myslím, že Vladimír chtěl na PROSTORU plátna zachytit na svém obrazu PRŮBĚH, VÝVOJ, ČASOVÉ TRVÁNÍ, TVORBU
A VYTVÁŘENÍ právě tohoto nového obrazu...
chtěl, aby PROSTOR obrazu zachycoval ČASOVÝ PRŮBĚH jeho tvorby
aby obraz nebyl zmrazený, neměl podobu hotových forem a tvarů, ale spíše aby tam bylo rozostřené vibrování, proudění,
pulzování, které se ODEHRÁVÁ, když vzniká tvorbou nové
chtěl na ploše ohraničeného prostoru zachytit PODSTATU ČASU: čas jakožto neustálé dění, změna, vytváření, vývoj,
zlomy a zvraty, neopakovatelné proudění, nečekané zákmity, překotné víření, rej a běsnění, ČAS JAKO ŘEKA
čas jako řeka je ale banální tradiční metafora, spíše čas jako to, co nás přepadává nečekaným novým, co nás vždy
překvapí, co má v sobě kontinuitu- návaznost na předchozí, ale i brutální zlomy - diskontinuitu, kterou nikdy nejsme
schopni předvídat...
čas jako běsnění, čas jako cosi, co nikdo nikdy nezastaví, čas jako radost proudící změny i jako náš ÚDĚL
ale Vladimíra Kiseljova zajímala asi zejména PODSTATA ČASU UMĚLECKÉ TVORBY
v umělecké tvorbě jsou prvky NAHODILOSTI: jak zrovna vylije barvu na plátno, nerovnosti plátna, nahodilá hustota barev
nahodilost je tvůrčí, jde o tvůrčí chaos - je to opak instrumentalizace, hyper-racionaliazce a efektivizace strojů projektovaných projektanty, inženýry a obecně techniky...
v technice se dostává ke slovu jen OBSAH jednostranného technického ducha, forma techniky je mu zcela podřízena -
naopak v umění teprve obsah může vznikat, doslova TRYSKAT z nahodilostí spontánně se vyvíjející FORMY
obsah je v technice dán předem a stereotypně se otiskuje do jemu podřízené sterilní formy plné abstraktního nudného
řádu: čas zde zamrzl, nic nového nevzniká, vše se jen banálně OPAKUJE...naopak v umění je vývoj, nové vzniká z
chaosu nepravidelných změn FORMY
nahodilost ovlivňuje časový vývoj tvorby díla...dále jsou zde prvky konvergence, kdy se stékají a slévají různé barvy zčásti
nahodile k sobě, také však prvky divergence: čůrky barev se díky nerovnostem povrchu plátna rozbíhají do všech stran a
tvoří nové květy nečekaných spojnic a křížů...
dále je zde momentální atmosféra, na kterou se Vláďa nalaďuje, kterou zčásti na obraz KOPÍRUJE, vytváří její MODEL,
zčásti však je obraz nikoliv kopií atmosféry, ale jejím DALŠÍM PRVKEM, kterým se atmosféra dále vyvíjí,
mění, restrukturalizuje...
obraz je ČÁSTÍ časových proměn celku...je časových řezem "od-do" pohybu celku, jehož je obraz zčásti součástí, zčásti
modelem a zčásti motorem změny...
čas je jakési TAO, ve kterém jsme ponořeni, které nás nadnáší, nese, které zčásti spolu-utváříme...je to PRŮBĚH, který
nikdy nekončí, je neviditelný, přitom však proniká vším a ovládá vše...když Vladimír domaloval, čas neskončil...proto jeho
obraz zůstal NEDOMALOVANÝ...čas nemá definitivní konec, cíl...vše se mění, vše staré uniká a zaniká, nové však zuřivě
buší na dveře přítomnosti a násilně vchází...
čas nám nese, jsme do něho vpleteni a nalaďuje nás tím, čím je zrovna sám plný: my sami jsme časem, bytí je časem
(Heidegger!)
Vladimír se času nebrání, podléhá mu, jemně jej v té tvorbě moduluje, spolu-tvoří, aby zachytil jeho věčnou IDEU,
kterou, jak se domnívá, VIDÍ
Vladimír vidí jakési věčné ideje dobra, krásy, pravdy a lásky, které pro něj čas produkují, nesou, dávají mu rámec i
energii, ve vší té pomíjivosti ho ukotvují...ale jelikož jde o NEKONEČNÉ ideje, nejde o nic statického, ale o to, co
NEKONEČNOU RYCHLOSTÍ proniká vším časem a splétá ho to do jediného nad-řádu...
ideje vše propojují, i naše individuality pak rezonují v jediném akordu: lišíme se mírou jejich poznání i mírou dobra,
které svobodně konáme (to je, jak myslím, snad Vladimírův názor...)
já ve svobodu nevěřím, vím však, že hmota v sobě potenciálně obsahuje tyto duchovní principy, které se deterministicky
nutně realizovaly skrze nesvobodnou lidskou aktivitu
také tvorba nového je pro mě deterministickým nutným procesem, nutnou realizací původní potence ukryté v hmotě: nové je to v tom, že nejde o stereotypní kyvadlové opakování jako v technice...
nevěřím v bergsonovský vznik skutečně nového: jen se realizují nutné potence hmoty...
čas spolu-tvoříme a tím nám vzniká pod rukama neopakovatelná a nekonečně proměnlivá cesta TAO a zjišťujeme, že
TAO jsme zčásti my sami! To je poznání umělce: já tvořím = TAO tvoří ve mě...jde totiž o to samé, proto tato ROVNICE!
Čas je pro Vladimíra nevyčerpatelnou radostnou energií TVORBY NOVÉHO: stačí se naladit na proud, naskočit na
energii DNEŠNÍHO času a tryskem s ním jet, vířit! Jakmile se nám to podaří, můžeme začít tvořit v jednotě s TAO,
současně však dáváme tomuto proudu otisk vlastní INDIVIDUALITY, která je aspektem nekonečně komplexního a
proměnlivého TAO
Je to onen PARADOX: odkud jsou má slova, odkud jde má aktivita, mé myšlenky, má tvorba? Z TAO nebo ze mě? z
atmosféry celku, atmosféry situace, atmosféry sítě sociálních interakcí doplněné atmosférou předmětů kolem, situací v
místnosti, fyzikálních vlastností prostředí nebo ze mě? Ve skutečnosti zde není hranic, já působím na situaci a ona zase na mě...!
Já v jistém smyslu JSEM situací, celkem, aktuální stále proměnlivou PŘÍTOMNOSTÍ!
ale jsem individuálním částečným ZAUZLENÍM, které působí na jiná částečná a proměnlivá centra (další lidi)
dohromady pak vytváříme SÍŤ, ono lidské DUCHOVNO!
Vládne však duchovno celému kosmu? Je snad celá vesmírná hmota ovládána duchovní principy dobra a lásky? Jsou
zde věčné ideje dobra a pravdy ještě před tím, než je lidé vytvoří?
Myslím, že ne: hmota však byla těhotná lidstvem a jeho duchem, vytvořila je v nutném procesu na naší Zemi. Hmota je
tedy mnohem úžasnější, než jsme si doposud ve fyzice mysleli!!!
V hmotě je TAKÉ dobro a láska: jde však o LIDSKÉ NUTNÉ VÝTVORY na naší planetce, nikoliv o praprincip univerza!
Vladimír by nesouhlasil: myslí, že se během tvorby napojuje na ono vznešené a nejmocnější, které nás všechny nese,
objímá a proniká, které pod fyzikální kauzalitou a údajně nesmyslnou, bezcílnou a nahodilou biologickou evolucí vše
řídí, spravuje a udržuje v bytí... Že se na to vylaďuje a snaží se s tím - byť nedokonale - rezonovat. Že zde musí působit i
pomoc ze strany věčna: Boží milost...
Já však myslím, že entuziasmus je možné rozdmýchat i silami hmoty: hmota totiž není pasivní a bezduchá, ale je
úžasně plodivá a duchovní: vytvořila přece i nás a taky tvorbu Vladimíra, která mi někdy přináší hodně RADOSTI! :-)
Krásné však není jen duchovno, ale teprve spojení duchovního s hmotným. A to umělec integrace Kiseljov dokáže! Láska spirituální je promísena s láskou hmotnou a pudovou, hmota se objímá s nebesy - a ani jedno není vyšší, jde o JEDINÝ PRINCIP! Jedno bez druhého ztrácí SÍLU!
Nebojí se využít kýčovitých barev a jejich kombinací, tradičních forem, aby z nich vytvořil něco nového a energeticky živého! Aby šel s kýčem za kýč a objevil tam: umění! Dnešní umění beze vším líbivosti a bez toho, aby bylo taky HEZKÉ, ztratilo sílu stimulovat naše smysly a je bez energie.
Právě křiklavá Vladimírova např. červeň je něco, co může přinést onen proud radostného Vladimírova ČASU i do našich duší!
