holismus nebo atomismus v sémantice? spíše atomismus, slova často odkazují sama o sobě k smyslovým datům
iluze holismu vzniká z toho, že slova spolu souvisí proto, že pokrývají podobná nebo protilehlá smyslová data, třeba slova "chlap" a "muž" (podobná) nebo slova "vysoký" a "nízký" (protilehlá)
a co fundacionismus v noetice? musely by být nějaké zákaldní aboslutní pravdy...není to - alespoň pro jazyk - třeba zákon sporu?
navíc, nelze myslet svět, ve kterém zákon sporu neplatí...lze ho snad ale bez zákonu sporu prožívat, žít, jednat v něm, a pokud máme jiný poznávací nástroj než jazyk - třeba nejazykové vědomí bez myšlení, nějakou mystiku - lze ho snad i bez zákonu sporu poznávat
neděle 31. ledna 2016
vědomí vždy jen naslouchá
všimněme si, že vědomí vždy "naslouchá", dokonce i tehdy, když samo hovoří (nahlas či jen samo pro sebe): i když myslím, vlastně nemluvím, ale spíše slyším, poslouchám, naslouchám!...jsem aktivní spíše ve formě či způsobu provedení mluveného, jako bych aktivně hýbal hlasivkami a ústy (je-li to nahlas), ale obsah je mi vždy neznámý, rodí se spolu s jeho vyslovením: je vždy nový i pro mě samotného!!! pasivně posloucháme, když mluvím, oba: můj posluchač, ke kterému mluvím, i já, sám sobě vždy především také posluchačem!
MÁ VŮBEC CENU ČÍST BELETRII?
MÁ VŮBEC CENU ČÍST BELETRII?
možná, že ne...zatím se mi zdá, že ne
proč?
protože jen vnímáme proud znaků (klikyháků) na papíře, ze kterého máme občas nějak pocity a obrázky
nevnímáme - nikdy - nějaké živé a bohaté myšlenky, významy slov a vět, ale jen řadu strukturovaných znaků, obvykle jen mechanicky přes ně zrakem kloužeme, občas to v nás vyvolá obraz, prostorové schéma, emoci...čteme si to v "duchu", tedy náš vlastní "vnitřní hlas" přeříkává mechanicky čtené (vždy, i teď)
tyto obrázky jsou však proti tomu, když vidíme dobrý film, velmi chabé, málo živé, schematické, útržkovité, bledé, šedé,...
knihy byly dobré tehdy, když nebylo kino a filmy...
dnes při četbě spíše máme jen povýšený pocit, že děláme něco užitečného, hodnotného, kulturního...
ve vědomí je mnohem více živých dat při sledování filmu než při čtení beletrie
také bych vyzdvihl kvalitní počítačové hry: zde je navíc interakce, realističnost, pohled z pozice první osoby...
někdo by namítl, že jde o můj problém: kdo má bohatou fantazii, může mít při četně beletrie bohaté smyslové vjemy...nesouhlasím: má vjemy třeba bohatší než já, ale nikdy ne tak realistické jako ve filmu
jiný by namítl, že má při četbě sice slabší zrakové vjemy, ale silnější emoce...pokud jsou emoce způsobeny zrakovými vjemy, nemůže tomu tak být, protože ty jsou u filmu silnější
pokud jsou emoce způsobeny působením slov, může tomu tak někdy být, avšak myslím, že nejsilnější v beletrii nejsou slovní popisy, které ve filmu nejsou, ale dialogy...a ty nabízí film také, dokonce bez zdlouhavé a nudné románové dialogové "omáčky"
ovšem při působení slov vnímáme i různá prostorová schémata, šablony, např. když čtu, že někdo "zahodil svoji šanci", přestavuji si matný pohyb zahození...ale to je slabé proti přímé vizualitě filmu
navíc čtenáři čtou obvykle rychle, takže spíše vnímají mechanicky řadu klikyháků, černých skvrn na papíře, a prožívají emoce napětí, "jak to bude dál"...a nevnímají příliš mnoho prostorových schémat spojených s různými slovy, ani příliš mnoho obrázků, alespoň ne živých obrázků
budou mi namítat, že někdo vnímá děj knihy živě...OK, ale vyrovná se to filmu? ne...
někdo namítne, že film není tak komplexní...ale dobrý seriál už ano...
beletrie nás učí bohatému jazyku, novým slovům...to ano, ale kvalitní dialogy filmu také, a zajímavěji
beletrie nám více přiblíží vnitřní psychologii a motivaci postav...to dobrý film také dokáže, a zábavněji
myslím, že lepší než čtení knihy je audiokniha...už zde máme alespoň emoční hlas nějakého vypravěče, někdy kvalitního herce...
druhou věcí je to, že mezi beletrií jsou skutečně kvalitní díla, a k nim se jinak než čtením nedostaneme...zde bych podotkl, že pak je dobré preferovat alespoň audioknihu (důvod hned výše)...a nebo radši kvalitní film, těch je taky dost...
podobně se zdá, že dokumenty nabízí našemu vědomí víc dat než odborné knihy: nabízí vizualizace, animace, mnoho fotografií, grafů, schémat, tabulek, živých vědců, kteří teorii představují nejen suchým textem, ale i řečí těla, emočním zabarvením svého hlasu...
beletrie přináší krásu, ale to filmy také....co je to krása? jen to, že některé jevy ve mně vyvolávají určitý specifický pocit libosti...vlastně jakési zalíbení, slast, radost, vznešenost...což ale není základní pocit, tedy bych řekl, že krása je radost při pohledu na řád či jeho mírné porušení, zejména u objektů, u nichž díky evoluci řád (symetrii, pravidelnost) a jeho mírné porušení obzvláště vyhledáváme...ale evoluce, chtěla, abychom byli zvídaví, aby nás bavilo hledat řád všude, proto ho fyzikové nadšeně objevují ve vesmíru, o kterém říkají, že je krásný...není, je v něm jen jistý řád, který nám dělá dobře...a tomu říkáme "krása"
možná, že ne...zatím se mi zdá, že ne
proč?
protože jen vnímáme proud znaků (klikyháků) na papíře, ze kterého máme občas nějak pocity a obrázky
nevnímáme - nikdy - nějaké živé a bohaté myšlenky, významy slov a vět, ale jen řadu strukturovaných znaků, obvykle jen mechanicky přes ně zrakem kloužeme, občas to v nás vyvolá obraz, prostorové schéma, emoci...čteme si to v "duchu", tedy náš vlastní "vnitřní hlas" přeříkává mechanicky čtené (vždy, i teď)
tyto obrázky jsou však proti tomu, když vidíme dobrý film, velmi chabé, málo živé, schematické, útržkovité, bledé, šedé,...
knihy byly dobré tehdy, když nebylo kino a filmy...
dnes při četbě spíše máme jen povýšený pocit, že děláme něco užitečného, hodnotného, kulturního...
ve vědomí je mnohem více živých dat při sledování filmu než při čtení beletrie
také bych vyzdvihl kvalitní počítačové hry: zde je navíc interakce, realističnost, pohled z pozice první osoby...
někdo by namítl, že jde o můj problém: kdo má bohatou fantazii, může mít při četně beletrie bohaté smyslové vjemy...nesouhlasím: má vjemy třeba bohatší než já, ale nikdy ne tak realistické jako ve filmu
jiný by namítl, že má při četbě sice slabší zrakové vjemy, ale silnější emoce...pokud jsou emoce způsobeny zrakovými vjemy, nemůže tomu tak být, protože ty jsou u filmu silnější
pokud jsou emoce způsobeny působením slov, může tomu tak někdy být, avšak myslím, že nejsilnější v beletrii nejsou slovní popisy, které ve filmu nejsou, ale dialogy...a ty nabízí film také, dokonce bez zdlouhavé a nudné románové dialogové "omáčky"
ovšem při působení slov vnímáme i různá prostorová schémata, šablony, např. když čtu, že někdo "zahodil svoji šanci", přestavuji si matný pohyb zahození...ale to je slabé proti přímé vizualitě filmu
navíc čtenáři čtou obvykle rychle, takže spíše vnímají mechanicky řadu klikyháků, černých skvrn na papíře, a prožívají emoce napětí, "jak to bude dál"...a nevnímají příliš mnoho prostorových schémat spojených s různými slovy, ani příliš mnoho obrázků, alespoň ne živých obrázků
budou mi namítat, že někdo vnímá děj knihy živě...OK, ale vyrovná se to filmu? ne...
někdo namítne, že film není tak komplexní...ale dobrý seriál už ano...
beletrie nás učí bohatému jazyku, novým slovům...to ano, ale kvalitní dialogy filmu také, a zajímavěji
beletrie nám více přiblíží vnitřní psychologii a motivaci postav...to dobrý film také dokáže, a zábavněji
myslím, že lepší než čtení knihy je audiokniha...už zde máme alespoň emoční hlas nějakého vypravěče, někdy kvalitního herce...
druhou věcí je to, že mezi beletrií jsou skutečně kvalitní díla, a k nim se jinak než čtením nedostaneme...zde bych podotkl, že pak je dobré preferovat alespoň audioknihu (důvod hned výše)...a nebo radši kvalitní film, těch je taky dost...
podobně se zdá, že dokumenty nabízí našemu vědomí víc dat než odborné knihy: nabízí vizualizace, animace, mnoho fotografií, grafů, schémat, tabulek, živých vědců, kteří teorii představují nejen suchým textem, ale i řečí těla, emočním zabarvením svého hlasu...
beletrie přináší krásu, ale to filmy také....co je to krása? jen to, že některé jevy ve mně vyvolávají určitý specifický pocit libosti...vlastně jakési zalíbení, slast, radost, vznešenost...což ale není základní pocit, tedy bych řekl, že krása je radost při pohledu na řád či jeho mírné porušení, zejména u objektů, u nichž díky evoluci řád (symetrii, pravidelnost) a jeho mírné porušení obzvláště vyhledáváme...ale evoluce, chtěla, abychom byli zvídaví, aby nás bavilo hledat řád všude, proto ho fyzikové nadšeně objevují ve vesmíru, o kterém říkají, že je krásný...není, je v něm jen jistý řád, který nám dělá dobře...a tomu říkáme "krása"
JAK MYSLÍME?
JAK MYSLÍME?
jsou myšlenky, ideje, smysly a významy vět a slov, platónské ideje v nevědomí?
ve vědomí nejsou
v nevědomí je jen to, co bylo někdy ve vědomí
je v nevědomí i jen to, co ve vědomí nebylo, ale potenciálně být může?
nikoliv v plné podobě, skutečnou explikaci může zřejmě poskytnout jen vědomí
i když to snad není nutné - nevíme, zda nějak jazykově "nemluví" i nevědomé části mozku, a nemají tak poměrně dobré zpracování dat, jen to naše vědomí nevnímá...(jisté jazykové oblasti jsou i v jinak nejazykové pravé hemisféře)
co je však ve vědomí?
slova jsou značně metaforická - tedy často odkazují k jiným slovům a jejich referencím k jejich smyslovým datům, na která odkazují (čímž dojde k jistému propojení referencí na různá smyslová data u obou slov: např. "člověk člověku vlkem"...údajná krutost chování vlka k vlkovi přenesena na člověka)
ovšem většinu metaforických i jiných odkazů a asociací slov a vět ve vědomí vnímáme jen slabě, většinou vůbec...jen když se zamyslíme, mohou se objevit
co to znamená, zamyslet se? na vědomé úrovni často jen bezduché opakování daného slova, doprovázené vnímáním napjatých svalů tváře, a pak někdy přijde z nevědomí odpověď...
často slova vnímáme emočně, vzbuzují v nás nepatrné emoční záchvěvy...navíc jsou sama slova emočně někým říkána (třeba i námi samými v duchu): tedy už jejich přednes je emočně laděný
mluvíme a myslíme často mechanicky, automaticky, téměř bez-myšlenkovitě: většina myšlení čili skládání slov do vět se děje nevědomě, jen když se objeví zádrhel, nejasnost, nedorozumění, zmatek, začneme o daném slovu či větě více uvažovat
věty vyjadřují vztahy mezi slovy, slova pak odkazují k smyslovým datům, věty jsou tedy o propojení různých smyslových dat mezi sebou, o jejich vztazích
neuvažujeme tedy jenom substančně, jen o věcech, ale vždy také hodně relačně: mluvíme neustále o vztazích mezi různými věcmi
často uvažujeme v drobných prostorových schématech, např. řeknu "v podstatě, v jádru jsme pořád dokonalí, vědoucí, ale na povrchu je to překryto, jde ale jen o povrchové zmatky, nevědomosti"...významem věty je zejména neurčitý vizuální prostorový náčrtek jádra/dna/podstaty a povrchu, obalu, kdy jádro je pevné a neměnné, povrch se mění a dokonce prostorově "překrývá" jádro...zde si asociuji starý kabát, který je hozen na hromadu kradených jablek, aby je zakryl, překryl, obalil, zahalil...
obvykle si věci ani takto podrobně nepředstavujeme, spíše zde zkratkovitě vnímáme jistý schematický prostorový vztah mezi povrchem a jádrem/dnem/podstatou
když myslíme, tak skládáme slova do vět...jak to děláme? to dělá nevědomí, které také volí, jaké z mnoha synonym zvolit
celý jazyk je prosycený metaforami, tedy vzájemnými podobnostmi mezi slovy, kdy mnohá slova odkazují k podobným množinám smyslových dat...podobnost je však větší nebo menší, slova jsou více či méně synonymická...metafora je potom díky tomu více či méně přiléhavá...metaforické připodobnění si všimne podobného vztahu či vlastnosti v překvapivě odlehlé množině smyslových dat: přirovnání je pro nás nové, takže se můžeme na původní data podívat v novém světle, v kontextu nových smyslových dat, která jsou s nimi v čemsi podobná
jsou myšlenky, ideje, smysly a významy vět a slov, platónské ideje v nevědomí?
ve vědomí nejsou
v nevědomí je jen to, co bylo někdy ve vědomí
je v nevědomí i jen to, co ve vědomí nebylo, ale potenciálně být může?
nikoliv v plné podobě, skutečnou explikaci může zřejmě poskytnout jen vědomí
i když to snad není nutné - nevíme, zda nějak jazykově "nemluví" i nevědomé části mozku, a nemají tak poměrně dobré zpracování dat, jen to naše vědomí nevnímá...(jisté jazykové oblasti jsou i v jinak nejazykové pravé hemisféře)
co je však ve vědomí?
slova jsou značně metaforická - tedy často odkazují k jiným slovům a jejich referencím k jejich smyslovým datům, na která odkazují (čímž dojde k jistému propojení referencí na různá smyslová data u obou slov: např. "člověk člověku vlkem"...údajná krutost chování vlka k vlkovi přenesena na člověka)
ovšem většinu metaforických i jiných odkazů a asociací slov a vět ve vědomí vnímáme jen slabě, většinou vůbec...jen když se zamyslíme, mohou se objevit
co to znamená, zamyslet se? na vědomé úrovni často jen bezduché opakování daného slova, doprovázené vnímáním napjatých svalů tváře, a pak někdy přijde z nevědomí odpověď...
