PROČ NEČÍST?

kontext je navíc tento: objevil jsem, že vědomí nevnímá při četbě nebo i "vnitřní řeči" myšlenky, významy a smysly vět, ale jen mechanicky poslouchá zvuk slov těchto vět, a občas se mu při tom asociuje nějaký obrázek či pocit...

k čemu tedy číst knihu, a vnímat při tom jenom zvuky v hlavě?????

lepší je dobrým filmem zaplavit vědomí silnými obrazy

mě zajímá případ, kdy můžeš Tolkiena číst nebo vidět jako film...jednoznačně výhodnější je film, dá člověku mnohem víc, jeho vědomí získá víc požitků, víc qualií, konkrétně vizuálních, ale i zvukových (různé nářečí, jazyky, skřeky skřetů, emočně zabarvené hlasy,...)

slova mají mnohem chudší význam a smysl, než si myslíme: obvykle jsou to jen mechanicky bezmyšlenkovitě vnímané zvuky...

obvykle významy slov na vědomé úrovni vůbec nevnímáme: uvaž, co máš v mysli, když čteš tato slova...prakticky nic, jen tvůj hlas v hlavě je pro sebe tiše opakuje...!...a vnímáš jisté své emoce, asi nesouhlasu, zaujetí, snad podráždění apod.

filozof je vlastně geometr vybledlých smyslových dat...schematizuje do primitivních diagramů vztahy mezi nimi...

z diskuze:

 musí jít o kvalitní film...takže srovnávám kvalitní film a kvalitní román, kde román velmi v tomto boji myslím ztrácí...

pokud jde o čas, můžete tedy zkusit sérii filmů od jednoho režiséra nebo kvalitní seriály...pak zas bodují nad knihami...a díky bohatším smyslovým výjevům než jen fantazie u knih je účinek i trvanlivější

podle tohoto, což je důležité: kontext je navíc tento: objevil jsem, že vědomí nevnímá při četbě nebo i "vnitřní řeči" myšlenky, významy a smysly vět, ale jen mechanicky poslouchá zvuk slov těchto vět, a občas se mu při tom asociuje nějaký obrázek či pocit...
k čemu tedy číst knihu, a vnímat při tom jenom zvuky v hlavě?????

 jinak jasně, když jsi na tématu angažovaný, dá ti kniha hodně emocí

mě zajímá ale případ, kdy můžeš Tolkiena číst nebo vidět jako film...jednoznačně výhodnější je film, dá člověku mnohem víc, jeho vědomí získá víc požitků, víc qualií, konkrétně vizuálních, ale i zvukových (různé nářečí, jazyky, skřeky skřetů, emočně zabarvené hlasy,...)

a k čemu je to dobré, když už slov mám dost?

nemusím přece zaplevelit mozek znalostí každého archaismu jako Karel Čapek nebo Vančura Emotikona smile

mně jde o většinové tendence a o to, co pravděpodobně udělá radost mně jako docela obvyklému vzorku člověka...

film poskytuje zážitek rychleji, tím ale není povrchnější...je zkrátka efektivnější

srovnávám beletrii a film...ale kdyby někdo vizualizoval schémata abstraktních vztahů mezi pojmy z Wittgensteina, bylo by to pro vědomí obsažněšjí než jeho Traktát!

tak jasně, když nebyl film, a to tam i píšu, byly knihy fajn...dnes už je ale beletrie z větší části spíše přežitek...

udej příklad, kdy tomu tak nebylo...nabízí se Tolkien, který ale jen poslepoval předešlé, a to byl ještě ze všech asi nejlepší...každopádně, kdo má fantazii jako on, mohl by oponovat, moc jich ale takových asi není

jasně, nejde mi o tvořivé génie, ale o běžného konzumenta jako jsem já: mnohem víc mému vědomí dá film než beletrie, kdo má hodně bohatou fantazii (ale hodně, a těch je málo), mohl by to mít jinak

kontext je navíc tento: objevil jsem, že vědomí nevnímá při četbě nebo i "vnitřní řeči" myšlenky, významy a smysly vět, ale jen mechanicky poslouchá zvuk slov těchto vět, a občas se mu při tom asociuje nějaký obrázek či pocit...

slova mají mnohem chudší význam a smysl, než si myslíme: obvykle jsou to jen mechanicky bezmyšlenkovitě vnímané zvuky...

právě - a to je ten objev - tomu tak není! obvykle jejich významy na vědomé úrovni vůbec nevnímáme: uvaž, co máš v mysli, když čteš tato slova...prakticky nic, jen tvůj hlas v hlavě je pro sebe tiše opakuje...!...a vnímáš jisté své emoce, asi nesouhlasu, zaujetí, snad podráždění apod.

 a CO si přesně vybavuješ??? co je onen VÝZNAM? já si nevybavuji NIC...jen slova produkují další slova...plus je tam občas letmá vizualizace prostorového vztahu mezi pojmy, třeba "vyšší než", "mezi", "X obsahuje Y..."....

vezměme větu: NĚKDY TO JDE. tam se ti asi žádný film nezobrazí...věta FAKT JE SPOJENÍ PŘEDMĚTŮ. ti může asociovat dvě kuličky spojené třeba špejlí...věta BŮH JE LÁSKA pak srdíčko a dědečka...

 pokud si představuješ cokoliv, pak ta věta nemá vůbec žádný význam...!

