Nemožnost Aristotelova "důkazu" zákona sporu a role zákona sporu ve struktuře jáství

Aristoteles osciluje mezi pojetím, že zákon sporu dokázat nelze, ale je daný, a koncepcí, že důkaz je v podstatě pragmatický: nelze myslet a jednat jinak. S druhým pojetím nesouhlasím, spíše se přikláním k Wittgensteinově pojetí v jeho spisu "O jistotě": zákon sporu je nedokazatelný a nepředstavuje dokonce ani žádné vědění či pozitivní poznání, protože o poznání lze pochybovat a je falzifikovatelné, zatímco princip sporu poznání zakládá, tvoří jeho logickou kostru. Je nesmyslné s Aristotelem říkat, že zákon sporu je dokazatelný nebo nedokazatelný, že platí nebo neplatí. O zákonu sporu nelze pochybovat, protože pochybnost zakládá. Nelze ho dokázat, protože garantuje smysluplnost každého důkazu i smysl každého smyslu a významu. Zákon sporu tvoří také základní kostru struktury jáství, které - vedle sebezáchovného pudu a své časové formy - není ničím utvářeno tak silně. Zákon sporu dává jáství základní jednotu, která se každým okamžikem mění, ale zákon sporu dává jáství - už podle Fichteho - základní kontinuální identitu. Důležité je říci, že zákon sporu není pravdivý, ale je základem každé další pravdy, je to nutná danost, která každou další nutnost a danost - včetně své vlastní - zakládá. Nutnost a danost, založené zákonem sporu, byly v tvrzení o nutné danosti zákona sporu autoreferenčně užity na něj samotný, což je do důsledku vzato také chybné pojetí: zákon sporu je jednoduše všudypřítomnou konstantou lidského myšlení a víme o jeho přítomnosti zase jen díky jemu samotnému.

potřeba životního programu?

potřebujeme mít JEDEN HLAVNÍ CÍL, proč žít?

jak kdo, někdo má zvýšenou potřebu řádu

když nereflektuji, jsem unášen situacemi a momentálními emocemi

jistě, mám i nějaké priority, ale mnohé z nich se zhruba do roka změní, ztratí, nevrátí - nebo vrátí jen na chvíli

opakem řádu je chaos, životní bloumání vedoucí k nudě, letargii, skleslosti

naopak idealista či ten, komu o něco skutečně jde, třeba o slávu a uznání, má nadšení, elán

co když cíl CHYBÍ?

osvědčilo se mi toto:

a) být AKTIVNÍ i přesto - už aktivita sama přinese zlepšení nálady, úspěchy z ní plynoucí ještě víc

b) bez plánu člověk cítí ÚNAVU - ta se však paradoxně ztratí, když člověk aktivní začne být

c) když jsou problémy a stres, na potřebu plánu se zapomene a řeší se, co je zrovna potřeba

d) přílišné přemýšlení o cíli cíl nepřinese, naopak vyvolá depresi

e) negativistické myšlenky vedou do záhuby - a to dost rychle

--

proč tedy vlastně žiji?

NEVÍM.

zřejmě pro NIC

resp. pro živočišné potřeby: přežití, jídlo, bezpečí, sex, uznání, blízkost, sláva, peníze, radost z ukojené zvědavosti skrze poznání

není to MÁLO?

podle toho, ODKUD to poměřuješ

zdá se, že přes všechno filozofování nám to obvykle STAČÍ

--

není dnešní doba NIHILISTICKÁ?

nežijí všichni po ztrátě smyslu jakožto zklamaní idealisté v tichém zoufalství a auto-destruktivně se oddávají prchavé a nenaplňující slasti Nietzscheho tzv. "posledních lidí", kteří jen jedí a pijí s vědomím, že VÍC není?

je možné, že biologická struktura našich mozků nebo jejich memetické přenastavení nebo memetická struktura naší kultury si žádá IDEÁL větší než je vlastní zisk...

někdo ho potřebuje víc, někdo téměř vůbec a někdo ho i dnes má...

--

proč tu jsem? odkud jsem se tu vzal? nežiji bezduše, prázdně a stádně? nejsou stádní a fádní i tyto mé otázky?

může tato má myšlenková METODA někam vést?