často slova vnímáme emočně, vzbuzují v nás nepatrné emoční záchvěvy...navíc jsou sama slova emočně někým říkána (třeba i námi samými v duchu): tedy už jejich přednes je emočně laděný
mluvíme a myslíme často mechanicky, automaticky, téměř bez-myšlenkovitě: většina myšlení čili skládání slov do vět se děje nevědomě, jen když se objeví zádrhel, nejasnost, nedorozumění, zmatek, začneme o daném slovu či větě více uvažovat
věty vyjadřují vztahy mezi slovy, slova pak odkazují k smyslovým datům, věty jsou tedy o propojení různých smyslových dat mezi sebou, o jejich vztazích
neuvažujeme tedy jenom substančně, jen o věcech, ale vždy také hodně relačně: mluvíme neustále o vztazích mezi různými věcmi
často uvažujeme v drobných prostorových schématech, např. řeknu "v podstatě, v jádru jsme pořád dokonalí, vědoucí, ale na povrchu je to překryto, jde ale jen o povrchové zmatky, nevědomosti"...významem věty je zejména neurčitý vizuální prostorový náčrtek jádra/dna/podstaty a povrchu, obalu, kdy jádro je pevné a neměnné, povrch se mění a dokonce prostorově "překrývá" jádro...zde si asociuji starý kabát, který je hozen na hromadu kradených jablek, aby je zakryl, překryl, obalil, zahalil...
obvykle si věci ani takto podrobně nepředstavujeme, spíše zde zkratkovitě vnímáme jistý schematický prostorový vztah mezi povrchem a jádrem/dnem/podstatou
když myslíme, tak skládáme slova do vět...jak to děláme? to dělá nevědomí, které také volí, jaké z mnoha synonym zvolit
celý jazyk je prosycený metaforami, tedy vzájemnými podobnostmi mezi slovy, kdy mnohá slova odkazují k podobným množinám smyslových dat...podobnost je však větší nebo menší, slova jsou více či méně synonymická...metafora je potom díky tomu více či méně přiléhavá...metaforické připodobnění si všimne podobného vztahu či vlastnosti v překvapivě odlehlé množině smyslových dat: přirovnání je pro nás nové, takže se můžeme na původní data podívat v novém světle, v kontextu nových smyslových dat, která jsou s nimi v čemsi podobná
O VĚDOMÍ
O VĚDOMÍ
ve vědomí je toho málo, má omezenou kapacitu
je tam zejména to, co se podílí ke kulminaci momentálního nejakutnějšího rozhodnutí
takže vědomí poskytuje předpřipravený obrázek, scénu (samozřejmě značně fragmentovanou a ne zas tolik bohatou) pro dokončení, realizaci momentálního rozhodnutí organismu
kromě toho možná vědomí sdílí data předpřipravená jinými oblastmi mozku pro mnoho jiných dalších oblastí mozku - je v něm to momentálně zásadní, aktuální, nejakutnější, co by se takto měly dozvědět i jiné oblasti mozku
zdá se, že ve vědomí je vždy to zásadní, co je třeba k akci: obrázek ze smyslových dat (nejvíce zrakových, ale i zvukových, čichových,...), emoce, tužby....toto vše vede ke kulminaci momentálního rozhodnutí
vědomí tedy není záležitostí vstupu dat, ale spíše výstupu - je to poslední článek před bezprostřední reakcí organismu...vstupní data jsou zpracována nevědomými oblastmi mozku a vědomí je poskytován až výsledek jejich zpracování
vědomí je tedy skutečně jakousi špičkou ledovce zpracování dat v mozku
ale k čemu vědomí je? proč se to neděje celé nevědomě? proč tu máme qualia, tedy smyslové a jiné prožitky, vědomý vjem žluté, modré, hořké, vědomý vjem hudební skladby,vědomé vnímání bolesti, radosti, orgasmu, smutku,...proč je to vědomé?
nevíme... když neurovědci zkoumají pochody v mozku, musí vědět, že u mnoha zkoumaných procesů jim uniká jejich významná vlastnost: právě to, že jsou vědomé...vidí kauzální vztahy mnoha neurálních sítí, oblastí, procesů, uvolnění či absorpci neurotransmiterů apod., ale nevidí to, že mnohé z těchto dějů jsou vědomé, mají neurovědnými metody nezachytitelnou vlastnost, tedy vědomí...potom je nutně neurovědný pohled na mozek principiálně neúplný, nedokonalý, velmi omezený...neurovědnými přístupy nevidíme jednu ze ZÁSADNÍCH VLASTNOSTÍ mozku
vědomí prostě máme...když se ptám na vědomí, je to stejné, jako když se ptám, proč je obloha modrá? nikoliv, protože její modř umím vysvětlit...skrze interakci vlnových délek světla a mých očních sítnicí apod...naproti tomu, vědomí vysvětlit neumím (další potíž je i v tom, že samotný příklad opět odkazuje k vědomí: k vědomému quale modré...)
je zvláštní, že některé pochody v mozku vědomí mají a jiné nemají...jakou zvláštní vlastnost mají ty pochody mozku, které nesou vědomí nebo jsou vědomé či se v nich vědomí realizuje?
mluví se o komplexitě, specifickém typu komplexity, momentálně nejsilnějším propojení, integraci, synchronizaci, koordinaci komplexních neurálních sítí...je zde možná v mozku vlna propojující do interferencí jiné vlny, čímž vede k vyšší integraci a synchronizaci, a tím by mělo vzniknout vědomí...ale to jsou zatím spíše dohady...
navíc, vědomí je zvláštní vlastnost: je očima i přístroji neviditelné...ale neviditelné více než třeba radioaktivní záření, protože to je odvoditelné a převoditelné na entity, které jsou z viditelného či přístroji zaznamenatelného světa odvoditelné
u vědomí to ale tak není: kdybychom ho neměli sami, nevěděli bychom, že v přírodě tato vlastnost vůbec existuje...je našimi přístroji nezachytitelná
nevíme však, zda je tomu tak nutně: možná ho jednou naše přístroje odhalí...nevíme však, jak by to vůbec bylo možné, tato vlastnost nemá žádnou fyzikální charakteristiku, podle které by ji šlo vypátrat
fyzikální charakteristiky zmiňované výše (integrace, komplexita, synchronizace, interference,...) jsou totiž vlastnosti neurálních korelátů vědomí, nikoliv vědomí samého
co je to neurální korelát? fyzikální entita v mozku, která je aktivní současně s aktivitou vědomí...pravděpodobně je vědomí její vlastností...mluvíme však jen o korelaci, tedy časoprostorovém společném výskytu...i když prostorově lokalizovat vědomí samozřejmě neumíme, jen odhadujeme, že za něj odpovídají ty a ty fyzikální děje v mozku, protože se dějí současně s vědomím (v případě časové korelace už jsme někdy docela přesní, dokážeme vysledovat korelaci fyzikálních dějů a vědomí v řádu zlomků vteřin, mikrosekund)
problém je, že samotný fenomén vědomí nemá žádné fyzikální parametry, nemáme klíč, jak ho odvodit, nalézt
nalézt umíme jen neurální koreláty vědomí, tam už jisté klíče máme: komplexita, synchronizace,...
máme zde tedy dva slovníky, slovník neurálních korelátů a slovník vědomí - nemáme však překladová či přemosťovací pravidla mezi nimi, neumíme je integrovat ani najít nějaký přechodový, kompromisní slovník či slovník třetí (slovník neutrálního monismu, který by chápal přírodu jako obdařenou dvěma stránkami, vlastnostmi, stránkou/vlastností "hmota" a stranou/vlastností "vědomí")
jak se "dotýká" či spojuje vlastnost vědomí neurálních korelátů? jak s nimi interaguje, vyvěrá z nich, je s nimi striktně paralelní, identická,...?
myslím, že jde o jeden jediný proces, a my tu máme jeho dva neúplné obrázky (oba jsou neúplné!), které neumíme sloučit a najít tak obrázek úplný: vidíme buď jen jeho hmotnou stránku nebo jen jeho vědomou stránku (zevnitř, při prožitku)
my už víme, že oba obrázky jsou neúplné, avšak to z žádného z nich neplyne! zevnitř se vnímám úplně...a také neurovědec sledující jen hmotnou stránku vědomí z něj nic - zdá se - nepostrádá!
na druhou stranu to tak úplně není: zevnitř vidím, že se mnohé děje bez mého vědomí, že je mi mnohé nepřístupné, či automatické, bezděčné...a pohled zvenčí (neurovědy) je "v plenkách"...
je možné, že časem - až jejich věda pokročí - neurovědci zjistí, že pro predikci pochodů v mozku jim něco podstatného chybí...a to právě to, že nevnímají vědomí a nepočítají s ním...že vycházejí z neúplného (bez vědomí) obrázku pochodů mozku...a proto i jejich predikce a vysvětlení budou žalostně neúplné, omezené...
jenomže nebudou vědět, co s tím...slovník vědomí totiž nemá žádné fyzikální parametry, vědomí nelze fyzikálně lokalizovat, zařadit do obecné kauzality mozku...je to něco docela jiného, neumíme ho sloučit s ostatními viditelnými a hmotnými kauzálními ději
také je však možné, že pro predikci pochodů mozku nebude třeba znalosti vlastnosti vědomí...pak by se zdálo, že vědomí není k ničemu potřeba, že nemá žádný kauzální vliv...to z toho však přímo neplyne, byť se to nabízí...ale možné je to, že vědomí je spíše způsobem, jak se kauzalita mozku realizuje, z tohoto způsobu však vidíme jen jeho hmotnou stránku, to však pro uspokojivou predikci možná stačí...jako když bych měl nějakou podivnou vadu, a z každého člověka bych viděl jen jednu jeho polovinu: pro predikci jeho další chůze by to však zcela dostačovalo
námitka epifenomenalismu, tedy údajné kauzální impotence vědomí, plyne z možnosti, že vědomí je jaksi "vedle" svých neurálních korelátů, takže oni všechno mohou udělat za něj...ve skutečnosti je to zřejmě jeden jediný proces: při pohledu zvenčí vidíme, že je determinovaný, při pohledu zevnitř pak zase to, že je obdařený qualii, tedy vědomými prožitky
nemyslím, že vědomí je se svými neurálními koreláty pouze paralelní nebo z nich nějak záhadně vyvěrá (emergence, supervenience)...spíše je s nimi identické...v jakém smyslu? zvenčí vidíme neurální koreláty, zevnitř vědomí...dva pohledy na jediný proces...
proč se však zdá, že oba pohledy jsou zcela autonomní a proč je zatím faktem, že jsou neslučitelné? může to být opravdu jen epistemologická potíž: prostě je zde vlastnost vesmíru (vědomí), která není detekovatelná tak, jako jiné jeho vlastnosti, tedy vědecky, "zvenčí"...není tomu však tak, že by byla neviditelná zcela, je z ní vidět to, čemu říkáme "neurální koreláty vědomí"...
panpsychismus tvrdící, že vše je vědomé, by byl jistou možností: tuto vědomou a zároveň neviditelnou stránku mají všechny procesy...všechny hmotné procesy se odehrávají či realizují vědomě...
zdá se však absurdní - byť možné - že také hmotné děje v této klávesnici jsou vědomé, a i jejich kauzální interakce se mnou jsou vlastně jejich vědomým interagováním...
pokud má však pravdu striktní fyzikalismus, i můj mozek není žádným celkem, ale jen agregátem, hromadou kvarků...jisté komplexní nahromadění kvarků pak vytváří vědomí...což je pro fyzikalistického redukcionistu neblahé: bylo by vhodnější, kdyby vědomí byla vlastností základní úrovně, protože redukcionisté vyšší než jedinou základní úroveň neuznávají...
vědomí by podle fyzikalistického redukcionismu nemělo být nějakou úžasnou novou vlastností, která se objeví až ve vyšších celcích: jednoduše proto, že pro f. redukcionistu žádné vyšší "celky" neexistují...vše jsou jen základní mikročástice a jejich základní interakce...
přesto se zdá, že vědomí je až záležitost vyšší úrovně, širších a komplexnějších neurálních sítí, vln, funkcí...jak si s tím poradí fyzikalistický redukcionismus a atomismus?
je snad vědomí nevýznamnou vlastností, která nepatří do základního obrázku světa? to je hodně neintuitivní teze...
nebo je vědomí naším nedokonalým přiblížením základních fyzikálních interakcí, stejně jako vlastnost kapalnost je obyčejnou systémovou vlastností molekul vody a jejich základních spojení (vodíkové můstky,...)?
to by nás směřovalo zase k panpsychismu, který je - zdá se - s fyzik. redukcionismem dobře usmiřitelný...ba nejlépe, pomineme-li dennettovskou možnost, že žádné vědomí vůbec neexistuje...
vědomí však existuje, alespoň ve smyslu vnitřní řeči, obrazů, zvuků, bolesti, radosti...
ve vědomí je toho málo, má omezenou kapacitu
je tam zejména to, co se podílí ke kulminaci momentálního nejakutnějšího rozhodnutí
takže vědomí poskytuje předpřipravený obrázek, scénu (samozřejmě značně fragmentovanou a ne zas tolik bohatou) pro dokončení, realizaci momentálního rozhodnutí organismu
kromě toho možná vědomí sdílí data předpřipravená jinými oblastmi mozku pro mnoho jiných dalších oblastí mozku - je v něm to momentálně zásadní, aktuální, nejakutnější, co by se takto měly dozvědět i jiné oblasti mozku
zdá se, že ve vědomí je vždy to zásadní, co je třeba k akci: obrázek ze smyslových dat (nejvíce zrakových, ale i zvukových, čichových,...), emoce, tužby....toto vše vede ke kulminaci momentálního rozhodnutí
vědomí tedy není záležitostí vstupu dat, ale spíše výstupu - je to poslední článek před bezprostřední reakcí organismu...vstupní data jsou zpracována nevědomými oblastmi mozku a vědomí je poskytován až výsledek jejich zpracování
vědomí je tedy skutečně jakousi špičkou ledovce zpracování dat v mozku
ale k čemu vědomí je? proč se to neděje celé nevědomě? proč tu máme qualia, tedy smyslové a jiné prožitky, vědomý vjem žluté, modré, hořké, vědomý vjem hudební skladby,vědomé vnímání bolesti, radosti, orgasmu, smutku,...proč je to vědomé?
nevíme... když neurovědci zkoumají pochody v mozku, musí vědět, že u mnoha zkoumaných procesů jim uniká jejich významná vlastnost: právě to, že jsou vědomé...vidí kauzální vztahy mnoha neurálních sítí, oblastí, procesů, uvolnění či absorpci neurotransmiterů apod., ale nevidí to, že mnohé z těchto dějů jsou vědomé, mají neurovědnými metody nezachytitelnou vlastnost, tedy vědomí...potom je nutně neurovědný pohled na mozek principiálně neúplný, nedokonalý, velmi omezený...neurovědnými přístupy nevidíme jednu ze ZÁSADNÍCH VLASTNOSTÍ mozku
vědomí prostě máme...když se ptám na vědomí, je to stejné, jako když se ptám, proč je obloha modrá? nikoliv, protože její modř umím vysvětlit...skrze interakci vlnových délek světla a mých očních sítnicí apod...naproti tomu, vědomí vysvětlit neumím (další potíž je i v tom, že samotný příklad opět odkazuje k vědomí: k vědomému quale modré...)
je zvláštní, že některé pochody v mozku vědomí mají a jiné nemají...jakou zvláštní vlastnost mají ty pochody mozku, které nesou vědomí nebo jsou vědomé či se v nich vědomí realizuje?
mluví se o komplexitě, specifickém typu komplexity, momentálně nejsilnějším propojení, integraci, synchronizaci, koordinaci komplexních neurálních sítí...je zde možná v mozku vlna propojující do interferencí jiné vlny, čímž vede k vyšší integraci a synchronizaci, a tím by mělo vzniknout vědomí...ale to jsou zatím spíše dohady...
navíc, vědomí je zvláštní vlastnost: je očima i přístroji neviditelné...ale neviditelné více než třeba radioaktivní záření, protože to je odvoditelné a převoditelné na entity, které jsou z viditelného či přístroji zaznamenatelného světa odvoditelné
u vědomí to ale tak není: kdybychom ho neměli sami, nevěděli bychom, že v přírodě tato vlastnost vůbec existuje...je našimi přístroji nezachytitelná
nevíme však, zda je tomu tak nutně: možná ho jednou naše přístroje odhalí...nevíme však, jak by to vůbec bylo možné, tato vlastnost nemá žádnou fyzikální charakteristiku, podle které by ji šlo vypátrat
fyzikální charakteristiky zmiňované výše (integrace, komplexita, synchronizace, interference,...) jsou totiž vlastnosti neurálních korelátů vědomí, nikoliv vědomí samého
co je to neurální korelát? fyzikální entita v mozku, která je aktivní současně s aktivitou vědomí...pravděpodobně je vědomí její vlastností...mluvíme však jen o korelaci, tedy časoprostorovém společném výskytu...i když prostorově lokalizovat vědomí samozřejmě neumíme, jen odhadujeme, že za něj odpovídají ty a ty fyzikální děje v mozku, protože se dějí současně s vědomím (v případě časové korelace už jsme někdy docela přesní, dokážeme vysledovat korelaci fyzikálních dějů a vědomí v řádu zlomků vteřin, mikrosekund)
problém je, že samotný fenomén vědomí nemá žádné fyzikální parametry, nemáme klíč, jak ho odvodit, nalézt
nalézt umíme jen neurální koreláty vědomí, tam už jisté klíče máme: komplexita, synchronizace,...