ale navíc je třeba myslet na to, že obvykle si nepředstavujeme vůbec nic, to jen tehdy, když se o to snažíme a zastavíme se v myšlení

pokud si pod ní představuješ cokoliv, tak nemá...i pod větou "Zvurk murk purt" si totiž mohu představit cokoliv

jasně že pro abstraktní situaci NĚKDY TO JDE můžeme asociovat obrázky s konkrétními případy, ale obvykle to neděláme...já když toto nebo cokoliv píšu, nepředstavuji si vůbec nic, i když samozřejmě vždy mohu, ale je to zbytečné...navíc si představím vždy jen nějaké bledé vizuální schémata, takže nic tak stimulujícího jako FILM, nebo i jen pouhý KOMIKS

 jasně , ke každé větě si lze něco představit, něco, co je třeba jen vzdáleně s jejími slovy asociované, ale to nic nemění na tom, že to nikdo obvykle nedělá

jenomže ta jeho teorie platí - kde si lze u věty představit cokoliv, lze si představit i opak, takže věta neříká nic

když se tě ale zeptám na význam věty či slova, poskytneš mi nějakou množinu asociací a referencí k smyslovým datům

slovy definuješ jiná slova, jenomže slova sama jsou beze smyslu, jen referují k smyslovým datům, takže slova definuješ vlastně jako kombinace smyslových dat, na která odkazuje kombinace slov z definice

a taky ti slova poskytnou jen vybledlé kopie smyslových dat, jen jejich šedé primitivní zlomky a obsahově chudá schémata

není to jen cesta rychlejší, ale i smyslově bohatší, živější, s větším množstvím barevných detailů...ale kdo má hodně bohatou fantazii, může to snad mít jinak, ale pro většinu platí to, co zde píšu

slova nám neposkytují myšlenky, protože myšlenky NEEXISTUJÍ...poskytují jen reference k vybledlým vzpomínkovým smyslovým datům

a proč pak ale vzpomínat na vybledlé vzpomínky, když můžu mít zajímavé aktuální zrakové vjemy...tedy doporučuji BBC dokumenty, cestování, PC hry, komiksy, kvalitní filmy...

 spíš bych opustil vůbec slovo MYŠLENKA, protože to je tradičně chápáno jako význam věty....stejně bych opustil slovo POJEM/KONCEPT, což je zase tradičně chápáno jako význam slova...prostě jsou jen slova a věty, které odkazují ke kombinacím smyslových dat...vztah reference mezi nimi není záhada, prostě přilepím libovolný zvuk (pes, Hund, dog) smyslovému datu...

to ale v textu mám zde: jistá slast může snad pocházet z toho, že si fantazijní svět jaksi vytváříme "podle svého", a jsme při tom aktivní, nikoliv pasivní filmoví diváci (ale dobrý film nabízí i výjevy, kde se aktivizuje fantazie a tvořivost divákova!)...ale i pro lidi s dobrou fantazií půjde asi jen o bledý svět, který se tomu filmovému nemůže rovnat...navíc, čtení je namáhavé, fantazírování je namáhavé, pasivní sledování filmu nenamáhá...i když uznávám, že napětí a námaha mnohdy vytváří o to větší bažené uvolnění v jiných částech těla...

 aktivita sama je dle mé teorie strastí, takže není předností...ale uznávám, že mnohdy aktivita/napětí vyvolává v jiných částech těla uvolnění/pasivitu/slast...

všechno jsou vlastně jenom smyslové vjemy, i emoce...proč žít v jejich bledých kopiích, když je můžu mít živé bezprostředně?...ale někoho uspokojuje v nich hledat vztahy a ty pak schematizovat...to je vlastně ono myšlení...ale je to jistě i námaha, tedy strast

filozof je vlastně geometr vybledlých smyslových dat...schematizuje do primitivních diagramů vztahy mezi nimi...

lingvista je geometr vztahů mezi slovy...a sémantik srovnává, jak se proplétá geometrie slov a geometrie smyslových dat...

beletrie totiž vyvolá víc emocí a smyslových obrazů, je tedy pro vědomí záživnější než filozofický text...avšak bez problému je zase výborná beletrie přebita výborným filmem! pokud máme výborné filmy, nemá cenu - to zde zastávám - číst beletrii...a pokud máme výborné fyzikální dokumenty, nemá cenu číst fyzikální popularizace...dokument nám nabídne mnohem víc smyslových dat pro vědomí

nepopírám, že mistrné slovo beletristy někdy může vyvolat silnější emoce než kvalitní film...ale obvykle silnější emoce vyvolá film, protože nabízí silnější obraz než naše bledé fantazie při čtení...jelikož jsme zrakovými savci, silnější emoci nám vyvolá obraz než slovo...ale uznávám, jazyk už nás dost osedlal, někdy - spíše výjimečně - to může být tedy naopak...fantazie myslím umí udělat horší a bledší věci než viděný film, její výjevy jsou méně živé než když vidím film...jistá slast může snad pocházet z toho, že si fantazijní svět jaksi vytváříme "podle svého", a jsme při tom aktivní, nikoliv pasivní filmoví diváci (ale dobrý film nabízí i výjevy, kde se aktivizuje fantazie a tvořivost divákova!)...ale i pro lidi s dobrou fantazií půjde asi jen o bledý svět, který se tomu filmovému nemůže rovnat...navíc, čtení je namáhavé, fantazírování je namáhavé, pasivní sledování filmu nenamáhá...i když uznávám, že napětí a námaha mnohdy vytváří o to větší bažené uvolnění v jiných částech těla...

co umí fantazie navíc, než vytvořit bledé kopie? maximálně kombinuje bledé kopie minulých vjemů do bledých jejich slepenin, navíc schematických, jednoduchých až primitivních, zlomkovitých a vzbuzujících jen pramálo emocí...

