PŘÍSPĚVEK DO MONOGRAFIE: O jednotě subjektu a (ne)užitečnosti jeho integrace

- neuváděny poznámky pod čarou...

Zdá se nám, že jsme určitou jednotou. Jsme jedním, nikoliv dvěma, třemi. Jsme jedním, nikoliv polovinou nebo čtvrtinou. Takto hovoří naše introspekce a zdá se nám to být evidentní. Také věříme tomu, že jsme stále titíž, že se sice v průběhu života měníme, naše osobní identita, individualita však zůstává v „jádru“ (esenciálně) stejná.

Může jít však o omyl. Možná se radikálně měníme z minuty na minutu nebo dokonce z vteřiny na vteřinu. A možná ani v rámci jedné chvíle mozek neprodukuje jedno jáství, ale třeba dvě tři paralelní, někdy i protikladné. Dokonce je možné, že produkuje jen jakési polo-jáství nebo čtvrt-jáství, že v jednom těle je současně řada „polo-duší“ bojujících o nadvládu nad tělem nebo spíše využívaných tělem k různým krátkodobým mikro-akcím.

Přesto se zdá, jakoby určitá jednota subjektu existovala. Nemusíme si však představovat subjekt od světa oddělitelný jasnou hranicí, subjekt izolovaný a jednou provždy daný a určený. Subjekt je zřejmě mnohem více do světa ponořen, se světem smísen, určován danou situací a momentálními pohyby, pudy a potřebami těla. Subjekt je smísen se světem, z části je svým světem, situací, ve které se nachází: nejlepší koncepci v tomto směru měl Heidegger, který nás chápal jako „bytí-ve-světě“, tedy „in-der-Welt-Sein“, bytí "mezi“, potom také samozřejmě Merleau-Ponty, který si uvědomoval, že tělo je se světem promíseno mnohem více, než se zdá, jeho hranice nekončí naší pokožkou.

Když toto vše píši, zdá se mi být naprosto jasné, že jsem určitou pevně danou jednotou. Že mé jáství je zejména jednotou. Dochází tedy v mozku k určitým integračním procesům, koordinaci většího množství neurálních sítí, k jejich vzájemné komunikaci? To jistě ano, nakolik je však tato integrace silná, nakolik trvalá? Zdá se – a to i z pohledu vnitřní zkušenosti, tedy z pohledu introspekce – že tato integrace je hodně proměnlivá, přizpůsobuje se momentálnímu okolí a potřebám těla. Pak by se tedy jáství radikálně měnilo. 

Jistě, mělo by určitou základní strukturu nebo formu pořád stejnou, stejnou u každého člověka, jak ukazují současné výzkumy neurověd, které odhalily v mozku funkční systém, kterému říkají defaultní neboli implicitní systém mozku, který by snad měl být odpovědný za určitou integraci a koordinaci dat z různých neurálních sítí. Tento systém je nejvíce aktivní tehdy, když nic neděláme a jen volně přemýšlíme, kdy je aktivní tzv. "vnitřní řeč sama k sobě“ nebo „mentální cestování v čase“ (vzpomínání, plánování, očekávání, toužení), snění apod. Každý člověk by tedy po strukturální a formální stránce měl stejné jáství. Současně však by se jeho obsah radikálně měnil, navíc by nešlo o obsah příliš bohatý: byla by to jen momentální mikroadaptace na momentální potřeby mikrosituace, ve které se tělo nachází.

Fascinující je už to, že bychom všichni měli stejné jáství: jen jeho chudý obsah a naladění by byli jiné, jistě však většina z nás poznala většinu obsahů a nálad každého druhého člověka, jen v různém rozložení, např. melancholici kvantitativně mají častěji smutek než třeba optimisté.