Má cesta k osvícení...

je pomalá a skoro žádná, ale přece...

její složkou je motto "vše pochopit znamená vše odpustit" - smířlivý postoj ke světu z nadhledu/odstupu, ale současně s hlubokým porozuměním, snad soucitem, který není strastný, i když má v sobě cit empatie/sou-cítění/v-cítění, ale bez SMUTKU, spíše je v tom jakási paradoxní radost, ale zřejmě s ochotou aktivně pomoci, ale spíše ne, protože tu jsem nikdy zatím nerealizoval, až na drobné hovory pro radost ostatních

další složkou je bezstarostný "zevl-modus", kdy v jakési vnitřní tichosti a usebranosti současně záhadně SPLÝVÁM se světem v jakési tiché radosti

nejsou v ní negativní pocity

často trvá krátce

vyznačuje se uvolněností, jemností, pokojem, klidnou, ale naplňující radostí

není to vždy stejné

její složkou je kognitivní vědění, takové to vědění starých z Nohavicovy písně "Starý muž": "budu mlčet jako mlčí ti, co vědí už": jakési pochopení a) pro slabosti druhých b) utrpení druhých c) vědění, že tento svět produkuje často bol i slast a pomíjivě se tyto komponenty míchají

povznesenost nad vše: jakoby být metr nebo dva nad zemí, ale současně díky tomu vnímat ne-selektivně vše víc, protože když jsem pohlcen děním a situací, nevnímám situaci v souvislostech, nevnímám její detaily a všechny vztahy, ale vnímám jen to, po čem toužím, na čem lpím, co mě hněvá, čeho se bojím apod...

někdy je v tom i jakási lhostejnost

nemusí se jednat o jediný stav

obvykle je to příjemné a chci to prohlubovat a setrvávat v tom déle

obvykle se to vyskytuje, když jsem sám na procházce, ale třeba i v tramvaji, někdy i s přáteli v hospodě, kdy mám nadhled po dvou třech pivech, ale ne v opilosti, tam jsem spíš zpomalený, ospalý a hloupý nebo znuděný a prázdný...spíš jakási radostná moudrost a uvolněný odstup

je v tom RADOST a ŽIVOT

klidný zajímavý život POZOROVATELE, který se zúčastňuje dění, ale nepodléhá mu...má svobodu, nezávislost

emoce jsou klidné a stabilní a pozitivní: buď dlouhodobě mírně pozitivní nebo krátkodobě velmi intenzivně pozitivní: jakési naplňující tiché nadšení

má to složku dětské bezstarostné radosti, dětského bloumání, potulování, zevlování...

svatá chůze poutníka, který si jde JEN TAK, bez cíle a radostně, plný rytmicky pravidelné spontánní chůze...

může v tom být prvek oceňování něčeho, co jindy působí banálně: třeba tichý šum zakrslých vyprahlých ovocných stromků za zanedbaným plotem zchátralého domku v podhůří Jeseníků před Šumperkem mě předloni dostal víc než celé Jeseníky! :-) najednou cítím hlubokou poklidnost těchto stromků a zdálo se mi, že bych je dokázal soustředěně a současně uvolněně vnímat celé hodiny, ale mohla to být jen iluze, protože jsem hned šel dál, byť radostně a vesele, svobodně! :-)

existuje víc kvalit (druhů) slasti?

to se zdá samozřejmé, ale možné protiargumenty:

a) je-li slast skutečně intenzivní, kvalitativní rozdíly splývají

b) cítím-li intenzivní jakýkoliv druh slasti, nemám potřebu cítit slast jiné kvality

c) chemie mozku (morfiny, dopamin, serotonin,...) je do značné míry u různých slastí stejná (ale je to poměrně komplexní chemický koktejl, je stejná možná jen povrchově, takže tento argument není asi silný)

jaká slast je povrchní?

 povrchnost slasti lze odsoudit tak, že to 


a) trvá krátce  


b) nám touha lže, že je to mnohem slastnější, než to ve skutečnosti je 


c) to stojí příliš námahy 


d) následky toho jsou hodně strastné 


e) slast není příliš intenzivní 


f) slast má horší kvalitu (jakost, chuť) než slasti hlubší, tedy nás nenaplňuje tolik

psychoanalytické poznámky

- odpor k dominantní ženě: nesignalizuje snad podvědomou touhu po ní? Boj s takovou dává vztahu dobrodružství, vztah s údajně požadovanou submisivní ženou nudí...

Touha po dominantní ženě = touha být zase malým chlapcem + homosexuální touha být v pasivní pozice vůči Domině = Otci

- čím víc je muž křečovitě aktivní, tím víc chce být pasivní

- touha po ženě, která mnou pohrdá = skrytá sebenenávist, představa, že jsem nic, a ona to ví, a přece mě snese a snad i trochu miluje!