Vladimírovo umění je někdy pedagogické: forma slouží předání obsahu. To bývá dnes kritizováno, ale není to nutně špatně - mě jako filozofa to baví, nutí nad obsahem přemýšlet. Na jiných Vladimírových obrazech se však řád obsahu teprve rodí z chaosu formy, umění tak vytváří svébytný svět, není kopií reality ani instrumentem Vladimírovy mravní výchovy. Vladimír tak dokáže obojí: uměním kultivovat i tvořit nové, jím samým nezamýšlené, jen lehce dotvářené: z chaosu barev energii nové formy. Formy, která je však vždy TEKUTÁ, jako čas sám!
A jelikož Vladimír věří (či zakouší?!) věčné obsahy idejí, které nekonečnými rychlostmi křižují tento časový svět, stojí za to se i na obsahy jeho obrazů podívat víc: jsou tradiční, ale přinášejí z věčna idealit zase kus nového jejich pochopení...
Já věřím ve věčnost hmoty a jejích věčných potencí: část z nich jsou právě i struktury lidského mozku produkujícího ducha. V tomto smyslu jsou ideje hmoty věčné, protože natrvalo vepsané v její struktuře, přirozenosti, v jejích potencích a opakujících se realizacích. Opakování je však snad díky kvantové náhodě vždy neúplné: vzniká tak to, co tu ještě nebylo.
Nelišíme se potom s Vladimírem tolik: ale myslím, že dobro není věčný princip hmoty, ale jen jednou z jejích věčných forem, realizující se částečně se svou vnitřní nutností v lidské kultuře a snad i kulturách mimozemských.
neděle 6. dubna 2014
O TECHNICE
definice:
DUCH = souhrn VŠEHO lidského myšlení, všech lidských principů (etické, estetické, epistemologické,...)
Hmota měla v potenci a ve své přirozenosti také LIDSKOU TECHNIKU: mocný nástroj na její radikální restrukturalizaci...
Záleží na tom, jakou kauzální účinnost měnit vesmír bude ještě TECHNIKA mít. A taky záleží na tom, jestli se technika s duchovními principy už nadobro nerozešla: a jestli není účinná právě díky tomu, že se s duchem rozešla!!!
Možná je DUCH brzdou techniky - a ona se nejradikálněji projeví BEZ NĚHO: viz ATOMOVÝ VÝBUCH...a tím by vše UPADLO zpět do síly hmoty bez ducha!
Duch je křehká, zranitelná, vysoce organizovaná a komplexní forma hmoty, vytvářející TECHNIKU, která má brutální účinnost, často působí přímočaře a jednoduše, ale bylo jí dosaženo skrze velmi sofistikované výkony ducha.
Možná je prostá banalita výbuchu Velkého třesku výsledkem velmi složitého VÝPOČTU nějakého Vesmírného Technika z minulého vesmíru...
Možná je celý vesmír pouze komplexním a-morálním (neobsahujícím morálku) VÝPOČTEM (vesmír jako třeba "kvantový" počítač...)...
Co je to TECHNIKA? Účinek jednostranného ducha, který svou vyhrocenou jednostranností však dosáhl velkých účinků! Nezmrazila ho skepse, humanismus ani etika, ale zkrátka počítal a počítal a počítal...Duch se změnil ve stroje, své myšlení proměnil v počítání a tak vypočítal ty nejdokonalejší stroje!
I technické je v hmotě přítomno jako její věčná potence, která se skrze lidi realizovala.
Jednostranný duch ( = jednostranné lidské myšlení) v podobě strojovitého počítání techniky produkující sofistikované a někdy jednoduché, vždy však BRUTÁLNĚ MOCNÉ stroje je zřejmě něčím, co bude pro budoucnost světa velmi významné. Brutální síla a energie hmoty a její schopnost se radikálně sebe-re-strukturalizovat se ještě asi projeví se vší razancí skrze techniku...
Technika však vtiskuje světu a všem lidem jednostrannost ducha techniků, inženýrů, teoretických fyziků a všemožných ajťáků: mění prostředí jednostrannou technickou racionalitou a tak i z nás všech činí jednostranné technické stroje! Protože to, kde žijeme, v čem dlíme se do nás zapisuje a mění našeho ducha! Už i příroda v podobě kultivovaných stejnoletých smrčáků-vojáků v unifikovaných řadách je aplikací technické instrumentální racionality, která vykastrovala DUCHA a CHAOTICKOU TVŮRČÍ ENERGII přírody ve prospěch mechanizované produkce dřeva a instumentalizovaného rekreačního pohodlí výletníků a turistů!
Svět se vlivem techniky mění na kvalitativně netvůrčí, zato však kvantitativně brutálně produktivní a mocný MECHANISMUS: tvůrčí chaos je potlačen, vládne rigidní sterilní řád, který nudí a je vlastně smrtí kosmu...
Technika je však brutální nestvůrnou mocností - brutální ryze fyzické působení vzniká z jemného sofistikovaného formálně-abstraktního VÝPOČTU...
Technika je aplikovaný strojový mechanismus počítání...
Vytváří mocné EFEKTIVNÍ stroje...eliminuje tvůrčí náhodu a chaos, díky kterým je produktivní biologická evoluce nebo lidské umění!
v umělecké tvorbě jsou prvky NAHODILOSTI: jak zrovna vylije barvu na plátno, nerovnosti plátna, nahodilá hustota barev
nahodilost je tvůrčí, jde o tvůrčí chaos - je to opak instrumentalizace, hyper-racionaliazce a efektivizace strojů
projektovaných projektanty, inženýry a obecně techniky...
v technice se dostává ke slovu jen OBSAH jednostranného technického ducha, forma techniky je mu zcela podřízena -
naopak v umění teprve obsah může vznikat, doslova TRYSKAT z nahodilostí spontánně se vyvíjející FORMY
obsah je v technice dán předem a stereotypně se otiskuje do jemu podřízené sterilní formy plné abstraktního nudného
řádu: čas zde zamrzl, nic nového nevzniká, vše se jen banálně OPAKUJE...naopak v umění je vývoj, nové vzniká z
chaosu nepravidelných změn FORMY
také tvorba nového je pro mě deterministickým nutným procesem, nutnou realizací původní potence ukryté v hmotě: nové
je to v tom, že nejde o stereotypní kyvadlové opakování jako v technice...
Vše se díky technice mění v axiomaticko-deduktivní efektivní stroj. Je neosobní, mechanický, dravý: BRUTÁLNÍ!
Jeho produktivitu trochu chápal Deleuze.
Má v sobě KRÁSU chladného neosobního kosmu.
Chybí mu duch - a přináší jiného ducha. Ducha chladu a brutální efektivní tvrdosti. Jako když matematik sčítá na tabuli dvě číslice: a z výsledku vybuchne bomba.
Vesmír sám však není stroj - technika není všude. Stejně tak vesmír není vědomí - lidský duch není všude.
Vesmír je HETEROGENNÍ SMĚSÍ: má mnoho různých forem: jednou z nich je lidská technika a to, jak mění vesmír. Jinou je zase lidský humanisticko-etický duch.
Člověk díky technice získal MOC. Stal se technickým Bohem-matematikem. Bohem výpočtů.
Mnozí pak myslí, že celý vesmír je brutálně neosobní výpočet stroje. Vesmír jako kvantový počítač. Vše jako počítačová informace z jedniček a nul. Kauzalita jenom jako strojový neosobní mechanismus. Jsou to ale nedokonalé metafory, lidské projekce. Vesmír je něco, co zatím neznáme.
Technika má v sobě vznešenou strohou moc brutálního chladného stroje. Je strojové kolotání kvarků také tím, co nese naši kulturu a čehož je náš duch jen křehkou, tenkou a povrchovou slupkou?
Zdá se, že materialista v to věřit musí: vesmír nemusí kolotat zrovna jako stroj, ale neosobně, chladně kauzálně pro materialistu kolotá. Co nese toto kolotání? Co jej vytváří? Je skutečně soběstačné? Co je to za kolotání, když nakonec stvoří i lidského ducha?
DUCH = souhrn VŠEHO lidského myšlení, všech lidských principů (etické, estetické, epistemologické,...)
Hmota měla v potenci a ve své přirozenosti také LIDSKOU TECHNIKU: mocný nástroj na její radikální restrukturalizaci...
Záleží na tom, jakou kauzální účinnost měnit vesmír bude ještě TECHNIKA mít. A taky záleží na tom, jestli se technika s duchovními principy už nadobro nerozešla: a jestli není účinná právě díky tomu, že se s duchem rozešla!!!
Možná je DUCH brzdou techniky - a ona se nejradikálněji projeví BEZ NĚHO: viz ATOMOVÝ VÝBUCH...a tím by vše UPADLO zpět do síly hmoty bez ducha!
Duch je křehká, zranitelná, vysoce organizovaná a komplexní forma hmoty, vytvářející TECHNIKU, která má brutální účinnost, často působí přímočaře a jednoduše, ale bylo jí dosaženo skrze velmi sofistikované výkony ducha.
Možná je prostá banalita výbuchu Velkého třesku výsledkem velmi složitého VÝPOČTU nějakého Vesmírného Technika z minulého vesmíru...
