ANO, BABIŠ?

Babiš zatím neudělal žádné extra seky, ale to zpočátku ani Erdogan a údajně ani Asad.

Nebezpeční lidé se dělí do dvou hlavních tříd: na první z nich je vidět to, že jsou podivní a nebezpeční hned (Trump), na druhé to není zpočátku vidět tak zjevně - to je případ Babiše.

Ale už to, že se v něm kumuluje moc a má bezpochyby autoritářské, dominantní tendence je nebezpečné. Vnímám Čechy jako národ lokajů, kterým bohužel nevadí autoritář Babiš. Nevadí jim šikana od manažerů jeho typu ve firmách - a stejná šikana jim nevadí ani od politika.

Možná proto mají rádi šikanátora Pohlreicha z pořadu (a jeho četných mutací) ANO, ŠÉFE.

ANO, ŠÉFE - a HNUTÍ ANO: podivuhodná shoda v názvech! :-)

epistemologie

Locke - jak je to s jeho primárními a sekundárními kvalitami?

primární kvality jsou sekundární, ale snáze z nich odvodíme skutečné kvality reality, od sekundárních kvalit to odvodíme obtížněji

MOŽNÁ PŘI OPERACÍCH TRPÍME, JEN SI TO NEPAMATUJEME

Uvažuje se o tzv. přístupovém/funkčním vědomí: to je jazykové a/nebo paměťové zachycení prožitků, např. bolesti.

Je možné, že globální anestezie během operace odstraní jen toto přístupové vědomí, zachová však prožitky (kvália, čisté fenomenální vědomí).

Takže při operaci možná i HODNĚ a DLOUHO trpíme, ale nepamatujeme si to a neumíme to jazykově zpracovat.

Takže pak doktorovi děkujeme za skvělou operaci, při níž jsme ale intenzivně a dlouho trpěli!

Naše prožitky, čím vlastně jsou? Může jít o lokální zpětnovazebné smyčky - a někdy tyto smyčky jen nejsou integrovány do globálních zpětnovazebních (reentry neboli rekurentních) smyček. Globální anestezie možná ruší jen tuto jejich globální integraci (globální gama synchronizaci, při frekvenci/oscilaci cca 40 Hz jak si všimli už Crick a Koch a nyní znovu Prinz, Lamme mluví o globálních rekurentních smyčkách a myslí si, že kvália mohou být už lokálními rekurentními smyčkami mezi specifickými oblastmi mozkové kůry).

Jak říká Jan Votava: je možné, že některá kvália máme, jen si je vůbec nepamatujeme, vůbec nepřijdou ani do krátkodobé/pracovní paměti.

Můžeme jich mít možná i víc najednou, a to třeba i jazyková kvália vnitřní řeči: možná si paralelně k naší primární vnitřní řeči ještě jiné mozkové oblasti povídají taky! Nebo máme současně s vjemem zelené ještě třeba vjem bolesti, jen to není přístupné jazyku a paměti ap.

To co vstupuje do paměti (krátkodobé, pracovní, dlouhodobé) a co je jazykově zpracovatelné (verbalizovatelné) souvisí také s tím, čemu říkáme pozornost: tu Prinz přímo ztotožňuje s vědomím a říká, že co je vědomé, tomu je věnována "pozornost" a je to dostupné pracovní paměti - může to do ní vstoupit (pracovní paměť má omezenou kapacitu a vyhasíná typicky, jak píší Polák s Marvanem, za cca 20 s).

A Votava dodává: záleží na tom, jak velké jsou tyto lokální reentry (reentrantní) smyčky - pokud jsou poměrně velké, může anestezie rušit i jejich vliv, pokud jsou naopak malé, nezruší je nic (kromě uřezání hlavy :-)

Také je možné, že za prožitky mohou ještě menší oblasti aktivity mozku, možná nejen zpětnovazebné smyčky, ale už třeba Lammeho rychlé dopředné aktivace.

Je nějaké řešení? Preventivně žádat, kdykoliv to jde, při operaci kromě globální i lokální anestezii, která ruší přívod vzruchů už z nervů na daných místech, kde se řeže. Některá místa však lokálně umrtvit zřejmě ani nejde (to nevím).

A taky při lokální anestezii chvíli počkat: placebo funguje tak, že zubaři hlásíme, že nás místo, kde vrtá, ne

bolí, ještě dřív, než začne fungovat lokální anestetikum. Jenomže nevíme, zda placebo ruší bolest v mozku - nebo ruší jen ono přístupové vědomí: v takovém případě bychom bolesti dál cítili, ale jen bychom na ni okamžitě zapomněli (a měli pořád další a další prožitky bolesti, na které bychom opět okamžitě zapomínali), potom by bolest nevstupovala ani do pracovní paměti a nebyla by jazykově (ani jinými vyššími kognitivními procesy) uchopitelná.

Možný protiargument vůči zde napsanému: Lamme říká, že kvália mohou být už lokálními rekurentními smyčkami mezi specifickými oblastmi mozkové kůry - tedy jde o zpětnovazební spojení určitých bližších oblastí mozkové kůry. Ale ty už možná globální anestezie opravdu ruší. Vím totiž, že v hlubším spánku se jednotlivé oblasti mozku aktivují, ale jejich aktivita/vzruchy se nešíří v mozku dál, je to jen velmi lokální aktivace mozkové kůry, zatímco zde by šlo přeci jen o spojení více oblastí (byť prostorově poměrně blízkých) mozkové kůry. Pokud globální anestezie funguje alespoň tak dobře jako silnější spánek, neměl by snad být problém a bolest bychom snad necítili (pokud ovšem bolest vzniká až u zpětnovazebných smyček a ne na ještě nižších úrovních neurální aktivity, jako je třeba Lammeho rychlá dopředná aktivace).

JAK MYSLET KREATIVNĚ?

a) dávat si pauzy (nevědomí mozku to řeší bez nás)
b) v relaxovaném stavu (alfa vlny mozku)
c) prostřídávat to s fázemi myšlení, kdy se opravdu snažíme
d) obklopit se vnějšími motivačními podněty pro nevědomou mysl, nevědomá mysl si to pak sama utřiďuje a vytváří (to platí obecně u jakéhokoliv cíle)
e) vnitřní motivace - ale nesmí mít formu neustálé tenze, klopotného úsilí

Co vymyslí nevědomá mysl?

