vědomí je realizováno v čase RŮZNÝMI skupinami neuronů
takže co potom jsem, když se nemohu identifikovat s konkrétními neurony?
a) jsem momentální mikroidentitou, momentálně aktivovanými neurony (neuronálními sítěmi)
- za chvíli bude "můj" mozek produkovat někoho jiného
- ale v podobné situaci se zase oživí struktury, synapse či potence k nim a mozek bude zase produkovat mě nebo mně podobnou mikroidentitu
- jsem tedy konkrétní strukturou, sítí realizovanou konkrétními neurony - existuji jen v řádu vteřin jako momentální adaptace tělesného organismu na danou situaci
b) jsem spíše celou funkcí, která je zčásti nezávislá na konkrétních neuronech, na kterých se realizuje, má vlastní pravidla sebe-strukturace, sebeorganizace - ale pozor, ani zde nenajdeme svobodu!
- šlo by jen o slabou emergenci
- tato funkce by mohla vykazovat rysy kontinuální individuality a osobnosti!
- mohly by se v ní projevovat nové zákonitosti typu intencionality a teleologie, nové fenomény jako subjektivita a qualia
- zde se nabízí dualismus vlastností v rámci monismu, zajímavé jsou zde interakce případné vlny/funkce/pole/software s hardware/neurálním základem
- z filozofie mysli funkcionalismus
- ale zřejmě neplatí v podobě abstraktní funkce nezávislé na podloží/materiálu: funkcionalismus lze myslet jen tak, že PODOBA a POVAHA funkce je značně závislá na povaze a potencích biologického základu, na kterém by se realizovala
c) jsem defaultním/implicitním systémem mozku - což je integrační funkce mozku, obsahově chudá (není v ní plnokrevná osobnost), jsou v ní jen momentální obsahy (momentální mikroidentity z bodu výše)
- defaultní systém má každý, takže má každý stejné "jáství" (defaultní systém je skutečně neurálním korelátem jáství, jak ukazují nedávné výzkumy)
- lišíme se jen jeho momentální náplní: které krátkodobě existující mikro-identity momentálně tento systém integruje, koordinuje
- FORMA je tedy pořád stejná (a stejná u všech lidí), mění se jen OBSAH - a obsah není moc bohatý...je zde jen několik momentálních impresí a qualií
- v POTENCI však v mozku v jeho synapsích a strukturách jsou ukryté i další rysy dané osobnosti, jen momentálně nejsou realizovány
- víme však, že v našem duševním životě je jistá kontinuita, systematičnost a teleologičnost úvah a intencionální zaměřenost...toto vše však nemusí nutně vykonávat jeden SUBJEKT, naprosto postačuje, když to vše vykonává jeden neosobní systém MOZKU...a ani dokonce nemusí být tak docela sjednocený, postačuje kooperace a ČÁSTEČNÁ integrace mnoha paralelních sítí, mnohdy i s protikladnými náplněmi
- nejsnáze se nám to myslí jako jednota samoorganizující se funkce...ale ve skutečnosti může jít spíše o MRAVENIŠTĚ: systém se organizuje bez toho, že by se v něm realizovala jedna abstraktní funkce, a bez toho, že by měl nějaké řídící či kontrolní jednotky/jednotu: systém se organizuje bez dozoru, bez "bosse"
- zdá se, že jáství i vědomí je stejně jako mraveniště primárně sítí - primárně sítí je také internet, možná i lidská města...nebo i celá Země? Vesmír?
- přesto se nám však zdá, že to vše vykonává JEDEN SUBJEKT, to může být:
a) klam - Hume, Mach
b) pravda - fenomenologie
c) zčásti pravda - asi to bude takto, ale nevíme, z jak velké části je to pravdivé
v mozku snad vzniká SUBJEKT, byť ne tak izolovaný, jednotný a s fixní osobní identitou, jak si rádi myslíme
co je však neurálním korelátem subjektu? síť? funkce?
subjekt však zřejmě není základní entitou, ale něčím odvozeným: má své kořeny a zdroje v nevědomé aktivitě mozku - ta ho zakládá, tvoří
není zde jasný předěl mezi subjektivním a nevědomím...subjektivní jistě může určovat chod nevědomého, protože je nakonec součástí stejného fyzikálního procesu
subjektivní je ČÁSTÍ fyzikálního procesu mozku
zdá se nám, že se jakožto subjekty určujeme ze sebe, ze svého středu
to nemusí být úplná nepravda: neurální síť, kterou jsme, se může do jisté míry strukturovat ze sebe...byť jde o determinovaný proces kalkulování, počítání (kterému říkáme rozhodování) a byť neustále interaguje s dalšími sítěmi, které vědomé nejsou...a nakonec nejde o jedinou síť, ale subjektivita je tvořena řekněme základní sítí defaultního systému, ke které se však přidružují (a zase od ní oddělují) další sítě (řečeno s Varelou: "mikroidentity")
proč je zde však vědomí?