Možná je celý vesmír pouze komplexním a-morálním (neobsahujícím morálku) VÝPOČTEM (vesmír jako třeba "kvantový" počítač...)...
Co je to TECHNIKA? Účinek jednostranného ducha, který svou vyhrocenou jednostranností však dosáhl velkých účinků! Nezmrazila ho skepse, humanismus ani etika, ale zkrátka počítal a počítal a počítal...Duch se změnil ve stroje, své myšlení proměnil v počítání a tak vypočítal ty nejdokonalejší stroje!
I technické je v hmotě přítomno jako její věčná potence, která se skrze lidi realizovala.
Jednostranný duch ( = jednostranné lidské myšlení) v podobě strojovitého počítání techniky produkující sofistikované a někdy jednoduché, vždy však BRUTÁLNĚ MOCNÉ stroje je zřejmě něčím, co bude pro budoucnost světa velmi významné. Brutální síla a energie hmoty a její schopnost se radikálně sebe-re-strukturalizovat se ještě asi projeví se vší razancí skrze techniku...
Technika však vtiskuje světu a všem lidem jednostrannost ducha techniků, inženýrů, teoretických fyziků a všemožných ajťáků: mění prostředí jednostrannou technickou racionalitou a tak i z nás všech činí jednostranné technické stroje! Protože to, kde žijeme, v čem dlíme se do nás zapisuje a mění našeho ducha! Už i příroda v podobě kultivovaných stejnoletých smrčáků-vojáků v unifikovaných řadách je aplikací technické instrumentální racionality, která vykastrovala DUCHA a CHAOTICKOU TVŮRČÍ ENERGII přírody ve prospěch mechanizované produkce dřeva a instumentalizovaného rekreačního pohodlí výletníků a turistů!
Svět se vlivem techniky mění na kvalitativně netvůrčí, zato však kvantitativně brutálně produktivní a mocný MECHANISMUS: tvůrčí chaos je potlačen, vládne rigidní sterilní řád, který nudí a je vlastně smrtí kosmu...
Technika je však brutální nestvůrnou mocností - brutální ryze fyzické působení vzniká z jemného sofistikovaného formálně-abstraktního VÝPOČTU...
Technika je aplikovaný strojový mechanismus počítání...
Vytváří mocné EFEKTIVNÍ stroje...eliminuje tvůrčí náhodu a chaos, díky kterým je produktivní biologická evoluce nebo lidské umění!
v umělecké tvorbě jsou prvky NAHODILOSTI: jak zrovna vylije barvu na plátno, nerovnosti plátna, nahodilá hustota barev
nahodilost je tvůrčí, jde o tvůrčí chaos - je to opak instrumentalizace, hyper-racionaliazce a efektivizace strojů
projektovaných projektanty, inženýry a obecně techniky...
v technice se dostává ke slovu jen OBSAH jednostranného technického ducha, forma techniky je mu zcela podřízena -
naopak v umění teprve obsah může vznikat, doslova TRYSKAT z nahodilostí spontánně se vyvíjející FORMY
obsah je v technice dán předem a stereotypně se otiskuje do jemu podřízené sterilní formy plné abstraktního nudného
řádu: čas zde zamrzl, nic nového nevzniká, vše se jen banálně OPAKUJE...naopak v umění je vývoj, nové vzniká z
chaosu nepravidelných změn FORMY
také tvorba nového je pro mě deterministickým nutným procesem, nutnou realizací původní potence ukryté v hmotě: nové
je to v tom, že nejde o stereotypní kyvadlové opakování jako v technice...
Vše se díky technice mění v axiomaticko-deduktivní efektivní stroj. Je neosobní, mechanický, dravý: BRUTÁLNÍ!
Jeho produktivitu trochu chápal Deleuze.
Má v sobě KRÁSU chladného neosobního kosmu.
Chybí mu duch - a přináší jiného ducha. Ducha chladu a brutální efektivní tvrdosti. Jako když matematik sčítá na tabuli dvě číslice: a z výsledku vybuchne bomba.
Vesmír sám však není stroj - technika není všude. Stejně tak vesmír není vědomí - lidský duch není všude.
Vesmír je HETEROGENNÍ SMĚSÍ: má mnoho různých forem: jednou z nich je lidská technika a to, jak mění vesmír. Jinou je zase lidský humanisticko-etický duch.
Člověk díky technice získal MOC. Stal se technickým Bohem-matematikem. Bohem výpočtů.
Mnozí pak myslí, že celý vesmír je brutálně neosobní výpočet stroje. Vesmír jako kvantový počítač. Vše jako počítačová informace z jedniček a nul. Kauzalita jenom jako strojový neosobní mechanismus. Jsou to ale nedokonalé metafory, lidské projekce. Vesmír je něco, co zatím neznáme.
Technika má v sobě vznešenou strohou moc brutálního chladného stroje. Je strojové kolotání kvarků také tím, co nese naši kulturu a čehož je náš duch jen křehkou, tenkou a povrchovou slupkou?
Zdá se, že materialista v to věřit musí: vesmír nemusí kolotat zrovna jako stroj, ale neosobně, chladně kauzálně pro materialistu kolotá. Co nese toto kolotání? Co jej vytváří? Je skutečně soběstačné? Co je to za kolotání, když nakonec stvoří i lidského ducha?
DŮLEŽITÉ: Vytvořili jsme duchovno? (inspirace Vladimírem Kiseljovem a také včerejší milou atmosférou studentů IMS Brno!)
Duchovno ve smyslu idejí, morálních a estetických hodnot, umění, filozofie, pojmů,...
Duchovnem zde míním lidskou kulturu, tradici...
Co jiného by bylo duchovno? Věčný metafyzicko-morálně-estetický nad-řád, harmonii věčného duchovního principu, na který se různou měrou napojujeme, který námi proudí, proniká, nese nás, obemyká, je v hloubce pod povrchem banální kauzality zjišťované vědou, která si mylně myslí, že jde na hlubinu, ačkoliv je jen na povrchu? Existuje to však? Myslím, že ne...
MOŽNÁ jsme duchovno VYTVOŘILI...možná jsme duchovno vytvořili a neobjevujeme ho a nejsme v něm ponořeni, jak si myslí (novo)platonici, křesťané a New Age (kosmické vědomí)...
Ale co znamená, že jsme je VYTVOŘILI?
Jsme částí hmoty, zřejmě i tvorba duchovna je hmotě vlastní...hmota sama se skrze nás samoorganizuje do podoby duchovna.
V hmotě samé jsou tedy POTENCE k uskutečnění duchovna...duchovno je PŘIROZENOSTÍ komplexních forem hmoty.
Duchovno tedy je součástí hmotné reality!
Ukazuje to, že hmota je cosi ÚŽASNÉHO, není to banální bezduchá rozprostraněná mechanická tíže, jak jsme si mysleli.
HMOTA NENÍ BANÁLNÍ KAUZÁLNÍ STROJEK!
Vzniká z ní vědomí - hmota dokáže duchovno vytvořit, duchovno je přirozeností komplexní hmoty, duchovno je v hmotě potenciálně přítomné a nyní - skrze nás - aktuálně realizované...
Co je to však ono DUCHOVNO?
Nejde o cosi věčného - duchovno je pomíjivé...pomíjivá komplexní uspořádanost hmoty...duchovno nikam nesměřuje...nejde o celkový účel/plán kosmu, ale zřejmě jen o jeho pomíjivou konfiguraci...možná však účel získává kosmos díky naše účelné myšlení!...naše účelné rozvrhování možností totiž není svobodnou aktivitou, ale opět to plyne z deterministických fází uspořádání hmoty, které se dějí skrze nás, skrze náš mozek!
Hmota nás vždy v potenci měla, včetně všech našich výtvorů - zastávám zde determinismus ( i když s otazníkem kvantového indeterminismu: neboli někdy zde může zasahovat i náhoda z mikrosvěta).
Hmota měla v potenci naše účelové myšlení...tedy i to, že ji účelově budeme řídit a ovlivňovat její budoucnost...
Hmota měla v potenci a ve své přirozenosti také LIDSKOU TECHNIKU: mocný nástroj na její radikální restrukturalizaci...
Teilhard de Chardin by zde mohl mít své slovo...
Jeho bod Omega však nemusí být cosi věčného a současně budoucího, co nás k sobě nějak přitahuje...spíše může jít o přirozenost a potenci hmoty samé: věčně v hmotě přítomnou její potenci!
V hmotě je tedy lidský duch a jeho kultura věčně potenciálně přítomen.
Neměli bychom zde však upadnout do antropocentrismu: lidstvo a jeho duch pravděpodobně nejsou tak důležité pro celý kosmos!
Takže nemusí existovat žádný Bůh ani žádné kosmické vědomí podobné lidskému!!!
Říkám jen toto: hmota je TAKÉ lidským duchem a kulturou, hmota je také (LIDSKÝ) HMOTODUCH - DUCHOHMOTA!