V systematické mysli je víc úsilí a kratší časové intervaly mezi novými myšlenkami, jinak v ní taky vše přichází z nevědomé mysli.

Nevědomá mysl dělá vše, vědomá mysl jsou aktuální myšlenky.

--

Zásadní rozdíl mezi systematickým, usilovným myšlením, kdy v určitém čase pořád přinášíme po sobě nové myšlenkové kroky - vs. nesystematické myšlení, bez úsilí, kdy myšlenky volně přicházejí jak chtějí bez toho, že bychom tlačili na pilu či se snažili vyprodukovat co nejvíc myšlenek.

Usilovné myšlení zvládne problém vyřešit rychleji, protože méně pauz/časových intervalů/mezer mezi myšlenkami...ale když je problém těžký, pak je tam někdy moc úsilí, a kdyby bylo víc relaxace, tak by to mozek vyřešil rychleji

Systematicko-usilovné myšlení usměrní tok myšlenek.

--

Proti epifenomenalismu - informace o kváliích se zapisují do hmotné paměti mozku a taky ovlivňují hmotné chvění hlasivek, když se o nich nahlas či potichu mluví

--

MUŽI JSOU SLABŠÍ, VE VĚKU SLUŽEB PATŘÍ SVĚT ŽENÁM A MUŽI NEBUDOU TOLIK POTŘEBA

Stále víc si myslím, že muži jsou psychicky mnohem slabší než ženy.

Muži nezvládnou větší psychickou zátěž, nedovedou dělat víc věcí najednou (multitasking). Taky je testosteron častěji žene do zbytečné, vyhrocené a kontraproduktivní agrese, hádky, křiku, násilí.

Ve službách (být zaměstnán v sektoru služeb) je třeba hodně sociální inteligence, empatie, multitaskingu, komunikačních a jazykových dovedností, menší tendence řešit věci konfliktně, agresivně, hádkou a křikem - k tomuto všemu mají mnohem lepší předpoklady ženy než muži.

Ženy jsou také rychlejší v dělání drobných věcí, mají i lepší jemnou rychlou motoriku: vzpomeňme na to, když nás obsluhuje pokladní, sekretářka, úřednice - a když to dělá mnohem pomalejší muž.

Výzkumy jasně prokazují, že siloví muži ženy ve sportu ve všem poráží, ale až na jednu věc: tou je právě jemná pohybová motorika a elegance pohybů jako je balet, krasobruslení, tanec. Tam jsou lepší a pružnější ženy.

Ale i muži mají své výhody: nejsou tak náladoví, úzkostní, citově zranitelní, křehcí, mají menší sklon k depresím a nepodléhají tak snadno strachu a zastrašení.

Jsou muži lepšími vedoucími týmů? To nemyslím, ženské vedení je méně dominantní, víc hledá konsensus, má tedy mnoho výhod, zejména pro liberálně a rovnostářsky smýšlející lidi, kteří nemají obdiv k autoritářům - i u nás však mnoho lidí k autoritářům (jako je Putin) bohužel vzhlíží!

přírodní výběr a kvália a další věci ke kváliím

přírodní selekce nevybírá přímo kvália, ale přes geny určuje proteiny určující jejich neurální koreláty

pokud jsou nerurálními koreláty jednoduché struktury mozku, pak by selekce mezi nimi mohla být efektivnější - ale neurálními koreláty jsou pravděpodobně spíše komplexní sítě mozku, a tam by přírodní výběr mohl vybírat spíše jen tendenci vytvářet tyto komplexní struktury

--

pokud by mysl mohla ovlivňovat mikročástice v mozku řídící se kvantovými probabilistickými zákony, ani bychom to nemuseli poznat - pokud by ovlivnila jednu mikročástici a u druhé by to vyrovnala, celkový jejich soubor by se mohl pak chovat stejně, jakoby nepůsobila vůbec - ale samozřejmě kdybychom to jednou v mozku naměřili tak, že se mikročástice chovají způsobem, jakoby tam svobodná mysl neoperovala, bylo by to zase zmenšení pravděpodobnosti svobodné vůle


--

ideální kognizér by viděl i kvália v mozku, ale viděl by je stejně jako my, z perspektivy 1. osoby

možná kvália nemáme a

1) jednou odvodíme výpovědi fenomenologů z neurálních korelátů jejich mozků

2) sestrojíme zombii, která i sobě bude mylně popisovat, že má kvália

3) stejně jako jsme rozložili vnímaný pohyb na sérii statických obrazů a jiné věci, kdy jsme zjistili, že jsou něčím jednodušším, než se zdály být, tak i barvy možná nevidíme - ale ty už introspektivně rozložit neumíme, protože výpovědní schopnost (sebe-popis) nás jakožto hypotetických zombií má svůj limit: nedokážeme popisovat podrobněji než ve slovníku barev, byť na bázi operací mozku žádné barvy být nemusí...zrakové vnímání je příliš rychlé na pomalý jazykový sebe-popis

JAK NEBÝT SNADNO OVLIVNITELNÝ?

Sám mám problém s ovlivnitelností, napadají mě tyto zásady, jak se toho (částečně) zbavit:

1) uvědomit si, že něco zastávám zejména kvůli EMOCI vyvolané druhým a ne kvůli argumentu
2) připomenout si, kde se v mém systému nachází námitka druhého, která mě ovlivnila - vidět ji v KONTEXTU CELÉHO SYSTÉMU
3) uvědomit si reálnou důležitost toho, co mě ovlivnilo - bývá to pod vlivem emocí PŘECEŇOVÁNO
4) připomenout si PŘEDPOKLADY toho, co mě ovlivnilo a zda jsou silné
5) připomenout si PROTIARGUMENTY vůči tomu, co mě ovlivnilo
6) VZPOMENOUT si na předešlé situace, kdy jsem tuto námitku už řešil a s jakým výsledkem
7) UVĚDOMIT si EMOCI v mém těle, pod jejímž vlivem mě toto ovlivnilo
8) pozorovat ŘEČ TĚLA, intonaci hlasu, výraz obličeje, gestikulaci, naléhavost druhého a uvědomit si, že mohou za to, že jsem ovlivněn
9) posoudit, zda jde o skutečně NOVOU námitku nebo jsem jí stržen spíše kvůli emocionálnímu vlivu druhého
10) být OPATRNÝ v přejímání nových názorů - vždy to nechat uležet a promyslet si to v časovém odstupu a s klidnou hlavou!!!

