1) geny nám nedávají hotové fixní programy k chování, ale spíše tendence k němu
2) geny se neaktivují jen v dětství, ale po celý život - genová exprese je vyvolána momentálními situacemi
3) možné je, že geny nabízí jedinci celý balík potencialit, různých typů jednání, z nichž se aktivují jen ty, které v daném prostředí jsou adaptační - v každém z nás se toho mnoho nerozvine, není totiž důvod nebo to situace neumožňuje
4) co je skutečně dáno geneticky je možné nalézt transkulturními studiemi hledajícími invarianty - neměnné vzorce lidství, stejné ve všech kulturách, avšak musí jít o kultury žijící v pokud možno co nejrůznějších prostředích, protože jinak by za stejnost nemusely odpovídat geny, ale podobná/stejná prostředí (samozřejmě jsou zde ještě nitroděložní vlivy, ale jejich variabilita je nakonec hodně podmíněna variabilitou prostředí, třeba stresujícího, ve kterém matka žije)
5) inteligence, temperament - zde velký vliv genů, u charakteru zas spíš vliv kultury
6) co je však kultura? nelze ji chápat izolovaně od genů, do jisté míry je každá kultura pokračováním genů, jejich přizpůsobením na dané prostředí
7) v kultuře a v kulturním vývoji je však také prvek nahodilosti, kumulované tradicí - ten je však sociálními konstruktivisty nebo Foucaultem přeceňován...geny se v průběhu celého života podílí na našem myšlení, stylu jednání..není to tedy tak, že na začátku by byly geny, které potom kulturní socializace přebije, ale spíše v každém z nás v neustálé interakci probíhá zápas kulturních vlivů s genetickými
8) nebezpečí příliš vypjatého dualismu "vrozené vs. získané", "příroda vs. kultura", "geny vs. výchova" - přičemž je zde spíše kontinuum a interakce než protiklad, navíc obvykle druhé je založeno na prvním, z prvního vyrůstá a je jím neustále zpětnovazebně modelováno, ovlivňováno
9) jistě, kulturní anomalie se po mnoho generací kumulují, což dává vyniknout svérázu té které komunity, tradice, kultury - ale tato tradice se nerealizuje na "tabula rasa" lidech, ale na lidech, kteří jsou neustále zaplavováni hormony, genovými expresemi atd.
10) nelze nikdy přecenit vliv reprodukce, sexuality, dětí (případně rodiny jako jejich prostředku, ale nejen "západní rodiny", ale každé sociální instituce sloužící nakonec DĚTEM) - kultura nekultura, toto zůstává jejím středobodem, ať si Foucault říká o nahodilosti kultur, jejich arbitrárnosti co chce - jsme nakonec taky zvířaty a zůstáváme jimi do smrti - člověk je sociální opice, jistě je díky tomu i opicí KULTURNÍ...
11) nakolik je kultura autonomní, na genech nezávislou sférou? do jisté míry ano - úplně ne...kulturní evoluce je rychlejší než genetická evolcue, kulturní anomálie či mutace (Dawkinsovy memy) taky...společná koevoluce kulturní a genetické evoluce
12) může jít kulturní evoluce proti té genetické a nakolik? jsou zde jasné meze, dané geny - přežití kultury je hlavní z nich...ale neredukoval bych to jen na tuto nejtrasparentnější limitu
13) též je otázkou, co řídí kulturní evoluci...určitě nejen náhoda a racionální vědomí, ale právě taky geny samy - proto nejde kulturní evoluce tolik proti nim...
14) hlavně nechápat geny v nás jako fixní programy, jde o programy zpětnovazebně interakcí s okolím ovlivnitelné, ale zachovávající si hlavní celkový ráz, hlavní tah na bránu, jímž je nakonec co největší pomnožení vlastních genů
15) geny nemají na řetězu kulturu ani naopak - nejsou to totiž dvě až zas tak odlišné věci...geny jsou slepé, takže se nechají často přelstít kulturní mutací (antikoncepce, málo dětí v západních společnostech jako typické příklady)...ale kultura není hegelovský autonomní duch vznášející se nad geny a mimo ně...naopak, je jimi stále živena, korigována, nesena...
16) sociální vědy by měli popisovat nahodilosti tradic, ale neměly by si myslet, že vše v tradici je jen tato nahodilost - zapomínali by na zvíře v nás, které je taky hodně kulturní, má v sobě programy kooperace, až skoro nezištnosti zajišťující mu reputaci, dobré postavení ve skupině
17) evoluční vysvětlení čehokoliv je jistě trochu také módní pohádka - ale to sociální konstruktivismus taky, jsou to ideologie obojí, obě to moc hrotí, vidí jen to svoje a ne to druhé
18) vlastně dodnes nikdo neví, co je důležitější, zda kultura či geny - odhaduje se, že je to tak 50/50, a taky záleží, jak v kterém rysu
19) navrhuji rozlišovat v kulturní evoluci dva vlivy - vliv genetický a vliv nahodilosti (+ ještě třetí vliv, což je samozřejmě vliv specifik daného prostředí, v kterém se kultura vyvíjela, tedy klima, přírodní zdroje, blízkost moře, záplavy úrodných řek, poušť atd.) - naivně totiž mnozí chápou kulturní evoluci zcela autonomně jdoucí samospádem vlastní dynamiky, přičemž kulturní evoluce je neustále korigována genetickými faktory
čtvrtek 31. ledna 2013
středa 30. ledna 2013
Bataille - Erotismus
uvažuje podobně jako já, dobře se mi proto čte, vliv Sada
je to hegelián a bývalý katolík - chce bezprostřední syntetizující intuitivní poznání kontinuity bytí, které nabízí až smrt
bojí se smrti, zároveň ho láká - tato dialektika protikladů a jejich NEÚPLNÉ smiřování - tendence k neúplné smrti
ale zajímavě si myslí, že úzkost/hrůza/děs nám nejen zabraňují něco činit, ale naopak máme touhu to učinit: stud a hrůza staví zákaz, hranice - ale akt jejich překročení (transgrese) je rozkošný - hřích, vina je vlastně rozkošná, posouvá nás dál, boří hradby ega - ale ne úplně (nedojde nikdy až do konce)
jsme diskontinuální individua, toužíme po kontinuitě
erotika, exces, mystika - identifikuji se s mizejícím objektem - mizím, ztrácím půdu pod nohama, jsem vytržen ze sebe sama - podtrhnou se mi aktem násilí (nebo násilné náhody vzbuzující úzkost) nohy, ale nikdy úplně neutonu - balanc na hraně
- ale pořád jen pohyb na hraně - překračování hranice, ale nikdy ne úplné - při zachování individuality (diskontinuity) ji současně maximálně rozrušovat - typicky francouzské: zůstat hegeliány, ale maximálně rozvrácenými...tedy v rámci bazálního řádu co největší chaos - to může být i sociomorfismus, hlásali přece multikulturalismus s jen lehkým integracionismem
slast s neustálého rušení svého já
sex - muž aktivně narušuje ženinu individualitu, pak se s ní promísí
láska je právě zbavení se individuality, ztráta sebe sama, slast z odlehčení tíže ega, z okovů osamění - ale nikdy to není úplné promísení - děje se ze sebelásky, která chce samu sebe nakonec zničit (ale ne úplně)
erotika je tedy vždy násilí, znásilnění, skoro vražda, kdy vytrhávám druhého - je tam děs a zároveň (ba právě proto!) je to slastné
děs je podmínkou, ba příčinou slasti
transgresi vždy spojuje s proviněním - proto proti křesťanství, které provinění odsuzuje, devalvuje na nečisté posvátno nebo dokonce na profánno (v případě sexu), tím podle něj ochuzuje posvátno, které je možné dle něj jen v překračování tabu, zakázaného, zákona
až moc spojuje transgresi hlavně s proviněním (katolicky řečeno: hříchem)
k posvátnu vede řeč, ale vrcholem - nejvyšším napětím - je to už beze slov - ticho - věčný okamžik - totální identita, syntéza v intuici - vědomí už není - docházíme k JEDNOTĚ BYTOSTI - vidíme zas vliv Hegela - složitost světa se redukuje na jednoduchost, prostotu okamžiku slévajícího se s věčnem (změna časovosti)
kritika mništví - USILOVAT o klid je špatné, je to snaha zajistit si život, což je v rozporu k totální lhostejnosti, bez nadějí a obav, totální pasivitě, bez minulosti a budoucnosti, totálního odtržení, totálního sjednocení se světem - toho lze dosáhnout nikoliv kalkulem a řádem, který je ubohým skrblením, chudým žitím, ale vydaností se náhodě, nahodilým excesům lásky, krutosti, násilí, které nás vystavuje úzkosti, hrůze, a tak umožňuje rozkoš, vytržení (Rilke: krása je počátkem hrůzy, který snad ještě snesem...)