- pohrdání ženou, která mne miluje = pramení ze sebe-nenávisti: nepoznala, že jsem nula, je tedy sama nula

- v přátelství i nenávist k příteli, rivalita...musím dávat najevo přejícnost, tím bobtná má nepřejícnost vůči němu

náčrty k rozpracování - vznik vědomí

snad vědomí vzniká částečně skokově, ze základních qualií či spíše polo-qualií či polo-fenoménů skrze rekurzivitu jazyka, který je integrován v mozku do proměnlivé jednoty subjektu

nejprve je tu polo-quale u zvířete, základní počitky a vjemy

jen malá integrace

zvíře je spíše agregátem polo-duší a čtvrt-duší, paralelních reflexů

jazyková doména vše více integruje

k větší integraci přispívají i memy, které v memplexech vše sjednocují - memy se předávají učením skrze sítě zrcadlových neuronů v mozku: jakmile se v evoluci mozku objevilo víc zrcadlových neuronů, nastal skok a rozběhla se kulturní evoluce koevolující s genetickou evolucí

rekurzivní funkce jazyka tomu dodá sebereflexivitu

počítače myslet nemohou, protože sice mají znakové systémy a rekurzivitu, ale chybí jim a) qualia b) zauzlení znaků v rámci jednoho mozku do jedné subjektivity přeplněné právě i qualii

NOVÁ VIDEA: Mystika, Tomáš Halík, Jan Patočka

Antonín Dolák: Negativní platonismus Jana Patočky

https://www.youtube.com/watch?v=OaijXjzvG-I&feature=youtu.be

Antonín Dolák: Mystika a obrana Tomáše Halíka

https://www.youtube.com/watch?v=-XoVHJAlPbs&feature=youtu.be

NOVÉ VIDEO: O hněvu a řešení konfliktu

Antonín Dolák: O hněvu a řešení konfliktu

https://www.youtube.com/watch?v=QHHFAfUzKqc&feature=youtu.be

PIŠTE SI O TÉMATA!

...KTERÉ CHCETE ZPRACOVAT FORMOU ZAMYŠLENÍ NA VIDEO...

připravuji téma konfliktu, narcistické poruchy, hraniční poruchy...máte zájem?

Antonín Dolák: Jak na úzkost

Antonín Dolák: Jak na úzkost 

https://www.youtube.com/watch?v=DmkFRgpZ4xE

Antonín Dolák: Jak se zbavit nutkavých myšlenek - OCD problém!!!

Antonín Dolák: Jak se zbavit nutkavých myšlenek

https://www.youtube.com/watch?v=kHMUOLir53w

CYKLUS MÝCH PŘEDNÁŠEK O DEPRESÍCH, ÚZKOSTECH, SMYSLU ŽIVOTA, ŠTĚSTÍ A ŽIVOTNÍ SPOKOJENOSTI

Antonín Dolák: Štěstí a životní spokojenost

https://www.youtube.com/watch?v=L9v4VBHKs04&feature=youtu.be

Antonín Dolák: Deprese a smysl života

https://www.youtube.com/watch?v=d_7H9ACGRuo&feature=youtu.be

Antonín Dolák: Jak se zbavit nutkavých myšlenek

https://www.youtube.com/watch?v=kHMUOLir53w

Antonín Dolák: Myšlenkové chyby v depresi 

https://www.youtube.com/watch?v=GL5KaZJnTmI

Antonín Dolák: Jak na úzkost 

https://www.youtube.com/watch?v=DmkFRgpZ4xE

...A PŘIBUDOU DALŠÍ!!!

MÁ NOVÁ PŘEDNÁŠKA

předneseno před studenty, tématem je JÁSTVÍ:

https://www.youtube.com/watch?v=j3tL8JtiGX0

Jsme v jádru nešťastní a své štěstí jen předstíráme?

A existuje vůbec nějaké jedno jádro?

A nemění se toto jádro?

Je mým jádrem spíše temná prázdnota děsivé černé díry deprese nebo touha po uznání, životě, sexu, jídle apod.?

JAK PROSTÉ!

Jednoduchost mysli.

Prázdný stůl.

Na posteli žádné knihy, jen přikrývka.

Klid, žádný pocit ohrožení.

Jen vyrovnanost toho, který sedí a píše.

ZASE NOVĚ K OCD

1) potlačování obsese ji nepotlačí, ale vyvolá a zesílí!