ZÁKLADNÍ OTÁZKY v situaci, kdy jsem ovlivněn:

1) Je to, co mě ovlivnilo, skutečně DŮLEŽITÉ a SILNÉ?
2) Jaké jsou mé EMOCE, když si to myslím?
3) Je to něco NOVÉHO nebo už jsem o tom přemýšlel dříve? A pokud jsem to už někdy řešil, s jakými výsledky?
4) Jaké místo v mém SVĚTONÁZOROVÉM SYSTÉMU tato námitka má?

JSEM OVLIVNITELNÝ?

Ano.

Pozitivní část ovlivnitelnosti: jsem otevřený tomu, co sám už částečně považuji za správné. Zde mnohé před ovlivnitelnosti dobře chrání jinak špatná vlastnost: dogmatismus.

Negativní část ovlivnitelnosti: pro silnou emoci se tím nechám strhnout až moc, význam nové skutečnosti pak přecením, nepoměřím jej adekvátně vzhledem k tomu, co jsem zastával už předtím.

většinou metafyzika

PROČ JE NĚCO A NE NIC?

Proč je něco a ne nic – lze přeformulovat na: proč je složité něco a ne jednoduché něco? Proč vůbec něco je? Nic můžeme chápat jako jednoduché/prosté bytí (Hegel: abstraktní bytí bez vlastností je identické s nicotou, s Ničím).

 Upřesnění reformulace otázky "proč je něco a ne nic": proč je složité něco a ne jednoduché prosté bytí bez dalších vlastností a bez objektů?

Když se ptáme, proč je vůbec něco, ptáme se, proč jsou tady objekty, proč zde není jen holé čisté bytí bez vlastností/objektů.

Nic ve smyslu ne-bytí nemá ani vlastnost existence, tedy takováto Nicota nemůže být/existovat už z pouhých formálních logických důvodů.

Když chceme chápat nicotu, odsekáváme postupně ze světa všechny vlastnosti, odstraníme všechny objekty a barvy, zůstává holý černý/bílý prázdný prostor, pak odmyslíme i prostorovost samotnou, zbude jen bod, ale i to je pozůstatek prostoru, jdeme tedy v abstrakci/odsekávání vlastností ještě dále, až zůstane jen neprostorové "něco", jediný objekt, holá entita bez vlastností, která ale musí mít vlastnost existence. 

Nedokážeme myslet nic ještě prostšího: jeho holý jednoduchý jeden objekt bez vlastností, jen s holou existencí (ten si nedokážeme představit, ale dokážeme ho myslet). Můžeme si představit, že je neprostorový, bez kauzálního vlivu, který by vysílal nebo přijímal. Může být i mimo čas? Může být ve věčné statické existenci Einsteinova eternalismu pokrývajícího věčně bez-čase minulost, přítomnost i budoucnost. 

Nelze myslet ne-předmět.

--

JE VE SVĚTĚ LOGIKA?

Možná ne, jen svět nejsme schopni myslet nelogicky. 

a) Je logika v naší části světa? tam spíš ano, atm jsme vznikli (svět pomalejších rychlostí a větších objektů)

b) Je logika v jiné části světa (mikrosvět)? tam být nemusí.

Bylo by arogantní si myslet, že svět podléhá naším evolučně vzniklým logickým limitám rozumu.

Je zřejmě pravděpodobnější, že se logickými strukturami svět nevyčerpává.

--
CO JE TO BYTÍ?

Přítomný výskyt. Věc, která má bytí, se zde vyskytuje/nachází, je zde přítomná. Věc, která bytí nemá, není přítomná, nevyskytuje se zde.

Kategorie bytí vzniká tehdy, když zavedeme kategorii myšleného. Rozdíl mezi věcí pouze myšlenou a skutečnou je v tom, že jen druhá má bytí/existenci.

Einsteinovská existence pokrývající ve 4D časoprostorové krychli (statický eternalismus) existenci minulou+přítomnou+budoucí je obecnější než existence jako přítomnost/přítomný výskyt.

KDE JE ZRAKOVÁ PŘEDSTAVA?

V jiné zrakové scéně/plátně než je to právě viděné: dochází k překmitu na jinou zrakovou scénu.

Ověř si: zkus si představit banán na stěně tvého pokoje - dojde k překmitu, nemůžeš vnímat zároveň stěnu pokoje i imaginární banán, ale vždy jen jedno z toho. 

MUSÍ BÝT VŠECHNO UVAŽOVÁNÍ ZALOŽENO NA PŘEDMĚTECH, DOKONCE I VÝCHODNÍ MYŠLENÍ?

Ano. I tzv. procesuální myšlení chápe proces jako objekt, který se skládá z objektů: svých stavů, fází svého vývoje. Stejně tak relační myšlení vnímá vztahy/relace zase mezi objekty, a nakonec samotné vztahy/relace jsou jistými objekty (a existuje více druhů/typů vztahů). Relační myšlení vnímající propojenost všeho je nemožné bez pojmu objektu: propojenost je mezi určitými objekty a samotná tato propojenost je určitým typem objektu.

Tedy: abychom mohli říct, že něco je propojené, musíme mít ponětí o dílčích elementech, což jsou předměty.

Ne-předmětné myšlení je nesmysl.

Objekty mohou být definovány s různou mírou přesnosti, mohou mít neostré hranice, částečně se prostupovat/překrývat.


CO JE TO OBJEKT?

Je to "něco"/předmět/věc/entita.

Je odlišný od jiných objektů, jeho základní vlastností je tedy oddělenost od jiných objektů, má tedy nutně hranice.

Ovšem je zde výjimka: můžeme si představit, že by existoval jen jeden jediný nekonečný objekt bez hranic. Ovšem už myšlenka o něm by od něj byla oddělená, mezi jí a ním by vedla hranice.

Dále, objekt má určitou identitu/charakteristiku (esenci, obsahové vymezení).

Je to tedy něco uchopitelného, popsatelného, něco, co existuje po alespoň jeden okamžik. Nemusí jít tedy o statickou věc.

Obvykle si představujeme prostorové objekty s prostorovými hranicemi vymezujícími jejich odlišné tvary a oddělujícími je od jejich okolí, od prostředí, ve kterém jsou a interagují s ním. Ale máme i neprostorové objekty, třeba čísla.