vidím v tom masochismus - slast z hrůzy, z postupného sebezničení, z pasivity bezmocného dětského vydanosti se světu - ale je tam i sadův sadismus - touha po svrchovanosti subjektu, která se projevuje v sadismus, agresi, překračování hranic - tedy subjekt aktivně překračuje hranice a tím nakonec ničí sám sebe
Deleuze se raduje z neustáleho přeměňování já, Bataille z jeho postupného zanikání, utichání
sex jako porušení integrity druhého i svojí, násilné vytržení druhého, zničení
ženská krása vybízí k jejímu prznění - dialektika čistoty krásy a animality
trochu banality...aůe zajímavé je romantické a hegelovské vyhrocení protikladů a pak jejich postupné smiřování: strach ze smrti je touhou po ní, hrůza z porušení zákazu je pobídkou k jeho slastnému přerušování, zákaz mi brání v rozvoji a zároveň je jeho umožněním
zajímavě ještě řeší práci - práce (i věda, i filozofie, i básnictví) je založena na zákazu intenzivní slasti, intenzity emoce (freudovský princip reality proti principu slasti, jinde zas spojení temného pudu thanatos s pudem eros) - proto k bezmeznu nelze dojít na půdě filozofie či básnění, slov, diskurzu, jen mimo ně - v tichu
je to hegelián a bývalý katolík - chce bezprostřední syntetizující intuitivní poznání kontinuity bytí, které nabízí až smrt
bojí se smrti, zároveň ho láká - tato dialektika protikladů a jejich NEÚPLNÉ smiřování - tendence k neúplné smrti
ale zajímavě si myslí, že úzkost/hrůza/děs nám nejen zabraňují něco činit, ale naopak máme touhu to učinit: stud a hrůza staví zákaz, hranice - ale akt jejich překročení (transgrese) je rozkošný - hřích, vina je vlastně rozkošná, posouvá nás dál, boří hradby ega - ale ne úplně (nedojde nikdy až do konce)
jsme diskontinuální individua, toužíme po kontinuitě
erotika, exces, mystika - identifikuji se s mizejícím objektem - mizím, ztrácím půdu pod nohama, jsem vytržen ze sebe sama - podtrhnou se mi aktem násilí (nebo násilné náhody vzbuzující úzkost) nohy, ale nikdy úplně neutonu - balanc na hraně
- ale pořád jen pohyb na hraně - překračování hranice, ale nikdy ne úplné - při zachování individuality (diskontinuity) ji současně maximálně rozrušovat - typicky francouzské: zůstat hegeliány, ale maximálně rozvrácenými...tedy v rámci bazálního řádu co největší chaos - to může být i sociomorfismus, hlásali přece multikulturalismus s jen lehkým integracionismem
slast s neustálého rušení svého já
sex - muž aktivně narušuje ženinu individualitu, pak se s ní promísí
láska je právě zbavení se individuality, ztráta sebe sama, slast z odlehčení tíže ega, z okovů osamění - ale nikdy to není úplné promísení - děje se ze sebelásky, která chce samu sebe nakonec zničit (ale ne úplně)
erotika je tedy vždy násilí, znásilnění, skoro vražda, kdy vytrhávám druhého - je tam děs a zároveň (ba právě proto!) je to slastné
děs je podmínkou, ba příčinou slasti
transgresi vždy spojuje s proviněním - proto proti křesťanství, které provinění odsuzuje, devalvuje na nečisté posvátno nebo dokonce na profánno (v případě sexu), tím podle něj ochuzuje posvátno, které je možné dle něj jen v překračování tabu, zakázaného, zákona
až moc spojuje transgresi hlavně s proviněním (katolicky řečeno: hříchem)
k posvátnu vede řeč, ale vrcholem - nejvyšším napětím - je to už beze slov - ticho - věčný okamžik - totální identita, syntéza v intuici - vědomí už není - docházíme k JEDNOTĚ BYTOSTI - vidíme zas vliv Hegela - složitost světa se redukuje na jednoduchost, prostotu okamžiku slévajícího se s věčnem (změna časovosti)
kritika mništví - USILOVAT o klid je špatné, je to snaha zajistit si život, což je v rozporu k totální lhostejnosti, bez nadějí a obav, totální pasivitě, bez minulosti a budoucnosti, totálního odtržení, totálního sjednocení se světem - toho lze dosáhnout nikoliv kalkulem a řádem, který je ubohým skrblením, chudým žitím, ale vydaností se náhodě, nahodilým excesům lásky, krutosti, násilí, které nás vystavuje úzkosti, hrůze, a tak umožňuje rozkoš, vytržení (Rilke: krása je počátkem hrůzy, který snad ještě snesem...)
vidím v tom masochismus - slast z hrůzy, z postupného sebezničení, z pasivity bezmocného dětského vydanosti se světu - ale je tam i sadův sadismus - touha po svrchovanosti subjektu, která se projevuje v sadismus, agresi, překračování hranic - tedy subjekt aktivně překračuje hranice a tím nakonec ničí sám sebe
Deleuze se raduje z neustáleho přeměňování já, Bataille z jeho postupného zanikání, utichání
sex jako porušení integrity druhého i svojí, násilné vytržení druhého, zničení
ženská krása vybízí k jejímu prznění - dialektika čistoty krásy a animality
trochu banality...aůe zajímavé je romantické a hegelovské vyhrocení protikladů a pak jejich postupné smiřování: strach ze smrti je touhou po ní, hrůza z porušení zákazu je pobídkou k jeho slastnému přerušování, zákaz mi brání v rozvoji a zároveň je jeho umožněním
zajímavě ještě řeší práci - práce (i věda, i filozofie, i básnictví) je založena na zákazu intenzivní slasti, intenzity emoce (freudovský princip reality proti principu slasti, jinde zas spojení temného pudu thanatos s pudem eros) - proto k bezmeznu nelze dojít na půdě filozofie či básnění, slov, diskurzu, jen mimo ně - v tichu
Lesu
když po všech slovech zůstane mi cesta
holá, zmrzlá, rovná
lidi tu nejsou vzdělaní, takže nehrajou
jen introvertně přechází kolem beze slov
a kde je mé "já"?
tiše se drolí do prostředí kolem
je chvíli smrkem, chvíli zrezlou lampou
nerozlišíš ho, tiše hraje snové pásmo
ve kterém se jen volně navazuje na předchozí
vrací se, skáče, nedomýšlí, podivně spojuje
místo jasné přímky rozvětvená klenba pocitů v mlze
jdu a každý šutr mě učí
jdu a nejsou tu žádné hranice, jen mosty a potoky, přes který lehce skočím
jdu a nemám žádnou identitu, jen identitu procházení
důležitý je pohyb a jeho řád
a nakonec ani řád ne, rozhodně ne můj řád
myslel jsem, že do sebe pohltím les
a on - naštěstí - absorboval mě
je to tiché a to je to
co mě sem táhne
les nekončí na mé kůži,
ale rostou ve mně smrky
úterý 29. ledna 2013
Fulka - Roland Barthes
zajímavě rozebírá NA VĚTRNÉ HŮRCE - totální identifikace s milovaným bez jeho idealizace - jsem více druhým než sebou, odtud deformace reality, derealizace, nejde ani o vztah, ale o absolutní identitu s druhým, když milovaná zemře, zemřel vlastně i on
Lacan - "miluji v tobě víc než sebe" - něco, co mi chybí - idealizace, projektivní identifikace, "objekt a", trhlinu ve mě ty zaplníš - to je jen iluze, klam
ideologie je stereotypizace, opakování téhož, vzbuzuje pocity viny - proti tomu bojovat fantasmaty, což je denní snění, kdy subjekt není absorbován jako ve snu zcela, ale je tam pluralita, realita je trochu pozměněna
Barthes nenávidí totalizující jeden obraz sebe, své jedno jméno, když je započítán...chce být plurálním subjektem...
realita a autor není za textem, ale vprostřed textu
fragmentarizace textu, těla
vztah těla, touhy, fantasmatu
mluví o tom, že by byla možná reference k pudu, fantasmatu, představivosti, tělu, i když nejde o jednoduché mimesis reality, materiálního světa - rezonuje se s tělem čtenáře, jeho afekty, tělesnými stavy, psychickou realitou, představivostí, fantasmaty (imaginárnem - viz Lacan)
Fulky bych se mohl zeptat: pokud se referuje k realitě psychické, nesouvisí však tato i s realitou materiální? není někdy její mimesí? pokud se referuje k tělu, představivosti, stavům těla, mým afektům - to všechno je TAKY svět, nakonec taky dokonce materiální realita (viz to tělo, i když tělo je taky prožívané tělo a tělo "stokrát jinak", jak Fulka správně píše)
a dále, Barthes může říkat co chce, ale každý čtenář zřejmě ví, že román do jisté míry referuje i k materiální realitě - viz nějaký román: nestalo se to zrovna takhle, ale stalo se něco podobného...jistě, realita románu se liší od té materiální taky tím, že je utkána z jazyka, ale to neznamená, že jazyk do jisté míry - přes své vlastní manýry - realitu materiální nezprostředkovává
Jules Verne - maniak plnosti - vše zaplnit, dát subjektu, autorovi, příběhu jasný tvar (gestalt)
oidipovská snaha penetrovat, dostat se "za", dojít k jádru, překonat vrstvy, epistemofilní teoretický postoj - přehledný, čitelný, srovnaný svět, indiferentní, identitní, viděný z odstupu, stereotypizovaný, mrtvý, strnulý, tautologický, totalizovaný - je to podle něj ideologická interpelace (po vzoru Althussera) - být započítán, jasně identifikován, pojmenován, totalizován - dostaneš jasný tvar, obraz, tvůj život bude mít jasnou biografii/příběh
zatímco Barthes zdůrazňuje trhliny, zlomy, hry, sítě, skoky, překlopení, přesmyky, zpětné pohyby, fragmenty
autor se rozpouští v textu, je to jeden hlas mezi jinými
není jasný původ, zdroj, konec, zápletka - proti dominanci reality, referentu, příběhu
text vytváří jen iluzi realismu, reference, referentu
Fulka je chytrý, vážím si ho, taky hračička, evidentně ho to baví, někdy zbytečně intelektualizuje - vše lze říci jednodušeji - ale Frantíci to dělají ještě více...
proti celku, totalitě, linearitě, jádru, podstatě - hra detailu, kontrastu, zlomu
NÁMITKY:
1) není to pouhá antiteze Hegela?
proti systému anti-systém, proti řádu chaos, proti identitě diference, proti příběhu fragmenty, proti linearitě přeskakování, proti realitě diskurz, proti bezvýznamnému jazyku jen zprostředkovávajícímu swvět jazyk, který svět tvoří, proti důrazu na obsah důraz na formu, z bezvýznamných detailů se stává to hlavní a z hlavního bezvýznamné, proti vážnosti humor, proti tíži lehkost, proti dospělosti dětskost, proti cudnosti pornografie, proti vysokému umění kýč atd...
tedy jen převrácení - nic víc...proti konzervativismus revolta - to je nakonec asi to hlavní: proti identitě subjektu snaha být stále jiným...a proti substancialitě subjektu snaha subjekt rozbít, fragmentarizovat, pluralizovat
2) Hegela se nelze nikdy zbavit - antiteze je nemožná...není to antiteze Hegela, jen jeho neustálé systematicky nesystematické narušováním, vykolejování - takže to dále jsou literární příběhy, které jsou ale různě narušované co do linearity atd...
3) k čemu je to dobré? k poznání totality světa ne...tedy ke hře, rozkoši/slasti?...a taky k parciálnímu poznání důležitých - a dříve přehlížených - detailů, parcialit, singularit a Událostí?...k pochopení kousku, aspektu světa, jistého rozvětvení světa...
4) je v tom kus relativismu, snad agnosticismu - definitivní poznání je nemožné, budeme si tedy hrát a snažit se poznat alespoň něco...a to něco není málo, má - alespoň pro nás LIDI (patrný antropocentrismus, kterého se nechtějí zbavit - a zřejmě si myslí, že to nejde, v tom se liší od přírodní vědy, kterou považují za naivní) - to význam, a veliký...
- fascinace smyslovostí, krásou okamžiku, krásou detailu, detailního kontrastu
- vyžívání ve vlastních psychických stavech, ve vyhrocených emocích, parazitování na emocích druhých v románech, které je neškodné (zbabělost?) a voyaerské
- ujíždění na emocionalitě, na smyslovosti - ale pořád z bezpečí akademické sedačky, kdy čtu ty nejhorší výstřednosti, a přitom spořádaně miluji svoji ženu...obzvláštnění maloměšťácké nudy...