a) kvůli qualiím, které některá data zvýrazní (Damasio) a organismus je díky nim motivovanější ke svému přežití a růstu vlastní zdatnosti (Humphrey)
b) kvůli pozornosti - což je skutečně sou-STŘED-ění, kdy se sítě více propojí, výpočetní kapacita mozku se zacílí na jeden problém
c) kvůli PROPOJOVÁNÍ (zase ta síť!) dat, domén, paralelních procesů (paměť, mentální cestování v čase, vnitřní řeč sama k sobě,...)...vědomí je GLOBÁLNÍ PRACOVNÍ PLOCHOU/PROSTOREM (jako plocha PC)
dělám-li něco téměř nevědomky, dělám to často chybně: koupil jsem si teď díky tomu málem chybně jízdenku na vlak :-)
proces soustředění je tedy procesem integrace, propojení, kooperace více sítí v mozku
ale proč je u toho vědomí, nešlo by to bez něj?
tahle otázka je velmi TĚŽKÁ, riziko epifenomenalismu stále hrozí!
možná je vědomí jen paralelní proces doprovázející činnost mozku, možná je tedy slepou evoluční uličkou
ale myslím, že ne...že integrace se v mozku zkrátka děje tak, že samotná integrace sítí JE oním vědomím
podobně jako spojení molekul vody se děje tak, že toto spojení zkrátka JE kapalností...
důležité je stále i toto:
je moje současné já stejné/velmi podobné tomu včerejšímu?
myslím, že ano...struktury mozku uchovaly moji identitu, zčásti jsou možná zničeny (alkohol), zčásti pozměněny, ale v podstatných rysech jsou stejné
jsem však tou obsahově bohatou osobou/osobností/individualitou, jak si rád namlouvám? nebo je bohatství mé osobnosti ukryto v nevědomých strukturách mozku, a konkrétní rysy mé osobnosti se objevují jen tehdy, když je to zapotřebí?
platí asi to druhé...jednotlivé moje identity, role, masky se aktivují vlivem stavu prostředí i těla
mohu se na jejich aktualizaci podílet?
jistě, že ano: teď chci být vážnější, serióznější, takže si vybavuji pravidla seriózního chování, záměrně se přestanu smát apod...
ovšem není to asi svobodná aktivita: mé přání být seriózním bylo vyvoláno nevědomými procesy mozku
co jsem však JÁ v této chvíli? nedisponuji celou svou osobností, mám k dispozici jen tu její část, kterou mi "podstrčí" nevědomé procesy..já jsem jejich pokračováním, tedy jejich práci DOVRŠUJI
pokud se identifikuji jen s vědomím, nejsem plnokrevnou osobností, ale spíše mikro-identitou
a identifikovat se i s nevědomím asi nemá smysl: mám totiž přístup jen k tomu, co je vědomé nebo téměř-vědomé (polo-vědomé)
ale zřejmě - navzdory Humovi - jako jakási přechodná a proměnlivá JEDNOTA/JEDNOTKA existuji
a nejsem jen svým vědomím, ale také SNAD zčásti komplexní funkcí splétající momentální vědomé stavy s minulými a budoucími
jako bych totiž měl přístup i k tomu, co není z mé osobnosti zcela vědomé: mohu si to vyvolat, aktualizovat tyto mozkové struktury
nejsem tedy zas až tak obsahově chudou mikroidentitou: aktuálně ano, ale v potenci mám možnost vyvolat si další rysy své osobnosti
pokud tedy nějak EXISTUJI, vyvstává zde opět palčivý problém toho, že asi nejsem svobodný a vše to, jak uvažuji, co chci, jak se rozhoduji, jaké myšlenky právě myslím a kam s nimi dojdu, není mnou zvoleno a ani kontrolováno: musím myslet právě tak, jak myslím
problém je i toto: je všechno v mém vědomí totožné se mnou, platí tedy:
JÁ = VĚDOMÍ?
nebo je vědomí cosi širšího???
patří do JÁ obtěžující myšlenky, které vás agresivně přepadají, melodie, která do nekonečna v hlavě zní, náhlé nápady, které vám poslaly Múzy, prudké afekty, které se vás zmocnily apod.?
mluvím zde však tak, jakoby subjekt byl do jisté míry samostatný a s nevědomím jen interagoval...není to skrytý dualismus?
není subjekt mnohem víc rozpadlý, roztroušený a smíchaný s nevědomými stavy? tvoří skutečně jakousi kontinuální vědomou jednotu? zčásti ano: ne však tolik, jak si myslíme
úterý 18. března 2014
pondělí 17. března 2014
Je neurální korelát vědomí totožný se samotným vědomím?
