Budoucnost může určovat přítomnost. Tedy nejen minulost určuje přítomnost. Všechny události jsou věčně dány. Mezi nimi je kvantová neurčitost. Ale i ona je věčně dána. Nebo ne? Kvantová neurčitost je objektivní náhoda, nikoliv svobodná vůle. Kvantová neurčitost je mnoho neurčitých možných cest mezi určenými událostmi. VŠECHNY tyto neurčité cesty jsou věčně dány. Jejich esencí je to, že jsou věčně neurčité. Kde je možnost svobodné vůle?
Kvantová neurčitost je tvořena mnoha neurčitými možnými cestami mezi věčně určenými událostmi. VŠECHNY tyto neurčité cesty jsou věčně dány. Jejich esencí je to, že jsou věčně neurčité. Nebo jsou cesty mezi událostmi věčně určité, ale je jich mnoho. Kde je možnost svobodné vůle?
Napadlo mě toto: minulá událost "A" a budoucí událost "B" jsou dány. "A" je motiv, záměr, intenze nebo příčina, "B" je účel nebo cíl. "B" je plán. "B" je ČÁSTEČNĚ přítomna v mysli už v události "A" jako mentální reprezentace, obrázek, predikce. Co se tu děje? Přítomná mysl předvídá budoucnost nebo ve skutečnosti budoucnost ovlivňuje přítomnost?
Tedy teleologie. Cíl v budoucnosti ovlivňuje a "přitahuje" přítomnost k sobě samotnému. Jsou věčně dány. Může mezi nimi probíhat interakce, zpětná vazba, interference, vzájemné zrcadlení. Mohou být snad "kvantově spleteny". ALE i tato dynamika je ve skutečnosti statická: věčně daná je i kvantová neurčitost mezi nimi.
Čím více chci dosáhnout účelu, tím více je mé přítomné chtění přitahováno účelem k sobě samému.
Přítomnost a budoucnost se mohou přitahovat vzájemně, nebo odpuzovat: jedna druhou, druhá první nebo vzájemně. Mohu chtít svou budoucnost, a ta nemusí chtít mě apod. To může být podstatou silné vůle, silného chtění.
Vůle je částečně vlastností přítomného subjektu, zčásti je vlastností přítomnost k sobě přitahující budoucnosti.
Připouští teorie možnost skutečné změny? Pohybu? Dokonce vývoje? Nebo je vše statické? Statická může být kvantová neurčitost, všechny možné dráhy mezi událostmi, ať s pevně určenými vlastnostmi nebo v neurčitém stavu. Možné dráhy jsou určeny všemi událostmi, minulými i budoucími.
Reálnou změnu nelze připustit, to bychom museli věřit v realitu izolovaného a absolutního času.
Nebo není vše předem dáno? Vše se děje, ale čas má dva směry? Nebo dokonce dvě dimenze? To bychom však museli věřit v absolutní současnost navzdory Einsteinovi.
Nebo ne: změny se věčně dějí pořád, pořád jsou nové. Přítomnost není absolutní, je více přítomností. Přítomnost má více dimenzí. Čas má více dimenzí.
Einsteinův eternalismus nemusí být nutně statický. Vývoj by však nesměl být jednosměrný. Musela by se vyvíjet i minulost.
Každá událost může mít svou vlastní přítomnost, ve které probíhá vývoj. Jenže my nejsme schopni chápat vývoj nebo změnu bez našeho pojetí času.
Einsteinův absolutní časoprostor vlastně ruší čas. Přeměnil ho na místa v "prostoru", na věčně přítomnou událost. Einstein možná čas nesprávně redukoval na věčně přítomné body.
Lze to však myslet jinak: celý absolutní časoprostor se mění. Jedna událost mění druhou. Ale změna neprobíhá v jednosměrném a jediném čase. Každá událost má vlastní čas. Tento její čas ovlivňuje časy jiných událostí a naopak. Věčnost tak nemusí být statická, ale věčně živá. Není v čase, ale není ani bezčasá. Je v meta-čase zahrnujícím mnoho časů, které nejsou oddělitelné od svých vlastních událostí.
