VĚDOMÉ MYŠLENKY NEEXISTUJÍ (PŘESNĚJI)

VĚDOMÉ MYŠLENKY NEEXISTUJÍ (PŘESNĚJI)

existuje pocit známosti, když vidím známé slovo, pocit nerozumění, když slovo neznámé, pocit souhlasu či nesouhlasu, přitakání či odmítnutí v případě, když se mi nějaká věta jeví být pravdivá či nepravdivá, když jsem o ní (ne)přesvědčen?

ve skutečnosti to nejsou skutečné pocity, spíše to vyjadřuje naše chování...zadrhnu a zarazím se u neznámého slova a začnu tzv. hledat jeho význam, což znamená jen tolik, že se zarazím, na půdě vědomí totiž není nic, žádné vědomé hledání v něm neprobíhá, jen cítím jisté napětí, stažení třeba svalů hlavy, a čekám, jestli mi do vědomí přijde nebo nepřijde další shluk slov...

přitakání větě, o jejíž pravdivosti jsem přesvědčen, je vlastně vnější nebo vnitřní přikývnutí, zatímco u údajně nepravdivé věty je tam mé nechtění, odpor

jak se liší pravdivá od nepravdivé věty? jsou zde odlišné pocity, pocit přitakání či nepřitakání, souhlasu či nesouhlasu...ve skutečnosti nejde o základní pocity, ale o pojmenování mnoha rozličných drobných pocitů, kdy u pravdivé věty ve mě obvykle ve vědomí přichází jedna množina pocitů a u nepravdivé věty jiná množina pocitů...tyto množiny pocitů hrubozrnně nazývám "pocit přitakání/souhlasu" nebo "pocit nepřitakání/nesouhlasu"

pocit přitakání může být různě silný, podle toho, jak moc jsem přesvědčen, jak moc tomu věřím, jak moc velkou důležitost tomu kladu...podobně pocit odporu, někdy až nenávisti k nějakému přesvědčení, víře, větě...

uvažujeme obvykle binárně "ano/ne", byť by bylo lepší pravděpodobnostní uvažování (to je však pro mozek obtížnější)...takže tam, kde tzv. souhlasíme, jednoduše pokračujeme v produkci dalších vět na to navazujících, tam, kde nesouhlasíme, se zastavíme a zkoušíme opačnou možnost...

odsuď důležitost negace, což je odpor jít jistou myšlenkovou drahou, zkusí se tedy převrácení, otočení, obrácení...negace je přeškrtnutí nějaké kombinace znaků a snaha udělat to naopak, jako když se podíváš na strom vzhůru nohama...

je negace v realitě? jistě! je to princip rozlišování, rozdělování, vědomí, že vše není homogenní stejnorodou identitou téhož...víme, že věci se mění, už k tomu je třeba negace: bylo-není, je-nebylo,...

vezmi větu PETR JE CHYTRÝ a větu PETR NENÍ CHYTRÝ...jde o spojení či odloučení znaků, v prvním případu dáš znaky dohromady, v druhém víš, že k sobě nepatří...

vezmi větu JE PRAVDA, ŽE MÁM DOMA PIVO a větu NENÍ PRAVDA, ŽE MÁM DOMA PIVO...představíš si určitý obrázek (pivo v lednici) a v jednom případě tzv. "počítáš" s tím jako se skutečností, máš tam emoce víry, přesvědčení, v druhém případě s tím tzv. "nepočítáš", nepracuje s tím dále, nerozvíjíš to, protože víš, že to tak není...případně se snažíš to zvrátit...

jak chápu zákon "A = A"? nijak, jen vidím a souhlasím mechanicky, protože mě to tak učili...když by se mě někdo ptal, ustrnu a začnu produkovat věty jako: rovnítko značí, že na obou stranách je totéž, zde je na obou stranách stejný znak (znak "A")...

co je to tzv. vhled do podstaty principu? zkusím si tímto principem udělat několik operací, získám přesvědčení, že to takto je a to je celý tzv. "vhled": navíc, i vhled se může mýlit!

co zákon sporu, tedy to, že věc má vlastnost nebo vlastnost opačnou, ale nikdy ne obojí? jen s tím mechanicky souhlasím a vyzkouším si to na několika svých příkladech zkusmo, když vidím, že to sedí, mechanicky to odsouhlasím...ale žádný větší vhled do podstaty principu nemám!!!

mám pocit rozumění slovu či větě? je-li slovo známé, nereaguji na něj žádným pocitem rozumění, ale může ve mě vyvolat různé jiné pocity či obrázky...je-li slovo neznámé, zarazím se a v napětí čekám (dívám se do prázdna), zda se ve vědomí něco objeví

nejsou-li slova emočně nabitá, obvykle jen posloucháme či mluvíme a ve vědomí je jen jejich zvuk a nic víc, ani emoce, ani vnitřní obrazy!



slyšíme jen zvuky vět a slov, nevnímáme vědomě jejich významy...informace z vět zpracovává nevědomí a jsou uložené v něm...

také vnímáme emoční zabarvení vět, předávají se nám takto emoce...emočně zabarvené jsou věty, které slyšíme i ty, které pronášíme, i ty, které si říkáme jenom pro sebe...vnímáme tyto emoce...