někomu ale dělají samozřejmě emočně dobře slova v beletrii (a neobvyklá slova, a jejich neobvyklé kombinace), to uznávám...jde mi ale o celkové kvantum dobrých emocí, a to bude větší velmi pravděpodobně u filmu...protože nám poskytuje bohatší a živější smyslové stimuly, čemuž se jejich reaktualizace skrze slova beletrie nemůže rovnat...

ano, ale scénář filmu či notový záznam jsou pouhé pomůcky, není to konečný produkt...a je to dobrý příklad ke čtením beletrie: čteme knihu podobně, jako bychom jen četli notový záznam symfonie namísto jejího přímé poslechu...tedy je to chudší....na druhou stranu, pro pochopení vnitřní řeči mrtvého autora není nic lepšího než číst, co napsal, zde má beletrie své zásadní místo...slova mohou najít zajímavé vztahy ve smyslových datech, tedy je rozhodně neodsuzuji, jen obvykle přináší menší obsah pro vědomí...ovšem pouhý obraz zas nenajde zajímavé vztahy mezi smyslovými daty, zde se beze slov neobejdeme

je pravda, že pro pochopení myšlení autora je beletrie neocenitelná....avšak člověku víc emocí dá vizuál než chápání vnitřní řeči autora, proto doporučuji film, nikoliv beletrii...

NEČTĚME KNIHY!

beletrie vyvolá víc emocí a smyslových obrazů, je tedy pro vědomí záživnější než filozofický text...avšak bez problému je zase výborná beletrie přebita výborným filmem! pokud máme výborné filmy, nemá cenu číst beletrii...a pokud máme výborné fyzikální dokumenty, nemá cenu číst fyzikální popularizace...dokument nám nabídne mnohem víc smyslových dat pro vědomí, víc vizualizací, animací, fotografií, grafů, tabulek, hovorů z vědci, kteří nedávají jak v knize jen suchá slova, ale i svoji řeč těla, emoční ladění svého hlasu, emoci svého zapálení pro vědu...

nepopírám, že mistrné slovo beletristy někdy může vyvolat silnější emoce než kvalitní film...ale obvykle silnější emoce vyvolá film, protože nabízí silnější obraz než naše bledé fantazie při čtení...jelikož jsme zrakovými savci, silnější emoci nám vyvolá obraz než slovo...ale uznávám, jazyk už nás dost osedlal, někdy - spíše výjimečně - to může být tedy naopak...fantazie myslím umí udělat horší a bledší věci než viděný film, její výjevy jsou méně živé než když vidím film...jistá slast může snad pocházet z toho, že si fantazijní svět jaksi vytváříme "podle svého", a jsme při tom aktivní, nikoliv pasivní filmoví diváci (ale dobrý film nabízí i výjevy, kde se aktivizuje fantazie a tvořivost divákova!)...ale i pro lidi s dobrou fantazií půjde asi jen o bledý svět, který se tomu filmovému nemůže rovnat...navíc, čtení je namáhavé, fantazírování je namáhavé, pasivní sledování filmu nenamáhá...i když uznávám, že napětí a námaha mnohdy vytváří o to větší bažené uvolnění v jiných částech těla...

co umí fantazie navíc, než vytvořit bledé kopie? maximálně kombinuje bledé kopie minulých vjemů do bledých jejich slepenin, navíc schematických, jednoduchých až primitivních, zlomkovitých a vzbuzujících jen pramálo emocí...


když už číst, tak co, aby to mělo pro vědomí nějaký solidní zážitek?

1) nejlépe nečíst vůbec

2) vhodné jsou KOMIKSY, nabízí totiž kromě slov i obrazy, navíc většinou v zamrzlém pohybu a plné emocí, také slova v bublinách jsou často rozličně vyvedena, zvýrazněna, takže probouzí emoce - nevýhodou komiksů je často primitivní, a tedy nudný děj, ne vždy, ale OBVYKLE ano...a to znám i velmi kvalitní komiksy, u kterých to neplatí

3) vhodné jsou AUDIOKNIHY - nabízí emočně naladěný hlas herce, který často mění hlasy když simuluje dialogy...možná ještě lepší je to tehdy, když knihu čte více herců a je třeba dramatizovaná, takže jsou tam různé sbory, písně, zvuky, hluky, šumy...

4) knihy s množstvím obrázků, grafů, vizualizací, animací, tabulek, fotografií - nabízí vědomí záživnější obsah.....zde se nabízí různé popularizace z fyziky, biologie, ale znám i filozofické knihy nabízející schémata vztahu abstraktních pojmů

5) číst si NAHLAS PRO SEBE - je to namáhavé, únavné a zpomalující, ale vašemu vědomí to poskytnete víc emocí

6) filozofické knihy z toho vycházejí špatně...málo aktivují fantazii, jejich příliš abstraktní pojmy vyvolávají málo fantazijních obrázků, vzbuzují málo emocí, vztahy mezi abstraktními pojmy si představujeme trochu ve vizuálních schematech, ale proti fyzice poměrně málo...avšak mají šanci ZMĚNIT ŽIVOT, a kdo je posedlý hledáním pravdy, vzbuzují i silné emoce (!)...také vytváří představu důležitosti, takže si myslíte, že zatímco četbou beletrie ztrácíte čas, četbou filozofie děláte důležitou činnost: což může být pravda, protože vám to může radikálně změnit život...