Neuronální korelát vědomí a vědomí samo asi odkazují ke stejné entitě
ale popis vědomí skrze jeho neuronální korelát je neúplný, popisuje vědomí jen "zvenčí"
je třeba do popisu vědomí zapojit také sociální jazyk: vědomí je do jisté míry rozprostřeno v síti veřejného sociálního jazyka, která přesahuje mozek jedince
také je vědomí do jisté míry rozprostřeno v celém kulturním systému: není uvězněno v hlavě jednotlivce
ale analýza biologických, kulturních a lingvistických aspektů vědomí je stále součástí vnějšího pohledu
ještě zbývá pohled vnitřní - a tady nejsou jen qualia, teleologie, subjektivita a intencionalita, ale také (navzdory pozdnímu Wittgensteinovy) možnosti soukromého jazyka a nonverbálního myšlení
máme tedy jeden fenomén X popsatelný vždy NEÚPLNĚ dvěma navzájem NEREDUKOVATELNÝMI popisy
a neumíme najít základnější, dichotomii překlenující popis
to je problém jen u vyšších živočichů, které už mají nitro - není to problém u jednodušších forem hmoty, i když i těm musíme přisoudit POTENCI mít vědomí, když tedy vytvoří složitější komplexy
vnější popis počítá s danými fenomény, ale vidí je jednostranně - vidí VŠECHNY entity, ale jen z JEDNÉ strany
když nemůžeme oba popisy sloučit do jednoho, měli bychom postulovat alespoň PARALELISMUS: uvádět vždy OBA pohledy, jeden doplňovat a korigovat druhým a naopak
otázka:
není-li vědomí jen fyzikální proces (pohled zvenčí), ale také žitá subjektivita, neznamená to spíše, že oba pohledy jsou zcela špatně a vědomí je něco záhadného, něco docela jiného?
já totiž navrhuji banální přístup:
vědomí je fyzikální proces A SOUČASNĚ žitá subjektivita (tedy: platí to i to, pohled zvenčí i pohled zevnitř, platí OBA SOUČASNĚ, jen každý omezeně)
proti tomu lze však namítnout, že v případě, že jsou nějaké popisy PRINCIPIÁLNĚ neúplné, mohou být zcela chybné: nemohou totiž nikdy vytvořit definitivní konzistentní jeden systém, který by fenomén vysvětlil zcela (tedy: neplatí ani to, ani to, ani pohled zvenčí, ani pohled zevnitř)
přístup, který je neúplný, nemůže totiž nikdy sám sebe plně legitimizovat, ospravedlnit - má totiž díry, takže možnost zásadní systémové kontradikce není vyloučena
vědomí ani v jednom z pohledů nevidím totiž ÚPLNĚ, takže nemůžu posoudit, jestli se nemýlím zcela: dokud nevidím CELEK, můj parciální pohled může být zcela pomýlený
dále: nevím ani, zda vnější a vnitřní pohledy na vědomí jsou SLUČITELNÉ...možná je jeden z nich (nebo dokonce oba!) sporný
dokud nemám jeden slovník, ale dva neúplné neslučitelné slovníky, nemůžu si být jistý vůbec ničím!!!
samozřejmě se zde nabízí možnost chápat tuto dichotomii v otázce vědomí podobně, jak řeší tento problém ve fyzice u vln a částic: fyzikální korpuskulárně-vlnová komplementarita: entita se v jistém kontextu chová jako částice, v jiném jako vlna
nemůžeme vědomí chápat stejně? jednou jako subjektivitu, podruhé jako fyzikální proces?
nikoliv: ve vědomí nejde o dva jiné ontologické kontexty jako u fyzikální komplementarity (entita je v jednom kontextu JEN částicí, v jiném JEN vlnou), ale jen o jiné epistemické kontexty (vědomí je vždy v každém kontextu SOUČASNĚ subjektivitou i fyzikálním procesem, jen to nedokážeme sloučit do jednoho pohledu, který by nám předložil jedinou ucelenou esenci vědomí - pochopení PŘIROZENOSTI vědomí)
--
jde však skutečně o takový problém?
z jiného úhlu pohledu nám nesouměřitelnost slovníků přijde jako banální a dobře evolučně odůvodněná: nebyl důvod chápat se v evoluci jako fyzikální proces, zato bylo důležité mít pro přežití qualia...
když nyní věda ukázala nepochopitelnou identitu qualií a fyzikálních procesů, doslova nám pro tuto identitu chybí SLOVA
avšak je nám z druhé strany jasné, o co jde: sklenka vína je fyzikální, a přesto je mi jasné, že velmi odpovídá za mou dobrou náladu (quale!)
přechody mezi vnitřním a vnějším slovníkem nejsou zvládnutelné teoreticky, avšak v přirozeném světě jsou na rovině chování, jednání, interakce velmi snadné: fyzikální proces nárazu do hlavy při pádu okamžitě přechází do quale bolesti apod...
víme tedy, že jde o jednu věc, jen to neumíme úplně popsat
- možnost totální mýlky v určení povahy vědomí však zůstává
avšak protinámitkou je zde toto: to, že nechápu celek, nechápu věc úplně, zase automaticky neimplikuje to, že ji nechápu vůbec! chápu ji...ale zčásti
kterou z možností si vybereme?