5) celé toto myšlení - i foucault, derrida, deleuze a další - je pořád JEDEN A TEN SAMÝ MODUS myšlení, ono rozrušování hegela, substance, příběhu, linearity, subjektu - rozrušování, které se zmiňovaných nedokáže zbavit, jenom je - stále znova a nudně - oslabuje
pořád dokola ty stejné řeči o pluralitě a ne-identitě, kdy se útočí proti dávno mrtvému protivníkovi
- no, on úplně mrtvý není, přežívá v přírodní vědě a ve stylu myšlení nás všech - jak jsem řekl, bez něho se neobejdeme - ale není potřeba pořád jen opakovat stokrát řečené
- otázkou taky je, zda daný útok je zcela oprávněný - cožpak přírodní věda možná nepoznává něco z totality světa? jediná fyzikální teorie možná vyvrací celého Foucaulta...a možná vůbec ne...
Lacan - "miluji v tobě víc než sebe" - něco, co mi chybí - idealizace, projektivní identifikace, "objekt a", trhlinu ve mě ty zaplníš - to je jen iluze, klam
ideologie je stereotypizace, opakování téhož, vzbuzuje pocity viny - proti tomu bojovat fantasmaty, což je denní snění, kdy subjekt není absorbován jako ve snu zcela, ale je tam pluralita, realita je trochu pozměněna
Barthes nenávidí totalizující jeden obraz sebe, své jedno jméno, když je započítán...chce být plurálním subjektem...
realita a autor není za textem, ale vprostřed textu
fragmentarizace textu, těla
vztah těla, touhy, fantasmatu
mluví o tom, že by byla možná reference k pudu, fantasmatu, představivosti, tělu, i když nejde o jednoduché mimesis reality, materiálního světa - rezonuje se s tělem čtenáře, jeho afekty, tělesnými stavy, psychickou realitou, představivostí, fantasmaty (imaginárnem - viz Lacan)
Fulky bych se mohl zeptat: pokud se referuje k realitě psychické, nesouvisí však tato i s realitou materiální? není někdy její mimesí? pokud se referuje k tělu, představivosti, stavům těla, mým afektům - to všechno je TAKY svět, nakonec taky dokonce materiální realita (viz to tělo, i když tělo je taky prožívané tělo a tělo "stokrát jinak", jak Fulka správně píše)
a dále, Barthes může říkat co chce, ale každý čtenář zřejmě ví, že román do jisté míry referuje i k materiální realitě - viz nějaký román: nestalo se to zrovna takhle, ale stalo se něco podobného...jistě, realita románu se liší od té materiální taky tím, že je utkána z jazyka, ale to neznamená, že jazyk do jisté míry - přes své vlastní manýry - realitu materiální nezprostředkovává
Jules Verne - maniak plnosti - vše zaplnit, dát subjektu, autorovi, příběhu jasný tvar (gestalt)
oidipovská snaha penetrovat, dostat se "za", dojít k jádru, překonat vrstvy, epistemofilní teoretický postoj - přehledný, čitelný, srovnaný svět, indiferentní, identitní, viděný z odstupu, stereotypizovaný, mrtvý, strnulý, tautologický, totalizovaný - je to podle něj ideologická interpelace (po vzoru Althussera) - být započítán, jasně identifikován, pojmenován, totalizován - dostaneš jasný tvar, obraz, tvůj život bude mít jasnou biografii/příběh
zatímco Barthes zdůrazňuje trhliny, zlomy, hry, sítě, skoky, překlopení, přesmyky, zpětné pohyby, fragmenty
autor se rozpouští v textu, je to jeden hlas mezi jinými
není jasný původ, zdroj, konec, zápletka - proti dominanci reality, referentu, příběhu
text vytváří jen iluzi realismu, reference, referentu
Fulka je chytrý, vážím si ho, taky hračička, evidentně ho to baví, někdy zbytečně intelektualizuje - vše lze říci jednodušeji - ale Frantíci to dělají ještě více...
proti celku, totalitě, linearitě, jádru, podstatě - hra detailu, kontrastu, zlomu
NÁMITKY:
1) není to pouhá antiteze Hegela?
proti systému anti-systém, proti řádu chaos, proti identitě diference, proti příběhu fragmenty, proti linearitě přeskakování, proti realitě diskurz, proti bezvýznamnému jazyku jen zprostředkovávajícímu swvět jazyk, který svět tvoří, proti důrazu na obsah důraz na formu, z bezvýznamných detailů se stává to hlavní a z hlavního bezvýznamné, proti vážnosti humor, proti tíži lehkost, proti dospělosti dětskost, proti cudnosti pornografie, proti vysokému umění kýč atd...
tedy jen převrácení - nic víc...proti konzervativismus revolta - to je nakonec asi to hlavní: proti identitě subjektu snaha být stále jiným...a proti substancialitě subjektu snaha subjekt rozbít, fragmentarizovat, pluralizovat
2) Hegela se nelze nikdy zbavit - antiteze je nemožná...není to antiteze Hegela, jen jeho neustálé systematicky nesystematické narušováním, vykolejování - takže to dále jsou literární příběhy, které jsou ale různě narušované co do linearity atd...
3) k čemu je to dobré? k poznání totality světa ne...tedy ke hře, rozkoši/slasti?...a taky k parciálnímu poznání důležitých - a dříve přehlížených - detailů, parcialit, singularit a Událostí?...k pochopení kousku, aspektu světa, jistého rozvětvení světa...
4) je v tom kus relativismu, snad agnosticismu - definitivní poznání je nemožné, budeme si tedy hrát a snažit se poznat alespoň něco...a to něco není málo, má - alespoň pro nás LIDI (patrný antropocentrismus, kterého se nechtějí zbavit - a zřejmě si myslí, že to nejde, v tom se liší od přírodní vědy, kterou považují za naivní) - to význam, a veliký...
- fascinace smyslovostí, krásou okamžiku, krásou detailu, detailního kontrastu
- vyžívání ve vlastních psychických stavech, ve vyhrocených emocích, parazitování na emocích druhých v románech, které je neškodné (zbabělost?) a voyaerské
- ujíždění na emocionalitě, na smyslovosti - ale pořád z bezpečí akademické sedačky, kdy čtu ty nejhorší výstřednosti, a přitom spořádaně miluji svoji ženu...obzvláštnění maloměšťácké nudy...
5) celé toto myšlení - i foucault, derrida, deleuze a další - je pořád JEDEN A TEN SAMÝ MODUS myšlení, ono rozrušování hegela, substance, příběhu, linearity, subjektu - rozrušování, které se zmiňovaných nedokáže zbavit, jenom je - stále znova a nudně - oslabuje
pořád dokola ty stejné řeči o pluralitě a ne-identitě, kdy se útočí proti dávno mrtvému protivníkovi
- no, on úplně mrtvý není, přežívá v přírodní vědě a ve stylu myšlení nás všech - jak jsem řekl, bez něho se neobejdeme - ale není potřeba pořád jen opakovat stokrát řečené
- otázkou taky je, zda daný útok je zcela oprávněný - cožpak přírodní věda možná nepoznává něco z totality světa? jediná fyzikální teorie možná vyvrací celého Foucaulta...a možná vůbec ne...
pondělí 21. ledna 2013
MOSTY K POROZUMĚNÍ - ROZHOVORY S DALAJLÁMOU
dalajlámova forma uznává jakýsi dualismus - jemné vědomí nezávislé na těle, mysl "jasného světla" (s. 191) užívající mozek
vrozený pocit já vs. jen naučené sebeuchopování
vrozený pocit já je správný, jsem týž, ale kontinuálně se měním
já není nezávislé na zbytku, není stabilní, není jednoduché, trvalé, je složené, proměnlivé
vrozené (s. 140) a tedy (asi) oprávněné je pojetí, že jáství je jednou ze složek a zároveň jejich dohlížitelem, jako když vedoucí obchodník je také obchodníkem jako ostatní, ale zároveň je nad nimi
tři úrovně: hrubá, jemná, velmi jemná, vše vychází z velmi jemné - znalosti jsou otisknuty ne do mozku, ale do velmi jemného jasného světla mysli (do samotného já)
obyčejný dualismus, jenomže duch zde má mnoho stupňů a kvalit - ale nakonec je nezávislý na těle
dualismus až vyhrocený: získám-li cizí mozek, stejně to dále budu já (!!!)
dalajláma má podrobné znalosti buddhistické psychologie
ale tato budd. psychologie je brutální scholastika - klasifikace, hierarchizace, distinkce - samá analýza bez syntézy, je pak jasné, že "já" je jen agregát složek, vše stojí nad monistickou "prázdnotou" nebo "jasným světlem" mysli - nikdo neví, co to je
není na tom ani nic příliš originálního, západ zná totéž
Varela mu pořád vytýká možný dualismus - dalajláma sice mluví o proudu vědomí, mysli, jemném těle které je stejné přirozenosti jako hmotné hrubé tělo, je vírem, větrem, energií, proudem atd...a je to vlastně to, co jde do cyklu převtělování
dalajláma přejímá vědecký analytický modus - vše rozštěpit a škatulkovat do systému
moc podnětné to není
vrozený pocit já vs. jen naučené sebeuchopování
vrozený pocit já je správný, jsem týž, ale kontinuálně se měním
já není nezávislé na zbytku, není stabilní, není jednoduché, trvalé, je složené, proměnlivé
vrozené (s. 140) a tedy (asi) oprávněné je pojetí, že jáství je jednou ze složek a zároveň jejich dohlížitelem, jako když vedoucí obchodník je také obchodníkem jako ostatní, ale zároveň je nad nimi
tři úrovně: hrubá, jemná, velmi jemná, vše vychází z velmi jemné - znalosti jsou otisknuty ne do mozku, ale do velmi jemného jasného světla mysli (do samotného já)
obyčejný dualismus, jenomže duch zde má mnoho stupňů a kvalit - ale nakonec je nezávislý na těle
dualismus až vyhrocený: získám-li cizí mozek, stejně to dále budu já (!!!)