Objekt nemůže být vymezený jen negativně tím, čím není, ale i pozitivně tím, čím je, tedy nemá pravdu post-strukturalismus.

Díky jazyku někdy můžeme zapomínat na propojenost…přesné myšlení svádí k zjednodušování, redukuje počet a druhy vztahů a dělá si iluze, jak jsou objekty od sebe dobře oddělitelné, jak snadno jsou vymezitelné jejich hranice…přechody mezi objekty mohou být postupné, nikoliv jednoznačné, ostré, skokové…pak je zde ČÁSTEČNÁ libovolnost v tom, jak realitu přesně rozškatulkujeme: někdy mohou existovat dva rovnocenné odlišné způsoby, jak něco rozškatulkovat (třeba barevné spektrum u různých etnik) – ale nelze danou věc/jev rozškatulkovat VŠEMI způsoby!

CO JE TO ZÁKON?

Opakující se korelace mezi alespoň dvěma entitami.

CO JE TO ŘÁD?

Je založen na zákonité (viz výše, co je to zákon) kontinuitě.

CO JE TO VZTAH?

Je to "něco"/entita/objekt/předmět/věc.

Můžu myslet sebe-vztah (sebeidentitu, A = A, já = já, Karel = Karel) jen tak, že daný jeden objekt (A, já, Karla) virtuálně rozdělím na hypotetické dva (identické) objekty.

Běžněji je vztah chápan jako objekt mezi alespoň dvěma objekty.

Vztah dané objekty spojuje, slučuje, je to vazba mezi nimi a říká, že mají něco třetího (určité X, třeba vlastnost, jiný vztah) stejného/podobného/jiného/opačného.

Vztah lze chápat jako množinu určitým způsobem objekty (které jsou ve vztahu) poměřující, srovnávající, spojující, shrnující.


CO JE TO KAUZALITA?

Jde o vztah mezi událostmi/jevy/věcmi/situacemi.

Jde o časovou následnost, většinou také o prostorovou blízkost/styčnost/styk/bezprostřední kontakt/dotyk daných jevů.

Příčina v čase předchází (svému) následku/účinku.

Po podobných/stejných příčinách následuje v čase podobný/stejný účinek - je zde tedy jistý řád, zákonitost.

Může jít ve skutečnosti o jediný kontinuální proces, kde příčina a účinek jsou jen jeho odlišné fáze: příčina je jeho ranější a účinek jeho pozdější fáze. Není tedy nutné příčinu a účinek příliš od sebe oddělovat, příliš je atomizovat. Je v tomto kontinuálním kauzálním procesu/toku přenášena kauzální síla/vliv? To je nepodložená spekulace!

Dochází mezi příčinou a účinkem k předání kauzálního vlivu/síly? To je nepodložená spekulace!

Způsobuje jedno kvále druhé? Někdy myšlenka rozvíjí jinou myšlenku, někdy myšlenka je reakcí na podnět, pocit. Ale sledujeme jen často pravidelné/opakující se/zákonité korelace, tedy zákonité souslednosti/posloupnosti kválií.

Plodí příčina účinek jako matka dítě ze sebe? Rozvíjí příčina už v sobě nějak zárodečně obsažený/zavinutý, potenciálně přítomný účinek? To jsou hezké spekulace, ale nevíme to, vidíme vždy jen posloupnost, někdy zákonitou souslednost, korelaci, postupný zákonitý následný výskyt dvou či více jevů/věcí/událostí.



JAKÝ JE ROZDÍL MEZI SEXEM A ONANIÍ?

Rozdíl je zejména v mysli, tedy v tom, co považujeme za lepší, významnější.

Hmatové stimuly na genitáliích nejsou u onanie a sexu tak odlišné (tantristickou onanií a různými pomůckami lze onanii výrazně zlepšit i prodloužit) a nejsou pro celkovou slast, tedy uvolnění na různých místech těla, ani tak důležité - tam je spíše důležité to, co si o dané aktivitě (onanie, sex) myslíme a jaký význam jí přikládáme.

JAKÁ ZAMĚSTNÁNÍ JSOU POHODOVÁ ( = MÉNĚ NAPĚTÍ) A JAKÁ JSOU PLNÁ NAPĚTÍ, AČ JSOU PRESTIŽNÍ?


Pohodová zaměstnání, která lidi chybně podceňují: vrátný, knihovník, někdy skladník, někdy dělník na stavbě (jen tam, kde není moc námahy), mnoho nižších funkcí, kde je málo odpovědnosti a málo starostí o budoucí vývoj, málo řešení problémů, nižší kancelářské práce, pokud tam není hodně úkolů.

Zaměstnání, která lidi chtějí, přitom jsou velmi stresující, plná napětí: politik, často novinář, často učitel na základní a střední škole (až na vesnice a maloměsta, kde jsou děti zatím ještě hodné), většina vyšších funkcí (manažer, ředitel), kde je hodně odpovědnosti a starostí.

Lidé mohou být těmito stresujícími povoláními naplňováni, mohou v nich mít smysl, ale přesto v nich po většinu času mohou strádat, trpět, být ve stresu a napětí.

CO SDÍLÍ KVÁLIA S NEURÁLNÍMI KORELÁTY?

 Kvália jsou už principiálně neprostorová, nespojitelná s neurálními koreláty v jednom (fyzikálním) prostoru…ale kvália by měla sdílet s koreláty kauzalitu, možná nemusí  sdílet prostor, ale jen časové a kauzální vztahy

Musí sdílet zejména čas, časový vztah: jsou zároveň (společný výskyt/přítomnost = korelace).

Zvuková kvália (včetně myšlení, tedy kvazizvuků "vnitřního hlasu/řeči) a tělesná kvália (včetně slasti a strasti) sice umísťujeme do zrakového prostoru/zrakové scény (tělesná data umísťujeme do různých míst zrakového těla), ale sama o sobě jsou neprostorová, bez prostorové lokalizace, nejsou nikde, na žádném místě zrakového vnímaného prostoru.

Kvália by byla neviditelnými vlastnostmi (vnitřku) neutrálních korelátů a skrze ně by projevovala svou kauzalitu - bez kválií by samy koreláty měly jinou kauzalitu.

