BOLEST A NAPĚTÍ

potřebujeme k lásce, aby v druhém organismu byl někdo uvnitř? to se jen tak říká: horu můžeš milovat hodně, a nikdo uvnitř není...

jsou bolest a napětí stejnou kvalitou o různé intenzitě? (bolest je vyšší intenzita)???

přechod mezi nimi může být neostrý: sval napínám, až napětí přejde v bolest

ale i přechody mezi barvami jsou neostré, a přesto existuje více druhů barev...všechny přechody mezi barvami jsou přece také neostré...žlutá je podobnější oranžové než zelené, ale je zase podobnější zelené než modré...některé barvy se také k sobě více esteticky hodí...

pokud by bolest a napětí byly stejnou kvalitou o různé intenzitě, pak by platilo, že i to největší napětí je méně strastné než ta nejmenší bolest...

ne nutně, pokud bychom řekli, že to, čemu říkáme běžně malá bolest, je menší intenzita než to, čemu říkáme napětí, ale že jde o stejnou kvalitu, kvalitu tělesnou-hmatu podobnou-svalovou (byť svalovost a pohyb svalu je až omáčka kolem, vjemy, které to doprovázejí, ale jsou od vjemu napětí či bolesti oddělitelné, navíc pohyb svalu sám je až naší vizualizací...)

prožitkově však zřejmě jde o dvě různé kvality, byť mají společné to, že to v obou případech je strast, tedy lze mezi nimi srovnávat...strastnost mají společnou

je lepší klidný pokoj nebo rozkoš? rozkoš, ale ta je méně stabilní

vadí více deprese nebo bolest nohy? jak kdy, záleží na intenzitě strasti: strast totiž sdílejí...ale jde asi prožitkově o jiné kvality, avšak to, zda jde o bolest nebo napětí nás nakonec nezajímá, to je jen prázdný obal pro kvantum strasti


LZE SI PŘEDSTAVIT JEDNU STUPNICI: nejvyšší slast (rozkoš) na jednom konci a nejvyšší strast na konci druhém...bude nejvyšší strastí nejvyšší napětí nebo nejvyšší bolest? asi bolest, ale ne nutně...stupnice se skládá z kladných a záporných čísel s nulou uprostřed: prožitkově nulová jsou všechna zraková a sluchová data, i některá tělesná data: neutrální dotyky

a co podtřída tělesných dat, data chuťová a čichová: jsou vždy nutně buď pozitivní nebo negativní? ne nutně, některé pachy a chutě můžou být neutrální...i když je možné, že jsou jen mdlé, tedy málo intenzivní, tedy vždy už slabě pozitivní nebo negativní...

u strasti nám vadí, že máme malou kontrolu nad jejím průběhem: nemůžeme její intenzitu snižovat (alespoň ne bezprostředně), ale můžeme ji zvyšovat: zvyš si svůj smutek, a uvidíš, že ti to paradoxně uleví, protože nad ním získáš trochu kontroly...zvyš si své strastné napětí ve tváři či středu hrudi, záměrně ho více napni, stiskni, sevři...a pak se samo více povolí...nebo ho povol ty sám vědomě...ale lepší metodou je snaha hned napětí uvolňovat, jelikož to však vždy nejde, zkus i metodu napínání

medituj tak, že si opakuj věty stále dokola, nebo alespoň každou větu vnitřního hlasu jednou zopakuj

medituj tak, že nebudeš vnitřní hlas potlačovat, ale naopak budeš zrychlovat to, co říká, mluv co nejrychleji svým vnitřním hlasem cokoliv tě napadne

vadí nám výkyvy prožitku do plusu a mínusu? slastné výkyvy často i další průběh emocí posunou nahoru, strastné výkyvy ho naopak posunou často radikálně dolů, to vadí...strastné výkyvy mají mnohem větší vliv na další emoční průběh, dle výzkumů nejméně trojnásobný, od středního věku dál až 4-6 ti násobný

JDE SNAD O LÁSKU?

JDE SNAD O LÁSKU?

ne, láska je redukovatelná na egoistickou slast

důvěra, zázemí, blízkost, spojení: toto vše lze redukovat na egoistickou slast, konkrétně obvykle na slast uvolnění svalů tělesného trupu

a co tzv. "pravá láska", kdy se dva tzv. spojí do jednoty, do jednoho my, nebo kdy přesáhneme/transcendujeme sebe, své ego a záleží nám spíše nebo jen na tom druhém (na milované ženě, muži, Bohu)?

je to možné, je to řídké, je to krátkodobé, je to v případě zamilovanosti jistá téměř drogová posedlost, závislost, šílenství

v dlouhodobém vztahu je to spíše řídké, zde nastupuje reciproční parazitismus, pojmenovaný slušněji jako reciproční altruismus


 kvůli lásce vůči druhému chceme, aby v těle druhého bylo něco a) uvnitř b) stálého, v čase totožného/identického...co bys pak totiž miloval? jen proměnlivé procesy odehrávající se na relativně trvalých strukturách těla a mozku? bez pojmu JÁ je láska zcela absurdní...