Jsou však duchovní principy (dobro, krása, pravda, láska) přítomné v našem lidské světě také JINDE nebo dokonce VŠUDE v kosmu? Nezdá se...Možná je Země přece jen v něčem PRIVILEGOVANÁ: došlo zde ke KONCENTRACI (sbíhání = konvergenci) velmi komplexních forem hmoty (možná i na jiných planetách inteligentních UFONŮ: pravděpodobně ano...)
Důležité: ovládají LIDSKÉ duchovní principy, které jsou věčně potenciálně přítomné v hmotě a hmotou nyní na Zemi realizované, vesmír jako CELEK?
Nevím. Myslím, že ne.
V hmotě je TAKÉ přítomno lidské dobro a zlo, krás a lež, pravda a faleš, není to však její nejhlubší a globální PODSTATA.
Další důležitá otázka: jakmile se jednou skrze lidstvo lidské duchovní principy zrodily, budou radikálně ovlivňovat budoucnost celého kosmu?
Záleží na tom, jakou kauzální účinnost bude mít lidské vědomí, kultura a TECHNIKA. A taky záleží na tom, jestli se technika s duchovními principy už nadobro nerozešla: a jestli není účinná právě díky tomu, že se s duchem rozešla!!!
Možná je DUCH brzdou techniky - a ona se nejradikálněji projeví BEZ NĚHO: viz ATOMOVÝ VÝBUCH...a tím by vše UPADLO zpět do síly hmoty bez ducha!
Duch je křehká, zranitelná, vysoce organizovaná a komplexní forma hmoty, vytvářející TECHNIKU, která má brutální účinnost, často působí přímočaře a jednoduše, ale bylo jí dosaženo skrze velmi sofistikované výkony ducha.
Možná je prostá banalita výbuchu Velkého třesku výsledkem velmi složitého VÝPOČTU...
Možná je celý vesmír pouze komplexním a-morálním (neobsahujícím morálku) VÝPOČTEM (vesmír jako třeba "kvantový" počítač...)...
Může být ve vesmíru ne-lidská INFORMACE? Co zde znamená slovo "informace"? Samoorganizačně vzniklá a reprodukující se STRUKTURA či PROCES strukturou nesený a ji restrukturalizující?
Co je to TECHNIKA? Účinek jednostranného ducha, který svou vyhrocenou jednostranností však dosáhl velkých účinků! Nezmrazila ho skepse, humanismus ani etika, ale zkrátka počítal a počítal a počítal...Duch se změnil ve stroje, své myšlení proměnil v počítání a tak vypočítal ty nejdokonalejší stroje!
I technické je v hmotě přítomno...Jak však vůbec vše z hmoty vzniká, tryská?
Co je ono nicneříkající slovo SAMOORGANIZACE?
Hmota to dělá sama v sobě a sama ze sebe? Jenomže jak?
Představíme si banální bezduché kolotání a víření kvarků: ale jak z toho vznikl DUCH?
Nebo je duch přeci jen už v jednotlivých kvarcích? Tomu nevěřím...
Idealisté si myslí, že jsme ponořeni v duchu: nevnímají, že je to jen pomíjivý LIDSKÝ DUCH!
Materialista však zase nevidí, že tento duch je formou hmoty, je tedy také její přirozeností, její věčnou potencí a reálnou realizací!
Hmota je TAKÉ duchovní.
Nevíme však, jak moc a na jak dlouho...
Je lidský duch jen pomíjivá kapička v bezduchém moři kosmu? Nakolik ovlivní jeho budoucnost?
Nemyslím však, že půjde o SVOBODNÉ ovlivnění: lidská tvorba je pravděpodobně deterministický proces, kterým nic nového nevzniká. Lidský duch zde byl v potenci hmoty vždy.
Je-li v hmotě v potenci duch, je pravděpodobné, že vzniká i na jiných planetách či místech vesmíru...
Jednostranný duch v podobě strojovitého počítání techniky produkující sofistikované a někdy jednoduché, vždy však BRUTÁLNĚ MOCNÉ stroje je zřejmě něčím, co bude pro budoucnost světa velmi významné. Brutální síla a energie hmoty a její schopnost se radikálně sebe-re-strukturalizovat se ještě asi projeví se vší razancí...
Technika však vtiskuje světu a všem lidem jednostrannost ducha techniků, inženýrů, teoretických fyziků a všemožných ajťáků: mění prostředí jednostrannou technickou racionalitou a tak i z nás všech činí jednostranné technické stroje! Protože to, kde žijeme, v čem dlíme se do nás zapisuje a mění našeho ducha! Už i příroda v podobě kultivovaných stejnoletých smrčáků-vojáků v unifikovaných řadách je aplikací technické instrumentální racionality, která vykastrovala DUCHA a CHAOTICKOU TVŮRČÍ ENERGII přírody ve prospěch mechanizované produkce dřeva a instumentalizovaného rekreačního pohodlí výletníků a turistů!
Svět se vlivem techniky mění na kvalitativně netvůrčí, zato však kvantitativně brutálně produktivní a mocný MECHANISMUS: tvůrčí chaos je potlačen, vládne rigidní sterilní řád, který nudí a je vlastně smrtí kosmu...
Co však ona svoboda ducha? Není snad přeci jen možné, že komplexní forma hmoty mozku zvaná duch zde získá jistou omezenou SVOBODU?
Svobodu neumíme myslet - myslíme totiž kauzálně, pro každý účinek a obecně jev hledáme jeho příčinu...Vše nemyslitelné však nemusí být i nemožné...
Nemyslím, že jsme svobodní - ale zevnitř to tak mnohdy intuitivně VYPADÁ...
Intuice klamou! Avšak mohou i přinášet určité poznání!
Hmota se teď restrukturalizuje SKRZE NÁS, námi...její potence duchovních principů se v nás realizují, námi jsou vykonávány...
Kdy a jak to skončí? Jakou to bude ještě mít moc? Vznikne to po nás i jinde?
Nevěřím v to, že jsme ponořeni v nějakém trans-lidském duchu...Duch je tu až díky nám...Jsme však v hmotě, která je skrze nás duchovní...Netvoříme duchovno svobodně, ale ve chvíli, kdy hmota dosáhne naší komplexity, stává se sama duchovní...Vývoj ducha je stejně deterministický fyzikální proces jako vývoj ostatní hmoty...
A jaký je lidský duch? Převažuje v něm dobro či zlo? Je v něm jistě obojí...i zlo je motorem vývoje a dává všemu hloubku: není vlastně mnohdy zlé, ale pramení v něm větší dobro!
Ale vítězí nakonec dobro, spolupráce, soucit a oběť? Jen někdy: ale tehdy to i nás největší sobce DOJÍMÁ, inspiruje a dává SÍLU ŽÍT DÁL, dává NADĚJI: všichni přece nakonec chceme dobro a lásku!
Ale stejně silná - možná silnější - je moc sobectví, lhostejnosti...taky je důležitou a realitu měnící silou!
Zdá se, že většinou převažuje sobectví a ÚČELOVÁ spolupráce...ale to nevadí...světélka dobra blískají svou omezenou mocí...
A navíc: ke svým blízkým jsme dobří neúčelově...a mnohdy i k cizím: dobro je VZÁCNÉ, když ho však uvidíš, PROMĚŇUJE tě...
Lidé většinou nejsou zlí...ale ani nějak přehnaně hodní...
Dobro je však cosi, co lidskému srdci dává SÍLU: blaženější někdy skutečně je dávat než dostávat...
Většině z nás dobro přijde jako cosi, co má smysl, význam...
Ale ne zas moc velký: jinak bychom pomáhali mnohem víc, což neděláme!
Duchovnem zde míním lidskou kulturu, tradici...
Co jiného by bylo duchovno? Věčný metafyzicko-morálně-estetický nad-řád, harmonii věčného duchovního principu, na který se různou měrou napojujeme, který námi proudí, proniká, nese nás, obemyká, je v hloubce pod povrchem banální kauzality zjišťované vědou, která si mylně myslí, že jde na hlubinu, ačkoliv je jen na povrchu? Existuje to však? Myslím, že ne...
MOŽNÁ jsme duchovno VYTVOŘILI...možná jsme duchovno vytvořili a neobjevujeme ho a nejsme v něm ponořeni, jak si myslí (novo)platonici, křesťané a New Age (kosmické vědomí)...
Ale co znamená, že jsme je VYTVOŘILI?
Jsme částí hmoty, zřejmě i tvorba duchovna je hmotě vlastní...hmota sama se skrze nás samoorganizuje do podoby duchovna.
V hmotě samé jsou tedy POTENCE k uskutečnění duchovna...duchovno je PŘIROZENOSTÍ komplexních forem hmoty.
Duchovno tedy je součástí hmotné reality!
Ukazuje to, že hmota je cosi ÚŽASNÉHO, není to banální bezduchá rozprostraněná mechanická tíže, jak jsme si mysleli.
HMOTA NENÍ BANÁLNÍ KAUZÁLNÍ STROJEK!