K JAKÉMU MYŠLENÍ VEDE MINDFULNESS?

K obecnému, tedy neurčitému: když už člověk v mindfulness myslí třeba na pohyb, tak ho myslí neurčitě, nemyslí konkrétní pohyb. Není tam přesná konkretizace, lokalizace.

Jde o pomalejší myšlení bez zatínání svalů na lebce. Spolehnutí na to, že myšlenky vplynou do vědomí pomalu, nenásilně. Pomalejší, méně strukturované, rozšířené - bez ohraničených škatulek.

Není tam tolik emocí, protože ty vznikají se zaměřením na něco specifického, což tady schází. Věčný jeden život. Věčně živý běh, věčně živá láska,...

Popisuje se zde vlastní naladění.


Pro filozofii nevhodné, zde chybí pracnost, usilovnost, disciplinovanost, klopotnost.

Zaměřuje se na celek.

Málo myšlenek!

Vnímání propojenosti, provázanosti.

Jsme spolu-aktivní, součásti jednoho těla skutečnosti - já jsem jedna ruka, druhý je druhou rukou vesmíru.

Nejsme pasivní loutkou vesmíru, jsme jeho spolu-aktivní sou-částí.

Vše je jedna věc, která se neustále mění, jeden organismus/bytost, jeden proud/tok.

Při mindfulness není námaha, napětí svalů na hlavě/lebce.



Ze všeho uděláme v mindfulness jeden objekt (překrývající celou zrakovou scénu), vše se stane jediným zrakovým panoramatem/scenérií a o jediném objektu se toho nedá moc myslet, lze ho jen vnímat: když je vše jeden objekt, oči jsou i méně zaostřené, oční svaly víc vypnou, víc uvolnění. 

JSOU MYŠLENKY MOJE?

Přivlastňujeme si je, ale jsou to jen další vyskytující se objekty vedle jiných objektů, jsou to věty vnitřní řeči/hlasu. 


JSEM OVLIVNITELNÝ?

Ano.

Pozitivní část ovlivnitelnosti: jsem otevřený tomu, co sám už částečně považuji za správné. Zde mnohé před ovlivnitelnosti dobře chrání jinak špatná vlastnost: dogmatismus.

Negativní část ovlivnitelnosti: pro silnou emoci se tím nechám strhnout až moc, význam nové skutečnosti pak přecením, nepoměřím jej adekvátně vzhledem k tomu, co jsem zastával už předtím.

DVA ROZDÍLNÉ SYSTÉMY USPOKOJENÍ V MOZKU

Píše o nich Norman Doidge (Váš mozek se dokáže změnit, s. 103-104).

1) Systém příjemného vzrušení - potěšení z "chuti", z bažení, touhy - aktivujeme ho, když si představujeme něco, po čem toužíme: vysněný sex, vysněné jídlo, aktivuje se při sledování porna...zvyšuje napětí, je spojen s dopaminem

2) Systém rozkoše z uspokojení - pocit uspokojení, potěšení z "konzumace" sexu či jídla - je to uklidňující, naplňující potěšení - zde jde o endorfiny (příbuzné opiátů) - jde o pocit pokojné, euforické blaženosti

Ač i v prvním systému je příjemné uvolnění slasti, v druhém je uvolnění slasti více. V prvním je také hodně napětí z touhy, vzrušení, rozrušení, bažení. První může být intenzivnější, prudší (a mít i intenzivnější a prudší slast, ale obvykle krátkodobou, vybičovanou), ale je zde i dost napětí: je spojen s motivací, kdy po něčem prahneme, což je strast.


PODOBNOST ŘECKÉHO A VÝCHODNÍHO MYŠLENÍ

Obojí za skutečně existující považují jen nezávislou, věčnou nebo statickou existenci, vše pomíjivé a podmíněné je skoro nejsoucí, jen konvenčně existující, pouhý jev.


ZÁHADA BYTÍ

Údiv, hrůza, když člověk neví:

1) nechápe, diví se, že je svět

2) nechápe, co je svět

Proč je svět?

Proč je svět takový?

Honza:

1) Údiv, že je svět. Proč je svět? Proč je zde něco? Proč zde vůbec něco je?

2) Údiv nad tím, co je svět. Co je svět? Co to je?

3) Údiv nad tím, proč je svět takový. Proč je svět takový? Proč je to takové?

--

Co je to tady to před námi, kolem nás, kolem?

Záhada, tajemství, nepopsatelná živá konkrétní realita.

Pořád to jede, nezastavuje se to, jede to pořád jen jedním směrem, nejde se vrátit.

Neskrytost, otevřenost: je to tady.



----


Myšlení - pohyby očí používány jako nástroj mysli, jako "ukazovátko". přesněji něco jako gestikulace.

Při obsesi nebo když při meditaci nechceme na něco myslet, ustrneme, napneme/stáhneme svaly lebky. 

Focus/zaostření očí - vyhlíží v dálce predátora nebo přeneseně vyhlíží novou myšlenku.

Promýšlení dříve korelováno s usilovným prohlížením objektu.

Mindfulness = uvolnit sevření mysli = uvolnit svaly lebky, svaly kolem čí, obočí.


Jak na obsesi?

1) Masáž svalů lebky - čelo, spánky, jemná masáž prsty.

2) Uvolnit svaly lebky prostým zaměřením se na ně a říct si "uvolnění, povolit, povolení...".

--

Vědomí může být globální pracovní plocha, zápisník - slouží jako námět, podnět, problém, vznesená otázka, které si v dalším kroku vyžadují rozvinutí, reakci, odpověď, vyřešení problému/potíže.


--


Je tělo samostatný objekt? Má hranice, ale arbitrární - ale některé hranice objektů ve světě jsou arbitrárnější než jiné hranice. 

--

Znamená Boží vševědění i předučenÍ?

1) Bůh možná předvědění našich budoucích činů nemá.

2) Není náš čas, není prezentismus, ale eternalismus - nejsme v čase ani my ani Bůh, tedy Bůh nic neví předem, a neurčuje to předem, protože žádné "předem" není, je jen mnohost časově symetrických neboli ne-časových okamžiků.

--

Může Bůh stvořit větší kámen, než unese?

1) Ano, a pak ztratí všemohoucnost.

2) Pokud nemůže, pak není všemohoucí.