INFORMACE

INFORMACE

platí korespondenční teorie pravdy? jsme uzavřeni ve vlastní zkušenosti, ale může jít o korespondenci v rámci kválií:

má zraková vzpomínka koresponduje se zrakovým vjemem, obrázek či mapa či model korespondují strukturálně se zrakovým vjemem

Rorty má pravdu v tom, že nelze vystoupit ze zkušenosti a porovnat, zda koresponduje se světem, avšak lze porovnat různé korespondence různých kválií (zrakových, sluchových, tělesných) mezi sebou

a jak je to s jazykem?

když řeknu, že venku sněží, má jazyková/zvuková kvália korespondují/shodují se se zrakovými kválii

mají snad stejnou strukturu? ne, souvislost je kauzální: zrakový vjem vyvolal tuto větu libovolných /konvenčně ustavených znaků, které jmenují/pojmenovávají to, co se právě děje, tedy že třeba právě sněží

je jazyk obrázkem či modelem světa, jak tvrdil Wittgenstein?

má se světem málo strukturálně společného, jazyk je souborem arbitrárních/libovolných znaků

jak vznikají pojmenování? lidskou konvenci: sada zrakových dat se kauzálně otiskne do jazyka, je to jen kauzální účinek, stejně jako po astronautovi na měsíci zůstal jeho kauzální účinek, tedy stopa jeho podrážky

potom, kdykoliv vidím zrakový vjem krávy, vyvolá to v mém organismu zvuk KRÁVA

jazyk je tisíckrát zašifrovaná mapa, je v něm nějaká informace, ale z větší části je to balast, který nereprezentuje nic ze světa, ale je pragmaticky funkční, umožňuje nám dobré přežití a fungování ve světě

dva základní druhy informace - ikona (strukturální podobnost s označovaným) vs. libovolný symbol, znak (strukturální podobnost nemá, je to věc dohody, konvence), např. slovo KRÁVA se nepodobá zrakovému vjemu, který je vyvolal

třetím typem znaku vedle symbolu a ikony je index jakožto kauzální účinek, symptom, projev, manifestace skryté příčiny

jazyk je jmenování věcí, což jsou primárně zraková kvália (někdy i sluchová, čichová, chuťová, hmatová), jejich přepisování do jazykového kódu

jazyk je hlavně vyvolávání věcí, jako když hlasatelka sportky vyvolává jména výherců: vyhrál Horák, Dolák, Novák...ve světě je kůň, u koně vůz, na koni jezdec, mezi koněm a jezdcem je vztah "být na"...

i vztahy jsou objekty svého typu, lze je zredukovat na primárně prostorové a časové vztahy věcí...co třeba vztah láska Pavla k Monice? je to množina prostorových a časových vztahů mezi nimi, jejich vzájemného postavení, blízkosti, poloh, oddalování, scházení, rozcházení...jako když se dvě hmotná tělesa magneticky přitahují, odpuzují, sbíhají, rozbíhají, spojují do jednoho, rozdělují...

existují vůbec vztahy? nejsou to přece žádné viditelné objekty...existují kontextuálně, ve smyslu vzájemného postavení viditelných objektů vůči sobě

jazyk a obecně jazyková informace je tedy překlad, přepis, interpretace, převod ze smyslovosti do slov

tři základní druhy vztahů mezi věcmi: prostorové (vedle sebe, nad sebou), časové (po sobě) a podobnost barev mezi sebou

co je to podobnost barev? barvy mají něco společného, nedokážeme to vnímat, ale dokážeme to popsat a hlavně je seřadit do tabulky po sobě: je to jas neboli jejich intenzita/svítivost

i vztahy jsou typem objektu...je to vzájemné postavení předmětů/věcí

jazyk sám strukturální podobnost se světem nemá, ale jeho slova nás vedou k vizualizacím, tedy k fantazijním tvořením "viděných" výjevů, obrazů, které už strukturální podobnost se světem mají...ale často jsou jen datem pro nevědomé oblasti mozku, kde je odkaz k nim nějak uložený, ale není vědomě zpřítomňovaný

a co strukturální informace DNA?...nejde o strukturální, ale jen kauzální účinky z předchozího přírodního výběru, který ji zformoval...v DNA je zhuštěno mnoho staletí a miliónů let přírodního výběru...není to strukturální, ale pouze kauzální otisk těchto staletí, ale pragmaticky je funkční...DNA tedy nepodává už takřka žádnou informaci o prostředí, o miliónech let, kdy vznikala, je to jen kauzální účinek jejich působení: avšak je to informace, jak postavit zvíře, a my můžeme přemítat, jakých asi muselo být těch mnoho miliónů let prostředí, když si vyžadovalo vznik zvířete s právě takovýmito vlastnostmi, systémy, mechanismy, funkcemi,...

jako když je na zdi namalovaný obraz, začne pršet a barvy obrazu stečou a slijí se do kaluže: strukturální podobnost barevných skvrn v kaluži s původním barevným obrazem na zdi je ztracena, ale kauzalita (spolu s jí implicitní kontinuitou) je zachována

základní verzí informace je tedy index, typ znaku zmiňovaný výše: informace je původně kauzálním vlivem, účinkem, působením, symptomem, manifestací, kontinuálním pokračováním toho, co ji v minulosti vyvolalo

DNA plní svoji funkci dobře: umíme ve světě fungovat, ale víme mnohem méně, co svět je...jde o adaptací, mnohem méně o poznání

v jazyce strukturální informace se světem není, jen je jazyk založený na konvenčním přiřazování znaků

Wittgenstein v Traktátu se tedy do značné míry mýlil: jazyk se světem nesdílí stejnou strukturu, formu, není jeho obrazem, obrázkem, modelem...ovšem toto nelze říci absolutně, jinak bychom dospěli k absolutní skepsi, čímž bychom se vyvraceli: jazyk na svět přece jen nějak odkazuje, nějak ho popisuje, byť s ním obvykle nesdílí formu, nemá stejnou strukturu jako on

může mít jazyk alespoň někdy strukturální podobnost se světem?