O NAPĚTÍ

O NAPĚTÍ

vyhasnutí touhy v buddhismu je zejména pasivita, která plodí radost a klid...vyšším stádiem než radost už je asi jen klid, bezvášnivost, lhostejnost, vnímaná pozitivně jako jakási neochvějnost, neotřesitelnost, stabilita, konec zmatku (nejen východní, ale také stoický ideál!) k čemuž došel Buddha, ale Anthony de Mello měl pořád i radost, protože se zřejmě docela často ještě mechanicky napínal, a radost je uvolnění napětí...jak víme, že se mechanicky napínal? přiznával, že i po osvícení měl záchvaty splínu, smutku, i když je vnímal asi jinak, od-osobněně, tedy jim neodporoval...když si to nebereme osobně, oddělíme se od problémů či své nešťastné identity jako Tolle, neodporujeme, nenapínáme se, takže strast je menší...hodně strasti totiž dělá nikoliv sama negativní emoce, ale naše reakce na ni, náš odpor, který strast zvyšuje, protože je sám strastiplným napínáním, aktivizací, vybuzením organismu

každý pohyb je totiž určitou námahou...ovšem my jsme evolucí nastaveni k pohybu, akci, změně, řešení problémů (když je nemáme, tak si je vytváříme, pokud možno v neškodné formě: viz sledování napínavých filmů nebo řešení problémů v počítačových hrách)...jak se toto nastavení projevuje? vzniká v nás napětí, když se nehýbeme...takže napětí pohybu produkuje v těle uvolnění, které vnímáme jako radost...

jev "flow", tedy slastné plynutí třeba horolezců, ale i spisovatelů apod. může být právě toto: sice se napínáme, ale to přináší uvolnění jiných částí těla, které vnímáme jako slast...ve flow je pevný program, řád, kontinuita, jasná struktura, která přináší slastné pocity kontinuálně, nedochází k diskontinuálním propadům a zmatkům, něžnému chaosu, když program nemáme, což vnímáme jako nudu = strastné napětí

bez programu zmateně oscilujeme z okamžiku na okamžik do nudy, chaosu, zmatku, entropie, což je strast....řád dává jistotu, bezpečí, kontinuitu, stabilitu, a tedy uvolnění (když jsme v bezpečí, jistí si, cítíme se uvolnění, v případě, když nevíme, co dělat, je to napětí = strast), což je slast

radost je vlastně proces uvolňování těla...proto jsou tak dobré masáže

zde je zajímavý problém: při běhu jsem více celkově napjatý než v klidu, když se nudím, ale mám i slastné uvolnění, zatímco nemám tolik strastného napětí...je mé tělo však skutečně celkově napjaté víc? možná i ano, takže nehraje roli jen celkové kvantum napětí, ale spíše druhy napětí: co a jak je napjato..ale možná, že ne, možná jsem i celkově nakonec napjatý méně...to by se hodilo, když bychom slast a strast redukovali jen na míru celkového tělesného napětí či uvolnění, a nemuseli bychom zohlednit druhy napětí či alespoň odlišnosti napětí různých částí a orgánů těla...ovšem zdá se, že hraje roli to, co přesně je napjaté...napětí průdušek je strastiplnější než napětí nohou při běhu...

negativita napětí, které nemáme rádi, je dána také tím, že je nemáme pod kontrolou, že nás přepadají bezděčně, proti naší vůli...a my jsme jenom jejich pasivními příjemci a nemůžeme s nimi nic dělat, každý náš odpor to navíc dokonce celé zhoršuje (na což zapomínáme)...ovšem u radostných emocí je tomu často také tak, ale nevadí nám to!...na druhou stranu, pozitivní emoce, tedy proces uvolňování, můžeme poměrně snadno zvrátit, zastavit (i když to samozřejmě obvykle nechceme), takže si nepřipadáme jako jim vydáni na milost a nemilost...u pozitivních emocí je spíše problém, že je nedokážeme zastavit, prodloužit, zintenzivnit...u pozitivních emocí neumíme zesílit jejich pozitivitu, jen je zeslabit, naopak u negativních emocí neumíme zeslabit jejich negativitu, jen je zesílit

řešením je uvolnění, nebojování, nečinění

mám v moci lpění, které pozitivitu zeslabuje a odpor, který negativitu zesiluje...dobré je tedy nelpět a neodporovat, přičemž lpění i odpor je vlastně mou aktivitou, napětím...toho je třeba se tedy zbavit přijetím pasivity, nebojováním, neodporováním "zlému" (a pak už nebude tolik zlé...)


většina svalů na těle se při námaze, tedy při jakékoliv aktivitě, napíná...to je většinou strast...naopak jejich roztažení je vnímáno jako slast...ono pověstné "nechej být" je tedy vlastně povelem se uvolnit, roztáhnout...podobně výzvy k otevřenosti, přijímání, odevzdanosti, smířenosti, lhostejnosti, absenci veškeré motivace a touhy: je to snaha se uvolnit

nejvíc v moci máme uvolnění kosterního svalstva, zde bych tedy doporučil různé relaxační techniky nebo autogenní trénink...když uvolníme tyto svaly, často tím část strasti pomine, protože většina strasti je způsobena napětím různých svalů, včetně svalů dýchacích: to je ona depresivní strast svírání ve středu hrudi, což je zřejmě napínání, stahování dýchacích svalů, zejména průdušek, které v onom místě jsou...zdá se, že je to stejný pocit v horních cestách dýchacích, jako bychom byli extrémně vydechnutí, hodně se nám zde svaly svírají, stahují, jako při výdechu...

když uvolníme kosterní svaly, kde jejich uvolnění máme nejvíce ve své moci, hlavně když se dokážeme na ně soustředit (nejlépe o samotě, v tichu, tmě, klidu), možná se víc uvolní strastné napětí i v jiných částech těla, vegetativních, viscerálních, které tak ve své moci nemáme...ale možná ne, asi jak kdy...

každopádně strastiplné depresivní svírání středu hrudi je  stažením průdušek, mohlo by zde pomoc jógové jejich prodýchávání, zejména s pomalým nádechem, který jejich sevření rozevírá a je uvolňuje, roztahuje...