dalajláma má podrobné znalosti buddhistické psychologie
ale tato budd. psychologie je brutální scholastika - klasifikace, hierarchizace, distinkce - samá analýza bez syntézy, je pak jasné, že "já" je jen agregát složek, vše stojí nad monistickou "prázdnotou" nebo "jasným světlem" mysli - nikdo neví, co to je
není na tom ani nic příliš originálního, západ zná totéž
Varela mu pořád vytýká možný dualismus - dalajláma sice mluví o proudu vědomí, mysli, jemném těle které je stejné přirozenosti jako hmotné hrubé tělo, je vírem, větrem, energií, proudem atd...a je to vlastně to, co jde do cyklu převtělování
dalajláma přejímá vědecký analytický modus - vše rozštěpit a škatulkovat do systému
moc podnětné to není
sobota 19. ledna 2013
Paul Ricoeur - Filosofie vůle I.
vychází z Husserla (nakonec z Descarta, primát subjektivity ega cogita) a z Heideggera
zdá se být víc husserlovský než pod vlivem M.H.
vlastně probvádí jen fenomenologickou analýzu (jak to prožívám na poli subjektivity)
subjektivní prožitek je pro něj nepřekročitelný - zůstal v Descartově EGO COGITO
zajímavě lokalizuje svobodu. je to svoboda toho, ČEMU VĚNUJI POZORNOST - motivy a různá dobra (cíle, účely) mě nenutí, mohu přesunout pozornost k jinému, s tím souvisí i možnost vlastního životního rozvrhu (vliv Bytí a času), vlastní sebedeterminace
píše rozvlekle, nudně
není hloupý ani omylem
u subjektu začíná i končí, kosmologie mající subjekt jen jako "část" či "přívěšek" je pro něj nemyslitelná
svoboda je sebedeterminace svobody, založena v primárním aktu subjektu
motivy - vnější dobra mě nenutí, jen naklánějí na svou stranu - v podstatě banální klasické řešení
vliv Aristotelův - potence a actus, forma jako cíl, účel, teleologie
křesťanství, úcta k Akvinskému, Boha si metodicky zapovídá, je přece na půdě subjektivity
důležitost viny
odpovědnost, samota ega, objevení jiného obrovský údiv (s. 210 převrat, jakoby ego explodovalo)
aktivní působení na sebe sama (211)
s. 202 motivy si mě naklánějí, nenutí mě
s. 199 - jsme pány svých činů, protože jsme pány své pozornosti
vyjadřuje se občas nudně heideggerovsky (ale bez jeho básnění), občas pateticky, ale ne tak hezky jako M.H. - je tam jen jakýsi paranáboženský patos - s. 396-8: mám charakter, situovanost, musím to přijmout, říct svobodně "ano" nutnosti vlastního charakteru, tím se osvobodím - chtít, aby povahy byly takové, jaké jsou, to je sama milost, jak cituje Alaina, staršího známého francozs. filozofa
mluví o paradoxu (Kierkegaard), dialektických paradoxních přechodech mezi cogito a extenza...
s. 434 - východiskem je vědomí a vůle - pouze ten, kdo vykonává nějakou moc (vůle, vědomí), může rozpoznat její meze (neměnnost charakteru)
- pouze z vědomí lze zjistit "kouzlo skrytého" (nevědomí)
jde od vůle k charakteru, od vědomí k nevědomí, ne jako Freud naopak - ale proč? jasně, vědomí vždy při výzkumu skutečně začíná od sebe samého (aspoň v Descartově a Husserlově paradigmatu), ale to neznamená, že takový má být i směr pravdivé ontologie/kosmologie - tedy CHYBA
s. 423 - motivace vs. příčinnost - fenomenologické univerzum diskurzu zná intencionalitu a motivaci (volní a ne-volní) fyzikalistické pak kauzalitu, nelze harmonizovat, jsou to dva regiony
OK, ale co je to motivace? není to PŘECE JEN příčina - Rocoeur varuje před rizikem zvěcnění subjektu, chápat psychiku analogicky jako fyziku
s. 429 - vykládá Freudův determinismus nevědomí jako alibismus zbavující nás břemene odpovědnosti
s. 430 - vlastně jen postuluje primát vědomí před nevědomím, jistota a evidence "já chci" - hrozba lsti, ale nakonec jistota (Descartes!) vlastní vůle
s. 431 - psychoanalýza je jen hyletikou vědomí - ukazuje, že vše má jednotnou hylé (látku) - tou je jednotná psych. energie (libido), ale až fenomenologie ukáže různé formy (intence) této energie - sex, krása, morálka,...svatost jako cíl
přes veškeré úsilí - a také mě jeho styl občas zaujal, píše nakonec v některých pasážích POUTAVĚ - jsem z knihy nevyčetl nic skutečně podnětného...
ale co je podnětné? data tu nejsou - ale co změna pohledu?
snad lépe upozornil na RIZIKO FREUDISMU - alibistický pád na úroveň zvířete, kdy v bezmoci, sebe-pohrdání se lze oddat orgiím bezuzdna (protože nejsme přece svobodní, takže můžeme cokoliv) - místo sestupu níže on chce vystoupit výše - riziko DEPRESE je v obojím - vidím u něj NÁBĚHY K ZOUFALSTVÍ z toho, že vidí MEZE svobody - ale nakonec to přijímá (jeho pojem SVOLENÍ) a baví ho dialektika svobody a nutnosti
má pravdu v tom, že nevíme, zda subjekt máme chápat analogicky jako mechaniku přírody (a zda tak vůbec chápat přírodu samu)
patří KAUZALITA do subjektu? není to jen zvěcnění-zvnějšnění?
zdá se být víc husserlovský než pod vlivem M.H.
vlastně probvádí jen fenomenologickou analýzu (jak to prožívám na poli subjektivity)
subjektivní prožitek je pro něj nepřekročitelný - zůstal v Descartově EGO COGITO
zajímavě lokalizuje svobodu. je to svoboda toho, ČEMU VĚNUJI POZORNOST - motivy a různá dobra (cíle, účely) mě nenutí, mohu přesunout pozornost k jinému, s tím souvisí i možnost vlastního životního rozvrhu (vliv Bytí a času), vlastní sebedeterminace
píše rozvlekle, nudně
není hloupý ani omylem
u subjektu začíná i končí, kosmologie mající subjekt jen jako "část" či "přívěšek" je pro něj nemyslitelná
svoboda je sebedeterminace svobody, založena v primárním aktu subjektu
motivy - vnější dobra mě nenutí, jen naklánějí na svou stranu - v podstatě banální klasické řešení
vliv Aristotelův - potence a actus, forma jako cíl, účel, teleologie
křesťanství, úcta k Akvinskému, Boha si metodicky zapovídá, je přece na půdě subjektivity
důležitost viny
odpovědnost, samota ega, objevení jiného obrovský údiv (s. 210 převrat, jakoby ego explodovalo)
aktivní působení na sebe sama (211)
s. 202 motivy si mě naklánějí, nenutí mě
s. 199 - jsme pány svých činů, protože jsme pány své pozornosti
vyjadřuje se občas nudně heideggerovsky (ale bez jeho básnění), občas pateticky, ale ne tak hezky jako M.H. - je tam jen jakýsi paranáboženský patos - s. 396-8: mám charakter, situovanost, musím to přijmout, říct svobodně "ano" nutnosti vlastního charakteru, tím se osvobodím - chtít, aby povahy byly takové, jaké jsou, to je sama milost, jak cituje Alaina, staršího známého francozs. filozofa
mluví o paradoxu (Kierkegaard), dialektických paradoxních přechodech mezi cogito a extenza...
s. 434 - východiskem je vědomí a vůle - pouze ten, kdo vykonává nějakou moc (vůle, vědomí), může rozpoznat její meze (neměnnost charakteru)
- pouze z vědomí lze zjistit "kouzlo skrytého" (nevědomí)
jde od vůle k charakteru, od vědomí k nevědomí, ne jako Freud naopak - ale proč? jasně, vědomí vždy při výzkumu skutečně začíná od sebe samého (aspoň v Descartově a Husserlově paradigmatu), ale to neznamená, že takový má být i směr pravdivé ontologie/kosmologie - tedy CHYBA
s. 423 - motivace vs. příčinnost - fenomenologické univerzum diskurzu zná intencionalitu a motivaci (volní a ne-volní) fyzikalistické pak kauzalitu, nelze harmonizovat, jsou to dva regiony
OK, ale co je to motivace? není to PŘECE JEN příčina - Rocoeur varuje před rizikem zvěcnění subjektu, chápat psychiku analogicky jako fyziku
s. 429 - vykládá Freudův determinismus nevědomí jako alibismus zbavující nás břemene odpovědnosti
s. 430 - vlastně jen postuluje primát vědomí před nevědomím, jistota a evidence "já chci" - hrozba lsti, ale nakonec jistota (Descartes!) vlastní vůle
s. 431 - psychoanalýza je jen hyletikou vědomí - ukazuje, že vše má jednotnou hylé (látku) - tou je jednotná psych. energie (libido), ale až fenomenologie ukáže různé formy (intence) této energie - sex, krása, morálka,...svatost jako cíl
přes veškeré úsilí - a také mě jeho styl občas zaujal, píše nakonec v některých pasážích POUTAVĚ - jsem z knihy nevyčetl nic skutečně podnětného...
ale co je podnětné? data tu nejsou - ale co změna pohledu?
snad lépe upozornil na RIZIKO FREUDISMU - alibistický pád na úroveň zvířete, kdy v bezmoci, sebe-pohrdání se lze oddat orgiím bezuzdna (protože nejsme přece svobodní, takže můžeme cokoliv) - místo sestupu níže on chce vystoupit výše - riziko DEPRESE je v obojím - vidím u něj NÁBĚHY K ZOUFALSTVÍ z toho, že vidí MEZE svobody - ale nakonec to přijímá (jeho pojem SVOLENÍ) a baví ho dialektika svobody a nutnosti
má pravdu v tom, že nevíme, zda subjekt máme chápat analogicky jako mechaniku přírody (a zda tak vůbec chápat přírodu samu)
patří KAUZALITA do subjektu? není to jen zvěcnění-zvnějšnění?