říká se, že ženy z jazyka více vnímají ne to, co se říká, ale jak se to říká, že muži údajně více vnímají významy vět...myslím, že je to jinak....ženy skutečně snad více vnímají tón, melodii, rytmus, emoční zabarvení zvuků jazyka, tedy emoce, muži však nevnímají významy těchto zvuků, jen se více soustředí na strukturu zvuků, tedy na zvukový tvar slov a vět...

U. G. Krišnamurtí říkal, že nemáme vnímat význam vět, ale jen samotný zvuk...co na to říci, když tomu tak je pořád? Myslel asi to, že se obvykle příliš soustředíme na konkrétní zvukový tvar slov, moc nás to zajímá, je to pro nás moc důležité, moc nás to vzrušuje a vyrušuje....měli bychom podle něj vnímat zvuk slov a vět méně pozorně, s menším zájmem...víc lhostejně...je to navíc jen zvuk, jen zvukový tvar, informaci na vědomé úrovni ze zvuků nikdy nevnímáme, maximálně vnímáme obrázky, které někdy některé zvuky asociují...informace jako abstraktní entita je námi vždy nevnímaná...

jsem syntakticistou: významy jsou dány vztahy mezi znaky a vztahy znaků k smyslovým datům...žádné pojmy či propozice jakožto abstraktní intenzionální entity neexistují...ale jistě existují obecniny, avšak jen ve světě, nikoliv v mysli...nevědomá mysl je poznává, ve vědomí se objevují jen zvuky, tedy znaky pojmů, pouhá slova, zvukové tvary, proud strukturovaných zvuků...

a co ten, kdo po mrtvici nerozumí slovům, jak se liší od toho, kdo rozumí? jen tak, že jsou v něm jiné pocity, pocity zmatku, chaosu, strachu, údivu, možná také věta TOMU NEROZUMÍM či věty této větě podobné

co jen jinak, když slyším češtinu, kterou znám a čínštinu, kterou neznám? u čínštiny jsou pocity zmatku, cizosti...u češtiny jsem schopen na požádání skoro ke každému slovu podat jeho synonymum či ekvivalent a předložit definici, tedy soubor slov, případně si s téměř každým podstatným jménem (až na ta abstraktní) mohu asociovat nějaký vnitřní obrázek...obvykle to však nedělám, věty jen spontánně produkuji a nevím jak...

rozumění je značně behavioristické: rozumíme si, když jsme bahaviorálně (v chování, včetně řečového chování/jednání) koordinovaní a když máme vnitřní dispozici či tendenci produkovat na danou větu další věty v stejném jazyce, tedy ve stejné množině stejného typu zvuků...

a co je to překlad z jazyka do jazyka, když neexistují významy a nepřekládá se tedy význam? existuje však spojení zvuků s obrazy, smyslovými daty a pocity, toto je třeba při překladu zachovat...zejména spojení zvuků s pocity je obtížné zachovat, jak vědí překladatelé poezie...navíc zvuky nesou informaci, jen není přítomná ve vědomí, ale v nevědomí ano, jde o informaci o různých obecninách ve světě, jsou to reprezentace různých stavů světa...ve vědomí je z toho jen několik obrázků stavů světa, s danými zvuky asociovaných...

co se děje tehdy, když tzv. pozorně poslouchám? pečlivě vnímám zvuk, zvukový typ či tvar každého slova...

co obsedantní myšlenky? jde o zvuky vyvolávající negativní napětí, někdy vyvolávající i obrázky vzbuzující hrůzu či úzkost

vše, co říkáme, lze vyjádřit synonymy...obvykle však vědomě nevolíme slova, děje se to samo, dělá to nevědomá část našeho mozku

je opravdu snazší v meditaci opouštět myšlenky, když víme, že vědomě z nich vnímáme jen zvuky, že nám žádnou informaci - až na několik vnitřních obrázků s nimi asociovaných - nedávají







--