Je třeba jít ještě dál. Každá událost nemá jen vlastní přítomnost, ale i minulost a budoucnost. Ale události nejsou izolované, takže se jejich časové mody vzájemně ovlivňují. Rezonují spolu v univocitě univerza.
Realita však nemusí být jednotná. Vesmíry v multiverzu mohou rezonovat každý jinak.
Čas v okamžiku však nikdy není izolovanou přítomností, ale spíše něčím, co má vztahy k minulým událostem a k budoucím událostem. Podstatou každé události jsou její vztahy k jiným událostem v rámci jejího vlastního času.
Do jednotlivých událostí je třeba zařadit také perspektivu vědomí, které se dívá.
Události se mohou shlukovat do větších agregátů či komplexů, a prosazovat v multiverzu vlastní časové linky. V multiverzu prochází mnoho vývojových linek, linky se mohou křížit, interagovat nebo míjet.
Událost není jen něco přítomného, ale přesahuje do minulosti a budoucnosti.
Událost pak není bod v časoprostoru, ale spíše přímka jdoucí oběma směry (do minulosti i do budoucnosti).
Meta-čas je jen pomůcka. Nesjednocuje. Pluralita vývojových časových linek se neděje najednou, současně, ale ve vlastních časech, které mohou někdy interagovat. Možná však vytváří harmonii - možná ne.
Události nejsou nikde dány předem, v žádné statické matematické formuli, každá se věčně proměňuje a s ní ty, které jsou ve vlastním čase určité události.
Každá událost má vlastní rytmus vývoje. Rytmus vývoje události strukturuje událost a minulé a budoucí události, které ji obklopují. Někdy může být vývoj regresivní, někdy je ovlivněn více budoucími událostmi a je progresivní.
V chaosu existují možné události (ale ne ve formě statických možností, ale vznikajících a proměňujících se možností). Z nich vznikají události a spolu s nimi i jejich vlastní časy.
Možné události vytvářejí události a spolu s nimi i jejich vlastní časy. Možné události se také mění.
Události produkují komplexy událostí, časové linky vytvářejí komplexy časových linek. Jde o jejich sjednocování a boj.
Událost se rozvíjí sama ze sebe, ze svého vlastního středu. Mění se ona i události kolem ní shromážděné: nejvíce blízká minulost a blízká budoucnost (události v blízké minulosti a v blízké budoucnosti), ale mění se všechny události.
Možná je přítomnost privilegovaná v tom, že v přítomné události se odehrává nejvíce změn.
Je to možnost, jak myslet autonomii? Svobodné jáství proměňující přítomnou událost a spolu s ní i události minulé a budoucí?
Každá událost prosazuje svoji časovou linku vývoje.
Jak to známe: buď je vesmír statický (eternalismus), nebo existuje jen přítomnost, která se pomalu stává minulostí, nebo se svět nelineárně nepředvidatelně vyvíjí.
ALE je zde možnost vyvíjejícího se světa, který se však nevyvíjí v jediném absolutním čase. Multiverzum se proměňuje v mnoha časech, v mnoha časových linkách vývoje, které navíc mohou interagovat, shlukovat se a oddělovat, určitý shluk/agregát/komplex časových linek může převažovat V RÁMCI URČITÉHO meta-času.
Meta-čas shlukuje několik časových linek, v jeho rámci po nějakou dobu (doba je určena vzhledem k meta-času) převažuje jedna časová linka nad jinou. Ale ani meta-čas není absolutním časem oddělitelným od událostí. V rámci meta-meta-času se neděje žádný absolutní vývoj, absolutní kontinuita, absolutní současnost, koordinace, simultánnost. Je to jen pluralita mnoha časových linek a mnoha protichůdných i navzájem zcela diferentních časových linek (některé jdou dopředu do budoucnosti, jiné zpět do minulosti, některé se překřižují).