Simon Blackburn - Filosofie, VELKÉ OTÁZKY
je to plytké
ale podnět k problému svobody
ani v determinismu nejsme nesvobodný, protože na mě nepůsobí vnější síly, ale já sám, mé ustrojení, i k dyž mnou nezvolené
problém nesvobody v interpretaci Libeta vzniká z dualismu, kde duch ve stroji je strojem zmítán, působí na něj "vnější síly skryté za trůnem ega"
PROBLÉM: kde jsou hranice já?
a) vědomí
b) vědomí + předvědomí
c) mysl se svými kořeny
d) nebo fyzikalisticky mozek, tělo (+ třeba nejbližší sociální kontext či celá kauzální historie těla)
pokud stanovíme hranice já (ať už kamokoliv), objeví se tu vždy vnější síly - tedy kauzalita ZA HRANICÍ já - a problém nesvobody je hned zpět
pokud já ztotožníme s celým světem (Spinoza), problému se zbavíme, výsledek je však kontraintuitivní
ale podnět k problému svobody
ani v determinismu nejsme nesvobodný, protože na mě nepůsobí vnější síly, ale já sám, mé ustrojení, i k dyž mnou nezvolené
problém nesvobody v interpretaci Libeta vzniká z dualismu, kde duch ve stroji je strojem zmítán, působí na něj "vnější síly skryté za trůnem ega"
PROBLÉM: kde jsou hranice já?
a) vědomí
b) vědomí + předvědomí
c) mysl se svými kořeny
d) nebo fyzikalisticky mozek, tělo (+ třeba nejbližší sociální kontext či celá kauzální historie těla)
pokud stanovíme hranice já (ať už kamokoliv), objeví se tu vždy vnější síly - tedy kauzalita ZA HRANICÍ já - a problém nesvobody je hned zpět
pokud já ztotožníme s celým světem (Spinoza), problému se zbavíme, výsledek je však kontraintuitivní
středa 5. prosince 2012
Dennett a Prach duše
Dennett - vícečetné drafty
vědomí není jedno karteziánské divadlo
nevede přesná hranice mezi vědomím a nevědomím
nedojde k definitivní reprezentaci, rozumění - jen série kvazi-rozumění postupně přebírajících kontrolu nad organismem
já je subjekt vyprávění, abstrakce z úrovně intencionálních postojů podobně jako abstrahujeme v hmotném tělese jeho těžiště
já nejdříve vypráví o druhých, pak přenese na sebe - já neoddělitelné od tohoto příběhu
já je zjednodušení, abstrakce, reifikace jisté úrovně zpracování dat a reagování organismu
není zde definitivní jedno vědomí, jedno jeviště, kde by se odehrávala jediná reprezentace světa, ale série pod-jevišť, kvazi-reprezentací (i paralelně jdoucích)
heterofenomenologie - výpovědi subjektu o sobě samém nechápu jako autoritativní, ale jen jako to, co si subjekt sám o sobě myslí
N. Humphrey - PRACH DUŠE
zakoušet vjem s qualii = vytvářet mentální reprezentaci
- není rozdíl mezi "skutečnou" vědomou zkušeností a tím, co si o ní subjekt myslí (jak ji mentálně reprezentuje)
- jedna část mozku vytváří magickou iluzi (karteziánské divadlo, představení) světa pro druhou část mozku, aby ovlivnila její rozhodování
- organismus si začne vytvářet pomocí kopie příkazových signálů k pohybovým reakcím jeho těla "představení" o vlastním chování (odezvě, reakci), čímž si dělá obrázek o vnějším světě (protože jeho chování je reakcí na stimulus z povrchu těla)
- pozoruji své reagování, tím poznávám svět
- dále se odezvy organizmu internalizují do mozku na virtuální odezvy na virtuálním těle (somatických map v mozku)
- vjem je pak mentální reprezentace této internalizované odezvy - qualia jsou pak její zpestření, které motivuje organismus, aby měl rád svět
- vědomí nedává novou schopnost (!), ale povzbuzuje k zájmu, všímavosti, stanovení nových cílů
- roztažený čas přítomného vjemu - vjem jakoby doznívá déle ve vlastním čase, když už je tu současně vjem jiný
- cítím, tedy jsem - necítím-li, nejsem
- já vzniká jedině, když má vjemy
- zakoušející je nemyslitelný bez zkušenosti
- nikoliv já se budím, ale odehrává se buzení - já je výsledek, cíl
- já není věc, ale proces, vztahy, série
- (poznámka: dogma empirismu vzniká ze zvláštní nezpochybnitelnosti fenomenálních vjemů)
- externalizace hodnot je projekce vjemů na objekty
- já se skládá z mnoha komponent - skládačka, mozaika
- já se vytváří pohybem, jako konající, pohybovatel, pohybující se
- akt pohybu stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já, konání konajícího stvrzuje já - "konání já" je moje zkušenost sebe sama v pohybovém aktu - má zkušenost "já" vyjádřená v konání - je to moje zkušenost v mojí pohybové aktivity
- já jako první příčina konání, činů
-T. H. Huxley: duševní stavy jsou uvědomované symboly změn, které se automaticky odehrávají v organismu - POCIT, který nazýváme VŮLI, NENÍ PŘÍČINOU VOLNÍHO AKTU, ale symbolem stavu mozku, který je bezprostřední příčinou tohoto aktu - jsme vědomé automaty
fenomenální vjemy se vymykají z časoprostoru bezrozměrností, soukromostí, izolovaností od zbytku světa
- vjemy, které propůjčují pocit, že jsem zde, vznikají z aktivní odezvy na stimulaci smyslových orgánů
- konající já dává vzniknout základnímu já!
Proust: když jsem procitl, nevěděl jsem, kdo jsem, protože jsem nevěděl, kde jsem - různé fantazijní vjemy pomalu obnovovaly rysy mého já
- to, co cítím, se pomalu mění v to, co říkám
různá podjá získávají prostřednictvím spolupráce společné vědomí - práce na společném projektu - zorganizování částí mysli do jednoho celku
já je, PROTOŽE cítí
- James: co je to za já, které miluje sebeláska? (neosobní afekt sebelásky)
abych mohl mít já, na kterém by mi mohlo záležet, musela mi příroda dát zajímavý obsah, který bych chtěl mít už pro něj samý
- duši si do jisté míry lidé vymysleli (kulturní evoluce)
otázka smyslu života kvůli rysu mysli, která potřebuje ospravedlňovat, mít důvody
- když jde vše hladce, důvody netřeba, když problémy, důvody jako mentální vzpruhy
myslím do budoucna, abych důvody v budoucnosti mě motivovaly
- ale i pochybnosti o tom, že jsou to dobré důvody
- začít myslet znamená začít se užírat!!!
- jsme přirozenými dualisty, extrahujeme s chování těl, i svého, duši, která je na těle nezávislá, je to věc
vědomí není jedno karteziánské divadlo
nevede přesná hranice mezi vědomím a nevědomím
nedojde k definitivní reprezentaci, rozumění - jen série kvazi-rozumění postupně přebírajících kontrolu nad organismem
já je subjekt vyprávění, abstrakce z úrovně intencionálních postojů podobně jako abstrahujeme v hmotném tělese jeho těžiště
já nejdříve vypráví o druhých, pak přenese na sebe - já neoddělitelné od tohoto příběhu
já je zjednodušení, abstrakce, reifikace jisté úrovně zpracování dat a reagování organismu
není zde definitivní jedno vědomí, jedno jeviště, kde by se odehrávala jediná reprezentace světa, ale série pod-jevišť, kvazi-reprezentací (i paralelně jdoucích)
heterofenomenologie - výpovědi subjektu o sobě samém nechápu jako autoritativní, ale jen jako to, co si subjekt sám o sobě myslí
N. Humphrey - PRACH DUŠE
zakoušet vjem s qualii = vytvářet mentální reprezentaci
- není rozdíl mezi "skutečnou" vědomou zkušeností a tím, co si o ní subjekt myslí (jak ji mentálně reprezentuje)
- jedna část mozku vytváří magickou iluzi (karteziánské divadlo, představení) světa pro druhou část mozku, aby ovlivnila její rozhodování
- organismus si začne vytvářet pomocí kopie příkazových signálů k pohybovým reakcím jeho těla "představení" o vlastním chování (odezvě, reakci), čímž si dělá obrázek o vnějším světě (protože jeho chování je reakcí na stimulus z povrchu těla)
- pozoruji své reagování, tím poznávám svět
- dále se odezvy organizmu internalizují do mozku na virtuální odezvy na virtuálním těle (somatických map v mozku)
- vjem je pak mentální reprezentace této internalizované odezvy - qualia jsou pak její zpestření, které motivuje organismus, aby měl rád svět
- vědomí nedává novou schopnost (!), ale povzbuzuje k zájmu, všímavosti, stanovení nových cílů
- roztažený čas přítomného vjemu - vjem jakoby doznívá déle ve vlastním čase, když už je tu současně vjem jiný
- cítím, tedy jsem - necítím-li, nejsem
- já vzniká jedině, když má vjemy
- zakoušející je nemyslitelný bez zkušenosti
- nikoliv já se budím, ale odehrává se buzení - já je výsledek, cíl
- já není věc, ale proces, vztahy, série
- (poznámka: dogma empirismu vzniká ze zvláštní nezpochybnitelnosti fenomenálních vjemů)
- externalizace hodnot je projekce vjemů na objekty
- já se skládá z mnoha komponent - skládačka, mozaika
- já se vytváří pohybem, jako konající, pohybovatel, pohybující se
- akt pohybu stvrzuje rozdíl mezi já a ne-já, konání konajícího stvrzuje já - "konání já" je moje zkušenost sebe sama v pohybovém aktu - má zkušenost "já" vyjádřená v konání - je to moje zkušenost v mojí pohybové aktivity
- já jako první příčina konání, činů
-T. H. Huxley: duševní stavy jsou uvědomované symboly změn, které se automaticky odehrávají v organismu - POCIT, který nazýváme VŮLI, NENÍ PŘÍČINOU VOLNÍHO AKTU, ale symbolem stavu mozku, který je bezprostřední příčinou tohoto aktu - jsme vědomé automaty
fenomenální vjemy se vymykají z časoprostoru bezrozměrností, soukromostí, izolovaností od zbytku světa
- vjemy, které propůjčují pocit, že jsem zde, vznikají z aktivní odezvy na stimulaci smyslových orgánů
- konající já dává vzniknout základnímu já!
Proust: když jsem procitl, nevěděl jsem, kdo jsem, protože jsem nevěděl, kde jsem - různé fantazijní vjemy pomalu obnovovaly rysy mého já
- to, co cítím, se pomalu mění v to, co říkám
různá podjá získávají prostřednictvím spolupráce společné vědomí - práce na společném projektu - zorganizování částí mysli do jednoho celku
já je, PROTOŽE cítí
- James: co je to za já, které miluje sebeláska? (neosobní afekt sebelásky)
abych mohl mít já, na kterém by mi mohlo záležet, musela mi příroda dát zajímavý obsah, který bych chtěl mít už pro něj samý
- duši si do jisté míry lidé vymysleli (kulturní evoluce)
otázka smyslu života kvůli rysu mysli, která potřebuje ospravedlňovat, mít důvody
- když jde vše hladce, důvody netřeba, když problémy, důvody jako mentální vzpruhy
myslím do budoucna, abych důvody v budoucnosti mě motivovaly
- ale i pochybnosti o tom, že jsou to dobré důvody
- začít myslet znamená začít se užírat!!!
