místo univerzalismu imperialistického, maskujícího partikulární zájmy za jen údajný univerzalismus, Barša a jiní hájí pluralistický univerzalismus
namítám:
1) i zde je partikulární hodnota naší kultury (např. tolerance) vydávána za hodnotu univerzální, vše-lidskou, přirozenou, žádoucí všude a vždy
2) jiným kulturám je v tomto rámci ne-tolerantně vnucována tolerance: předěláme vás tak, abyste už sami nikoho nechtěli předělávat...což je sebevyvracející se, kontradiktorické působení
buď budeme tolerantní maximálně - a pak budeme tolerovat i ne-toleranci...nebo budeme k netoleranci netolerantní
problém je, že tento Baršův univerzalismus je v podstatě voltairovským/osvícenským sekularistickým ateismem podporujícím nová sociální hnutí, občanskou společnost, zčásti sociální stát, model sekularizovaného občanství, západní ideu lidských práv a svobod...tedy nakonec by toho vnucoval náboženským univerzalistickým/tradičním kulturám dost...
např. obhajoba práv gayů samozřejmě nám osvícencům přijde přirozená...ovšem z pohledu nějakého náboženského univerzalismu (katolíci, islám) je nepřijatelná, protože věří v to, že Bůh tento vztah považuje za hříšný
ono je snadné být tolerantní, když spolu s Baršou nevěřím na jiného hodnoty, než jsou tolerance, solidarita a ateistický humanismus, ale co když věřím v monoteistického Boha, který jasně stanovuje některé věci jako zlé?
zdá se, že Baršův model je zase jen etnocentrický imperialistický univerzalismus západního střihu, považující vlastní partikulární hodnoty za univerzální...jen se zbavil těch hodnot, které jasně sledovaly jen západní zájmy, zejména ekonomického a politického útlaku, ničení jiných kultur, umění...
dnešní osvícenci si myslí, že pokud nebudou jiné kultury politicko/ekonomicko/kulturně utlačovat, již imperialistické nejsou...problém je v tom, že chápou kulturní formy a umění jiných etnik již západním pohledem, vidí tedy v umění cosi sekularizovaného, odděleného od náboženství...pokud tedy budou respektovat arabské umění, ale nikoliv primát Alláha, kvůli němuž se toto umění nakonec realizuje, nepochopí smysl daného umění a vlastně ho dehonestují...
tolerovat jiné hodnoty...tato tolerance nakonec stojí na předpokladu, že žádné hodnoty nejsou obecně závazné, tedy na relativismu
ony jsou také různé druhy tolerance...jako např. tradiční katolík jistě mohu tolerovat gay sex v tom smyslu, že gayům neuříznu hlavu, ale asi ne v tom smyslu, že si uctivě a s porozuměním vyslechnu jejich zážitky...to bych se zpronevěřil svému vyznání
za požadavkem tolerance je nakonec pacifismus, snaha vykořenit násilí...takže zde by s Baršou jistě jím oblíbený Nietzsche nesouhlasil, jelikož pro Nietzscheho je násilí prostředkem růstu života, ba životem samým, jen v něm a na něm se radostně stupňuje vůle k moci
jsme tolerantní, protože jsme pacifisté, protože nám naše vlastní hodnoty nestojí za to, abychom šli kvůli nim do války...ale mnozí cítí jinak, proč hůře než my?!
proč má pacifismus větší hodnotu?
prostě jen zase prosazujeme vlastní životní formu..sdílím Baršovy hodnoty, protože jsem byl vychován ve stejném kulturním okruhu, ale neprohlašuji je jako on za univerzální
...mohlo by se zde ještě naturalisticky (ale to by spíše konstruktivisticky laděný Barša neudělal) apelovat na lidskou přirozenost: každý chce klid, bezpečí, ne-násilí, lásku...stejně naturalisticky (a Nietzsche, ještě spíše H. Spencer to i dělali) by se však mohlo namítnout, že člověk chce i moc, boj, konflikt, boj za vlastní přesvědčení...