Vzniká z ní vědomí - hmota dokáže duchovno vytvořit, duchovno je přirozeností komplexní hmoty, duchovno je v hmotě potenciálně přítomné a nyní - skrze nás - aktuálně realizované...
Co je to však ono DUCHOVNO?
Nejde o cosi věčného - duchovno je pomíjivé...pomíjivá komplexní uspořádanost hmoty...duchovno nikam nesměřuje...nejde o celkový účel/plán kosmu, ale zřejmě jen o jeho pomíjivou konfiguraci...možná však účel získává kosmos díky naše účelné myšlení!...naše účelné rozvrhování možností totiž není svobodnou aktivitou, ale opět to plyne z deterministických fází uspořádání hmoty, které se dějí skrze nás, skrze náš mozek!
Hmota nás vždy v potenci měla, včetně všech našich výtvorů - zastávám zde determinismus ( i když s otazníkem kvantového indeterminismu: neboli někdy zde může zasahovat i náhoda z mikrosvěta).
Hmota měla v potenci naše účelové myšlení...tedy i to, že ji účelově budeme řídit a ovlivňovat její budoucnost...
Hmota měla v potenci a ve své přirozenosti také LIDSKOU TECHNIKU: mocný nástroj na její radikální restrukturalizaci...
Teilhard de Chardin by zde mohl mít své slovo...
Jeho bod Omega však nemusí být cosi věčného a současně budoucího, co nás k sobě nějak přitahuje...spíše může jít o přirozenost a potenci hmoty samé: věčně v hmotě přítomnou její potenci!
V hmotě je tedy lidský duch a jeho kultura věčně potenciálně přítomen.
Neměli bychom zde však upadnout do antropocentrismu: lidstvo a jeho duch pravděpodobně nejsou tak důležité pro celý kosmos!
Takže nemusí existovat žádný Bůh ani žádné kosmické vědomí podobné lidskému!!!
Říkám jen toto: hmota je TAKÉ lidským duchem a kulturou, hmota je také (LIDSKÝ) HMOTODUCH - DUCHOHMOTA!
Jsou však duchovní principy (dobro, krása, pravda, láska) přítomné v našem lidské světě také JINDE nebo dokonce VŠUDE v kosmu? Nezdá se...Možná je Země přece jen v něčem PRIVILEGOVANÁ: došlo zde ke KONCENTRACI (sbíhání = konvergenci) velmi komplexních forem hmoty (možná i na jiných planetách inteligentních UFONŮ: pravděpodobně ano...)
Důležité: ovládají LIDSKÉ duchovní principy, které jsou věčně potenciálně přítomné v hmotě a hmotou nyní na Zemi realizované, vesmír jako CELEK?
Nevím. Myslím, že ne.
V hmotě je TAKÉ přítomno lidské dobro a zlo, krás a lež, pravda a faleš, není to však její nejhlubší a globální PODSTATA.
Další důležitá otázka: jakmile se jednou skrze lidstvo lidské duchovní principy zrodily, budou radikálně ovlivňovat budoucnost celého kosmu?
Záleží na tom, jakou kauzální účinnost bude mít lidské vědomí, kultura a TECHNIKA. A taky záleží na tom, jestli se technika s duchovními principy už nadobro nerozešla: a jestli není účinná právě díky tomu, že se s duchem rozešla!!!
Možná je DUCH brzdou techniky - a ona se nejradikálněji projeví BEZ NĚHO: viz ATOMOVÝ VÝBUCH...a tím by vše UPADLO zpět do síly hmoty bez ducha!
Duch je křehká, zranitelná, vysoce organizovaná a komplexní forma hmoty, vytvářející TECHNIKU, která má brutální účinnost, často působí přímočaře a jednoduše, ale bylo jí dosaženo skrze velmi sofistikované výkony ducha.
Možná je prostá banalita výbuchu Velkého třesku výsledkem velmi složitého VÝPOČTU...
Možná je celý vesmír pouze komplexním a-morálním (neobsahujícím morálku) VÝPOČTEM (vesmír jako třeba "kvantový" počítač...)...
Může být ve vesmíru ne-lidská INFORMACE? Co zde znamená slovo "informace"? Samoorganizačně vzniklá a reprodukující se STRUKTURA či PROCES strukturou nesený a ji restrukturalizující?
Co je to TECHNIKA? Účinek jednostranného ducha, který svou vyhrocenou jednostranností však dosáhl velkých účinků! Nezmrazila ho skepse, humanismus ani etika, ale zkrátka počítal a počítal a počítal...Duch se změnil ve stroje, své myšlení proměnil v počítání a tak vypočítal ty nejdokonalejší stroje!
I technické je v hmotě přítomno...Jak však vůbec vše z hmoty vzniká, tryská?
Co je ono nicneříkající slovo SAMOORGANIZACE?
Hmota to dělá sama v sobě a sama ze sebe? Jenomže jak?
Představíme si banální bezduché kolotání a víření kvarků: ale jak z toho vznikl DUCH?
Nebo je duch přeci jen už v jednotlivých kvarcích? Tomu nevěřím...
Idealisté si myslí, že jsme ponořeni v duchu: nevnímají, že je to jen pomíjivý LIDSKÝ DUCH!
Materialista však zase nevidí, že tento duch je formou hmoty, je tedy také její přirozeností, její věčnou potencí a reálnou realizací!
Hmota je TAKÉ duchovní.
Nevíme však, jak moc a na jak dlouho...
Je lidský duch jen pomíjivá kapička v bezduchém moři kosmu? Nakolik ovlivní jeho budoucnost?
Nemyslím však, že půjde o SVOBODNÉ ovlivnění: lidská tvorba je pravděpodobně deterministický proces, kterým nic nového nevzniká. Lidský duch zde byl v potenci hmoty vždy.
Je-li v hmotě v potenci duch, je pravděpodobné, že vzniká i na jiných planetách či místech vesmíru...
Jednostranný duch v podobě strojovitého počítání techniky produkující sofistikované a někdy jednoduché, vždy však BRUTÁLNĚ MOCNÉ stroje je zřejmě něčím, co bude pro budoucnost světa velmi významné. Brutální síla a energie hmoty a její schopnost se radikálně sebe-re-strukturalizovat se ještě asi projeví se vší razancí...
Technika však vtiskuje světu a všem lidem jednostrannost ducha techniků, inženýrů, teoretických fyziků a všemožných ajťáků: mění prostředí jednostrannou technickou racionalitou a tak i z nás všech činí jednostranné technické stroje! Protože to, kde žijeme, v čem dlíme se do nás zapisuje a mění našeho ducha! Už i příroda v podobě kultivovaných stejnoletých smrčáků-vojáků v unifikovaných řadách je aplikací technické instrumentální racionality, která vykastrovala DUCHA a CHAOTICKOU TVŮRČÍ ENERGII přírody ve prospěch mechanizované produkce dřeva a instumentalizovaného rekreačního pohodlí výletníků a turistů!
Svět se vlivem techniky mění na kvalitativně netvůrčí, zato však kvantitativně brutálně produktivní a mocný MECHANISMUS: tvůrčí chaos je potlačen, vládne rigidní sterilní řád, který nudí a je vlastně smrtí kosmu...
Co však ona svoboda ducha? Není snad přeci jen možné, že komplexní forma hmoty mozku zvaná duch zde získá jistou omezenou SVOBODU?
Svobodu neumíme myslet - myslíme totiž kauzálně, pro každý účinek a obecně jev hledáme jeho příčinu...Vše nemyslitelné však nemusí být i nemožné...
Nemyslím, že jsme svobodní - ale zevnitř to tak mnohdy intuitivně VYPADÁ...
Intuice klamou! Avšak mohou i přinášet určité poznání!
Hmota se teď restrukturalizuje SKRZE NÁS, námi...její potence duchovních principů se v nás realizují, námi jsou vykonávány...
Kdy a jak to skončí? Jakou to bude ještě mít moc? Vznikne to po nás i jinde?
Nevěřím v to, že jsme ponořeni v nějakém trans-lidském duchu...Duch je tu až díky nám...Jsme však v hmotě, která je skrze nás duchovní...Netvoříme duchovno svobodně, ale ve chvíli, kdy hmota dosáhne naší komplexity, stává se sama duchovní...Vývoj ducha je stejně deterministický fyzikální proces jako vývoj ostatní hmoty...
A jaký je lidský duch? Převažuje v něm dobro či zlo? Je v něm jistě obojí...i zlo je motorem vývoje a dává všemu hloubku: není vlastně mnohdy zlé, ale pramení v něm větší dobro!
Ale vítězí nakonec dobro, spolupráce, soucit a oběť? Jen někdy: ale tehdy to i nás největší sobce DOJÍMÁ, inspiruje a dává SÍLU ŽÍT DÁL, dává NADĚJI: všichni přece nakonec chceme dobro a lásku!
Ale stejně silná - možná silnější - je moc sobectví, lhostejnosti...taky je důležitou a realitu měnící silou!
Zdá se, že většinou převažuje sobectví a ÚČELOVÁ spolupráce...ale to nevadí...světélka dobra blískají svou omezenou mocí...