Pohyb, změna i vývoj jsou tedy relativní vzhledem k vlastním časovým linkám a jejich strukturám. Některé časové linky mohou být zcela statické, mrtvé. Samotné časové linky se proměňují ve svých vlastních časech i v rámci meta-časů. Časové linky jsou KVALITATIVNĚ odlišné.
Odkud se však bere pohyb, změna? Je to imanentní, přirozená vlastnost multiverza: pohyb nepotřebuje vysvětlení, potřebuje ho spíše klid. ale klid neexistuje. Klidem myslíme dočasnou harmonii, jednotu či rezonanci událostí v rámci jedné časové linky nebo dokonce rezonanci několika časových linek v rámci jednoho z mnoha meta-časů.
Multiverzum se proměňuje: vzhledem k čemu? Vzhledem k určitým časům. Jde o relativní proměnu. Statický však není ani meta-čas. Hierarchie meta-meta-meta-časů nemá horní mez, spíše se MOŽNÁ zakřivuje/ohýbá sama do sebe, dovnitř. Jde o komplifikaci, jde o napětí hrozící implozí. Chybí statický rámec. Chybí absolutní univerzální statické pozadí, jeviště, podklad. Chybí absolutní statický prostoročas. Realita je uzavřená sama do sebe, do sebe zhroucená, obrácená do sebe, "zmuchlaná sama v sobě".
Otázka, zda multiverzum jako celek je statické nebo proměnlivé, je už zodpovězena: žádná událost nemůže být statická. Událost není věčná momentka, není to izolovaný abstraktní bod, izolovaná absolutní věčná přítomná statická chvíle/bod jako v Einsteinově eternalimu. Událost je dění, událost jsou vztahy k minulým a budoucím událostem. Přizeností událsoti je pohyb, její neustálá proměna. A s ní se mění i vše ostatní. Vlastností multiverza je pohyb, nikoliv klid. Aristotelismus, nikoliv platonismus.
\Odkud se dění děje? Z izolované autonomní události? Ne, protože žádná událost není izolovaná. Jde o proměny celku. Přece se však zdá, že se změna děje ze středu přítomné události, že zejména přítomná událost určuje vše ostatní. Jde možná o iluzi naší perspektivy. Spíše se na proměně podílí všechny události: změna jedné ovlivní změny ostatních i celku a naopak. Možnost privilegovanosti přítomné události však nelze zcela opustit (navzdory Einsteinovi). Zdá se, jakoby přítomná událost ovlivňovala multiverzum (nebo alespoň jeho část, naše univerzum) více než události minulé a budoucí. Jakoby největší vliv měla přítomná událost, dále události v blízké minulosti, menší vliv pak události v blízké budoucnosti, ještě menší vliv potom události ve vzdálené minulosti a nejmenší vliv události ve vzdálené budoucnosti. Možná je to však zcela naopak: nejvzdálenější budoucnost k sobě jako cíl všeho přitahuje všechno ostatní. To však není pravděpodobné. Cíle se teprve tvoří, nejsou dány předem.
Je taky možné, že je daná budoucnost i minulost, jen cesta mezi nimi daná není (je zde kvantová neurčitost). Budoucnost může zpětně ovlivňovat minulost, a tím vznikne smyčka: budoucnost ovlivňuje samu sebe v zesilující se zpětnovazebné smyčce. Tak vznikají nové varianty budoucnosti i minulosti. Může dojít k explozi, implozi nebo spíše k zhroucení do statického bodu.