máme zde tedy dva slovníky, slovník neurálních korelátů a slovník vědomí - nemáme však překladová či přemosťovací pravidla mezi nimi, neumíme je integrovat ani najít nějaký přechodový, kompromisní slovník či slovník třetí (slovník neutrálního monismu, který by chápal přírodu jako obdařenou dvěma stránkami, vlastnostmi, stránkou/vlastností "hmota" a stranou/vlastností "vědomí")
jak se "dotýká" či spojuje vlastnost vědomí neurálních korelátů? jak s nimi interaguje, vyvěrá z nich, je s nimi striktně paralelní, identická,...?
myslím, že jde o jeden jediný proces, a my tu máme jeho dva neúplné obrázky (oba jsou neúplné!), které neumíme sloučit a najít tak obrázek úplný: vidíme buď jen jeho hmotnou stránku nebo jen jeho vědomou stránku (zevnitř, při prožitku)
my už víme, že oba obrázky jsou neúplné, avšak to z žádného z nich neplyne! zevnitř se vnímám úplně...a také neurovědec sledující jen hmotnou stránku vědomí z něj nic - zdá se - nepostrádá!
na druhou stranu to tak úplně není: zevnitř vidím, že se mnohé děje bez mého vědomí, že je mi mnohé nepřístupné, či automatické, bezděčné...a pohled zvenčí (neurovědy) je "v plenkách"...
je možné, že časem - až jejich věda pokročí - neurovědci zjistí, že pro predikci pochodů v mozku jim něco podstatného chybí...a to právě to, že nevnímají vědomí a nepočítají s ním...že vycházejí z neúplného (bez vědomí) obrázku pochodů mozku...a proto i jejich predikce a vysvětlení budou žalostně neúplné, omezené...
jenomže nebudou vědět, co s tím...slovník vědomí totiž nemá žádné fyzikální parametry, vědomí nelze fyzikálně lokalizovat, zařadit do obecné kauzality mozku...je to něco docela jiného, neumíme ho sloučit s ostatními viditelnými a hmotnými kauzálními ději
také je však možné, že pro predikci pochodů mozku nebude třeba znalosti vlastnosti vědomí...pak by se zdálo, že vědomí není k ničemu potřeba, že nemá žádný kauzální vliv...to z toho však přímo neplyne, byť se to nabízí...ale možné je to, že vědomí je spíše způsobem, jak se kauzalita mozku realizuje, z tohoto způsobu však vidíme jen jeho hmotnou stránku, to však pro uspokojivou predikci možná stačí...jako když bych měl nějakou podivnou vadu, a z každého člověka bych viděl jen jednu jeho polovinu: pro predikci jeho další chůze by to však zcela dostačovalo
námitka epifenomenalismu, tedy údajné kauzální impotence vědomí, plyne z možnosti, že vědomí je jaksi "vedle" svých neurálních korelátů, takže oni všechno mohou udělat za něj...ve skutečnosti je to zřejmě jeden jediný proces: při pohledu zvenčí vidíme, že je determinovaný, při pohledu zevnitř pak zase to, že je obdařený qualii, tedy vědomými prožitky
nemyslím, že vědomí je se svými neurálními koreláty pouze paralelní nebo z nich nějak záhadně vyvěrá (emergence, supervenience)...spíše je s nimi identické...v jakém smyslu? zvenčí vidíme neurální koreláty, zevnitř vědomí...dva pohledy na jediný proces...
proč se však zdá, že oba pohledy jsou zcela autonomní a proč je zatím faktem, že jsou neslučitelné? může to být opravdu jen epistemologická potíž: prostě je zde vlastnost vesmíru (vědomí), která není detekovatelná tak, jako jiné jeho vlastnosti, tedy vědecky, "zvenčí"...není tomu však tak, že by byla neviditelná zcela, je z ní vidět to, čemu říkáme "neurální koreláty vědomí"...
panpsychismus tvrdící, že vše je vědomé, by byl jistou možností: tuto vědomou a zároveň neviditelnou stránku mají všechny procesy...všechny hmotné procesy se odehrávají či realizují vědomě...
zdá se však absurdní - byť možné - že také hmotné děje v této klávesnici jsou vědomé, a i jejich kauzální interakce se mnou jsou vlastně jejich vědomým interagováním...
pokud má však pravdu striktní fyzikalismus, i můj mozek není žádným celkem, ale jen agregátem, hromadou kvarků...jisté komplexní nahromadění kvarků pak vytváří vědomí...což je pro fyzikalistického redukcionistu neblahé: bylo by vhodnější, kdyby vědomí byla vlastností základní úrovně, protože redukcionisté vyšší než jedinou základní úroveň neuznávají...
vědomí by podle fyzikalistického redukcionismu nemělo být nějakou úžasnou novou vlastností, která se objeví až ve vyšších celcích: jednoduše proto, že pro f. redukcionistu žádné vyšší "celky" neexistují...vše jsou jen základní mikročástice a jejich základní interakce...
přesto se zdá, že vědomí je až záležitost vyšší úrovně, širších a komplexnějších neurálních sítí, vln, funkcí...jak si s tím poradí fyzikalistický redukcionismus a atomismus?
je snad vědomí nevýznamnou vlastností, která nepatří do základního obrázku světa? to je hodně neintuitivní teze...
nebo je vědomí naším nedokonalým přiblížením základních fyzikálních interakcí, stejně jako vlastnost kapalnost je obyčejnou systémovou vlastností molekul vody a jejich základních spojení (vodíkové můstky,...)?
to by nás směřovalo zase k panpsychismu, který je - zdá se - s fyzik. redukcionismem dobře usmiřitelný...ba nejlépe, pomineme-li dennettovskou možnost, že žádné vědomí vůbec neexistuje...
vědomí však existuje, alespoň ve smyslu vnitřní řeči, obrazů, zvuků, bolesti, radosti...
sobota 30. ledna 2016
vědomí a metafora
- sám myslím, že metaforou se snažíme uchopit věc pomocí znaku pro jinou věc, významem tohoto jiného znaku je mnoho (někdy jasně daná množina) referencí a asociací k smyslovým datům, z nichž jen některé odpovídají původní věci...jiné jsou zavádějící...je to snaha mozku podívat se na původní věc jinak, z jiného pohledu...a je to také snaha mozku ušetřit si práci, převzít pro věc znak (a s ním asociovaný popis) jiné věci...plus je to snaha mozku integrovat, spojit data, vidět podobnosti, souvislosti, asociace...příliš metaforické myšlení je však myšlení vágní, neurčité, protože vše propojí až moc, takže už nejsou jasné hranice mezi znaky a odlišnosti mezi věcmi, na které odkazují...
-- ve vědomí nejsou významy, pojmy, ale jen zvuky slov (i v případě tiché řeči "v duchu"), plus s nimi výjimečně asociované vzpomínkové obrázky plus pocity (napětí a uvolnění v těle) plus občasná schémata, grafy, náčrty tabulek, vztahů (jako při vyslovení relace "...je větší než...")...většina ostatního se děje mechanicky...ve vědomí téměř nic není...a v nevědomí mozku také nic není, ale je to databáze toho, co už někdy bylo ve vědomí...implikaci, negaci, relace si umíme ve vědomí zpřítomnit ve formě diagramů, primitivních prostorových náčrtků atd...ale obvykle to neděláme, máme je zautomatizované, používáme je bezděčně a mechanicky...jsme jako dřevěná loutka z pohádky (když užiji metaforu): vyslovujeme smysluplné věty, ale jejich významy na vědomé úrovni nevnímáme, jen si s nimi asociujeme velmi zřídka obrazy, tělesné pocity, prostorová schémata...v nevědomí není nic víc než to, co bylo někdy ve vědomí...
Touha ci odpor je jen fyzický tlak v těle spolu s představou budoucí situace a radosti ci smutkem, což jsou zase druhy tlaků v těle
středa 27. ledna 2016
dnes s Honzou 27.1.2016
co je chtění, touha, odpor?
jen představa budoucí události doprovázená radostí, smutkem, napětím...
co je to ono psychické napětí?
spíše tlak...když napnu ruku, je to podobné, jakoby mi do ní někdo udeřil či tlačil...
když stlačím hrudník, je to podobné, jakoby jsem dostal do něj před třemi dny výprask...
napětí si asociujeme s vnějším pohledem na svaly jakožto určité napínané či natahované provazy...ale jak je cítíme? ztuhnutí, nabobtnání, chvějící se zpevnění...jako určitou intenzitu, vzruch, vzmach, "oheň"
lepší pojem pro bolest i psychické utrpení je tlak, stlačení než napětí
tlak je na kůži, psychická bolest je pod kůží těla
napínám ruku, to nebolí, najednou to přejde (při větším napínání ruky) do vjemu řezavé, ostré, pronikavé bolesti - bolest se liší od vjemu pouhého tlaku
bolest či psychické utrpení přímo vnímám, zakouší bezprostředně, není to jen dodatečný soud, hodnocení, interpretace
jak přesně je prožitkově vnímána chuť na jazyku nebo sexuální slast?
slova "láska", smutek", "hněv" atd. jsou jen hrubozrnné nálepky pro dynamické proudy svazků různých drobnějších tělesných vzruchů...
---
co nám dává myšlení?
máme z něj na vědomé úrovni jen málo...data, informace, reprezentace zpracovává nevědomá část mozku, nic z toho ve vědomí není
čtenáři beletrie mají ze čtení zejména divoké nové obrazy, vizuální fantazie, a s nimi spojené pocity napětí a jiné emoce
fyzikové mají ze své teorie mnoho vědomě vnímaných plánků, grafů, tabulek, schémat,...
filozofové mohou mít také z filozofie na vědomé úrovni určitá schémata, ale spíše z ní nemají nic, jen pocit únavy, bolesti hlavy a tíže, snahy, zaťatosti, zvědavosti...je však pravda, že praktická či pragmatická filozofie jim svými objevy může radikálně změnit život...
---
k čemu je vědomí?
rozhoduje se v něm, co momentálně dělat
vědomí předkládá momentálně nejdůležitější stimuly a jevy potřebné k okamžitému rozhodnutí: momentálně zásadní smyslové vnější předměty a jevy, tužby, emoce, reakce těla, které pomohou ke kulminaci rozhodnutí ve vědomí
vědomí předkládá už předpřipravenou scénu dat určenou k okamžitému momentální rozhodnutí...jelikož je vědomí proud, překládá ji v dané situaci pořád znovu a znovu, vždy "šitou na míru" pro daný okamžik
---
jen představa budoucí události doprovázená radostí, smutkem, napětím...
co je to ono psychické napětí?
spíše tlak...když napnu ruku, je to podobné, jakoby mi do ní někdo udeřil či tlačil...
když stlačím hrudník, je to podobné, jakoby jsem dostal do něj před třemi dny výprask...
napětí si asociujeme s vnějším pohledem na svaly jakožto určité napínané či natahované provazy...ale jak je cítíme? ztuhnutí, nabobtnání, chvějící se zpevnění...jako určitou intenzitu, vzruch, vzmach, "oheň"
lepší pojem pro bolest i psychické utrpení je tlak, stlačení než napětí
tlak je na kůži, psychická bolest je pod kůží těla
napínám ruku, to nebolí, najednou to přejde (při větším napínání ruky) do vjemu řezavé, ostré, pronikavé bolesti - bolest se liší od vjemu pouhého tlaku
bolest či psychické utrpení přímo vnímám, zakouší bezprostředně, není to jen dodatečný soud, hodnocení, interpretace
jak přesně je prožitkově vnímána chuť na jazyku nebo sexuální slast?
slova "láska", smutek", "hněv" atd. jsou jen hrubozrnné nálepky pro dynamické proudy svazků různých drobnějších tělesných vzruchů...
---
co nám dává myšlení?
máme z něj na vědomé úrovni jen málo...data, informace, reprezentace zpracovává nevědomá část mozku, nic z toho ve vědomí není
čtenáři beletrie mají ze čtení zejména divoké nové obrazy, vizuální fantazie, a s nimi spojené pocity napětí a jiné emoce
fyzikové mají ze své teorie mnoho vědomě vnímaných plánků, grafů, tabulek, schémat,...
filozofové mohou mít také z filozofie na vědomé úrovni určitá schémata, ale spíše z ní nemají nic, jen pocit únavy, bolesti hlavy a tíže, snahy, zaťatosti, zvědavosti...je však pravda, že praktická či pragmatická filozofie jim svými objevy může radikálně změnit život...
---
k čemu je vědomí?
rozhoduje se v něm, co momentálně dělat
vědomí předkládá momentálně nejdůležitější stimuly a jevy potřebné k okamžitému rozhodnutí: momentálně zásadní smyslové vnější předměty a jevy, tužby, emoce, reakce těla, které pomohou ke kulminaci rozhodnutí ve vědomí
vědomí předkládá už předpřipravenou scénu dat určenou k okamžitému momentální rozhodnutí...jelikož je vědomí proud, překládá ji v dané situaci pořád znovu a znovu, vždy "šitou na míru" pro daný okamžik
---
pondělí 25. ledna 2016
HLÁSEK V HLAVĚ
HLÁSEK V HLAVĚ
ti pořád něco emočně naléhavě říká, kategoricky přikazuje, co máš a nemáš dělat
kašli na svůj hlásek!!! vybodni se na něj!!!
zpochybni jeho relevanci, důležitost, pravdivost, evidenci, samozřejmost, opodstatněnost
není nutné, abys byl pořád produktivní, odpovědný, hodný, milý, aktivní, měl hodně přátel,...
hlásek je jen jeden z mnoha impulzů, vzruchů, ruchů mysli, vyrušení...
říkej si na každou myšlenku a emoci: TO NEVADÍ!!
TI NEVADÍ, JSEM RÁD, ŽE TU SE MNOU JSI, SESTRO BOLESTI, BRATŘE NAPĚTÍ...!
je třeba se uvolnit a být k vlastnímu napětí lhostejný...nemít sebemenší chuť, touhu, chtění, motivaci ho změnit, potlačit, zrušit či ovládnout...pak odejde samo! či bude alespoň mnohem slabší...
ti pořád něco emočně naléhavě říká, kategoricky přikazuje, co máš a nemáš dělat
kašli na svůj hlásek!!! vybodni se na něj!!!
zpochybni jeho relevanci, důležitost, pravdivost, evidenci, samozřejmost, opodstatněnost
není nutné, abys byl pořád produktivní, odpovědný, hodný, milý, aktivní, měl hodně přátel,...
hlásek je jen jeden z mnoha impulzů, vzruchů, ruchů mysli, vyrušení...
říkej si na každou myšlenku a emoci: TO NEVADÍ!!
TI NEVADÍ, JSEM RÁD, ŽE TU SE MNOU JSI, SESTRO BOLESTI, BRATŘE NAPĚTÍ...!
je třeba se uvolnit a být k vlastnímu napětí lhostejný...nemít sebemenší chuť, touhu, chtění, motivaci ho změnit, potlačit, zrušit či ovládnout...pak odejde samo! či bude alespoň mnohem slabší...
O NAPĚTÍ
O NAPĚTÍ
problém je napětí v těle
když budeš něco chtít, třeba ho potlačit, jen ho tím zvýšíš
cílem je to napětí neodmítat, ale přijmout
Roman říká: obejmi své napětí!!!
jen se snaž uvolnit si všechny svaly na těle
a když to nepůjde, řekni si: TO NEVADÍ, PŘIJÍMÁM SVÉ NAPĚTÍ...
neměj své napětí v nenávisti, nezajímej se o něj, řeš jiné věci...a tím nebude tak bolestné...
PROČ MOZEK POUŽÍVÁ TZV. "VNITŘNÍ ŘEČ"?