ovšem některé svaly v těle nejsou stahovače, ale tzv. "roztahovače": zde by slastné bylo nikoliv jejich roztažení, protože to je jejich aktivita, zapojení, ale naopak jejich stažení

obecně platí, že jako slastné vnímáme to, když aktivita různých částí těla klesá, když se uvolňujeme...evoluce nás zkrátka vede k šetření energie: máme být aktivní jen tehdy, když je problém, tehdy v nás v klidovém režimu vzniká napětí, které se snažíme zrušit právě aktivitou: toto napětí nás vybuzuje a burcuje k aktivitě...tehdy sedíme "neposedně", neklidní, nespokojení, "jako na jehlách": musíme se vyskákat, vyběhat, být aktivní a produktivní, jinak cítíme neklid, nepokoj, jednoduše strast, což je vlastně napětí různých částí těla

možná ten, kdo je v sexu aktivnější a dominantnější, se více napíná a cítí tak méně slasti než ten, kdo zaujímá pozici odevzdání, pasivity, submisivity...

a co dýchání? každý nádech a výdech je trochu strastný...proč? horní cesty dýchací se při nádechu uvolňují, ale stlačuje se brániční sval, takže se namáhá, při výdechu je to naopak...když se někdo soustředí při meditaci na bránici, víc vnímá její strastné pocity při nádechu, což však může kompenzovat mnohem větší slast uvolnění bránice při výdechu, když se tedy při výdechu bránice může uvolnit, přestat namáhat

všichni jsme naprogramováni k lenosti, pasivitě, nečinnosti, když je to jen možné...proto lovci a sběrači většinu dne jen posedávají, klábosí, drobně se procházejí, dělají kanadské žertíky...také osvícený světec Ramana Maharši většinou jen seděl, občas se trochu prošel...procházky jsou zřejmě pro tělo nezbytné, ale procházel se jen trochu, aby se zbytečně nenamáhal...tím se trochu vrátil k pokojné lenosti divochů...

když napínám ruku, je to podobný pocit, jako bych ji měl ve svěráku - jde o tlak na sval, o jeho námahu...naopak jeho roztahování, než přejde v bolest (jako varování pro možné poškození) vnímám jako úlevu, jako odpočinek pro sval...sval přestává být zapojený, napjatý, aktivní...lehké propínání svalů je tedy slastné, ale je v něm - vedle uvolnění svalů - zase napětí jiných svalů, které toto propínání umožňují, což je strast...nejlepší je tedy totální sesunutí, uvolnění všech svalů, jako když při rozcvičce všechny svaly povolíme, uvolníme jejich sevření (jakoby byly sevřené ve svěráku, stažené, prostě aktivní)...každá snaha, každý pohyb je jistá námaha, strast, utrpení, bolest...

negativní pocity strachu či nespokojenosti v břiše jsou asi něco jiného než jen napínání bráničního svalu (i když to je tam také)...je to podobné pocitům, jako když je člověku tzv. "těžko od žaludku", jako když něco špatného snědl...což je trochu podobné tomu, jako když by mně někdo na břicho tlačil, mačkal či do něho bušil či kopal...

zdá se, že duševní bolest je stínem a derivátem bolesti fyzické, je to zase jakýsi tlak neboli napětí neboli zdání poškození...

u smíchu cítíme napětí mimiky, což je strast, která je však převážena větší slastí uvolnění jinde, hlavně na hrudi

depresivní a tíživá strast na hrudi je jako když se napínají horní cesty dýchací, zejména průdušky, při výdechu: jakoby nám na hrudi seděl těžký trpaslík a my se nemohli nadechnout...cítíme na průduškách bolest sevření, která je podobná ale nejen výdechu, ale také když jsme příliš nadechnutí a průdušky už nejsou povolené, ale napínají se bolestivě velkým objemem vzduchu...pro průdušky je jednoduše nejlepší, když jsou v klidu, uvolněné, což jsou ve fázi přiměřeného nadechování

naopak ustrašená strast v břiše je zčásti stejná jako napětí bráničního svalu při  nádechu

proč nám víc vadí stažení průdušek při depresi než při jejich zánětu? asi je to jiný druh napětí, a jiná jeho kombinace třeba s napětím mimiky...také naše depresivní myšlenky a náš odpor k tomuto napětí zesilují strastiplnost...

bez napětí, což je strast, není slasti z uvolňování...bez strasti aktivity svalstva není slasti pasivity, ustání aktivity, ustání pohybu svalstva...úplné uvolnění může být prožíváno jako blaženost...tedy je tělo v klidné rovnováze, není třeba nic dělat, nic podnikat, je možné zůstat v klidu jako Ramana Maharši, žádná aktivita není nezbytná ani potřebná

jakoby tak vše opravdu tendovalo ke klidu, pasivitě, která je vnímána jako stabilní, klidná, statická blaženost plná neochvějnosti, neotřesitelnosti, pevnosti, stálosti...

cílem je tedy uvolnění, roztažení svalstva: roztažení však neplatí u svalů roztahovačů, což by u nich byla jejich aktivita...tedy spíše obecněji slastí je pasivita svalstva, jeho vypojení...naopak jeho námaha, zapojení, aktivita je strastiplná

masáž svaly mechanicky roztahuje, čímž je uvolňuje, vyvádí ze staženosti, sevřenosti, zatuhlosti, vede k pasivnímu uvolnění

