středa 30. října 2013

ontologie, inspirace Deleuzeho Logikou smyslu

prchavost okamžiků, které nelze dále krájet a dělit, prostoupit za ně
nelze je zastavit, uchopit
vždy jsou viděny jen zběžně, nekompletně, nepozorně, úkosem
utíkají už v dané chvíli, kdy jsou
jakoby deleuzovská síť povrchů, rozbíhání do všech stran a směrů
ale stále dopředu, šipka času

okamžiky jsou hladké, beze švů a bez rubu, bez tloušťky

je v tom svoboda, lehkost, volnost, zářivý jas neohraničenosti: život bez morálního řádu, poslední slast "posledního člověka" a post-křesťanského nihilisty Batailleho?

událsoti ubíhají, nelze je uchopit, zastavit, definovat, plně registrovat

jsou neprostupné, neprůhledné, a přece až banálně jasné, bezprostřední, lehké a jemné...jejich tíže spočívá právě v jejich lehkosti, v tom, že nemají hloubku, dno, tloušťku, další rozměr nebo rub...snad jen hukot atomů pod nimi...

vytváří heterogenní neprostupnou směs-obraz, beze švů, nelze jím projít, prostoupit za ně

jsou vodnaté, ubíhají a utíkají

jsou jasné a zářící, dějí se bez toho, že bys chtěl, strhávají tě

jak Deleuze říká: bezprostředně je přítomná neprostupnost, neprůhlednost jejich bezprostřednosti, jejich volné vznášející se zářící Pomíjivosti

zběsilé dění, chladné a neosobní, snad mechanické?

povrchy odkazují jeden k druhému: lesknoucí se povrchy zrcadle či spíše skel v okenních tabulích, nemají tloušťku

deleuzovské nekonečné rychlosti míhající se v jejich konfiguracích, mezi kterými dochází ke směně

ale lze uchopit rychlost pomíjivosti? intuicí či i deleuovským pojmem, který chce zachytit nekonečné pohyby a zprostředkování mezi zářícími jasnými body? není to jen klam?

není deleuzovská idea události zase jen pseudo-dynamismem?

Deleuze nechce odvozovat diferenci z identity:
diference není protiklad
není to negace identity
není to diference mezi sebe-identickými věcmi

je to čistá mnohost, proměnlivost dějícího se heterogenního univerza

zruší-li ale identitu věcí, zruší i skutečnou diferenci mezi nimi a vznikne monismus

musí zachovat alespoň pomíjivou identitu, což nenápadně udělal v přechodných singularitách a intenzitách, v nekonečných pohybech, přechodných událostech

ale co ta jeho oblast virtuálna, kde události = účinky = smysly výpovědí, výpověďmi vyjadřované (exprese) = slovesa = infinitivy = účinky věcí na povrchu věcí a stavů věcí skutečně jsou/insistují/subsistují?

v reálnu se jen aktualizují a kontra-aktualizují současně, vytváří kvazi-kauzální řád kvazipříčin

rozpojil kauzalitu:

řád příčin = řád věcí a stavů věcí (substativa, adjektiva)

řád účinků = řád událostí, které jsou kvazipřčinami (slovesa, infinitivy)

ontologie zase z pozice odstupu, abstrakce, ve virtualitě

ale virtualita je zase převlečený platonismus: krása a dokonalost zářící a jasné události se nikdy plně neaktualizuje...

místo idejí statických věcí u platóna jsou zde ideje nekonečně se dějících událostí, které nejsou mimo čas  jako u platóna, ale jsou mimo diktát přítomnosti (kde je řád příčin, tedy věci a jejich stavy) roztaženy v minulosti a budoucnosti...

pořád zde má onen stoický ODSTUP od světa, z něhož formuluje ontologii

nejde formulovat ontologii víc pomocí zaujaté, zaangažované, odstupem neoslabené a nevykastrované nietzscheovské vůle, z heideggerovského Dasein?









pondělí 28. října 2013

Žižek - nový film o ideologii z roku 2013

útěk z ideologie do našich snů je ideologií: jak ideologie útěku, tak ideologicky vytvarované sny (neplatí i pro Žižka?)

průnik ideologie do subjektu: sociální autorita na něj interpeluje, ale ne že by se měl obětovat či měl plnit povinnosti, ale na jeho potěšení, slast, rozkoš

apely od sociální autority: realizuj svůj pravý potenciál, buď sám sebou, veď/měj uspokojující život

pod demokracií a svobodou je neviditelný řád, který je udržuje, umožňuje

ideologie jsou příjemné, osvobození z nich je násilné, bolí, často nechceme

když věříme svému spontánnímu smyslu/intuici pro dobrý život, nikdy nebudeme svobodní, mimo ideologii

rozdíl mezi potěšením a slastí...potěšení bolí, je v bolesti, je v narušení slasti, to ruší jednoduchý vztah mezi povinností a slastí

katolická instituce dává skryté, obscénní povolení: když jste krytí bohem, můžete dělat co chcete, oddávat se touhám...předstírej odevzdání bohu a můžeš dělat cokoliv (?)

užívání je novým zvláštním druhem pervertované povinnosti dnešní doby

melancholie = chybí touha

chceme toužit dál a dál, objekty touhy jen produkují další touhu










sobota 26. října 2013

Deleuze - Logika smyslu

383 zachovat paradox - neztotožňovat dva heterogenní prvky/řady..diference, ne identita

- disjunktivní syntéza

smysl = událost, stoické lekton, tedy to "vyjádřitelné" (exprese) ve větě, pokud se vztahuje k aktuálnímu stavu věcí

proč není smysl události významem (signifikací)? NEJTĚŽŠÍ otázka pro Deleuze, na niž odpovídá, že signifikace (= sémantika, svět významů a jejich implikací v úsudcích, kdy konjunkce premis implikuje závěr) si nevystačí bez designace (= reference, spojení vět  se světem, s jejich ohodnocením pravdivostními hodnotami) a naopak, takže bludný kruh, který řeší zavedením "smyslu", který sdružuje tuto diferenci skrze disjunktivní syntézu, kdy tedy vezme v paradoxu dohromady heterogenní řady

námitka:

a) je syntéza heterogenního myslitelná?
nebo jde jen o střídavé myšlení dvou a více heterogenních prvků bez skutečné syntézy?

Deleuze by namítl, že jde o jiný druh syntézy přítomný v zenu či humoru, kdy přitakáme radikální diferenci...pak ale nejde o slučování, nejde o syntézu

b) neruší syntéza (byť disjunktivní) diferenci?

c) je diference myslitelná?
zde by Deleuze správně namítl, že se snaží myslet to, co je takřka nebo zcela nemyslitelné, a to je buď záslužný počin (jak si myslel on a někdy já) nebo samolibá hra a marnost (jak si taky myslím někdy já)

diference virtuálního a aktuálního: událost se nikdy plně neaktualizuje, přichází jakoby z Vnějšku, aktualizuje se na POVRCHU těles, je účinkem vzájemného působení těles (každé těleso je příčinou, jde o působení těles jakožto vzájemných příčin)

rozpojil kauzální vztah, kdy řád příčin je řádem těles, řád účinků je řádem jiným, řádem událostí dějících se na povrchu těles

tělesa jsou substantiva a adjektiva, události potom infinitivy, verba, Ideje

384

diference virtuální/aktuální insistuje/subsistuje v atributech věcí a jejich stavů, v problematičnosti reálného světa
382
řád účinků/událostí se svou povahou liší od řádu příčin, působí v jiném řádu jako kvazi-příčina, jejímž místem není svět těles, ale povrch těles


proč se událost vždy i kontra-aktualizuje?

jsou události kvazi-příčinami vzájemnými? nakolik jakožto pouhé pasivní účinky podléhají svým příčinám, tedy věcem a stavům věcí?








čtvrtek 24. října 2013

Barša: Michel Foucault

12 figura osla - pozitivismus - přijmout to, co je dáno - sice afirmace, ale setrvačná, reaktivní

poslední člověk - hedonik

vyšší člověk - idealista, nechce přijmout život tak, jak je

"nejohyzdnější člověk" (poddruh vyššího člověka) zabil Boha v hněvu, a tím jen reprodukoval jeho moc nad sebou (Dawkins, Nietzsche sám? - má poznámka)

13 jak se od Boha osvobodit? smíchem, ne ironií, přitakáním vezdejšímu žití

nadčlověk a dar - obdarovává a nechce se uchovati, sebe zapomene, zahyne přítomným děním

51 různá pojetí pravdy, samo rozlišení pravdy a nepravdy, vypjatá dichotomie a hierarchický dualismus tohoto rozlišení je historickým produktem, součástí historie, není meta-historické

45
vůle k poznání...vůle řídit se rozumem, který ovládne afekty, touhy, vůli, tvořivost není meta-afektové, ale je samo emocionálním a volním aktem, hodnotícím postojem, zcela určitou vášní

životu je nadřazen strnulý rozum a jeho kritéria, pro lidi bázlivé, kteří nedůvěřují sobě a obávají se světa

58 tohle je super: ani živá přítomnost, život se nesmí stát transcendentním měřítkem, meta-pravdou, poukaz k takovémuto abstraktnímu vnějšku se stane momentem reprodukce toho, čemu jsme chtěli odporovat

tedy je třeba měnit vše zevnitř, bez poukazu k vnější alternativě

hranic systému se lze dotknout jen zevnitř, když dovedeme ad absurdum jeho logiku, když to zradikalizujeme

63 překročit narcismus já...modifikovat nahodilé jáství tak, že se stane odolnější vůči touze po svém zvěčnění

je třeba se smířit se smrtelností, nedokonalostí, nespravedlnosti a nepropadat naději na nekonečný a dokonalý život

přijmout svou nicotnost v aktech opuštění sebe, kdy předává svou existenci jinému

70 touha po sexuálním osvobození je sama efektem panství, nikoliv jeho vnější alternativou

subjekt a jeho sexuální touha jsou produktem systému

bez něčeho, od čeho se odlišujeme a proti čemu se stavíme bychom nebyli schopni narýsovat své hranice ani svou představu o "pravém" sebe-uskutečnění...potřebujeme hegemonní kulturu, vůči které vymezujeme alternativní non-konvenci

sexualita je systémem vytvářená a současně potlačovaná...systém sexualitu vytváří proto, aby ji mohl potlačovat, a tím se potvrzovat a reprodukovat, zesilovat kontrolu

