Hauserovo pojetí univerzálního subjektu a možné námitky (Antonín Dolák)

Pojednám primárně koncepci M. Hausera, ale občas se budu věnovat i o Žižkovi a Badiouovi, protože na některé jejich myšlenky navazuje. Hauser chce překonat pluralitu pozic v postmoderně, hledá nový univerzalismus, obohacený "anti-tezí" postmoderny.

Zajímavý je zde Žižek a Badiou: chtějí v partikulárním najít rys univerzálního, tendenci k univerzálnímu: tedy sloučit univerzální s individuálním pode rovnice: individuální = univerzální.

Není to nesmysl? Je to zajímavý pokus.

Postmoderna zapírá svůj univerzalismus tolerance a společně sdílených hodnot, bez kterého není možné nenásilné soužití partikularit. Habermas nutnost univerzalismu přiznává, v tom je jeho teorie zřejmě upřímná a jasná.

Badiou, Hauser a Žižek požadují univerzalismus, ale přitom nevěří v objektivní platnost standardů dobra a zla. Hauser požaduje univerzální subjekt. Badiou schvaluje jakoukoliv Událost, která přináší Čin, tedy vznik nového, svobodu rodícího se Subjektu. Podobně i Ranciére: okrajová partikularita (zprvu malá skupina např. dělníků) se v revoluci stane hybatelem, partikulární se stává univerzálním: vznikne nový řád, nové uspořádání společnosti.

Je tedy požadován vznik nového, svoboda, pohyb vpřed: jenže co když je staré lepší nebo nové příliš nebezpečné? A co když je tu více partikularit, které chtějí prosadit svoji svobodu a svoji Událost? Kdo mezi nimi rozhodne? Všechny přináší něco nového, rozličné nové typy Subjektů a jejich svobod. Nejde tu nakonec o obhajobu imperialistické univerzalizace partikulárních hodnot, jejichž jediným přínosem je to, že přináší něco nového, pohyb, svobodu? A je to svoboda, když se musím "chytit" revolučního proudu, a tak jen přejít z otročení starému řádu do otročení řádu novému? Neutiskují se tímto jiné partikularity?

Není k tomuto všemu třeba upřímně s Habermasem postulovat, že nějaké hodnoty Hauser považuje za univerzální? Snad svobodu, štěstí či důstojnost pro co největší počet lidí apod.?

Dále, Hauser se upřímně přiznává k tomu, že univerzalita vychází z nějaké singularity. Ale je to pak univerzalita? Jak si to představit? Jsou dvě možnosti:

A) singularita je nositelem objektivně univerzálního: v tomto případě však Hauser věří v objektivitu jistých hodnot, které tedy platí univerzálně. To je však pozice neoriginální, hlásí se k ní už moderna i Habermas.

B) singularita své singulární prosadí jako univerzální a tím potlačí jiné singulární. To je ale násilí, útisk jinakosti.

Badiou explicitně říká, že nevěří na objektivní univerzální hodnoty, pak mu ale nezbývá jiná možnost, než možnost B. Jistě, Badiou říká, že stanovovat hodnoty má smysl jen zevnitř sociohistorické situace (nebo lépe tehdy, když v jejích prázdných místech vznikne místo pro Událost). Pak jsou hodnoty ale jen něco parciálního. 

--

Myslím, že celé schéma je takovéto:

A) mravní univerzalismus, který nedokáže údajnou univerzálnost svých hodnot dokázat

B) mravní relativismus, který neodkáže ospravedlnit, proč jsou jeho hodnoty (a boj za ně) lepší než jiné (a proč za ně tedy bojovat)

Domnívám se, že se Hauser pokouší o nějakou možnost C, v tom je jeho myšlení skutečně zajímavé, jenže nerozumím tomu, co by touto možností C mohlo být. Chápu, že by to měla být jakási kombinace možností A a B, navíc hegelovské Aufhebung, kdy singulární se začne v Revoluci univerzalizovat. Lze však namítnout, že situací, kdy si singulární podmaňuje čím dál víc lidí, ještě singulární nezískává univerzální platnost: singulární vyhrává jen díky násilí, převaze, síle.

Snad je v pozadí toto: víme, že jsme jen singularitou, ale prostě svobodu, rovnost a emancipaci chceme (voluntarismus, svobodný Čin), JAKOBY byli univerzální (i když nejsou), a budeme bojovat, takže se univerzálními stanou. Jenomže nestanou: nebo snad revoluční praxe je kritériem pravdy?

Lze si možná oprávněně myslet, že Hauser nakonec zastává možnost A a je tak blíže modernisticko-osvícenskému Habermasovi (a ostatně i Marxovi), než by chtěl: myslím, že je přesvědčen, že nějaké hodnoty (svoboda, rovnost) platí (či by měly platit) univerzálně. Ale možná se pletu: jistě Hauser chce Aufhebung A skrze jeho jinobytí v negaci B do vyšší pozice C. Jenomže jak by k tomu mělo dojít? Jak C vypadá?

Dále: otázkou je samozřejmě také to, zda je postmoderna negací moderny: může být také jejím rozvinutím nebo něčím úplně jiným (nikoliv negací).