Anthony de Mello propaguje evangelijní NEODPORUJTE ZLÉMU...jakoby nejlepší lék na konflikty s druhými i na vnitřní konflikty, tedy na objevení se negativních emocí, byla poddajnost, neodporování, smíření, tedy nikoliv napínání se, nikoliv odpor, což je napětí, ale právě uvolnění, uvolňování: nikoliv aktivita, boj, ale pasivita, odevzdání se, poddání se...nikoliv aktivita/napětí svalů, což je strast, ale uvolňování, uvolnění, pasivita svalů a celého těla, což je slast

můžeme říci, že pozitivní emoce jsou zejména uvolnění, roztažení či pasivita svalů, negativní emoce pak zejména napětí, stažení či aktivita svalů

co jiného kromě svalů se při negativních a pozitivních emocí aktivizuje nebo naopak uvolňuje? možná viscerální vjemy somatostezie v krajině břišní, což kromě bráničního svalu mohou být oblasti stěn žaludku, také cítíme bodání či svírání hned pod pupíkem...

jinak se svírají svaly mimické, svaly dýchací na průduškách, sval brániční, svaly zádové, krční, šíje, paží i nohou, svaly na lebce...což muže být ona bolest hlavy: mě zřejmě opravdu nikdy nebolí v hlavě, ale jen na hlavě, na spáncích, temeni, týlu,...

musí být radost jen důsledkem uvolnění předchozího tělesného napětí, nebo může být i bez něho? de Mello upozorňoval na věčný cyklus či sinusoidu slasti a strasti, což bychom mohli chápat jako cyklus stažení a roztažení, napětí a uvolnění, aktivity a pasivity organismu...ale také říkal, že pod tím existuje i trvalá radost: ta je možná vnímána, když reflektujeme,  že tělo je v příznivé homeostáze, rovnováze, nic mu nechybí, takže jen blaženě a spokojeno dlí, spočívá...

každá touha je možná aktivizací, stažením organismu...naopak buddhistické ustání, vyvanutí, vykořenění touhy je pak uvolněním, roztažením, rozevřením, pasivizací organismu do blaženého klidu, který může přinášet i jiskřivou radost

Tolle mluví o tom, že největší blaženost po osvícení měl několik měsíců...možná to bylo dáno tím, že jeho tělo bylo předtím hodně sevřené a teď mělo těch několik měsíců po osvícení blaženost z uvolnění...časem však přešlo do modu uvolnění jaksi trvale, takže necítilo blaženost z uvolnění, ale jemnější trvalou spokojenost z toho, že tělo je uvolněno

negativní emoce jsou pocity prudkých či trvalých stahů či obecně aktivizací na různých místech těla, naopak pozitivní emoce jsou pocity pasivity, uvolnění, provzdušnění, odlehčení, lehkosti, to, čemu říkáme svoboda/volnost....to bývá kupodivu doprovázeno i radostí, nikoliv jen tupou pasivitou, ale blaženou jiskřivostí z toho, že jsme konečně volní od strastiplného tělesného sevření, svírání, napínání, únavné a tíživé aktivizace těla plné klopotné snahy, námahy, tíže...

namísto tíživé aktivity těla konečně pasivita: to je úleva, to je radost, svoboda...v tělu cítíme jenom příjemnou spočívající lehkost proudění jemných klidných slastných emocí...to je slastní lechtání, vibrování příjemně uvolněných svalů...

Jak by mohlo být napětí pozitivní? Strast je zřejmě vždy určité napětí těla, aktivizace jeho částí. Přiznávám však, že ne všechna aktivizace těla je strastná. Aktivizace jazyku při dobrém jídle nebo genitálií při sexu může být slastná. Navíc zřejmě vyvolává příjemné uvolnění v jiných částech těla. Je otázkou, zda veškerá slast z jídla nebo sexu není jen z uvolnění, uklidnění, které je spuštěno stimulací/aktivizací jazyka nebo genitálií. Zřejmě však ne: i sama stimulace jazyka nebo penisu už je slastí. Ovšem sexuální styk vyvolává i napětí různých částí těla, například ztuhnutí, zatnutí, námahu a napětí kosterních svalů nohou nebo topořivých tělísek penisu při erekci, které samo o sobě je strastné a namáhavé, avšak to je přebito pozitivní stimulací penisu a pozitivním uvolněním jiných částí těla. Zřejmě pak submisivnější pozice při sexu (láskyplné odevzdání se partnerovi) přináší méně napětí, a tedy více slasti. Dominantní pozice přináší více napětí, o to však větší i slast z následného uvolnění. Ovšem měřeno kvantitou a časem, dominantnější pozice zřejmě v poměru slast/strast prohrává.

Strach z konce radosti je způsoben napětím, tedy lpěním na ni. Je třeba být lhostejný i k radosti a bez sebemenší emoční motivace si ji udržet. Tím odpadne napětí ze lpění na radosti. Mohu preferovat slast kognitivně, rozumem, ale ne emocemi. Pak nebudu v napětí a současně budu radost rozumě (bez napětí) preferovat.

Ano, různé intenzivní napětí, při otužování v ledové vodě nebo při aktivnější a dominantnější sexuální pozici/poloze může přinášet nejen potom, ale už v dané chvíli slast, uvolnění jiných částí těla. I když v prvotním šoku z ochlazení v ledové vodě jsou přítomny myslím výhradně negativní pocity ztuhnutí, zamrznutí, napětí, sevření...