A navíc: ke svým blízkým jsme dobří neúčelově...a mnohdy i k cizím: dobro je VZÁCNÉ, když ho však uvidíš, PROMĚŇUJE tě...
Lidé většinou nejsou zlí...ale ani nějak přehnaně hodní...
Dobro je však cosi, co lidskému srdci dává SÍLU: blaženější někdy skutečně je dávat než dostávat...
Většině z nás dobro přijde jako cosi, co má smysl, význam...
Ale ne zas moc velký: jinak bychom pomáhali mnohem víc, což neděláme!
pátek 4. dubna 2014
Rozhovory s Vladanem o smyslu...asi do MALÉHO PROSTORU (tam dát název: VLADAN A SMYSL ŽIVOTA)
(ten druhý jsem já, ale Vladana jsem fiktivně napsal taky sám trochu podle skutečného Vladana, ale jen trochu):
Život mě baví, ale současně cítím, že to nemá smysl!
Ale to je přece normální!
No jo, jenomže si vlastně myslím, že nic smysl nemá!
Takže tě to baví nebo ne?
Ale jo, jasně, že jo, holky a sluníčko, a nic jinýho už netřeba!
No tak vidíš...
Ale možná je to málo...
Takže nebaví?
No, v tý chvíli, kdy je venku hezky a jsou kolem mě holky, tak mě to baví! V tý chvíli jo!
Jasně, ale to má takhle každej...
Hm...
Ale zdá se mi, že se teprve hledáš - a taky jsi omrzelej z tý vší zábavy.
Néé, nehledám, jen to vidím ze VŠECH perspektiv.
To teda nevidíš: vidíš to jen ze DVOU perspektiv: jako zábavu a nudu. Perspektiv je ale víc!
A jaký ještě?
Třeba perspektiva důkladného poznávání a zpochybňování těchhle dvou perspektiv.
Ale tohle dělám taky! Když jsem ale s holkama, nepotřebuju si číst žádnýho Kanta, je mi bezvadně i bez toho! Jsem v pohodě, víš jako?
Dobře pro tebe, ale zdá se mi, že pak to z nějaký údajně vyšší filozofický roviny sestřelíš!
No, pravá filozofie je život, jít a mluvit se VŠEMA lidmama, potkávat se, mít ZKUŠENOST!
Je to taky důležitý...ale pak o tý svý zkušenosti nemusíš uvažovat jen z těch dvou svých perpsektiv: že je to zábava a nuda!
A jaký perspektivy jsou ještě?! Mám přece ještě jednu: že je to poznání. Chci poznávat a žít jako Villon! Předběhl svou dobu a nejkrásnější, jak zpívá Hutka, je LIDSKÁ SVOBODA!
Takže nakonec máš ještě i villonovskou perspektivu etiky individuální svobody, dobře pro tebe!
Ale mám i depresivní vlny, ty se snažím potlačovat, ale nechci být zase naivně sluníčkovej, víš?
Jasně, je v tobě chvění, což je dobře. Ale cítím z tebe nějakou základní nespokojenost. I když, co je to základ? Třeba v tobě žádnej jeden základ není...
Nespokojenej často jsem, jsem totiž romantik!
Možná je to o tom, teda v tvým případě, najít si jednu holku a nestřídat je...
Možná...
Možná jednou budeš šťastnej táta...
To teda ne! Musel bych moc pracovat na děti! Práce je otročina!
Mnohdy jo, ne vždy.
Já se chci bavit! A to mě baví!
Myslím, že bys chtěl něco víc...Proto tady sestavuješ MALÝ PROSTOR...Tak díky za něj!
Život mě baví, ale současně cítím, že to nemá smysl!
Ale to je přece normální!
No jo, jenomže si vlastně myslím, že nic smysl nemá!
Takže tě to baví nebo ne?
Ale jo, jasně, že jo, holky a sluníčko, a nic jinýho už netřeba!
No tak vidíš...
Ale možná je to málo...
Takže nebaví?
No, v tý chvíli, kdy je venku hezky a jsou kolem mě holky, tak mě to baví! V tý chvíli jo!
Jasně, ale to má takhle každej...
Hm...
Ale zdá se mi, že se teprve hledáš - a taky jsi omrzelej z tý vší zábavy.
Néé, nehledám, jen to vidím ze VŠECH perspektiv.
To teda nevidíš: vidíš to jen ze DVOU perspektiv: jako zábavu a nudu. Perspektiv je ale víc!
A jaký ještě?
Třeba perspektiva důkladného poznávání a zpochybňování těchhle dvou perspektiv.
Ale tohle dělám taky! Když jsem ale s holkama, nepotřebuju si číst žádnýho Kanta, je mi bezvadně i bez toho! Jsem v pohodě, víš jako?
Dobře pro tebe, ale zdá se mi, že pak to z nějaký údajně vyšší filozofický roviny sestřelíš!
No, pravá filozofie je život, jít a mluvit se VŠEMA lidmama, potkávat se, mít ZKUŠENOST!
Je to taky důležitý...ale pak o tý svý zkušenosti nemusíš uvažovat jen z těch dvou svých perpsektiv: že je to zábava a nuda!
A jaký perspektivy jsou ještě?! Mám přece ještě jednu: že je to poznání. Chci poznávat a žít jako Villon! Předběhl svou dobu a nejkrásnější, jak zpívá Hutka, je LIDSKÁ SVOBODA!
Takže nakonec máš ještě i villonovskou perspektivu etiky individuální svobody, dobře pro tebe!
Ale mám i depresivní vlny, ty se snažím potlačovat, ale nechci být zase naivně sluníčkovej, víš?
Jasně, je v tobě chvění, což je dobře. Ale cítím z tebe nějakou základní nespokojenost. I když, co je to základ? Třeba v tobě žádnej jeden základ není...
Nespokojenej často jsem, jsem totiž romantik!
Možná je to o tom, teda v tvým případě, najít si jednu holku a nestřídat je...
Možná...
Možná jednou budeš šťastnej táta...
To teda ne! Musel bych moc pracovat na děti! Práce je otročina!
Mnohdy jo, ne vždy.
Já se chci bavit! A to mě baví!
Myslím, že bys chtěl něco víc...Proto tady sestavuješ MALÝ PROSTOR...Tak díky za něj!
čtvrtek 3. dubna 2014
Jan Patočka - Kacířské eseje a SMYSL ŽIVOTA
vynikající třetí esej!
nejprve máme smysl neproblematicky - jsme v nedějinném stádiu
postupně se po smyslu začínáme tázat: před-dějinné stádium (starozákonní proroci)
do dějin vstupujeme tehdy, když naše běžné smysly PROBLEMATIZUJEME
smysl nacházíme v dějinách, je to náš společný dějinný projekt, smysl se realizuje nejvíce v politickém společném, veřejném živlu
zde souhlasím jen částečně: smysl se mnohdy realizuje spíše v síti mých osobních vztahů! je sice společný a zčásti veřejný, ale spíše v rámci malé komunity lidí, přátel, kolegů, spolupracovníků, rodiny, mezi kterými žiji, jednám, kladu své projekty a touhy
po ZPOCHYBNĚNÍ samozřejmého smyslu nesmím podle Padnout ani do jednoho z DOGMATISMŮ:
a) optimistický dogmatismus: život je super a má smysl! (viz Jarda Dušek)
b) pesimistický dogmatismus: život smysl nemá! (buddhismus, nihilismus)
musím být skeptický i ke skepsi samotné, musím zpochybnit pravdivost, privilegovanost, nadřazenost i této pochybovačské pozice, tedy se musím vyhnout také:
c) dogmatické skepsi
smysl je podle Patočky v oné NEZAJIŠTĚNOSTI, kdy ani nevím, zda skutečně nevím!
smysl je v hledání smyslu, což přináší jedno minus:
a) jsem nalomený a neustále ohrožovaný nihilismem ústícím do stagnace a strnulosti sebevrahů
ale má i plus:
a) jsem svobodnější, mohu volněji vybírat vlastní smysly, nejsem otrokem tradičních smyslů...a jelikož to děláme v dějinném politickém BOJI spolu navzájem, můžeme jako lidstvo flexibilněji a tvořivěji určovat vlastní osud
b) mám větší šanci poznat víc pravdu o lidském životě, protože poznám pluralitu perspektiv: nedívám se na život jen z jedné z nich
NAMÍTÁM, že ona heroická Patočkova NEZAJIŠTĚNOST je taky jen omezenou životní formou: chce to být skeptický i k ní samotné!
Proč by měl být můj život neustálým filozofickým údivem, nezajištěností, hledáním smyslu?
Proč je to něco VYŠŠÍHO než hraní fotbalu?!