76 humanismus se opírá o esencializovanou dichotomii svobody a moci a tak reprodukuje hierarchický dualismus, který je základní osnovou každého panství...a cožpak tohle Foucault taky nedělá?

nechápat jedny jako dobré a druhé jako zlé, jedny jako za svobodu volající a druhé jako zlé otrokáře, ale jako mnohost, diferenci, pluralitu, nezachovat hierarchickou dichotomii a neudělat jen to, že se z ovládaných stanou ovládající a hierarchický dichotomismus tak zůstane zachován

86 strategie DECENTRACE, ODSUNOVÁNÍ, PARODICKÉ OPAKOVÁNÍ, PŘEKRAČOVÁNÍ

87 dobrovolná dvojznačnost a rozporuplnost...odstup od vůle k pravdě a jejích mocenských efektů, jen za cenu vnitřní rozporuplnosti se dotkne perspektivy, jenž by nám zevnitř diskurzu byla skryta, jde o volbu JINÉ ÚROVNĚ, která nám zjeví ono neřečené vztahů podrobení, vyloučení, násilí, jež nemůže být manifestováno, je-li diskurz zavinutý sám do sebe a filozofie uzavřena v sebe-referenci suverénního logu

ale rozum nemá vnějšek, není zde alternativa v podobě intuice, vůle, života, ne-rozumu, reality, Schopenhauer a Berson se mýlili...je třeba opustit tuto dualistickou hierarchickou dichotomii, není vnějšek

88 "sexuální osvobození" je pouze efekt a opěrný bod moderního panství...protože pak bude sexuality tolik, že se bude volat po represi, po kontrole, čímž se systém zase bude reprodukovat...nebo se bude volat po expertech na co nejsexuálnější život, tedy další kontrola

89 sexuální touha i svobodný jedinec jsou produkty moderní bio-moci, jejíž podobu totiž zachovávají


93 osvícenství na místo Boha a kosmického řádu postavilo člověka a lidský rozum

94 podkopání domněle absolutního usazení dichotomie pravda/nepravda

95 pro Foucaultovy analýzy moci není určující dichotomie mezi stavem panství a stavem svobody...je zde pluralita donucujících praktik i taktik odporu, které je vyvolávají

síla panství založena na zdání, že je založeno mimo dosah lidí...ve skutečnosti však povstává z neustále opakovaných interakcí lidí

89 možnost odboje vně manicheistického horizontu pokroku a reakce

kritika bez normativního a epistemologického základu

102 o morální dichotomii dobra a zla se opírají konzervativní apologeti daných poměrů i jejich revoluční bořitelé

neredukovat jinakost na protiklad

77 když zmizelo transcendetní dobro, nemůže už poukaz k němu legitimizovat "zlé" prostředky k jeho dosahování


Barša: Freudovo a Lacanovo pojetí JÁ..v knize Panství člověka...

Já =

usazenina, otisk prvních ztotožnění s blízkým člověkem

zatuhlá zvnitřněná podoba prvních snových tužeb

účinek touhy

povstává z identifikační lásky, touhy BÝT milovaným

sedlina původního vztahu k matce, vtělení matčiny lásky, matčiných rysů

obraz v druhém, v jiném, ve vnějším, v ne-já

obraz pro druhého

druhý!

otisk projekce druhého

nápodoba, zvnitřnění, vtělení druhého

konfrontací s druhým teprve já POSTUPNĚ vzniká

obraz matky, tedy toho, jak neosobní tělo matku vnímá

druhý, který se na mne dívá !






pondělí 21. října 2013

EGO

je hlavním motorem jednání

obhajoba, posilování ega

snaha, aby ego bylo uznáno a nebylo zneuznáno

sebeprosazování ega

"machrování", kdy se lže a pózuje, aby se ego zablýsklo

sebezalíbenost

uvažování o sobě

dotčenost, když je ego kritizováno

nadšení, když je ego chváleno

sociální hierarchie, srovnávání s druhými, jít nahoru nebo padat dolů po sociálním žebříčku...

nezávislost na druhých - a ZEJMÉNA na vlastním egu!

nemyslet jenom na sebe, odlehčit si od tíže ega, od otročení egu


čas

má čas jen jeden směr?
je ten směr vždy stejný, nebo se může měnit?
může mít čas dva protichůdné směry?

otázka "je ten směr vždy stejný, nebo se může měnit?" předpokládá na ní nezávislé časové pozadí s jasně určenou šipku času, která nám umožní pochopit uvažovanou "změnu šipky času", tedy otázka předpokládá meta-čas s meta-šipkou času

existence kauzální šipky je nejistá, paměť nás klame, takže je nejistá i psychologická šipka času

zbývá nárůst entropie jakožto termodynamická šipka času

entropie však roste z každého stavu, takže nám šipku času zase nezajistí

Greene si vypomáhá tím, že řekne, že na začátku (inflace po Velkém třesku) bylo entropie málo...je to však logický bludný kruh, kdy šipku času definuje tím, že si nejprve stanoví "začátek", tedy jí nakonec definuje jí samotnou!

Velký třesk teprve bude?

Jak víme, že Velký třesk už byl, zatímco tepelná smrt vesmíru teprve bude?

Zdá se, že v eternalistickém řazení událostí je libovolné, zda bude Velký třesk začátkem nebo koncem, zda události řadit po směru nebo proti směru růstu entropie.

Mezi událostmi možná totiž neprobíhá žádná kauzalita, kauzální šipka je tak vyřazena, zbývá šipka termodynamická.

Namítneš, že růst entropie je univerzální tendencí všeho. OK, a k tomu je nutné, aby byla na začátku entropie nízká, v tom by to ladilo s inflací, která vytvořila stav s nízkou entropií nedlouho po Velkém třesku.

Je však možné, že stav s nízkou entropií bude z nějakého důvodu i v pozdních fázích vývoje vesmíru. Pak by šipka času mohla jít přesně naopak a Velký třesk je něčím, co se teprve stane, tedy jej můžeme kategorizovat jako budoucnost, ne jako minulost.

může být analogie/podobnost stejně hodnotné poznání jako identita a negace?

je to poznání zřejmě vágnější - to je jeho mínus
ale současně méně reduktivní, vidí více souvislostí, ale za cenu toho, že se může mýlit, protože přeceňuje význam podobností
klasická epistéma chce přesnost, pak jí ale mnohé uniká, protože vše nelze říci přesně
klasická epistéma chce diferenci, pak ji unikají souvislosti, zejména souvislost a vazba "celek-část", protože vše vidí jen jako kauzalitu mezi atomizovanými částmi
nemůže vidět, jak se celek projevuje v různých svých částech, jak se stejné vzorce podobně opakují v různých kontextech
nevidí nekauzální propojení a podobnosti, jen striktní kauzalitu
je to tedy přesnější, ale reduktivní, brání to rozletu myšlenky

neděle 20. října 2013

metafarizejové a sebekritika

farizej odsuzuje hříšníka z nadřazené pozice dobrého

metafarizej odsuzuje farizeje z nadřazené pozice dobrého

meta-metafarizej...

psychiatr definuje blázna z nadřazené pozice psychicky zdravého

Foucault odsuzuje psychiatra z nadřazené pozice archeologa vědění

je z toho cesty ven?

nikdo není dobrý ani psychicky dokonale zdravý...kritiku musí následovat sebekritika

je cestou regres k primitivnímu odsuzování hříšníků?

ne

z toho, že neexistuje nadřazená pozice, neplyne, že kritika nemá význam a část své pravdy...ale vždy jen ČÁST pravdy


skepse ke speksi

skepse stavící se nad všechny jiné hry je zase jen jednou z mnoha her

avšak je to i přirozený postoj opatrnosti

ovšem má vést k nečinnosti? není třeba se pro něco rozhodnout - důsledně rozhodnout - i když jisté důvody nejsou?

nemá skepse jen alibizovat pasivismus? není skepse jen hraničářskou nerozhodností a neurotickým odkladem rozhodnutí?

je však skeptická aktivita/přesvědčení důležitější než jiné aktivity a přesvědčení?

není skeptik programově apriori nevěřícím? nenechá se ničím pohnout, takže z přebytku chladného odstupu a nadhledu nemá dostatek naladění, zanícení, vášně a vhledu?

skeptik z opatrnosti možná žádný ze světonázorů nepoznal...zůstal stát u všech nabízených dveří, přičemž je třeba snad do jedněch důsledně vstoupit

jenomže do kterých? je jich takové množství!







komunikace s psychicky nemocným

emocionální sympatie, antipatie se maskují za objektivně racionálně zdůvodněné soudy

má-li někdo psychické problémy, jak vnímat jeho soudy?

a) je to blázen, nic relevantního neříká
b) mluví stejně rozumně jako kdokoliv jiný

pravda je uprostřed
nejprve je třeba zvolit přístup b), je však třeba zvýšené opatrnosti, která by však neměla přejít do a)

je vhodné u KAŽDÉHO odhalit skryté zaujatosti, proč si myslí to, co si myslí

u psychicky nemocného jsou jeho soudy často pokusem o SAMO-LÉČBU vlastních problémů, třeba formou alibismu, kompenzace, sublimace, vytěsnění, různých obran, projekcí, ventilací agrese nahromaděné z frustrace, krátkodobých manických fází znamenajících krátkodobé osvobození, uvolnění tenze,...

psychicky nemocný chce - až na ty, kdo utíkají do statusu psychicky nemocného - aby byl vnímán jako "normální člověk" - sebou i jinými - proto mnoho jeho rolí a slov má zakrýt reálné problémy, trhliny, nesouvislosti, podivné emocionální fragmenty a lapsy uvnitř...

psychicky nemocný, jako každý, touží po uznání, respektu, důstojnosti...toho se mu dostane, bude-li PŘEDSTÍRAT či se snažit působit normálně, jako racionální bytost

ovšem touto sugescí a autosugescí se jí i postupně stává

jen obtížněji snáší problémy a stres, které často mohou na chvíli harmonizovanou a sjednocenou identitu zase rozbít, dojde k regresu k dřívějším ne-konzistencím

blázen však často vidí věci pravdivěji, protože dezintegrace jeho psychiky dezintegrovala zčásti i ideologický modus, ve kterém myslí jeho současníci a doba

navíc mnohdy rozumným skutečně je, bláznovství má různé výkyvy, světlé chvilky




pátek 18. října 2013

Jiří Pechar - Lacan a Freud

   18 přenos může vyvolat odpor a tak zamezit analýze
přenos formou lásku vede k většímu zatemnění

19 celá "teorie přenosu" je jen obranou analytiků
k přenosu přispívá analytik tím, že má touhu, aby z něj pacient něco udělal (Otce, učitele, matku, syna,...)