Přesto nás však introspekce nutí uvažovat o tom, že jáství je cosi více než momentální forma integrace dat, která je skutečně jen holou formou, jejíž obsah se stále mění a není nikdy příliš bohatý. Co nám z jáství v dané úvaze chybí? To, že je nadané svou individualitou, tedy postrádáme specifitu jeho obsahu. Dále to, že má některé věci pod kontrolou, má tedy svobodnou vůli, byť limitovanou okolnostmi a vlastnostmi, které mnohdy jen zdědilo nebo je určila přísná výchova.

Zdá se nám, jakoby jáství vytvořilo nad mozkem autonomní nebo polo-autonomní sféru, jako by šlo v případě jáství o sebe-regulující se funkci, jakoby mozek jen používalo nebo spíše spolu-řídilo k vlastním účelům, které si rozvrhuje svobodně a samostatně.

Navíc se nám zdá, že každé jáství má vlastní individualitu, že pod všemi maskami a pokrytectvím se skrývá jeho individuální „příchuť“, jádro, individuální forma.

Může se jednat o iluzi: individualitou je pouze to, že mozek v případě daného subjektu jen častěji produkuje určité typy naladění a tužeb, takže krátkodobě vznikající mikroidentity potom podobné, např. u melancholika téměř pokaždé melancholické, i když u nikoho vždy (i melancholik až příliš často není vůbec žádným melancholikem!).

Z toho by plynulo, že naše osobnost je uložena v nevědomých strukturách, sítích a synapsích našeho mozku, a aktivují se z ní vždy jen nepatrné části potřebné pro adaptaci v dané situaci. Rozlišuji zde tedy od sebe osobu a osobnost. Osobnost je to, čím se zabývá psychologie osobnosti. Je to cosi širšího a obsahově bohatého, co je vždy z velké části nevědomé, ukryté v nevědomých mozkových systémech. Osoba je potom varelovskou „mikroidentitou“, tedy tím, co je momentálně vědomé, ono vědomé jáství, které jediné v tuto chvíli je na vědomé bázi aktivní, prožívající, přemýšlející apod. Osoba je malou podmnožinou osobnosti, je aktivací mnohem rozsáhlejších struktur osobnosti, jejichž velká část je vždy nevědomá.

Můžeme se dále ptát, jaký princip nebo funkce řídí aktivaci osoby z osobnosti, kdo a jak vybírá, jaká část z osobnosti bude momentálně aktivní v podobě osoby. Zdá se, že to nikdo neřídí, děje se tak interakcí těla s okolím. My zde však hovoříme o zvyku, zvykových schématech, podmíněných reflexech, také o reflexech vrozených, nepodmíněných. V těle se postupně vyprofilují složité algoritmy, které v něm aktivují rozličné stránky jeho vždy z větší části nevědomé „osobnosti“. Nejde zřejmě o algoritmus jediný, sjednocený a zcela konzistentní, ale mnohdy se spíše měnící a produkující někdy protikladné tužby a mikroidentity. U někoho je vnitřní „rozpolcenost“ větší, jiný má osobnost více stabilní a integrovanou, proto i „osoby", které z ní plynou, jsou ve větší harmonii a více na sebe kontinuálně navazují.

Mezi lidmi jsou rozdíly v tom, nakolik je jejich jáství stabilní, odolné vůči vnějším vlivům a integrované nebo naopak rozpolcené, vyzrálé a usazené nebo naopak teprve se hledající, zmatené, křehké a nejisté. Avšak přesto se nám zdá, jako by zde zde jakási trvalejší jednota jejich individuality byla: vždyť i algoritmus věčně se hledajícího neurotika nebo člověka extrémně se přizpůsobujícího svému okolí je pevný a stále stejný.

Ovšem i kdyby tomu takto bylo, stejně se může jednat o algoritmus nevědomý, na kterém se naše vědomé jáství/osoba nijak nepodílí, jen je vždy jeho nutným produktem.

