Antonín Dolák: Hauserovo pojetí univerzálního subjektu a možné námitky - koncept k příspěvku na konferenci nad knihou M. Hausera "Cesty z postmoderny" (Praha, 13.12.2013)

Pojednám primárně koncepci M. Hausera, ale občas budu mluvit i o Žižkovi a Badiouovi, protože na některé jejichmyšlenky navazuje.

Hauser chce překonat pluralitu pozic v postmoderně, hledá nový univerzalismus, obohacený "anti-tezí" postmoderny.

Zajímavý je zde Žižek a Badiou: chtějí v partikulárním najít rys univerzálního, tendenci k univerzálnímu:
tedy sloučit univerzální s individuálním pode rovnice: individuální = univerzální.

Není to nesmysl?

Je to zajímavý pokus.

Postmoderna zapírá svůj univerzalismus tolerance a společně sdílených hodnot, bez kterého není možné nenásilné soužití partikularit.

Habermas nutnost univerzalismu přiznává, v tom je jeho teorie zřejmě upřímná a jasná.

Badiou, Hauser a Žižek požadují univerzalismus, ale přitom nevěří v objektivní platnost standardů dobra a zla.

Hauser požaduje univerzální subjekt.

Badiou schvaluje jakoukoliv Událost, která přináší Čin, tedy vznik nového, svobodu rodícího se Subjektu.


Podobně i Ranciére: okrajová partikularita (zprvu malá skupina např. dělníků) se v revoluci stane hybatelem, partikulární se stává univerzálním: vznikne nový řád, nové uspořádání společnosti.

Je tedy požadován vznik nového, svoboda, pohyb vpřed: jenže co když je staré lepší nebo nové příliš nebezpečné?

A co když je tu více partikularit, které chtějí prosadit svoji svobodu a svoji Událost? Kdo mezi nimi rozhodne? Všechny přináší něco nového, rozličné nové typy Subjektů a jejich svobod.

Nejde tu nakonec o obhajobu imperialistické univerzalizace partikulárních hodnot, jejichž jediným přínosem je to, že přináší něco nového, pohyb, svobodu? 

A je to svoboda, když se musím "chytit" revolučního proudu, a tak jen přejít z otročení starému řádu do otročení řádu novému?

Neutiskují se tímto jiné partikularity?

Není k tomuto všemu třeba upřímně s Habermasem postulovat, že nějaké hodnoty Hauser považuje za univerzální?

Snad svobodu, štěstí či důstojnost pro co největší počet lidí apod.?

Dále, Hauser se upřímně přiznává k tomu, že univerzalita vychází z nějaké singularity. 

Ale je to pak univerzalita? Jak si to představit? Jsou dvě možnosti:

A) singularita je nositelem objektivně univerzálního: v tomto případě však Hauser věří v objektivitu jistých hodnot, které tedy platí univerzálně. To je však pozice neoriginální, hlásí se k ní už moderna i Habermas.

B) singularita své singulární prosadí jako univerzální a tím potlačí jiné singulární. To je ale násilí, útisk jinakosti.

Badiou explicitně říká, že nevěří na objektivní univerzální hodnoty, pak mu ale nezbývá jiná možnost, než možnost B.

 
Jistě, Badiou říká, že stanovovat hodnoty má smysl jen zevnitř sociohistorické situace (nebo lépe tehdy, když v jejích prázdných místech vznikne místo pro Událost). 

Pak jsou hodnoty ale jen něco parciálního. 

--

Myslím, že celé schéma je takovéto:

A) mravní univerzalismus, který nedokáže údajnou univerzálnost svých hodnot dokázat

B) mravní relativismus, který neodkáže ospravedlnit, proč jsou jeho hodnoty (a boj za ně) lepší než jiné (a proč za ně tedy bojovat)

Domnívám se, že se Hauser pokouší o nějakou možnost C, v tom je jeho myšlení skutečně zajímavé, jenže nerozumím tomu, co by touto možností C mohlo být.

Chápu, že by to měla být jakási kombinace možností A a B, navíc hegelovské Aufhebung, kdy singulární se začne v Revoluci univerzalizovat.

Lze však namítnout, že situací, kdy si singulární podmaňuje čím dál víc lidí, ještě singulární nezískává univerzální platnost: singulární vyhrává jen díky násilí, převaze, síle.

Snad je v pozadí toto: víme, že jsme jen singularitou, ale prostě svobodu, rovnost a emancipaci chceme (voluntarismus, svobodný Čin), JAKOBY byli univerzální (i když nejsou), a budeme bojovat, takže se univerzálními stanou.

