Diskuze s Jakubem Moravčíkem pokračuje....o KANTOVI a ZÁKONU SPORU

Jakub Moravčík cituje mé výroky v uvozovkách

dále na ně hned černým písmem sám reaguje

a já mu na jeho reakce odpovídám červeným písmem

viz:

"- takže: jaký je rozdíl mezi dokazováním a vykazováním?"
No. Tento rozdíl jsem zavedl spíš pro potřeby této diskuze, v jejímž rámci jsem pochopil, že za důkaz bereš to, co se nějak vyvozuje z axiomů, jež se nedokazují. V tomto smyslu je ZS nedokazatelný, ovšem je vykazatelný, neboť jej lze manifestovat jako transcendentní podmínku možnosti každého soudu, popř. každého jsoucna.

TRANSCENDENTNÍ podmínka možnosti každého jsoucna?

Rozlišoval bych mezi ontologií = tím, co je svět

A ontologickou teorií = jak svět v soudech uchopujeme

Je jasné, že hranice mezi nimi je tenká. Pro Fuchse a novotomisty zcela splývá.

Pro mě ne.

ZS platí jen pro ontologickou teorii. Světská jsoucna však nemají jako svou podmínku ZS: to jen my o nich skrze něj mluvíme.

".ale to, co je evidentní a co evidentní není, tedy kritéria evidentnosti, jsou zase už dána ZS"
No, to je řekl bych složitější. Vzdáleně je identita čehokoliv dána principem sporu. Ale jaksi bezprostředně ne, protože kdybych řekl, že identita ptáka, halucinace a atomu jsou dány principem sporu, tak mám sice pravdu, ale čistě na této úrovni by se pak ta jsoucna nijak nelišila: vše by bylo "prostě" nerozlišeně dáno principem sporu. Evidence je dána ... a teď se jistě můžeme bavit čím, a baví se o tom mnoho filosofů a neshodnou se, viz text o evidenci na plato.standford. Ale řekněme, že je dána jakýmsi bezprostředním nahlédnutím. Prostě, jakožto evidence, tj. jakožto něco zcela konkrétního, je dána nějakými konkrétními ustavujícími znaky.

Nerozumíme si. Jde mi o formu evidence, ne o její obsah. ZS je forma evidence.

Ale v zvláštnm případě nahlédnutí evidentnosti ZS je nejen formou, ale dokonce i SAMOTNÝM OBSAHEM této evidence právě ZS! V tom je háček…

---

"a to je podobný problém jako ten tvůj: je ZS jakožto subjekt poznání totožný se ZS jakožto objektem poznání???
jakožto subjekt poznání totiž zákon sporu nikdy nenahlížím!!!"

S tím souhlasím, ovšem podle mne to není námitka vůči něčemu, resp. netuším v čem a vůči čemu. Subjektem poznání nemůže být cokoliv. Může jím být pouze buď člověk jakožto poslední subjekt predikace, a nebo právě jeho poznávací aparát, ať už v jde o aparát v kantovském či jiném smyslu (nebo ještě rozum, jak později nepřímo uvádíš). Nevím, jak by v podobném smyslu mohl být subjektem poznání princip sporu, který navíc není jsoucnem, zatímco mám za to, že subjekt poznání musí jsoucnem být.

Říkáš, že subjektem poznání je rozum nebo poznávací aparát. Ale podstatou rozumu, a snad ještě více poznávacího aparátu, je právě ZS! V tomto smyslu je ZS subjektem poznání. Není pouhou formou poznávacího aparátu, ale jeho hlavním vodítkem, prostě přirozeností, podstatou.