Ptám se, zda Hauserova možná C je vlastně A: ideje jsou objektivně platné, jsou totiž v realitě, stačí je jen formulovat, uskutečnit, "dotáhnout do konce"? Je nepodložené, že v realitě je např. materialistická idea rovnosti lidí, možná je v ní spíše materialistická idea nerovnosti lidí, čemuž nasvědčuje:

a) prokazatelná nerovnost v genomu individuí: mnozí jsou nezměnitelně díky genům chytřejší, pilnější, fyzicky zdatnější, zdravější...
b) prokazatelná sociální/třídní nerovnost a hierarchie v rámci většiny kultur a etnik 

---

Paradoxní tezi "partikulární = univerzální" zastává vlastně každý, kdo něco prohlašuje za pravdivé: vždy mluví z údajné objektivní meta-pozice, v níž nepřihlíží k existenci opačných názorů, to se bohužel týká (a musí týkat) i tohoto mého příspěvku. Jak z této složité situace ven? Mohu být univerzálním subjektem a tak dosáhnout objektivity?

Neměli bychom spíše odstranit samotný pojem (zřejmě nemožné) objektivity, "režim řeči", který nám vnucuje diskurz pravdy a nepravdy? Jsou vůbec vlastnosti "být pravdivý/být nepravdivý" adekvátním popisem jakékoliv teorie či systému, natožpak světonázoru či osobního postoje?

---

Lze se ptát M. Hausera: Proč následovat jeho univerzalismus, je-li vlastně jen singularitou? Není-li singularitou, ale jen z ní vychází, jak se tato singularita/partikularita proměnila v univerzální?

Zdá se, jakoby Hauser i Žižek mluvili o tom, že partikulární narůstá, pozvolna nebo spíše skokově (Událost, Čin, Revoluce) získává vliv, až vytvoří univerzální světový řád. Je to však univerzálně eticky dobrý řád? Co je kritériem jeho pravdivosti? Revoluční praxe, pragmatická účinnost, jeho síla vnutit se všem, všechny si podmanit? Nebo je to tak, že ho budou všichni dobrovolně chtít? Zatím tomu tak však není: existuje mnoho alternativ. A i kdyby ho všichni chtěli, stále ještě nevíme, zda by ho také chtít měli (z "je" neplyne "má být").

Nebo je třeba omezenou novověkou hru na etiku onoho "má být" opustit a vystačit si s pragmatickou účinností: s tím, co požaduje lidská přirozenost, je-li nějaká a je-li skutečně univerzální?

Hauser by patrně nehovořil o univerzální biologické přirozenosti, ale spíše o sociálně vzniklé, konsensuální přirozenosti, vzniklé Činem Události Revoluce skrze Subjekt, který je sice partikulární, ale je nositelem univerzálních tendencí, které se skrze něho realizují. Revolucí vzniklý nový sociální řád utvoří vše-lidskou univerzální přirozenost. Hauser se však také věnuje tělu: tělo a jeho potřeby jsou také jedním z bodů, který všechny lidi podle něj spojují. Tedy v jeho koncepci zčásti přežívá koncept univerzální biologické lidské přirozenosti.

Musím se však znovu ptát: není Hauserův univerzalismus jen zamaskovaným osvícensko-modernistickým 

Habermasovým, a zejména Marxovým humanismem (vzpomeňme zejména mladého Marxe)? Hauser 

poučen postmodernou ví, že humanismus je jen partikularistickým projektem, přesto však spolu s 

Habermasem chce jeho univerzalizaci: je to oprávněné? Nebo se pod nálepkou "univerzality" skrývá útisk 

jiných partikularit touto partikularitou?

Bez útisku to totiž nejde: budeme-li s postmodernou hájit toleranci, nebude možné svrhnout nebo

 radikálně restrukturalizovat kapitalistický řád, o což zřejmě Žižek i Hauser implicitně usilují. Chce to tedy 

jiné pojetí univerzality, jenomže jaké? Jak univerzalismus prosadit a současně nečinit násilí těm, kteří s ním 

nesouhlasí? Ukázat jim, že se mýlí, a pak se pro něj svobodně rozhodnou? Kde je kritérium omylu? 

Korespondence s realitou, revoluční praxe, pragmatická praxe, účinnost a síla nového světového řádu: 

všechna tato kritéria lze zpochybnit jako pouze partikulární.


Kde tedy leží údajná univerzálnost partikulárního? V realitě, v materiální realitě zřejmě, jde o materiální ideje,

 řekl by Hauser. Nejde pak však o obyčejný modernistický univerzalismus? Tedy Habermas, nikoliv 

třetí/nová cesta?

Nebo je to "slabý univerzalismus"? Prosazuje jisté hodnoty, ale ví, že se možná mýlí? Věří, že dělá dobrou

věc, ale riskuje možnost radikálního omylu? Má však slabý univerzalismus právo radikálně měnit společnost,

 když si není jist vlastní platností? Pokud by však společnost měnil jen opatrně, nic podstatného nezmění a 

hlavně, jak by asi Hauser řekl, společnost je v tak špatném stavu, že malá opatření nestačí.

