spor o relativismus aneb nejen o Rortym

Rorty navrhuje nepřicházet se silnými tvrzeními, ale spíše mluvit takto: zdá se, po všech historických zkušenostech, že je lépe být např. liberálními ironiky než metafyziky. Jde sice opět o tvrzení, ale je "slabé", netvrdí nic absolutně, ale jen jaksi napůl.

Musí však stát na "silných" důvodech, aby přesvědčilo. 

Uvědomujeme si, jak je náš rozum podmíněný, což ale můžeme tvrdit ze dvou pozic:

a) z vyšší intuice, tedy z mimo-racionálního stanoviska: pak si můžeme dovolit rozum odsoudit zcela

b) z rozumu samého: pak ale nemůžeme říkat, že možná ve světě ani neplatí zákon sporu atd., protože bychom se vyvraceli...můžeme však rozumem samým omezit rozsah jeho tvrzení, s tím, však, že nadále budeme ABSOLUTNĚ přijímat některé základní logické zákony...To se nám však nechce, zdá se, jakoby snad byly dobově podmíněny i ony: ale to nejde z této pozice tvrdit. Možností by byla logika přesahující běžnou logiku, nějaké např. parakonzistentní logiky, ty však nejsou myslitelné, i když jsou formalizovatelné. 

-

Nabízí se však i toto: chápat jakousi "třetí cestu" mezi metafyzickým dogmatismem a dogmatickým (a sebe-vyvracejícím se) relativismem jako zase jen jednu z mnoha pozic, která nemá absolutní platnost, protože důvody pro ni nejsou dostatečně silné.

Na to lze odvětit, že tomu tak jistě je, ale že to nevadí, že skončila doba metafyziky, která vyžadovala "silné myšlení" se silnými ospravedlněními. Ano, problémem však je to, že i toto je silné tvrzení, máme-li mu věřit. 

Anebo ne, a jen tu zastánci "třetí cesty" vnucuji svůj "režim řeči"?

Řeknu to tedy méně napadnutelným způsobem: proč máme věřit tomu, že skončila doba "silného myšlení"? Mnozí moudří si to nemyslí. Budu-li tedy s "třetí cestou" souhlasit, že doba metafyziky je pryč, jde o shodu na základě iracionálních intuic, které nesdílejí všichni.

Rozdíl mezi třetí cestou a cestami předešlými je asi v míře důrazu: třetí cesta netvrdí absolutně, ale tvrdí částečně, s vědomím možnosti omylu, s vědomím, že nestojí na jistých základech. 

Hned ji však můžeme napadnout: proč tedy máme třetí cestě věřit?

Její možná odpověď: protože na slabých základech stojí všichni.

To však podle mého soudu je silné tvrzení.

A v tom je problém: abych mohl disponovat slabou pozicí, musím ji ospravedlnit silně, ne-slabě: abych mohl něčemu odůvodněně věřit jen částečně, musím něčemu věřit zcela. Abych mohl tvrdit konec metafyziky, musím nějakou základní metafyziku zastávat.

Ale to třetí cesta nechce, je si vědoma omylů lidského rozumu. Omylem může být však i ona sama, a snad je zajímavá v tom, že si to připouští.

V podstatě však pozici "třetí cesty" sdílím a vychází mi nevědění: nic nevím určitě, nic tedy určitě netvrdím. Toto mé nevědění plyne z rozumem nezdůvodnitelné, tedy IRACIONÁLNÍ víry v logické zákony a z jistých závěrů, které jsem při aplikaci logiky na poznání získal. 

Ale je třeba si uvědomit, že jsme omylní. Tedy možná nabízená opatrnost, snad skromnost v myšlení je chybou. Důvodem může být to, že bere filozofickému myšlení domýšlivost, ale také entuziasmus: pokud si nemyslím, že na něco můžu přijít absolutně, ani se už tolik nesnažím na něco přijít.

A jako každá pozice, i tato si myslí, že je nějakým způsobem lepší, pravdivější než jiné. Že je vyzrálejší, opustila naivní dualismy. Pluralismus v sobě totiž -  dle mého soudu - obsahuje monismus jen zdánlivě: monismus redukovaný na jednu z mnoha pozic už není monismem.

Tedy: jak něco tvrdit a přitom se arogantně nestavět nad všechny ostatní pozice v metapozici absolutní pravdy?

Odpověď, že jsme méně arogantní, protože v metapozici něco tvrdíme jen napůl, je zřejmě sofistická, protože si současně myslíme, že nejlepší, co lze dělat, je právě jen tvrdit něco pouze napůl. To nám plyne ze skeptických argumentů, které však musíme tvrdit víc než jen napůl, pokud chceme, aby nám lidi věřili. Tedy musíme svou pozici upravit: obvykle je lepší tvrdit něco napůl, ale ne vždy, toto samotné tvrzení zdůvodňujeme něčím, co tvrdíme víc než jen napůl :-)

Takto globálně vše vypadá nejasně, ale souhlasím, praxe je jiná: absolutní danosti obvykle dostupné nejsou. Sám přemýšlím, proč mám tak blízko k fyzikalistickému dogmatismu, když na to přijde. Proč je pro mě věda a obecně empirismus subjektivně tolik přijatelný, proč mu tak snadno věřím? V této souvislosti mě hodně zajímá otázka ideologie (definované Bachelardem jako "zdravý rozum", což je trefné): jak se ideologie zmocňuje lidského srdce (Althusser: ideologické interpelace, problém konverze, "znovuzrození", "nový člověk" sv. Pavla: starý Adam zemřel, v Kristu se narodíme jako nový člověk: RADIKÁLNÍ změna myšlení, identity). Proč mi přijde evidentní, že smrt je definitivním koncem a smyslové poznání je něčím mnohem jistějším než racionální úsudek? Proč věřím více evolucionismu a fenomenologie mi přijde nakonec dosti vágním poznáním explikujícím common sense, tedy něco nejistého? Je pro mě velmi těžké překonávat vlastní dogmatismus: protichůdné názory nejen, že ve mě vyvolávají odpor, nelibost a hněv (a souhlasné názory slast a přitakání), ale dokonce je mnohem hůře chápu (a snad ani podvědomě chápat nechci).

Skutečně velká otázka pro mě nakonec stojí takto: jde nám jen o předání vlastních genů (reprodukce, k čemuž je třeba reputace) nebo i o něco jiného? A není toto "něco jiného" jen freudovskou sublimací (a kompenzací) sexuálních (a jim sloužících agresivních) pudů, případně jen předáním memů/kulturních informací, které u některých z nás organismus determinují víc, než geny, a proto ho vedou k věčnému studiu a věčnému filozofování? Tedy, co je skutečné Reálno? Mít práci a zdraví, nebo "dlít v říši idejí" (samozřejmě nejde uvažovat v těchto naivních dichotomiích, ale může jít o komplementaritu)? Maloměšťácky jsem podlehl tomu, že hlavní je právě to zdraví a práce, je však možné, že se mýlím, a zřejmě se také mýlit chci (kompenzace?). Takže nevím...