Odcizení...anebo polo-báseň o uvíznutí v prázdnotě světa či mysli

vytržen z hodnost a smyslů této společnosti, smějící se nihilisticky jejím mravním hodnotám, pohrdající směřováním této kultury, člověk zákonitě - byť zdánlivě elitářsky - trpí...

ona jeho nekonvenčnost je pyšným odcizením se zbytku společnosti

má to však svou výhodu: člověk v této situaci není automaticky ponořen v životním smyslu a významu tak jako většina jeho současníků, ale musí si ho znovu nalézt: vytvořit nebo objevit

úskalím je to, že už ho nenajde: a padne do nihilismu

na tom však není nic špatného, nemyslíme-li si konvenčně, že se žit musí - a také to, že se musí žít šťastně

je zde vlastně všude ona filozofie "šťastného života", které všichni chceme - bez ohledu na její pravdivost nebo nepravdivost - věřit

pud sebezáchovy nás vede k životu a naše touha po štěstí nás vede k filozofiím, které by nám ho - alespoň zčásti - mohly najít či ospravedlnit

ve skutečnosti však VŠICHNI bloudíme a bloumáme a NEVÍME, zda smysl je a zda má smysl smysl, nebo je to jen přehnaný výhonek lidské intencionality a teleologického myšlení

deprese v tomto smyslu je bloudění a hledání v prázdnotě: když se svět vyprázdnil - pod vlivem odcizení - od kulturou z dětství zprostředkovaných konvenčních hodnot

nelze však zapomínat, že i toto odcizení je dáno kulturou, nejde o "autentický" akt nekonvenčního individua, ale o jeden z mnoha kulturou zprostředkovaných memů

toto bloumání je zacyklené a nikam nevede, psychiatři ho nazvali ruminací, přemíláním, tedy jedním z modů deprese

možná se však musíme - vždy znovu - rozhodovat: být či nebýt

a pak se - na čas nebo už nastálo - zakořeníme: v jednom z mnoha smyslů nebo v zemi hřbitovní...i sebevražda totiž jistě možná je, byť je nevratná, máme se na ni obvykle až příliš rádi a pud sebezáchovy nám většinou nedovolí...

musíme v něco věřit, abychom mohli žit...jenomže všechny víry jsou až příliš omezené...to nám však povětšinou nevadí, a věříme v něco

ale pak přijde chvíle, kdy si znovu řekneme: PROČ?

je to však chvíle autentická, nebo jen pod vlivem momentální deprese chceme věřit, že jde o autentický okamžik? Jaspers, Kierkegaard a Heidegger tvrdí, že jde o něco autentického...a možná se mýlí...


je to však chvíle, kdy přestáváme věřit svému životnímu programu

a můžeme uvíznout...nebo vykolejit...

přestáváme věřit oněm starým dobrým smyslům našich starých dobrých spoluobčanů...

obvykle však - vlivem lidí či častěji životních problémů - přestaneme myslet a žijeme - tak nějak bezděky a automaticky - dál...


nějak se - na čas - zas zpátky zakořeníme a co nám bylo cizí, je nám už zase vlastní...

nakonec nám ta deprese lhala: nejsme "Cizinci" Alberta Camuse, ale spíše konvenční filozofové, kterým se jeho memy (nebezpečné a leckdy k smrti vedoucí memy!) otiskly do mysli a reaktivují se vždy, když mají blbou náladu...


občas se však všechno zatřese a člověku se zazdá, že nyní prožívá mezní situaci...

vše je nuda, jak říká Heidegger, vše je únavné a nicotné, druzí, aktivity i situace...a kde v té prázdnotě svítí půlnoční slunce?

a možná je deprese pravdivá, a možná, že ne...a toto jsou jen heideggeriánské vznešené memy vedoucí k zdánlivě autentické, ve skutečnosti však uboze neautentické, protože intelektuálsky konvenční, sebevraždě...

sebezáchova však není nutná, taky se může jen živořit, zahnívat, žít jenom nouzově a na oko...

všechno jsou jenom sugesce, pesimismus i optimismus...podléháme kouzlu nebezpečných slov...myšlenky produkují depresi i dobrou náladu...

a ještě zůstala touha jít do zlatavého pole a lehnout si mezi klasy...touha konvenční - jako je ale konvenční, protože už stokrát myšlené - vše...

naše mozky nic nového nevymyslí, jsou jen skladištěm memů myšlených chytřejšími...

idea konvenčnosti zabíjí radost mnoha aktivit...

a proč radost nezabít?

jeví se nám, že jsme tak uboze malí jako ti druzí: nenávist k bližním, nenávist ke světu, nenávist k sobě...

má filozofie produkovat zlost anebo smích?

máme patočkovsky osmyslňovat všechno zdejší a v hledání smyslu všehomíra nacházet smysl svůj?