Nelze popřít, že určitý algoritmus aktivace určitých stránek osobnosti do momentálně vědomé osoby podle momentálních potřeb zde bude, navíc bude u každého jiný. Nemusí jít o algoritmus ucelený a nemusí být jen jeden, navíc má jistě mnoho vrstev a pater: ta nejspodnější budou ty základní, které odstraňuje jako až poslední třeba mozková demence nebo kóma, se kterým se už rodíme a jsou patrné u nemluvňat, tedy nepodmíněné reflexy. Bylo by zajímavé u každého objevit jeho rytmus prožívání, jeho styl řazení slov a myšlenek za sebe, jeho typickou řeč těla, specifická gesta. Nikoliv však jen specifická gesta, ale spíše koordinovanou kontinuální kaskádu gest, mimiky a obecněji pohybů, které tělo produkuje stále znovu a znovu a vytvářejí individuální svéráz daného subjektu.

Není zde však něco, co přetrvává? Co není řízeno mozkem, ale spíše to řídí mozek samotný? Lze si jistě představit, že jáství je určitá síť, která přeprogramovává sítě jiné, stejně jako sama je restrukturalizována a určena sítěmi jinými. Může se však jednat o kauzalitu „shora-dolů“, kdy by tato síť nejprve vznikla ze sítí základnějších, potom by však zesílila, integrovala se do polo-autonomního celku a měla mnohdy rozhodující vliv na velké množství sítí jiných, nacházejících se v nižších úrovních? 

Nepoužíval bych zde zbytečně termín „emergence“ ani řízení z „vyšších pater/úrovní“, spíše bych mluvil o tom, že jistá síť může určovat jiné. Jde o síť vysoce komplexní a integrovanou. Proč ne: avšak nesmíme zapomínat, že sama tato síť není svobodná, ale je pouhým účinkem sítí jiných. Musíme se pak ptát, nakolik je trvalá: nejde spíš jen o momentální převládnutí jistých sítí v mozku, o nejsilnější momentální integraci v mozku, která bude záhy vystřídána integrací sítí jiných? O jednání těla tak rozhodují vždy ty sítě, které jsou momentálně nejvíce integrované a které se dále snad sjednotí pod implicitním systémem dávajícím jim ještě větší jednotu (viz výše): pokaždé se však může jednat o sítě jiné.

Neurovědy nám jáství předkládají jako rozpadlé a pomíjivé, naopak introspekce jako cosi sjednoceného a kontinuálně existujícího. Avšak ani toto není pravda: když se introspektivně do sebe „ponoříme“, objevíme v sobě četné „trhliny“, přeryvy, přeskoky z „osoby do osoby“ (viz má terminologie výše), navíc do často protikladných poloh apod. Někdo by namítl, že jde vždy jen o „různé stránky téže osobnosti“ (osobnost by zde chápal jinak než já, více konvenčně). Také by se mnou snad souhlasil v tom, že se nikdy naše osobnost neaktivuje celá, máme však pod kontrolou, které její stránky v současné chvíli aktivovat budeme: máme se pod kontrolou, byť jen částečnou, jak uzná jistě každý, kdo pil někdy alkohol.

Jak je to však s onou údajnou kontrolu? Jak zde hovoří introspekce? Mohu si ze své „osobnosti“ libovolně vyvolat jakékoliv její stránky? Jistě ne. Avšak zdá se mi, že se do jisté míry reguluji, koordinuji, řídím sám sebe. Je to však pravda? Nejde zde jen o voluntaristický tradiční slovník, kterému nakonec zase nic neodpovídá? Co řídím? Kdo to řídí? Často se vše ve mně jenom děje, ani nevím jak. Dobře, ale mnohdy se skutečně rozhoduji, alespoň toto mi introspekce předkládá s jistotou. Kdo se zde rozhoduje? Já, který jsme stejným jástvím včera i před deseti lety. To je však nepodložené: může jít o mýtus, konfabulaci mozku.