PROČ MOZEK POUŽÍVÁ TZV. "VNITŘNÍ ŘEČ"?
naučil se dekódovat informace z mluvené řeči už v dětském věku, nyní toto médium jazyka (strukturované posloupnosti zvuků) používá i pro zpracování vlastních dat "vevnitř"
dále se tím připravuje na mluvenou řeč před druhými
dále zpracovává data o světě pomocí mluveného jazyka, používá ho tedy i ve "vnitřní řeči"
vědomí informacím v jazyce - ať mluveném nebo jen tichém ("v duchu") - nerozumí, to zpracovává nevědomí
obecniny jsou tedy ve světě, nejsou však myslí čili vědomím prožívány, ale jsou poznávány nevědomou myslí
je velmi zajímavé zjistit, že nerozumíme tomu, co říkáme! (v tom smyslu, že vědomou myslí nepojímáme smysl, význam vět a slov)
logik Pavel Tichý nazval svou esej O ČEM MLUVÍME?...podle mé teorie to žádné vědomí neví, ale k těmto datům má přístup nevědomí...
psal jsem, že vědomí je tak jakési plátno, kam mozek promítá vstupy a výstupy, tedy i reagování vlastního těla, aby s nimi mohl dále pracovat a získávat z něj informace, které jsou vědomí samotnému nepřístupné...ve vědomí jsou holá data, ale další zpracování je jinde...
dále jsem psal, že by tomu mohlo být tak, že vědomí spojuje smyslová data do jednoho obrázku světa a umožňuje jejich následnou verbalizaci....ve vědomí pak zní zvuk této verbalizace, ale už zde nejsou informace jí nesené...
zdá se, že vědomí poskytuje obrázek složený ze všech možných smyslových receptorů včetně citů, který je následně skrze verbalizaci, tedy jazyk, ale i vnitřní řeč, zpracováván...tedy data z něj jsou jazykem integrována a zpracovávána...k nám se dostanou až výstupy, tedy věty, řečové a jiné chování našeho organismu
ve vědomí jsou někdy i stimuly k akci a hodnocení jevů: ve formě emocí a tužeb
naučil se dekódovat informace z mluvené řeči už v dětském věku, nyní toto médium jazyka (strukturované posloupnosti zvuků) používá i pro zpracování vlastních dat "vevnitř"
dále se tím připravuje na mluvenou řeč před druhými
dále zpracovává data o světě pomocí mluveného jazyka, používá ho tedy i ve "vnitřní řeči"
vědomí informacím v jazyce - ať mluveném nebo jen tichém ("v duchu") - nerozumí, to zpracovává nevědomí
obecniny jsou tedy ve světě, nejsou však myslí čili vědomím prožívány, ale jsou poznávány nevědomou myslí
je velmi zajímavé zjistit, že nerozumíme tomu, co říkáme! (v tom smyslu, že vědomou myslí nepojímáme smysl, význam vět a slov)
logik Pavel Tichý nazval svou esej O ČEM MLUVÍME?...podle mé teorie to žádné vědomí neví, ale k těmto datům má přístup nevědomí...
psal jsem, že vědomí je tak jakési plátno, kam mozek promítá vstupy a výstupy, tedy i reagování vlastního těla, aby s nimi mohl dále pracovat a získávat z něj informace, které jsou vědomí samotnému nepřístupné...ve vědomí jsou holá data, ale další zpracování je jinde...
dále jsem psal, že by tomu mohlo být tak, že vědomí spojuje smyslová data do jednoho obrázku světa a umožňuje jejich následnou verbalizaci....ve vědomí pak zní zvuk této verbalizace, ale už zde nejsou informace jí nesené...
zdá se, že vědomí poskytuje obrázek složený ze všech možných smyslových receptorů včetně citů, který je následně skrze verbalizaci, tedy jazyk, ale i vnitřní řeč, zpracováván...tedy data z něj jsou jazykem integrována a zpracovávána...k nám se dostanou až výstupy, tedy věty, řečové a jiné chování našeho organismu
ve vědomí jsou někdy i stimuly k akci a hodnocení jevů: ve formě emocí a tužeb
K ČEMU VĚDOMÍ
K ČEMU VĚDOMÍ
to hlavní, k čemu jsem došel, hned v úvodu:
vědomí slouží k spojení smyslových dat z různých smyslů
máme také data zvuková, mezi něž patří slyšená a mluvená řeč
nevědomý mozek se naučil dekódovat informace ze slyšeného jazyka, používá potom také stejné médium strukturovaných zvuků v tzv. "vnitřní řeči"...nerozumíme informacím slyšením ani těm, které si sami pro sebe říkáme v "duchu", ale u obou máme obrazy a pocity, tedy smyslová data (i pocity jsou jistá smyslová data), která se ve vědomí spojují
ve vědomí není nic jiného než smyslová data, neprobíhá tam ani jejich zpracování, jsou tam jen průběžné výsledky tohoto zpracování a cítíme námahu, když k němu v nevědomí mozku dochází
tichý hlas v hlavě má mnohdy funkci výchovnou, regulující - napodobuje emoční naléhavost kategorických rozkazů rodičů a šéfů, říká, co máme dělat
zdá se ale, že hlavní úloha vědomí je tato: spojovat smyslová data do jednoho obrázku světa a poskytovat je dalším - už nevědomým - oblastem mozku k zpracování
!!! zdá se, jakoby vědomí bylo u vstupu a výstupu zpracování dat, jen prostřední člen - samo zpracování - dělá nevědomí...vědomí vidí data, co přicházejí, i řečové či jiné reagování těla na ně...!!!
vědomí je tak jakési plátno, kam mozek promítá vstupy a výstupy, tedy i reagování vlastního těla, aby s nimi mohl dále pracovat a získávat z něj informace, které jsou vědomí samotnému nepřístupné...ve vědomí jsou holá data, ale další zpracování je jinde...
avšak ve vědomí jsou i jasné stimuly k akci, a to v případě emocí, tužeb
vnímání se může zesílit, když umlkne zvuk jazyka: to se stalo U. G. Krišnamurtímu...prostor vědomí se uvolnil pro další smyslová data
zdá se, že vědomí má na zpracování dat mnohem menší úlohu a lze být vědomě mnohem méně soustředěný, a produkuje přitom pořád stejně kvalitní věty...zdá se, že toto dělají mnozí osvícení: ani se moc vědomě nesoustředí na slova, přitom odpovídají hladce a dobře...
samozřejmě, chceme-li vymyslet nové myšlenky, je třeba se tzv. snažit...co to však vědomě znamená? nic, jen větší napětí, zadrhávání, pauzy, pomalá mluva, prázdný pohled do dáli a čekání, co do vědomí přijde...pak snad po takovéto delší činnosti cítíme, že mozek je unavený...naše vědomí ho však moc neunavilo, nehrálo v tom celém klíčovou úlohu...a i kdyby hrálo, rozhodně je to jen špička ledovce obrovské výpočetní aktivity nevědomých oblastí mozku
zdá se, že ve vědomí je toho mnohem méně a dělá toho mnohem méně, než si obvykle myslíme...jsou v něm jen nějaké občasné mentální obrazy a slyšení zvuků vět...ani bych se nedivil, kdyby měl pravdu epifenomenalismus a vědomí bylo jen nahodilým stínem vrženým skutečně kauzálně účinnou nevědomou činností mozku...do vědomí jakoby se dostala občasná klíčová spojení a klíčová témata a obrazy, ale možná zcela nahodile a bezdůvodně...a nebo snad jen pro zdůraznění, aby byla informace sdílena pro další části mozku...
a nebo vědomí slouží primárně jazykové komunikaci, jako jakési "zázemí" (background) jazykové komunikace...možná vzniklo jednoduše slyšením, nasloucháním, slyšením mluvených zvuků, které se později zvnitřnily/internalizovaly jako příprava pro produkci dalších mluvených zvuků...
vědomí jednoduše jenom slyší, poslouchá, naslouchá mluvenou či tichou řeč, jazyk...a to v něm vyvolává pocity a obrazy...nejsou v něm jinak žádné informace a data...samozřejmě až na smyslová data: hmatové, chuťové, čichové vjemy...
zdá se však, že vědomí přece jenom spojuje různá smyslové data (také z různých smyslových receptorů) do jednoho obrázku světa...
mohlo by tomu být tak, že vědomí spojuje smyslová data do jednoho obrázku světa a umožňuje jejich následnou verbalizaci....ve vědomí pak zní zvuk této verbalizace, ale už zde nejsou informace jí nesené...zvuk slov je zde kvůli řeči a někdy jen jako její zvnitřněný pozůstatek
a nebo se skrze zvuk dorozumívá jedna část mozku s jinou...nemáme vnitřní či vnější řeč proto, aby vědomí rozumělo, ale aby se předala/sdílela data z jedné části mozku do druhé!!
když je řeč mluvená, tak ji jako všechny ostatní zvuky vědomí slyší...proč slyší i "vnitřní řeč"?...zatím se mi zdá, že kvůli ujasnění, zpřesnění, konkretizaci, sumarizaci, sloučení dat
řeč je totiž také koncovým výstupem zpracování dat: co není řečeno v jazyce, není řečeno vůbec...data se tříbí tím, že něco popisujeme druhému, ale úplně stejně tak, že je v "duchu" popisujeme sobě samému...
to hlavní, k čemu jsem došel, hned v úvodu:
vědomí slouží k spojení smyslových dat z různých smyslů
máme také data zvuková, mezi něž patří slyšená a mluvená řeč
nevědomý mozek se naučil dekódovat informace ze slyšeného jazyka, používá potom také stejné médium strukturovaných zvuků v tzv. "vnitřní řeči"...nerozumíme informacím slyšením ani těm, které si sami pro sebe říkáme v "duchu", ale u obou máme obrazy a pocity, tedy smyslová data (i pocity jsou jistá smyslová data), která se ve vědomí spojují
ve vědomí není nic jiného než smyslová data, neprobíhá tam ani jejich zpracování, jsou tam jen průběžné výsledky tohoto zpracování a cítíme námahu, když k němu v nevědomí mozku dochází
tichý hlas v hlavě má mnohdy funkci výchovnou, regulující - napodobuje emoční naléhavost kategorických rozkazů rodičů a šéfů, říká, co máme dělat
zdá se ale, že hlavní úloha vědomí je tato: spojovat smyslová data do jednoho obrázku světa a poskytovat je dalším - už nevědomým - oblastem mozku k zpracování
!!! zdá se, jakoby vědomí bylo u vstupu a výstupu zpracování dat, jen prostřední člen - samo zpracování - dělá nevědomí...vědomí vidí data, co přicházejí, i řečové či jiné reagování těla na ně...!!!
vědomí je tak jakési plátno, kam mozek promítá vstupy a výstupy, tedy i reagování vlastního těla, aby s nimi mohl dále pracovat a získávat z něj informace, které jsou vědomí samotnému nepřístupné...ve vědomí jsou holá data, ale další zpracování je jinde...
avšak ve vědomí jsou i jasné stimuly k akci, a to v případě emocí, tužeb
vnímání se může zesílit, když umlkne zvuk jazyka: to se stalo U. G. Krišnamurtímu...prostor vědomí se uvolnil pro další smyslová data
zdá se, že vědomí má na zpracování dat mnohem menší úlohu a lze být vědomě mnohem méně soustředěný, a produkuje přitom pořád stejně kvalitní věty...zdá se, že toto dělají mnozí osvícení: ani se moc vědomě nesoustředí na slova, přitom odpovídají hladce a dobře...
samozřejmě, chceme-li vymyslet nové myšlenky, je třeba se tzv. snažit...co to však vědomě znamená? nic, jen větší napětí, zadrhávání, pauzy, pomalá mluva, prázdný pohled do dáli a čekání, co do vědomí přijde...pak snad po takovéto delší činnosti cítíme, že mozek je unavený...naše vědomí ho však moc neunavilo, nehrálo v tom celém klíčovou úlohu...a i kdyby hrálo, rozhodně je to jen špička ledovce obrovské výpočetní aktivity nevědomých oblastí mozku
zdá se, že ve vědomí je toho mnohem méně a dělá toho mnohem méně, než si obvykle myslíme...jsou v něm jen nějaké občasné mentální obrazy a slyšení zvuků vět...ani bych se nedivil, kdyby měl pravdu epifenomenalismus a vědomí bylo jen nahodilým stínem vrženým skutečně kauzálně účinnou nevědomou činností mozku...do vědomí jakoby se dostala občasná klíčová spojení a klíčová témata a obrazy, ale možná zcela nahodile a bezdůvodně...a nebo snad jen pro zdůraznění, aby byla informace sdílena pro další části mozku...
a nebo vědomí slouží primárně jazykové komunikaci, jako jakési "zázemí" (background) jazykové komunikace...možná vzniklo jednoduše slyšením, nasloucháním, slyšením mluvených zvuků, které se později zvnitřnily/internalizovaly jako příprava pro produkci dalších mluvených zvuků...
vědomí jednoduše jenom slyší, poslouchá, naslouchá mluvenou či tichou řeč, jazyk...a to v něm vyvolává pocity a obrazy...nejsou v něm jinak žádné informace a data...samozřejmě až na smyslová data: hmatové, chuťové, čichové vjemy...
zdá se však, že vědomí přece jenom spojuje různá smyslové data (také z různých smyslových receptorů) do jednoho obrázku světa...
mohlo by tomu být tak, že vědomí spojuje smyslová data do jednoho obrázku světa a umožňuje jejich následnou verbalizaci....ve vědomí pak zní zvuk této verbalizace, ale už zde nejsou informace jí nesené...zvuk slov je zde kvůli řeči a někdy jen jako její zvnitřněný pozůstatek
a nebo se skrze zvuk dorozumívá jedna část mozku s jinou...nemáme vnitřní či vnější řeč proto, aby vědomí rozumělo, ale aby se předala/sdílela data z jedné části mozku do druhé!!
když je řeč mluvená, tak ji jako všechny ostatní zvuky vědomí slyší...proč slyší i "vnitřní řeč"?...zatím se mi zdá, že kvůli ujasnění, zpřesnění, konkretizaci, sumarizaci, sloučení dat
řeč je totiž také koncovým výstupem zpracování dat: co není řečeno v jazyce, není řečeno vůbec...data se tříbí tím, že něco popisujeme druhému, ale úplně stejně tak, že je v "duchu" popisujeme sobě samému...
EMOCE A MEDITACE
EMOCE A MEDITACE
co jsou negativní emoce? typ napětí, které nechceme
pozitivní emoce jsou typ napětí a uvolnění, které chceme
emoce jsou vždy koktejlem, svazkem z více komponent, stačí někdy jedna komponenta navíc, která daný svazek změní z pozitivního na negativní...takže se slastné šimrání v břiše na horské dráze díky tlaku na prsou může změnit v negativní strach...co je ta komponenta, která dodá svazku negativitu? je to vždy určitý druh napětí, který nechceme
často tak svazek různých druhů napětí může snadno přeblikávat, překmitávat z negativního prožitkového pólu do pozitivního...stačí jedna komponenta napětí navíc, někdy stačí, když se zvýší kvantum jistého napětí, doposud pociťovaného jako slastné, nebo když přijde jen velmi malé kvantum napětí námi nenáviděného druhu
napětí typu A může být považováno za slastné, stejně tak napětí typu B, ale když se spojí, můžeme to vnímat jako cosi negativního
napětí typu A do kvanta 9 může být vnímáno jako velmi příjemné, v kvantu 10 jako "na hraně", a ve vyšším kvantu jako nepříjemné...
negativita či pozitivita v emocích by byla potom konkrétním typem napětí (uvolnění) či jeho stupněm či kombinací s jinými typy napětí...
