a vědomí, že jde v životě vlastně jen o lásku, o zabránění utrpení, konfliktu, agresi...Dalajláma toto chce předat co největšímu počtu lidí, proto se snaží etiku položit na striktně vědeckých a sepulkrálních základech dokonce i bez samotného buddhismu. Myslím, že už stojí nad/za každým úzkoprsým pohledem určitého konkrétního náboženství a vidí to, že má cenu především soucit...ke křesťanovi, buddhistovi, muslimovi, ateistovi, dokonce i k vrahovi...A že jediným problémem jsou negativní emoce v naší mysli, které přinášejí - jak říká - nesmyslné konflikty...

Co jiného mělo v mém životě smysl než to, že jsem někoho druhého nebo sebe potěšil a přinesl trochu štěstí, lásky a klidu? Všechny mé ostatní činy i slova a myšlenky jsou prakticky bezcenné...

dalajláma má vážně pravdu: když z mysli pomocí meditace i láskyplné výchovy a zacházení vymýtíme negativní emoce, bude všechno v pořádku...

nechci psát jen hezké new-age-bonmoty jednoho sluníčkáře, chci psát maximálně upřímná slova, která možná nejsou pravdivá, ale pravdu opravdově hledají...A snaží se přinést štěstí tobě i mně (ale ne za cenu lži!)...

Jaké své vlastní důležité poselství bys řekl/a, kdyby to měla být jen jedna věta? Podělíte se? Já snad: Jediná důležitá věc je snažit se o společnou lásku, protože přináší společné štěstí...P.S. A nebo si to napiš alespoň někam pro sebe nebo to řekni tomu, koho máš rád :-)

z dneška

jméno nirvánologie pro studium nirvány není ideální...jde o studium otevřeného, rozšířeného vědomí (Timothy Leary), individuální evoluce či transformace vědomí na vyšší úroveň, což zní moc "New Age" až hloupě, ale myslím, že jde o reálný stav...

neřešíš-li sám sebe, nemáš ŽÁDNÉ sebe-vědomí, sebe-hodnocení, sebe-úctu, malou ani velkou, nízké ani vysoké...vůbec se neřešíš, takže nemůže být tvé sebevědomí ani rozkolísané...

když věříš tomu, že v sobě neseš nánosy a špínu, tak je v sobě neseš...Když tomu přestaneš věřit, okamžitě je v sobě neneseš...Když tomu věnuješ pozornost, zaměřuješ se na své údajné nánosy a nečistoty, snažíš se je potlačovat, tak je živíš, krmíš a neseš je v sobě...

co to znamená "být sám sebou"? Já byl vždycky jen sám sebou, a nic jiného neumím, ani ty ne...Pokud jsi pozér, i to je tvoje individualita, tvoje specifické "bytí sám sebou" 

dnešní důmyslná myšlenka prof. Jiřího Váchy: individualita je interakce obecných vlastností, která způsobí vznik nepředvídatelných a dosti individuálních vlastností...když interaguje jistý stupeň inteligence a sociální prosadivosti, vznikne Napoleon, což nelze předvídat a je to individualita....

dojímá mě, že v člověku je hlavně jeho POVRCH, mimika, rysy tváře, konkrétní oblečení, barva hlasu a pár věcí, co dělá...já sám jsem jen hltání čokolády, trochu zamyšlení nad "problémem jáství", kupování časopisu REFLEX a ještě asi dvě nebo tři věci...víc ve mně není...všechny své myšlenky jsem předal facebooku, víc ve mně není...

Doběhnou tě následky tvých činů? Záleží, jak je budeš interpretovat...pokud si reknes, ze te dobehnou, pak si vytvořís situaci, kdy te dobehnou...tak to budes vnimat, citit, prožívat...

potřebujeme jídlo a pití a trochu tepla, když je zima...Zbytek nepotřebujeme, ani sex ne...Sexuální touha je velmi silná, ale její ataka trvá vždy tak max. dvacet vteřin, pak se vypaří a opakovaně občasně vrací, to je celé...Touha po uznání je nevýrazná, touha po bezpečí je spíše konstruktem...

Cesar Teruel správně říká: pastí je myslet si, že je tu nějaká past, do které jsi spadl...

sebenenávist a výčitky svědomí jsou zbytečným pocitem...smysl má změnit přítomnost, nikoliv plakat nad minulostí...lidé si mylně myslí, že lítost, pocit viny či strach změní minulost či budoucnost, smysl má však jen akce v současné chvíli...

mám vás rád...všechny! Emotikona smile a myslím to vážně a upřímně!

mám radost z toho, že většina věcí, co se děje, je bez nějakého většího významu, dopadu, bez toho, že by na nich nějak moc záleželo: díky tomu jsme svobodnými, volnými, lehkými, můžeme si hrát, radovat se, plkat a žvanit, mít se dobře, být spolu a mít se rádi...a občas se trochu pomluvit a pohádat, ale jen na chvilku, pro kapku vzteku, a pak být zase všichni společně v pohodičce...

souhlasím, že BÝT V BEZPEČÍ, alespoň v relativním bezpečí, je VELMI DŮLEŽITÉ...ale cožpak to člověku prospěje, když v bezpečí je - jako nyní v ČR kromě bezdomovců a nějak ohrožených lidí každý - ale v hlavě si stále myslí, že není???

Pedro del Toro to přesně shrnul: nejdůležitější ze všeho je zastávat určité stanovisko (postoj, přístup k věcem, světu)

odstraníš-li představu pasti a slovo "past", zmizí všechny pasti světa!

nikdy nebyl problém zlomený rýč nebo neuvařené jídlo bez chuti, problém byla naše nechuť, demotivace, pasivita, zlost...když odstraníme toto, rýč a jídlo už náš organismus zhotoví snadno...

touha po poznání je slabá, musí jí stále podporovat společnost, protože je sociálně prospěšná..plus je mnohými predstirana kvuli statusu, benefitum, uznani, privilegiim, co z ni maji...silna muze byt u lidi detinsky hravych nebo pubertalne zmatených, tedy u nevyzralych jedinců...jako jsou mnozí dobří vědci a filozofové...

chceme určitý stabilní stav, bezpečí, klid, pohodu, abychom už nikdy nemuseli mít TOTO, tuto neustálou změnu...tuto neustálou nejistotu, nebezpečí...máme pořád hloupou iluzi, že tento stav někdy přijde...