třeba..a nebo taky ne!

je to o rozhodnutí...a nebo se možná nerozhodujeme, ale jsme taženi, smýkáni a vlečeni...automatismem všedního dne, provozem městské tramvaje, vršením čárek na hospodském lístku...

a pak si jako dítě hrát a mít dětskou slast: co je toto psaní než jenom hrou dítěte?

ale hra unavuje a nudí...

chybí v ní vážnost ponoření se...a starost o věci důležité, ty údajně skutečně veliké a významné...

a tak se střídají kulisy a vrší zážitky

zvenčí to vypadá nudně...ale co zevnitř?

ptáš se po smyslu, když jsi nespokojený: ptej se po něm, až budeš spokojený...říká moudře Petr, který snad depresi překonal...

ptaní se po smyslu je jen jednou z omezených a západní tradicí předaných životních her a forem: hraješ ji, když jsi zrovna sám a memy tě donutí, abys zas určitým omezeným způsobem reflektoval svůj život...a pak jdeš s někým ven nebo řešíš nějaký problém a ani nevíš, že jsi toto dělal: jiná situace, jiná nálada...

je zajímavé vidět, že deprese může být produkována opravdu jen několika se opakujícími mentrami, kterým se věří a myslí se, že jsou poslední pravdou v pohledu, jehož omezenost se nereflektuje...

v hlavě se ti ozývají hlasy dožadující se toho, aby tvůj život měl vyšší hodnotu než je psaní blbostí a chození do lesa...

ale v hlomozu těchto hlasů nezapomínej i na jiné hlasy, které jsou víc zakořeněné v celkovém tvém pobývání a věz, že nejsou o nic méně silné: kdyby byly, dávno už by ses přeci zabil!

potřebuješ svůj transcendentní smysl opravdu tak silně?

pokud ano, tak se zabij: asi žádný není...

ale myslím, že nepotřebuješ...

ale ty v zoufalství své dočasné situace voláš: ale vždyť je vše, co děláme, tak do nebe volajícím způsobem hloupé! opakující se, nudné, banální! k ničemu nesměřující!

jen se vyřvi...a dožaduj se odpovědi, stále znova a memeticky stejně jako Dostojevský a jemu podobní

ničeho nedocílíš...

a jen řeknu poslední slovo: je to LEŽ, je to NEPRAVDIVÉ, je to jenom tvoje deprese, tvůj pocit...a nic víc.

ale cožpak se tohle dá vydržet a přečkat? a pokud i ano, stojí pak život vůbec za to, když musíme tolik trpět?

tak tedy, odpovím ještě jednou: nestěžuj si, nezveličuj své rány, je ti vlastně dobře...

staré memy v tobě mají sílu probouzet stále stejné intenzivní pocity krajní nelibosti...jde často jen o JEDNOTLIVÁ SLOVA: "opakování", "opakování téhož", "banální", "hloupé", "k ničemu", "prázdnota"...

jediné slovo reaktivuje staré mozkové spoje, sítě a struktury...a vyvolá intenzivní dávku negativních emocí...pokles chemikálií štěstí, chemické moře tvé nálady se radikálně rozčeří a potemní celkovým negativismem...

jsou v tobě staré - v dětství vtištěné -  křesťanské struktury vyvolávající potřebu zřejmě neexistujícího Boha: díra v tobě, kterou jedině Bůh může zaplnit...díra ideologicky vyvolaná a díra křesťanskou ideologii stále znovu udržující a reprodukující...vytvoření umělých - ale silnějších než přirozené! - potřeb vyvolá závislost na umělých ideologiích kříže a boží lásky...narkomanská potřeba křesťanského Boha, christianistické absťáky...


ale bažení po Bohu může být překonáno...Boží mem dosedl na intencionalitu, aby ji definitivně ukojil JEDINÝM smyslem (monoteismus jakožto monoteloismus!)...tím zacelil rozbíhavé a parciální teleologické aktivity pod jednu střechu Božího smyslu...všechny dílčí smysly prodchnul vůní Boží pomoci a garance toho, že je pro co žít...


po té, co jsme si vybrali, aby nám Boha chytřejší z nás popravili, tu ona jednota smyslu chybí a cítíme se opuštěni od jediné smyslu...na čas ztrátu nahradila politika nebo humanismus...a mnohým to stačí...

jsi smutný jen když svět poměřuješ neexistující Boží velikostí: jen tehdy je malý...jinak ZÁŘÍ, ano, skutečně ZÁŘÍ, jestliže ZÁŘÍ myslíme to, co nelze uchopit pojmy a prokazatelně to tvou malou mysl brzy zase překvapí!

může však dnešní člověk žít bez ideologie a jejího definitivního smyslu?

a může žít s ideologií, když je vždy nutně děravá a stojící "na vodě"?


ideologie zabíjí smysl světa - anebo mu naopak dává jeho krásu a účel?