"dále, pokud by tvoje námitka platila, platila by i proti ZS, který je poznávám sebou samým
- mohli bychom sice říci, že ZS platí, ale je poznatelný jen jako objekt poznání, nikoliv jako subjekt poznání"

K tomu asi víc předchozí odstavec. Možná bych zde rozlišil mezi subjektem a médiem poznání. ZS je v nějakém smyslu médiem poznání, ale není jeho subjektem. A jaký je rozdíl mezi médiem a subjektem? Možná bych to přirovnal k člověku a jeho nasazeným brýlím (i když to je trochu nešťastné přirovnání vzhledem ke Kantovi, což vysvětlím). Subjektem poznání je člověk, ale brýle jsou V NĚJAKÉM SMYSLU médiem poznání. U ZS je však toto trochu nešťastné přirovnání, protože přirovnat ZS k brýlím může zavdat ke kantovskému tvrzení, že ZS platí jen v myšlení, ale ne v bytí, což je jak jistě víš to, s čím nesouhlasím.

Musí ZS platit v bytí?

Ve VĚTÁCH o bytí ano.

Ale mám i jinou zkušenost s bytím, jiný typ poznání, kde ZS není. Samozřejmě, když tuto zkušenost ve VĚTÁCH reflektuji a TVRDÍM VĚTOU, že v ní zákon sporu není, jsem v rozporu. Protože přijde Fuchs a řekne mi: aby v ní ZS nebyl, musí nejprve platit ZS! J

Protože takový už je úděl vět. J

Ale nepoznávám svět jenom skrze soudy, tvrzení, teze, věty a slova! (Navzdory tomu, co si myslí analytikové: prokoukl to z nich jediný Rorty, a to jen díky pragmatismu, který ho ovlivnil).

Ale jde o to, že jisté zkušenosti jsou mimo dosažnost ZS.

Jaké?

Všechny nonverbální, čistě smyslové, mystické, náboženské, ale třeba pouhé jednání.

 Čili v tomto smyslu své přirovnání nemyslím, je to čistě kvůli pokusu o ukázání rozdílu mezi subjektem a médiem: tím kdo/co poznává je totiž člověk, nikoliv brýle - brýle patří člověku, ne člověk brýlím. A analogicky - tím, kdo poznává, je buď člověk, nebo apriorní aparát, nikoliv princip sporu.

Člověk možná neexistuje.

„Rozum“ také ne.

Ale existují neosobní poznávací struktury.

Jejich podstatou a hlavním algoritmem, vůdčím principem a snad JEDINÝM POJÍTKEM je právě ZS.

V tomto smyslu je ZS dokonalým subjektem poznání J

"ptám se: proč by mělo být sebe-poznání apriorním aparátem ... zkreslené? jen proto, že je odlišnost mezi aparátem-subjektem poznání a aparátem-objektem poznání?"

ano

Pak ale NIKDY NEMŮŽU POZNAT ani ZS!

I kdybych ti přiznal, že ZS není subjektem, ale pouhým médiem poznání, nadále platí, že díky noetickému rozdílu mezi objektem  a médiem poznání bych ZS nemohl poznat! J

"ovšem, pokud se vůbec děje, zejména poznání apriorní formy prostoru se zřejmě neděje skrze tuto apriorní formu prostoru!"

potom je však otázka ČÍM se tedy děje? každopádně něčím, co není "zatíženo" zkreslujícím apriorním aparátem!

U Kanta se rozehrává možnost, že je zde ještě poznání z čistého rozumu, které je mimo apriorní aparát.

Ale tuhle možnost nyní pomiňme.

Jak poznává Kant apriornost prostoru? Shledává, že prostor zde byl ještě dříve než zkušenost: distinkce „vnější vs. vnitřní“ apod. předchází samému obsahu zkušenosti.

Takže Kant nepoznává prostor skrze prostor, ale skrze reflexi prostoru, která má apriorní formu prostoru jenom jako objekt poznání, nikoliv i jako subjekt poznání.

Reflexe prostoru je řízena apriorními formami rozvažování (ty jsou subjektem poznání), ale nikoliv formou prostoru samotnou.