Potom je tedy zřejmě třeba riskovat a dělat velké kroky, jakoby moje hodnoty byly univerzální, s vědomím,

 že se možná mýlím - ale zkrátka nemůžu jinak. A to je snad to, co M. Hauser nabízí. Měli bychom ho 

následovat? O tom musí každý rozhodnout sám: jde totiž o univerzalismus "slabý", vědomý si díky 

postmoderně toho, že stojí na partikulární pozici, není to tedy univerzalismus modernisticky silný.

Postmoderna si správně všimla, že naše postoje jsou jen partikulární, ale podle Hausera z toho 

zřejmě mylně odvodila, že by se nemělo nic radikálního dělat. Naopak, řekl by Hauser: radikální Činy jsou

když víme málo. Jen skeptická pozice alibisticky vyčkává, když je stanovisko nedostatečně podložené, což 

znemožňuje každou změnu. A v tomto se dle mého soudu M. Hauser myšlenkově propojuje s 

americkým pragmatismem, který prosazuje jednání, ačkoliv to nikdy nemůže být plně zabezpečeno naprosto

 objektivními argumenty.

Není totiž dokázané, že pokud můj světonázor není plně ospravedlněn, neměl bych dělat nic - anebo skoro 

nic. Plně ospravedlněn totiž není žádný světonázor, svět je však (možná) v krizi. Musíme se odvážit Činu i 

bez pevného zázemí poznání.

Dále je nutné být skeptický i k postmodernistické skepsi: není jisté, že nikdo nemá objektivní pravdu, že vše

 jsou jen partikularity. Údajná pravda postmoderny je přece sama jen relativní, a to i podle postmoderny 

samotné. Jde o univerzalismus slabý co do teorie (vím, že se mohu mýlit), nikoliv však co do praxe (situace 

je vážná, budu se tedy přesto snažit učinit vše, abych své stanovisko prosadil). Skeptik vždy může přijít a 

říci, že dané hodnoty nejsou dobře podložené. Jenomže podle Hausera čas pokročil, situace je vážná, a 

žádné stanovisko nepřekročí stín své vlastní partikularity.



A ještě jeden bod spojuje Hausera s americkým pragmatismem: hodnoty nevznikají při teoretizování, ale

 postupně jsou tvořeny lidským jednáním. To, zda platí, nám žádná diskuze neukáže, protože jejich platnost 

musí být teprve uskutečněna Činem. Hodnoty musí být teprve vytvořeny, a pouhá teorie je vytvořit 

nedokáže.Je zde nebezpečí radikálního omylu: to s sebou však nese každá lidská snaha.

Tedy: neměli bychom s kultem hodnoty pravdy, kterou nelze najít, opustit i kult objektivních univerzálních

 hodnot a objektivního dobra a  přemýšlet spíše nad tím, jak konkrétní věci zlepšit? Univerzální 

etika je nemožná, musí tedy stačit to, co se jako univerzální jeví nám. A začít to konečně 

vytvářet.

Jde tedy o jiné pojetí univerzality, které je teoreticky skromnější, prakticky však stejně důsledné, jako byla

univerzalita modernistická.

Také je možné, že by Hauser s touto formulací jeho stanoviska nesouhlasil.

Antonín Dolák: Hauserovo pojetí univerzálního subjektu a možné námitky - koncept k příspěvku na konferenci nad knihou M. Hausera "Cesty z postmoderny" (Praha, 13.12.2013)

Pojednám primárně koncepci M. Hausera, ale občas budu mluvit i o Žižkovi a Badiouovi, protože na některé jejichmyšlenky navazuje.

Hauser chce překonat pluralitu pozic v postmoderně, hledá nový univerzalismus, obohacený "anti-tezí" postmoderny.

Zajímavý je zde Žižek a Badiou: chtějí v partikulárním najít rys univerzálního, tendenci k univerzálnímu:
tedy sloučit univerzální s individuálním pode rovnice: individuální = univerzální.

Není to nesmysl?

Je to zajímavý pokus.

Postmoderna zapírá svůj univerzalismus tolerance a společně sdílených hodnot, bez kterého není možné nenásilné soužití partikularit.

Habermas nutnost univerzalismu přiznává, v tom je jeho teorie zřejmě upřímná a jasná.

Badiou, Hauser a Žižek požadují univerzalismus, ale přitom nevěří v objektivní platnost standardů dobra a zla.

Hauser požaduje univerzální subjekt.

Badiou schvaluje jakoukoliv Událost, která přináší Čin, tedy vznik nového, svobodu rodícího se Subjektu.


Podobně i Ranciére: okrajová partikularita (zprvu malá skupina např. dělníků) se v revoluci stane hybatelem, partikulární se stává univerzálním: vznikne nový řád, nové uspořádání společnosti.

Je tedy požadován vznik nového, svoboda, pohyb vpřed: jenže co když je staré lepší nebo nové příliš nebezpečné?

A co když je tu více partikularit, které chtějí prosadit svoji svobodu a svoji Událost? Kdo mezi nimi rozhodne? Všechny přináší něco nového, rozličné nové typy Subjektů a jejich svobod.

