myslím, že Vladimír chtěl na PROSTORU plátna zachytit na svém obrazu PRŮBĚH, VÝVOJ, ČASOVÉ TRVÁNÍ, TVORBU
A VYTVÁŘENÍ právě tohoto nového obrazu...
chtěl, aby PROSTOR obrazu zachycoval ČASOVÝ PRŮBĚH jeho tvorby
aby obraz nebyl zmrazený, neměl podobu hotových forem a tvarů, ale spíše aby tam bylo rozostřené vibrování, proudění,
pulzování, které se ODEHRÁVÁ, když vzniká tvorbou nové
chtěl na ploše ohraničeného prostoru zachytit PODSTATU ČASU: čas jakožto neustálé dění, změna, vytváření, vývoj,
zlomy a zvraty, neopakovatelné proudění, nečekané zákmity, překotné víření, rej a běsnění, ČAS JAKO ŘEKA
čas jako řeka je ale banální tradiční metafora, spíše čas jako to, co nás přepadává nečekaným novým, co nás vždy
překvapí, co má v sobě kontinuitu- návaznost na předchozí, ale i brutální zlomy - diskontinuitu, kterou nikdy nejsme
schopni předvídat...
čas jako běsnění, čas jako cosi, co nikdo nikdy nezastaví, čas jako radost proudící změny i jako náš ÚDĚL
ale Vladimíra Kiseljova zajímala asi zejména PODSTATA ČASU UMĚLECKÉ TVORBY
v umělecké tvorbě jsou prvky NAHODILOSTI: jak zrovna vylije barvu na plátno, nerovnosti plátna, nahodilá hustota barev
nahodilost je tvůrčí, jde o tvůrčí chaos - je to opak instrumentalizace, hyper-racionaliazce a efektivizace strojů projektovaných projektanty, inženýry a obecně techniky...
v technice se dostává ke slovu jen OBSAH jednostranného technického ducha, forma techniky je mu zcela podřízena -
naopak v umění teprve obsah může vznikat, doslova TRYSKAT z nahodilostí spontánně se vyvíjející FORMY
obsah je v technice dán předem a stereotypně se otiskuje do jemu podřízené sterilní formy plné abstraktního nudného
řádu: čas zde zamrzl, nic nového nevzniká, vše se jen banálně OPAKUJE...naopak v umění je vývoj, nové vzniká z
chaosu nepravidelných změn FORMY
nahodilost ovlivňuje časový vývoj tvorby díla...dále jsou zde prvky konvergence, kdy se stékají a slévají různé barvy zčásti
nahodile k sobě, také však prvky divergence: čůrky barev se díky nerovnostem povrchu plátna rozbíhají do všech stran a
tvoří nové květy nečekaných spojnic a křížů...
dále je zde momentální atmosféra, na kterou se Vláďa nalaďuje, kterou zčásti na obraz KOPÍRUJE, vytváří její MODEL,
zčásti však je obraz nikoliv kopií atmosféry, ale jejím DALŠÍM PRVKEM, kterým se atmosféra dále vyvíjí,
mění, restrukturalizuje...
obraz je ČÁSTÍ časových proměn celku...je časových řezem "od-do" pohybu celku, jehož je obraz zčásti součástí, zčásti
modelem a zčásti motorem změny...
čas je jakési TAO, ve kterém jsme ponořeni, které nás nadnáší, nese, které zčásti spolu-utváříme...je to PRŮBĚH, který
nikdy nekončí, je neviditelný, přitom však proniká vším a ovládá vše...když Vladimír domaloval, čas neskončil...proto jeho
obraz zůstal NEDOMALOVANÝ...čas nemá definitivní konec, cíl...vše se mění, vše staré uniká a zaniká, nové však zuřivě
buší na dveře přítomnosti a násilně vchází...
čas nám nese, jsme do něho vpleteni a nalaďuje nás tím, čím je zrovna sám plný: my sami jsme časem, bytí je časem
(Heidegger!)
Vladimír se času nebrání, podléhá mu, jemně jej v té tvorbě moduluje, spolu-tvoří, aby zachytil jeho věčnou IDEU,
kterou, jak se domnívá, VIDÍ
Vladimír vidí jakési věčné ideje dobra, krásy, pravdy a lásky, které pro něj čas produkují, nesou, dávají mu rámec i
energii, ve vší té pomíjivosti ho ukotvují...ale jelikož jde o NEKONEČNÉ ideje, nejde o nic statického, ale o to, co
NEKONEČNOU RYCHLOSTÍ proniká vším časem a splétá ho to do jediného nad-řádu...
ideje vše propojují, i naše individuality pak rezonují v jediném akordu: lišíme se mírou jejich poznání i mírou dobra,
které svobodně konáme (to je, jak myslím, snad Vladimírův názor...)
já ve svobodu nevěřím, vím však, že hmota v sobě potenciálně obsahuje tyto duchovní principy, které se deterministicky
nutně realizovaly skrze nesvobodnou lidskou aktivitu
také tvorba nového je pro mě deterministickým nutným procesem, nutnou realizací původní potence ukryté v hmotě: nové je to v tom, že nejde o stereotypní kyvadlové opakování jako v technice...
nevěřím v bergsonovský vznik skutečně nového: jen se realizují nutné potence hmoty...