21 hlavní odpor je odpor analytikův - výcvik má potlačit analytikovo já

20 odpor není subjektova vnitřní síla, ale vzniká v procesu analýzy na úrovni diskurzu

21 "já" je ze stejných složek jako symptom!

30 sebevražedná narcistická agrese - já si uvědomuje, že jeho soulad s ideálem já je pouze iluzorní

31 v nejranějším vývoji dítě na obraz v zrcadle reaguje tak, jakoby vidělo JINÉ dítě...subjekt se ve svém pocitu sama sebe ztotožňuje s obrazem DRUHÉHO

32 agresivní rivalita s každým druhým, který je vždy obrazem vlastního já, ba je tímto já samým - v počátcích identifikace v zrcadlovém stadiu

33 primární identifikace subjekt strukturuje jakožto rivalizujícího se sebou samým

sekundární identifikace je připravena tou primární, je to identifikace se sokem (otcem)

34 jáský ideál vzniká ztotožněním s otcem...to je vyústění oidipovského komplexu, tím se vytvoří ona distance, která spolu s citem úcty umožňuje jakékoliv afektivní přijetí druhého

(do té doby jen diáda s matkou plná agresivní rivality, třetí strana, tedy otcovská role, z toho musí dítě vytrhnout)

ideální já je narcistický ideál všemohoucnosti, vytvořený primární identifikací s všemohoucí matkou

ve vztahu k autoritě vede jáský ideál se snahou zalíbit se mu, což vede subjekt k tomu, že se sobě nelíbí

ideální já, s rizikem, že se nebude líbit, triumfuje jen tím, že se bude sobě líbit i navzdory příkazu

35 jako objekt se konstituuje to, co je chápáno jako objekt touhy druhého, tedy jde o dialektiku žárlivosti-sympatie, což je slepá ulička, rivalita zde konstituuje poznání, ale jakmile do systému založeného na imagu Já zasáhne systém symbolický (zákon otce), může dojít k výměně a nakonec k vzájemnému uznání

37 význam založen na přítomnosti/nepřítomnosti objektů, vyvolávání ne/přítomnosti se stává svým vlastním objektem

38 principem jazyka dichotomie jeho prvků, střídání přítomnosti a nepřítomnosti

53 narcistický sebe-vztah vytváří vztah k druhému, svět objektů, všechnu objektivaci světa

61 paranoia - vytěsnění - stažení libida z objektů a v regresi libida k Já...od homosexuality (objekt vlastnímu Já podobný) až k narcismu...proto i velikášství paranoidních představ

73 strukturou neurotika, hysterika, obsedantního neurotika je otázka - věčně se ptá, čím je...tím se rozhodl si neodpovědět...ptát se na něco je opakem toho, aby se tím člověk stal

nutkavá neuróza má kamuflovat, přesouvat, tlumit, rozdělovat, popírat agresivní intenci

74 pochopit, jaký má vztah subjekt k "já" jeho diskurzu

95 LA JOUISSANCE..užívání, požitek, není to freudovská slast (Lust), protože leží na opačném konci, mimo princip slasti, je to ekvivalent uspokojení pudu (Befriedigung)...orgasmus, i právnicky užívání (byt k užívání), ale může být i opakem slasti, něčím nepříjemným, uspokojení pudu je totiž nedokonalé, člověku uniká nebo se přímo v prožitku obrací v utrpení a bolest...neurotický syndrom je místem, kde si psychické bolesti "užíváme"

70 touha se často uskutečňuje ve fantazii, ve snění, má strukturu fantasmatu

41 metafora a metonymie - tedy kombinace a substituce znak u metafory synchronicky, u metonymie diachronicky

42 tedy zhuštění (kondenzace) a přesun

zhuštění (kondenzace): prolnutí mě a Pána Boha: jsem vševidoucí jako Bůh (metafora, synchronicky) - propojení dvou představ

přesun: narážka na to, že okolí chce jako v dětství i teď zabránit tomu, aby něco viděla (metonymie, diachronicky) - diachronická, třeba kauzální souvislost dvou představ

metonymie - významový přesun, využívá sousedství znaků, vypuštěný znak nahrazen sousedním znakem

metafora - znak zaujme místo jiného znaku, přičemž skrytý znak zůstává přítomný díky svému metonymickému spojení se zbytkem řetězce znaků

znak = signifikant






pondělí 14. října 2013

Slavoj Žižek: Less Than Nothing...mé připomínky, otázky

čtu teď tu Žižkovu novou knihu a zdá se mi, že se dost posunul k textualismu (existuje jenom jazyk/text/Symbolično), a snad i k subjektivistickému solipsismu - jeho subjekt je dosti (nebo snad úplně) jazykový, rozhodně však neexistuje objekt nebo Reálno mimo text a před aktem symbolizace, jak tomu bylo u něj dříve...



první je tedy subjekt, který předchází rozdělení na subjekt a objekt...je zde tedy jakýsi prvotní subjekt, který je sám v sobě bytostně rozdělený...Reálno není mimo něj, ale je jednou jeho stranou (je entitou "objet a"), předmětem-příčinou touhy subjektu

snad jde o lacanovské rozdělení na dva subjekty, kdy ten předjazykový chce uchopit sebe, což se mu nepodaří, takže vznikne jazykový subjekt, a nepodařit se mu to musí, protože jazyk je nedokonalý, má vnitřní limit, kterému se říká Reálno neboli "objet a"...realita je totiž v sobě samé nesjednocená, nejednotná

otázkou však je, zda nějaký předjazykový subjekt u Žižka skutečně existuje...možná, že subjekt vzniká až chybami v spontánních (nebo nevím čím hnaných) aktech sebe-symbolizace, kdy stejné chyby produkují symbolický subjekt i jeho objektivní korelát, Reálno jako dvě strany téže mince

zajímavé je přemýšlet právě nad tím, jak spolu korelují subjekt a Reálno ( = objet a)...je to vnitřní rozpolcenost subjektu, kterou se subjekt marně snaží odstranit tím, že odečítá (subtraction) z "objet a" něco, co považuje za "realitu vnějších objektů", tedy za "realitu"

víme, že Reálno je jen zakřivením Symbolična a subjekt vzniká právě díky těmto zakřivením, díky Reálu samotnému (díky limitům jazyka, jak lze taky říci)..

můžeme se ptát, zda existuje předjazykový subjekt, nebo existuje jen text, který se restrukturalizuje, kvůli své bytostné nejednotnosti je vždy subjektivním (subjekt je jeho nedokonalostí samotnou, stejně jako Reálno) a vždy naráží na své vnitřní meze, na Reálno neboli na "objet a", po kterém touží, které touží uchopit, což se mu však nikdy nezdaří, jelikož je to však jeho druhá stránka, tak nikdy plně nerealizuje ani nepozná sám sebe...text se restrukturalizuje kvůli své bytostné touze se sjednotit, v čemž mu brání jeho inherentní nejednotnost

připomíná to solipsismus a subjektivismus vedoucí nakonec k textualismu, kdy jádrem textu je diference, nejednotnost, produkující text...marné snahy diferenci zahladit o to víc konstituují subjekt, který je taky v sobě rozdělený, táhne ho to k "objet a", k Reálnu, což je však jen vnitřní hranice textu, vlastně nakonec hranice subjektu samého

takže subjekt = rozdělený text
Reálno = vnitřní limity textu
vývoj textu: snaha pojmout "objet a", tedy Reálno, kdy text se snaží zahladit vlastní rozpory, což je nemožné, protože on je Diferencí, nikoliv Identitou
subjekt = text je vždy rozervaný, protože chce uchopit vlastní limity, zbavit se vlastních překážek (Reálno = objet a), které ho ale vytvářejí, chce zničit to, co ho tvoří...chce ustavit identitu, ačkoliv celé jeho bytí stojí na diferenci

existuje i něco jiného než text? co ona pre-ontologická realita? ta je však jen částí bytostně rozděleného subjektu, její bytostné rozdělení je tedy jeho bytostným rozdělením...(viz s. 958)

existuje však nějaký proto-subjekt před textem, před vždy marnými snahy uchopit/realizovat se plně procesem symbolizace? zřejmě ne, subjekt je mezerou mezi prázdnem symbolického subjektu a Reálnem, které je pouhým zakřivením Symbolična

mimo Symbolično tak patrně není nic: objekt určitě ne, proto-subjekt snad, ale pravděpodobně také ne...

fascinující je, že na s. 958 mluví i o tom, že subjekt a Reálno (objet a) se k sobě nemohou vztahovat jako subjekt a objekt, protože jsou jedinou entitou jako dvě strany Möbiovy pásky

rozpory textu vytváří subjekt i Reálno, které jsou dvěma aspekty téhož, jsou vyjádřením rozporů textu...je snaha rozpory zahlazovat, o což se snaží subjekt (ale Reálno se o to nesnaží, v tom se zřejmě liší od subjektu) (je však otázkou, zda rozpory chce zahlazovat subjekt sám, nebo je jen výsledkem nedokonalých snah po zahlazení těchto rozporů), který je výsledkem těchto rozporů, jejich ztělesněním...sebeuchopení subjektu je vždy nedokonalé, limity jsou však v subjektu = jazyce samotném

kromě absence smíření v identitě na konci dějin je to Hegel, přeložíme-li Geist jako Ideu/Pojem, lze to snadno převést na Symbolično = jazyk