Nieztscheho "vyšší člověk" pro ideologii považuje svět za nízký...nebyl však Nietzsche sám "vyšším člověkem" prodchnutým ideologií sebe-překonávání v nadčlověku?

podle Deleuze máme přitakat světu v nietzscheánském smíchu olympských bohů, bujarém tanci a v dětské hře...a není toto zase další ideologie?

pak nám zbývá ještě Nietschův "poslední člověk", který jen jí a pije, a kterým Nietzsche pohrdá: není však ten nejvíc zakořeněný v tomto světě plození, moci a boje? Možná je to jediná cesta z nihilismu po tom, co Bůh odešel do azylu k fanatickým evangelikálům a muslimům...

filozofové jakožto zaříkávači nám sugerují svoje ideologie...a kritizujeme je, abychom si pak vytvořili ideologii vlastní, které říkáme "zkušenost": a tu už nekritizujeme...

nakonec nás stimuluje nějaká optimistická ideologie jakožto náhražka za křesťanský mýtus produkující optimismus největší, protože optimismus Božího ochránce slibujícího věčné nebe...

možná si opravdu neumíme nahradit ztrátu Boha jiným smyslem...

jsem dokonale ponořen do své deprese, ve které si navíc naivně myslím, že vše transcenduji...a toto mé poznání je jen krátkodobým vykročením na vyšší, ale podle předchozích zkušeností jistě také omezenou, rovinu...

Co s depresí?

emoce deprese a euforie ovlivňují to, jak vnímáš - selektivnost vnímání - ten stejný ptáček ti může pod různým naladěním přijít:

a) banální

b) úžasný

- a kde je teď pravda?

když máš emoci radosti, nepotřebuješ mít trvalý a pevně ospravedlněný smysl-význam-cíl života

emoce deprese ti oživuje staré křesťanské memetické řetězce a algoritmy dožadující se pevně ospravedlněného a jediné cíle života, pod který všechno podřadíš

jak bojovat s depresí?

hledáním vlastních vnitřních zdrojů síly, energie, moudrosti...každý z nás je sám sobě svým vlastním vnitřním učitelem: každý ví, co má dělat...máme víc sil, než si myslíme!

a co když je deprese pravdivá???

zčásti je...ale svět přece není jen špatný a pořád jen netrpíš a nejsi frustrovaný...vzpomeň, jak ti bylo dobře, a bylo to mnohokrát!

nelži teď - pod vlivem deprese - že tě nic nedokáže naplnit!

deprese je v tomto chemickou a emocionální momentální lží

V čem filozofové fascinují?

nejde jen o argumentaci, ale o zřetězení jistých memů, jejich rytmus a emoce patosu, mystéria, hloubky, tajemství, hrdinské slávy, vznešenosti, utrpení, které právě jisté algoritmy a struktury memů sugerují, vytvářejí v mozku

memy se nějak řetězí - a tím PŘEMÁHAJÍ jiné memy

---

př. všichni nakonec toužíme po štěstí - říká Aristoteles...a hned to v nás vyvolá emoce a intuice správnosti, přirozenosti, zdravého rozumu

ale elitářsky můžeme s Heideggerem oslavovat úzkost osamělých intelektuálů, kteří prohlédli, že za závojem štěstí zeje prázdná nicota...a cítíme bolest, jakožto masochistické kritérium pravdy pro ty, kteří jsou na ni - řečeno s trpícím a nemocným Nietzschem - dost silní...

----

velcí filozofové uměli dovedně seřadit slova/memy: vzorce memů vytváří delikátní podoby našich emocí...až nám nasugerují, že svět je právě takovýto!

ale co hůře: nasugerují nám, že JEJICH ZPŮSOB uvažování o světě je ten správný...resp., ještě hůře: ani nás nenapadne, že bychom o něm mohli uvažovat jinak...a ještě hůře: ani nevíme, že o něm nějakým omezeným způsobem uvažujeme, jednoduše - očarováni jimi - sledujeme pasivně sled jejich úvah

slova jsou kouzla, filozofové zaříkávači...číst knihu filozofického génia je jako podlehnout hypnóze

jediný protilék: jiná kniha...nebo život bez knih (alespoň po jistý čas)


knihy a ideje jsou jen velmi malou částí světa a můžeme se z nich o něm dozvědět jen VELMI MÁLO

filozof žije až moc v řetězech idejí...či spíše, oni žijí a strukturují se skrze něho...větví se dál a dál, na něm do značné míry nezávisle, kolonizovali jeho mozek a teď ho okupují...

filozof, dlící v řetězech memů, podléhá pasivně jejich neustálému řetězení...

...pokládá slova za věci...

Teleologie a životní cíl?