2) čím víc se nutkavé myšlenky bojím, tím víc ji mám a budu mít!

3) funguje zde autosugesce: považuji-li nutkavou myšlenku za něco, co mi způsobí velké utrpení, opravdu se tomu tak stane!

4) místo potlačování nutkavé myšlenky je třeba začít dělat něco jiného: jít ven, na pivo, do lesa! přinuťit se k jakékoliv jiné aktivitě!

to je obtížné, protože jsme v obsesi ZASEKLÍ, jako když se KOUSNE kompl...ale jde to

5) zkuste nebýt ve stresu, pak ta myšlenka sama odejde

6) myšlenka není nestvůrná Godzilla, je to jen shluk slov

7) NEBOJTE SE JÍ! To je základ všeho!

To je celé, opravdu: MÁTE TO VE SVÉ MOCI!

Myšlenka není silnější než vy!

8) Obsedantův problém je v tom, že mu na věcech záleží až příliš: zkuste se na vše tzv. důležité VYKAŠLAT, a pak zjistíte, že ono se nakonec nic nestane! Ba co víc: je to docela FUK.

9) Obsedantovi příliš záleží na tom, jestli se ty hrozné myšlenky vrátí. JISTĚ, ŽE SE VRÁTÍ!!! NO A CO? Uvidíte, že vám moc neublíží: nebojte se těch potvor - a oni budou slábnout...

10) Toto je dobrý postoj k nutkavým myšlenkám: JE MI DOCELA JEDNO, JESTLI PŘIJDOU, JESTLI SE ZASE VRÁTÍ A BUDOU NEUSTÁLE OPAKOVANĚ VRACET: NEMÁM DŮVOD SE JICH BÁT, mám totiž dost síly je zvládnout!

11) Jaké má obsedat naladění mysli? Má v sobě napětí, horečnatost, zběsilost stereotypního myšlení v kruhu: je v tom dokonce kus slasti, manické slasti!

Ale je to samozřejmě hlavně hodně nepříjemné, až se zdá, že je to jako mučení...

12) Obsedantův problém je celistvější: necítí se celkově v pohodě, cítí ohrožení, proto UNIKÁ do téhle své nemoci - tato jeho nemoc je vlastně obrannou strategií mozku, kterou se brání vůči stresu...radši uteče do nemoci, do obsese: obsese je nepříjemná, takže mu potom jeho útěk do ní nikdo nevyčítá, ale útěk to je! Možná mozek volí útěk do nemoci takhle alibisticky, aby mu nikdo jeho útěk nemohl vyčítat!

13) Sebelítostí a neustálým stěžováním si na tuhle "hroznou nemoc" a opakovaným svěřováním se nic nespraví. Musíš najít sílu sám v sobě! Musíš uvěřit, že v tobě síla je, a pak bude! Víra v sebe podléhá do značné míry AUTOSUGESCI podobně jako ona obsese (viz bod 3)!

14) Je třeba nepříjemný úzkostný nával nutkavých myšlenek přestát, přečkat, vydržet bez vzteku a zoufalství, které vše jen zhoršují! Zkrátka přečkat nejhorší nával:ono to přece nikdy není pořád strašně intenzivní, slábne to, pak se to vrací, a tak stále dokola.

15) Obsese je PŘESNĚ TAK silná, jak moc se jí bojíš:

když se jí nebojíš vůbec, obsese neexistuje

když se jí bojíš trošku - jako třeba teď já té své - existuje obsese jen slabě...

atd. atd.

16) Nesnaž se POTLAČOVAT POTLAČOVÁNÍ, NESOUSTŘEĎ SE PŘÍLIŠ na řešení tohoto tzv. "velkého problému" OCD: tím tento "problém" jen naroste do obřích rozměrů! Spíše se UVOLNI, MYSLI NA NĚCO JINÉHO!

17) Nutkavou myšlenku živí to, že se na ni SOUSTŘEDÍŠ, že jí věnuješ úzkostlivou POZORNOST, třeba v té formě, že jí řešíš, snažíš se jí potlačit, snažíš se potlačit její potlačování, nebo potlačování potlačování potlačování atd.!

JAK NA ÚZKOSTI A DEPRESE

1) lžou nám: pod jejich vlivem nevidíme pravdu o světě, sobě, druhých

jsou to falešné emoční brýle, které pokřivují obraz reality

působí velmi intenzivně a sugestivně, takže jejím nepravdám často podléháme

2) je třeba získat odstup, nadhled, být alespoň trochu v POZICI POZOROVATELE: pozorovat stavy své mysli a těla jakoby zvenčí, zvnějšku

3) je třeba trpělivě PŘESTÁT, PŘEČKAT silné emoční návaly - falešně si myslíme, že potrvají navždy, ale to je lež!