3) Pokud by z důvodu věčné nutné všemohoucnosti takovýto kámen stvořit nemohl, pak by vlastně nikdy nutně všemohoucí nebyl, protože by toto udělat nemohl!

--

Může člověk špatně poznávat svá kvália? Může mít jejich chybné jazykové poznání nebo dispozičně chybné poznání, chyba paměti (vzpomínka, že jsem půl hodiny trpěl a přitom je to nesmysl). 

SÁM NEBO S DRUHÝMI?

JSME ŠŤASTNĚJŠÍ S DRUHÝMI NEŽ SAMI?

Obvykle ano, ale pak jsou případy, kdy ne:

a) když nás druzí dlouhodobě nudí

b) když máme v dané skupině konflikt - strast, která ještě dlouho po hlavní strastné intenzitě doznívá

Hrozí-li ti tedy ve skupině konflikt nebo dlouhodobá nuda, zůstaň doma. Na konfliktu nevadí ani tolik jeho hlavní strastná kulminace, ale jak dlouho po ní ještě trpíš, tedy důležitější je délka trvání strasti než její nejvyšší intenzita (vrchol, peak). Kdo je více "splachovací", tolik se konfliktů bát nemusí.

Konflikty, které jsou malé a nemají větší dopad nebo jsou i velké, ale rychle v tvém prožívání odezní, nemusíš brát tolik v potaz.

Zato dlouho přetrvávající nudu je třeba brát v potaz: pronudit se celou dobu hospodského sezení nebo výletu s někým nezajímavým je velmi prožitkově nevýhodné, to je lepší zůstat na Facebooku.

JSME ŠŤASTNĚJŠÍ S PARTNEREM NEBO SAMI?

Záleží na tom, zda s ním/ní máme spíše dlouhodobou slast nebo strast.

Nejde o intenzivní momenty, ani o ty pozitivní (orgasmus), ani o ty negativní (ostré, ale krátké hádky), protože ty nakonec moc jednotek slasti/strasti nedají.

Nejdůležitější je časové trvání: jestli máme s partnerem spíše dlouhodobou pohodu nebo spíše dlouhodobou nudu, otrávenost nebo dokonce hádavost a napětí (i nuda už je strast, napětí je pak strast ještě větší).

Také je třeba situaci poměřit s tím, když bych byl s někým jiným nebo sám: pokud jsi navztekaný otrávený mrzout, být sám nebo s někým jiným ti asi moc nepomůže.
------------

 scházet se jen se známými, nový lidé často vzbudí napětí

- ale co když člověk sám je v napětí? ne vždy: viz ÚTĚK DO DIVOČINY, Ramana Maharši, lovci v ledových pláních,...ale spíš výjimky (?)...

- možná sociální potřeba (jako potřeba se najíst, je třeba ji uspokojit): chvíli buď s druhými, pak co nejvíc sám - každý den buď hodinku nebo dvě s druhými, pak sám...

- je otázka, jak velkou má člověk sociální potřebu: kolik hodin být sám + s druhými

- naše geny z kmenů cca 150 osob, jsou pořád s někým - pořád komunikují, drby, kanadské žertíky, společná hra s dětmi, pracují minimálně

- introvert má pár lidí a je pak na nich příliš závislý (+ napětí úzkosti, že o ně přijde)

- mít jen povrchní vztahy hédonicky dobré není

- hlouček ideálně 4 lidé, 3 dobré, 4 lepší, ještě lepší 5...2 nejhorší

- 2 dobré tehdy, pokud vztah hodně dobrý

- 5 lidí, tedy dobrá parta lepší než 2 velmi dobří kamarádi

- lepší (hédonicky, pro uvolnění) je být s dobrým kamarádem v partě než s ním být jen sám

- když jsou jen 2, musíš být v neustálé interakci, nemůžeš si spokojenost vychutnávat

- když delší výlet, kde se primárně jde, tak se 2 hodiny dle konvence povídá, pak konvence začne trochu korodovat a může se i mlčet

- neustálé skákání do řeči v skupině, hodně nudy, druzí nedávají pozor, chtějí často jen mluvit a žvanit sami

- být radši venku než doma, s druhými než sám, mírný pohyb procházek radši než ležení v posteli

mírný fotbálek (společnost + legrace + moc se nenamáháš + nemáš větší touhu vyhrát) lepší než procházka sám, i lepší než procházka s lidmi dokonce, protože fotbálek dává stimuly k legraci - srovná se to, když procházka s lidmi s programem

 sport krátký intenzivní nebo vytrvalostní? -oba špatné, horší vytrvalostní, tam sice námaha trochu menší, ale zase mnohem déle

čajovna, kavárna, vinárna, hospoda - co z toho? čajovna ne, je bez alkoholu, stejně kavárna proto není optimální

vinárna nebo hospoda? víno vypijeme rychleji, což je horší, výhoda vinárny větší klid (ale nepřeváží první nevýhodu), ale méně uvolněné prostředí - ideál klidnější hospody, kde nejsme nervózní z hluku

alkohol s mírou kvůli kocovině + zdraví + když se napijeme víc, smutek - pít pomalu

jít na kešky nebo na pivo? kdybychom si vzali pivo s sebou, tak na kešky

K ontologickému argumentu

K ONTOLOGICKÉMU ARGUMENTU

To, nad co nic většího nelze myslet = nejdokonalejší jsoucno.

(Skutečné/reálné) nejdokonalejší jsoucno nemůže být pouze v nahlédnutí, ale myšlené nejdokonalejší jsoucno může být pouze v nahlédnutí.

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího."

Je to chyba: jde o neplatnou implikaci (jestliže - pak, zde: je-li - pak).

Ze stavu světa (v němž neexistuje nejdokonalejší jsoucno) neplatně odvozuje, že (v takovémto stavu světa) je pojem/myšlenka nejdokonalejšího jsoucna rozporný.

Operuje se DVĚMA různými nejdokonalejšími jsoucny: s myšleným nejdokonalejším jsoucnem a reálným nejdokonalejším jsoucnem a chybně je ztotožňuje/zaměňuje.


Tedy:

Jestliže neexistuje reálné nejdokonalejší jsoucno, pak z toho neplyne, že myšlené nejdokonalejší jsoucno nemá vlastnost (nutné) existence.