uvažme tuto větu: "PETR, ŠIMON A ALENKA jedou vedle sebe"...pořadí jejich jmen je objektivně určováno pořadím smyslových dat daných osob, k nimž odkazují, takže zde ano

pokud jazyk obvykle není strukturálně podobný světu, pak dají mnohem více přesných (i strukturálně přesných) informací o světě naše zraková data než jazyk, než slova, tedy naše obrázky, fotografie, filmy, vizualizace, animace...ale slova zase mohou obrázky vyvolávat z představivosti...a navíc slova mohou někdy přesně pojmenovat, tedy označit různé detaily z těchto obrázků: proto v knihách nejsou jenom obrázky, ale spíše jejich přesné popisy

jde o pragmatické kritérium, které určuje naše poznání: do značné míry máme povahu/přirozenost/nastavení/pud/program přežít a nikoliv skrze slova rozumět světu...slova nám slouží hlavně k přežití a získání postavení/prestiže/respektu/uznání ve skupině

O BOLESTI

O BOLESTI


bolest je také jen jedno kvále jakési ostré pichlavosti, má jen různé stupně intenzity

a co tzv. tupá bolest? někdy je to jen neutrální vjem doprovázený větou, že je něco špatně, ale sám nebolí...nebo je to málo intenzivní jediné kvále ostré pichlavé bolesti, ale rozložené na velké ploše...tedy spíše velmi rychle za sebou, protože bolestivé kvále nemá prostorovou lokalizaci

co je to pálivá bolest? hodně malých ostrých bolestí o nízké intenzitě

proč si např. neuseknout vlastní ruku či si nezpůsobovat velkou tzv. bolest? bez kválií pro to důvod není...jaký by byl důvod???

bolest a napětí je snad stejná kvalita/vlastnost/jakost/prožitek, jen v odlišné intenzitě

jde v obou případech o podtřídu tělesných dat, která nemá prostorovou lokalizaci, ale záleží jen na jejím průběhu, postupné sekvenci, stupňování či poklesu

představ si jednu číselnou osu s celými čísly: největší intenzitu negativních čísel tvoří bolest, menší napětí, ještě menší neutrál, mírně plusové klid/uvolnění, více plusové hluboký pokoj/klid/uvolnění a nejvíc plusové slastná rozkoš, intenzivní a rychlé uvolnění

co to znamená, že radost je výkyv ze stabilního stavu? pro krátkodobou více plusovou velkou intenzitu pokazí dlouhodobě udržitelnou mírnější slast

je slastnější hluboký pokoj, klid a mír nebo rozkoš? to druhé, pokud  je ovšem dlouhodobé, což asi biologicky moc nejde...lze si představit, že by platil u jiných organismů opak: vysiloval by ho klid, naopak rozkoš by mu byla běžná...pak by nejvyšší hodnotu slasti byl klid? ne nutně, jde o míru slasti, nikoliv o vzácnost!...jen se to hůře představuje, když víme, že tendence ke klidu obecně, nejen u lidí, šetří energii pro organismus: každý savec má rád klid...ale extáze je slastnější

DENNETT A CÍL

DENNETT A CÍL


může Dennett popřít existenci cíle, intence, záměru?

nemůže popřít existenci reprezentace světa, byť třeba dosti odlišné od původní struktury světa (stokrát zašifrovaná mapa původního území: má už s povodním územím málo společného, její spojení s ním je spíše kauzální, ale obsahuje i kus původní informace o něm)

nemůže popřít, že kalkulujeme s budoucími možnostmi

podle čeho?

nikoliv podle cíle, ale podle našeho nastavení, programu, potřeb, pudu

podle tohoto nastavení si stanovíme jednu z budoucích možností jako tu, kterou si vybereme, tedy jako cíl, jako to, co preferujeme

v tomto fyzikalisticko-kauzálním reduktivním hávu tedy teleologie dále existuje, zřejmě i u Dennetta, jinak to nejde

za dualistický pohled na tělo může také to, že náš hlavní smyslový receptor, oko, je nahoře těla, na hlavě, tím má přehled nad tělem a vnímá ho jako věc, loutku, vnější předmět, se kterým může dále manipulovat...i ucho, druhý hlavní smyslový receptor, je nahoře, na hlavě, ale jelikož tělo obvykle neslyšíme (ale také ho slyšíme: tep, tlukot srdce, kručení v břiše, dýchání, pšouky,...), jde hlavně o primát zraku způsobující dualismus...pak se asi méně dualisticky vnímají nevidomí, kteří tento přehled/náhled/nadhled na své tělo z očí na vrcholku těla/na hlavě nemají...ale k dualismu hodně přispívá - zřejmě více než zmíněné - sense of agency

CÍL A JEHO PRAVDĚPODOBNOST

CÍL

není jisté, že jsou cíle, máme se jimi tedy řídit?

stačí nenulová možnost cíle, a možnost cíle nelze zcela vyloučit...už možnost cíle (hodnoty, dobra) je stimulem pro teorii rozhodování, abychom se pro možný cíl rozhodli

teorie rozhodování sama je formální konzistentní systém, který sám pobídku k jednání dát nemůže, potřebuje vstup, kterým může být cíl (hodnota, dobro), ale stačí i nenulová (byť třeba velmi malá) možnost tohoto cíle (možný cíl, možná hodnota, možné dobro, možný smysl, možný význam, možný účel: vše toto je zde totéž), který tento formální systém teorie rozhodování rozpohybuje, získá totiž vstup a potom je jasné, že bychom jednat měli, že bychom se měli začít rozhodovat, a to právě pro tento cíl, který je sice jen možný, navíc třeba i nepravděpodobný, ale jeho možnost zde reálně je

i když nevíme, zda existuje zlatý poklad, tak za situace, kdy je vše ostatní neutrální čili bez hodnot a není tedy, kam se vrtnout a o co jiného usilovat či se snažit a namáhat se pro to (napínat pro to své svaly), má cenu se za ním vydat...

abych se nevyvracel, stačí mi, abych uznával nenulovou platnost zákona sporu, ale stačí mi uznat, že zákon sporu platí jen na 0,0000000000000000000000000000001 %: už tehdy se nevyvracím, když uznám jeho pravděpodobnost jen velmi málo nad 0%...stejné je to s teorií pravděpodobnosti, i u ní stačí nenulová (i když velice malá) její pravděpodobnost, abych se nevyvracel...jak mohu aplikovat teorii pravděpodobnosti na stanovení pravděpodobnosti jí samotné? jednoduše, ohodnotím pravděpodobnost věty, že teorie pravděpodobnosti platí...