4) je snazší pozorovat jakoby zvenčí zejména stavy svého TĚLA, stavy mysli se zvenčí pozorují obtížněji

5) je třeba DE-KATASTROFIZOVAT význam svých stavů, obav, chmur: obvykle velmi přeháníme! zveličujeme!

6) je vhodné pozorovat své naladění, nastavení: co přesně v návalech prožívám? jak přesně se cítím?: už to velmi pomáhá

7) negativní emoce je nesena negativním jádrovým přesvědčením - silnou emoční vírou, a tu je třeba přebít protikladnou (tedy pozitivní) emoční vírou/přesvědčením: namísto toho, že svět je černý, je možné si myslet, že má mnoho barev, včetně černé, ale včetně i bílé!

8) není dobré se v emoci zaseknout, nechat se jí vláčet a smýkat - je třeba JEMNĚ OD NÍ POODSTOUPIT!

9) emoce není mým pánem, to já jsem jejím pánem!


10) nával emocí bude trvat mnohem kratší dobu a bude mnohem méně bolet, než si v jeho průběhu myslíme!

11) neposlouchat rady svých emocí! počkat na klidnou hlavu!

MÁ VČEREJŠÍ PŘEDNÁŠKA K UMĚNÍ LEOŠE JANÁČKA A VLADIMÍRA KISELJOVA

PhDr. et Mgr. Antonín Dolák, Ph.D.: Leoš Janáček a Vladimír Kiseljov (hudba v obrazech) - Tryskání života barvou

Přednáška se konala v Brně, v Hadivadle 5.5. 2014 v 18:00 hod.


https://www.youtube.com/watch?v=B2NxR_rhEco&feature=youtu.be

Je melancholie "hlubší" než euforie?

Soudí se tak, proto mají intelektuálové rádi depresivní umění.

Deprese totiž stimuluje ruminování, tedy přemílání, tedy myšlení v kruhu: deprese je totiž problém, je nutné tam přemýšlet, zkoušet daný problém řešit.

Myslíme tehdy, když chceme nějaký problém vyřešit - proto nám hlubší než mánie připadá být melancholie, která před nás nějaký problém staví.

Euforie nic neřeší, jen se raduje.

Což toho, kdo má velkou kapacitu mozkovny, po chvíli začne nudit: nemá dost stimulů.

Je tedy možné, že intelektuál si problémy vyhledává a vytváří: jeho mozek nedokáže být nečinný.

Když to však chvíli zkusí a přežije občasnou nudu a plytkost, myslím, že si zvykne a je mu tak lépe.

Ale asi špetku deprese potřebuje stále, jeho neklidná těkavá mysl musí myslet. Jinak to neumí. Možná by ji z toho mohla vyléčit meditace. Nebo les. Nebo pivo. Nebo pobyt s veselými lidmi, kteří jsou současně chytří.

Smích v kruhu přátel tak člověku dá víc než depresivní raný Heidegger. Nedá mu víc myšlenek, ale víc radosti. Navíc heideggerovská deprese nikam nevede, točí se v kruhu, takže nakonec je také nezajímavá až banální.

Nový stůl

Píšu nový příspěvek u nového stolu.

Stůl je kratší, ale širší.

V pokoji mi tím vzniklo více prostoru.

Venku zpívají ptáci, příjemně se rozednívá, šumí strom.

Je to pěkný stůl.

Co to vědomí?

Myšlení vyžaduje soustředění klidné mysli, vyladěnost do jemného modu plné soustředěnosti.

Co že tedy jsem já?

Jsem jedním, jediným.

Odkud se berou mé myšlenky? Dávám si je sám? Pocity jistě ne, ty přicházejí, aniž bych chtěl, ale co má rozhodnutí?

Zdá se, jako bych často naskakoval do "svých" stavů až dodatečně.

Ocitám se najednou uprostřed toho všeho, všech stavů, dat, vjemů, pocitů a vzpomínek a všechno si to přisvojuji a okamžitě považuji za své. Funkce identifikace naplňující formu jáství obsahem zde pracuje rychle.

Co říci k vědomí?

Předně: vědomí není izolovaná věc, ale různé typy stavů, vztahů a procesů mozku. Jde o různě interagující neurální sítě. Strukturu, kterou hýbe chemie a elektřina.