a) vědomí chápeme částečně v obou pohledech
b) vědomí díky neslučitelnosti pohledů nechápeme vůbec
???
pravděpodobnější je první možnost: přesto však z ní jasně plyne, že vědomí dobře nikdo zatím nechápe...
ale popis vědomí skrze jeho neuronální korelát je neúplný, popisuje vědomí jen "zvenčí"
je třeba do popisu vědomí zapojit také sociální jazyk: vědomí je do jisté míry rozprostřeno v síti veřejného sociálního jazyka, která přesahuje mozek jedince
také je vědomí do jisté míry rozprostřeno v celém kulturním systému: není uvězněno v hlavě jednotlivce
ale analýza biologických, kulturních a lingvistických aspektů vědomí je stále součástí vnějšího pohledu
ještě zbývá pohled vnitřní - a tady nejsou jen qualia, teleologie, subjektivita a intencionalita, ale také (navzdory pozdnímu Wittgensteinovy) možnosti soukromého jazyka a nonverbálního myšlení
máme tedy jeden fenomén X popsatelný vždy NEÚPLNĚ dvěma navzájem NEREDUKOVATELNÝMI popisy
a neumíme najít základnější, dichotomii překlenující popis
to je problém jen u vyšších živočichů, které už mají nitro - není to problém u jednodušších forem hmoty, i když i těm musíme přisoudit POTENCI mít vědomí, když tedy vytvoří složitější komplexy
vnější popis počítá s danými fenomény, ale vidí je jednostranně - vidí VŠECHNY entity, ale jen z JEDNÉ strany
když nemůžeme oba popisy sloučit do jednoho, měli bychom postulovat alespoň PARALELISMUS: uvádět vždy OBA pohledy, jeden doplňovat a korigovat druhým a naopak
otázka:
není-li vědomí jen fyzikální proces (pohled zvenčí), ale také žitá subjektivita, neznamená to spíše, že oba pohledy jsou zcela špatně a vědomí je něco záhadného, něco docela jiného?
já totiž navrhuji banální přístup:
vědomí je fyzikální proces A SOUČASNĚ žitá subjektivita (tedy: platí to i to, pohled zvenčí i pohled zevnitř, platí OBA SOUČASNĚ, jen každý omezeně)
proti tomu lze však namítnout, že v případě, že jsou nějaké popisy PRINCIPIÁLNĚ neúplné, mohou být zcela chybné: nemohou totiž nikdy vytvořit definitivní konzistentní jeden systém, který by fenomén vysvětlil zcela (tedy: neplatí ani to, ani to, ani pohled zvenčí, ani pohled zevnitř)
přístup, který je neúplný, nemůže totiž nikdy sám sebe plně legitimizovat, ospravedlnit - má totiž díry, takže možnost zásadní systémové kontradikce není vyloučena
vědomí ani v jednom z pohledů nevidím totiž ÚPLNĚ, takže nemůžu posoudit, jestli se nemýlím zcela: dokud nevidím CELEK, můj parciální pohled může být zcela pomýlený
dále: nevím ani, zda vnější a vnitřní pohledy na vědomí jsou SLUČITELNÉ...možná je jeden z nich (nebo dokonce oba!) sporný
dokud nemám jeden slovník, ale dva neúplné neslučitelné slovníky, nemůžu si být jistý vůbec ničím!!!
samozřejmě se zde nabízí možnost chápat tuto dichotomii v otázce vědomí podobně, jak řeší tento problém ve fyzice u vln a částic: fyzikální korpuskulárně-vlnová komplementarita: entita se v jistém kontextu chová jako částice, v jiném jako vlna
nemůžeme vědomí chápat stejně? jednou jako subjektivitu, podruhé jako fyzikální proces?
nikoliv: ve vědomí nejde o dva jiné ontologické kontexty jako u fyzikální komplementarity (entita je v jednom kontextu JEN částicí, v jiném JEN vlnou), ale jen o jiné epistemické kontexty (vědomí je vždy v každém kontextu SOUČASNĚ subjektivitou i fyzikálním procesem, jen to nedokážeme sloučit do jednoho pohledu, který by nám předložil jedinou ucelenou esenci vědomí - pochopení PŘIROZENOSTI vědomí)
--
jde však skutečně o takový problém?
z jiného úhlu pohledu nám nesouměřitelnost slovníků přijde jako banální a dobře evolučně odůvodněná: nebyl důvod chápat se v evoluci jako fyzikální proces, zato bylo důležité mít pro přežití qualia...
když nyní věda ukázala nepochopitelnou identitu qualií a fyzikálních procesů, doslova nám pro tuto identitu chybí SLOVA
avšak je nám z druhé strany jasné, o co jde: sklenka vína je fyzikální, a přesto je mi jasné, že velmi odpovídá za mou dobrou náladu (quale!)