Nejde tu nakonec o obhajobu imperialistické univerzalizace partikulárních hodnot, jejichž jediným přínosem je to, že přináší něco nového, pohyb, svobodu? 

A je to svoboda, když se musím "chytit" revolučního proudu, a tak jen přejít z otročení starému řádu do otročení řádu novému?

Neutiskují se tímto jiné partikularity?

Není k tomuto všemu třeba upřímně s Habermasem postulovat, že nějaké hodnoty Hauser považuje za univerzální?

Snad svobodu, štěstí či důstojnost pro co největší počet lidí apod.?

Dále, Hauser se upřímně přiznává k tomu, že univerzalita vychází z nějaké singularity. 

Ale je to pak univerzalita? Jak si to představit? Jsou dvě možnosti:

A) singularita je nositelem objektivně univerzálního: v tomto případě však Hauser věří v objektivitu jistých hodnot, které tedy platí univerzálně. To je však pozice neoriginální, hlásí se k ní už moderna i Habermas.

B) singularita své singulární prosadí jako univerzální a tím potlačí jiné singulární. To je ale násilí, útisk jinakosti.

Badiou explicitně říká, že nevěří na objektivní univerzální hodnoty, pak mu ale nezbývá jiná možnost, než možnost B.

 
Jistě, Badiou říká, že stanovovat hodnoty má smysl jen zevnitř sociohistorické situace (nebo lépe tehdy, když v jejích prázdných místech vznikne místo pro Událost). 

Pak jsou hodnoty ale jen něco parciálního. 

--

Myslím, že celé schéma je takovéto:

A) mravní univerzalismus, který nedokáže údajnou univerzálnost svých hodnot dokázat

B) mravní relativismus, který neodkáže ospravedlnit, proč jsou jeho hodnoty (a boj za ně) lepší než jiné (a proč za ně tedy bojovat)

Domnívám se, že se Hauser pokouší o nějakou možnost C, v tom je jeho myšlení skutečně zajímavé, jenže nerozumím tomu, co by touto možností C mohlo být.

Chápu, že by to měla být jakási kombinace možností A a B, navíc hegelovské Aufhebung, kdy singulární se začne v Revoluci univerzalizovat.

Lze však namítnout, že situací, kdy si singulární podmaňuje čím dál víc lidí, ještě singulární nezískává univerzální platnost: singulární vyhrává jen díky násilí, převaze, síle.

Snad je v pozadí toto: víme, že jsme jen singularitou, ale prostě svobodu, rovnost a emancipaci chceme (voluntarismus, svobodný Čin), JAKOBY byli univerzální (i když nejsou), a budeme bojovat, takže se univerzálními stanou.

 Jenomže nestanou: nebo snad revoluční praxe je kritériem pravdy?

Lze si možná oprávněně myslet, že Hauser nakonec zastává možnost A a je tak blíže modernisticko-osvícenskému Habermasovi (a ostatně i Marxovi), než by chtěl: myslím, že je přesvědčen, že nějaké hodnoty (svoboda, rovnost) platí (či by měly platit) univerzálně. 

Ale možná se pletu: jistě Hauser chce Aufhebung A skrze jeho jinobytí v negaci B do vyšší pozice C.

Jenomže jak by k tomu mělo dojít? Jak C vypadá?

(Otázkou je samozřejmě také to, zda je postmoderna negací moderny: může být také jejím rozvinutím nebo něčím úplně jiným (nikoliv negací).)

Ptám se, zda Hauserova možná C je vlastně A: ideje jsou objektivně platné, jsou totiž v realitě, stačí je jen formulovat, uskutečnit, "dotáhnout do konce"?

Je nepodložené, že v realitě je např. materialistická idea rovnosti lidí, možná je v ní spíše materialistická idea nerovnosti lidí, čemuž nasvědčuje:

a) prokazatelná nerovnost v genomu individuí: mnozí jsou nezměnitelně díky genům chytřejší, pilnější, fyzicky zdatnější, zdravější...
b) prokazatelná sociální/třídní nerovnost a hierarchie v rámci většiny kultur a etnik 

---

Paradoxní tezi "partikulární = univerzální" zastává vlastně každý, kdo něco prohlašuje za pravdivé: vždy mluví z údajné objektivní meta-pozice, v níž nepřihlíží k existenci opačných názorů, to se bohužel týká (a musí týkat) i tohoto mého příspěvku.

Jak z této složité situace ven? Mohu být univerzálním subjektem a tak dosáhnout objektivity?

Neměli bychom spíše odstranit samotný pojem (zřejmě nemožné) objektivity, "režim řeči", který nám vnucuje diskurz pravdy a nepravdy?

 Jsou vůbec vlastnosti "být pravdivý/být nepravdivý" adekvátním popisem jakékoliv teorie či systému, natožpak 

světonázoru či osobního postoje?

---

Lze se ptát M. Hausera:

Proč následovat jeho univerzalismus, je-li vlastně jen singularitou?

Není-li singularitou, ale jen z ní vychází, jak se tato singularita/partikularita proměnila v univerzální?