Roman tvrdí, že pořád je v prožitku současně vedle sebe mnoho emocí pozitivních i negativních, tedy mnoho typů napětí pozitivních i negativních...nemůže to být myslím v jednom okamžiku, ale může to velmi dobře přeblikávat velmi rychle za sebou...náš úsudek, zda je nám fajn nebo ne, je potom jenom kvantifikací: čeho bylo víc, nebo který pocit je pro nás důležitější: když miluji napětí typu C, mohu podstoupit i hodinu utrpení, abych ho na pět minut dohromady rozložených třeba vždy po pěti vteřinách měl, a hodnotit danou hodinu pozitivně a tvrdit, že jsem se měl skvěle...obávám se, že tento případ je realitou VĚTŠINY našeho života, ba možná dokonce jen většiny tzv. pozitivních hodin pohody, že po zbytek dne to může být ještě horší!! :-)
je možné, že sice všichni říkáme, jak moc je nám fajn, ale ve skutečnosti jsme duševní trosky, zoufalci a duševní mrzáci a vlastně pořád infantilně trpíme, jen sobě a druhým lžeme, že ne...protože naše identita a osobnost je jen evolučně vytvořené "pí-árko" (PR, public relations) pro ostatní: a druhé přesvědčíme, když lži o vlastní síle a pohodě sami věříme...
samo naše volní nechtění negativitu zesiluje, také věty TO JE HRŮZA, TO JE VÁŽNÉ, TO JE VÁŽNÝ PROBLÉM, TO JE KONEC způsobují vzrůst napětí třeba ve středu hrudi
u emocí jde o a) druh napětí, b) kvantum napětí
negativní emoce nechceme...proč? buď proto, že jsou skutečně prožitkově strastné, a nebo jen proto, že je naše motivační systémy prostě z biologických či naučených příčin nechtějí, byť jsou prožitkově neutrální...nevím...ale spíš se kloním k prvnímu...
negativní emoce je často napětí zaťatosti, sevřenosti, strnulosti, křeče, staženosti, sevřenosti, rigidity, smrtelné vážnosti, jsou "duchem tíže"
strastiplný je pocit tíže ve středu hrudi na prsou, jakoby mi na nich seděl zlomyslný malý, ale těžký trpaslík! :-) přesněji však sedí pod kůží, kde se malá ploška velikosti dětské pěstičky strastiplně svírá a je jako v ohni, někdy pod tupou tíživou bolestí...myslím, že v daném místě jsou průdušky...ale jakoby daná tupá tíže šla směrem dovnitř...ale svírá se tam celá ploška do sebe, jako malá pěstička, která se zlostně a křečovitě svírá...a je to tam jakoby zapálené, zanícené, celé jako v jednom ohni...
emoce jsou podobné hmatovým vjemům, hmat jsou vjemy na kůži, co je pod kůží, jsou obvykle emoce nebo bolest, tedy se hmatové a emoční vjemy stýkají na kůži těla, což je jejich prostorové rozhraní...někdy i příjemné emoce cítíme na kůži třeba zezadu lebky na týlu (zátylek), kde jakoby nás někdo jemně hladil, což je slastné...
touha nám lže: předstírá, že vytoužená možnost je lákavější, slast v ní delší a lepší, než tomu je
je dobré si uvědomit, že alternativy, jiné možnosti, co dělat, jsou stejně málo lákavé či jen o málo lákavější či příjemnější než to, co děláme...touha nám velmi lže!!!
touha či odpor, obecně chtění, je jistý vzruch, je v ní toužení, nutkání, pnutí, napětí, vybuzenost k akci, byť i akci jen pomyslné (to když sním a toužím, že bych chtěl být arabským šejkem a mít harém)
touha a odpor jsou v něčem rozdílné, jedno něco chce, druhé něco nechce (obvykle chceme či nechceme to, co má přijít v budoucnu, třeba i v blízké budoucnosti!), ale v základu jsou touha a odpor stejné...jde o jakési puzení, nutkání, sevření, tlačení k akci...
je dobré mít program, který považuje bolest a negativní emoce za nedůležité, lhostejné, tím se jich snáze zbavíme, protože pak nemáme tak silné jejich nechtění, takže minimálně nás tolik nepálí...
podstatou každého životního programu je považovat vše kromě tohoto programu za lhostejné, tím může blokovat naše jinak příliš silné a proměnlivé touhy a stabilizovat nás, dávat nám větší řád a kontinuitu do našeho života...jinak bychom byli pouhými loutkami momentálních silných tužeb a rozmarů...
v meditaci je důležité centrum rovnováhy v uchu (labyrint vnitřního ucha)...při meditaci vnímáme, jako bychom se nadnášeli, padali, mění se polohocit těla...
emoce jsou hodně vázané na hodnocení DOBRÝ, ZLÝ, ŠPATNÝ, HODNÝ, MILÝ, HRUBÝ, KRÁSNÝ, OŠKLIVÝ, VZNEŠENÝ, NÍZKÝ, ODPORNÝ, STRAŠNÝ, HROZNÝ, HRŮZYPLNÝ...tato slova vzbuzují zájem, emoce, vypadají jako důležitá, definují náš vztah, postoj k daným věcem
co jsou negativní emoce? typ napětí, které nechceme
pozitivní emoce jsou typ napětí a uvolnění, které chceme
emoce jsou vždy koktejlem, svazkem z více komponent, stačí někdy jedna komponenta navíc, která daný svazek změní z pozitivního na negativní...takže se slastné šimrání v břiše na horské dráze díky tlaku na prsou může změnit v negativní strach...co je ta komponenta, která dodá svazku negativitu? je to vždy určitý druh napětí, který nechceme
často tak svazek různých druhů napětí může snadno přeblikávat, překmitávat z negativního prožitkového pólu do pozitivního...stačí jedna komponenta napětí navíc, někdy stačí, když se zvýší kvantum jistého napětí, doposud pociťovaného jako slastné, nebo když přijde jen velmi malé kvantum napětí námi nenáviděného druhu
napětí typu A může být považováno za slastné, stejně tak napětí typu B, ale když se spojí, můžeme to vnímat jako cosi negativního
napětí typu A do kvanta 9 může být vnímáno jako velmi příjemné, v kvantu 10 jako "na hraně", a ve vyšším kvantu jako nepříjemné...
negativita či pozitivita v emocích by byla potom konkrétním typem napětí (uvolnění) či jeho stupněm či kombinací s jinými typy napětí...
Roman tvrdí, že pořád je v prožitku současně vedle sebe mnoho emocí pozitivních i negativních, tedy mnoho typů napětí pozitivních i negativních...nemůže to být myslím v jednom okamžiku, ale může to velmi dobře přeblikávat velmi rychle za sebou...náš úsudek, zda je nám fajn nebo ne, je potom jenom kvantifikací: čeho bylo víc, nebo který pocit je pro nás důležitější: když miluji napětí typu C, mohu podstoupit i hodinu utrpení, abych ho na pět minut dohromady rozložených třeba vždy po pěti vteřinách měl, a hodnotit danou hodinu pozitivně a tvrdit, že jsem se měl skvěle...obávám se, že tento případ je realitou VĚTŠINY našeho života, ba možná dokonce jen většiny tzv. pozitivních hodin pohody, že po zbytek dne to může být ještě horší!! :-)
je možné, že sice všichni říkáme, jak moc je nám fajn, ale ve skutečnosti jsme duševní trosky, zoufalci a duševní mrzáci a vlastně pořád infantilně trpíme, jen sobě a druhým lžeme, že ne...protože naše identita a osobnost je jen evolučně vytvořené "pí-árko" (PR, public relations) pro ostatní: a druhé přesvědčíme, když lži o vlastní síle a pohodě sami věříme...
samo naše volní nechtění negativitu zesiluje, také věty TO JE HRŮZA, TO JE VÁŽNÉ, TO JE VÁŽNÝ PROBLÉM, TO JE KONEC způsobují vzrůst napětí třeba ve středu hrudi
u emocí jde o a) druh napětí, b) kvantum napětí
negativní emoce nechceme...proč? buď proto, že jsou skutečně prožitkově strastné, a nebo jen proto, že je naše motivační systémy prostě z biologických či naučených příčin nechtějí, byť jsou prožitkově neutrální...nevím...ale spíš se kloním k prvnímu...
negativní emoce je často napětí zaťatosti, sevřenosti, strnulosti, křeče, staženosti, sevřenosti, rigidity, smrtelné vážnosti, jsou "duchem tíže"
strastiplný je pocit tíže ve středu hrudi na prsou, jakoby mi na nich seděl zlomyslný malý, ale těžký trpaslík! :-) přesněji však sedí pod kůží, kde se malá ploška velikosti dětské pěstičky strastiplně svírá a je jako v ohni, někdy pod tupou tíživou bolestí...myslím, že v daném místě jsou průdušky...ale jakoby daná tupá tíže šla směrem dovnitř...ale svírá se tam celá ploška do sebe, jako malá pěstička, která se zlostně a křečovitě svírá...a je to tam jakoby zapálené, zanícené, celé jako v jednom ohni...
emoce jsou podobné hmatovým vjemům, hmat jsou vjemy na kůži, co je pod kůží, jsou obvykle emoce nebo bolest, tedy se hmatové a emoční vjemy stýkají na kůži těla, což je jejich prostorové rozhraní...někdy i příjemné emoce cítíme na kůži třeba zezadu lebky na týlu (zátylek), kde jakoby nás někdo jemně hladil, což je slastné...
touha nám lže: předstírá, že vytoužená možnost je lákavější, slast v ní delší a lepší, než tomu je
je dobré si uvědomit, že alternativy, jiné možnosti, co dělat, jsou stejně málo lákavé či jen o málo lákavější či příjemnější než to, co děláme...touha nám velmi lže!!!
touha či odpor, obecně chtění, je jistý vzruch, je v ní toužení, nutkání, pnutí, napětí, vybuzenost k akci, byť i akci jen pomyslné (to když sním a toužím, že bych chtěl být arabským šejkem a mít harém)
touha a odpor jsou v něčem rozdílné, jedno něco chce, druhé něco nechce (obvykle chceme či nechceme to, co má přijít v budoucnu, třeba i v blízké budoucnosti!), ale v základu jsou touha a odpor stejné...jde o jakési puzení, nutkání, sevření, tlačení k akci...
je dobré mít program, který považuje bolest a negativní emoce za nedůležité, lhostejné, tím se jich snáze zbavíme, protože pak nemáme tak silné jejich nechtění, takže minimálně nás tolik nepálí...
podstatou každého životního programu je považovat vše kromě tohoto programu za lhostejné, tím může blokovat naše jinak příliš silné a proměnlivé touhy a stabilizovat nás, dávat nám větší řád a kontinuitu do našeho života...jinak bychom byli pouhými loutkami momentálních silných tužeb a rozmarů...
v meditaci je důležité centrum rovnováhy v uchu (labyrint vnitřního ucha)...při meditaci vnímáme, jako bychom se nadnášeli, padali, mění se polohocit těla...
emoce jsou hodně vázané na hodnocení DOBRÝ, ZLÝ, ŠPATNÝ, HODNÝ, MILÝ, HRUBÝ, KRÁSNÝ, OŠKLIVÝ, VZNEŠENÝ, NÍZKÝ, ODPORNÝ, STRAŠNÝ, HROZNÝ, HRŮZYPLNÝ...tato slova vzbuzují zájem, emoce, vypadají jako důležitá, definují náš vztah, postoj k daným věcem
K ONTOLOGII
K ONTOLOGII A OBECNINÁM
co je to subjekt? nedokonalé pojmenování pro proces zpracování dat...naopak při čistém vnímání, tedy pouhém pasivním registrování smyslových dat se tzv. "pozorovatel vytrácí", jak říkají Roman a Ivan, což znamená tolik, že smyslová data nejsou zpracovávána, jen jsou pasivně vnímána, registrována, takže jakoby existuje jenom prožitkový svět věcí bez subjektu, bez vnímatele, bez pozorovatele
je zajímavé, že svět, matematika, geometrie i jazyk se chovají stejně: z jednotek skládají větší celky, také tyto jednotky jsou dělitelné...změnu lze opět chápat jen jako ubírání či přidávání jednotek, kvant, tedy jistého počtu/množství jiných jednotek
je dělitelné také JÁ? má různé vlastnosti, mění se, má protikladné tendence, ale je to podle nás jistý organický celek
co je to věc? je to NĚCO, je to vyděleno, vyčleněno ze zkušenosti...ve zkušenosti jisté hranice jsou...jsou zde linky, tvary, někdy ostré přechody...my z nich potom ještě navíc uděláme tělesa, věci...snad adekvátně, protože zkušenost není homogenní směs, ale proměnlivá heterogenní směs, v níž jsou někdy ostré přechody ve vizuálním poli, nebo odlišnosti v různých smyslových modalitách (odlišnost viděného od slyšeného,...)...zdá se, jakoby vizuální "srostitost", spojitost světa byla někdy jako omalovánky, z nichž bychom dodatečně odstranili linky a čáry, které jsme vybarvili: zůstanou barevná políčka s mnohdy ostrými tvary a linkami a přechody...
vnímáme přímo v smyslových datech obecniny? některé ano, třeba kruhovost vnímáme v každém kruhu, také křivost nebo pravoúhlost nebo přímky...ale např. psovitost je odvozená z mnoha smyslových dat, nevidíme ji přímo...většinu obecnin nevnímáme přímo...spíše pak chápeme obecniny jako množiny věcí, které pod obecninu spadají, z dané obecniny vnímáme vždy jen několik konkrétních věcí spadajících do této množiny, takže ze stolovitosti jen několik konkrétních příkladů stolů různých tvarů a velikostí...obecninu jako abstrakci vnímáme jen u jednoduchých geometrických tvarů a linek jako je přímka, úsečka, kruhovitost,...tehdy je obecnina skutečně konkrétní částí vnímaných jednotlivin...
co je to subjekt? nedokonalé pojmenování pro proces zpracování dat...naopak při čistém vnímání, tedy pouhém pasivním registrování smyslových dat se tzv. "pozorovatel vytrácí", jak říkají Roman a Ivan, což znamená tolik, že smyslová data nejsou zpracovávána, jen jsou pasivně vnímána, registrována, takže jakoby existuje jenom prožitkový svět věcí bez subjektu, bez vnímatele, bez pozorovatele
je zajímavé, že svět, matematika, geometrie i jazyk se chovají stejně: z jednotek skládají větší celky, také tyto jednotky jsou dělitelné...změnu lze opět chápat jen jako ubírání či přidávání jednotek, kvant, tedy jistého počtu/množství jiných jednotek
je dělitelné také JÁ? má různé vlastnosti, mění se, má protikladné tendence, ale je to podle nás jistý organický celek
co je to věc? je to NĚCO, je to vyděleno, vyčleněno ze zkušenosti...ve zkušenosti jisté hranice jsou...jsou zde linky, tvary, někdy ostré přechody...my z nich potom ještě navíc uděláme tělesa, věci...snad adekvátně, protože zkušenost není homogenní směs, ale proměnlivá heterogenní směs, v níž jsou někdy ostré přechody ve vizuálním poli, nebo odlišnosti v různých smyslových modalitách (odlišnost viděného od slyšeného,...)...zdá se, jakoby vizuální "srostitost", spojitost světa byla někdy jako omalovánky, z nichž bychom dodatečně odstranili linky a čáry, které jsme vybarvili: zůstanou barevná políčka s mnohdy ostrými tvary a linkami a přechody...
vnímáme přímo v smyslových datech obecniny? některé ano, třeba kruhovost vnímáme v každém kruhu, také křivost nebo pravoúhlost nebo přímky...ale např. psovitost je odvozená z mnoha smyslových dat, nevidíme ji přímo...většinu obecnin nevnímáme přímo...spíše pak chápeme obecniny jako množiny věcí, které pod obecninu spadají, z dané obecniny vnímáme vždy jen několik konkrétních věcí spadajících do této množiny, takže ze stolovitosti jen několik konkrétních příkladů stolů různých tvarů a velikostí...obecninu jako abstrakci vnímáme jen u jednoduchých geometrických tvarů a linek jako je přímka, úsečka, kruhovitost,...tehdy je obecnina skutečně konkrétní částí vnímaných jednotlivin...