přechody mezi vnitřním a vnějším slovníkem nejsou zvládnutelné teoreticky, avšak v přirozeném světě jsou na rovině chování, jednání, interakce velmi snadné: fyzikální proces nárazu do hlavy při pádu okamžitě přechází do quale bolesti apod...
víme tedy, že jde o jednu věc, jen to neumíme úplně popsat
- možnost totální mýlky v určení povahy vědomí však zůstává
avšak protinámitkou je zde toto: to, že nechápu celek, nechápu věc úplně, zase automaticky neimplikuje to, že ji nechápu vůbec! chápu ji...ale zčásti
kterou z možností si vybereme?
a) vědomí chápeme částečně v obou pohledech
b) vědomí díky neslučitelnosti pohledů nechápeme vůbec
???
pravděpodobnější je první možnost: přesto však z ní jasně plyne, že vědomí dobře nikdo zatím nechápe...
neděle 16. března 2014
Jak se rozhodujeme? A role emocí/qualií...A JÁ...
Petr B.: naše rozhodování je řízeno habitem, zvykem, implicitním programem daným geny a memy, výchovou apod...snažíme si uchovat jednotu a koherenci, dle toho přijímáme rozhodnutí a parciální rámce...řídíme se souladem, harmonií, jednoduchostí, elegancí, efektivitou...emoce jsou produktem tohoto rámce: libě reagujeme na to, co s ním ladí, nelibě na opak...emoce jsou bezprostřední příčinou rozhodnutí, médiem/živlem, ve kterém a kterým rámec při rozhodování působí...
emoce jsou bezprostřední pohnutky k jednání...vyjadřují explicitně náš celkový přístup a vztah, postoj k dané situaci...
Zdá se, jako bych disponoval VŮLÍ - schopností odporovat, směřovat.
Vůle je však zabarvená momentální emocí a naladěním. Je to spíše prostředek k plnění toho, co říkají emoce.
Odkud se berou emoce?
a) z implicitního systému přesvědčení
b) setrvačnost - zažité vzorce prožívání a následného reagování
c) momentální stav těla (jak jsem se vyspal, najedl, přejedl, mám hlad,...)
d) stav okolí
e) z kognitivního vyhodnocení (nějaká možnost či možný důsledek jednání či možný cíl ve mně vyvolá děs, jiný touhu)
Emoce je bezprostřední marker/značka či pohnutka, který mi říká, co dělat.
PŘESTO se zdá, že vůlí mohu vzdorovat. Ano, ale proti čemu vzdoruji? Proti vlastním emocím? A proč?
a) na základě jiných emocí - silnější morální emoce přebijí slabší egoistické emoce (nebo naopak)
b) na základě implicitního rámce/systému přesvědčení - momentální egoistická emoce s ním je v rozporu, to ve mně vyvolá nelad, nesoulad, zmatek, nelibost - snažím se daný nesoulad vyřešit, vše vyladit, sjednotit - negativní emoce zde je signálem toho, že něco není v pořádku, že tápu - je třeba řešit to a vyřešit, je třeba se rozhodovat a rozhodnout...Jenomže podle čeho? Udělá se to, co je NEJLEPŠÍ...A co to je, určuje implicitní rámec nebo jistá momentálně hodně silná emoce.
c) Většinou vůlí používám jen zčásti vědomě: prostě k něčemu směřuji spontánně/intuitivně/živelně, automaticky...Pronikne mi do vědomí jistá pohnutka, já si ji automaticky bez rozpaků přisvojím jako vlastní, doslova se s ní ztotožním (stanu se tímto konkrétním chtěním) a pokouším se jí realizovat...
Případ rozhodnutí:
zachovat se sobecky nebo pomoci někomu?
V mysli se spustí rozumové vyhodnocování doprovázené mnoha markery-emocemi zvýrazňující jisté možnosti: bolestivý pocit možné ztráty, pocit viny, tíživý pocit odpovědnosti, libý pocit možného zisku, nepříjemný pocit obav, nejistoty, zmatku, pocit touhy to vyřešit, rozhodnout se, pocit lhostejnosti, únavy...
Zdá se, že Humphrey má s qualii dosti pravdu: většinu věcí děláme kvůli emocím a (ne)libým vjemům a kvůli nim...fungujeme dle PRINCIPU SLASTI a kalkulu slasti...ale s Lacanovou úpravou: někdy nás naplňuje jen slast s příměsí strasti (tíže odpovědnosti, trpělivé útrpné plnění povinnosti, bolestivá oběť, strastný sebezápor, nepříjemné odříkání askeze, námaha a lopota plnění mravního kodexu)...nevím, čím je to dáno, zřejmě nikoliv geny, ale memy: z nadhledu se nám nelíbí, že jen jako zvířata sledujeme libost, chceme si připadat lepší, proto podstupujeme oběti, abychom si o sobě mohli myslet, že jsme více...Ale zčásti je to už genetické: jisté mravní instinkty nás skrze např. pocit studu, trapnosti a viny ženou do strasti: nutí nás něco dělat, protože jde o pocity předkládající nám jisté jednání jako správné, žádoucí, hodnotné, přednostní...