Důležité otázky:

a) Proč zmizelo Reálno existující před a nezávisle na Symboličnu a zůstalo jen Reálno jako výsledek symbolizace, doslova jako ztělesněná nedokonalost Symbolična a procesů symbolizace?
b) Existuje u Žižka ještě stále reálný subjekt výpovědi (énoncé) nebo už jen symbolický subjekt vypovídání (énonciation)?
c) V čem se přesně liší Reálno od subjektu vypovídání, když obojí je vlastně jen zakřivením Symbolična vzniklým nutnými chybami aktů symbolizace?
d) Kdo provádí chybné akty symbolizace? Subjekt vypovídání, který je současně jejich účinkem? Nebo se dějí v Symboličnu samém spontánně nebo nutně? Nebo je snad provádí předjazykový reálný subjekt výpovědi?
e) V Symboličnu je tendence po sjednocení, zahlazení chyb: kdyby se to však podařilo, zmizel by subjekt i Reálno a pohyb Symbolična by ustal. Pokud se o zahlazení rozporů snaží subjekt, je mu vlastní (nevědomá) sebevražedná tendence, lacanovský pud smrti? 
f) Subjekt je rozpadlý, touží se sjednotit, pokusy se mu však nedaří. Subjekt touží po "objet a", protože ten ztělesňuje jeho neznámou stranu, je to výsledek předchozích chyb, stejně jako on sám. Proč chce tedy subjekt poznat "objet a"? Aby došlo k jeho sjednocení (marná snaha) nebo - což by bylo zajímavější - aby poznal sebe sama ("objet a" je totiž chybným zakřivením Symbolična stejně jako subjekt sám)?
g) Existuje v pokusech o symbolizaci pokrok? Zná subjekt stále lépe sám sebe? Pokud ano, je subjektu současně stále méně, stejně jako je stále méně Reálna, protože subjekt a Reálno je jen nedokonalostí symbolizace? Pokud ne, neexistuje tedy pokrok ve vědě a lidském vědění?
h) Co se aktem symbolizace symbolizuje, existuje-li pouze Symbolično? Jde jen o pohyby a záhyby a nedokonalé sebe-uchopení Symbolična, které symbolizují jiné pohyby a nedokonalé sebe-uchopení Symbolična? Lze hovořit o monismu Symbolična/symbolického pole?
j) Symbolično se snaží o něco nemožného, jdoucího proti jeho vlastní přirozenosti:  chce identitu, ačkoliv je založeno na diferenci. Proč se objevuje v bytostně nejednotném Symboličnu touha po jednotě? Sjednocují akty symbolizace Symbolično částečně, existuje tedy pokrok ve vědění? Pokud ano, nedochází postupně k sebe-zničení Symbolična i Reálna i subjektu, kteří jsou založeni na ne-jednotě? Nemůže tato autodestrukce vedená touhou po sjednocení vést k "Velkému křachu"? Může po něm přijít zase nový cyklus, opět "Velký třesk"? 
k) Nyní však snad dochází k pokroku ve vědění, sjednocování rozpolceného subjektu, takže Reálno, subjekt i Symbolično mizí: nevzniká tak stále více neosobních totalizujících asubjektivních struktur, jak si mysleli i Derrida a Foucault? Reálno mizí, realita se stává transparentní, banální, bez tajemství (Weber: Entzauberung). 
l) Jak by proces sjednocování skončil? V dokonalé sebe-identické inertní jednotě, černé díře, v níž by vše splynulo se vším? Směřuje k tomuto hegelovská snaha o absolutní poznání?

Je objekt nezávislý na subjektu (také k problému metapozice)?

byl tu objekt, až pak subjekt?

jak vypadá objekt bez subjektu, který ho vnímá?

nezaměňujeme subjektivní či intersubjektivní teorii o objektu s objektem samým?

kolik ze subjektivních kategorií nenápadně proklouzlo do jen zdánlivě objektivních určení objektu?

a co sám pojem objektu, na mysli nezávislé reality, není to subjektivní fikce?

jak z objektu mohl vzniknout subjekt, z kamene vědomí?

jedním řešením je myslet objekt víc subjektivně a subjekt víc objektivně, zmenšit mezeru mezi nimi

objekt má mezi svými přirozenými vlastnostmi život a vědomí, subjekt je pak zase přirozeně předmětný, věcný, mechanický, strojovitý, děje se zákonitě,...

karteziánský dualismus však stále zůstává, byť ve zmírněné podobě!

další možností je chápat subjekt a objekt jako fikce reifikující a falešně oddělující a izolující dva aspekty jediné reality, reality subjektivní a současně objektivní, asubjektivní i aobjektivní

problém metapozice

dvě možnosti:
a) skok od pozice k metapozici: materialismus, z objektů vznikl subjekt, což je objekt, který si uvědomil sebe, pozice se dostala do metapozice

b) skok od metapozice k pozici: idealismus, subjekt na metapozici si uvědomil sebe tím, že se ztotožnil se svým "jinobytím" na pozici, uvědomil si, že je totožný s některými z vnějších objektů na pozici

je zde propsat, skok - kterým z nabízených směrů se skok uskutečnil?

je zde asymetrie: metapozice hovoří o pozici, nikdy ne naopak, takže se zdá, že pozice si vystačí sama, zatímco metapozice pozici potřebuje...pozice s metapozicí neinteraguje, je na ní nezávislá

není však klam myslet si, že pozice je na metapozici nezávislá, že hmota je na duchu nezávislá? materialismus si myslí, že subjekt předpokládá objekt, naopak to však neplatí...nemýlí se však materialista v tomto?! nejsou na sobě subjekt a objekt, metapozice a pozice, závislé existenčně i definičně vzájemně?

lze si řeč představit bez metapozice?

ne, věta vždy vypovídá o jiných větách, v tomto má pravdu holismus a kontextualismus...věta nikdy není izolovaným atomem

musí však věta vypovídat o jiných větách z - možná jen fiktivní - pozice metapozice?

Hegel má možnost b): zatím holá metapozice se musí znegovat do jinobytí, do vnějších objektů, takže pozice/objekt je negací, absolutní jinakostí, protikladem k metapozici/subjektu, která se však v třetím kroku ve vnějších objektech poznává a ztotožní se s nimi...jak však vůbec k aktu sebezvnějšnění došlo a proč?

Hegelovy báchorky, že důvodem je cesta ke svobodě, sebepoznání, plnému sebeuvědomění můžeme chápat realisticky tak, že Hegel popisuje nutnou strukturu duální povahy jazyka (metapozice/pozice) i její tendence přejít do autoreference, tedy onu dualitu změnit na sebe-identitu (sebeprůnik ducha)

duch má v sobě rozpor (samo-sobě-jiné), rozpor je právě ona duální povaha jazyka, kdy duch je současně na pozici metapozice i na pozici pozice, takže nikdy nemůže dojít k plnému sebe-uvědomění, naším slovníkem řečeno: k překonání propasti mezi metapozicí a pozicí, metapozice se tak nikdy nemůže plně ztotožnit s jí vnějším objektem na pozici

dokonalým "intelektuálním názorem" "sebeprůniku ducha" je však nikoliv situace, kdy se metapozice ztotožní se VŠEMI objekty na pozici, ale ztotožní se i se samotným procesem ztotožňování se s objekty na pozici a dokonce i s procesem opačným, procesem rozdělujícím objekty od metapozice

ale to pořád ještě nestačí, vše se stále děje z oddělené metapozice, která se tu sice ztotožnila (sjednotila) se vším, ale ono místo, odkud se ono sjednocení děje, tedy místo metapozice, je cosi odděleného, takže ztotožnění je neúplné

musí se opustit samotné místo metapozice (extáze, sebezánik, vytržení ze sebe sama), jen tak se překoná duální povaha, nikoliv tak, že se jeden její člen ztotožní se vším: tím by se dualita překonala jen zdánlivě, ve skutečnosti však absolutně potvrdila

musí se jít na místo, kde ještě nedošlo k rozdělení na subjekt a objekt

kde však toto místo je? můžeme jistě vztahy mezi metapozicí a pozicí vidět z vnějšku, z meta-metapozice, a odtud se ztotožnit se vztahy metapozice s pozicí...ovšem to opět není plná jednota, dále se zde uchovává diference mezi meta-metapozicí a zbytkem...cestou hierarchie nekonečné reflexe či nekonečné hierarchie russellovské teorie typů to jistě není možné, je třeba přejít k intuici, mystice, intelektuálnímu názoru, není-li to ovšem jen nějaký sebe-opojný klam...















také metapozice a pozice

metapozice má sklon k sebe-zauzlení, autoreferenci, podivný atraktor, každý další cyklus modifikuje oprvky této hierarchie, ač ji neruší!

báze je daná, nezuměnitelná (neurony)

je daná také tato duální forma

je možný sebeprůnik ducha? zrušení distinkce já-subjekt a já-objekt?

co je skutečným obsahem metapozice?
čistý duch, emočně laděný, zastávající přesvědčení, touhy, naděje, má vůli...tedy res cogitans !...

nakolik jsou emoce oddělené od subjektu a jeho vůle?
a) vůle = typ emoce
b) vůle = momentální celkové emoční punutí
c) vůle něco jiného než emoce

Foucaultova transcendentálně-empirická dubleta:

jsem částí světa A SOUČASNĚ jsme podmínka možnosti/garant světa

tedy jsem vnější objekt (pozice "o sobě") a současně jsem metapozice ("pro sebe")

s některými objekty se metapozice identifikuje:

metapozice (já) = A (objekt na pozici)

důležité věci:

a) není první identifikací metapozice to, že si řekla:

metapozice = subjekt = já (?)
třeba jde o chybnou identifikaci

b) metapozice se vytrhává od ostatních pozic, drží si odstup, vyděluje se (diference)

c) co přesně spojuje metapozici s pozicí?

její bytí "pro sebe" je nakonec také nějakým bytím ("o sobě")?
sdílí tedy, že obě jsou (podílí se na bytí)?
a dokonce snad i to, že obě jsou v základu stejně (jsou o sobě, jen metapozice je ještě něčím víc, je pro sebe, ale to vyrůstá z onoho "o sobě")?