VĚDOMÉ MYŠLENKY NEEXISTUJÍ (PŘESNĚJI)
VĚDOMÉ MYŠLENKY NEEXISTUJÍ (PŘESNĚJI)
existuje pocit známosti, když vidím známé slovo, pocit nerozumění, když slovo neznámé, pocit souhlasu či nesouhlasu, přitakání či odmítnutí v případě, když se mi nějaká věta jeví být pravdivá či nepravdivá, když jsem o ní (ne)přesvědčen?
ve skutečnosti to nejsou skutečné pocity, spíše to vyjadřuje naše chování...zadrhnu a zarazím se u neznámého slova a začnu tzv. hledat jeho význam, což znamená jen tolik, že se zarazím, na půdě vědomí totiž není nic, žádné vědomé hledání v něm neprobíhá, jen cítím jisté napětí, stažení třeba svalů hlavy, a čekám, jestli mi do vědomí přijde nebo nepřijde další shluk slov...
přitakání větě, o jejíž pravdivosti jsem přesvědčen, je vlastně vnější nebo vnitřní přikývnutí, zatímco u údajně nepravdivé věty je tam mé nechtění, odpor
jak se liší pravdivá od nepravdivé věty? jsou zde odlišné pocity, pocit přitakání či nepřitakání, souhlasu či nesouhlasu...ve skutečnosti nejde o základní pocity, ale o pojmenování mnoha rozličných drobných pocitů, kdy u pravdivé věty ve mě obvykle ve vědomí přichází jedna množina pocitů a u nepravdivé věty jiná množina pocitů...tyto množiny pocitů hrubozrnně nazývám "pocit přitakání/souhlasu" nebo "pocit nepřitakání/nesouhlasu"
pocit přitakání může být různě silný, podle toho, jak moc jsem přesvědčen, jak moc tomu věřím, jak moc velkou důležitost tomu kladu...podobně pocit odporu, někdy až nenávisti k nějakému přesvědčení, víře, větě...
uvažujeme obvykle binárně "ano/ne", byť by bylo lepší pravděpodobnostní uvažování (to je však pro mozek obtížnější)...takže tam, kde tzv. souhlasíme, jednoduše pokračujeme v produkci dalších vět na to navazujících, tam, kde nesouhlasíme, se zastavíme a zkoušíme opačnou možnost...
odsuď důležitost negace, což je odpor jít jistou myšlenkovou drahou, zkusí se tedy převrácení, otočení, obrácení...negace je přeškrtnutí nějaké kombinace znaků a snaha udělat to naopak, jako když se podíváš na strom vzhůru nohama...
je negace v realitě? jistě! je to princip rozlišování, rozdělování, vědomí, že vše není homogenní stejnorodou identitou téhož...víme, že věci se mění, už k tomu je třeba negace: bylo-není, je-nebylo,...
vezmi větu PETR JE CHYTRÝ a větu PETR NENÍ CHYTRÝ...jde o spojení či odloučení znaků, v prvním případu dáš znaky dohromady, v druhém víš, že k sobě nepatří...
vezmi větu JE PRAVDA, ŽE MÁM DOMA PIVO a větu NENÍ PRAVDA, ŽE MÁM DOMA PIVO...představíš si určitý obrázek (pivo v lednici) a v jednom případě tzv. "počítáš" s tím jako se skutečností, máš tam emoce víry, přesvědčení, v druhém případě s tím tzv. "nepočítáš", nepracuje s tím dále, nerozvíjíš to, protože víš, že to tak není...případně se snažíš to zvrátit...
jak chápu zákon "A = A"? nijak, jen vidím a souhlasím mechanicky, protože mě to tak učili...když by se mě někdo ptal, ustrnu a začnu produkovat věty jako: rovnítko značí, že na obou stranách je totéž, zde je na obou stranách stejný znak (znak "A")...
co je to tzv. vhled do podstaty principu? zkusím si tímto principem udělat několik operací, získám přesvědčení, že to takto je a to je celý tzv. "vhled": navíc, i vhled se může mýlit!
co zákon sporu, tedy to, že věc má vlastnost nebo vlastnost opačnou, ale nikdy ne obojí? jen s tím mechanicky souhlasím a vyzkouším si to na několika svých příkladech zkusmo, když vidím, že to sedí, mechanicky to odsouhlasím...ale žádný větší vhled do podstaty principu nemám!!!
mám pocit rozumění slovu či větě? je-li slovo známé, nereaguji na něj žádným pocitem rozumění, ale může ve mě vyvolat různé jiné pocity či obrázky...je-li slovo neznámé, zarazím se a v napětí čekám (dívám se do prázdna), zda se ve vědomí něco objeví
nejsou-li slova emočně nabitá, obvykle jen posloucháme či mluvíme a ve vědomí je jen jejich zvuk a nic víc, ani emoce, ani vnitřní obrazy!
slyšíme jen zvuky vět a slov, nevnímáme vědomě jejich významy...informace z vět zpracovává nevědomí a jsou uložené v něm...
také vnímáme emoční zabarvení vět, předávají se nám takto emoce...emočně zabarvené jsou věty, které slyšíme i ty, které pronášíme, i ty, které si říkáme jenom pro sebe...vnímáme tyto emoce...
říká se, že ženy z jazyka více vnímají ne to, co se říká, ale jak se to říká, že muži údajně více vnímají významy vět...myslím, že je to jinak....ženy skutečně snad více vnímají tón, melodii, rytmus, emoční zabarvení zvuků jazyka, tedy emoce, muži však nevnímají významy těchto zvuků, jen se více soustředí na strukturu zvuků, tedy na zvukový tvar slov a vět...
U. G. Krišnamurtí říkal, že nemáme vnímat význam vět, ale jen samotný zvuk...co na to říci, když tomu tak je pořád? Myslel asi to, že se obvykle příliš soustředíme na konkrétní zvukový tvar slov, moc nás to zajímá, je to pro nás moc důležité, moc nás to vzrušuje a vyrušuje....měli bychom podle něj vnímat zvuk slov a vět méně pozorně, s menším zájmem...víc lhostejně...je to navíc jen zvuk, jen zvukový tvar, informaci na vědomé úrovni ze zvuků nikdy nevnímáme, maximálně vnímáme obrázky, které někdy některé zvuky asociují...informace jako abstraktní entita je námi vždy nevnímaná...
jsem syntakticistou: významy jsou dány vztahy mezi znaky a vztahy znaků k smyslovým datům...žádné pojmy či propozice jakožto abstraktní intenzionální entity neexistují...ale jistě existují obecniny, avšak jen ve světě, nikoliv v mysli...nevědomá mysl je poznává, ve vědomí se objevují jen zvuky, tedy znaky pojmů, pouhá slova, zvukové tvary, proud strukturovaných zvuků...
a co ten, kdo po mrtvici nerozumí slovům, jak se liší od toho, kdo rozumí? jen tak, že jsou v něm jiné pocity, pocity zmatku, chaosu, strachu, údivu, možná také věta TOMU NEROZUMÍM či věty této větě podobné
co jen jinak, když slyším češtinu, kterou znám a čínštinu, kterou neznám? u čínštiny jsou pocity zmatku, cizosti...u češtiny jsem schopen na požádání skoro ke každému slovu podat jeho synonymum či ekvivalent a předložit definici, tedy soubor slov, případně si s téměř každým podstatným jménem (až na ta abstraktní) mohu asociovat nějaký vnitřní obrázek...obvykle to však nedělám, věty jen spontánně produkuji a nevím jak...
rozumění je značně behavioristické: rozumíme si, když jsme bahaviorálně (v chování, včetně řečového chování/jednání) koordinovaní a když máme vnitřní dispozici či tendenci produkovat na danou větu další věty v stejném jazyce, tedy ve stejné množině stejného typu zvuků...
a co je to překlad z jazyka do jazyka, když neexistují významy a nepřekládá se tedy význam? existuje však spojení zvuků s obrazy, smyslovými daty a pocity, toto je třeba při překladu zachovat...zejména spojení zvuků s pocity je obtížné zachovat, jak vědí překladatelé poezie...navíc zvuky nesou informaci, jen není přítomná ve vědomí, ale v nevědomí ano, jde o informaci o různých obecninách ve světě, jsou to reprezentace různých stavů světa...ve vědomí je z toho jen několik obrázků stavů světa, s danými zvuky asociovaných...
co se děje tehdy, když tzv. pozorně poslouchám? pečlivě vnímám zvuk, zvukový typ či tvar každého slova...
co obsedantní myšlenky? jde o zvuky vyvolávající negativní napětí, někdy vyvolávající i obrázky vzbuzující hrůzu či úzkost
vše, co říkáme, lze vyjádřit synonymy...obvykle však vědomě nevolíme slova, děje se to samo, dělá to nevědomá část našeho mozku
je opravdu snazší v meditaci opouštět myšlenky, když víme, že vědomě z nich vnímáme jen zvuky, že nám žádnou informaci - až na několik vnitřních obrázků s nimi asociovaných - nedávají
--
existuje pocit známosti, když vidím známé slovo, pocit nerozumění, když slovo neznámé, pocit souhlasu či nesouhlasu, přitakání či odmítnutí v případě, když se mi nějaká věta jeví být pravdivá či nepravdivá, když jsem o ní (ne)přesvědčen?
ve skutečnosti to nejsou skutečné pocity, spíše to vyjadřuje naše chování...zadrhnu a zarazím se u neznámého slova a začnu tzv. hledat jeho význam, což znamená jen tolik, že se zarazím, na půdě vědomí totiž není nic, žádné vědomé hledání v něm neprobíhá, jen cítím jisté napětí, stažení třeba svalů hlavy, a čekám, jestli mi do vědomí přijde nebo nepřijde další shluk slov...
přitakání větě, o jejíž pravdivosti jsem přesvědčen, je vlastně vnější nebo vnitřní přikývnutí, zatímco u údajně nepravdivé věty je tam mé nechtění, odpor
jak se liší pravdivá od nepravdivé věty? jsou zde odlišné pocity, pocit přitakání či nepřitakání, souhlasu či nesouhlasu...ve skutečnosti nejde o základní pocity, ale o pojmenování mnoha rozličných drobných pocitů, kdy u pravdivé věty ve mě obvykle ve vědomí přichází jedna množina pocitů a u nepravdivé věty jiná množina pocitů...tyto množiny pocitů hrubozrnně nazývám "pocit přitakání/souhlasu" nebo "pocit nepřitakání/nesouhlasu"
pocit přitakání může být různě silný, podle toho, jak moc jsem přesvědčen, jak moc tomu věřím, jak moc velkou důležitost tomu kladu...podobně pocit odporu, někdy až nenávisti k nějakému přesvědčení, víře, větě...
uvažujeme obvykle binárně "ano/ne", byť by bylo lepší pravděpodobnostní uvažování (to je však pro mozek obtížnější)...takže tam, kde tzv. souhlasíme, jednoduše pokračujeme v produkci dalších vět na to navazujících, tam, kde nesouhlasíme, se zastavíme a zkoušíme opačnou možnost...
odsuď důležitost negace, což je odpor jít jistou myšlenkovou drahou, zkusí se tedy převrácení, otočení, obrácení...negace je přeškrtnutí nějaké kombinace znaků a snaha udělat to naopak, jako když se podíváš na strom vzhůru nohama...
je negace v realitě? jistě! je to princip rozlišování, rozdělování, vědomí, že vše není homogenní stejnorodou identitou téhož...víme, že věci se mění, už k tomu je třeba negace: bylo-není, je-nebylo,...
vezmi větu PETR JE CHYTRÝ a větu PETR NENÍ CHYTRÝ...jde o spojení či odloučení znaků, v prvním případu dáš znaky dohromady, v druhém víš, že k sobě nepatří...
vezmi větu JE PRAVDA, ŽE MÁM DOMA PIVO a větu NENÍ PRAVDA, ŽE MÁM DOMA PIVO...představíš si určitý obrázek (pivo v lednici) a v jednom případě tzv. "počítáš" s tím jako se skutečností, máš tam emoce víry, přesvědčení, v druhém případě s tím tzv. "nepočítáš", nepracuje s tím dále, nerozvíjíš to, protože víš, že to tak není...případně se snažíš to zvrátit...
jak chápu zákon "A = A"? nijak, jen vidím a souhlasím mechanicky, protože mě to tak učili...když by se mě někdo ptal, ustrnu a začnu produkovat věty jako: rovnítko značí, že na obou stranách je totéž, zde je na obou stranách stejný znak (znak "A")...
co je to tzv. vhled do podstaty principu? zkusím si tímto principem udělat několik operací, získám přesvědčení, že to takto je a to je celý tzv. "vhled": navíc, i vhled se může mýlit!
co zákon sporu, tedy to, že věc má vlastnost nebo vlastnost opačnou, ale nikdy ne obojí? jen s tím mechanicky souhlasím a vyzkouším si to na několika svých příkladech zkusmo, když vidím, že to sedí, mechanicky to odsouhlasím...ale žádný větší vhled do podstaty principu nemám!!!
mám pocit rozumění slovu či větě? je-li slovo známé, nereaguji na něj žádným pocitem rozumění, ale může ve mě vyvolat různé jiné pocity či obrázky...je-li slovo neznámé, zarazím se a v napětí čekám (dívám se do prázdna), zda se ve vědomí něco objeví
nejsou-li slova emočně nabitá, obvykle jen posloucháme či mluvíme a ve vědomí je jen jejich zvuk a nic víc, ani emoce, ani vnitřní obrazy!
slyšíme jen zvuky vět a slov, nevnímáme vědomě jejich významy...informace z vět zpracovává nevědomí a jsou uložené v něm...
také vnímáme emoční zabarvení vět, předávají se nám takto emoce...emočně zabarvené jsou věty, které slyšíme i ty, které pronášíme, i ty, které si říkáme jenom pro sebe...vnímáme tyto emoce...
říká se, že ženy z jazyka více vnímají ne to, co se říká, ale jak se to říká, že muži údajně více vnímají významy vět...myslím, že je to jinak....ženy skutečně snad více vnímají tón, melodii, rytmus, emoční zabarvení zvuků jazyka, tedy emoce, muži však nevnímají významy těchto zvuků, jen se více soustředí na strukturu zvuků, tedy na zvukový tvar slov a vět...
U. G. Krišnamurtí říkal, že nemáme vnímat význam vět, ale jen samotný zvuk...co na to říci, když tomu tak je pořád? Myslel asi to, že se obvykle příliš soustředíme na konkrétní zvukový tvar slov, moc nás to zajímá, je to pro nás moc důležité, moc nás to vzrušuje a vyrušuje....měli bychom podle něj vnímat zvuk slov a vět méně pozorně, s menším zájmem...víc lhostejně...je to navíc jen zvuk, jen zvukový tvar, informaci na vědomé úrovni ze zvuků nikdy nevnímáme, maximálně vnímáme obrázky, které někdy některé zvuky asociují...informace jako abstraktní entita je námi vždy nevnímaná...
jsem syntakticistou: významy jsou dány vztahy mezi znaky a vztahy znaků k smyslovým datům...žádné pojmy či propozice jakožto abstraktní intenzionální entity neexistují...ale jistě existují obecniny, avšak jen ve světě, nikoliv v mysli...nevědomá mysl je poznává, ve vědomí se objevují jen zvuky, tedy znaky pojmů, pouhá slova, zvukové tvary, proud strukturovaných zvuků...
a co ten, kdo po mrtvici nerozumí slovům, jak se liší od toho, kdo rozumí? jen tak, že jsou v něm jiné pocity, pocity zmatku, chaosu, strachu, údivu, možná také věta TOMU NEROZUMÍM či věty této větě podobné
co jen jinak, když slyším češtinu, kterou znám a čínštinu, kterou neznám? u čínštiny jsou pocity zmatku, cizosti...u češtiny jsem schopen na požádání skoro ke každému slovu podat jeho synonymum či ekvivalent a předložit definici, tedy soubor slov, případně si s téměř každým podstatným jménem (až na ta abstraktní) mohu asociovat nějaký vnitřní obrázek...obvykle to však nedělám, věty jen spontánně produkuji a nevím jak...
rozumění je značně behavioristické: rozumíme si, když jsme bahaviorálně (v chování, včetně řečového chování/jednání) koordinovaní a když máme vnitřní dispozici či tendenci produkovat na danou větu další věty v stejném jazyce, tedy ve stejné množině stejného typu zvuků...
a co je to překlad z jazyka do jazyka, když neexistují významy a nepřekládá se tedy význam? existuje však spojení zvuků s obrazy, smyslovými daty a pocity, toto je třeba při překladu zachovat...zejména spojení zvuků s pocity je obtížné zachovat, jak vědí překladatelé poezie...navíc zvuky nesou informaci, jen není přítomná ve vědomí, ale v nevědomí ano, jde o informaci o různých obecninách ve světě, jsou to reprezentace různých stavů světa...ve vědomí je z toho jen několik obrázků stavů světa, s danými zvuky asociovaných...
co se děje tehdy, když tzv. pozorně poslouchám? pečlivě vnímám zvuk, zvukový typ či tvar každého slova...
co obsedantní myšlenky? jde o zvuky vyvolávající negativní napětí, někdy vyvolávající i obrázky vzbuzující hrůzu či úzkost
vše, co říkáme, lze vyjádřit synonymy...obvykle však vědomě nevolíme slova, děje se to samo, dělá to nevědomá část našeho mozku
je opravdu snazší v meditaci opouštět myšlenky, když víme, že vědomě z nich vnímáme jen zvuky, že nám žádnou informaci - až na několik vnitřních obrázků s nimi asociovaných - nedávají
--
BELETRIE A POEZIE
BELETRIE A POEZIE
významy slov a vět ve vědomí neexistují...
proč potom čteme beletrii, když neznáme významy znaků v knize obsažených?
kvůli obrázkům, které v nás znaky z knihy vzbuzují...tyto obrázky často vyvolávají zajímavé tělesné emoce (jiné emoce než tělesné neexistují)
také kvůli pocitům napětí, očekávání, co bude dál...tedy jaké další obrázky a s nimi spojené emoce nastanou...
a co poezie?
poezie je hudbou svého druhu...její zvukomalebnost nám předává emoce...a je-li čtena nahlas, emočně naladěný patetický hlas přidá další emoce
rytmus veršů a rýmy dodají emoce navíc, je to zkrátka druh hudby...
ale my těm zvukům nerozumíme, na vědomé úrovni ne, to nám však nevadí, emoce to v nás vyvolává...
významy slov a vět ve vědomí neexistují...
proč potom čteme beletrii, když neznáme významy znaků v knize obsažených?
kvůli obrázkům, které v nás znaky z knihy vzbuzují...tyto obrázky často vyvolávají zajímavé tělesné emoce (jiné emoce než tělesné neexistují)
také kvůli pocitům napětí, očekávání, co bude dál...tedy jaké další obrázky a s nimi spojené emoce nastanou...
a co poezie?
poezie je hudbou svého druhu...její zvukomalebnost nám předává emoce...a je-li čtena nahlas, emočně naladěný patetický hlas přidá další emoce
rytmus veršů a rýmy dodají emoce navíc, je to zkrátka druh hudby...
ale my těm zvukům nerozumíme, na vědomé úrovni ne, to nám však nevadí, emoce to v nás vyvolává...