Nejde tedy jen o kalkul slasti - morální city produkují už geny, vše však nabobtnalo díky memům.
Není pod emocemi hlubší úroveň, která řídí jednání?
Jsou to vzorce, kognitivní rámce, systémy přesvědčení dané emoce produkující.
Nejde však jen o kognitivní rámce, spíše jde o implicitní nastavení, zvyk, habitus, setrvačnost, naprogramování.
A pod nimi? Rej neuronů a elektřiny?
A co vůle? Je to touha něco udělat nebo neudělat - vůle je síla nesena emocí, emocí vedená, tažená. Vůle má emoční jádro...když emoce vychladne, vychladne i vůle: viz deprese...
Vůle je jistý oheň: oheň emoční, silnější či slabší...proto důležitost motivace, elánu, živosti, nadšení, letargie, únavy, omrzelosti,...
Vůle mám více či méně..je zde omezená kapacita vůle...vůle je vnitřní oheň emocí...
Když vůlí odporuji, je to pro to, že cítím pocit nesouhlasu nebo nesouladu s mým implicitním rámcem/nastavením/settingem...
Emoce je jazyk, kterým spolu komunikují paralelní sítě mozku, systémy vědomé s nevědomími...emoce jsou médiem komunikace...mysl je zejména emoční...
Při rozhodování se mysl koncentruje do akceschopné jednoty...čím silnější touha, tím silnější jednota...vychladnutí touhy oslabí i já...
Je JÁ něco základního?
Já má svůj stín, protikladné pohnutky.
Odkud se bere proud mého myšlení, zřetězení slov? Je v tom hodně mechanického, je v tom ale i kus svobody?
Jsou moje myšlenky skutečně moje?
Proč se rozhodujeme, když nejsme svobodní? Je to proces koordinace, integrace, komunikace paralelních systémů, počítání, vyhodnocování...
V já je neurčitost, živelnost, pluralita...ve chvílích rozhodování či akce někdy dochází k větší koncentraci a integraci, ke kontrakci mysli do jediného bodu, k velké syntéze a integraci duševního života...
Rozhodnutí je někdy snadné: když jsou zde jasné touhy, emoce...problém nastává tehdy, když emoce jsou slabé, protikladné, mnohé, neurčité...pak není jasné vodítko, podle čeho se rozhodnout...
Je však možné, že žádné emoce nemáme, jde jen o memetický konstrukt lidové psychologie...
Možná i pojem "já" nic neoznačuje.
Avšak zdá se, že jakási jednota a kontinuita v nás přeci jen je. Podobně se zdá, že jisté qualia máme.
Nyní jde o to zjistit, jak moc jsou qualia uvědomovaná.
Také je třeba specifikovat, jak moc velká je jednota, kontinuita a (ne)odvozenost já.
Vzniká já z nějaké předchůdné syntézy rozmanitosti např. smyslových a jiných qualií (Kant)?
Jaké změny se v jáství odehrávají, jaké skoky, zlomy, brutální přechody?
Je jáství přítomno vždy?
Je vždy přítomno jediné já, nebo jich je současně víc (mnoho polo-jáství) nebo dokonce se vrací mnoho různých jáství (jáství filozofa, jáství turisty, jáství jedlíka, jáství askety)...jsou různé situační role a identity slučitelné pod jednu individualitu/osobu nebo zde vládne spíše pluralita masek, pod kterými nic není?
Má jáství poslední hlubinu, přirozenost, jádro, dřeň, dno? A je tato přirozenost fixní a jediná?
Zajímavá je šedá zóna polo-vědomých stavů, okrajů vědomí, polo-jáských fenoménů.
A zajímavé jsou i chvíle ostrosti vědomí, plné bdělosti, plného sebe-uvědomění.
emoce jsou bezprostřední pohnutky k jednání...vyjadřují explicitně náš celkový přístup a vztah, postoj k dané situaci...
Zdá se, jako bych disponoval VŮLÍ - schopností odporovat, směřovat.
Vůle je však zabarvená momentální emocí a naladěním. Je to spíše prostředek k plnění toho, co říkají emoce.
Odkud se berou emoce?
a) z implicitního systému přesvědčení
b) setrvačnost - zažité vzorce prožívání a následného reagování
c) momentální stav těla (jak jsem se vyspal, najedl, přejedl, mám hlad,...)
d) stav okolí
e) z kognitivního vyhodnocení (nějaká možnost či možný důsledek jednání či možný cíl ve mně vyvolá děs, jiný touhu)
Emoce je bezprostřední marker/značka či pohnutka, který mi říká, co dělat.