Zdá se, jakoby Hauser i Žižek mluvili o tom, že partikulární narůstá, pozvolna nebo spíše skokově (Událost, Čin, Revoluce)

 získává vliv, až vytvoří univerzální světový řád. Je to však univerzálně eticky dobrý řád? 

Co je kritériem jeho pravdivosti? Revoluční praxe, pragmatická účinnost, jeho síla vnutit se všem, všechny si podmanit?

Nebo je to tak, že ho budou všichni dobrovolně chtít? Zatím tomu tak však není: existuje mnoho alternativ. A i kdyby ho 

všichni chtěli, stále ještě nevíme, zda by ho také chtít měli (z "je" neplyne "má být").

Nebo je třeba omezenou novověkou hru na etiku onoho "má být" opustit a vystačit si s pragmatickou účinností: s tím, co 

požaduje lidská přirozenost, je-li nějaká a je-li skutečně univerzální?

Hauser by patrně nehovořil o univerzální biologické přirozenosti, ale spíše o sociálně vzniklé, konsensuální přirozenosti, 

vzniklé Činem Události Revoluce skrze Subjekt, který je sice partikulární, ale je nositelem univerzálních tendencí, které se 

skrze něho realizují. Revolucí vzniklý nový sociální řád utvoří vše-lidskou univerzální přirozenost.


Hauser se však také věnuje tělu: tělo a jeho potřeby jsou také jedním z bodů, který všechny lidi podle něj spojují. Tedy v 

jeho koncepci zčásti přežívá koncept univerzální biologické lidské přirozenosti.

Musím se však znovu ptát: není Hauserův univerzalismus jen zamaskovaným osvícensko-modernistickým Habermasovým, 

a zejména Marxovým humanismem (vzpomeňme zejména mladého Marxe)? 

Hauser poučen postmodernou ví, že humanismus je jen partikularistickým projektem, přesto však spolu s Habermasem 

chce jeho univerzalizaci: je to oprávněné? Nebo se pod nálepkou "univerzality" skrývá útisk jiných partikularit touto 

partikularitou?

Bez útisku to totiž nejde: budeme-li s postmodernou hájit toleranci, nebude možné svrhnout nebo radikálně 

restrukturalizovat kapitalistický řád, o což zřejmě Žižek i Hauser implicitně usilují.



Chce to tedy jiné pojetí univerzality, jenomže jaké?


Jak univerzalismus prosadit a současně nečinit násilí těm, kteří s ním nesouhlasí? Ukázat jim, že se mýlí, a pak se pro něj 

svobodně rozhodnou? Kde je kritérium omylu? Korespondence s realitou, revoluční praxe, pragmatická praxe, účinnost a 

síla nového světového řádu: všechna tato kritéria lze zpochybnit jako pouze partikulární.


Kde tedy leží údajná univerzálnost partikulárního? V realitě, v materiální realitě zřejmě, jde o materiální ideje, řekl by Hauser. 


Nejde pak však o obyčejný modernistický univerzalismus? Tedy Habermas, nikoliv třetí/nová cesta?

Nebo je to "slabý univerzalismus"? Prosazuje jisté hodnoty, ale ví, že se možná mýlí? Věří, že dělá dobrou věc, ale riskuje 

možnost radikálního omylu?


Má však slabý univerzalismus právo radikálně měnit společnost, když si není jist vlastní platností?


Pokud by však společnost měnil jen opatrně, nic podstatného nezmění a hlavně, jak by asi Hauser řekl, společnost je v tak 

špatném stavu, že malá opatření nestačí.


Potom je tedy zřejmě třeba riskovat a dělat velké kroky, JAKOBY moje hodnoty byly univerzální, s vědomím, že se možná

mýlím - ale zkrátka nemůžu jinak.



A to je snad to, co M. Hauser nabízí. Měli bychom ho následovat? O tom musí každý rozhodnout sám: jde totiž o

univerzalismus "slabý", vědomý si díky postmoderně toho, že stojí na partikulární pozici, není to tedy univerzalismus 

modernisticky silný. 


Postmoderna si správně všimla, že naše postoje jsou jen partikulární, ale podle Hausera z toho zřejmě mylně odvodila, že by

se nemělo nic radikálního dělat.


Naopak, řekl by Hauser: radikální Činy jsou nezbytné, i když víme málo. Jen skeptická pozice alibisticky vyčkává, když je 

stanovisko nedostatečně podložené, což znemožňuje každou změnu. A v tomto se dle mého soudu M. Hauser myšlenkově 

propojuje s americkým pragmatismem, který prosazuje jednání, ačkoliv to nikdy nemůže být plně zabezpečeno naprosto

objektivními argumenty.


Není totiž dokázané, že pokud můj světonázor není plně ospravedlněn, neměl bych dělat nic - anebo skoro nic. Plně 

ospravedlněn totiž není ŽÁDNÝ  světonázor, svět je však (možná) v krizi. Musíme se odvážit Činu i bez pevného zázemí 

poznání.

Dále je nutné být skeptický i k postmodernistické skepsi: není jisté, že nikdo nemá objektivní pravdu, že vše jsou jen

partikularity. Údajná pravda postmoderny je přece sama jen relativní, a to i podle postmoderny samotné.