Jistě však z mojí introspekce vyplývá, že mě nyní nikdo neovládá, ale sám si určuji, co udělám. Že nejsem rukojmím vlastního mozku. Nepociťuji totiž jeho nátlak. Ovšem zde možnosti introspekce končí: cítím se jako svobodný, ovšem může to být má neznalost, neurovědy totiž ukazují, že mnohé mé myšlenky a akce jsou jen účinky předchozích nevědomých stavů mého mozku.

Můžeme zde vůbec mluvit o hraniční čáře mezi vědomím a nevědomím? Neopakuje se zde jen v jiné podobě karteziánský dualismus duše a těla? Myslím, že zde k tomu v určité míře oprávněni jsme: o mnohých stavech mozku skutečně bez vnějšího skenování mozku nic nevíme, tedy nevědomé jsou, na stav naší mysli však podíl mají. Jiné stavy mozku jsou před-vědomé, polo-vědomé, na hranici mezi vědomím a nevědomím apod.

Závažnější je však výtka Dennettova: žádná jednota jeviště neexistuje, neexistuje sjednocené pole vědomí, prostor mysli či vědomí, do kterého by se dostávaly jisté stavy, obrázky, mentální reprezentace. V tomto by se Dennett shodoval s fenomenologií, která spolu s ním odsuzuje neprokázaný, spekulativní konstrukt „mentální reprezentace“ nebo „vnitřního obrazu/modelu“, tak hojně užívaný i dnešními neurovědci (Damasio, Ramachandran).

Máme zvyk si vše reifikovavat, zpředmětňovat. Proto uvažujeme tak, že je zde jakýsi předmět-věc vědomí, ve kterém jsou předměty-věci „mentální reprezentace“. Spíše však jde o proces než o věc, o vztahy těla s okolím. Jsme spíše – vyjádřeno metaforou – řekou než pevnou skálou. Mentální reprezentace nejsou nějaké věci před námi, se kterými bychom byli russellovsky "obeznamováni“, které bychom mohli vlastnit nebo je jako „homunculus“ pozorovat na jakémsi jevišti či divadle mysli (karteziánském divadle, jak píše Dennett).

Dennettova myšlenka je však ještě ostřejší: neexistuje ani osoba v mém smyslu, i to je jen relikt karteziánského „ducha ve stroji“. Existuje jen tříšť stavů, mnoho paralelních procesů bez jednotné osoby, která by prožívala a to vše sledovala či hodnotila.

Není zde žádný prostor vědomí, do kterého by vstupovaly nevědomé stavy mozku. Pak zde ani není magická hranice mezi vědomím a nevědomím: neexistuje věc-prostor vědomí, jen více a méně integrované stavy, těm více integrovaným říkáme potom "vědomé" (mohou být vědomé více nebo méně).

To však není pro nás myslitelné: Dennett však myslí, že mozek si záměrně vytvoří fiktivní entitu „jáství", aby se mu snáze data integrovala a vyprávěl se mu příběh o jednom jáství, které už něco prožívá a bude prožívat i v budoucnosti.

Není to však potom tak, že tato osoba touto konfabulací i vzniká? Nikoliv, protože se o ní pouze v naraci mluví: narace mluví o ní, je jen součástí příběhu, nikde však v mozku nevzniká – je v něm právě jen jako jedna z neexistujících postav příběhu. Komu ho mozek vypráví? Nikomu, je jen součástí rozsáhlejšího textu, kterým spolu-řídí své jednání.

Dennettova myšlenka je velmi zajímavá: mozek si chce situaci zpřehlednit, chce se do budoucna rozhodovat efektivně, proto je nejvýhodnější vytvořit si báchorku, v níž vystupuje pouze jediná osoba – protikladné impulsy v sobě vyřeší tím, že řekne, že daná osoba je „komplikovaná“, má mnoho stránek a aspektů, nakonec však má své pevné jádro, svou jednotu. To se evolučně hodilo i pro regulaci a stabilitu společnosti: bylo třeba trestat a odměňovat, morálně odsuzovat a oceňovat: k tomu je nutné mít jednotu morálního subjektu uvnitř každého jednoho těla.