 Jenomže nestanou: nebo snad revoluční praxe je kritériem pravdy?

Lze si možná oprávněně myslet, že Hauser nakonec zastává možnost A a je tak blíže modernisticko-osvícenskému Habermasovi (a ostatně i Marxovi), než by chtěl: myslím, že je přesvědčen, že nějaké hodnoty (svoboda, rovnost) platí (či by měly platit) univerzálně. 

Ale možná se pletu: jistě Hauser chce Aufhebung A skrze jeho jinobytí v negaci B do vyšší pozice C.

Jenomže jak by k tomu mělo dojít? Jak C vypadá?

(Otázkou je samozřejmě také to, zda je postmoderna negací moderny: může být také jejím rozvinutím nebo něčím úplně jiným (nikoliv negací).)

Ptám se, zda Hauserova možná C je vlastně A: ideje jsou objektivně platné, jsou totiž v realitě, stačí je jen formulovat, uskutečnit, "dotáhnout do konce"?

Je nepodložené, že v realitě je např. materialistická idea rovnosti lidí, možná je v ní spíše materialistická idea nerovnosti lidí, čemuž nasvědčuje:

a) prokazatelná nerovnost v genomu individuí: mnozí jsou nezměnitelně díky genům chytřejší, pilnější, fyzicky zdatnější, zdravější...
b) prokazatelná sociální/třídní nerovnost a hierarchie v rámci většiny kultur a etnik 

---

Paradoxní tezi "partikulární = univerzální" zastává vlastně každý, kdo něco prohlašuje za pravdivé: vždy mluví z údajné objektivní meta-pozice, v níž nepřihlíží k existenci opačných názorů, to se bohužel týká (a musí týkat) i tohoto mého příspěvku.

Jak z této složité situace ven? Mohu být univerzálním subjektem a tak dosáhnout objektivity?

Neměli bychom spíše odstranit samotný pojem (zřejmě nemožné) objektivity, "režim řeči", který nám vnucuje diskurz pravdy a nepravdy?

 Jsou vůbec vlastnosti "být pravdivý/být nepravdivý" adekvátním popisem jakékoliv teorie či systému, natožpak 

světonázoru či osobního postoje?

---

Lze se ptát M. Hausera:

Proč následovat jeho univerzalismus, je-li vlastně jen singularitou?

Není-li singularitou, ale jen z ní vychází, jak se tato singularita/partikularita proměnila v univerzální?

Zdá se, jakoby Hauser i Žižek mluvili o tom, že partikulární narůstá, pozvolna nebo spíše skokově (Událost, Čin, Revoluce)

 získává vliv, až vytvoří univerzální světový řád. Je to však univerzálně eticky dobrý řád? 

Co je kritériem jeho pravdivosti? Revoluční praxe, pragmatická účinnost, jeho síla vnutit se všem, všechny si podmanit?

Nebo je to tak, že ho budou všichni dobrovolně chtít? Zatím tomu tak však není: existuje mnoho alternativ. A i kdyby ho 

všichni chtěli, stále ještě nevíme, zda by ho také chtít měli (z "je" neplyne "má být").

Nebo je třeba omezenou novověkou hru na etiku onoho "má být" opustit a vystačit si s pragmatickou účinností: s tím, co 

požaduje lidská přirozenost, je-li nějaká a je-li skutečně univerzální?

Hauser by patrně nehovořil o univerzální biologické přirozenosti, ale spíše o sociálně vzniklé, konsensuální přirozenosti, 

vzniklé Činem Události Revoluce skrze Subjekt, který je sice partikulární, ale je nositelem univerzálních tendencí, které se 

skrze něho realizují. Revolucí vzniklý nový sociální řád utvoří vše-lidskou univerzální přirozenost.


Hauser se však také věnuje tělu: tělo a jeho potřeby jsou také jedním z bodů, který všechny lidi podle něj spojují. Tedy v 

jeho koncepci zčásti přežívá koncept univerzální biologické lidské přirozenosti.

Musím se však znovu ptát: není Hauserův univerzalismus jen zamaskovaným osvícensko-modernistickým Habermasovým, 

a zejména Marxovým humanismem (vzpomeňme zejména mladého Marxe)? 

Hauser poučen postmodernou ví, že humanismus je jen partikularistickým projektem, přesto však spolu s Habermasem 

chce jeho univerzalizaci: je to oprávněné? Nebo se pod nálepkou "univerzality" skrývá útisk jiných partikularit touto 

partikularitou?