zákon sporu a jednání

Zákon sporu je nutnou podmínkou našeho myšlení i našeho chápání světa. Svět nelze chápat mimo zákon sporu, souhlasím. Přece by však bylo zapotřebí rozlišovat:

a) pojmová rekonstrukce světa = zde zákon sporu být musí
b) svět = zde nevíme, zda zákon sporu vládne, kdykoliv ho myslíme, zákon sporu používáme, kdykoliv však nemyslíme, ale třeba houbaříme, jednáme, intuitivně něco cítíme atd., zdá se, že zákon sporu vůbec nic neurčuje, vůbec žádný řád nestanovuje!

nelze říci, že by ve světě zákon sporu neplatil, protože podmínky toho, co platí a co neplatí jsou dány už zákonem sporu, ale spíše se zdá, že svět může být mimoběžnou doménou, oblastí, kde (ne)platnost zákona sporu nehraje roli: např. ptát se, zda během aktivity houbaření platí zákon sporu a tato aktivita se jím řídí, je zjevně nesmyslné...

lze namítnout, že už pojem "svět" vyžaduje zákon sporu, podobně věta "svět existuje" a kdyby zákon sporu neplatil, pak by svět současně existoval i neexistoval a zákon sporu současně platil i neplatil...

odpovídám, že toto vše platí ve výše uvedené úrovni a), nikoliv v úrovní b)

Zákon sporu je navíc autoreferenční: potvrzuje taky sám sebe, mluví i sám o sobě, když se tzv. "mluví/myslí o zákonu sporu"

autoreference je nakonec bludným logickým kruhem

z tohoto bludného kruhu nelze v rámci myšlení ven, stačí však meditovat či jít na houby nebo dostat od někoho facku, a jsme venku hned...

eternalismus a subjekt


Je třeba se ptát, kde v eternalistickém kontinuu situovat subjekt, existuje-li.
Pokud je kontinuum jen agregátem událostí, rozpadá se subjekt do agregátu událostí obsahujících různá "já".
V kontinuu událostí však jistě vznikají nějaké jejich věčné konfigurace, strukturace, spojení. Pak lze subjekt chápat jako věčný komplex mnoha událostí. 

Prožívající já však může zřejmě existovat jen v rámci jedné věčné události, tedy věčně existuje mnoho událostí obsahujících každá své vlastní prožívající já, existuje pak věčně mnoho tzv. "minulých" či "budoucích" věčných já, přičemž každému se v rámci dané věčné události jeví, že je jediným a existujícím v "jeho" přítomnosti.


-
Možná je iluze, že vědomí má časovou povahu. Taky může být iluzí, že si toto vědomí uvědomujeme časově. Časovost může být věčnou nutnou a falešnou formou bezčasového aktu poznávání.

Einstein, eternalismus, prezentismus (s Mirkem, náměty v uvozovkách jsou jeho)

 "Ale přece jen se mi zdá, že zkušenost našeho vědomí je časová: že k našemu vědomí kromě toho, že si vždy uvědomuje nějaký časový úsek, patří i to, že si uvědomuje i plynutí a svou identitu skrze čas."
-
To asi nic nedokazuje. Může jít jen o atemporální kauzální asymetrii: nějaké události jsou kauzálně víc propojeny s jinými než jiné.


"S limitní rychlostí šíření signálu jako důvodem kauzality bych docela souhlasil: přidal bych ale entropii, ta má ve fyzikálním systému jednoznačný směr a ten by se měl shodovat se směrem času (ale jestli se ti zdá, že ne, když tak napiš důvody)."
-
Limitní rychlost kauzální asymetrii nezpůsobuje, ale umožňuje. Rychlostí zde nemyslím časové šíření signálu, ale konstantu, atemporální strukturu atemporálního univerza.

Kauzální asymetrie je jen atemporální způsob spojení událostí mezi sebou.

Atemporální "nárůst" entropie může být další rys toho, jak jsou atemporální události pospojovány. Podobně celá "historie vesmíru" od Velkého třesku dál je jen atemporální strukturou propojení událostí.

"Myslím, že tvůj popis minulosti jako "zamrzlých stavů" by zhruba odpovídal tomu, jak Hawking popisuje "nedourčenost minulosti" - že totiž minulost, která uplynula, je jen zčásti takto ztuhlá a že ještě postupně "dotuhuje", je dourčována přicházejícími stavy, tj. z budoucnosti."
-
Proč ne, pokud padne to, že existuje jen přítomnost určená jen minulostí, kauzální propletenost mezi událostmi může být libovolná. Jako budoucí označujeme ty události, které nejsou se současnými propleteny buď vůbec, nebo jen slabě (skrze předtuchu) nebo jen výjimečně.


 "Akorát to Hawking vlastně popisuje prezentisticky"
-

Prezentisticky to asi ani nejde myslet: nebo snad ano? Existuje-li jen přítomnost, nelze minulost změnit, lze změnit jen přítomnost, ovšem třeba do té podoby, že to vypadá, jakoby měla jinou minulost než před chvílí. Tedy se nezmění minulost, ale přítomnost. Otázkou je, jak je to možné: přítomnost zde nemůže být jen účinkem minulosti, ta už proběhla v nedourčené podobně a nikdy se nevrátí v žádné (ani určené) podobě, ale jelikož byla minulost nedourčená, jejím produktem je nedourčená přítomnost. 

Tedy: minulost zůstává nedourčená, resp. už není, ale nedourčená byla tehdy, když byla přítomností.

Takže v prezentismu může být nedourčená pouze přítomnost, protože jiný časový modus v něm ani neexistuje.


"Greene to popisuje neutrálně a já bych to popsal spíš eternalisticky (jako že ta minulost i budoucnost už jsou)."
-
Eternalisticky to ale taky nedává dobrý smysl: minulost je pak už věčně fixně určená, jen jsou minulé stavy do jisté míry určené budoucími. Minulé stavy však nejsou nikdy v eternalismu "nedourčené": a pokud snad ano, tak jedině věčně nedourčené.

-
Zajímavá je povaha kauzální asymetrie:
interakce událostí plodí události jiné...může jít o bezčasý strom...pokud jsou bezčasé události konfigurovány dle "nárůstu entropie", platilo by, že interakce událostí plodí obvykle událost s vyšší entropií

otázkou je, zda existují izolované události, zda dává smysl mluvit o "událostech", byť i jen jako o bodech v rámci věčného časoprostorového kontinua

kauzální asymetrie může být narušena kvantovou ne-lokálností

Prezentismus je problematický v tom, že jeho přítomnost, která údajně jediná existuje, nelze ontologicky definovat: jde jen o subjektivní perspektivu, žádné absolutní teď, absolutní současnost dvou a více událostí neexistuje...

Tato subjektivní perspektiva má však jistý ontologický rámec daný snad kauzální asymetrií, limitní rychlostí šíření signálu a nárůstem entropie.

Eternalismus by měl do svého konceptu zahrnout i věčnou existenci subjektivních a relativních perspektiv předpokládajících, že existuje jen "jejich přítomnost". Může však jít jen o iluze jako jakékoliv jiné, zde iluze nepravdivě spojující události mezi sebou.

Přemýšlím, zda nelze vytvořit hybridní pozici prezentismus a eternalismu, nějaký "zlatý střed", kdy by existovala jen přítomnost, ale přítomnost rozmazaná směrem do blízké minulosti i budoucnosti, které by byly nedourčené a dourčovaly se průběžně, některé by snad nedourčené zůstaly napořád...Limit této široké přítomnosti by byl dán právě limitní rychlostí šíření signálu: vše za tímto limitem by skutečně nebylo, bylo by to navěky neexistující jakožto skutečná minulost nebo ještě-neexistující jakožto skutečná budoucnost.

Na tom, že konstanta c souvisí s kauzální asymetrií i s limitem "relativity současnosti" se fyzikové shodnou: z žádné relativní perspektivy nemůže být současný první dinosaurus a meteorit, který zabil posledního dinosaura nebo není možné, že by druhá událost dokonce té první předcházela...

Einstein však chtěl říci cosi jiného: čas nebo současnost nejsou jen relativní, ale jde o zcela falešné pojmy. Smysl dává jen kauzální asymetrie a konstanta c, není možné skrze ně však revizionisticky vrátit absolutní přítomnost, byť upravenou, do hry. Možná však byl radikální až příliš...

A nebo naopak, byl radikální příliš málo: 

uvědomil si relativnost času, stále však zachoval mýtus objektivity (mýtus "nerelativního pohledu": přitom už toto sousloví je kontradikce) v pojmu absolutního časoprostoru

Na druhou stranu, objektivitou Einstein nemyslel nerelativní pohled, ale spíše to, co je nutně společné všem relativním pohledům, co vidí vždy všichni...Je to však objektivita? Není to jen intersubjektivita? 

Einstein řekl: pojem času musíme opustit, protože se každému z nás jeví časové určení různě...pojem časoprostoru však zachovejme, protože časoprostorové určení každý z nás naměří stejné...Tím však realitě připsal jen to, jak se jeví nám všem, může být ještě docela jiná...Tedy, absolutní časoprostor není absolutním rysem/vlastností reality samé, ale jen tím, jak se všem lidem nutně realita jeví... Od subjektivní epistemologie nepřešel Einstein k asubjektivní ontologii, ale pouze k intersubjektivní epistemologii...

Hovor o čase je hovorem o změně, pohybu, událostech, procesech. Mění se něco? Buď je to iluze, nebo skutečnost. Na námitku, že pokud by to byla iluze, i ono iluzorní poznání by se muselo dít v čase, lze odpovědět, že každé poznání se děje pod iluzorní formou času, tedy i poznání poznání: iluzorní poznání se tedy neděje v čase (a "neděje" se vůbec, chápeme-li "dít se" časově), je to jen iluze, ze které nelze vystoupit, protože vše myslíme jen pod formou času.

pojem současnosti možná po Einsteinovi nedává smysl, tedy je třeba spíše říci, že mezi událostmi vládne atemporální kauzální asymetrie



Greene to pojímá zajímavě: minulost je nedourčená, ale už ji zpětně nedouurčujeme, jen se zurčití minulostí nedourčená přítomnost...

Přeloženo do eternalismu: věčně nedourčené tzv. "minulé" věčné události vedou k věčně určeným tzv. "přítomným" věčným událostem. Věčně existuje minulá superpozice i její přítomná dekoherence.