Posedlost štěstím, honba za štěstím vyvolává napětí a kazí každou radost. Je třeba být svobodný/uvolněný/lhostejný i ke štěstí, pak ho dosáhneme.


hmat je u dítěte v lůně první, ale zrakem přijímáme nejvíce dat, takže se prvním stává zrak už brzo po narození...druhou věcí je to, že emoce jsou ze všech smyslů nejpodobnější hmatu či dotyku (hmat je na kůži, emoce jsou tímtéž pod kůží), takže je dotyk může někdy snáze a rychleji/bezprostředněji/přímo vyvolávat!!!...konečně i jídlo a sex, tedy to, co dle výzkumů způsobuje největší momentální slast, je hmatu podobnou stimulací jazyka nebo genitálií, je to jakési jejich hlazení, otírání, ohlazování, lechtání, jemné tření...dlouhodobé partnerské vztahy jsou pak udržovány hodně dotýkáním, objímáním, mazlením, hlazením, tedy dotykem...konečně i polibky včetně jejich francouzské varianty jsou vzájemným hmatovým stimulováním jazyka....orgasmus je však slastí z uvolnění eskalovaného předchůdného napětí...nakonec i mluvení vyvolává hmatu podobné stimuly na jazyce, patře, obecně v ústech, dokonce přímo hmatové a dotykové stimuly, když se jazyk dotýká patra a různých částí úst a rty se dotýkají jeden druhého...možná proto je pro užvaněné typy takovou slastí mluvit, jejich ústa se totiž při mluvení dotýkají sebe sama.....nedostatek hmatových stimulů v ústech při dietě by tedy někdo mohl kompenzovat - kromě žvýkačky nebo cigarety (ta je také o hmatových stimulech cigarety se rty, ovšem zdravotně ji nelze doporučit) - mluvením nebo zpěvem, které také vyvolávají podobné hmatové stimuly v ústech...ovšem chybí zde příjemné hmatové stimuly v žaludku, které máme při jídle, zde by mohlo zase pomoci hluboké jógové dýchání až do bráničního břišního svalu...ovšem naše potřeba zrakových dat je přece jen mnohem větší: nechceme se stále tulit, i nejvíc hmatové typy lidí nakonec víc potřebují vidět, dívat se, přijímat obrázky...

V čem tkví slast osvícených? Nemají touhu, napětí, jsou odevzdaní, bez motivace, bez chtění, smíření, lhostejní, blažení...V čem tkví slast stavu plynutí, tedy "flow" nebo slast toho, kdo má jasný životní program? Nemusí nic řešit, jede podle programu nebo je plně soustředěný na danou momentální činnost, tedy nemá žádné chtění, pochyby, tedy žádné napětí, žádnou touhu, je vlastně uvolněný...Jeho životní program je jeho obranou, kotvou, pevným Archimédovým bodem či oporou před výskytem momentálních tužeb, které jsou napětím a tedy strastí: plní program, takže se nesoustředí na momentální tužby, rozmary, a tedy napětí, a tedy tyto momentální napětí eliminuje a je tak bez tužeb a napětí, uvolněný a slastný...

to je bohužel i důvod, proč někteří chtějí diktaturu, totalitu či autoritářské režimy: vyhovuje jim pozice dítěte, kdy nemusí rozhodovat, ale je jim vnucen program zvenčí...vlastně je to výhodné pro všechny, jenomže kromě uvolnění z toho, že program je dán, to přinese také hodně nespravedlnosti a násilí, což mi celkovou míru napětí nakonec často radikálně zvýší...tedy totalitu rozhodně ne, ale možná může být výhodné být "podpantoflákem" nebo v klášteře: tam vždy mohu odejít a současně si mohu užívat toho, že nevolím já, že jsem odevzdaný...možná je také slastnější být zaměstnancem než zaměstnavatelem, opět je tam víc odevzdání....ale někdo je přecitlivělý na útisk, vyvolává to v něm silné napětí, takže musí být šéfem...všem jde o přejití do polohy s co nejmenším napětím...

uvolňuje nás i to, když máme kontrolu...proto lidé chtějí být šéfy v práci nebo dominantními v sexu...proto chtějí obecně řečeno moc...jenomže zásadním zjištěním je to, že získání a udržení kontroly vyžaduje hodně námahy, a tedy napětí, a tedy strasti...uvolnění se je naopak slast

který smysl mi do vědomí přinese nejvíc dat přinášejících nejvíc příjemné emoce...i sexuální slast je u mužů výrazně způsobeno vizuálními pohledy na nahou ženu, nejen hmatem...ženy to mají podobné, ale méně výrazné...

Sexuální stimulace je samozřejmě primárně hmatová, ale zdá se, že pro ženy mnohem více než pro muže, u nichž podstatná část slasti je z pohledu na nahé tělo ženy, ale i z pohledu na mimiku ženy při sexuálním aktu.

Který smysl přináší nejvíc dat co do množství i rozmanitosti a komplexity do vědomí? Radikálně nejvíc zrak. Data z pokožky jsou skutečně rozličná, rozmanitá, avšak dosti primitivní, jistě ale pro přežití nezbytná. Sluch je skutečně zásadní hlavně ve tmě. Jinak nám mnohem více dat i o tom, co se děje daleko, přináší zrak. Chuť je primitivní, význam má hlavně při jídle a u velmi malých dětí. Hmat je důležitý v tom, že má spojitost s emocemi a největším štěstím, což je dle dotazníků jídlo, sex a dlouhodobé vztahy. Ale ano, bez pokožky bychom nepřežili, je to zásadní smyslový (nejen smyslový) orgán těla.

napětí je myslím vždy strastné...jen díky němu můžeme mít někdy slastné uvolnění

a co jazyk

holismus nebo atomismus v sémantice? spíše atomismus, slova často odkazují sama o sobě k smyslovým datům

iluze holismu vzniká z toho, že slova spolu souvisí proto, že pokrývají podobná nebo protilehlá smyslová data, třeba slova "chlap" a "muž" (podobná) nebo slova "vysoký" a "nízký" (protilehlá)

a co fundacionismus v noetice? musely by být nějaké zákaldní aboslutní pravdy...není to - alespoň pro jazyk - třeba zákon sporu?