Bez útisku to totiž nejde: budeme-li s postmodernou hájit toleranci, nebude možné svrhnout nebo radikálně 

restrukturalizovat kapitalistický řád, o což zřejmě Žižek i Hauser implicitně usilují.



Chce to tedy jiné pojetí univerzality, jenomže jaké?


Jak univerzalismus prosadit a současně nečinit násilí těm, kteří s ním nesouhlasí? Ukázat jim, že se mýlí, a pak se pro něj 

svobodně rozhodnou? Kde je kritérium omylu? Korespondence s realitou, revoluční praxe, pragmatická praxe, účinnost a 

síla nového světového řádu: všechna tato kritéria lze zpochybnit jako pouze partikulární.


Kde tedy leží údajná univerzálnost partikulárního? V realitě, v materiální realitě zřejmě, jde o materiální ideje, řekl by Hauser. 


Nejde pak však o obyčejný modernistický univerzalismus? Tedy Habermas, nikoliv třetí/nová cesta?

Nebo je to "slabý univerzalismus"? Prosazuje jisté hodnoty, ale ví, že se možná mýlí? Věří, že dělá dobrou věc, ale riskuje 

možnost radikálního omylu?


Má však slabý univerzalismus právo radikálně měnit společnost, když si není jist vlastní platností?


Pokud by však společnost měnil jen opatrně, nic podstatného nezmění a hlavně, jak by asi Hauser řekl, společnost je v tak 

špatném stavu, že malá opatření nestačí.


Potom je tedy zřejmě třeba riskovat a dělat velké kroky, JAKOBY moje hodnoty byly univerzální, s vědomím, že se možná

mýlím - ale zkrátka nemůžu jinak.



A to je snad to, co M. Hauser nabízí. Měli bychom ho následovat? O tom musí každý rozhodnout sám: jde totiž o

univerzalismus "slabý", vědomý si díky postmoderně toho, že stojí na partikulární pozici, není to tedy univerzalismus 

modernisticky silný. 


Postmoderna si správně všimla, že naše postoje jsou jen partikulární, ale podle Hausera z toho zřejmě mylně odvodila, že by

se nemělo nic radikálního dělat.


Naopak, řekl by Hauser: radikální Činy jsou nezbytné, i když víme málo. Jen skeptická pozice alibisticky vyčkává, když je 

stanovisko nedostatečně podložené, což znemožňuje každou změnu. A v tomto se dle mého soudu M. Hauser myšlenkově 

propojuje s americkým pragmatismem, který prosazuje jednání, ačkoliv to nikdy nemůže být plně zabezpečeno naprosto

objektivními argumenty.


Není totiž dokázané, že pokud můj světonázor není plně ospravedlněn, neměl bych dělat nic - anebo skoro nic. Plně 

ospravedlněn totiž není ŽÁDNÝ  světonázor, svět je však (možná) v krizi. Musíme se odvážit Činu i bez pevného zázemí 

poznání.

Dále je nutné být skeptický i k postmodernistické skepsi: není jisté, že nikdo nemá objektivní pravdu, že vše jsou jen

partikularity. Údajná pravda postmoderny je přece sama jen relativní, a to i podle postmoderny samotné.


Jde o univerzalismus slabý co do teorie (vím, že se mohu mýlit), nikoliv však co do praxe (situace je vážná, budu se tedy 

přesto snažit učinit vše, abych své stanovisko prosadil).


Skeptik vždy může přijít a říci, že dané hodnoty nejsou dobře podložené. Jenomže podle Hausera čas pokročil, situace je 

vážná, a žádné stanovisko nepřekročí stín své vlastní partikularity.


A ještě jeden bod spojuje Hausera s americkým pragmatismem: hodnoty nevznikají při teoretizování, ale postupně jsou 

tvořeny lidským jednáním. To, zda platí, nám žádná diskuze neukáže, protože jejich platnost musí být teprve uskutečněna 

Činem. Hodnoty musí být teprve vytvořeny, a pouhá teorie je vytvořit nedokáže.



Je zde nebezpečí radikálního omylu: to s sebou však nese každá lidská snaha.


Tedy: neměli bychom s kultem hodnoty pravdy, kterou nelze najít, opustit i kult objektivních univerzálních hodnot a 

objektivního dobra a  přemýšlet spíše nad tím, jak konkrétní věci zlepšit? Univerzální etika je nemožná, musí tedy stačit to, 

co se jako univerzální jeví nám. A začít to konečně vytvářet.



Také je možné, že by Hauser s touto formulací jeho stanoviska nesouhlasil.