- jsme přirozenými dualisty, extrahujeme s chování těl, i svého, duši, která je na těle nezávislá, je to věc
čtvrtek 22. listopadu 2012
stejné a jiné - descombes
pán a rab
Deleuze -
kritérium
1) dle síly ne,
houf slabých porazí silného
2) silný
odvážnější, ale zas ho porazí houf
3) slabý mocně
chce svou slabost - síla zaměřena proti ní samé, popírá sebe
4) afirmace
pán stvrzuje svou
diferenci proti rabovi - má diferenci, ne protiklad
rab se staví do
protikladu k pánovi - má protiklad, ne diferenci
pán: jsem dobrý,
tedy ty jsi zlý (dobro a zlo zde značí zdatnost)
rab: jsi zlý, tedy
já jsem dobrý (dobro a zlo zde značí morální hodnoty)
pán: ano předchází
ne (u raba naopak)
věčný návrat:
progres, vrací se jen vznešené, které afirmovalo svou diferenci (takže se vrací
jako různé), dochází k auto-destrukci záporného, protože to nechce samo sebe,
svou diferenci neguje
problém: u
Deleuzeho pán afirmuje svou diferenci vzhledem k rabovi, takže vychází ze
srovnání s rabem - tím se sám blíží rabovi
u Nietzscheho pán vychází ze své identity: nesrovnává se,
nesoupeří s rabem
A.D. problém: je
mezi pánem a rabem diference nebo protiklad? pán to vidí jako diferenci, rab
jako protiklad
proč následovat
pána? je vznešenější...proč? vznešené vychází ze sebe, z bohatství vlastního
bytí, nízké z žárlivosti, plynoucí z vědomí vlastní nedostačivosti
jenže deleuzeovský
pán afirmuje svou diferenci, ne identitu, tím se stává pánem - čímž ovšem už
nevychází jen z vlastního bytí!
rab ničí sám sebe
- rabství je forma nenávistné sebevraždy, ničící a potlačující sebe i ostatní
(policajtem sebe i druhých, svazuje všechno) - rabství je proti životu
rabství má SLAST v
rezignaci, askezi, sebe-drezůře
ale proč ne? proč
je tento přístup horší?
asi kvůli tvorbě
nového (umělec) + přitakání životu, přijmutí jeho negativních stránek (krutost,
nespravedlnost, chaos), tedy anti-nihilismus + vycházení ze sebe, ne z jiných
(svoboda)
ale co z toho? má
to být lék na nihilismus ve smyslu: nesrovnávej se s druhým, nevymezuj se vůči
němu, prostě radostně přitakej hře diferencí, boji, a žij
ale slast z askeze je taky stimulující, patří do života
je zde moralizování: vylučování askeze na úkor aktivismu
ale slast z askeze je taky stimulující, patří do života
je zde moralizování: vylučování askeze na úkor aktivismu
--
Foucault:
podmínkou možnosti různých vědění (psychiatrie, kriminalistika, psychologie)
jsou instituce (blázinec, vězení), které vytváří moc a realizuje se v nich -
tak souvisí rozum s mocí
nikoliv
psychiatrie objasňuje, že šílenství je nemoc, ale sama je touto tezí založena
rozum má svůj
původ v tom, že se oddělil od ne-rozumu a ten podrobil represi - co je ne-rozum
nelze říci -
dějiny jsou
dějinami smyslu a rozumu, nerozum-absence díla,smyslu,pravdy,jednání jsou však
jejich stínem, předchází je a budou i po nich (nihilismus)
--
Lyotard proti
Deleuzeovi: Deleuze kritizuje raba, deformovanou vůli proti pravé - věří totiž
v autoritu a ctnost KRITIKY, která je sama jen podvodem, demystifikace jen
další mystifikací
čtvrtek 18. října 2012
redukcionismus a non-redukcionismus
Je třeba si vybrat mezi chudou jistotou redukcionismu, kde hrozí, že jsme podstatnou pestrost světa a jeho vyšší jednoty zredukovali na to jediné, co je jisté, a bohatou nejistotou non-redukcionismu, kde se pestrost světa zachovává, ale je nejisté, zda všechny intuitivně nahlédnutelné vyšší celky je skutečně nutné zachovat či by jejich případná redukce byla žádoucí...
analytická metoda a jednoznačnost světa
Analytická metoda předpokládá, že svět je nakonec opakováním a kumulováním jednoznačně definovatelného základního vztahu jednoznačně identifikovatelných jednoduchých jednotek s jednoznačně definovatelnou přirozeností.
Analytická metoda je totiž postupem k cíli: analýza je úplná teprve tehdy, identifikuje-li jednoduché prvky a vztahy mezi nimi, následně pak vše zbývající na ně převede (zredukuje).
Za tohoto nedokázaného předpokladu potom jazyk s jednoznačně definovanými (desambiguovanými) termíny může popsat svět.
Nikdo však neví, zda svět má jen jeden význam, zda ho může popisovat jazyk s jednoznačně určenými významy termínů.
Zdá se spíše naivní představa, že náš omezený jazyk vidí do srdce univerza, které bije podle jeho rytmu a zákonitostí, navíc stejně jednoznačně, jako on sám...
Svět však není tak jednoduchý jako logická analýza ideálního nebo přirozeného jazyka na analytické konferenci. Spíše se zdá, že jeho pestrost a neuchopitelnost, stejně tak i omezenost naší zkušenosti s ním lépe vyjadřují termíny mnohovýznamové. Tedy to, co analytici označují za "vágní žvásty". Jejich přesně artikulované věty se totiž se světem míjejí docela, vytváří však stínový svět logických konstrukcí, kde je vše srozumitelné, clare et distincte, jenomže vůbec ne takové, jaké to skutečně je...
Analytická metoda je totiž postupem k cíli: analýza je úplná teprve tehdy, identifikuje-li jednoduché prvky a vztahy mezi nimi, následně pak vše zbývající na ně převede (zredukuje).
Za tohoto nedokázaného předpokladu potom jazyk s jednoznačně definovanými (desambiguovanými) termíny může popsat svět.
Nikdo však neví, zda svět má jen jeden význam, zda ho může popisovat jazyk s jednoznačně určenými významy termínů.
Zdá se spíše naivní představa, že náš omezený jazyk vidí do srdce univerza, které bije podle jeho rytmu a zákonitostí, navíc stejně jednoznačně, jako on sám...
Svět však není tak jednoduchý jako logická analýza ideálního nebo přirozeného jazyka na analytické konferenci. Spíše se zdá, že jeho pestrost a neuchopitelnost, stejně tak i omezenost naší zkušenosti s ním lépe vyjadřují termíny mnohovýznamové. Tedy to, co analytici označují za "vágní žvásty". Jejich přesně artikulované věty se totiž se světem míjejí docela, vytváří však stínový svět logických konstrukcí, kde je vše srozumitelné, clare et distincte, jenomže vůbec ne takové, jaké to skutečně je...
Dawkinsův argument: kritika
Dawkinsův argument má několik
zásadně slabých míst.
Jeho rekonstrukce od Pichy:
- Svět je složitý.
- Pokud by byl složitý svět stvořen podle plánu, stvořitel by musel být přinejmenším stejně složitý.
- Čím je objekt složitější, tím menší je pravděpodobnost jeho existence.
- Pravděpodobnost existence nesmírně složitého boha je velmi nízká.
- Tudíž bůh velmi pravděpodobně neexistuje.
Avšak svět sám je extrémně složitý, tedy podle této logiky by velmi pravděpodobně neexistoval. On však, jak všichni víme, přesto existuje.
Lze tedy Dawkinsovi namítat:
Bůh je dle této argumentace (minimálně) stejně nepravděpodobný jako svět, Dawkins se nás snaží přesvědčit, ať v Boha nevěříme, protože je tedy velmi nepravděpodobný. Já můžu odpovědět: to s tou nepravděpodobností si před chvílí říkal i o světě, Dawkinsi, a stejně je! Nechceš tedy přehodnotit to, zda jsi pravděpodobnost existence Boha odhadl správně?!
Lze však argumentovat ještě sofistikovaněji:
zamysleme se, odkud Dawkins svůj odhad pravděpodobnosti existence boha/světa bere. Z pravděpodobnosti existence složitých objektů ve světě: lidské oko, mozek, galaxie. Zde platí zásada: čím složitější, tím mimořádnější. Otázkou však je, zda tato zásada platí pro svět sám. Odkud víme, že se touto logikou řídí i vzniky světů? Známe jen jeden svět (ten náš), nevíme tedy, s jakou pravděpodobností by existovaly obdobné světy. Výpočet pravděpodobnosti z (existence) jediného případu je totiž nelegitimní.
Důležité je říci, že zásada "čím složitější, tím mimořádnější" je vyvozena ze "skladebnicové" povahy našeho světa, nesmí však být extrapolována na pravděpodobnost vzniku světa samotného. Je možné říci, že velmi složitý objekt ve světě pravděpodobně existovat nebude, protože to plyne ze skladebnicové povahy světa, ale aplikace zásady na svět sám či na světy jiné či na Boha není legitimní.
K legitimní extrapolaci zásady bychom museli znát vlastnosti meta-vesmírné "zárodečné půdy", ze které se případně zrodil náš svět nebo světy jiné. Podléhá i ona skladebnicové zásadě nebo ne? Pokud má jiné vlastnosti než náš svět, naše zásada v ní neplatí.
Víme, že náš svět je jako lego: z mnohem většího počtu jednodušších prvků, které jsou dány předem a na které lze vše zase rozštěpit, obtížně stavím menší počet složitějších objektů. Je myslitelné, že ona "zárodečná půda" může fungovat naopak: přirozeně je strukturována do extrémně složitých objektů, odštěpení jednodušší části je něco mimořádného. Zde by existence komplexního Boha byla přirozená, zato existence izolovaného elektronu by byla zázrakem.
Tedy, z pravděpodobnosti vzniku složitého jevu v tomto světu nelze vyvozovat pravděpodobnost vzniku světa samého a ani pravděpodobnost Boha, protože Bůh ani vznik světa samotného nejsou jevy tohoto světa a nepodléhají tak jeho zákonům, tedy ani zásadě vyjádřené bodem 3 výše zmíněné Dawkinsovy argumentace.
Důležité je říci, že zásada "čím složitější, tím mimořádnější" je vyvozena ze "skladebnicové" povahy našeho světa, nesmí však být extrapolována na pravděpodobnost vzniku světa samotného. Je možné říci, že velmi složitý objekt ve světě pravděpodobně existovat nebude, protože to plyne ze skladebnicové povahy světa, ale aplikace zásady na svět sám či na světy jiné či na Boha není legitimní.