Jde o univerzalismus slabý co do teorie (vím, že se mohu mýlit), nikoliv však co do praxe (situace je vážná, budu se tedy 

přesto snažit učinit vše, abych své stanovisko prosadil).


Skeptik vždy může přijít a říci, že dané hodnoty nejsou dobře podložené. Jenomže podle Hausera čas pokročil, situace je 

vážná, a žádné stanovisko nepřekročí stín své vlastní partikularity.


A ještě jeden bod spojuje Hausera s americkým pragmatismem: hodnoty nevznikají při teoretizování, ale postupně jsou 

tvořeny lidským jednáním. To, zda platí, nám žádná diskuze neukáže, protože jejich platnost musí být teprve uskutečněna 

Činem. Hodnoty musí být teprve vytvořeny, a pouhá teorie je vytvořit nedokáže.



Je zde nebezpečí radikálního omylu: to s sebou však nese každá lidská snaha.


Tedy: neměli bychom s kultem hodnoty pravdy, kterou nelze najít, opustit i kult objektivních univerzálních hodnot a 

objektivního dobra a  přemýšlet spíše nad tím, jak konkrétní věci zlepšit? Univerzální etika je nemožná, musí tedy stačit to, 

co se jako univerzální jeví nám. A začít to konečně vytvářet.



Také je možné, že by Hauser s touto formulací jeho stanoviska nesouhlasil.

spor o relativismus aneb nejen o Rortym

Rorty navrhuje nepřicházet se silnými tvrzeními, ale spíše mluvit takto: zdá se, po všech historických zkušenostech, že je lépe být např. liberálními ironiky než metafyziky. Jde sice opět o tvrzení, ale je "slabé", netvrdí nic absolutně, ale jen jaksi napůl.

Musí však stát na "silných" důvodech, aby přesvědčilo. 

Uvědomujeme si, jak je náš rozum podmíněný, což ale můžeme tvrdit ze dvou pozic:

a) z vyšší intuice, tedy z mimo-racionálního stanoviska: pak si můžeme dovolit rozum odsoudit zcela

b) z rozumu samého: pak ale nemůžeme říkat, že možná ve světě ani neplatí zákon sporu atd., protože bychom se vyvraceli...můžeme však rozumem samým omezit rozsah jeho tvrzení, s tím, však, že nadále budeme ABSOLUTNĚ přijímat některé základní logické zákony...To se nám však nechce, zdá se, jakoby snad byly dobově podmíněny i ony: ale to nejde z této pozice tvrdit. Možností by byla logika přesahující běžnou logiku, nějaké např. parakonzistentní logiky, ty však nejsou myslitelné, i když jsou formalizovatelné. 

-

Nabízí se však i toto: chápat jakousi "třetí cestu" mezi metafyzickým dogmatismem a dogmatickým (a sebe-vyvracejícím se) relativismem jako zase jen jednu z mnoha pozic, která nemá absolutní platnost, protože důvody pro ni nejsou dostatečně silné.

Na to lze odvětit, že tomu tak jistě je, ale že to nevadí, že skončila doba metafyziky, která vyžadovala "silné myšlení" se silnými ospravedlněními. Ano, problémem však je to, že i toto je silné tvrzení, máme-li mu věřit. 

Anebo ne, a jen tu zastánci "třetí cesty" vnucuji svůj "režim řeči"?

Řeknu to tedy méně napadnutelným způsobem: proč máme věřit tomu, že skončila doba "silného myšlení"? Mnozí moudří si to nemyslí. Budu-li tedy s "třetí cestou" souhlasit, že doba metafyziky je pryč, jde o shodu na základě iracionálních intuic, které nesdílejí všichni.

Rozdíl mezi třetí cestou a cestami předešlými je asi v míře důrazu: třetí cesta netvrdí absolutně, ale tvrdí částečně, s vědomím možnosti omylu, s vědomím, že nestojí na jistých základech. 

Hned ji však můžeme napadnout: proč tedy máme třetí cestě věřit?

Její možná odpověď: protože na slabých základech stojí všichni.

To však podle mého soudu je silné tvrzení.

A v tom je problém: abych mohl disponovat slabou pozicí, musím ji ospravedlnit silně, ne-slabě: abych mohl něčemu odůvodněně věřit jen částečně, musím něčemu věřit zcela. Abych mohl tvrdit konec metafyziky, musím nějakou základní metafyziku zastávat.

Ale to třetí cesta nechce, je si vědoma omylů lidského rozumu. Omylem může být však i ona sama, a snad je zajímavá v tom, že si to připouští.

V podstatě však pozici "třetí cesty" sdílím a vychází mi nevědění: nic nevím určitě, nic tedy určitě netvrdím. Toto mé nevědění plyne z rozumem nezdůvodnitelné, tedy IRACIONÁLNÍ víry v logické zákony a z jistých závěrů, které jsem při aplikaci logiky na poznání získal. 

Ale je třeba si uvědomit, že jsme omylní. Tedy možná nabízená opatrnost, snad skromnost v myšlení je chybou. Důvodem může být to, že bere filozofickému myšlení domýšlivost, ale také entuziasmus: pokud si nemyslím, že na něco můžu přijít absolutně, ani se už tolik nesnažím na něco přijít.