Není však nyní namísto subjektu tím, kdo se rozhoduje sám mozek? Nikoliv, mozek je jen částí celého tělesného organismu, který je zase určen svými geny a prostředím. Kauzální řetězec tak sahá pravděpodobně až k počátkům vesmíru, byť může být spolu-určovaný kvantovou náhodou.

Avšak nezachází Dennett až příliš daleko? Není v každém z nás přeci určitá jednota jedné osoby alespoň teď, v rámci přítomného okamžiku? Jak se však tato osoba vztahuje k mentálním reprezentacím, které údajně má nebo je sleduje? Nestojí proti nim jako izolovaný duch, spíše je uprostřed nich, spíše je jejich aktivnějším pólem s nimi plynule interagujícím. Není však subjekt nakonec jen další reprezentací nebo meta-reprezentací? To si myslel Hume, Mach a každý, kdo chce res cogitans redukovat na pasivitu res extenza. Avšak v subjektu je cosi aktivního, cosi „svobodného“, je nadaný silou vůle.

Co to však všechno znamená? Slovo „vůle“ nemusí referovat k ničemu skutečnému. Jde možná jen o o vyjádření pocitu autorství některých činů těla, tento mozkem produkovaný pocit však může být lživý.

Jistě však mentální reprezentace nejsou něčím, co je vůči mně vnějšího, s čím mohu libovolně operovat. Spíše jsem do nich ponořený, "utkaný" zčásti z nic samých. Nejsem v situaci, ale spíše jsem situací samotnou - nebo alespoň její částí. Na druhou stranu schopností reflexe a odstupu se mohu ze situace částečně vydělit, získat nadhled. Jsem tedy aktivním pólem situace, promísený však s ní v jakémsi interaktivním společném poli, které předchází rozdělení na subjekt (mě samého) a objekt (ne-já, mé okolí).

Posuňme se však k praktičtější záležitosti: mluví se o tom, že bychom se měli integrovat, sjednocovat do více harmonické stabilní osobnosti. Deleuze však byl proti tomu: myslel si, že pod totalitou rigidního jáství se potlačí pre-personální singularity, diference, která se v každém z nás nachází, naše pestrost a bohatost, život sám. Myslel si, že je třeba osvobozovat spodní proudy, které jsou vytěsňované ve prospěch stability vládnoucího jáství. V tom by s ním souhlasil taoismus a taoismem ovlivněný zen-buddhismus: opustit tvrdou sebekontrolu a sebe-řízení, nic nepotlačovat, ale jen v bdělosti reagovat vždy adekvátně k dané situaci. Mít v sobě jemnost a vyladěnost na situaci, ono taoistické wu-wej, tedy jednání nejednáním, což neznačí pasivitu, ale spíše aktivitu jemnou, ne-násilnou, bez křeči a přehnané neurotické kontroly. Jednat spontánně, nechat skrze sebe jednat mnohé své vytěsňované části, rysy, singularity.

Klasičtí pedagogové by zde protestovali: nevíme pak přeci, co se stane, když se dokonale neovládáme a nesjednocujeme do jednotného jáství s fixní osobní identitou, jasně danými dlouhodobými cíli, do jáství plně soustředěného a majícího usazený žebříček hodnot, do jáství vyzrálého a pevného.

Ovšem rigidita osobnosti brání dalšímu vývoji: nutno však říci, že tomu brání i přílišná roztěkanost a rozpolcenost osobnosti (pravidlo zlatého středu platí i zde). Příliš rigidní osobnost je také nepřizpůsobivá, také se nemůže nechat novým prostředím či situací ovlivnit, obohatit, pozměnit. Stále si úzkostlivě brání svoji fixní identitu. Myslím, že deleuziánskou metodou na osvobození pre-personálních singularit v nás by mohla být jednoduše sebekritika, sebezpochybnění – také snaha brát kritiku a pochybnost o naší osobě a našem jednání z úst druhých vážně, velmi vážně.