VNITŘNÍ ŘEČ

VNITŘNÍ ŘEČ

vnitřní řeč nedokončuje věty, dělá si jen jejich náčrtky

zkus si vnitřně říkat pečlivě slova, bolí z toho příliš napínaná mluvidla, normálně si slova načrtáváme jen slabě, namísto PRINCEZNA třeba říkáme vnitřně jen PSEZNA, PEZN, P...NA

vnitřní řeč může znít dost strojově...umělý hlasový syntetizér fyzika Hawkinga tak nakonec může jeho vnitřní has vystihovat nejlépe a může v tom být jistá slast: jeho hlasitý hlas se neliší tolik od jeho vnitřního hlasu jak u nás ostatních...

vnitřní řeč je to, za co se obvykle považujeme

zní vnitřní řeč v hlavě stále? ne, jen záblesky, letmo načrtnutá slova

jsou pocity vyvolávány těmito slovy? ne, obvykle se objevují slova vnitřní řeči až po těchto pocitech, ale mohou tyto pocity dále fixovat, gradovat, udržovat, prodlužovat jejich kontinuitu

příklad: začalo se mi chtít na záchod na velkou...pocit, že tomu tak je, zde byl ještě předtím, než zde byla věta CHCE SE MI JÍT NA ZÁCHOD a dokonce ještě před vjemem tlaku/napětí/bolesti v análním svěrači...co tento pocit byl? věděl jsem to? ne, byla to jistota, která však na vědomé úrovni neměla obsah: byl jsem si jistý, ale na vědomé úrovni jsem nevěděl, čím jsem si jistý...nedivil jsem se však tomu, protože tak je to vždy a protože vědomí není odpojené od nevědomí...

NAPĚTÍ DÁLE

NAPĚTÍ DÁLE

proč cítíš tíhu či napětí či sevření/svírání ve středu hrudi?

možná tam tento vjem jen mozek promítá, ale ve skutečnosti je jen v mozku, protože ve středu hrudi toho moc není, co by se mohlo napínat či svírat

tíha ve středu hrudi souvisí asi s dechem: je to stejné, jako když se nemůžu volně, snadno, bez námahy a napětí nadechnout...jako když nemůžu volně dýchat...souvisí hlavně s nádechem

zkus vydechnout a nedýchat: pocit sevření bude stejný nebo alespoň podobný

sevři břišní svaly: je to stejné jako strach...

mnoho vjemů je jen v mozku, nikoliv v samotných svalech, jak zjistil Damasio: vjemy, které jsou málo výrazné či málo konkrétní, bez detailů, jsou možná jen letmé projekce mozku do těla bez toho, že by se v těle cokoliv konkrétně napínalo či svíralo...to může být případ i svírání ve středu hrudi, kde přece není žádný sval, který by se mohl svírat, jen kůže, pod ní hrudní kost, pod ní průdušky, blízko srdce...

samolibost a ješitnost je uvolnění svalů v tváři doprovázené třeba větami, jak jsem skvělý, je to slastné kvále...

je mračení tváře strastnější než napětí v ruce? ne, při stejné intenzitě a délce trvání je stejně strastné...

údajné pohyby napětí v těle jsou jen naše doprovodné fantazijní vizualizace

i v pohlazení je specifické příjemné kvále, ale často je to neutrální vjem

točení hlavy a bušení srdce jsou neutrální vjemy bez strasti, ale často jejich následkem dojde k panice, tedy k napětí třeba ve středu hrudi

sex je příjemný proč? jsou zde hmatová kvália na genitáliích, také samozřejmě uvolnění částí těla...hlavně snad tělesného trupu...

všechna slast v těle není jen uvolněním, do slastných tělesných dat může patřit slast z olizování při líbání, slastné pocity zřejmě uvolňování či spíše jen hmatu podobné slastné vjemy ve varlatech při sexu, slastná stimulace konečníku (byť samo napínání konečníku je strastné)

samozřejmě pusa může být někdy sama o sobě jen mokrá a studená, záleží na kontextu, je-li to pusa od milovaného člověka, může nám spustit silné uvolnění těla

pohyb

POHYB RUKY

většina pohybů našeho těla se děje bez plánu, tělo se hýbe samo automaticky

jen když jako sportovec plánuješ třeba dobrý výkop míče, plánuješ dopředu, jinak ne

O SVĚTLE

O SVĚTLE A BARVÁCH

světlo má mnoho barev a jen jednu charakteristiku, což je jas/svítivost

všechny barvy mají více nebo méně jasu

čím je barva jasnější, tím je bledší, svítivější, jasnější až přechází do zářivě jasně bílé