často všichni uvažujeme teleologicky

telos = cíl, účel

když reflektujeme svůj život jako (pofidérní) CELEK, hledáme cíl či celkový program pro tento celek

a nemusí jít jen o celý život, ale třeba jen o CELÝ den

přebíráme jeden program/projekt/cíl za druhým a shledáváme je být všechny malicherné, směšné, absurdní, hloupé, nenaplňující, trapné...

proč je však takovými shledáváme?

mluví zde náš rozum - nebo jen náš cit? nemluví zde jen náš momentální životní pocit ŽIVOTNÍ NESPOKOJENOSTI?

odkud víme, že životní cíle jednotlivých lidí jsou hloupé?

a) protože jsou pomíjivé

b) protože nejsou napojené na nějaký konečný, globální cíl

c) protože zvenčí vypadají dětinsky, nezáživně, nudně, stojí mnoho sil "pro nic za nic"

d) jejich cílem je nakonec slast, která zvenčí vypadá zvířecky, hloupě a trapně, tak jako třeba orgasmus

jak dané zpochybnit?


ad a) i my jsme pomíjiví, nejsme platónští věční duchové

ad b) a potřebujeme skutečně globální cíl? nemluví zde jen tradiční metafyzické memy za nás? kdy ho potřebujeme? není to jen maska naší deprese? toho, že nejsme dobře zakořeněni v našem přirozeném tradičním světě?

ad c) to je jen pohled zvenčí - až zevnitř poznáme jejich hodnotu a to, že naplnit dokáží

ad d) co je na slasti špatného? když ji máme, rozhodně nám nevadí, ba právě naopak, chceme ji!!!

reflexe mnohou slast jistě zabíjí!

možná jí nadřazený elitářský intelektuál ani mít nechce: není ho přece hodna, hloupou slastí trpí přeci jen děti a zajíci!

je třeba vidět, že se zde pohybujeme vždy jen na JEDNÉ Z MNOHA ROVIN myšlení, na OMEZENÉ PLOŠINĚ...a plošin je tolik!

omezenou plošinou je také tzv. "pozitivní myšlení"

malovat svět na černo - malovat svět na růžovo: ani jedna z těchto barev není světu vlastní

- možná si nalháváme, že netrpíme a nejsme neustále frustrovaní

- možná si nalháváme, že trpíme a jsme neustále frustrovaní

- perspektivu lze totiž vždy, jak říká Petr B., otočit

- svádění každé perspektivy spočívá v tomto:

a) redukuje vše na jediný princip: vše je černé nebo bílé

b) sugeruje, že není omezenou perspektivou, ale meta-perspektivou bez začátku a konce, posledním pravým poznáním

c) ovládne emoce sugescí a autosugescí: až pevně věříš a s jistotou jsi přesvědčen, že toto je HOLÁ SVATÁ PRAVDA BEZ PŘÍKRAS

----------

co je to smysl života?

a) cíl života

b) statická či dynamická srozumitelnost života, kterou poznávám jako síť vztahů, poukazů, významů, parciálních smyslů - až mi to celé zapadne do celkové srozumitelnosti mého přirozeného světa: pomáhá mi zakořenit v mém vlastním přirozeném světě, přemáhá můj zmatek a nejistotu, slouží mi k tomu, abych se ve světě dobře orientoval

- věci a jevy pro mě v celkovém kontextu mého života mají či nemají hodnotu, význam

- věci a jevy mohou být hodnotné a plné významu i tehdy, když nesměřují k žádnému jedinému a trvalému cíli

Všichni trpíme a nalháváme si, že ne?

takto to vidí anti-natalisté...

New Age zase tvrdí, že je život bezvadný...

je velmi snadné redukovat vše na jednu rovinu: optimismus vs. pesimismus

VŠE je banální...VŠE je fascinující...

čeho je však VÍC? opravdu máme víc strasti a frustrace než radosti a naplnění?

teleologie a kvantová fyzika

1) řídí se vše kauzalitou mikročástic, nebo mají kauzální sílu i vyšší celky, třeba lidé?

2) má kauzální síla lidí zvláštní vlastnost, které říkáme teleologie - nebo jde jen o iluzi?

ad 1) části se možná spojí do vyšších celků - a ty mají vlastní typ kauzality, ale tyto vyšší celky nadále nejsou svobodné (autonomní, izolované od zbytku přírody)

ad 2) teleologie nemusí být svobodnou činností, jen jiným druhem kauzality

Nemožnost Aristotelova "důkazu" zákona sporu a role zákona sporu ve struktuře jáství