K legitimní extrapolaci zásady bychom museli znát vlastnosti meta-vesmírné "zárodečné půdy", ze které se případně zrodil náš svět nebo světy jiné. Podléhá i ona skladebnicové zásadě nebo ne? Pokud má jiné vlastnosti než náš svět, naše zásada v ní neplatí.
Víme, že náš svět je jako lego: z mnohem většího počtu jednodušších prvků, které jsou dány předem a na které lze vše zase rozštěpit, obtížně stavím menší počet složitějších objektů. Je myslitelné, že ona "zárodečná půda" může fungovat naopak: přirozeně je strukturována do extrémně složitých objektů, odštěpení jednodušší části je něco mimořádného. Zde by existence komplexního Boha byla přirozená, zato existence izolovaného elektronu by byla zázrakem.
Tedy, z pravděpodobnosti vzniku složitého jevu v tomto světu nelze vyvozovat pravděpodobnost vzniku světa samého a ani pravděpodobnost Boha, protože Bůh ani vznik světa samotného nejsou jevy tohoto světa a nepodléhají tak jeho zákonům, tedy ani zásadě vyjádřené bodem 3 výše zmíněné Dawkinsovy argumentace.
Samozřejmě, že celá argumentace předpokládá atomistický skladebnicový LEGO-model světa, což požaduje analytická metoda současného empirismu. Jinde jsem psal, že tento požadavek je nedokázaným a současně nutným předpokladem užití této metody. Zde se kritiky tohoto předpokladu zdržuji.
Analýza analytické metody
Analytická metoda předpokládá, že svět (text či jiný celek) je dělitelný na části. Tento předpoklad je nedokázaný.
Dále předpokládá, že dělení nakonec někde končí: u dále nedělitelných, jednoduchých jednotek. Nedokázáno.
Dále, že vyšší jednoty jsou nepodstatné. Neodkázáno.
Dále, že podstatou světa (textu, libovolného celku) jsou právě vztahy mezi jednoduchými prvky. Nedokázáno.
Dále, že celky neexistují, existují jen propojené jednoduché prvky. Nedokázáno.
Dále, že silná emergence neexistuje, nárůst kvantity nevede v novou kvalitu, vše je jen opakováním stejných základních interakcí jednoduchých prvků. Nedokázáno.
Dále, že v jednoduchých prvcích je ukryta substance světa či textu, všechny jeho zákony a vlastnosti. Nedokázáno.
Dále, že kauzalita (či jakýkoliv jiný vztah a interakce) existuje nakonec jen mezi jednoduchými prvky, nikoliv mezi složenějšími a jednoduššími prvky, už vůbec ne mezi celkem a jeho částí, tedy neumožňuje myslet sebeorganizaci a sebevývoj systému. Nedokázáno.
Dále, že svět či text má jenom jeden jasně artikulovatelný význam či zákon, který je tvořen výsledkem analýzy. Tento význam či zákon je dán vztahem jednoduchých prvků a je definitivní (protože údajně analýza nemůže postupovat dál: narazila na údajně dále nedělitelné jednoduché prvky). Nedokázáno.
Dále, že pravda, smysl, význam a zákon světa či textu se nachází v hloubce, u základu, po odstranění (redukci) složitějších jednot, složitějších vztahů, plurality různých kvalit a modalit, vln a pohybů světa či textu jako celku. Nedokázáno.
Analýza předpokládá, že svět/text má podobu lega: jednoduché prvky určují všechny možné jejich vzájemné kombinace, vztahy a agregáty z nich. Nedokázáno.
Analytik v toto musí věřit, chce-li věřit v účinnost své metody.
Analýza je mnohým z nás přirozená: často soudím, že smysl věci pochopím, když si ji rozparceluji na jednodušší části a pak hledám vztahy mezi nimi. Jenomže bych analýze neměl propadnout, měl bych se vždy znovu vracet k celku, abych něco důležitého nezredukoval, hrubozrnnou analýzou neodstranil.
Celky nejsou agregáty, analýza není definitivní, ale jen pomocnou metodou k pochopení celku.
Dále předpokládá, že dělení nakonec někde končí: u dále nedělitelných, jednoduchých jednotek. Nedokázáno.
Dále, že vyšší jednoty jsou nepodstatné. Neodkázáno.
Dále, že podstatou světa (textu, libovolného celku) jsou právě vztahy mezi jednoduchými prvky. Nedokázáno.
Dále, že celky neexistují, existují jen propojené jednoduché prvky. Nedokázáno.
Dále, že silná emergence neexistuje, nárůst kvantity nevede v novou kvalitu, vše je jen opakováním stejných základních interakcí jednoduchých prvků. Nedokázáno.
Dále, že v jednoduchých prvcích je ukryta substance světa či textu, všechny jeho zákony a vlastnosti. Nedokázáno.
Dále, že kauzalita (či jakýkoliv jiný vztah a interakce) existuje nakonec jen mezi jednoduchými prvky, nikoliv mezi složenějšími a jednoduššími prvky, už vůbec ne mezi celkem a jeho částí, tedy neumožňuje myslet sebeorganizaci a sebevývoj systému. Nedokázáno.
Dále, že svět či text má jenom jeden jasně artikulovatelný význam či zákon, který je tvořen výsledkem analýzy. Tento význam či zákon je dán vztahem jednoduchých prvků a je definitivní (protože údajně analýza nemůže postupovat dál: narazila na údajně dále nedělitelné jednoduché prvky). Nedokázáno.
Dále, že pravda, smysl, význam a zákon světa či textu se nachází v hloubce, u základu, po odstranění (redukci) složitějších jednot, složitějších vztahů, plurality různých kvalit a modalit, vln a pohybů světa či textu jako celku. Nedokázáno.
Analýza předpokládá, že svět/text má podobu lega: jednoduché prvky určují všechny možné jejich vzájemné kombinace, vztahy a agregáty z nich. Nedokázáno.
Analytik v toto musí věřit, chce-li věřit v účinnost své metody.
Analýza je mnohým z nás přirozená: často soudím, že smysl věci pochopím, když si ji rozparceluji na jednodušší části a pak hledám vztahy mezi nimi. Jenomže bych analýze neměl propadnout, měl bych se vždy znovu vracet k celku, abych něco důležitého nezredukoval, hrubozrnnou analýzou neodstranil.
Celky nejsou agregáty, analýza není definitivní, ale jen pomocnou metodou k pochopení celku.
Analytická filozofie a jazyk (a případ Heidegger)
Analytická filozofie si myslí, že jazyk je pro lidské poznání klíčový - že jsme do značné míry "vězni jazyka". Jistě, empirističtí analytikové považují za vstupní prvek "smyslová data", která jsou dále ale převáděna na "propozice", tedy na významy vět.
Je třeba nahlédnout, že mnoho z lidské zkušenosti není přesně do jazyka převoditelné. To však analytikové nevidí: co nelze říci jasně, to podle nich ani neexistuje.
To se ukazuje třeba na jejich chápání Heideggera. Analyzují významy jeho vět, avšak to není to, co chtěl Heidegger sdělit: významy jeho vět ve skutečnosti jen odkazují (ukazují, jako šipky směrují) k jazykově přesně nevyjádřitelné realitě, která však také existuje, byť není jazykem zprostředkovatelná jasně, ale jen pomocí věc obkružujících metafor, poukazů, analogií ap.
Není se potom čemu divit, když analytikové Heideggera zesměšňují - nepochopili ho totiž. Nechce říci to, co doslova říká (jak předpokládají), ale tím, co doslova říká, jen poukazuje k tomu, co se doslova říci nedá.
Analytikové u Heideggera dále zesměšňují jeho údajně patetický styl psaní, sugestibilitu, manipulativnost, emotivnost textu. Jsou však jisté skutečnosti, které nelze chápat, jsme-li naladěni "chladně racionálně", ale skrze určitou náladu či naladěnost se můžeme teprve mnohému ze světa otevřít, mít s tím zkušenost, zakusit to.
Analytik to všechno převede do vět, které považuje za triviální, nesmyslné nebo kontradiktorické. Nerozumí, že údajná banalita získá svůj význam až tehdy, když ji prožijeme, údajný nesmysl nelze bez jisté naladěnosti vůbec pochopit a údajná kontradikce se jen pokouší vyjádřit to, co přímo v jazyce vyjádřit nelze.
Problematický je také analytický přístup k textu. Filozofický text totiž není pouhým agregátem vět, úsudků či argumentů (i když ty v něm tvoří nepostradatelnou složku), ale také určitým celkem, sítí.
Každý autor chápe významy běžně ve filozofii používaných termínů jinak, je tedy třeba z kontextu textu pochopit právě jeho pojetí. Analytik obvykle jen mechanicky vezme termíny a dá jim obvyklý (nikoliv autorův) význam.
Také argumenty se obvykle v textu nevyskytují izolovaně, ale autor je vyslovuje v průběhu toho, jak se text dál a dál rozvíjí. Analytik, pokud neanalyzuje vysloveně mechanicky větu po větě, argument po argumentu, zohledňuje maximálně kontext kapitoly, nikoliv kontext celého textu. To mu totiž jeho metoda, která potřebuje pracovat jen s malými jednotkami, ani neumožňuje. Analytik analýzou text štěpí a krájí, nerespektuje jeho vyšší jednoty a jednotky s odůvodněním, že nejsou údajně podstatné.
Analytik předpokládá, že text je nakonec jen propojením jednoduchých prvků (propozic, úsudků a vztahů mezi úsudky), čímž mu mnoho vrstev textu (a vztahů mezi nimi) uniká.
Jiný přístup k textu by spočíval v sledování toho, jak se text postupně rozvíjí, proměňuje, kam směřuje a odkud, z jakých autorských pohnutek pramení, kam chce autor čtenáře vést, jak text se čtenářem interaguje, jakou zkušenost s ním čtenář získává. Tento jiný přístup by sledoval proměny textu jako proměny vodního toku, který kontinuálně i s některými přetržkami vede od pramene až k svému ústí (od prologu k epilogu).
Jiný přístup k textu se pokouší zachytit jeho bohatost a košatost, nehledá v textu neexistující základní a dále nedělitelné jednotky jako analytik, ale pracuje s mnoha různými jednotami textu, které nechce redukovat, ale spíš pochopit. Nejde mu o "hloubkový ponor" k atomům textu: ví, že neexistují. Neredukuje, snaží se rozumět.
Filozofický text není agregátem úsudků a ani jejich posloupností či sítí. Kdo si toto myslí, nefilozofuje, jen počítá.