--

Dobře to objasníme přes pomůcku MOŽNÝCH SVĚTŮ:

V aktuálním světě, kde neexistuje nejdokonalejší jsoucno, není naplněn pojem/myšlenka/idea nejdokonalejšího jsoucna. V jiném možném světě by být naplněn mohl: je to možné = myslitelné (proto jde o myšlené = myslitelné = možné nejdokonalejší jsoucno).

Ale nejdokonalejší jsoucno má nutnou existenci, tedy existuje ve všech možných světech. Pokud neexistuje v našem aktuálním světě, pak takovéto jsoucno neexistuje vůbec, ale to neznamená, že se tím ruší jeho definice, jak si mylně myslí Anselm. Dále můžeme mluvit o pojmu nejdokonalejšího jsoucna, byť takovéto jsoucno neexistuje.

--

Ještě jednodušeji:

Anselm se ptá: ateisto, jaké nejdokonalejší jsoucno máš ve tvém světě? Jen pojem/ideu/myšlenku nejdokonalejšího jsoucna? Tak to není to úplně nejdokonalejší jsoucno, víc (= dokonalejší/nejlepší/nejvyšší/největší) je reálné nejdokonalejší jsoucno!

Ateista však může klidně odvětit: to je pravda, reálné nejdokonalejší jsoucno je víc než idea nejdokonalejšího jsoucna, ale jelikož (reálné) nejdokonalejší jsoucno neexistuje, musíme si vystačit s jeho ideou...

--

V této větě:

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího."

Je chyba v tomto:

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí"

Proč?

Reálné "to, nad co nic většího nelze myslet" v ateistickém světě není vůbec, neplatí tedy, že je pouze v nahlédnutí. 

Pouze v nahlédnutí je myšlenka "toho, nad co nic většího nelze myslet", ale nikoliv ono samotné. 

Z této záměny mezi reálnou entitou a pouhou myšlenkou na ní plyne i následující chyba, která je zde:

"to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího"

Proč? 

Zaměňují a chybně ztotožňují se zde dvě odlišné "to, nad co nic většího nelze myslet":

"To, nad co nic většího nelze myslet" se v ateistickém světě tím, že nic takového neexistuje, chybně ztotožnilo jen s myšlenkou (= je jen v nahlédnutí) "toho, nad co nic většího nelze myslet". Toto ztotožnění je chybné proto, že myšlenka věci a věc sama jsou dvě odlišné entity.

A pak se chybně tvrdí, že "to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího", protože v této větě zmiňované "to nad co nic většího nelze myslet" není doopravdy ono samo, ale jen myšlenka na něj/o něm (jeho myšlenka/idea), a proto lze myslet ještě reálné "to, nad co nic většího nelze myslet", které je jistě větší/dokonalejší než pouhá jeho idea.

Poznámka: Záměrně nerozlišuji mezi klasickou variantou Anselmova důkazu, kde dokazuje "jen" existenci Boha a silnější variantou důkazu, kde se Anselm snaží dokázat nutnou existenci Boha. Moje řešení platí pro obě varianty: v obou se chybně nerozlišuje mezi věcí a pouhou myšlenkou na ni.


--

další diskuze:

Ve světě, kde existuje "to, nad které nic většího nelze myslet" jako pouze myšlené, mu jednoduše nic neodpovídá, pojem této entity nemá extenzi (extenzí je prázdná množina), což spor není.

Nejdříve terminologická poznámka: odteď zde budu "to, nad co nic většího nelze myslet" označovat jednoduše jako T.

Nakolik Anselm jen porovnává, že T s existencí je víc/větší než T bez existence, natolik má pravdu. Jenže on zaměňuje T a ideu T, jak ještě ukážu.


Jakou chybnou záměnu dělá Anselm?

 Platí, že T je větší než idea T, ovšem i ateista uznává, že když myslí T, nemyslí jen ideu T, ale T s existencí, dokonce s nutnou existencí. Jenže si na rozdíl od teisty nemyslí, že takovéto T existuje (ale uznává, že T, pokud něco takového je, existuje, protože existence, dokonce nutná existence, je nutnou podmínkou T).

V čem PŘESNĚ Anselmova záměna spočívá?

Plyne z vágního pojetí toho, kdy je něco tzv. "v nahlédnutí" (v mysli/rozumu/intelektu, jen jako idea/myšlenka/pojem/koncept, v intelektuálním/rozumovém či jiném "nazření").

"Být v nahlédnutí" má dva významy, které Anselm používá nerozlišeně, což způsobilo úspěch chybného ontologického argumentu.

"Něco je v nahlédnutí" když:

1) Je myšlenkou/ideou

2) Je myšleno

Když ateista říká, že T je jen v nahlédnutí, myslí tím, že je jen myšleno (2. význam), nikoliv že je jen myšlenkou (1. význam). V ateistickém světě T není myšlenkou, ale je jen myšleno, protože v něm neexistuje. V ateistickém světě máme pojem T, neexistuje však T samo, tedy T není myšlenkou/pojmem T, i když zde máme myšlenku/pojem T.


Úplně jednoduše: Jestliže pro ateistu existuje jen pojem T a nikoliv T samo, netvrdí tím, že T je jen pojem, ale jen to, že T vůbec neexistuje (ačkoliv samozřejmě uznává existenci pojmu T)!

Tedy: jde o nesprávnou záměnu T s ideou/pojmem T: není pravda, že v ateistickém světě existuje T jako idea, ale máme zde jen ideu T a samotné T zde neexistuje vůbec!


Když ateista říká, že T neexistuje, NETVRDÍ tím, že T je totožné s ideou T. 

Když totiž ateista tvrdí, že T je jen v nahlédnutí, netvrdí tím, že součástí T je neexistence, netvrdí tím, že T je totožné s ideou T, ale jen to, že T je pouze myšleno: že zde máme myšlenku T, ale není zde žádné T.

Tedy: T neexistuje, ale to neznamená, že T je totožné s ideou T.

Ateista říká:

"T je jen v nahlédnutí".

To znamená:

"T můžeme jen myslet, máme jen myšlenku T, ale není zde T samotné".

Ale NEZNAMENÁ to:

"T je jen myšlenka (na) T".

Také to neznamená:

"T je jen myšlené T".



---


Námitka:

"Ve světě, kde je T jen ideou T, lze myslet větší T, což je spor, protože T pak v tomto světě není T".

