Soudí se tak, proto mají intelektuálové rádi depresivní umění.
Deprese totiž stimuluje ruminování, tedy přemílání, tedy myšlení v kruhu: deprese je totiž problém, je nutné tam přemýšlet, zkoušet daný problém řešit.
Myslíme tehdy, když chceme nějaký problém vyřešit - proto nám hlubší než mánie připadá být melancholie, která před nás nějaký problém staví.
Euforie nic neřeší, jen se raduje.
Což toho, kdo má velkou kapacitu mozkovny, po chvíli začne nudit: nemá dost stimulů.
Je tedy možné, že intelektuál si problémy vyhledává a vytváří: jeho mozek nedokáže být nečinný.
Když to však chvíli zkusí a přežije občasnou nudu a plytkost, myslím, že si zvykne a je mu tak lépe.
Ale asi špetku deprese potřebuje stále, jeho neklidná těkavá mysl musí myslet. Jinak to neumí. Možná by ji z toho mohla vyléčit meditace. Nebo les. Nebo pivo. Nebo pobyt s veselými lidmi, kteří jsou současně chytří.
Smích v kruhu přátel tak člověku dá víc než depresivní raný Heidegger. Nedá mu víc myšlenek, ale víc radosti. Navíc heideggerovská deprese nikam nevede, točí se v kruhu, takže nakonec je také nezajímavá až banální.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!