Takže vědomí je promíšeno se vším nevědomím: s nevědomími stavy, procesy a vztahy mozku, s děním v celém těle.

Některé stavy mozku jsou také polo-vědomé, před-vědomé nebo na okrajích vědomí nebo na pozadí vědomých stavů a procesů.

"Vědomí" je do jisté míry náš konstrukt, protože to není statická věc, místo, prostor a není izolované od dění ve zbytku mozku a těla.

Vědomé stavy a procesy plynule navazují na nevědomé stavy a procesy a interagují s nimi.

Některé rysy vědomí však bezpochyby vnějšímu pohledu vědy unikají.

Vytváří vědomí polo-autonomní sféru? Zřejmě zčásti ano, ale nezapomínejme, že nejde o "ducha ve stroji", ale o určité hmotné stavy mozku interagující s jinými hmotnými stavy, procesy a sítěmi mozku. Autonomií zde nemyslím zřejmě neexistující svobodu, ale polo-uzavřenost oproti nevědomým stavům mozku. Vědomé stavy mohou zkrátka po určitou dobu interagovat zejména samy se sebou, i když do jejich interakce jistě nepozorovatelně vstupují také nevědomé stavy.

Má vědomí jednotu jáství? Zčásti SAMOZŘEJMĚ ano, ale tato jednota je u každého stejná, navíc spíše formální než obsahová a není ve vědomí přítomná vždy, její obsahy se navíc dosti mění. Momentální jednota vědomí je navíc obsahově chudá.

Má jáství každého člověka individuální specifickou zvláštnost, zkrátka individuálnost? Zčásti opět samozřejmě ano: někdo je typickým způsobem ctižádostivý a chladný, jiný typickým způsobem poživačný apod.

ALE např. nejsem cholerikem vždy: jen mám tendenci se v cholerické situaci svým typicky cholerickým způsobem naštvat. Najednou jsem cholerický, ale obvykle ve mě není po mém údajně typickém cholerismu ANI STOPY.

Vědomí: diskuze s profesorem Jiřím Váchou

Je vědomí emergentem komplexní struktury mozku?

Nikoliv. Není účinkem struktury ani nějakým novým prvkem. Je strukturou samotnou, jen "struktura mozku neboli vědomí" má některé aspekty/vlastnosti, které nelze zjistit pohledem zvenčí. 

Vzniká pak vědomí v mozku z anorganických komponent doslova "z ničeho"?

Z ničeho by vědomí vznikalo jen tehdy, když by nebylo hmotné. Ono však hmotné je, jen všechny vlastnosti komplexní hmoty nelze zjistit pohledem zvenčí.

Vědomí vzniká zčásti skokově, zčásti kontinuálně: jisté vědomí už asi má kočka, prvok žádné nemá. Skok je díky jazyku obohacujícímu vědomí také mezi člověkem a subhumánními tvory.

Zdá se, že celá diskuze se pro mě dá shrnout takto: je pravda, že vše se o hmotě nedozvíme pohledem zvenčí. Tam, kde se hmota stává vědomím, se bez introspekce neobejdeme. Z toho však neplyne, že vědomí není hmotné a ani to, že má docela jinou povahu než zbytek hmoty. Není to emergující, docela nová vlastnost či sféra či vyšší patro reality.

Od anorganické hmoty se však vědomí skutečně liší tím, že některé (bohužel většina!) jeho vlastnosti vnějšímu pohledu unikají.

Na vědomí není nic zázračného: v  jakési podobě ho má i myš. I myš má qualia, a přesto necítím povinnost být kvůli tomu dualistou vlastností. Vědomí jednoduše k jistému typu komplexní hmoty patří automaticky.

Nemělo by nás překvapovat, že komplexní forma hmoty neodhalí všechny své vlastnosti vnějšímu pohledu. Proč by měla?

Co mě ve filozofii jedině zajímá

nezajímají mě hrátky, kejkle, distinkce distinkcí, historické vývoje pojmů a jejich vztahy

zajímá mě to, zda je Bůh, etika, co je to já, duše, svět, jak politicky organizovat společnost (to mě nezajímá zase tolik, ale mělo by, protože je to důležité), jestli je nějaká krása v umění apod.

tedy tradiční témata, klasická metafyzika

vše ostatní je pro mě jen mlácením prázdné slámy, samoúčelnou scholastikou nebo historickou analýzou, která zajímá historiky, mě však příliš ne