PŘESTO se zdá, že vůlí mohu vzdorovat. Ano, ale proti čemu vzdoruji? Proti vlastním emocím? A proč?
a) na základě jiných emocí - silnější morální emoce přebijí slabší egoistické emoce (nebo naopak)
b) na základě implicitního rámce/systému přesvědčení - momentální egoistická emoce s ním je v rozporu, to ve mně vyvolá nelad, nesoulad, zmatek, nelibost - snažím se daný nesoulad vyřešit, vše vyladit, sjednotit - negativní emoce zde je signálem toho, že něco není v pořádku, že tápu - je třeba řešit to a vyřešit, je třeba se rozhodovat a rozhodnout...Jenomže podle čeho? Udělá se to, co je NEJLEPŠÍ...A co to je, určuje implicitní rámec nebo jistá momentálně hodně silná emoce.
c) Většinou vůlí používám jen zčásti vědomě: prostě k něčemu směřuji spontánně/intuitivně/živelně, automaticky...Pronikne mi do vědomí jistá pohnutka, já si ji automaticky bez rozpaků přisvojím jako vlastní, doslova se s ní ztotožním (stanu se tímto konkrétním chtěním) a pokouším se jí realizovat...
Případ rozhodnutí:
zachovat se sobecky nebo pomoci někomu?
V mysli se spustí rozumové vyhodnocování doprovázené mnoha markery-emocemi zvýrazňující jisté možnosti: bolestivý pocit možné ztráty, pocit viny, tíživý pocit odpovědnosti, libý pocit možného zisku, nepříjemný pocit obav, nejistoty, zmatku, pocit touhy to vyřešit, rozhodnout se, pocit lhostejnosti, únavy...
Zdá se, že Humphrey má s qualii dosti pravdu: většinu věcí děláme kvůli emocím a (ne)libým vjemům a kvůli nim...fungujeme dle PRINCIPU SLASTI a kalkulu slasti...ale s Lacanovou úpravou: někdy nás naplňuje jen slast s příměsí strasti (tíže odpovědnosti, trpělivé útrpné plnění povinnosti, bolestivá oběť, strastný sebezápor, nepříjemné odříkání askeze, námaha a lopota plnění mravního kodexu)...nevím, čím je to dáno, zřejmě nikoliv geny, ale memy: z nadhledu se nám nelíbí, že jen jako zvířata sledujeme libost, chceme si připadat lepší, proto podstupujeme oběti, abychom si o sobě mohli myslet, že jsme více...Ale zčásti je to už genetické: jisté mravní instinkty nás skrze např. pocit studu, trapnosti a viny ženou do strasti: nutí nás něco dělat, protože jde o pocity předkládající nám jisté jednání jako správné, žádoucí, hodnotné, přednostní...
Nejde tedy jen o kalkul slasti - morální city produkují už geny, vše však nabobtnalo díky memům.
Není pod emocemi hlubší úroveň, která řídí jednání?
Jsou to vzorce, kognitivní rámce, systémy přesvědčení dané emoce produkující.
Nejde však jen o kognitivní rámce, spíše jde o implicitní nastavení, zvyk, habitus, setrvačnost, naprogramování.
A pod nimi? Rej neuronů a elektřiny?
A co vůle? Je to touha něco udělat nebo neudělat - vůle je síla nesena emocí, emocí vedená, tažená. Vůle má emoční jádro...když emoce vychladne, vychladne i vůle: viz deprese...
Vůle je jistý oheň: oheň emoční, silnější či slabší...proto důležitost motivace, elánu, živosti, nadšení, letargie, únavy, omrzelosti,...
Vůle mám více či méně..je zde omezená kapacita vůle...vůle je vnitřní oheň emocí...
Když vůlí odporuji, je to pro to, že cítím pocit nesouhlasu nebo nesouladu s mým implicitním rámcem/nastavením/settingem...
Emoce je jazyk, kterým spolu komunikují paralelní sítě mozku, systémy vědomé s nevědomími...emoce jsou médiem komunikace...mysl je zejména emoční...
Při rozhodování se mysl koncentruje do akceschopné jednoty...čím silnější touha, tím silnější jednota...vychladnutí touhy oslabí i já...
Je JÁ něco základního?
Já má svůj stín, protikladné pohnutky.
Odkud se bere proud mého myšlení, zřetězení slov? Je v tom hodně mechanického, je v tom ale i kus svobody?
Jsou moje myšlenky skutečně moje?
Proč se rozhodujeme, když nejsme svobodní? Je to proces koordinace, integrace, komunikace paralelních systémů, počítání, vyhodnocování...
V já je neurčitost, živelnost, pluralita...ve chvílích rozhodování či akce někdy dochází k větší koncentraci a integraci, ke kontrakci mysli do jediného bodu, k velké syntéze a integraci duševního života...
Rozhodnutí je někdy snadné: když jsou zde jasné touhy, emoce...problém nastává tehdy, když emoce jsou slabé, protikladné, mnohé, neurčité...pak není jasné vodítko, podle čeho se rozhodnout...