Neplatí to, protože v ateistickém světě NENÍ T jen ideou T, T zde není "pouze myšlené T", ale existuje v něm jenom idea T (pouze myšlené T), neexistuje v něm však T samo.

Tedy: v ateistickém světě je T jen v nahlédnutí, z toho však neplyne, že T samotné je jen v nahlédnutí a že je totožné s T v nahlédnutí (  = s ideou T), ale jen to, že je zde jen idea T a T zde vůbec není.


Když ateista říká, že "T je jen v nahlédnutí", neříká tím, že T samotné je totožné s "T v nahlédnutí" (  = s ideou T), ale říká jenom, že v našem světě máme jen myšlenku (o/na) T, ideu T, nikoliv T samotné.

Další námitka:

"Spor je v tom, že jsem schopen myslet vyšší T než myšlené T, a proto T není T, což je spor".


V tom spor vůbec není, to je pravda. Proto myšlené T není nejvyšší a nemůže tedy ani být skutečným T (tedy tím, nad co nic VĚTŠÍHO/VYŠŠÍHO nelze myslet"), z toho však neplyne, že skutečné T také existuje. Plyne z toho jen to, že jediné T je (nutně) existující T, nikoliv jen myšlené T, které ve skutečnosti není T. Z toho však neplyne, že T také existuje.

--

REKONSTRUKCE ONTOLOGICKÉHO ARGUMENTU


Poznámka. Používám tuto zkratku: T = "to, nad co nic většího nelze myslet"

Argument začíná takto:

"I pošetilec (tj. ten, kdo existenci Boží popírá) tedy musí uznat, že to, nad co většího nelze myslet, je přinejmenším v nahlédnutí, neboť když o tom slyší, nahlíží to, a cokoli nahlíží, to je v jeho nahlédnutí. Není ovšem možné, aby to, nad co nic většího nelze myslet, bylo pouze v nahlédnutí."

Už zde Anselm nerozlišuje mezi dvěma způsoby, jak může něco "být pouze v nahlédnutí". O jaké dva způsoby jde?

"X je pouze v nahlédnutí" může znamenat:

1) máme jen myšlenku X - to je v pořádku

2) jelikož X neexistuje, je X totožné s myšlenkou (na) X - toto v pořádku není, jak dále ukážu

Tyto dva způsoby Anselm nerozlišil u T, kde se používají takto:

1) T není, máme zde (pouze) ideu/myšlenku T (pouze T v nahlédnutí, pouze myšlené T) - toto je pravda

2) T je (pouze) idea T (T je totožné s ideou/myšlenkou T) - toto je nepravda

Tím, že tyto dva způsoby zaměňuje a ztotožňuje, odvodí dále tuto neplatnou implikaci:

Jestliže T není (což je pravda), máme zde jen ideu T (což je pravda), tudíž T je jen v nahlédnutí/myšlené (což je pravda), tedy T je totožné s T v nahlédnutí/s myšleným T (to pravda není!).

Proč to pravda není? Jestliže T není a je zde jen myšlenka (na) T, není tato myšlenka (na) T s T totožná.

Ukážu to na příkladu: Jestliže Pegas (bájný okřídlený kůň) neexistuje (což je pravda), neznamená to, že Pegas je totožný s ideou Pegasa, byť platí, že v našem světě je Pegas "jen v nahlédnutí", tedy jen myšlený. V tomto světě tedy existuje jen idea Pegasa, jen myšlený Pegas, jen Pegas "v nahlédnutí", z toho však neplyne, že Pegas je ideou Pegasa (Pegasem v nahlédnutí). Pegas prostě v našem světě neexistuje vůbec a existuje v něm jenom idea Pegasa, jen Pegas v nahlédnutí, tedy idea Pegasa, které nic neodpovídá. 

Anselm dále pokračuje takto:

"Je-li to totiž pouze v nahlédnutí, lze myslet, že je to také jako věc sama, což je více."

Tato věta je pravdivá: T samo je více než idea T.

"Je-li tedy to, nad co nic většího nelze myslet, pouze v nahlédnutí, pak to, nad co nic většího nelze myslet, je zároveň něco, nad co lze myslet něco většího. To však jistě není možné."

Parafrázuji: "Je-li T pouze ideou T, pak lze myslet něco většího, takže T (to, nad co nic většího nelze myslet) není T."

To je opět pravda, jenomže ateista si nemyslí, že T je pouze ideou T, myslí si jen, že T neexistuje.

Ateista říká: "T je pouze v nahlédnutí".

Tím však neříká: "T je totožné s myšlenkou/ideou T, myšleným T".

Ateista říká jenom: "T neexistuje, máme T jen v nahlédnutí, jen myšlené T."

Ateista tedy neříká: "Myšlené T je totožné s T, jelikož T není".

Říká jen: "Jelikož T není, máme zde jen myšlené T, které však samozřejmě není T, ale je jen myšleným T".

Anselm uzavírá:

"Existuje tedy beze vší pochyby něco, nad co nic většího nelze myslet, a to jak v nahlédnutí, tak jako věc sama."

Tento závěr z výše řečeného neplyne, jak bylo zdůvodněno výše.

--


Když ateista říká, že T je jen v nahlédnutí, tak:

Ateista říká: máme jen myšlenku T, ale neříká, že T je jenom myšlenka.

Anselm nám chce sugerovat, že v situaci, kdy T neexistuje, tak T = idea T, což není pravda. T v této situaci neexistuje vůbec a je zde jen idea T. 

--

TV = T jako věc sama
TN = T pouze v nahlédnutí

lze MYSLET, že by to bylo věc sama - tedy je to MYŠLENÁ věc sama

TV je více než TN.

T není TN.

T má vlastnost N.

T nemá žádnou vlastnost, protože není.

T jakožto intencionální (představované, myšlené) jsoucno je (podobně jako Pegas).

T neexistuje...Pegas neexistuje.

T je v N....Pegas je v N.

TV je v N.

tedy: TV v N je TV jakožto pouze myšlené, intencionální jsoucno: v myšlení nemůžeme mít reálná jsoucna, ale jen intencionální jsoucna, které mají vlastnost intencionální/myšlené existence - stejně jako v myšlení můžeme mít rozdíl mezi myšleným a reálným kamenem, ale jde pořád o kamen pouze myšlený s myšlenou (ne)existencí.