čím je barva tmavější, tím je v ní méně jasu, světla, je tamější, sytější a přechází do tmavé černě

co světlo, které jasem/svítivostí prosvítí třeba sklo, sáček, fólii? je to jen jasná bílá či žlutá, tedy intenzivnější/jasnější žlutá či bílá

jas samotný nevidíme sám o sobě, ale jen ve formě více či méně jasných barev: každou barvu umíme seřadit od nejsvětlejší po nejtmavší její odstín

a také víme, že některé barvy jsou jasnější než jiné, žlutá je jasnější než hnědá apod. umíme tedy podle jasu seřadit i jednotlivé druhy barev...nejjasnější je zářivě svítivě jasně bílá, nejtmavější je sytě tmavě černočerná

jas je svítivost barvy, ztmavnutí nebo sytost barvy...barva je sytější, čím méně má jasu a je svítivější, zářivější, čím více má jasu

neumíme vnímat ideální červenou či jakoukoliv barvu, vidíme jen konkrétní odstíny červené, víme ale, že všechny tyto odstíny jsou červená, že tedy mají společnou právě onu červenost, byť ji neumíme vidět samu o sobě

podobně je to s různými druhy slasti, třeba se slastným uvolněním tělesných svalů na jedné straně a se slastnou čokoládovou chutí na straně druhé: neumíme prožít slast samu o sobě, ale víme, že mají něco společného, což je právě ona slastnost (byť je stále možné, že je spojuje jenom to, že obě tyto kvality chceme, že je tedy spojuje jen náš motivační systém a žádná společná kvalita v nich není, že v nich tedy není společná příjemnost či libost)

MÁME POSLOUCHAT AUTORITY?

MÁME POSLOUCHAT AUTORITY?

ano, vlastní názor je hloupost: nejsem tak schopný jako autority, nezkoumal jsem dané téma do takových podrobností, neměl jsem na to tolik času, prostředků...

nemám však poslouchat jednu autoritu, ale spíše konsensus autorit v daném oboru

ovšem je třeba poslouchat opravdu jen autority v daném konkrétním oboru, který je poměrně úzce vymezený: Parfit je pro mě autoritou jen na osobní identitu, už ne na buddhismus či filozofii mysli, o kterých také píše, ale nezabýval se jimi detailně a není uznávám jako jejich autorita...

Chalmers jako odborník na kvália, tedy podtřídu problémů filozofie mysli, není odborník na celou filozofii mysli

a nelze se spoléhat na jedince jakožto autoritu, spíše na konsensus odborníků

je třeba pokora: pokora je navíc příjemný prožitek úlevy, uvolnění svalů, odevzdanosti, ponechanosti

VLASTNÍ NÁZOR NENÍ PODSTATNÝ, JE PODSTATNÝ JEN NÁZOR AUTORIT

středověká mentalita je v mnohém lepší než ta naše díky svojí úctě k autoritám

kdo ale pozná, kdo je autoritou? jaká jsou na to kritéria? spolek dalších autorit se na tom shodne, já to jen pasivně a pokorně s úctou přijmu...neměl bych sám určovat, kdo je autoritou...měl bych jen identifikovat, do jakého PŘESNĚ oboru patří má otázka a hledat pak odpověď autorit daného oboru

je však často pro nás těžké zjistit, do jakého oboru daná otázka patří: když řeším etický problém, nebudu se ptát nejlepšího etika, ale spolku etiků, a to ne všech, ale jen těch, kteří se zabývají právě tímto mým problémem, budu tedy hledat podobor etiky...

když už chceš přemýšlet sám, měl by sis do podrobností promyslet názor protistrany a vědět přesně, proč si danou věc myslí...měl bys číst knihy, které tvému názoru odporují...měl by si vyhledávat ty největší autority opačného názoru...ty, kteří jsou dozajista schopnější, chytřejší a mají to víc promyšlené než ty, a přece si myslí něco jiného než ty...skutečný souboj idejí se odehrává mezi autoritami zastávajícími opačné stanovisko, ne mezi autoritou a tebou, který sis to pořádně nepromyslel a jsi méně chytrý: ty a já bychom měli jen pokorně poslouchat a sledovat dialogický boj autorit...

měl by si znát slabá místa vlastního názoru a nepřecházet je, nebagatelizovat je

trefné je pro druhého bohužel jenom to, co odvodím z jeho vlastního názoru, co z jeho vlastního názoru domyslím o krok před ním, to považuje za skvělé...kdyby něco bylo skutečně skvělé, ale neplynulo by to z jeho předpokladů a přesvědčení, považoval by to za hloupost...

lidé raději opustí evidentní tezi ve svém rozporném systému, aby už nebyl rozporný, jen ne tezi problematickou, která systém činí rozporný, ale kterou mají rádi a je pro ně důležitá


argumentace je snaha odvodit ze systému přesvědčení mého protivníka něco, co je rozporné s tímto jeho systémem přesvědčení samotným

KDYŽ MI PŘIJDE BÝT NÁZOR AUTORIT BLBOSTÍ, VYSOCE PRAVDĚPODOBNĚ JSEM BLBÝM JÁ


dále, je lepší být konvenční: konvence je osvědčená, a když se dodržují pravidla, je klid, což je uvolnění, je to pohodlné, nezabere to energii, vždy víš, co máš dělat, takže se můžeš uvolnit a nemusíš nic napjatě řešit....

MŮŽE BÝT SVĚT BEZ ZÁKONA SPORU? myslet to nelze, autorita rozumu říká, že ne...jenže autorita rozumu je omezená, máme i jiné autority, třeba autoritu intuice...a i kdybychom jiné autority neměli, věděli bychom, že rozum je omezený a může se plést i v tom, že zákon sporu platí univerzálně, byť rozum to jinak než takto myslet nedokáže...

JAK JE TO S VEDREM?

