pátek 29. března 2013

já jako sebe-vztah

chci rozvinout tuto myšlenku:

máme bezprostřední zkušenost já nebo jde jen o reflexí získaný pojem? co by já mělo být? není já definováno také sebe-vztahem, sebe-pojetím a nejde jen o kulturně nahodilé mechanismy?

já je hodně také sebe-vztah, kdy já reflektuji sebe, kdy já si uvědomuji sebe, kdy já hovořím ve vnitřním monologu k sobě (takže jde o jakýsi kvazi-dialog, řeč duše k sobě samé)

já se setkávám se sebou jako s někým sobě vnějším, jako s alter-egem, dvojníkem

já si nadávám, vyčítám si něco, obžalovávám sebe, vyzývám se k větší disciplíně, chci potlačit svůj pud, říkám si něco

- již jsem říkal, že buď tím informovaná část já říká něco té neinformované nebo je to jen neosobní proces, ve kterém si organismus něco artikuluje, činí jasnějším, explicitnějším

- u Freuda jde o internalizovaný konflikt otec/syn do podoby superego/ego mající id

- je ve mě tedy podvojnost, duplicita
minulé já vs. současné já, které to minulé já reflektuje a identifikuje se s ním

CO JSEM JÁ? při té otázce pociťuji jen neurčitý mentální stav, počitek, po-hnutí, snad pasivní vjem

zdá se však, jakoby tento vjem byl plochý, bez hloubky, jakoby za ním už nebylo nic

ovšem jsem i tím, kdo si toho všímá, kdo právě toto registroval, podržel ve své paměti

jsem reflektorem, uvědomujícím si to a to...a jsem možná jen tím? tedy nikoliv jednatelem, ale jen reflektorem?

není já vždy jen na straně reflektujícího já, zatímco ono reflektované já nikdy jástvím nebylo, nebo jím už alespoň není teď (a to, co se reflektuje, je neurčitá paměťová stopa/obraz po něm)

já je časové, je spojeno s časem, jeho sebe-identita je časem rozmělněna, rozdělena, takže já se mění

podstata času hodně souvisí s podstatou já! nevím přesně jak, protože nevím, co je to čas - je třeba hodně o tom přemýšlet...

já jako sebe-zkoumání, sebe-disciplína, sebe-tvorba, sebe-překonávání, stávání se jiným

nakolik je já spojeno se svobodou? pokud jsme nesvobodní, může existovat já? alespoň já deformované? nebo nemůže existovat v determinismu vůbec?

vidím se jako příčinu svých činů - v determinismu však potom nevidím to, že jsem jen účinkem jiných vnějších příčin...já tedy souvisí s iluzí, nevědomostí

spojuji se se svou aktivitou jako její příčina...jsem-li však k aktivitě plně nucen (jen o tom nevím!), jen aktivitu pociťuji: jakoby mě někdo táhl, ale já si ho neuvědomoval, takže bych pohyb pociťoval jako svůj vlastní, spontánní, svobodný

možná měl Leibniz pravdu a vše jsou jen pasivně přijímané percepce..jsme vytvořeni a měněni neosobními neznámými silami a tyto síly nám dávají námi nezvolenou schopnost pociťovat a námi nezvolené percepce, k tomu ještě dostáváme mechanismus apercepce

vjemy, u nichž známe vnější příčinu, pak chápeme jako smyslové vnímání, donucení někým či něčím, zatímco vjemy, které jsou nám dány zdánlivě bez vnější příčiny pociťujeme jako vlastní svobodně zvolené chtění, rozhodování, volbu, rozhodnutí, jednání - přitom to vše mohou být jen vjemy, také emoce může být jen specifickým druhem vjemu

vše se děje skrze nás, nikoliv námi - jsme prostředek, prostředník, účinek, který je příčinou dalšího v dlouhé kauzální řadě/síti/prostoru

pak jen můžeme čekat, jaké ještě percepce přijdou, aniž to můžeme ovlivnit: ale můžeme to odhadovat, protože námi nezvolená naše identita je relativně stabilní, takže víme, jaké síly v ní asi působí a jaké jednání, sebe-pojetí, sebe-změny a algoritmy mysli budou asi v budoucnosti vyvolávat

tímto rozvíjím determinismus, ale není jisté, že platí (úplně zřejmě neplatí, jak víme díky kvantové fyzice)













Žádné komentáře:

Okomentovat

díky!