neměl nakonec Nietzsche pravdu a není Barša sám (a také já, a také Nietzsche samotný) produktem unavené Evropy, která chce klid, vyhasl v ní život, odmítá jako všichni slabí válku a konflikt? nám křehkým intelektuálům a manináčkům přijde daný pacifistický styl jako samozřejmý, ale máme ho proto s Baršou považovat za univerzálně platný nebo za něco, co má být univerzálně prosazováno?
slabí evropští muži přijali mnohé ženské hodnoty, Evropa se feminizovala, a to je - chtěl by zženštilý intelektuál dodat - jistě dobře: namísto agrese péče, namísto války v cizích krajích bezpečí u maminky, místo boje jen klidné kutilství, psaní si článečků, vytváření umění pro umění, nenásilné debaty nikam nevedoucí, jemnost atd...tedy intelektualismus, dekadence, to, co Nietzsche odmítal (protože sám dělal)
Nietzsche ve své etice vlastně jen vyhrocuje hodnoty považované tradičně za ty nejmužnější, germánsko-barbarské, až bestiální, přímé, kruté, tvrdé, násilné, výbojné...jenomže to je jen jedna stránka muže...druhou stránkou muže je taky opatrnost, jemnost, lstivost, přetvářka, rafinovanost...a tuto složku Nietzsche odmítal...tím odmítl život sám, jednu jeho hlavní stránku...tedy namísto proklamované afirmace života zase jen jeho negace (Nietzsche se tak víc podobá otrokovi/rabovi než pánovi/aristokratovi)
Nietzsche prosazuje v imanentisticko-monistickém přitakání životu dlícího pána, který vidí diference, ale ne protiklady - proti němu však do protikladu staví raba, který staví všude jen protiklady, vůči nimž se vymezuje a které chce zničit...Nietzsche se potom vůči tomuto rabovi, kterého staví jako protikladného, vymezuje a chce ho zničit
vtip je nasnadě: to co poprvé Nietzsche (a podruhé Deleuze, a potřetí Barša) požaduje, to sám nedělá, a to co vytýká, sám dělá...prosazuje monistické přitakání životu, sám jeho jisté stránky (resentiment, lásku, ne-násilí, rabství, pasivitu, únavu, odpočinek, pacifismus, lstivost, zabezpečování, opatrnost) odmítá...prosazuje monistické pojetí, sám vyhlašuje dualismus pána a raba...prosazuje diferenci a odmítá protiklad, sám nakonec redukuje diferenci pána a raba na jejich protiklad...tvrdí, že máme vycházet ze sebe a nestavět k sobě nic do protikladu jako rab, a vůbec už se to nesnažit zničit, sám vychází z křesťanství, rabů a resentimentu, staví je vůči sobě do protikladu a snaží se je "filozofickým kladivem" zničit...máme vycházet ze sebe, nemáme být odvozenou existencí, sám však jako typická odvozená existence vychází jen z jiných (Židů, hloupých Němců, křesťanů, kněží)...odsuzuje závist, nenávist a zášť resentimentu závidícího pánům, sám však je plný závisti, zášti a nenávisti vůči knězům, Židům, vědcům, křesťanům, ženám, kterým závidí jejich moc a de facto tím uznává, že oni jsou skutečnými pány (a on je závistivým rabem)...vytýká rabům, že převrací morálku, kdy svoji slabost považují za dobro a silné považují pro jejich sílu kvůli své závistí za zlé - a přesně to pak dělá křesťanům, vědcům, ženám: odsuzuje jejich sílu morálně: tvrdí, že jí získali nespravedlivě, lstivostí, spiknutím, pokrytectvím + vlastní slabost ospravedlňuje morálně stejně jako otroci: moje slabost je vlastně dobrem, protože dobrý nadčlověk je vždy slabý (dobro = slabost), protože síla se u něj nepoddává rafinovanému duchu resentimentu, který vynalézá lstivost a opatrnost...odsuzuje raby, kteří své neuznání kompenzují vírou v nebe, kde budou povýšení, sám však věří utopicky v budoucnost, která mu dá zapravdu, bude v ní oslaven za své myšlenky...