Z pohledu hledání svobody snad ano: ale není v dětském čutání do míče svoboda zase JINÉHO TYPU? a možná i KRÁSNĚJŠÍ?!
být oním Sokratovským HLEDAČEM SMYSLU A PRAVDY - proč vlastně? Má to smysl? je to JEDINNÝ smysluplná aktivita, jak si nakonec Patočka myslí?
v tomhle názoru je cítit filozofické elitářství, tak typické pro filozofickou SEKTU, jako ostatně pro všechny sekty na světě: my jsme lepší, děláme něco hodnotnějšího, vznešenějšího, více lidského atd.!!!
hledačství má TAKY smysl...ale teď si jdu OHŘÁT RIZOTO!!!
nejprve máme smysl neproblematicky - jsme v nedějinném stádiu
postupně se po smyslu začínáme tázat: před-dějinné stádium (starozákonní proroci)
do dějin vstupujeme tehdy, když naše běžné smysly PROBLEMATIZUJEME
smysl nacházíme v dějinách, je to náš společný dějinný projekt, smysl se realizuje nejvíce v politickém společném, veřejném živlu
zde souhlasím jen částečně: smysl se mnohdy realizuje spíše v síti mých osobních vztahů! je sice společný a zčásti veřejný, ale spíše v rámci malé komunity lidí, přátel, kolegů, spolupracovníků, rodiny, mezi kterými žiji, jednám, kladu své projekty a touhy
po ZPOCHYBNĚNÍ samozřejmého smyslu nesmím podle Padnout ani do jednoho z DOGMATISMŮ:
a) optimistický dogmatismus: život je super a má smysl! (viz Jarda Dušek)
b) pesimistický dogmatismus: život smysl nemá! (buddhismus, nihilismus)
musím být skeptický i ke skepsi samotné, musím zpochybnit pravdivost, privilegovanost, nadřazenost i této pochybovačské pozice, tedy se musím vyhnout také:
c) dogmatické skepsi
smysl je podle Patočky v oné NEZAJIŠTĚNOSTI, kdy ani nevím, zda skutečně nevím!
smysl je v hledání smyslu, což přináší jedno minus:
a) jsem nalomený a neustále ohrožovaný nihilismem ústícím do stagnace a strnulosti sebevrahů
ale má i plus:
a) jsem svobodnější, mohu volněji vybírat vlastní smysly, nejsem otrokem tradičních smyslů...a jelikož to děláme v dějinném politickém BOJI spolu navzájem, můžeme jako lidstvo flexibilněji a tvořivěji určovat vlastní osud
b) mám větší šanci poznat víc pravdu o lidském životě, protože poznám pluralitu perspektiv: nedívám se na život jen z jedné z nich
NAMÍTÁM, že ona heroická Patočkova NEZAJIŠTĚNOST je taky jen omezenou životní formou: chce to být skeptický i k ní samotné!
Proč by měl být můj život neustálým filozofickým údivem, nezajištěností, hledáním smyslu?
Proč je to něco VYŠŠÍHO než hraní fotbalu?!
Z pohledu hledání svobody snad ano: ale není v dětském čutání do míče svoboda zase JINÉHO TYPU? a možná i KRÁSNĚJŠÍ?!
být oním Sokratovským HLEDAČEM SMYSLU A PRAVDY - proč vlastně? Má to smysl? je to JEDINNÝ smysluplná aktivita, jak si nakonec Patočka myslí?
v tomhle názoru je cítit filozofické elitářství, tak typické pro filozofickou SEKTU, jako ostatně pro všechny sekty na světě: my jsme lepší, děláme něco hodnotnějšího, vznešenějšího, více lidského atd.!!!
hledačství má TAKY smysl...ale teď si jdu OHŘÁT RIZOTO!!!
Odkud pramení smysl života?
a) zčásti ze mě: z mé individuální osobnosti...zčásti si ho tedy volím a určuji sám...ale tento subjektivismus není absolutní, viz dále
b) zčásti z univerzální biologické podstaty: všichni máme potřeby jídla, spánku, sexu, uznání, lásky,...
c) zčásti jde o sociohistorický SPOLEČNÝ SMYSL A VÝZNAM života, jak ho chápeme a chceme MY v naší době, my v naší komunitě: jde o cosi INTERSUBJEKTIVNÍHO, sdíleného, veřejného, SPOLEČNÉHO!!
smysl není něco, co si vytvářám izolovaně od druhých: ale spíše něco, co s nimi vždy už spontánně sdílím, na čem spolu s ostatními participuji...jsem totiž VETKANÝ, PONOŘENÝ do společného sociálního přirozeného světa našeho života!
b) zčásti z univerzální biologické podstaty: všichni máme potřeby jídla, spánku, sexu, uznání, lásky,...
c) zčásti jde o sociohistorický SPOLEČNÝ SMYSL A VÝZNAM života, jak ho chápeme a chceme MY v naší době, my v naší komunitě: jde o cosi INTERSUBJEKTIVNÍHO, sdíleného, veřejného, SPOLEČNÉHO!!
smysl není něco, co si vytvářám izolovaně od druhých: ale spíše něco, co s nimi vždy už spontánně sdílím, na čem spolu s ostatními participuji...jsem totiž VETKANÝ, PONOŘENÝ do společného sociálního přirozeného světa našeho života!
Potřebujeme Boha nebo věčný objektivní nutný smysl a cíl života?
Pokud Bůh je, pak ano.
Je Bůh?
Ne.
Důvod?
Osvětim třeba.
Potřebujeme Boha i tehdy, pokud Bůh není?
Ano, pokud jsme
a) v těžké životní krizi - fyzická či psychická nemoc, bída, těžký dlouhodobý stres, opustil nás partner, zemřel blízký člověk,...
b) mem Boha už příliš infikoval naši mysl: např. nás indoktrinovali v dětství a tento memetický imprinting je odstranitelný jen za cenu depresí, pocitů prázdnoty, nesmyslnosti, opuštěnosti: žijeme pak v nietzscheánském STÍNU, který tu zbyl po SMRTI BOHA
Jinak si vystačíme i bez Boha.
Nežijeme pak BANÁLNĚ, není to zvířecí sebe-stravující ŽIVOT PRO POUHÝ ŽIVOT, tedy ono Bondyho "péra honění"? Mrzký hedonismus?
Ne: život má pluralitu smyslů, pluralitu slastí (i duchovních a altruistických, které nevznikají vědomým utilitaristicko-hedonisticko-egoistickým kalkulem).
Máme též svoje IDEÁLY...byť jde o ideály a projekty nikoliv věčné, ale vždy LIDSKÉ, tedy časové, konečné, pomíjivé.
Máme taky svoje morální a jiné HODNOTY.
Máme blízké lidi.
Je pro co žít!
Ale někdy je život těžký: sebevražda není zločin, jen je třeba ji pečlivě uvážit: je totiž neodvolatená...
Je Bůh?
Ne.
Důvod?
Osvětim třeba.
Potřebujeme Boha i tehdy, pokud Bůh není?
Ano, pokud jsme
a) v těžké životní krizi - fyzická či psychická nemoc, bída, těžký dlouhodobý stres, opustil nás partner, zemřel blízký člověk,...
b) mem Boha už příliš infikoval naši mysl: např. nás indoktrinovali v dětství a tento memetický imprinting je odstranitelný jen za cenu depresí, pocitů prázdnoty, nesmyslnosti, opuštěnosti: žijeme pak v nietzscheánském STÍNU, který tu zbyl po SMRTI BOHA
Jinak si vystačíme i bez Boha.
Nežijeme pak BANÁLNĚ, není to zvířecí sebe-stravující ŽIVOT PRO POUHÝ ŽIVOT, tedy ono Bondyho "péra honění"? Mrzký hedonismus?
Ne: život má pluralitu smyslů, pluralitu slastí (i duchovních a altruistických, které nevznikají vědomým utilitaristicko-hedonisticko-egoistickým kalkulem).
Máme též svoje IDEÁLY...byť jde o ideály a projekty nikoliv věčné, ale vždy LIDSKÉ, tedy časové, konečné, pomíjivé.
Máme taky svoje morální a jiné HODNOTY.
Máme blízké lidi.
Je pro co žít!
Ale někdy je život těžký: sebevražda není zločin, jen je třeba ji pečlivě uvážit: je totiž neodvolatená...
Je každé jednání stejně dobré?!
kolega Jakub Moravčík mi píše toto:
"Že dobové etiky mohou nahodile fakticky vyhrát nad hrubou silou, je jistě pravda, ale o to mi nešlo. Ty sám píšeš, že pokud není objektivní smysl, každé jednání je stejně dobré. A jednání hrubou silou, v příkladech jež jsem uvedl, je jednání - stejně dobré, jako všechny dobové etiky. Buď musíš tu mnou citovanou větu odvolat/opravit, nebo platí, že mám pravdu."
odpověď:
každé jednání je stejně dobré z metafyzické pozice, která požaduje absolutní objektivní ahistorickou věčně platnou etiku
- taková etika neexistuje, proto je z tohoto hlediska každé jednání opravdu stejně dobré: láska i válka
ALE my nejsme metafyzickými ahistorickými duchy, ale jsme SITUOVANÍ v konkrétních sociohistorických kontextech - jednáme proto podle DOBOVÝCH morálek, morálek partikulárních a z absolutního hlediska RELATIVNÍCH: pro nás však závazné jsou, protože nejsme ahistorickými duchy, ale dobově a kulturně situovanými zvířaty
jen pro tradičního metafyzika platí toto:
není-li objektivní morálka, mohu zabíjet a vraždit
pro normální člověka (jímž je však po 99 % svého času i tradiční metafyzik) platí toto:
není-lí objektivní morálka, bude se dál řídit podle svých morálních intuicí, které jsou zčásti všem lidem univerzální (biologický podklad), zčásti pak sociohistoricky podmíněné - tedy jsou částečně KONVENČNÍ a z vnějšího pohledu ARBITRÁRNÍ, avšak z pohledu zevnitř, ZPROSTŘEDKA NAŠÍ SITUACE, kde se ostatně nacházíme po většinu času, mají tyto naše konvenční, dobové morálky velmi dobrý smysl a platnost!!!