A jako každá pozice, i tato si myslí, že je nějakým způsobem lepší, pravdivější než jiné. Že je vyzrálejší, opustila naivní dualismy. Pluralismus v sobě totiž -  dle mého soudu - obsahuje monismus jen zdánlivě: monismus redukovaný na jednu z mnoha pozic už není monismem.

Tedy: jak něco tvrdit a přitom se arogantně nestavět nad všechny ostatní pozice v metapozici absolutní pravdy?

Odpověď, že jsme méně arogantní, protože v metapozici něco tvrdíme jen napůl, je zřejmě sofistická, protože si současně myslíme, že nejlepší, co lze dělat, je právě jen tvrdit něco pouze napůl. To nám plyne ze skeptických argumentů, které však musíme tvrdit víc než jen napůl, pokud chceme, aby nám lidi věřili. Tedy musíme svou pozici upravit: obvykle je lepší tvrdit něco napůl, ale ne vždy, toto samotné tvrzení zdůvodňujeme něčím, co tvrdíme víc než jen napůl :-)

Takto globálně vše vypadá nejasně, ale souhlasím, praxe je jiná: absolutní danosti obvykle dostupné nejsou. Sám přemýšlím, proč mám tak blízko k fyzikalistickému dogmatismu, když na to přijde. Proč je pro mě věda a obecně empirismus subjektivně tolik přijatelný, proč mu tak snadno věřím? V této souvislosti mě hodně zajímá otázka ideologie (definované Bachelardem jako "zdravý rozum", což je trefné): jak se ideologie zmocňuje lidského srdce (Althusser: ideologické interpelace, problém konverze, "znovuzrození", "nový člověk" sv. Pavla: starý Adam zemřel, v Kristu se narodíme jako nový člověk: RADIKÁLNÍ změna myšlení, identity). Proč mi přijde evidentní, že smrt je definitivním koncem a smyslové poznání je něčím mnohem jistějším než racionální úsudek? Proč věřím více evolucionismu a fenomenologie mi přijde nakonec dosti vágním poznáním explikujícím common sense, tedy něco nejistého? Je pro mě velmi těžké překonávat vlastní dogmatismus: protichůdné názory nejen, že ve mě vyvolávají odpor, nelibost a hněv (a souhlasné názory slast a přitakání), ale dokonce je mnohem hůře chápu (a snad ani podvědomě chápat nechci).

Skutečně velká otázka pro mě nakonec stojí takto: jde nám jen o předání vlastních genů (reprodukce, k čemuž je třeba reputace) nebo i o něco jiného? A není toto "něco jiného" jen freudovskou sublimací (a kompenzací) sexuálních (a jim sloužících agresivních) pudů, případně jen předáním memů/kulturních informací, které u některých z nás organismus determinují víc, než geny, a proto ho vedou k věčnému studiu a věčnému filozofování? Tedy, co je skutečné Reálno? Mít práci a zdraví, nebo "dlít v říši idejí" (samozřejmě nejde uvažovat v těchto naivních dichotomiích, ale může jít o komplementaritu)? Maloměšťácky jsem podlehl tomu, že hlavní je právě to zdraví a práce, je však možné, že se mýlím, a zřejmě se také mýlit chci (kompenzace?). Takže nevím...

determinovanost poznání

co pro poznání znamená, že je determinované? neohrožuje to jeho možnost poznat pravdu? vždy jsem odpovídal, že i tak se může korigovat podle jasně daných pravidel a na jeho determinovanosti potom nezáleží...je to však skutečně tak?

je-li mé poznání determinované, má nutný, předvidatelný průběh daný již na počátku univerza (nebo vždy, je-li věčné, nebo daný náhodou, je-li indeterministické)

co pro poznání znamená, je-li produktem své doby? je-li biologickým nástrojem nás, sociálních opic, k reprodukci jejich genů?

může poznávat pravdu?

co pro poznání znamená, když si tuto svoji podmíněnost uvědomí? bylo toto uvědomění také determinované? a pokud i ano, může ho to učinit pravdivějším nebo dokonce svobodnějším? může nad sebou mít více kontroly? nebo je tato kontrola zase jen determinovaná?

můj metodologický rozvrh/redukce problému svobodné vůle...

svobodná vůle nebo determinismus...

 je to moje paradigma, předběžný rozvrh, který mi nějak otevřel svět jen v určitým jeho výseku, na určité ploše definované těmito dvěma navzájem se vylučujícími možnostmi a myslící si, že MIMO NI NIC NENÍ

jakoby pojem (ne)svoboda (ne)vůle vyjadřoval skutečně esenci či metafyzickou kostru veškerého lidského jednání či chování: to může být můj velký omyl, že vyjadřuje

jakoby se celé jednání dalo v jádru opsat takto: buď je svobodné - anebo ne...a to je CELÉ

jakoby tyto kontrární dva pojmy "svobodná vůle vs. nesvobodná vůle" vyjadřovaly celý rozsah a všechny specifičnosti lidského konání

možná jsou ty pojmy totálně blbě, otevřely svět jen v jedné rovině...a mnoho jiných jeho rovin UZAVŘELY, vůbec je nevidí, myslí si, že ani nejsou

ale co jiného se tady říká než to, že naše poznání je OMEZENÉ?