Je třeba nahlédnout, že mnoho z lidské zkušenosti není přesně do jazyka převoditelné. To však analytikové nevidí: co nelze říci jasně, to podle nich ani neexistuje.
To se ukazuje třeba na jejich chápání Heideggera. Analyzují významy jeho vět, avšak to není to, co chtěl Heidegger sdělit: významy jeho vět ve skutečnosti jen odkazují (ukazují, jako šipky směrují) k jazykově přesně nevyjádřitelné realitě, která však také existuje, byť není jazykem zprostředkovatelná jasně, ale jen pomocí věc obkružujících metafor, poukazů, analogií ap.
Není se potom čemu divit, když analytikové Heideggera zesměšňují - nepochopili ho totiž. Nechce říci to, co doslova říká (jak předpokládají), ale tím, co doslova říká, jen poukazuje k tomu, co se doslova říci nedá.
Analytikové u Heideggera dále zesměšňují jeho údajně patetický styl psaní, sugestibilitu, manipulativnost, emotivnost textu. Jsou však jisté skutečnosti, které nelze chápat, jsme-li naladěni "chladně racionálně", ale skrze určitou náladu či naladěnost se můžeme teprve mnohému ze světa otevřít, mít s tím zkušenost, zakusit to.
Analytik to všechno převede do vět, které považuje za triviální, nesmyslné nebo kontradiktorické. Nerozumí, že údajná banalita získá svůj význam až tehdy, když ji prožijeme, údajný nesmysl nelze bez jisté naladěnosti vůbec pochopit a údajná kontradikce se jen pokouší vyjádřit to, co přímo v jazyce vyjádřit nelze.
Problematický je také analytický přístup k textu. Filozofický text totiž není pouhým agregátem vět, úsudků či argumentů (i když ty v něm tvoří nepostradatelnou složku), ale také určitým celkem, sítí.
Každý autor chápe významy běžně ve filozofii používaných termínů jinak, je tedy třeba z kontextu textu pochopit právě jeho pojetí. Analytik obvykle jen mechanicky vezme termíny a dá jim obvyklý (nikoliv autorův) význam.
Také argumenty se obvykle v textu nevyskytují izolovaně, ale autor je vyslovuje v průběhu toho, jak se text dál a dál rozvíjí. Analytik, pokud neanalyzuje vysloveně mechanicky větu po větě, argument po argumentu, zohledňuje maximálně kontext kapitoly, nikoliv kontext celého textu. To mu totiž jeho metoda, která potřebuje pracovat jen s malými jednotkami, ani neumožňuje. Analytik analýzou text štěpí a krájí, nerespektuje jeho vyšší jednoty a jednotky s odůvodněním, že nejsou údajně podstatné.
Analytik předpokládá, že text je nakonec jen propojením jednoduchých prvků (propozic, úsudků a vztahů mezi úsudky), čímž mu mnoho vrstev textu (a vztahů mezi nimi) uniká.
Jiný přístup k textu by spočíval v sledování toho, jak se text postupně rozvíjí, proměňuje, kam směřuje a odkud, z jakých autorských pohnutek pramení, kam chce autor čtenáře vést, jak text se čtenářem interaguje, jakou zkušenost s ním čtenář získává. Tento jiný přístup by sledoval proměny textu jako proměny vodního toku, který kontinuálně i s některými přetržkami vede od pramene až k svému ústí (od prologu k epilogu).
Jiný přístup k textu se pokouší zachytit jeho bohatost a košatost, nehledá v textu neexistující základní a dále nedělitelné jednotky jako analytik, ale pracuje s mnoha různými jednotami textu, které nechce redukovat, ale spíš pochopit. Nejde mu o "hloubkový ponor" k atomům textu: ví, že neexistují. Neredukuje, snaží se rozumět.
Filozofický text není agregátem úsudků a ani jejich posloupností či sítí. Kdo si toto myslí, nefilozofuje, jen počítá.
Diskurz současné analytické filozofie
Empirický diskurz současné analytické filozofie je stejně metafyzický jako třeba neoscholastika. Tvrdí, že velmi pravděpodobně existuje jen to, s čím máme sdílenou zkušenost, což je nedokázaný postulát. Nezohledňuje to, že naše sdílená zkušenost je omezená. A už vůbec nevidí, že kromě sdílené empirické zkušenosti (což je vlastně jen to, co komunita vědeckých autorit dané doby za "sdílenou empirickou zkušenost" prohlásí, čímž současně degraduje ostatní zkušenosti na "soukromé", "pouhé pocity", "nevědecké") je zde i zkušenost náboženská, morální či umělecká.
Komplexní zkušenost např. posvátna, krásy či dobra je v rámci této metafyziky odvysvětlena jako "pocit", "emoce", "biochemická reakce mozku", "evoluční adaptace" nebo "by-produkt". V rámci naturalistovy optiky vše sedí: jde o to, že toto vysvětlení však není jediným možným a/nebo není vysvětlením úplným.
Naturalismus je možná jen dalším ideologickým konstruktem, který se vydává za přirozený (ne-ideologický) způsob poznávání světa. Ospravedlňuje se zejména dvěma způsoby:
A) svou metodou, která je formulována přesněji a dává přesnější výstupy než třeba metoda hermeneutiky. Navíc těch výstupních dat je víc, také přichází s přesnějšími predikcemi.
B) větším kontaktem s "empirií", "jevy", "smyslovými daty", "fakty".
Tvrdím, že ani jedno z toho ve skutečnosti nezaručuje, že svět poznává pravdivěji než jiné metody a metafyziky/ideologie z nich vzešlé.
Proč?
ad A): Ano, vše uvedené je pravdou. Ale daní za přesnost, empirickou komplexitu a hloubku je redukce reality jen na ty komponenty, které lze zpracovávat právě takto. Komplexní zakoušení uměleckého díla a intenzivně vnímaná zkušenost s krásou a nebo zkušenost se zlým činem a realitou zla v rámci rozsáhlé sítě lidských vztahů, postojů, jednání, hodnot, idejí jsou touto metodologickou sítí nezachytitelné, proto odvysvětlené a redukované.
Kořenem této metody je nakonec analytický způsob vidění světa, který vede nutně k atomistické metafyzice. Je to pouhá víra, že svět (i lidský svět) lze rozložit na jednoduché komponenty a vztahy mezi nimi. Je přitom minimálně stejně pravděpodobné, že svět je celek, spíše nerozdělitelná síť než pyramida, není tedy složen z jednodušších částí. Je přitom jasné, že budu-li celek "analyzovat", jednodušší části vyrobím, protože mi z analýzy nutně vyplynou. Tato nutnost je však produktem mé metody, nikoliv světa samotného.
Věda jistě poskytuje přesnější predikce, avšak za cenu redukce reality. Z reality jsou získávány ty komponenty, které vedou k přesným predikcím, vždyť predikce je hlavním cílem i kritériem pravdivosti teorií. Je však možné, že k přesným predikcím (míním tu míru přesnosti, kterou jsme schopni sami naměřit: jistě nejde o přesnost absolutní) není třeba znát svět ani pravdivě, ani úplně. odkud bereme tu jistotu, že vše, co ve světě je, bude nějak zachyceno prediktivní silou teorie? Mnohé elementy světa nemusí být predikcí zachyceny, protože ji nebudou ovlivňovat.
ad B)
Zde to pravda není. Analytická metoda svět drobí na "fakta" a "smyslová data". Svět, se kterým však všichni máme "sdílenou zkušenost", takto rozdrobený není. Fenomenologie tak nakonec může být více empirickou (zkušenosti se přidržující) než je věda samotná.
Komplexní zkušenost např. posvátna, krásy či dobra je v rámci této metafyziky odvysvětlena jako "pocit", "emoce", "biochemická reakce mozku", "evoluční adaptace" nebo "by-produkt". V rámci naturalistovy optiky vše sedí: jde o to, že toto vysvětlení však není jediným možným a/nebo není vysvětlením úplným.
Naturalismus je možná jen dalším ideologickým konstruktem, který se vydává za přirozený (ne-ideologický) způsob poznávání světa. Ospravedlňuje se zejména dvěma způsoby:
A) svou metodou, která je formulována přesněji a dává přesnější výstupy než třeba metoda hermeneutiky. Navíc těch výstupních dat je víc, také přichází s přesnějšími predikcemi.
B) větším kontaktem s "empirií", "jevy", "smyslovými daty", "fakty".
Tvrdím, že ani jedno z toho ve skutečnosti nezaručuje, že svět poznává pravdivěji než jiné metody a metafyziky/ideologie z nich vzešlé.
Proč?
ad A): Ano, vše uvedené je pravdou. Ale daní za přesnost, empirickou komplexitu a hloubku je redukce reality jen na ty komponenty, které lze zpracovávat právě takto. Komplexní zakoušení uměleckého díla a intenzivně vnímaná zkušenost s krásou a nebo zkušenost se zlým činem a realitou zla v rámci rozsáhlé sítě lidských vztahů, postojů, jednání, hodnot, idejí jsou touto metodologickou sítí nezachytitelné, proto odvysvětlené a redukované.
Kořenem této metody je nakonec analytický způsob vidění světa, který vede nutně k atomistické metafyzice. Je to pouhá víra, že svět (i lidský svět) lze rozložit na jednoduché komponenty a vztahy mezi nimi. Je přitom minimálně stejně pravděpodobné, že svět je celek, spíše nerozdělitelná síť než pyramida, není tedy složen z jednodušších částí. Je přitom jasné, že budu-li celek "analyzovat", jednodušší části vyrobím, protože mi z analýzy nutně vyplynou. Tato nutnost je však produktem mé metody, nikoliv světa samotného.
Věda jistě poskytuje přesnější predikce, avšak za cenu redukce reality. Z reality jsou získávány ty komponenty, které vedou k přesným predikcím, vždyť predikce je hlavním cílem i kritériem pravdivosti teorií. Je však možné, že k přesným predikcím (míním tu míru přesnosti, kterou jsme schopni sami naměřit: jistě nejde o přesnost absolutní) není třeba znát svět ani pravdivě, ani úplně. odkud bereme tu jistotu, že vše, co ve světě je, bude nějak zachyceno prediktivní silou teorie? Mnohé elementy světa nemusí být predikcí zachyceny, protože ji nebudou ovlivňovat.
ad B)
Zde to pravda není. Analytická metoda svět drobí na "fakta" a "smyslová data". Svět, se kterým však všichni máme "sdílenou zkušenost", takto rozdrobený není. Fenomenologie tak nakonec může být více empirickou (zkušenosti se přidržující) než je věda samotná.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)