Einsteinův eternalismus má nedostatek: je statický, preferuje absolutní klid před absolutním pohybem. Došlo k tomu tak, že redukoval události na izolované statické body v čaosprostorovém kontinuu. Einsteinův eternalismus se domnívá, že klid nepotřebuje vysvětlení, zatímco pohyb ano. Einstein si myslí, že pohyb je relativní, klid však absolutní. Vede ho k tomu statičnost matematických rovnic.
Možná je to však naopak: Einstein se domníval,že pohyb je relativní vzhledem k statickému rámci, který sám je v klidu. otočme perspektivu: klid je relativní vzhledem k dynamickému rámci, který je v přirozeném pohybu. Dynamický rámec je součástí dynamického meta-rámce. Meta-meta-rámec nemusí být statický, protože neexistuje horní mez, horní definitivní úroveň, ale vše se komplifikuje do sebe, propadá a ohýbá dovnitř, zahýbá a balí do sebe, do kosmické rezonance, jednoty a boje protikladů. Svět se tak stává věčně živým ohněm, řečeno s Herakleitem.
Vývoj multiverza neprobíhá v jediném čase, v jediné současnosti. Vývoj probíhá v mnoha časových linkách, které navzájem bojují, interagují, proměňují sebe i jiné časové linky.
Einstein myslel, že pohyb je relativní, klid ne. Je to však naopak. Klid je relativní vzhledem k proměnlivému meta-rámci. Pohyb je věčný a všeprostupující, klid dočasný a relativní. Einstein správně odstranil primát přítomnosti a absolutní současnosti, je třeba odstranit ještě primát klidu, poslední reziduum platonismu.
Univerzum se tedy proměňuje: ale ne vzhledem k statickému času nebo meta-času, ale spolu s nimi. Statické body nám pomáhají myslet proměnlivé jevy na statickém pozadí, ale je to jen myšlenková pomůcka: statické pozadí neexistuje.
Mysleli jsme, že pohyb potřebuje statický časový rámec, který ho měří. Není tomu tak. Měří ho proměnlivý čas, který je měřen proměnlivým meta-časem atd. Časy se měří navzájem, definitivní statický čas na nejvyšší úrovni neexistuje. Máme potřebu postulovat statické věčné objekty, platónské ideje, matematické rovnice, které jsou absolutní mírou všeho. To je však možné jen ve statickém multiverzu. Svět se však očividně mění. nikoliv ve statickém čase, ale spolu s ním. Čas není oddělitelný od událostí, je tedy relativní. Ale z toho neplyne, že časoprostorové kontinuum je statické a absolutní. Klid by bylo třeba vysvětlit stejně jako pohyb: pohyb je relativní, ale klid také! Proto není důvod postulovat statické absolutní časoprostorové kontinuum v rámci einsteinovského eternalismu. Ve věčnosti je obojí, klid i pohyb: jsou relativní k sobě navzájem.
Jakoby však primát měl nakonec pohyb: podstatou události je změna, pohyb, vývoj, nikoliv mrtvý klid. Pohyb není relativní vzhledem k statickému podloží, protože to neexistuje. Je relativní vzhledem k jiným pohybům a událostem. Všechny statické časy a meta-časy jsou jen pseudo-statické: jsou jednoduše POMALÉ relativně k jejich rychlejším variantám.
Hledáme univerzální meta-pozici statického pozorovatele, ale ta se mění spolu s ostatními pozicemi: orientační statické body jsou jen pomalejšími dynamickými událostmi: pomalejšími vzhledem k rychlejším pohybům.
Meta-čas ukazuje pluralitu časových linek. Sám je dynamický vzhledem k meta-meta-času atd. Antinomie hierarchie typů máme i zde. Je nějaká statická pozice, vzhledem k níž se vše dynamicky proměňuje? Myslím, že ne, ale jak to myslet? Myšlení totiž vždy probíhá z nějaké statické pseudo-univerzální roviny. Nedokáže relativizovat samo sebe, jinak se rozpadá.
Popis je tak možný vždy jen z relativního rámce, u kterého zanedbáme, že je relativní.