ROZŘEŠENÍ ČÍNSKÉHO POKOJE
ROZŘEŠENÍ ČÍNSKÉHO POKOJE
člověk nerozumí čínsky, jen mechanicky operuje s čínskými znaky dle příručky čínštiny podrobně rozepisující, jaké čínské znaky mechanicky za sebou skládat v odpovědi na jakékoliv čínské znaky, takže podle Searla čínsky daný člověk nerozumí...podle oponentů (komputacionistů, funkcionalistů, obecněji behavioristů) rozumí čínsky pokoj jako celek, tedy člověk i s příručkou jako celý systém
jak je tomu doopravdy?
když jen mechanicky operuji s čínskými znaky, rozdíl oproti normálnímu stavu, kdy čínsky rozumím, je v tom, že mám pocity neznalosti těchto znaků, plus vím, že jen zvedám čínské znaky podle příručky
a rozumí čínsky pokoj jako systém? rozumění neexistuje, oproti běžnému člověku se pokoj jako celý systém liší v tom, že čínské znaky neslyší a nemá u nich rozličné pocity a vnitřní obrazy...
jak je na tom běžný člověk?
jako loutka, která pronáší zvuky, nerozumí jejich významu, ale cítí u nich různé pocity a občas vidí různé vnitřní obrázky...také slyší dané zvuky, ale jen jako zvuky, tedy bez významu...
to dost usnadňuje buddhistickou snahu nelpět na myšlení: vědomé myšlenky neexistují, ve vědomí máme jen zvuky slov, nikoliv jejich významy...pak je celkem snadné opustit zvuky, když nemusíme opouštět tajuplné myšlenky, které jsme nikdy neměli...
samozřejmě, myslí za nás mozek jako celek, v nevědomí je informace obsažená ve větách a slovech, my ji však nemáme...ve vědomí totiž není zakoušena ani prožívána...
neděle 24. ledna 2016
CO JE TO ODPOR?
co je to odpor?
nechtění, nesouhlas s přítomným, odmítání přítomného...
projevuje se jako napětí nutící tě něco dělat
když nic dělat nejde, projevuje se jako trpká trýznivá tíže, tíha...vyloženě fyzická tíže ve středu hrudi, tupá bolest, strastiplné svírání, sevření...
jde často i formu hněvu, zlosti, agrese, zuřivosti, vzteku
jde často i formu hněvu, zlosti, agrese, zuřivosti, vzteku
co s tím?
nechat být, říci: TO NEVADÍ...
když totiž máme tuto tíži, říkáme si pro sebe: TO JE HROZNÉ, TO JE HRŮZA...
příliš této myšlence, že je to hrozné, věříme
naše emoční naladění také onen "tichý hlas v mysli/hlavě" zabarvuje, zde často naléhavě křičí, razantně a přesvědčivě volá, jak je to hrozné...jsou v něm silné emoce...
je dobré tuto myšlenku ODLOŽIT či si všimnout, že je to jen myšlenka, nikoliv fakt, nikoliv jediná opravdová skutečnost...
hrozné je to totiž jen do té doby, dokud je zde ona myšlenka, že je to hrozné!
CO V MEDITACI S MYŠLENKAMI?
CO V MEDITACI S MYŠLENKAMI?
je všechno myšlení špatné?
ne, jen to, o které se zajímáme, které produkuje naši touhu...
myšlenky samy nejsou špatné, špatné jsou jen tehdy, když produkují naši touhu, tedy chtění a odpor (touha neboli chtění se projevuje jako chtění, aby něco bylo nebo jako odpor, aby něco nebylo)...
cílem není v meditaci potlačovat myšlenky, protože to by vyjadřovalo náš zájem o ně, jen by to produkovalo naši další touhu, a to sice touhu nemít myšlenky
cílem je nezajímat se o myšlenky, nechat je být, nechat je, ať se objevují...když je budeme potlačovat, jen jim dáme sílu...myšlenky samy o sobě jsou docela nevinné, neutrální mechanismy...pouhý proud/posloupnost strukturovaných zvuků...
cílem není ani chtít být v meditaci šťastný, klidný, osvícený: to by byla jen další produkce naší touhy
cílem tedy není cokoliv očekávat: očekávání je jen forma naší touhy
cílem není se ani v meditaci o cokoliv snažit: snaha má za příčinu zase touhu
cílem je NECHAT BÝT, NECHAT JÍT...odložit všechno
a i tento program NECHAT BÝT praktikovat jen s malým nasazením, jinak bude jen další zaťatou touhou...samozřejmě, jisté nasazení zde být musí, jinak se meditace promění v pouhé neproduktivní "denní snění" neboli v "toulající se mysl divokého koně" nebo v "poskakující opičí mysl"...
TOUHA A MEDITACE
TOUHA A MEDITACE
negativní emoce mají dvě základní složky: prvek napětí a prvek tíže
když nás mají aktivizovat, abychom něco dělali, vzrůstá napětí
když se nám zdá, že už nic dělat nemůžeme, vzrůstá pocit strastiplné tíže
i pozitivní emoce mohou mít prvek napětí, ale slastného napětí, tíži nemají nikdy
emoce jsou našimi základními hybateli, ovlivňují naše preference
bez napětí není negativní emoce
ustání chtění je ustáním napětí...chtění a odpor se projevují jako konkrétní fyzické napětí v těle...
klid je cílem meditace...je to lepší vyjádření než "metoda pozorovatele", protože žádný pozorovatel neexistuje...také termín "odosobnění od emocí a myšlenek" není vhodný, protože neexistuje žádná osoba, od které by se dalo od-osobňovat...stejně je tomu s latinským "depersonalizace"...
možná vhodnější je termín "disociace", tedy odpojení...případně "náhled", "nadhled"...emocí už nejsme strženi, je zde jakýsi klidný přístup k ní
kromě slova KLID jsou vhodná slova bezvášnivost, NE-CHTĚNÍ, absolutní ztráta jakékoliv MOTIVACE, "nechat být, nechat jít, od-kládání všeho..."
hlavním nástrojem chtění je myšlení, jednotlité myšlenky jsou určitými konkrétními chtěními, přáními, snahami, sny...jak říká Roman, pořád něco chceme...když odsekneme myšlení, ztratí vůle/chtění svůj nástroj...jako když vezmeš kovbojovi pušku nebo drakovi křídla/oheň...myšlení však není jen nástrojem vůle, ale i jejím rozmnožovatelem, jako když pumpičkou dofukuješ zpola splasklé kolo...
Lacan a buddhismus a U. G. Krišnamurtí mají pravdu: skrze jazyk, řetěz znaků/signifikantů se naše chtění/touha reprodukuje, rozmnožuje, vzrůstá...jazyk pak slibuje, že ji uspokojí, ale nekonečný řetězec/provazec znaků odkazuje jen stále jeden na druhého, odkazuje na splnění snu do blízké budoucnosti, která nikdy nenastává...řešením je vystoupit mimo myšlení, mimo jazyk: tehdy ustane touha, protože nebude mít svůj nástroj, prostředek, způsob či médium, jak se rozmnožovat, zvětšovat, přetrvávat, přežívat...
cílem je jednoduše ne-chtění, tedy zastavit chtění, které se psychologicky projevuje dvěma způsoby: jako chtění, aby něco bylo nebo jako odpor, aby něco nebylo...
je vhodné v meditaci pozorovat své chtění a odpor, dokonce i odpor nemít odpor, touhu nemít touhu, touhu být šťastný, touhu zopakovat šťastné chvíle...
touha a odpor jsou propojené s toužebnými myšlenkami a projevují i zesilují i pokračují skrze ně
stav bez touhy je stav dokonalé blaženosti, klidu, uvolněnosti, bdělosti...
mnoha myšlenkám věříme, jsme o nich přesvědčení: když tvrdím, že VŠE JE NUDA, věřím této myšlence, jsem o ní přesvědčen, tato myšlenka mě nenudí (takže vše není nuda, jak tvrdím v této myšlence!), ale velmi mě zajímá, jsem jí zcela stržen/pohlcen...je dobré vnímat i tuto myšlenku jako nezajímavou, irelevantní, jako něco, co nevadí...
Roman mě fascinuje tím, jak moc je mu VŠECHNO ÚPLNĚ PUTNA...to je ono, nechtít nic, být bez motivace
je několik způsobů, jak nám může být všechno jedno:
a) verbální, intelektuální, kdy to jen říkáme - to není dobré
b) navztekaný, plný odporu, zahořklosti, zášti, zapšklosti, nenávisti - to není dobré
c) rezignovaný, apatický, depresivní, mrtvý - to není dobré
d) klidný, bez-vášnivý, lhostejný, nevzrušený - to je cíl
u posledního způsobu nenastane útlum a pasivita, jak bychom očekávali, ale naopak, svěžest, živost, radost!!!
je všechno myšlení špatné?
ne, jen to, o které se zajímáme, které produkuje naši touhu...
také je jistě lepší myšlení disciplinované, mající "focus", jasné ohnisko a strukturu, než myšlení, které námi háže ode zdi ke zdi od jedné momentální touhy k jinému momentálnímu našemu rozmaru...
negativní emoce mají dvě základní složky: prvek napětí a prvek tíže
když nás mají aktivizovat, abychom něco dělali, vzrůstá napětí
když se nám zdá, že už nic dělat nemůžeme, vzrůstá pocit strastiplné tíže
i pozitivní emoce mohou mít prvek napětí, ale slastného napětí, tíži nemají nikdy
emoce jsou našimi základními hybateli, ovlivňují naše preference
bez napětí není negativní emoce
ustání chtění je ustáním napětí...chtění a odpor se projevují jako konkrétní fyzické napětí v těle...
klid je cílem meditace...je to lepší vyjádření než "metoda pozorovatele", protože žádný pozorovatel neexistuje...také termín "odosobnění od emocí a myšlenek" není vhodný, protože neexistuje žádná osoba, od které by se dalo od-osobňovat...stejně je tomu s latinským "depersonalizace"...
možná vhodnější je termín "disociace", tedy odpojení...případně "náhled", "nadhled"...emocí už nejsme strženi, je zde jakýsi klidný přístup k ní
kromě slova KLID jsou vhodná slova bezvášnivost, NE-CHTĚNÍ, absolutní ztráta jakékoliv MOTIVACE, "nechat být, nechat jít, od-kládání všeho..."
hlavním nástrojem chtění je myšlení, jednotlité myšlenky jsou určitými konkrétními chtěními, přáními, snahami, sny...jak říká Roman, pořád něco chceme...když odsekneme myšlení, ztratí vůle/chtění svůj nástroj...jako když vezmeš kovbojovi pušku nebo drakovi křídla/oheň...myšlení však není jen nástrojem vůle, ale i jejím rozmnožovatelem, jako když pumpičkou dofukuješ zpola splasklé kolo...
Lacan a buddhismus a U. G. Krišnamurtí mají pravdu: skrze jazyk, řetěz znaků/signifikantů se naše chtění/touha reprodukuje, rozmnožuje, vzrůstá...jazyk pak slibuje, že ji uspokojí, ale nekonečný řetězec/provazec znaků odkazuje jen stále jeden na druhého, odkazuje na splnění snu do blízké budoucnosti, která nikdy nenastává...řešením je vystoupit mimo myšlení, mimo jazyk: tehdy ustane touha, protože nebude mít svůj nástroj, prostředek, způsob či médium, jak se rozmnožovat, zvětšovat, přetrvávat, přežívat...
cílem je jednoduše ne-chtění, tedy zastavit chtění, které se psychologicky projevuje dvěma způsoby: jako chtění, aby něco bylo nebo jako odpor, aby něco nebylo...
je vhodné v meditaci pozorovat své chtění a odpor, dokonce i odpor nemít odpor, touhu nemít touhu, touhu být šťastný, touhu zopakovat šťastné chvíle...
touha a odpor jsou propojené s toužebnými myšlenkami a projevují i zesilují i pokračují skrze ně
stav bez touhy je stav dokonalé blaženosti, klidu, uvolněnosti, bdělosti...
mnoha myšlenkám věříme, jsme o nich přesvědčení: když tvrdím, že VŠE JE NUDA, věřím této myšlence, jsem o ní přesvědčen, tato myšlenka mě nenudí (takže vše není nuda, jak tvrdím v této myšlence!), ale velmi mě zajímá, jsem jí zcela stržen/pohlcen...je dobré vnímat i tuto myšlenku jako nezajímavou, irelevantní, jako něco, co nevadí...
Roman mě fascinuje tím, jak moc je mu VŠECHNO ÚPLNĚ PUTNA...to je ono, nechtít nic, být bez motivace
je několik způsobů, jak nám může být všechno jedno:
a) verbální, intelektuální, kdy to jen říkáme - to není dobré
b) navztekaný, plný odporu, zahořklosti, zášti, zapšklosti, nenávisti - to není dobré
c) rezignovaný, apatický, depresivní, mrtvý - to není dobré
d) klidný, bez-vášnivý, lhostejný, nevzrušený - to je cíl
u posledního způsobu nenastane útlum a pasivita, jak bychom očekávali, ale naopak, svěžest, živost, radost!!!
je všechno myšlení špatné?
ne, jen to, o které se zajímáme, které produkuje naši touhu...
také je jistě lepší myšlení disciplinované, mající "focus", jasné ohnisko a strukturu, než myšlení, které námi háže ode zdi ke zdi od jedné momentální touhy k jinému momentálnímu našemu rozmaru...
EXISTUJÍ MYŠLENKY?