"Že dobové etiky mohou nahodile fakticky vyhrát nad hrubou silou, je jistě pravda, ale o to mi nešlo. Ty sám píšeš, že pokud není objektivní smysl, každé jednání je stejně dobré. A jednání hrubou silou, v příkladech jež jsem uvedl, je jednání - stejně dobré, jako všechny dobové etiky. Buď musíš tu mnou citovanou větu odvolat/opravit, nebo platí, že mám pravdu."
odpověď:
každé jednání je stejně dobré z metafyzické pozice, která požaduje absolutní objektivní ahistorickou věčně platnou etiku
- taková etika neexistuje, proto je z tohoto hlediska každé jednání opravdu stejně dobré: láska i válka
ALE my nejsme metafyzickými ahistorickými duchy, ale jsme SITUOVANÍ v konkrétních sociohistorických kontextech - jednáme proto podle DOBOVÝCH morálek, morálek partikulárních a z absolutního hlediska RELATIVNÍCH: pro nás však závazné jsou, protože nejsme ahistorickými duchy, ale dobově a kulturně situovanými zvířaty
jen pro tradičního metafyzika platí toto:
není-li objektivní morálka, mohu zabíjet a vraždit
pro normální člověka (jímž je však po 99 % svého času i tradiční metafyzik) platí toto:
není-lí objektivní morálka, bude se dál řídit podle svých morálních intuicí, které jsou zčásti všem lidem univerzální (biologický podklad), zčásti pak sociohistoricky podmíněné - tedy jsou částečně KONVENČNÍ a z vnějšího pohledu ARBITRÁRNÍ, avšak z pohledu zevnitř, ZPROSTŘEDKA NAŠÍ SITUACE, kde se ostatně nacházíme po většinu času, mají tyto naše konvenční, dobové morálky velmi dobrý smysl a platnost!!!
moje dvě MONOGRAFIE ke STAŽENÍ ZDARMA
k stažení zdarma zde:
Antonín Dolák: Jáství a svobodná vůle:
http://uloz.to/xYv6GhU9/antonin-dolak-janstvi-a-svobodna-vule-pdf
Antonín Dolák: Wittgensteinův Tractatus: Ontologie:
http://uloz.to/xxD3jsQT/antonin-dolak-ontologie-tractatu-pdf
Antonín Dolák: Jáství a svobodná vůle:
http://uloz.to/xYv6GhU9/antonin-dolak-janstvi-a-svobodna-vule-pdf
Antonín Dolák: Wittgensteinův Tractatus: Ontologie:
http://uloz.to/xxD3jsQT/antonin-dolak-ontologie-tractatu-pdf
úterý 1. dubna 2014
Když ti svět přijde prázdný, co to znamená?
Svět jako prázdný, bezduchý, banální...
Bylo to tak vždy?
Ne: svět ti přesněji řečeno přijde nikoliv prázdný, ale VYPRÁZDNĚNÝ: jakoby se jeho hodnota, významy a smysly kamsi poztrácely...
A dříve tam byli?
Nebyli, ale já si to myslel - a jen díky této iluzi mě svět PŘEDTÍM bavil!
Ale nyní jsem DOZRÁL a ZMOUDŘEL: teď už VÍM, že svět je jen malicherné banální opakování téhož, trapné honění se za ničím, pomíjivost a marnost nad marnost!
Opravdu? Tvůj nynější pohled je DEFINITIVNÍ? Jediný možný? Nutně pravdivý?
A jak to víš?
Není možné, že se víc MÝLÍŠ teď než předtím?
Nejde jen o únavu a omrzelost životem?
Možná tě přestaly bavit věci, co tě bavily v dětství a mládí.
Třeba je na čase, abys byl otcem či matkou...nebo budoval kariéru...nebo začal OPRAVU cestovat...nebo SKUTEČNĚ něco tvořit...
Nikde není psáno, že tě celý život bude a musí bavit totéž...ale život je veliký, široký a komplexní, ty ho REDUKUJEŠ na banalitu, ve skutečnosti je však TISÍCE MOŽNOSTÍ - TISÍCE PLOŠIN, které si doposud nepoznal a mohly by tě naplnit...jen musíš podstoupit trochu NÁMAHY a realizovat je!
Ale mě se nechce! To je namáhavé!
Jenže už sama námaha, stres, přemýšlení tě zčásti zbaví pocitů prázdnoty!
Ale mě se nechce!
Tak si potom nestěžuj...!
Bylo to tak vždy?
Ne: svět ti přesněji řečeno přijde nikoliv prázdný, ale VYPRÁZDNĚNÝ: jakoby se jeho hodnota, významy a smysly kamsi poztrácely...
A dříve tam byli?
Nebyli, ale já si to myslel - a jen díky této iluzi mě svět PŘEDTÍM bavil!
Ale nyní jsem DOZRÁL a ZMOUDŘEL: teď už VÍM, že svět je jen malicherné banální opakování téhož, trapné honění se za ničím, pomíjivost a marnost nad marnost!
Opravdu? Tvůj nynější pohled je DEFINITIVNÍ? Jediný možný? Nutně pravdivý?
A jak to víš?
Není možné, že se víc MÝLÍŠ teď než předtím?
Nejde jen o únavu a omrzelost životem?
Možná tě přestaly bavit věci, co tě bavily v dětství a mládí.
Třeba je na čase, abys byl otcem či matkou...nebo budoval kariéru...nebo začal OPRAVU cestovat...nebo SKUTEČNĚ něco tvořit...
Nikde není psáno, že tě celý život bude a musí bavit totéž...ale život je veliký, široký a komplexní, ty ho REDUKUJEŠ na banalitu, ve skutečnosti je však TISÍCE MOŽNOSTÍ - TISÍCE PLOŠIN, které si doposud nepoznal a mohly by tě naplnit...jen musíš podstoupit trochu NÁMAHY a realizovat je!
Ale mě se nechce! To je namáhavé!
Jenže už sama námaha, stres, přemýšlení tě zčásti zbaví pocitů prázdnoty!
Ale mě se nechce!
Tak si potom nestěžuj...!
Zcela soukromá morálka neexistuje
Jsem totiž vždy situován v daném lidském světě: má morálka je vždy podmíněna intersubjektivně, sociálně, dobově, etnicky, kulturně.
Dále mám podobný genom, potom tedy podobnou strukturu mozku: moje morálka je vždy podmíněna podobnými biologickými morálními instinkty, které mají všichni dosti podobné.
Dále mám podobný genom, potom tedy podobnou strukturu mozku: moje morálka je vždy podmíněna podobnými biologickými morálními instinkty, které mají všichni dosti podobné.
Jak dál bez objektivní a nutné morálky?
Jakub Moravčík zde reaguje na úryvek z mého textu:
""Ale když není objektivní smysl, každé jednání je stejně dobré."
Jsem rád, že jsi to takto uznal. Je pak stejně dobré vraždit na potkání, kohokoliv mučit, nenávidět, krást, podvádět, znásilňovat. A ty to, v logice svého uvažování, schvaluješ. Žádné partikulární etiky na tom nezmění zhola nic."
""Ale když není objektivní smysl, každé jednání je stejně dobré."
Jsem rád, že jsi to takto uznal. Je pak stejně dobré vraždit na potkání, kohokoliv mučit, nenávidět, krást, podvádět, znásilňovat. A ty to, v logice svého uvažování, schvaluješ. Žádné partikulární etiky na tom nezmění zhola nic."
Nesouhlasím.
Jen metafyzik řekne:
Není-li objektivní etika, není žádná etika.
Není-li Boha, není žádná etika, žádný smysl.
My jsme však partikulární, doboví a sociální tvorové, proto se řídíme partikulárními, dobovými a sociálními (sdílenými, veřejnými, intersubjektivními) etikami.
Není to ono "buď-anebo": buď objektivní etika nebo vraždění, hrubá síla.
Naše jednání je vždy SITUOVÁNO v konkrétních kontextech, ze kterých vyrůstá pomíjivá, konkrétní, partikulární etika, která je může regulovat.
Nevyhrává jen hrubá síla: mnoha dobových etik, kterými se řídíme, nebo kterée dokonce společně sdílí i znepřátelené či dokonce válčící strany, preferuje spolupráci před hrubou silou a konkurencí...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)