Tedy eternalismus to nemusí pojímat jen tak, že přítomná dekoherence (nebo kolaps vlnové funkce následkem měření, dle interpretace) zpětně věčně mění minulost. Spíš je tato verze eternalismu zcestná: minulost, kterou jsme prožili, nebyla ještě minulostí hotovou, tedy jsou zde dvě minulosti, námi prožitá nedourčená a pak skutečná, kterou jsme nikdy nepožili a nikdy neprožijeme...


působí celek na své části?

může celek působit na své části? tedy kauzalita shora dolů? "já" by mohlo být nikoliv duší = částí těla, ale tělem (osobností) celým...došlo by k působení celku na jeho části
neumíme si to představit, v našem chápání kauzality vždy něco působí na něco vnějšího....zde by celek působil na něco vnitřního, na svou vlastní část
lze to však chápat nemysticky: kontrolní algoritmy (část celku) opravují jiné systémy (jiná část celku)...to je ale zase působení části na část, nikoliv celku na část
--
kdyby však skutečně celek měnil sám sebe, měnily by se současně i algoritmy sebe-změny, takže by změna byla neřízená, chaotická...docházelo by tak k spontánní samoorganizaci, ale to by zase už nepůsobil celek na části, ale z jednoho řádu by spontánně vznikal řád jiný...
--
lze si představit systém, kde jsou všechny části kvantově provázané...změna u jedné vyvolá okamžitou změnu u všech ostatních...systém je dokonale propojenou jednotou, celkem, kde dochází k okamžitým symetrickým nebo stejným změnám u všech jeho částí...celek pak nepůsobí na své části, ale okamžitě se proměňuje jako celek, není třeba času k přenosu kauzálního vlivu od jedné jeho části ke druhé...
--
obvykle si však působení celku na části představujeme takto: buňka vzniklá z molekul zpětně ovlivňuje molekuly, ze kterých vznikla
skutečnost je však spíše takováto: částice spojené s jinými částicemi se chovají jinak, než když jsou oddělené, izolované...to je možná jediný základ celé ontologie světa...jelikož jsou částice v rámci vesmíru distribuovány heterogenně, vznikají různé a různě silné jejich spojení, agregáty, komplexy, shluky
--
můžeme se ptát, co je zdrojem kauzality: buňka, která je složená z molekul, nebo molekuly, které tvoří buňku? nebo dochází k vzájemným kauzálním interakcím, kauzalita tak proudí jak zdola nahoru tak naopak, shora dolů?
otázka je zřejmě špatně položená: záleží na síle propojení částic, jsou-li hodně propojené, vytváří jednu buňku a působí v rámci ní, tedy v rámci svého působení s jinými částicemi...jsou-li propojené málo, pak působí částice samostatně jako molekuly, nikoliv dohromady jako jediná buňka
existuje asi totiž jediná báze, realita nemá více vrstev
--
námitka zní: proč předpokládat, že bází jsou mikročástice a ne třeba lidská společnost nebo to, čím se zabývá biologie, tedy lidská těla?
protože pojmy biologie a sociologie jsou velmi hrubozrnné, její entity ve skutečnosti dobře neznáme! jsou to zjednodušené pojmy pro mnohem komplexnější a strukturovanější entity
--
námitka ale pokračuje: zákonitosti sociologie nejsou vysvětlitelné fyzikálními zákony
proč ne?
protože chování lidí není chováním kvarků
proč ne?
protože fyzika nemá důkaz, že to tak je...důkazem by bylo to, že by chování lidí bylo předpověditelné z chování kvarků, což se kvůli komplexitě a snad nahodilosti chování mikročástic nikdy nepodaří
pravda je, že zatím je to nerozhodnutelné
--
avšak ptejme se, kam námitky mířily:
mluví o vrstevnaté ontologii, kdy vrstva společnosti by mohla zpětně kauzálně ovlivnit vrstvu fyzikální, ze které vyrůstá, navíc snad v ní existuje jiný typ kauzality a/nebo teleologie
námitky tedy tvrdí to, o čem mluvíme již od počátku: celek ovlivňuje svoje části
zdá se, že špatně chápou vztah celku a části
celek neovlivňuje svoje části, celek totiž JE těmito částmi
--
námitka se však vlastně ptát takto: způsobil Napoleonovy činy Napoleon, nebo jsou jen účinkem interakcí mikročástic, ze kterých se agregát nazvaný hrubozrnně "Napoleon" skládá?
odpověď:
záleží na typech a síle spojení mikročástic, které Napoleona tvoří
pravda bude uprostřed:
mikročástice svým spojením s dalšími vytvořily do jisté míry od okolí izolovanou a spontánně se samoorganizující entitu zvanou "Napoleon"
avšak jejich spojení není tak silné, jak se zdá
avšak jakási kontinuálně existující struktura "napoleonovitosti" po dlouhý čas přetrvává, i když je realizovaná různými mikročásticemi (jedny odcházejí, jiné přicházejí)
--
musíme se ptát, co přesně je touto strukturou/informací "Napoleon"...forma napoleonovitosti je realizovaná hmotným nosičem, reprodukuje se však dále i na jiných hmotných nosičích (podobně jako genetická informace nebo informace kulturní, memy)
--
navíc struktura "Napoleon" je zřejmě jen zjednodušeným pojmenováním pro komplexnější struktury, dále ji nelze izolovat od dalších, s ní interagujících struktur (francouzští vojáci) ani od toho, že je jen částí širších struktur (třeba napoleonských válek)
--
zásadní otázka zůstává: je struktura "Napoleon" skutečnou strukturou nebo jen hrubozrnným pojmenováním? Je hrubozrnná, cosi však pojmenovává: mikročástice se spojují do větších shluků, v nichž se chovají jinak...
chovají se však mikročástice v shlucích skutečně jinak? nejsou sociologické zákony jen hrubozrnným pojmenováním pro velké množství fyzikálních interakcí?
--
proč se zastavit u báze elektronů a ne u báze lidí?
protože báze lidí je zjevně příliš zjednodušující, nepodchycuje mnoho interakcí...entita člověk zjevně nepodchycuje mnoho interakcí, které ji tvoří
nevzniká však na bázi člověk cosi nového, co z nižších bází nelze vyvodit?
klíčová je tato otázka: nechová se snad milion spojených částic jinak než částice dvě?
fyzik odpoví: chová, ale to lze vysvětlit právě z báze částic, nikoliv z báze jejich agregátů
ale je tu možná ještě druhá odpověď fyzika: částice se chovají i ve shlucích stejně jako tehdy, jsou-li izolované...jen jejich heterogenní distribuce v univerzu vytváří onu pestrost, ale jejich vlastnosti se tím, že interagují nemění...

celé to stojí na tomto:
je člověk autonomní entitou, nebo jsou autonomní entitou pouze mikročástice (případě něco, co je pod nimi, tedy třeba einsteinovské pole)?
odkud vychází kauzální síla? z člověka nebo z mikročástice? nebo má pravdu spíše materialistický monismus: vše je propojeno, vše jsou proměny jediného pole?
aby však mohlo docházet k proměnám pole, musí nějak existovat čas, třeba jen v rámci toho pole a spojený s hmotou, energií a prostorem...

entanglement

nelokální korelace nahodilé změny u dvou částic

co když jsou v jednom poli, které se mění nahodile či dle neznámých zákonitostí?

vyvrácení:

existence pole, ve kterém obě částice jsou, nic neřeší, protože pole nezpůsobuje jejich společnou změnu...změna je způsobena měřením na jedné částici...pole tedy nemůže být příčinou změny, může však být médiem, ve kterém se změna šíří NADSVĚTELNOU rychlostí...


toto hypotetické pole však působí jen mezi částicemi společně vzniklými, lze tedy předpokládat, že ho vytvořil až jejich společný vznik...samozřejmě, že můžeme uvážit i možnost, že pole je tu vždy, ale jsou na něj citlivé jen společně vzniklé částice...ale rozdíl mezi těmito dvěma možnostmi je empiricky nezjistitelný a vlastně nepodstatný...


nakonec tedy hypotéza s polem netvrdí nic navíc oproti tomu, co říkají fyzici: mezi společně vzniklými částicemi je zvláštní spojení, vazba, my jí teď jen říkáme "pole"...je fascinující uvažovat nelokálně...akce na nějakém místě v prostoru způsobí okamžitou změnu na úplně jiném místě v prostoru...

pátek 11. října 2013

Žižek - Méně než nic

906 připsat transcendentální korelaci do věci samotné
mezera mezi "pro nás" a "v sobě" je v "v sobě"

907 realita je velká mezera oddělující odlišné zjevující se perspektivy
subjektivní perspektiva je vepsána do samotné reality

ne všechny epistemologické limity jsou i ontologickými limity

Hegel: všechno poznání může být vytvářeno skrze kategorii Pravda

hegelovské zprostředkování: objektivní vědění je reifikací/naturalizací forem jevení se dialektické Pravdy

909 radikální retroaktivita dialektického procesu: dedukce vývoje se stane zjevnou až retroaktivním uspořádáním/rekonstrukcí nahodilého procesu

vývoj onoho "pro sebe"...

912 Schelling odděluje existenci a základ existence: chaotické ne-vše proto-reality, virtuální fluktuace neplně konstituované reality

913 Brantano: teleiosis: možnost pohybu (budoucí pohyby) je částí aktuality objektu

AD: je zajímavé, jak je budoucí zavinuto v přítomném a minulém, jakoby se realita jen postupně přehrávala z předem daného programu, pokud však ani neexistuje čas, není jeviště, v němž by se realita přehrávala, spíše jen atemporálně věčně existuje tato kauzální asymetrie, což je právě vyjádření rozdílu mezi minulým a budoucím - budoucí je věčně způsobováno minulým a nikdy ne naopak...kauzální asymetrie je však fyzikou redukována na asymetrii entropickou, kdy atemporálně směřuje univerzum od nižší k vyšší úrovni entropie, budoucí je tedy ten stav vesmíru, který má GLOBÁLNĚ vyšší entropii...příčina pak nezpůsobuje svůj účinek, kauzální působení, tzv. "předání kauzální síly/kauzálního vlivu" tak vyjadřuje jen kontinuální proces/proud přechodu od nižší k vyšší hladině entropie...atemporálně viděno nejde o kontinuální proud a přechod, ale o atemporální věčné "zamrzlé" stavy/okamžiky/události (i  když poslední dva termíny jsou z důvodu jejich časového charakteru nevhodné)

915 Althusser: spontánní ideologie scientismu: vědci se spoléhají na měření a tím zapomínají na nahodilost empirického obsahu (nahodilost ve smyslu nahodilého kontextu, nahodilého přístupu k realitě, nahodilých předpokladů)

917 imanence vnímatele ve vnímaném...Lacan...teorie vizuálního pole...vnímatel je vepsán ve vnímaném...slepá skvrna v realitě, ze které objekt vrací  pohled

924 objektivní realita hledaná přírodní vědou je Reálno, které nemůže být zakoušeno jako realita

925 co se jeví jako limitace našeho poznání je rysem reality samé, oním Reálnem..poznámka: to je přesně Kantovský skok, kdy je z nouze udělána ctnost, za cenu popření kantovské "věci o sobě"!