Nietzsche dále vyhlašuje imanentismus, sám nakonec chce transcendentismus vyššího člověka...vyhlašuje cykličnost věčného návratu téhož, nakonec chce progresivismus pokroku lidstva...Nietzsche tvrdí, že jsou všude jen diference, nikde protiklady, pak však každou diferenci redukuje na protiklad a vidí všude jen protiklady (pán a rab, imanence a transcendence, cyklus versus pokrok, nízké a vznešené, slabá a silná vůle, zdraví a nemoc, Bůh a jeho smrt)...odsuzuje stihomam a paranoiu raba, pak však všude vidí jen nepřátele a jejich spiknutí, jejich lstivou záludnost (ženy, feministky, Židé, spiknutí davů, Němci, resentiment, křesťané, kněží)...odsuzuje soucit, pak však pro silného požaduje ochranu, protože údajně zaniká pod spiknutím otroků...mluví o slabosti resentimentu, pak však vidí, že resentiment všude vládne...
Nietzsche je jako Foglar - persona a jeho stín - velikost a nízkost v jednom člověku, kdy do jednoho (nadčlověk, Mirek Dušín, Rikitan) promítám to, čím bych chtěl být a trochu i v nejlepších chvílích jsem (ego-ideál, superego, Jungovská persona), do druhého pak to, čím jsem VELMI ČASTO, co však na sobě nenávidím (stín jungiánů) (resentiment, otrok, rab, Štětináč, Dlouhé Bidlo, Bohoušek)...Foglar měl pak ještě Rychlonožku, což byla nejrealističtější postava vymykající se trochu z jeho černobílého (persona-stín, pán-rab, dobro-zlo, samé protiklady) paradigmatu..jakási smiřující postava, která, ač v jádru hodná, měla humor (nejlepší Forma psych. obrany dle Freuda, nejlepší odlehčení a odreagování negativním vytěsněným stránkám) místy škodolibý, zlomyslný (u Rychlonožky neškodně ventilovaná agrese, závist, zášť naplno propukající v Bratrstvu kočičí pracky), neměla Foglarovu ctižádost (kterou měl i jeho superego Mirek Dušín) a nevadilo to (odlehčení), navíc skrze humor a bodrost spojovala klub Rychlých šípů (stejně jako introvertní samolibý individualista Foglar svou kolektivistickou stránkou stmeloval skautskou Devadesátku, i když spíše z autoritativnější pozice Mirka, ale občas i vtipnými zápisy do kroniky a legrací, tedy jako Rychlonožka)...asi by Foglarovi (a Nietzschovi) i nám všem bylo lépe, kdybychom si konečně přiznali, že nebudeme Mirkem Dušínem a nadčlověkem, proto však ještě nemusíme být ani nechutným Štětináčem, zbabělým Bohouškem či unaveným resentimentem, poraženým rabem/otrokem...můžeme být Rychlonožkou! namísto boje o moc kooperace, kolektivita, bodrý dialog, namísto tíže a vážnosti ctižádosti (a Nietzscheho tvrdosti, sebe-drezúty, krutosti) humor, legrace, švanda (plantážníci, himbajs!)
možnost auto-terapie: čím víc se na sílu a až do krve snažím být Rikitanem (dobrým křesťanem nebo dobrým nietzscheánem), tím víc padám na hubu do bláta resentimentu a Bratrstvo kočičí pracky mě bere mezi sebe...chce to vyvažovat...zlo ve mě taky je, nemá cenu si to zakrývat, jsem totiž taky zbabělec, pokrytec a lhář...jsem Rychlonožka...a někdy jen Pomalonožka
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!