"zdá se, že Kantova teorie je utkána ze syntetických výroků a priori, kde by se možná apriorní aparát uplatňovat jakožto subjekt poznání nemusel, je tam možná je v pozici objektu poznání"

Jenže to je právě ten základní problém, jak získáváme syntetické soudy apriori. Obejdeme se při vyzískávání všech jeho propriet úplně bez smyslového poznání? Podle mne ne - ovšem pak už to nejsou v pravém smyslu syntetické soudy apriori? Např. číslo 3 v jeho identitě poznávám jako něco nesmyslového, ovšem o jeho existenci se dovídám až skrze nějaké poznání smyslové reality,v níž registruju nějaké objekty a to, že je jich "několik", rozpoznávám nějakou kvantitu.

O existenci čísla tři se dozvídám třeba až ze smyslů, ale mnohé soudy, které ho reflektují, pak vyvozuji bez nich. Právě tyto soudy jsou syntetické a současně a priori.

Zde jsme u otázky innatismu. Jediný teoretický způsob jak zjistit možnou platnost innatismu, který mne napadá, je vzít nějakého člověka slepého a hluchého (a asi i zbaveného smyslu hmatu) od narození a nějakým způsobem zjistit, zda přesto poznává např. číslo 3. To je však podle mne prakticky nemožné (netuším, jak by se s tím člověkem komunikovalo) a ani nevidím žádný důvod, který by mi zavdával myslet si, že nějaké absolutně čistě apriorní poznání, z něhož jsou zcela a úplně vyloučeny smysly, je možné.

Dnes už se ví, že innatismus do značné míry platí. Mnoho základů myšlení, včetně číselného myšlení, je vrozeno. Ale potřebují k aktivaci smyslové stimuly: dál se však rozehrávají často bez nich.

"aparát je pro rozum sebe-transparentní, podobně jako ZS, není nikdy v pozici subjektu ani objektu poznání, jeho poznání se vymyká gnozeologické distinkci subjekt X objekt, jednoduše ho zřeme tak, jak je - a současně jím jsme..."

Ty říkáš: aparát je pro rozum sebetransparentní - čili zavádíš distinkci mezi rozumem a aparátem (a zároveň nepřímo klasifikuješ rozum jako subjekt poznání). Pak ale nemůžeš říct, že jsme aparátem - tím nejsme ani tak, stejně jako nejsme principem sporu, ale jsme člověkem. Tudíž žádné zrušení gnoseologické distinkce se nekoná, úplné zrušení takovéto distinkce může nastat pouze v Bohu (jehož existenci ale neuznáváš :-))

Člověk ani rozum možná neexistuje.

Jistě existuje jenom aparát samotný, jehož základní přirozeností, vodítkem, formou je ZS.

V tomto smyslu jsme ZS a jsme pro sebe-sama transparentní J

"o světě vím, že ho nepoznávám"

Tobě ta věta, takto formulovaná, nepřipadá rozporná :-) řekl bych, že takovému Fichtovi připadala, a tak logicky došel kam došel ...

Mohu vědět, že svět nepoznávám. Jak? Skrze nepřímý Kantův důkaz: vidím, že vše, co v něm je, jeho forma a obsah, je jen moje projekce. Z toho mohu nepřímo – ale zcela jistě – usoudit, že svět je zcela jiný a nepoznávám ho. Je zde ale taky možnost, že ve své jinakosti z nějakého důvodu mé rozumové projekce kopírují strukturu světa. S touto možností a vysvětlením její užitečnosti přišla až evoluční teorie. Poznání je zčásti pravdivé, protože částečná jeho pravdivost je velmi dobrou adaptací pro přežití a rozmnožení se.
Fuchs by mi hned opáčil: jak víš, že poznání je jen částečně pravdivé?!
Tím se vyvracíš!
Má odpověď: částečně pravdivé je v každodenním životě, ale má pečlivá rozumová reflexe odhaluje jeho mnohé chyby.
Reflexe však nemůže odhalit případné všechny své vlastní chyby, tím by se vyvrátila.
Ale může odhalovat své chyby POSTUPNĚ a postupně se přebudovávat a opravovat: jak když na moři můžeš vadnou loď opravit jen postupně, postupnou výměnou všech jejích prken.