JAK JE TO S VEDREM?

je nám vedro opravdu nepříjemné, nebo na něj nadáváme ze zvyku a z kulturních důvodů (vedro jako lživý mem, tedy lživá kulturní informace)?

je to strast na kůži, hmatový vjem na kůži? něco jako nepříjemný chlad na kůži, což jistě je samostatné negativní kvále...

je to samostatné negativní kvále?

nejsem si jistý

je zde pocení, což samo strastné není

každopádně se nám špatně dýchá a kvůli z tepla malátným/ochablým svalům se nám s větší námahou jde, a námaha je strast...musíme totiž vyvíjet u ochablých svalů větší napětí svalů, abychom se vůbec pohnuli

je zde potřeba se vysvléci, což samo zase není strastné

není to přece jenom nepříjemné šimrání na kůži, jako u chladu?

nepříjemný chlad přechází v bolest mrazu, přechází nepříjemné kvále horka na kůži v bolest spálení, pálení?

pocit tepla na kůži je příjemný, mění se pak v nepříjemný pocit horka a pak v bolest pálení? nebo hned skočí příjemný pocit tepla na kůži při jisté intenzitě najednou v bolest pálení bez mezičlánku nepříjemného kvále horka, horkosti, přehřátosti?

proč se špatně dýchá?  vadí nám suchý vzduch ale i vlhký vzduch, dusno před bouřkou...jsou to jiná vedra, vedro kontinentální a oceánské...možná jsou další důvody špatného dýchání, snad přílišná uvolněnost/ochablost horních dýchacích cest, kvůli čemuž je více namáhavé (námaha je strast, napětí) se nadechnout...ale nevím...

při vedru se tak trochu dusíme, dýcháme ztěžka, s námahou, s obtížemi

čaj o stejné teplotě: když je venku zima/horko, vnímáme odlišná kvália slastné hřejivosti či odporné zteplalosti

kvále teplé je jedno a je příjemné, má různou intenzitu, po jejím překročení přechází v bolest

bolest je také jen jedno kvále jakési ostré pichlavosti, má jen různé stupně intenzity

a co tzv. tupá bolest? někdy je to jen neutrální vjem doprovázený větou, že je něco špatně, ale sám nebolí...nebo je to málo intenzivní jediné kvále ostré pichlavé bolesti, ale rozložené na velké ploše...tedy spíše velmi rychle za sebou, protože bolestivé kvále nemá prostorovou lokalizaci


mráz - to je kvále bolestného pálení, což je mnoho drobných ostrých pichlavých bolesti...prožíváme to jako pálení

chlad - nepříjemní kvále na kůži

chlad je příjemný, pak je to příjemná chladivost na kůži či v hrdle v létě, nebo nepříjemné kvále, pak je to nepříjemný chlad na kůži

velký chlad přechází v bolest mrazu

teplo je zřejmě jen příjemné, pak přechází skokově při velké intenzitě v bolest pálení, spalování

nelze vyloučit, že ve vedru existuje i nepříjemné kvále vedra, horkosti na kůži, které až při větší intenzitě přechází v onu výše zmíněnou bolest spalování, spálení, pálení

dej ruku postupně stále blíž k ohni: po příjemném kvále hřejivosti skokově přichází kvále bolestného pálení


chladné pivo v létě: může přejít od příjemné chladivosti přes nepříjemný chlad v hrdle až po bolest v hrdle

bolest je asi jen jednoho druhu, jen odlišné intenzity - je ostrá, pichlavá, vizualizovaná s větší či menší plochou, její intenzity postupně různě skáčou, klesají, gradují...

naše prostředí je obvykle chladnější než my (naše tělesná teplota je asi 36,5 stupně), takže se častěji potýkáme s chladem proto snad nemáme samostatné negativní kvále horkosti

co pocit lepkavosti u pocení? ani pocení ani lepkavost nejsou samy o sobě strastné

KDO PROŽÍVÁ?

KDO PROŽÍVÁ?

jak definuji já, které hledám?

1) je to něco, cosi, věc

2) je jen jedno a právě jedno

3) je trvalé, kontinuálně přetrvává, i když se může měnit

4) ovládá či řídí tělo, je to král, ředitel, vládce těla...má kontrolu nad tělem

5) je vědomé, má vědomí

jak definuji tělo, tedy psychofyzický organismus, primitivní/triviální já, který jistě je?

1) je to něco, věc

2) je jen jedno a právě jedno

3) je trvalé, kontinuálně přetrvává - má trvalé struktury mozku i anatomie těla, i když se může měnit

4) jeho část, tedy mozek a nervová soustava včetně míchy, ovládá, kontroluje a řídí tělo, je to král, ředitel, vládce těla

5) je vědomé, má vědomí - jsou v něm kvália

--

zdá se, jakoby triviální/primitivní já (organismus) a námi požadované já bylo (téměř) totéž!

co přesně nám chybí, když máme primitivní já, které přece je?!

slast a strast může přece prožívat tento psychofyzický organismus!

problém je v tom, kdo/co v těle prožívá - v těle chybí prožívatel slasti a strasti...hledáme trvalou a vědomou osobu, která by prožívala slast a strast

když je zde slast, není tu nikdo, kdo by ji měl

slast v těle jenom je, vyskytuje se v něm, objevuje se v něm (podobně další kvália, nám však jde jen o kvália hodnoty a antihodnoty, tedy slast a strast, protože jen ony mají smysl, jsou dobrem a zlem sama o sobě, jak evidentně v jejich prožitku poznáváme)

pozn. stačilo by pro etiku, aby byla antihodnota, tedy strast a nebyla by žádná pozitivní hodnota, tedy slast? tak to má zřejmě Epikúros...bylo by pak hodnotné nemít strast, ačkoliv její absence by nebyla pozitivním prožitkem? ano, i absence antihodnoty je dobrem, hodnotou...trvalou hodnotou v takovémto systému vy však byl zánik, smrt, sebevražda

jaký má tělo vztah/poměr/relaci ke slasti či strasti?