---


957 pre-ontologická nekonzistentní mnohost méně než Jedna

Badiou: to je ne-jedno
jak této negaci rozumět?
a) je to čistá mnohost
b) je to negace Jedna jako imanentní negativní rys čisté mnohosti samotné?
c) mnohost je mnohost bez mnohosti, neurčitost

řešení:
nemožnost Jedna je imanentní negativní rys nekonzistentní mnohosti: je zde nekonzistentní mnohost, protože zde není Jedno, protože jedno je v sobě blokované, nemožné (Jedno není)

958 "to v sobě" není venku jako vnější Reálno nezávislé na transcendentálním poli: "to v sobě" je jednou stránkou subjektu, poněvadž jsou zde transcendentálně konstituované objekty ("vnější reality"), protože je zde rozdělený subjekt

toto konstitutivní rozdělení subjektu (které předchází rozdělení mezi subjektem a objektem) je mezerou mezi prázdnem symbolického subjektu a nemožným Reálnem objektivního protějšku subjektu, které je čistě virtuálním "objet a" (!)

to, co my nazýváme "vnější realitou", vzniká skrze odečítání, tedy když něco je odečteno z "objet a"

tato korelace mezi subjektem a objektem (objektivní realitou) je tedy schválena korelací mezi tím samým subjektem a jeho objektivním korelátem, nemožným Reálnem "objet a"

to je jedna a ta samá entita ze dvou stran Möbiovy pásky

nemožné Reálno virtuálních objektů není vnější k Symboličnu, ale je jeho imanentní překážkou, která symbolický prostor zakřivuje

Reálno je jen zakřivením symbolického prostoru (!)

pozitivní řád bytí emerguje skrze odečítání Reálna...řád bytí a Reálno se vzájemně vylučují: Reálno je imanentním ucpáním/překážkou řádu bytí...Reálno dělá řád bytí nekonzistentním

AD: první je tedy subjekt, který předchází rozdělení na subjekt a objekt...je zde tedy jakýsi prvotní subjekt, který je sám v sobě bytostně rozdělený...Reálno není mimo něj, ale je jednou jeho stranou (je entitou "objet a"), předmětem-příčinou touhy subjektu

959 Reálno není nic než mezera nebo antagonismus, který maří Symbolično zevnitř

Reálno je efektem selhání Symbolična k dosažení sama sebe, plné realizace sama sebe, ale k tomuto selhání dochází proto, že Symbolické je zmařeno v sobě

subjekt chce něco říci, to selže, a toto selhání je tímto subjektem

účinek je tedy reakcí proti jeho příčině, zatímco příčina je retroaktivním účinkem JEHO příčiny: subjekt produkující signifikanty selhává,  a subjekt jakožto Reálno je účinkem tohoto selhání

AD: zde jde ale o lacanovské rozdělení na dva subjekty, kdy ten předjazykový chce uchopit sebe, což se mu nepodaří, takže vznikne jazykový subjekt, a nepodařit se mu to musí, protože jazyk je nedokonalý, má vnitřní limit, kterému se říká Reálno nebo "objet a"...realita je totiž v sobě samé nesjednocená, nejednotná

AD: můžeme se ptát, zda existuje předjazykový subjekt, nebo existuje jen text, který se restrukturalizuje, kvůli své bytostné nejednotnosti je vždy subjektivním a vždy naráží na své vnitřní meze, na Reálno neboli na "objet a", po kterém touží, které touží uchopit, což se mu však nikdy nezdaří, jelikož je to však jeho druhá stránka, tak nikdy plně nerealizuje ani nepozná sám sebe...text se restrukturalizuje kvůli své bytostné touze se sjednotit, v čemž mu brání jeho věčná nejednotnost

skrze selhání stát se samo sebou se Symbolično dotýká Reálna

každý vnější referent (plně existující pozitivní realita) je už transcendentálně konstituovaný

dotýkáme se Reálna-o-sobě v mnoha selháních se ho dotknout, poněvadž Reálno je mezerou, minimální diferencí oddělující Jedno od sebe

960 sexualita je imanentním limitem ontologie

sexualita neexistuje mimo Symbolično, existuje výhradně jako zakřivení symbolického prostoru, které probíhá kvůli něčemu dalšímu produkovanému signifikujícími gesty, TEDY sexualita jakožto Reálno není vnější vůči symbolickému poli, ale je to imanentní zakřivení, zkroucení, k čemuž dochází, protože symbolické pole je blokováno vlastní inherentní nemožností

AD: připomíná to solipsismus a subjektivismus vedoucí nakonec k textualismu, kdy jádrem textu je diference, nejednotnost, produkující text...marné snahy diferenci zahladit o to víc konstituují subjekt, který je taky v sobě rozdělený, táhne ho to k "objet a", k Reálnu, což je však jen vnitřní hranice textu, vlastně nakonec hranice subjektu samého

takže subjekt = rozdělený text
Reálno = vnitřní limity textu
vývoj textu: snaha pojmout "objet a", tedy Reálno, kdy text se snaží zahladit vlastní rozpory, což je nemožné, protože on je Diferencí, nikoliv Identitou
subjekt = text je vždy rozervaný, protože chce uchopit vlastní limity, zbavit se vlastních překážek (Reálno = objet a), které ho ale vytvářejí, chce zničit to, co ho tvoří...chce ustavit identitu, ačkoliv celé jeho bytí stojí na diferenci

existuje i něco jiného než text? co ona pre-ontologická realita? ta je však jen částí bytostně rozděleného subjektu, její bytostné rozdělení je tedy jeho bytostným rozdělením...(viz s. 958)

existuje však nějaký proto-subjekt před textem, před vždy marnými snahy uchopit/realizovat se plně procesem symbolizace? zřejmě ne, subjekt je mezerou mezi prázdnem symbolického subjektu a Reálnem, které je pouhým zakřivením Symbolična

mimo Symbolično tak patrně není nic: objekt určitě ne, proto-subjekt snad, ale pravděpodobně také ne


















Foucault, Kant

skepse k poznání stojí na tomto poznání

na omezenost svého poznání jsem přišel díky svému omezenému poznání

má omezenost vůbec můj druh omezeného poznání umožňuje

zákony, které mé poznání omezují, mi současně vůbec omezují je poznávat

konečnost poznání zjiš´tuji svým konečným poznáním

zákony mě omezující mi dávají omezeně/neomezeně (druhé je spor, ale častý) poznat, že mě omezují...poznání těchto zákonů je ale dáno mou omezeností, tedy je nedokonalé, tedy mě možná zákony neomezují, ale pokud skutečně neomezují, pak poznávám pravdu, že mě omezují...bludný kruh

poznávám-li pravdu, vím, že ji nepoznávám (jsem omezen zákony)
nepoznávám-li pravdu, nejsem omezen zákony, protože zákony jsou jen mou nepravdivou fikcí
takže pak pravdu poznávám, takže jsem zákony omezen (bludný kruh)


spíše je to tak, že NUTNĚ MUSÍME části svého poznání věřit...abychom jím odhalili svou omezenost


odmyslet význam a referenci

význam je jen reifikovaný aspekt jazykových her

jazyk je struktura, síť znaků řídící se pravidly a seberegulující se dle těchto jí vlastních pravidel

význam je vlastně totéž co definice:

ZNAK = SPOJENÍ JINÝCH ZNAKŮ...význam je tedy ztotožnění (maximální spojení, interakce) mezi znakem a jinými znaky

na definici lze takto převést i referenci a přeneseně o popis

čtvrtek 10. října 2013

metapozice a subjekt a německý idealismus

zahrnuji sebe?  Ne, jen své "jméno", tedy dojde k identifikaci s jménem "já, ego, vlastní jméno", dále se identifikuji s atributy, které "já" připisuji.

jak došlo k nalezené metapozice? byla reifikována jako vnější objekt, pak o ní mohlo být vypovídáno další, predikovány ji atributy.

zajímavý je právě akt onoho zvnějšnění, sebe-zvnějšnění, kdy z procesů, kterými jsem, které žiji, zpětně dělám vnější objekty, o kterých mohu mluvit: mluvím tak o svém smutku jako o vnějším objektu, takže se odosobním, odtrhnu se od něj, zvnějšním ho.