navíc, nelze myslet svět, ve kterém zákon sporu neplatí...lze ho snad ale bez zákonu sporu prožívat, žít, jednat v něm, a pokud máme jiný poznávací nástroj než jazyk - třeba nejazykové vědomí bez myšlení, nějakou mystiku - lze ho snad i bez zákonu sporu poznávat

vědomí vždy jen naslouchá

všimněme si, že vědomí vždy "naslouchá", dokonce i tehdy, když samo hovoří (nahlas či jen samo pro sebe): i když myslím, vlastně nemluvím, ale spíše slyším, poslouchám, naslouchám!...jsem aktivní spíše ve formě či způsobu provedení mluveného, jako bych aktivně hýbal hlasivkami a ústy (je-li to nahlas), ale obsah je mi vždy neznámý, rodí se spolu s jeho vyslovením: je vždy nový i pro mě samotného!!! pasivně posloucháme, když mluvím, oba: můj posluchač, ke kterému mluvím, i já, sám sobě vždy především také posluchačem!

MÁ VŮBEC CENU ČÍST BELETRII?

MÁ VŮBEC CENU ČÍST BELETRII?

možná, že ne...zatím se mi zdá, že ne

proč?

protože jen vnímáme proud znaků (klikyháků) na papíře, ze kterého máme občas nějak pocity a obrázky

nevnímáme - nikdy - nějaké živé a bohaté myšlenky, významy slov a vět, ale jen řadu strukturovaných znaků, obvykle jen mechanicky přes ně zrakem kloužeme, občas to v nás vyvolá obraz, prostorové schéma, emoci...čteme si to v "duchu", tedy náš vlastní "vnitřní hlas" přeříkává mechanicky čtené (vždy, i teď)

tyto obrázky jsou však proti tomu, když vidíme dobrý film, velmi chabé, málo živé, schematické, útržkovité, bledé, šedé,...

knihy byly dobré tehdy, když nebylo kino a filmy...

dnes při četbě spíše máme jen povýšený pocit, že děláme něco užitečného, hodnotného, kulturního...

ve vědomí je mnohem více živých dat při sledování filmu než při čtení beletrie

také bych vyzdvihl kvalitní počítačové hry: zde je navíc interakce, realističnost, pohled z pozice první osoby...

někdo by namítl, že jde o můj problém: kdo má bohatou fantazii, může mít při četně beletrie bohaté smyslové vjemy...nesouhlasím: má vjemy třeba bohatší než já, ale nikdy ne tak realistické jako ve filmu

jiný by namítl, že má při četbě sice slabší zrakové vjemy, ale silnější emoce...pokud jsou emoce způsobeny zrakovými vjemy, nemůže tomu tak být, protože ty jsou u filmu silnější

pokud jsou emoce způsobeny působením slov, může tomu tak někdy být, avšak myslím, že nejsilnější v beletrii nejsou slovní popisy, které ve filmu nejsou, ale dialogy...a ty nabízí film také, dokonce bez zdlouhavé a  nudné románové dialogové "omáčky"

ovšem při působení slov vnímáme i různá prostorová schémata, šablony, např. když čtu, že někdo "zahodil svoji šanci", přestavuji si matný pohyb zahození...ale to je slabé proti přímé vizualitě filmu

navíc čtenáři čtou obvykle rychle, takže spíše vnímají mechanicky řadu klikyháků, černých skvrn na papíře, a prožívají emoce napětí, "jak to bude dál"...a nevnímají příliš mnoho prostorových schémat spojených s různými slovy, ani příliš mnoho obrázků, alespoň  ne živých obrázků

budou mi namítat, že někdo vnímá děj knihy živě...OK, ale vyrovná se to filmu? ne...

někdo namítne, že film není tak komplexní...ale dobrý seriál už ano...

beletrie nás učí bohatému jazyku, novým slovům...to ano, ale kvalitní dialogy filmu také, a zajímavěji

beletrie nám více přiblíží vnitřní psychologii a motivaci postav...to dobrý film také dokáže, a zábavněji

myslím, že lepší než čtení knihy je audiokniha...už zde máme alespoň emoční hlas nějakého vypravěče, někdy kvalitního herce...

druhou věcí je to, že mezi beletrií jsou skutečně kvalitní díla, a k nim se jinak než čtením nedostaneme...zde bych podotkl, že pak je dobré preferovat alespoň audioknihu (důvod hned výše)...a nebo radši kvalitní film, těch je taky dost...

podobně se zdá, že dokumenty nabízí našemu vědomí víc dat než odborné knihy: nabízí vizualizace, animace, mnoho fotografií, grafů, schémat, tabulek, živých vědců, kteří teorii představují nejen suchým textem, ale i řečí těla, emočním zabarvením svého hlasu...

beletrie přináší krásu, ale to filmy také....co je to krása? jen to, že některé jevy ve mně vyvolávají určitý specifický pocit libosti...vlastně jakési zalíbení, slast, radost, vznešenost...což ale není základní pocit, tedy bych řekl, že krása je radost při pohledu na řád či jeho mírné porušení, zejména u objektů, u nichž díky evoluci řád (symetrii, pravidelnost) a jeho mírné porušení obzvláště vyhledáváme...ale evoluce, chtěla, abychom byli zvídaví, aby nás bavilo hledat řád všude, proto ho fyzikové nadšeně objevují ve vesmíru, o kterém říkají, že je krásný...není, je v něm jen jistý řád, který nám dělá dobře...a tomu říkáme "krása"