Aristoteles osciluje mezi pojetím, že zákon sporu dokázat nelze, ale je daný, a koncepcí, že důkaz je v podstatě pragmatický: nelze myslet a jednat jinak. S druhým pojetím nesouhlasím, spíše se přikláním k Wittgensteinově pojetí v jeho spisu "O jistotě": zákon sporu je nedokazatelný a nepředstavuje dokonce ani žádné vědění či pozitivní poznání, protože o poznání lze pochybovat a je falzifikovatelné, zatímco princip sporu poznání zakládá, tvoří jeho logickou kostru. Je nesmyslné s Aristotelem říkat, že zákon sporu je dokazatelný nebo nedokazatelný, že platí nebo neplatí. O zákonu sporu nelze pochybovat, protože pochybnost zakládá. Nelze ho dokázat, protože garantuje smysluplnost každého důkazu i smysl každého smyslu a významu. Zákon sporu tvoří také základní kostru struktury jáství, které - vedle sebezáchovného pudu a své časové formy - není ničím utvářeno tak silně. Zákon sporu dává jáství základní jednotu, která se každým okamžikem mění, ale zákon sporu dává jáství - už podle Fichteho - základní kontinuální identitu. Důležité je říci, že zákon sporu není pravdivý, ale je základem každé další pravdy, je to nutná danost, která každou další nutnost a danost - včetně své vlastní - zakládá. Nutnost a danost, založené zákonem sporu, byly v tvrzení o nutné danosti zákona sporu autoreferenčně užity na něj samotný, což je do důsledku vzato také chybné pojetí: zákon sporu je jednoduše všudypřítomnou konstantou lidského myšlení a víme o jeho přítomnosti zase jen díky jemu samotnému.

potřeba životního programu?

potřebujeme mít JEDEN HLAVNÍ CÍL, proč žít?

jak kdo, někdo má zvýšenou potřebu řádu

když nereflektuji, jsem unášen situacemi a momentálními emocemi

jistě, mám i nějaké priority, ale mnohé z nich se zhruba do roka změní, ztratí, nevrátí - nebo vrátí jen na chvíli

opakem řádu je chaos, životní bloumání vedoucí k nudě, letargii, skleslosti

naopak idealista či ten, komu o něco skutečně jde, třeba o slávu a uznání, má nadšení, elán

co když cíl CHYBÍ?

osvědčilo se mi toto:

a) být AKTIVNÍ i přesto - už aktivita sama přinese zlepšení nálady, úspěchy z ní plynoucí ještě víc

b) bez plánu člověk cítí ÚNAVU - ta se však paradoxně ztratí, když člověk aktivní začne být

c) když jsou problémy a stres, na potřebu plánu se zapomene a řeší se, co je zrovna potřeba

d) přílišné přemýšlení o cíli cíl nepřinese, naopak vyvolá depresi

e) negativistické myšlenky vedou do záhuby - a to dost rychle

--

proč tedy vlastně žiji?

NEVÍM.

zřejmě pro NIC

resp. pro živočišné potřeby: přežití, jídlo, bezpečí, sex, uznání, blízkost, sláva, peníze, radost z ukojené zvědavosti skrze poznání

není to MÁLO?

podle toho, ODKUD to poměřuješ

zdá se, že přes všechno filozofování nám to obvykle STAČÍ

--

není dnešní doba NIHILISTICKÁ?

nežijí všichni po ztrátě smyslu jakožto zklamaní idealisté v tichém zoufalství a auto-destruktivně se oddávají prchavé a nenaplňující slasti Nietzscheho tzv. "posledních lidí", kteří jen jedí a pijí s vědomím, že VÍC není?

je možné, že biologická struktura našich mozků nebo jejich memetické přenastavení nebo memetická struktura naší kultury si žádá IDEÁL větší než je vlastní zisk...

někdo ho potřebuje víc, někdo téměř vůbec a někdo ho i dnes má...

--

proč tu jsem? odkud jsem se tu vzal? nežiji bezduše, prázdně a stádně? nejsou stádní a fádní i tyto mé otázky?

může tato má myšlenková METODA někam vést?

Má cesta k osvícení...

je pomalá a skoro žádná, ale přece...

její složkou je motto "vše pochopit znamená vše odpustit" - smířlivý postoj ke světu z nadhledu/odstupu, ale současně s hlubokým porozuměním, snad soucitem, který není strastný, i když má v sobě cit empatie/sou-cítění/v-cítění, ale bez SMUTKU, spíše je v tom jakási paradoxní radost, ale zřejmě s ochotou aktivně pomoci, ale spíše ne, protože tu jsem nikdy zatím nerealizoval, až na drobné hovory pro radost ostatních

další složkou je bezstarostný "zevl-modus", kdy v jakési vnitřní tichosti a usebranosti současně záhadně SPLÝVÁM se světem v jakési tiché radosti

nejsou v ní negativní pocity

často trvá krátce

vyznačuje se uvolněností, jemností, pokojem, klidnou, ale naplňující radostí

není to vždy stejné

její složkou je kognitivní vědění, takové to vědění starých z Nohavicovy písně "Starý muž": "budu mlčet jako mlčí ti, co vědí už": jakési pochopení a) pro slabosti druhých b) utrpení druhých c) vědění, že tento svět produkuje často bol i slast a pomíjivě se tyto komponenty míchají

povznesenost nad vše: jakoby být metr nebo dva nad zemí, ale současně díky tomu vnímat ne-selektivně vše víc, protože když jsem pohlcen děním a situací, nevnímám situaci v souvislostech, nevnímám její detaily a všechny vztahy, ale vnímám jen to, po čem toužím, na čem lpím, co mě hněvá, čeho se bojím apod...

