KDYŽ NA NĚCO MYSLÍM, JE TO STEJNÉ, JAKOBY NA MĚ MLUVIL NĚKDO JINÝ...NAŠE MYŠLENÍ JE TÉMĚŘ "SLUCHOVOU HALUCINACÍ"
MYSLÍM, TEDY SLUCHOVĚ HALUCINUJI "VNITŘNÍ HLAS".
myšlení: mluvím si potichu sám pro sebe...říkám si sám sobě něco stejně, jako bych to slyšel od někoho jiného
většinou se tomu méně divím (než kdyby mi to říkal někdo jiný), protože už jsem si to v jistým obdobách říkal vícekrát
to co si říkám, ale předem nevím - opravdu to slyším tak, jakoby mi to říkal někdo jiný
není možné se zastavit a zůstat u jedné myšlenky: objevují se neustále další, ať už chci nebo nechci - většinou bez mého přičinění a vůle, záměru či aktivity, bez mého kauzálního působení
také nejsem nějakým svědkem, který stojí mimo a sleduje myšlenky...spíše jsem myšlenkami, které myslí samy sebe, vždy jsem tou konkrétní myšlenkou, která právě probíhá, pak zaniknu a přijde jiná myšlenka, která bude jiným "Já"
co to tedy znamená, když si v meditacích myslíme, že jsme svědkem myšlenek? jen to, že na myšlenky méně emocionálně reagujeme, neprojevujeme takové napětí či zaujetí, takovou bdělost, když se objeví a méně výrazně nás zasahují emocionálně
"Britský archeolog Steven Mithen, autor knihy The Singing Neanderthals (Zpívající neandertálci), si dokonce myslí, že hudební software v lidském mozku je jakýmsi předchůdcem toho jazykového. První primáti se podle něj nejprve domlouvali různými popěvky nebo rytmickými signály, z jejichž základů pak vyrostla slova."
Vnitřní řeč je formou hudby, která přímo působí na emoce, proto nám zvuky slov (slova: Bůůůůh, ňňicota, strrrachchcch, míííír, po-koj, láska) a rytmy/popěvky/zvuky vět (Svět je zlý! Život je prázdnota!) přímo navozují emoce, a proto je naše vnitřní řeč s emocemi tak úzce svázána.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!