jde o vztah či spojení či vazbu subjektu na objekt

jak je tělo spojeno s kválii? v jakém poměru, vztahu, relaci k nim je? je  u nich, s nimi, v nich, jsou kvália na něm, vedle něho?

tělo má slast, je v něm slast, slast je jeho součástí, možná nutnou součástí, slast se v něm vyskytuje, objevuje, vzniká a zaniká v něm (podobně strast)

jsou kvália v těle neosobně, jako ve výherním automatu jsou neosobně obrázky tří třešní, které nahodile padnou na jeho obrazovce? ne, kvália jsou v těle více integrované, jsou jeho součástí, třeba jako nějaký obvod či (nutná) součástka/díl v tomto příkladu s výherním automatem

vlastní tělo slast? je slast majetkem těla? a prožívá tělo slast? vychutnává si tělo slast?

pozn. "tělem" míním celý psychofyzický organismus, celou živou bytost, která - připusťme nyní - obsahuje také kvália, tedy prožitky...

dá se říci jen toto: v těle je slast, vyskytuje se v něm...jenomže není-li jasně (či alespoň nejasně!) vyznačený a ohraničený pociťovatel, vychutnávatel, zakusitel této slasti a strasti, dá se také říci, že slast a strast jsou nejen v tomto těle, ale také třeba v Brně nebo na Zemi či v celém vesmíru: nejsou zde totiž hranice, které by vymezily entitu, která údajně slast či strast má či vlastní a v níž jsou, existují, vyskytují se, objevují se, procházejí jí)

v mozku by musela být trvalá struktura proživatele, který zakouší slast i strast

problém je v tom, že mozkové struktury se dosti mění...ale struktury o větším rozsahu v mozku přetrvávají, tedy dejme tomu, že prožívající já by bylo touto strukturou širšího rozsahu

jenomže zřejmě jsou v mozku odlišné obvody prožívání slasti a strasti - tedy by bylo jiné já proživatelem slasti a jiné já proživatelem strasti

dále je dosti pravděpodobné, že jiné neurální struktury vnímají např. sexuální slast a jiné slast z jídla - tedy by se opět já štěpilo na další menší já, z nichž každé by vnímalo jen konkrétní typ slasti...možná dokonce by jedna konkrétní struktura vnímala jen slast z jídla v konkrétní indické restauraci v Brně...i když až tak značné štěpení možná u neurálních sítí širšího dosahu/rozsahu nevzniká, přece je to problém, protože menší štěpení vzniká určitě

dále jsou zřejmě prožívající struktury dosti obsahově chudé a primitivní, nejsou vždy přímo a nutně napojené na neokortex, na myšlení, na vyšší exekutivní funkce a obvody mozku, tedy by bylo prožívající já někdy až idiotské či hloupé...to by však nemuselo vadit, že já je hloupé...mohlo by jít o dosti jednoduchý, v mozku izolovaný a trvalý mozkový obvod či neurální síť

není vyloučeno, že jeden základní obvod/síť mozku vnímá slast, ale zdá se jisté, že strast vnímá zcela jiný obvod v mozku, takže by se pociťovatel rozdělil na dva, jeden prožívá jenom slast a druhý jenom strast...pro hédonisticko-egoistickou etiku (kterou zastávám) by mělo cenu zachovat jeden (jen kvůli němu samému) a zničit druhý (zase jen kvůli němu samému)

panuje jistá arbitrarita, libovůle v tom, za co prožívajcíí já považovat, jak ho vymezit, jakou má identitu, hranice, definici

v mozku panuje pluralita, nejednota mozkových obvodů, je zde sice i hierarchizace a integrace, ale také masivní pluralita...já se rozpadá do řady primitivních funkcí...

proživatel si musí slast a strast vychutnávat jako trvalý celek, jako trvalá jednota/jednotka

zdá se však, že kvále jednoduše v těle jenom je, vyskytuje se v něm jako danost, údaj: kvále jednoduše v těle je a nikdo u kvále není, nikdo s ním není, nikdo není jeho podkladem, základem, nikdo s ním paralelně neexistuje a nevychutnává si ho jako jeho proživatel...není zde žádný subjekt, žádné vědomé já, které by bylo u kvále a mohlo si ho vychutnávat či jím strádat a trpět

nedá se však přece jenom říci, že slast a strast prožívá tělo, tedy psychofyzický organismus, živá bytost?

nejsou naše požadavky kladené na já příliš silné, příliš zatížené hledáním duše, která samozřejmě není? chceme najít vlastnosti duše v hmotném těle, což je samozřejmě nemožné, z toho však ještě neplyne, že slast neprožívá tělo a v nějakém smyslu si ji nevychutnává!

můj boj proti homunculovi, tedy hypotetickému panáčkovi za očima v hlavě, který by měl být mým já a který tam samozřejmě nesedí a není, je argumentační chybou "slaměný panák": útočím proti příliš silné variantě já, kterou už nikdo nezastává a která není k prožívání slasti zapotřebí...

ale opravdu ne? může si pluralistický mozek vychutnávat slast a trpět bolestí? kdo/co je její vlastník, majitel, tím, kdo ji má a cítí? kde je ta osoba či podklad/substrát oné slasti či strasti?

musí mít kvália svého majitele, subjekt, substanci? není to nutné

jistě, kvália jsou někde, jsou třeba v mozku a těle, interagují s hmotnými částicemi, ale nemusí samy mít podklad...

co by to znamenalo, když by si tělo nebo jeho část (patrně část mozku) vychutnávalo kvália, když by je prožívalo, zakoušelo, ochutnávalo, mělo z nich potěšení, libost?

kvália by s ním musela být nějak spojená, tato kvália prožívají tělo by nesmělo být jen u nich, ale muselo by být spolu s nimi paralelně přítomné jako je prožívající subjekt: když by tu bylo kvále, musel by zde u něj a s ním v úzkém spojení být a paralelně přetrvávat ten, kdo si je vychutnává

nestačí přece, že kvália jsou v těle, pokud zde nejsem já, který z nich má zisk, který si je vychutnává, těší se z nich, který je pohlcuje do sebe, konzumuje, spotřebovává...

proživatel tedy musí být s kválii v bezprostředním kontaktu, spojení, musí kvália spotřebovávat, konzumovat, strávit, získat pro sebe a do sebe...

jenomže tak tomu zřejmě není: kvália jednoduše jsou, a není vedle nich, s nimi či pod nimi jako jejich podklad/základ/substrát/subjekt ještě osoba, někdo, ten, kdo si je vychutnává...