někdy je v tom i jakási lhostejnost

nemusí se jednat o jediný stav

obvykle je to příjemné a chci to prohlubovat a setrvávat v tom déle

obvykle se to vyskytuje, když jsem sám na procházce, ale třeba i v tramvaji, někdy i s přáteli v hospodě, kdy mám nadhled po dvou třech pivech, ale ne v opilosti, tam jsem spíš zpomalený, ospalý a hloupý nebo znuděný a prázdný...spíš jakási radostná moudrost a uvolněný odstup

je v tom RADOST a ŽIVOT

klidný zajímavý život POZOROVATELE, který se zúčastňuje dění, ale nepodléhá mu...má svobodu, nezávislost

emoce jsou klidné a stabilní a pozitivní: buď dlouhodobě mírně pozitivní nebo krátkodobě velmi intenzivně pozitivní: jakési naplňující tiché nadšení

má to složku dětské bezstarostné radosti, dětského bloumání, potulování, zevlování...

svatá chůze poutníka, který si jde JEN TAK, bez cíle a radostně, plný rytmicky pravidelné spontánní chůze...

může v tom být prvek oceňování něčeho, co jindy působí banálně: třeba tichý šum zakrslých vyprahlých ovocných stromků za zanedbaným plotem zchátralého domku v podhůří Jeseníků před Šumperkem mě předloni dostal víc než celé Jeseníky! :-) najednou cítím hlubokou poklidnost těchto stromků a zdálo se mi, že bych je dokázal soustředěně a současně uvolněně vnímat celé hodiny, ale mohla to být jen iluze, protože jsem hned šel dál, byť radostně a vesele, svobodně! :-)

existuje víc kvalit (druhů) slasti?

to se zdá samozřejmé, ale možné protiargumenty:

a) je-li slast skutečně intenzivní, kvalitativní rozdíly splývají

b) cítím-li intenzivní jakýkoliv druh slasti, nemám potřebu cítit slast jiné kvality

c) chemie mozku (morfiny, dopamin, serotonin,...) je do značné míry u různých slastí stejná (ale je to poměrně komplexní chemický koktejl, je stejná možná jen povrchově, takže tento argument není asi silný)

jaká slast je povrchní?

 povrchnost slasti lze odsoudit tak, že to 


a) trvá krátce  


b) nám touha lže, že je to mnohem slastnější, než to ve skutečnosti je 


c) to stojí příliš námahy 


d) následky toho jsou hodně strastné 


e) slast není příliš intenzivní 


f) slast má horší kvalitu (jakost, chuť) než slasti hlubší, tedy nás nenaplňuje tolik

psychoanalytické poznámky

- odpor k dominantní ženě: nesignalizuje snad podvědomou touhu po ní? Boj s takovou dává vztahu dobrodružství, vztah s údajně požadovanou submisivní ženou nudí...

Touha po dominantní ženě = touha být zase malým chlapcem + homosexuální touha být v pasivní pozice vůči Domině = Otci

- čím víc je muž křečovitě aktivní, tím víc chce být pasivní

- touha po ženě, která mnou pohrdá = skrytá sebenenávist, představa, že jsem nic, a ona to ví, a přece mě snese a snad i trochu miluje!

- pohrdání ženou, která mne miluje = pramení ze sebe-nenávisti: nepoznala, že jsem nula, je tedy sama nula

- v přátelství i nenávist k příteli, rivalita...musím dávat najevo přejícnost, tím bobtná má nepřejícnost vůči němu

náčrty k rozpracování - vznik vědomí

snad vědomí vzniká částečně skokově, ze základních qualií či spíše polo-qualií či polo-fenoménů skrze rekurzivitu jazyka, který je integrován v mozku do proměnlivé jednoty subjektu

nejprve je tu polo-quale u zvířete, základní počitky a vjemy

jen malá integrace

zvíře je spíše agregátem polo-duší a čtvrt-duší, paralelních reflexů

jazyková doména vše více integruje

k větší integraci přispívají i memy, které v memplexech vše sjednocují - memy se předávají učením skrze sítě zrcadlových neuronů v mozku: jakmile se v evoluci mozku objevilo víc zrcadlových neuronů, nastal skok a rozběhla se kulturní evoluce koevolující s genetickou evolucí

rekurzivní funkce jazyka tomu dodá sebereflexivitu

počítače myslet nemohou, protože sice mají znakové systémy a rekurzivitu, ale chybí jim a) qualia b) zauzlení znaků v rámci jednoho mozku do jedné subjektivity přeplněné právě i qualii