čas spolu-tvoříme a tím nám vzniká pod rukama neopakovatelná a nekonečně proměnlivá cesta TAO a zjišťujeme, že
TAO jsme zčásti my sami! To je poznání umělce: já tvořím = TAO tvoří ve mě...jde totiž o to samé, proto tato ROVNICE!
Čas je pro Vladimíra nevyčerpatelnou radostnou energií TVORBY NOVÉHO: stačí se naladit na proud, naskočit na
energii DNEŠNÍHO času a tryskem s ním jet, vířit! Jakmile se nám to podaří, můžeme začít tvořit v jednotě s TAO,
současně však dáváme tomuto proudu otisk vlastní INDIVIDUALITY, která je aspektem nekonečně komplexního a
proměnlivého TAO
Je to onen PARADOX: odkud jsou má slova, odkud jde má aktivita, mé myšlenky, má tvorba? Z TAO nebo ze mě? z
atmosféry celku, atmosféry situace, atmosféry sítě sociálních interakcí doplněné atmosférou předmětů kolem, situací v
místnosti, fyzikálních vlastností prostředí nebo ze mě? Ve skutečnosti zde není hranic, já působím na situaci a ona zase na mě...!
Já v jistém smyslu JSEM situací, celkem, aktuální stále proměnlivou PŘÍTOMNOSTÍ!
ale jsem individuálním částečným ZAUZLENÍM, které působí na jiná částečná a proměnlivá centra (další lidi)
dohromady pak vytváříme SÍŤ, ono lidské DUCHOVNO!
Vládne však duchovno celému kosmu? Je snad celá vesmírná hmota ovládána duchovní principy dobra a lásky? Jsou
zde věčné ideje dobra a pravdy ještě před tím, než je lidé vytvoří?
Myslím, že ne: hmota však byla těhotná lidstvem a jeho duchem, vytvořila je v nutném procesu na naší Zemi. Hmota je
tedy mnohem úžasnější, než jsme si doposud ve fyzice mysleli!!!
V hmotě je TAKÉ dobro a láska: jde však o LIDSKÉ NUTNÉ VÝTVORY na naší planetce, nikoliv o praprincip univerza!
Vladimír by nesouhlasil: myslí, že se během tvorby napojuje na ono vznešené a nejmocnější, které nás všechny nese,
objímá a proniká, které pod fyzikální kauzalitou a údajně nesmyslnou, bezcílnou a nahodilou biologickou evolucí vše
řídí, spravuje a udržuje v bytí... Že se na to vylaďuje a snaží se s tím - byť nedokonale - rezonovat. Že zde musí působit i
pomoc ze strany věčna: Boží milost...
Já však myslím, že entuziasmus je možné rozdmýchat i silami hmoty: hmota totiž není pasivní a bezduchá, ale je
úžasně plodivá a duchovní: vytvořila přece i nás a taky tvorbu Vladimíra, která mi někdy přináší hodně RADOSTI! :-)
Krásné však není jen duchovno, ale teprve spojení duchovního s hmotným. A to umělec integrace Kiseljov dokáže! Láska spirituální je promísena s láskou hmotnou a pudovou, hmota se objímá s nebesy - a ani jedno není vyšší, jde o JEDINÝ PRINCIP! Jedno bez druhého ztrácí SÍLU!
Nebojí se využít kýčovitých barev a jejich kombinací, tradičních forem, aby z nich vytvořil něco nového a energeticky živého! Aby šel s kýčem za kýč a objevil tam: umění! Dnešní umění beze vším líbivosti a bez toho, aby bylo taky HEZKÉ, ztratilo sílu stimulovat naše smysly a je bez energie.
Právě křiklavá Vladimírova např. červeň je něco, co může přinést onen proud radostného Vladimírova ČASU i do našich duší!
Vladimírovo umění je někdy pedagogické: forma slouží předání obsahu. To bývá dnes kritizováno, ale není to nutně špatně - mě jako filozofa to baví, nutí nad obsahem přemýšlet. Na jiných Vladimírových obrazech se však řád obsahu teprve rodí z chaosu formy, umění tak vytváří svébytný svět, není kopií reality ani instrumentem Vladimírovy mravní výchovy. Vladimír tak dokáže obojí: uměním kultivovat i tvořit nové, jím samým nezamýšlené, jen lehce dotvářené: z chaosu barev energii nové formy. Formy, která je však vždy TEKUTÁ, jako čas sám!
A jelikož Vladimír věří (či zakouší?!) věčné obsahy idejí, které nekonečnými rychlostmi křižují tento časový svět, stojí za to se i na obsahy jeho obrazů podívat víc: jsou tradiční, ale přinášejí z věčna idealit zase kus nového jejich pochopení...
Já věřím ve věčnost hmoty a jejích věčných potencí: část z nich jsou právě i struktury lidského mozku produkujícího ducha. V tomto smyslu jsou ideje hmoty věčné, protože natrvalo vepsané v její struktuře, přirozenosti, v jejích potencích a opakujících se realizacích. Opakování je však snad díky kvantové náhodě vždy neúplné: vzniká tak to, co tu ještě nebylo.
Nelišíme se potom s Vladimírem tolik: ale myslím, že dobro není věčný princip hmoty, ale jen jednou z jejích věčných forem, realizující se částečně se svou vnitřní nutností v lidské kultuře a snad i kulturách mimozemských.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!