Při sebereflexi se jeví, že podobně zvnějším sám sebe, a pak o sobě mluvím jako o vnějším objektu. je to však iluze, dojde spíše k zvějšnění mé části. Tím odpadá problém nekonečné reflexe německého idealismu neumožňující nakonec vědomí, protože to se do nekonečna odsouvá vždy na vyšší, meta -, úroveň, a tak idealismus mohl ztotožnit já-subjekt s já-objektem pouze v pre-reflexivní absolutní bezprostřední jednotě např. fichtovského "sebe-kladení"


idealismus si všiml toho, že subjekt, tedy reflektující já, je jiný než objekt, tedy reflektované já, takže v "já" dochází k rozpadu na dvě části, které neuměl spojit aktem reflektování, ale postuloval jejich jednotu jako všechno předcházející (současně jejich rozpor vysvětloval vnitřním rozporem, vnitřními vztahy, kdy absolutno je samo-sobě-jiné, protikladnost v rámci jednoty)

neuměl překročit gramatickou mezeru první a třetí osoby, v podstatě karteziánský dualismus, kdy první osobou (já-subjekt, reflektující já) je res cogitans, třetí osobou potom já-objekt, res extenza

myslím, že to je nepřekročitelná dualita jazyka, subjekt-predikátová forma vět

já v meta-pozici se ztotožňuje s já-objektem v "pozici" (tedy dualita metapozice/pozice)

my však nemusíme hledat absolutní prereflexivní jejich jednotu, jde spíše o interakci dvou systémů mozku, jejich ČÁSTEČNÉ spojení...takže platí, že reflektující a reflektované já jsou JINÉ systémy v rámci jednoho mozku, systémy kooperující a částečně se aktem "sebereflexe" propojující

idealismu dále dělalo potíže, že neuměl uchopit vědomí, teda subjektivní pól, v našem slovníku metapozici...vše totiž uchopoval přes zprostředkování, přes reifikaci/objektivizaci daného - dané poznám v jeho jinobytí, zprostředkovaně skrze jeho zvnějšnění...tedy i sebe poznám jen zprostředkovaně, skrze své sebe-zvnějšnění, své jinobytí...pak se ale nelze divit, že dojde k sebeodcizení, k propasti, rozkolu

pravda je taková, že metapozice je tím, co promlouvá, až zpětně, retrospektivní rekonstrukcí a často fiktivně, poznáváme její podobu tím, že ji na základě paměťových stop rekonstruujeme...obsah metapozice už však není ve formě metapozice, ale ve formě pozice, tedy ve formě vnějšího objektu...

"Já jsem X" = aktuální obsah metapozice se ztotožňuje s aktuálním obsahem pozice

proces mající formu metapozice (tedy její momentální, neustále se měnící obsah) je v době svého průběhu (trvání, přetrvávání, dynamická změna, ale snad i "roztažená přítomnost" daného stavu)  je vždy nereflektovaný, ale žitý, prožívaný, poci´tovaný, zakoušený v kontinuu kvalitativního prožívání, a až zpětně reifikovaný

metapozice je samotným stanovištěm, odkud řeč mluví, je to snad forma řeča sama, základní jazyková forma

problémem je, zda metapozice není jen jazykový konstrukt, zda je v řeči neustále přítomná, dále to, zda existuje jen jediný typ metapozice nebo jich je víc, zda může být metapozice bez subjektu, bez memu "ego", bez zakotvení v subjektivním naladění, emocionálním pozadí organismu

mnohdy se zdá, že metapozice je opravdu dosti od-osobněná, a-subjektivní, jd eo neosobní řeč, která se vede: z metapozice, ale bez subjektu

je však metapozice trvalou formou řeči? lze mluvit i bez ní? znamená metapozice vždy "uvědomění"? a není celé vědomí jen efektem metapozice či dokonce metapozicí samotnou?

metapozice je to, že řeč je o nečem, hovoří o něčem, referuje k něčemu...tedy reference, denotace, intencionalita n-řádů...

sebe-pohled předpokládá, že a) jsem b) vím, že jsem c) mohu hledáním (koncentrací, hloubáním) sebe sama nalézt, objevit své vlastnosti


reference: X referuje na Y
metapozice X mluví o Y
sebereflexivní metapozice: X mluví o Y a tvrdí: X = Y...já se zde ztotožňuji s něčím mi vnějším, s vnějším objektem, údajně s mým obrazem, dvojníkem, kopií, která však není subjektem jako já (není z první osoby), ale je formulována z perspektivy třetí osoby

jak můžu sebou hledat sebe, sebou popisovat sebe, sebou zpochybňovat sebe, mluvit k sobě samému?
jen neúplně, jde o části "já", o systémy v jednom mozku spolu interagující

a co sebe-proměna, foucaultovské stát se jiným, vystoupit ze sebe?
dle Hofstadtera:
a) tato tendence musí být v systému vždy už předem předepsaná
b) systém neopouští sebe, ale ruší jeden podsystém ve prospěch jiného, třeba širšího, identifikuje se s jinou, třeba volnější identitou)
c) musí zde být proměnou nezasažená báze, která ji přísně determinuje
d) i kdyby se systém měnil jako celek, nemůže se při tom destruovat: čím více se destruuje, tím méně je další destrukce schopen (autoreferenčí paradox LŽU, relativismus, skepse, sebe-vyvracení)

problém pravidel...potřebují zdůvodnění, ty potřebují své důkazy a takto do nekonečna...Hofstadter správně připomíná, že to vše se děje na mikrobázi mozku, která nefuguje podle logických algoritmů, ale spíše je zakládá, umožňuje, sama nepodléhá systému logického zdůvodňování, nekončí tedy v nekonečném regresu, ale její povaha/přirozenost vytváří základ, který už se nezdůvodňuje, podle kterého systém jednoduše funguje, např. zákon sporu...když se zeptáme, proč platí, odpovědět neumíme, ale jeho platnost shledáváme jako evidentní

problém nekonečné reflexe německého idealismu: v hierarchii meta-pozic, nebo na sebe vzájemně neaplikovatelných (aby se vyhl autoreferečnímu paradoxu) Russellovských typů typů stoupáme jakoby do nekonečna, ale jsme stále v duálním cyklu/kruhu metapozice/pozice, jen vždy nějaký prvek z metapozice klesne do pozice atd. do nekonečna: tedy iluze výstupu výše je jen točením se v kruhu!

k tomu Hofstadter, Douglas: I am a Strange Loop, Bacis Books, New York, 2007, s. 102:

dojem pohybu vzhůru v hierarchii..postupný posun vzhůru vede pouze k uzavřenému cyklu...zpětnovazebný vztah, podivná smyčka

ale tady je to trochu jinak: spíše obsah pozice bobtná, zahrnuje stále více obsahů, které předtím byli na meta-pozici

lze ale obsah metapozice plně abstrahovat od její formy a udělat z ní obsah pozice a vtisknout mu formu pouhé pozice, tedy jakoby vnějšího objektu? to je středobod problému německého idealismu, jeho snahy dojít k sebe-poznání i k poznání vůbec skrze zprostředkování...to je středobod i problému karteziánského dualismu a nemožnosti interakce "nezávislých" substancí

--

metapozice je však jakoby často čistá, opravdu odosobněným čistým duchem bez vlastností, jediným jejím obsahem je totální soustředění se na obsah pozice, abstrahuje tzv. od sebe, od svých "akcidentálií", stává se tzv. nezaujatým objektivním pozorovatelem bez vlastností a emocí...jediným jejím emočním obsahem/naladěním je právě onen odstup, distance od objektu, jeho nezaujatá analýza...

onen odstup, distance je právě to, co vytváří dualitu metapozice a pozice!

metapozice vypráví o něčem, co je od ní odděleno, co je jí vnější, jakoby z nadhledu, odstupu...sama je jen čistou formou nezaujatého odstupu

Heidegger se snaží pracovat opačně, snaží se s objektem totálně ztotožnit, stát se jím prožít si ho zevnitř, naplnit se jeho obsahem až po okraj

není to však totéž? pokaždé se snažíme nepřimíchávat do analýzy své vlastnosti! ale Gadamer a Žižek naopak říkají, že bez vlastní zaujatosti by bylo poznání nemožné...

dualita však zůstává u všech tří pozic, ať už se od objektu distancujeme, ztotožníme se s ním nebo říkáme, že ho vždy vidíme přes sebe, jsme tu pořád my a on, je tu ona propsat...i při onom ztotožnění jsme tu byli před ním dva a po něm, abychom vydali zprávu, se zase oddělujeme

ale ono heideggerovské ztotožnění je nejzajímavější: nechat mluvit věci samy skrze řeč, kterou neužíváme, ale jsme jí..a věci samy od řeči také nejsou oddělené...
vše by pak mohlo být jediným textem, dobře, ale nebyly by tu stále znaky, které mluví o jiných znacích? nebyl by zde onen vztah, kdy v sobě znak zahrnuje jiné znaky? a právě toto je vynořením se metastruktury...

kontinuita řeči je právě v tom, že nová věta či odstavec nějak navazuje na předešlé, tedy je v sobě implicitně zahrnuje, aby je rozvinul, zpochybnil, vyvrátil...

--
nakolik v nekonečné reflexi stoupáme vzhůru, a nakolik se točíme v kruhu?
zčásti obojí...duální forma metapozice/pozice zůstává zachována, pozice však obsahově bobtná (viz výše)

--
sídlí ego vždy v metapozici, nebo někdy i v pozici? je tedy ego vždy apercepcí, nebo někdy i percepcí?
--
když se metapozice identifikuje s něčím vnějším, její podstata (niternost, nereflektovaný pocit prožívání) uniká

současný obsah formy metapozice se na stanovišti/formě metapozice identifukuje s předchozím obsahem form,y metapozice, který nyní myslí už ve formě "pozice" !!!..duální forma zůstává, dokud nedojde k totálnímu ztotožnění, to už však pak není reflexe a myšlení, ale pouhý pocit, bytí...idealisté mluví o pre-reflexivní jednotě, která je dosažena opět "intelektuálním názorem" nebo spíše absolutním sebeprůnikem ducha, totálním ztotožnění se, kdy si uvědomíme, že rozpory, vztahy, negace, diference nejsou vnějšími, ale vnitřními, že rozpor je v srdci reality, která je přesto - nebo možná právě proto (?) - jednotná, ale současně dynamická, měnící se, snad vyvíjející se (nepřípustná teleologie?)

Schelling: vědomí vzniká návratem sama k sobě

chápu se jako celistvá živá jednota, silové pole, ohnisko, bod, střed, vnitřní síla

co je oním sebe-zpředmětněním? výstupem ze sebe a opětovným návratem do sebe...cyklické pulzování, střídání

stálá a prázdná forma metapozice vyvolává iluzi stálého a obsahově velmi bohatého subjektu, protože se ztotožňuje s různými obsahy, také se svými minulými stavy

jaký je obsah metapozice? není to vždy jen prázdná forma? zdá se, že jejím obsahem jsou různá emoční naladění, různé touhy, zaujatosti

není má úvaha chybná už ve svém jádru? nesubstancializoval, nereifikoval jsem nějaký aspekt jazyka jako údajnou trvalou formu, jako onu metapozici?