EXISTUJÍ MYŠLENKY?
ne...
to, co pokládáme za myšlenky, jsou jen věty, tedy zvuky (tiché hlasy, při myšlení potichu tichý proud strukturovaných zvuku-podobných entit), občas asociované s obrázky, někdy i dalšími zvuky, často jen s prchavými a neurčitými vzpomínkovými mentálními "fotografiemi"...
když mluvíme, posloucháme nebo si myslíme pro sebe, jen se odehrávají zvuky vět, nemáme v mysli jejich významy vedle těchto zvuků...
jen přirozeně a spontánně/automaticky/mechanicky posloucháme, mluvíme strukturované zvuky, nejsou zde v prožitku jejich významy či sémantické smysly vedle nich...
jen když nějaké slovo neznáme, zarazíme se a hledáme význam
je otázkou, zda tehdy, když význam tzv. chápeme/rozumíme mu, je zde přítomen pocit pochopení, přirozený pocit známosti, obeznámenosti: myslím, že ne...
ale mohu se mýlit: jako když tě přijde navštívit skupina lidí, a u těch, co znáš, máš pocit známosti (známá slova), u těch, co neznáš, začneš přemýšlet, kdo jsou (neznámá slova)...
co dalšího je rozumění? nic, jen to, že se nezadrhnu u známých slov, ale pokračuji v produkci dalších slov...a samozřejmě na požádání dokážu se slovem asociovat určité obrázky, představy a vytvořit určité definice, tedy soubory jiných slov...
neprožíváme pojmy, nezakoušíme stromovitost, židličkovitost, stolovitost, nezřeme obecniny, jak si myslel Platón nebo Husserl...jen automaticky umíme zařadit stejný znak "židle" všem židlím...v mysli však máme jen nějakou určitou vzorovou konkrétní židli nebo víc obrázků různých židlí, nikdy však obecninu židle samu o sobě...
obecniny existují ve světě, nikoliv však v mysli...tedy je tomu tak, že se určitý rys ve světě opakuje (nebo-li je na mnoha místech a časech najednou), ale nikdy tento rys nepojímáme obecně, vždy jen na určitých konkrétních příkladech...tomuto rysu pak přisoudíme stejný symbol/znak, tedy stejné slovo...ale obecný pojem/koncept neumíme myslet ani prožít
myšlenky tedy nejsou, jsou jen smyslové vjemy...také emoce jsou jen smyslové vjemy, a to somato-percepce, tedy hmatu-podobné pocity/vjemy v těle: různé tlaky, tíže, stahy, napětí,...
vše, co vnímáme, jsou tedy jen smyslové vjemy, tedy humovské imprese nebo lockovské jednoduché ideje, zkrátka smyslová data...
Z ČEHO SE SKLÁDÁ SVĚT?
Z ČEHO SE SKLÁDÁ SVĚT?
Mezi předměty pak nacházíme vztahy a spojení, předmětům dáváme vlastnosti, tvrdíme, že se mění a prochází různými procesy.
Zjišťujeme, že to, co jsme považovali za předmět, předmětem není - ale nalezneme to tak, že místo něho najdeme jiný předmět, třeba menší (princip skladebnosti neboli matrjošky ve fyzice). Předmět může být i dosti abstraktně formulovaný: vlna, pole, vibrace,...Ale vždy je to NĚCO, určitá věc, jsoucno...
I čínské myšlení, které je od našeho možná nejvzdálenější (alespoň z těch, které mají rozvinutou kulturu písma), uvažuje o předmětech: přemýšlí o celém světě, což je jeden velký předmět, dále si všímá vztahů a kontextu jednotlivých předmětů. Jeho důraz na procesuálnost a relačnost (vztahovost) je možný jen proto, že zase vychází z předmětů: procesy se dějí jen s předměty, vztahy (relace) jsou možné jen mezi předměty.
Všechno je proud změn, jsme evolučně nastaveni k tomu, abychom hledali ty změny, které se mění relativně (ve vztahu) pomaleji než jiné změny. Těmto pomalu se měnícím změnám říkáme předměty.
Předmět je tedy spojen se stabilitou, s pomalou změnou: na svém pozadí (okolí, prostředí) zůstává relativně stálý.
Starověké myšlení proto pokládalo za jsoucí (existující) jen to, co bylo věčné: jsme vyladěni pokládat za existující jen to, co přetrvává, co je stabilnější oproti jiným elementům v naší zkušenosti.
Předmět je to, co se pohybuje dohromady, spolu. Lidské tělo v běhu je soubor částí, které se pohybují dohromady, společně: proto je považujeme za jeden předmět.
Za předmět považujeme také tělo, organismus, JÁ, ty.
I subjekt je vlastně objektem/předmětem, a to sice objektem, který poznává nějaký jiný objekt.
Existence není pozorovatelná vlastnost. Jen díky paměti víme, že jisté věci zde nejsou, ale byly zde, proto těm, co tu jsou, připisujeme "existenci": tím naznačujeme, že jsou, nebyly, a možná v budoucnosti nebudou.
Také rys NYNÍ, TEĎ není nic pozorovatelného: je to konstrukt vyvozený z paměti: víme, že dříve vše bylo jinak, proto si konstruujeme minulost a budoucnost, z nich odvozujeme jakési NYNÍ. Ve skutečnosti vše, co zažíváme, je samozřejmě NYNÍ. Dokonce i vzpomínání je v NYNÍ.
Minulost a budoucnost si představujeme prostorově jako určité skladiště, které je za námi či před námi, ve skutečnosti je to pouhý konstrukt.
I myšlení se děje skrze předměty, skrze určité jednotky: skrze slova jakožto dále nedělitelné jednotky, které skládáme dohromady, Podobně počítání: jednotka a operace s ní (sčítání, dělení,...) vytváří celou matematiku. Podobně je na tom geometrie skládající se z fixních bodů a obrazců.
Možná ve světě žádné předměty nejsou, nedokážeme o něm však jinak než v předmětech uvažovat. I změnu chápeme skrze předměty: mění se právě předměty, jinak jsou změna, vznik, zánik nepochopitelné.
Sebe (JÁ) chápeme také jako určité konkrétní NĚCO, entitu, jsoucno, věc, předmět. Proto si připisujeme jistou stabilitu, přetrvávání v čase, byť také myslíme, že podléháme změnám.
Myšlení zřejmě evoluce vyladila tak, aby ve změnách našlo orientační body (stejně jako se zeměměřič orientuje podle špičky kostela), něco, co se mění pomaleji, co přetrvává. Tyto body myšlení označuje jako věci, skládající se z jiných věcí, svých částí: tak vzniká pojem komplexu, agregátu, souboru, množiny nebo celku (podle typu vztahů a spojení mezi částmi a podle toho, zda je propojuje jistá funkce nebo činnost).
pátek 8. ledna 2016
o bolesti
biologie i kultura nás programuje k vyhýbání se a nechtění jistých podnětů, které vnímáme a říkáme jim bolest, ale nejsou bolestné, strastiplné. Lámové se dokáží někdy i při extrémním mučení odpojit, takže tyto "bolestné" podněty nevnímají vůbec nebo nemají chtění je nemít...My ostatní kvůli našemu odporu k těmto vjemům ani nevíme, zda skutečně bolí nebo ne, jenom je už automaticky nechceme...Navíc, kvůli zažité nálepce BOLEST na těchto podnětech to už nevíme vůbec...Každopádně víme, že bdělé pozorování a přijímání bolesti s ní dělá divy...
vnímání žluté není zamlženo naší touhou ji mít či nemít, zatímco vnímání bolesti je zamlženo naší touhou ji mít či nemít, proto ji vnímáme zkresleně...avšak je pravda, že ani chlad není studený a chilli nepálí, i když z jiného důvodu: slova nás zavádí vždy, i slovo "studenost", "pálit", avšak méně, protože nejsou motivována a způsobena naší touhou a odporem...
ovšem říkat, že bolest je nepříjemná či strastiplná či zlá je způsobeno jen naším odporem k ní, naší touhou ji nemít, nikoliv jejím pravdivým a objektivním vnímáním...
Spojení některých vjemů s jejich negativním myšlenkovým hodnocením ale není zcela nahodilé: je dáno zčásti biologicky, zčásti kulturně. Kultura a biologie nám totiž dala k některým vjemům odpor...proto je hodnotíme myšlením jako negativní, i když je tak neprožíváme...
vnímání žluté není zamlženo naší touhou ji mít či nemít, zatímco vnímání bolesti je zamlženo naší touhou ji mít či nemít, proto ji vnímáme zkresleně...avšak je pravda, že ani chlad není studený a chilli nepálí, i když z jiného důvodu: slova nás zavádí vždy, i slovo "studenost", "pálit", avšak méně, protože nejsou motivována a způsobena naší touhou a odporem...
ovšem říkat, že bolest je nepříjemná či strastiplná či zlá je způsobeno jen naším odporem k ní, naší touhou ji nemít, nikoliv jejím pravdivým a objektivním vnímáním...
Spojení některých vjemů s jejich negativním myšlenkovým hodnocením ale není zcela nahodilé: je dáno zčásti biologicky, zčásti kulturně. Kultura a biologie nám totiž dala k některým vjemům odpor...proto je hodnotíme myšlením jako negativní, i když je tak neprožíváme...
středa 6. ledna 2016
Střez se radosti!
Střez se radosti! Jinak se staneš jejím otrokem, budeš s ní srovnávat obyčejné chvíle, které ti tím zhořknou a budeš díky ní plný smutku, že není a plný velikého strachu, že nebude!
Děkuj za bolest a obejmi ji s jásotem! Jen tak poznáš, že bolí mnohem méně, než si myslíš, uvidíš, že k tobě patří, patří ti a je tvá...Poznáš, že zevnitř je jiná, než zvenčí: její nebezpečí, které si viděl zvenčí, se proměnilo v cosi domáckého a blízkého...
Děkuj za bolest a obejmi ji s jásotem! Jen tak poznáš, že bolí mnohem méně, než si myslíš, uvidíš, že k tobě patří, patří ti a je tvá...Poznáš, že zevnitř je jiná, než zvenčí: její nebezpečí, které si viděl zvenčí, se proměnilo v cosi domáckého a blízkého...
Nisargadatta
Nisargadatta
1) smrt není nikdy katastrofou...a v případě vraždy je to katastrofa jenom pro vraha, nikoliv pro zavražděného
2) váš celý omyl spočívá v představě, že jste se někdy/kdysi narodil, že máte rodiče...potom se bojíte, že jednou umřete
3) váš celý svět je omyl, klam
---
mé myšlenky k tomu:
ano, cítím, že naše utrpení spočívá v vaší AROGANCI: v pýše, že známe základy světa, že skutečně víme, že máme tělo, narodili jsme se, jsme tělem, musíme se starat o tělo...toto všechno jsou možná klamná, lživá, iluzorní přesvědčení, na kterých kvůli samolibosti, pýše, omezenosti lpíme a pevně v ně věříme, jsme o nich pevně přesvědčeni, i když to může být omyl, chyba, nepravda!!!
důležitý není životní program a osud, důležitý je jen tento živý okamžik, v něm je vše!
---------
přitom nevíme, nevíme, nevíme...a pořád si myslíme, jak to základní víme, že je přece jasné, že je třeba se starat o tělo, bát se smrti, chránit si zdraví, bát se vyhazovu z práce, shromažďovat peníze, nenávidět ty, co nás urazí...tzv. zdravý selský rozum je dle Althussera hlavní ideologií moderní doby!!!...ideologií neporazitelnou, protože přece "každý normální člověk, který má všech pět svých pohromadě" ví, že "zdravý rozum" je zdravý, normální, správný a pravdivý!...a co když ne?
ačkoliv tu píšeš, že jsi obyčejný prostý člověk, stejně je z tvých slov jasně patrno, že si - stejně jako já - mylně myslíš, že jsi vše základní už prokoukla a ten, pro koho kousanec není strastí, je podle tebe magor...a přitom nevíš nic, tak jako já!
1) smrt není nikdy katastrofou...a v případě vraždy je to katastrofa jenom pro vraha, nikoliv pro zavražděného
2) váš celý omyl spočívá v představě, že jste se někdy/kdysi narodil, že máte rodiče...potom se bojíte, že jednou umřete
3) váš celý svět je omyl, klam
---
mé myšlenky k tomu:
ano, cítím, že naše utrpení spočívá v vaší AROGANCI: v pýše, že známe základy světa, že skutečně víme, že máme tělo, narodili jsme se, jsme tělem, musíme se starat o tělo...toto všechno jsou možná klamná, lživá, iluzorní přesvědčení, na kterých kvůli samolibosti, pýše, omezenosti lpíme a pevně v ně věříme, jsme o nich pevně přesvědčeni, i když to může být omyl, chyba, nepravda!!!
důležitý není životní program a osud, důležitý je jen tento živý okamžik, v něm je vše!
---------
přitom nevíme, nevíme, nevíme...a pořád si myslíme, jak to základní víme, že je přece jasné, že je třeba se starat o tělo, bát se smrti, chránit si zdraví, bát se vyhazovu z práce, shromažďovat peníze, nenávidět ty, co nás urazí...tzv. zdravý selský rozum je dle Althussera hlavní ideologií moderní doby!!!...ideologií neporazitelnou, protože přece "každý normální člověk, který má všech pět svých pohromadě" ví, že "zdravý rozum" je zdravý, normální, správný a pravdivý!...a co když ne?
ačkoliv tu píšeš, že jsi obyčejný prostý člověk, stejně je z tvých slov jasně patrno, že si - stejně jako já - mylně myslíš, že jsi vše základní už prokoukla a ten, pro koho kousanec není strastí, je podle tebe magor...a přitom nevíš nic, tak jako já!
nejzajímavější myšlenky posledních měsíců
nejzajímavější myšlenky posledních měsíců:
1) Roman: bolest nebolí, nemá žádné negativní prožitkové znaménko, žádná strast neexistuje
2) Roman: onkologická zařízení stavíme jen proto, že se v současnosti šíří neodůvodněný strach až panika z rakoviny...přitom rakovina není nic špatného, je to jen další organismus či struktura či entita, který - vedle jiných a stejně jako všechno ostatní - chce žít, přežít, množit se
3) Adyashanti: vše je nepředstavitelně OK
4) když zmizí myšlenka a slovo "Bůh", zmizí i touha po něm a jeho hledání
5) myšlení jako "tichý hlas v hlavě" existuje kontinuálně skoro pořád, ale když zmizí, je Ticho a najednou jsme čímsi jiným, jakýmsi čistým vnímáním...ve shodě s Ivan Bumba a Tollem
6) lze zastavit myšlení, padnout do ozdravujícího Ticha a stát se čistým vnímáním
7) Vlastimil Vohánka: trpíme jen velmi málo
8) Roman a Ivan Bumba: v pozorování se postupně vytrácí i pozorovatel...
9) Roman: všechny emoční stavy (tzv. "pozitivní" i tzv. "negativní") se skládají s několika málo komponent, stejných složek, obvykle tělesných: tlaky na břiše, ve středu hrudi, v mimice, na hlavě...
10) Roman: mezi pozitivními a negativními emocemi není rozdíl, skládají se ze stejných složek, negativní emoce nejsou strastné, ale jsou to jen jiné druhy intenzit, tlaků, napětí vedle jiných
11) Honza naopak si myslí, že všechny emoce, pozitivní i negativní, se sice skládají ze stejných komponent, kterých je málo a jsou tělesné (tlaky na břiše, stahy ve středu hrudi), ale navíc často jednou z dalších jejich složek je prožitková pozitivita či negativita...navíc jsou různé typy pozitivních i negativních prožitkových komponent (jiná je slast z jídla, smíchu, orgasmu, euforie,...)
12) Tomáš Zelenka si myslí, že subjekt nikdy přímo nevnímáme, ale vnímáme jen jeho účinky, manifestace, projevy, subjekt je příčinou za tím vším...naproti tomu Mooji si myslí, že i subjekt musí být nějak vnímatelný, jako základní jemný pocit či velmi jemný vjem, který je stále na pozadí vědomí přítomný v prožitku, vnímání, zakoušení jako základ, základní pocit či vjem, velmi jemný vjem, který je obvykle překrytý silnějšími emocemi nebo myšlenkami
13) mám-li o sobě vědět, musím se nějak vnímat, nikoliv jako objekt, ale nějak jinak ano, jako třeba jemný základní vjem či pocit či prožitek...kdykoliv se snažím sebe uchopit, už ze sebe dělám objekt, entitu, to už nejsem já...ale co jsem, když se neuchopují? Co jsem jako nikoliv objekt, ale jako subjekt? Jako nikoliv to, co je vnímané, ale jako samotný vnimatel, svědek, pozorovatel, ten, kdo poznává, vnímá, myslí, prožívá, zakouší? Co jsem, když se jen volně a přirozeně a spontánně prožívám? Zatím se mi zdá, že nejsem vůbec, že neexistuji, že během prožívání a vnímání nedochází k vnímání žádného "já", jen se neosobně prožívají a dějí a odehrávají různé vjemy, myšlenky, volní akty, akty rozhodování, jednání, které jsou pak zpětně uchopovány, zvěcňovány (reifikace, zvěcnění od latinského slova "res", věc) a pokládány za "já"
14) slast už biologicky preferujeme a strast odmítáme, z toho však ještě nijak neplyne, že strast bolí....
14) slast už biologicky preferujeme a strast odmítáme, z toho však ještě nijak neplyne, že strast bolí....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)