O EGU

O EGU

co je to ego?

věty, zrakové představy a emoce týkající se soutěžení, soupeření, srovnávání, což vyvolává námahu, velké napětí

ego produkuje emoce pýchy, samolibosti, ješitnosti, sebestřednosti, nadýmání

o jaké zrakové představy jde? někdy v nich vidím své tělo z perspektivy první, jindy z perspektivy třetí osoby...nevidím však obvykle ty zásadní momenty z dané fantazijní představy, třeba jak mi předávají medaili, ale jde o chaotické fragmenty, kdy vidím ve fantazii např. tlustého muže u stolečku, o němž mozek dispozičně ví, že by mi mohl medaili předat...

věty  o egu předpokládají jeho TRVALOST, což je zásadní vlastnost hypoteticky existujícího ega

v myšlenkách o egu jde o prestiž, uznání, moc, respekt

jde zde vždy nakonec o vztah ega k druhým lidem, aby ukázalo své PR, tedy prestiž, svou masku/tvář schopnou a úspěšnou před druhými lidmi...jde tak částečně o jungiánský archetyp persony, jisté téměř divadelní masky, dokonalé či ideální tváře a mimiky...


dokud nikdo naši tvář a prestiž nevidí, tak nás to netrápí

co je to sebeúcta? jen obrana na napětí plynoucí z ega...je to jakýsi náš štít před poryvy osudu

co je to ješitnost? sama o sobě je slatí uvolnění tělesných svalů, ale často - avšak ne nutně-  plodí napětí, strach, že o danou moc přijdeme

kvantitativně je ego zřejmě hlavní nebo jeden z hlavních producentů našeho utrpení, způsobuje velikou tíhu, námahu, napětí tělesných svalů hlavně tělesného trupu, tedy středu těla

jak se ega zbavit?

1) pozorovat mechanismy ega, zejména slova, věty, zrakové představy, které ego doprovázejí a vyvolávají emoce s ním spojené...ego je emoční bomba, roznětka, kterou je třeba zavčas zpozorovat

2) trénovat se v potěšeních a slastech (tedy v uvolněních tělesných svalů), která na egu nejsou závislá, např. v zahrádkaření

3) ponižovat se, tedy metodou terapie KBT provést expozici, vystavení se obávanému podnětu...také v případě sociální fobie, která je hodně založená na egu, provádět expozice

4) zaznamenat, když se nějaká myšlenka týká ega, a zamítnout ji jako irelevantní

jaké jsou obranné strategie ega?

všechno jsou to určité kognitivní biasy, tedy chyby v našem poznávání, mozek se zde vyhne objektivnímu zhodnocení situace, aby si zachoval PR, aby si tedy zachoval tvář, sociální status, prestiž, respekt...jde tedy o jistá zkreslení našeho myšlení

co obranná strategie potlačení nebo vytěsnění? jde o ignorování, opomíjení nějaké informace, mozek ji jednoduše nevezme do svého kalkulu a vypočítávání, jakoby se nestala a nevěděl o ní, ač tomu tak není

každý má rád chválu, každý nenávidí kritiku: chvála i kritika hodně živí ego

jak na to?

přijímat kritiku: tím umenšuji svoje ego

když má někdo příliš malé ego, tak je chvála dobrý prostředek, jak se ega postupně zbavit tím, že nejprve vyléčíme komplexy méněcennosti s ním spojené: nejistý člověk má velké ego v tom smyslu, že je to pro něho zásadní téma, kterým se velmi často zabývá...

mít z chvály radost, ale ne kvůli tomu, že jsem hvězda...mit jen jednoduše radost

dále, když mě chválí a nechci mít ego, měl bych si říci, že je dobré, že mám s tím, kdo mě chválí, dobrý vztah, ale nebudu se brát jako hvězda...tento náš dobrý vztah se může proměnit v přátelství

ale co když jsem opravdu skvělý?

potřeba lásky je základní, příliš uctívaná hvězda je sice respektovaná, ale nemilovaná, osamělá...

navíc vztah uctívání je velmi nestabilní, musí se neustále udržovat, přiživovat, zvyšovat...zatímco v rovnocenném vztahu je spíše upřímnost a přiznání vlastích slabostí, což může osobní rovnocenný vztah posilovat

lidé oceňují suverenitu leaderů, nikoliv jejich ješitnost: ješitnost zvyšuje suverenitu až nadmíru, tím druhé skrze suverenitu zastrašuje, ale přesto je znát, že ješitný člověk už "přestřeluje", vyhodnocuje situaci zveličeně ve svůj prospěch a jedná tak mimo pravdivého poznání...


zvuková data, co jsou to za kvália? všechny druhy zvuků a jejich hlasitost/intenzita...tedy různé druhy cinkání, bušení, škrábání

co zraková data? to jsou všechny barvy a jejich odstíny/jas/intenzita/stupeň barevnosti...např. odstíny červené...