NOVÁ VIDEA: Mystika, Tomáš Halík, Jan Patočka

Antonín Dolák: Negativní platonismus Jana Patočky

https://www.youtube.com/watch?v=OaijXjzvG-I&feature=youtu.be

Antonín Dolák: Mystika a obrana Tomáše Halíka

https://www.youtube.com/watch?v=-XoVHJAlPbs&feature=youtu.be

NOVÉ VIDEO: O hněvu a řešení konfliktu

Antonín Dolák: O hněvu a řešení konfliktu

https://www.youtube.com/watch?v=QHHFAfUzKqc&feature=youtu.be

PIŠTE SI O TÉMATA!

...KTERÉ CHCETE ZPRACOVAT FORMOU ZAMYŠLENÍ NA VIDEO...

připravuji téma konfliktu, narcistické poruchy, hraniční poruchy...máte zájem?

Antonín Dolák: Jak na úzkost

Antonín Dolák: Jak na úzkost 

https://www.youtube.com/watch?v=DmkFRgpZ4xE

Antonín Dolák: Jak se zbavit nutkavých myšlenek - OCD problém!!!

Antonín Dolák: Jak se zbavit nutkavých myšlenek

https://www.youtube.com/watch?v=kHMUOLir53w

CYKLUS MÝCH PŘEDNÁŠEK O DEPRESÍCH, ÚZKOSTECH, SMYSLU ŽIVOTA, ŠTĚSTÍ A ŽIVOTNÍ SPOKOJENOSTI

Antonín Dolák: Štěstí a životní spokojenost

https://www.youtube.com/watch?v=L9v4VBHKs04&feature=youtu.be

Antonín Dolák: Deprese a smysl života

https://www.youtube.com/watch?v=d_7H9ACGRuo&feature=youtu.be

Antonín Dolák: Jak se zbavit nutkavých myšlenek

https://www.youtube.com/watch?v=kHMUOLir53w

Antonín Dolák: Myšlenkové chyby v depresi 

https://www.youtube.com/watch?v=GL5KaZJnTmI

Antonín Dolák: Jak na úzkost 

https://www.youtube.com/watch?v=DmkFRgpZ4xE

...A PŘIBUDOU DALŠÍ!!!

MÁ NOVÁ PŘEDNÁŠKA

předneseno před studenty, tématem je JÁSTVÍ:

https://www.youtube.com/watch?v=j3tL8JtiGX0

Jsme v jádru nešťastní a své štěstí jen předstíráme?

A existuje vůbec nějaké jedno jádro?

A nemění se toto jádro?

Je mým jádrem spíše temná prázdnota děsivé černé díry deprese nebo touha po uznání, životě, sexu, jídle apod.?

JAK PROSTÉ!

Jednoduchost mysli.

Prázdný stůl.

Na posteli žádné knihy, jen přikrývka.

Klid, žádný pocit ohrožení.

Jen vyrovnanost toho, který sedí a píše.

ZASE NOVĚ K OCD

1) potlačování obsese ji nepotlačí, ale vyvolá a zesílí!

2) čím víc se nutkavé myšlenky bojím, tím víc ji mám a budu mít!

3) funguje zde autosugesce: považuji-li nutkavou myšlenku za něco, co mi způsobí velké utrpení, opravdu se tomu tak stane!

4) místo potlačování nutkavé myšlenky je třeba začít dělat něco jiného: jít ven, na pivo, do lesa! přinuťit se k jakékoliv jiné aktivitě!

to je obtížné, protože jsme v obsesi ZASEKLÍ, jako když se KOUSNE kompl...ale jde to

5) zkuste nebýt ve stresu, pak ta myšlenka sama odejde

6) myšlenka není nestvůrná Godzilla, je to jen shluk slov

7) NEBOJTE SE JÍ! To je základ všeho!

To je celé, opravdu: MÁTE TO VE SVÉ MOCI!

Myšlenka není silnější než vy!

8) Obsedantův problém je v tom, že mu na věcech záleží až příliš: zkuste se na vše tzv. důležité VYKAŠLAT, a pak zjistíte, že ono se nakonec nic nestane! Ba co víc: je to docela FUK.

9) Obsedantovi příliš záleží na tom, jestli se ty hrozné myšlenky vrátí. JISTĚ, ŽE SE VRÁTÍ!!! NO A CO? Uvidíte, že vám moc neublíží: nebojte se těch potvor - a oni budou slábnout...

10) Toto je dobrý postoj k nutkavým myšlenkám: JE MI DOCELA JEDNO, JESTLI PŘIJDOU, JESTLI SE ZASE VRÁTÍ A BUDOU NEUSTÁLE OPAKOVANĚ VRACET: NEMÁM DŮVOD SE JICH BÁT, mám totiž dost síly je zvládnout!