a že naše pojmy nemusí uspokojivě přiléhat k realitě a přesně popsat její esenci (a možná žádnou esenci realita ani nemá, a pokud i má, tak není vyjádřitelná jedním obecným lidským pojmem)

DŮLEŽITÉ: budoucnost?

výběr podstatného z červnového článku na tomto blogu a snaha o rozvinutí:

predikce budoucnosti ji mění podle našich potřeb

měníme budoucnost na základě naší znalosti o ní -volíme mezi možnými budoucnosti

je to však záhada? to dělají i zvířata

znalost se však podílí na strukturaci budoucnosti, je kauzálně účinná

možná budoucnost jakoby měla jisté LIMITY ohraničující možné budoucí situace, v jejich okruhu volím (někdy se v limitech pletu, takže příště jsem v předpovědi přesnější)

nejde o JINÝ TYP kauzality nebo úplně jiný vztah propojující události (minulé, přítomné, budoucí), když přítomnost není jen pasivním otiskem (stopou, dítětem) minulého, ale strukturuje se v interakci se znalostí možné budoucnosti (teleologie)?

nedojde k většímu propojení s budoucím?

přítomné může budoucím více manipulovat

část univerza (lidstvo) začalo měnit budoucnost (byť třeba deterministicky)...tedy v lidstvu se vesmír do jisté míry začal víc sebe-organizovat, řídit svůj budoucí rozvoj..tenduje to k stále větší organizaci...

tak se budoucnost mnohem víc spojuje s přítomným a je jím zpětnovazebně ovlivňována (!!!)..dojde k zpětnovazebné smyčce mezi přítomným a budoucím: čím jsou predikce přesnější, tím je spojení mezi nimi pevnější

nevzniká ale záhada z toho, že zde mluvím o budoucnosti, ačkoliv jde jen o naši představu budoucnosti? ano, avšak čím jsou predikce přesnější, tím je představa věrnější (až se struktura znalosti takřka kryje se strukturou toho, co se snaží zrcadlit)

může se jednou smyčka zhroutit sama do sebe? může být někdy provázání dokonalé? může se tedy zrušit rozdíl mezi budoucím a přítomným?

co to znamená, že známe do jisté míry budoucnost? že tu budoucnost do jisté míry je (tím víc, čím víc ji známe)...budoucnost tak ovlivňuje přítomnost, tím i samu sebe (zpětnovazená smyčka)...dojde-li k urychlení budoucnosti, nezkolabuje vše nakonec v bodu Omega (konec dějin, zastavení času)?

jak to změní budoucnost, když ta je do jisté míry už přítomná? 

vesmír je do jisté míry kauzální opakující se strojek, v lidstvu začal předvídat svá budoucí opakování a měnit je dle potřeb lidstva (ty jsou účinkem jeho biokulturní koevoluce z minulosti)

co se s kauzálním strojkem stane, když k tomuto bude docházet stále více? zasekne se, zrychlí, zpomalí? nebo nic?

systém předvídá své budoucí kroky/stavy a mění je dle přítomných potřeb daných minulými stavy

systém se vždy měnil dle přítomných potřeb/nutkání/impulzů/tendencí daných minulými stavy, ale bez znalosti svých budoucích stavů - v tom je zásadní rozdíl!¨¨

systém získává kontrolu nad budoucností - neotvírá to možnost svobody?

jakoby si systém uvědomil, že je automatem: když zmáčkneš tenhle čudlík, stane se tohle, když tuhle páčku zatáhneš, pak zase tohle...a začal toho systematicky využívat

avšak jaký je status tohoto vědění samého? jde zase o deterministický program determinovaný minulým...ano, ale nevzniká tu nová vrstva reality (emergence, vznik nového)?

systém kontroluje svou budoucnost: může ji urychlit, zpomalit, zastavit...začíná se víc vědomě samo-regulovat

ale tato samoregulace je zřejmě ve vesmíru vepsaná od začátku...nemůže to zastavit Velký Křach, konec vesmíru? poručíme větru dešti? proč ne?

celá mystika tohodle vyprávění plyne možná z omylu: žádné možné budoucnosti nejsou, jsou jen různé představy o tom, jaká budoucnost bude - tyto představy a deterministický výběr mezi nimi jsou jen determinovanou cestou realizace jediné možné budoucnosti

v lidském vědění se nedokonale, ale stále lépe koncentruje obraz minulého, přítomného a budoucího v jediném přítomném bodu: co znamená tato sebe-znalost univerza (Hegel?)?

celé lidské vědomí zřejmě slouží jen predikci budoucího na základě minulého a snaze budoucnost změnit dle potřeb/tužeb/nutkání - vědění tak slouží jednání, snaze měnit to, co se stane - aby se nestalo, stalo lépe či jinak...

když skříň neotevřu, nevypadne z ní kniha...jinak vypadne...i v běžném životě přistupujeme k světu jako k opakujícími se pravidelnému kauzálnímu strojku...jsme i my kauzálním strojkem? a naše poznání?