11) Jaké má obsedat naladění mysli? Má v sobě napětí, horečnatost, zběsilost stereotypního myšlení v kruhu: je v tom dokonce kus slasti, manické slasti!

Ale je to samozřejmě hlavně hodně nepříjemné, až se zdá, že je to jako mučení...

12) Obsedantův problém je celistvější: necítí se celkově v pohodě, cítí ohrožení, proto UNIKÁ do téhle své nemoci - tato jeho nemoc je vlastně obrannou strategií mozku, kterou se brání vůči stresu...radši uteče do nemoci, do obsese: obsese je nepříjemná, takže mu potom jeho útěk do ní nikdo nevyčítá, ale útěk to je! Možná mozek volí útěk do nemoci takhle alibisticky, aby mu nikdo jeho útěk nemohl vyčítat!

13) Sebelítostí a neustálým stěžováním si na tuhle "hroznou nemoc" a opakovaným svěřováním se nic nespraví. Musíš najít sílu sám v sobě! Musíš uvěřit, že v tobě síla je, a pak bude! Víra v sebe podléhá do značné míry AUTOSUGESCI podobně jako ona obsese (viz bod 3)!

14) Je třeba nepříjemný úzkostný nával nutkavých myšlenek přestát, přečkat, vydržet bez vzteku a zoufalství, které vše jen zhoršují! Zkrátka přečkat nejhorší nával:ono to přece nikdy není pořád strašně intenzivní, slábne to, pak se to vrací, a tak stále dokola.

15) Obsese je PŘESNĚ TAK silná, jak moc se jí bojíš:

když se jí nebojíš vůbec, obsese neexistuje

když se jí bojíš trošku - jako třeba teď já té své - existuje obsese jen slabě...

atd. atd.

16) Nesnaž se POTLAČOVAT POTLAČOVÁNÍ, NESOUSTŘEĎ SE PŘÍLIŠ na řešení tohoto tzv. "velkého problému" OCD: tím tento "problém" jen naroste do obřích rozměrů! Spíše se UVOLNI, MYSLI NA NĚCO JINÉHO!

17) Nutkavou myšlenku živí to, že se na ni SOUSTŘEDÍŠ, že jí věnuješ úzkostlivou POZORNOST, třeba v té formě, že jí řešíš, snažíš se jí potlačit, snažíš se potlačit její potlačování, nebo potlačování potlačování potlačování atd.!

JAK NA ÚZKOSTI A DEPRESE

1) lžou nám: pod jejich vlivem nevidíme pravdu o světě, sobě, druhých

jsou to falešné emoční brýle, které pokřivují obraz reality

působí velmi intenzivně a sugestivně, takže jejím nepravdám často podléháme

2) je třeba získat odstup, nadhled, být alespoň trochu v POZICI POZOROVATELE: pozorovat stavy své mysli a těla jakoby zvenčí, zvnějšku

3) je třeba trpělivě PŘESTÁT, PŘEČKAT silné emoční návaly - falešně si myslíme, že potrvají navždy, ale to je lež!

4) je snazší pozorovat jakoby zvenčí zejména stavy svého TĚLA, stavy mysli se zvenčí pozorují obtížněji

5) je třeba DE-KATASTROFIZOVAT význam svých stavů, obav, chmur: obvykle velmi přeháníme! zveličujeme!

6) je vhodné pozorovat své naladění, nastavení: co přesně v návalech prožívám? jak přesně se cítím?: už to velmi pomáhá

7) negativní emoce je nesena negativním jádrovým přesvědčením - silnou emoční vírou, a tu je třeba přebít protikladnou (tedy pozitivní) emoční vírou/přesvědčením: namísto toho, že svět je černý, je možné si myslet, že má mnoho barev, včetně černé, ale včetně i bílé!

8) není dobré se v emoci zaseknout, nechat se jí vláčet a smýkat - je třeba JEMNĚ OD NÍ POODSTOUPIT!

9) emoce není mým pánem, to já jsem jejím pánem!


10) nával emocí bude trvat mnohem kratší dobu a bude mnohem méně bolet, než si v jeho průběhu myslíme!

11) neposlouchat rady svých emocí! počkat na klidnou hlavu!

MÁ VČEREJŠÍ PŘEDNÁŠKA K UMĚNÍ LEOŠE JANÁČKA A VLADIMÍRA KISELJOVA

PhDr. et Mgr. Antonín Dolák, Ph.D.: Leoš Janáček a Vladimír Kiseljov (hudba v obrazech) - Tryskání života barvou

Přednáška se konala v Brně, v Hadivadle 5.5. 2014 v 18:00 hod.


https://www.youtube.com/watch?v=B2NxR_rhEco&feature=youtu.be