Je však možné, že žádné emoce nemáme, jde jen o memetický konstrukt lidové psychologie...
Možná i pojem "já" nic neoznačuje.
Avšak zdá se, že jakási jednota a kontinuita v nás přeci jen je. Podobně se zdá, že jisté qualia máme.
Nyní jde o to zjistit, jak moc jsou qualia uvědomovaná.
Také je třeba specifikovat, jak moc velká je jednota, kontinuita a (ne)odvozenost já.
Vzniká já z nějaké předchůdné syntézy rozmanitosti např. smyslových a jiných qualií (Kant)?
Jaké změny se v jáství odehrávají, jaké skoky, zlomy, brutální přechody?
Je jáství přítomno vždy?
Je vždy přítomno jediné já, nebo jich je současně víc (mnoho polo-jáství) nebo dokonce se vrací mnoho různých jáství (jáství filozofa, jáství turisty, jáství jedlíka, jáství askety)...jsou různé situační role a identity slučitelné pod jednu individualitu/osobu nebo zde vládne spíše pluralita masek, pod kterými nic není?
Má jáství poslední hlubinu, přirozenost, jádro, dřeň, dno? A je tato přirozenost fixní a jediná?
Zajímavá je šedá zóna polo-vědomých stavů, okrajů vědomí, polo-jáských fenoménů.
A zajímavé jsou i chvíle ostrosti vědomí, plné bdělosti, plného sebe-uvědomění.
podněty k rozpracování...
malé, ale existující efekty parapsychologie: jde o kvantovou provázanost mozků nebo o sílu mysli? jde o sílu nevědomých procesů mysli nebo o sílu vědomí?
nebo jsou to podvody?
emergence: vzniká tam nový druh kauzality? vzniká tam nový zdroj nového kauzálního působení? první příčina řídící nižší úrovně? asi ne...
má realita úrovně nebo je jen heterogenní?
existuje změna, pohyb, vývoj, nevratnost? nebo platí Einsteinův eternalismus?
je metarámec absolutního einsteinovského prostoročasu posledním rámcem, nebo se i on rozpadá na subčástice proto-času a proto-prostoru?
nebo jsou to podvody?
emergence: vzniká tam nový druh kauzality? vzniká tam nový zdroj nového kauzálního působení? první příčina řídící nižší úrovně? asi ne...
má realita úrovně nebo je jen heterogenní?
existuje změna, pohyb, vývoj, nevratnost? nebo platí Einsteinův eternalismus?
je metarámec absolutního einsteinovského prostoročasu posledním rámcem, nebo se i on rozpadá na subčástice proto-času a proto-prostoru?
dnešní podněty od přátel
Honza V.: dnešní doba si myslí, že už vědou poznala podstatu univerza..její pohled snad nabourává parapsychologie a mystérium vědomí...
Petr B.: věda je příliš gnostická, dogmaticky věří, že pravdivě poznala zásadní nedokonalost člověka...je v tom trochu spor: člověk je zásadně nedokonalý, tuto svou nedokonalost však dokonale poznává!!!
CO JE ČLOVĚK?
Je to jen stroj nebo něco víc?
Je to jen zvíře nebo i duch?
Možná jsme jen bio-stroje: vadí to však jen tomu, komu memy "duchovního člověka" zamotaly hlavu!
Petr B.: věda je příliš gnostická, dogmaticky věří, že pravdivě poznala zásadní nedokonalost člověka...je v tom trochu spor: člověk je zásadně nedokonalý, tuto svou nedokonalost však dokonale poznává!!!
CO JE ČLOVĚK?
Je to jen stroj nebo něco víc?
Je to jen zvíře nebo i duch?
Možná jsme jen bio-stroje: vadí to však jen tomu, komu memy "duchovního člověka" zamotaly hlavu!
Odkud a proč vzniká otázka po smyslu života?
1) Biologicky - frustrace, deprivace, stres, utrpení: chybí partner, peníze, stálé zaměstnání, naplňující zaměstnání, přátelé, koníčky, elán, zdraví, zábava...
2) Memeticky - člověk si myslel, že je střed světa, že je více než zvíře či stroj, a nyní se mu zdá, že je jen biologický automat...jde o NIHILISMUS ZKLAMANÉHO IDEALISTY...memy v člověku vzbudily PŘEHNANÉ NÁROKY, které prostá realita nemůže naplnit
3) Vědomí smrti - deprivace plynoucí z pudu sebezáchovy konfrontovaná s poznám vlastní smrtelnosti + navíc poznání, že smrt může přijít kdykoliv a po ní už bude VŠECHNO JEDNO, protože nebudu...pokud se tedy neidentifikuji s lidstvem, příbuznými, přáteli, svým dílem, potomky, celým světem apod., což je jistě možné, ačkoliv to pravděpodobně nestačí úplně
4) Člověk se má až příliš dobře, je omrzelý, znuděný, otrávený, "unavený životem": je biologicky nastavený na obstarávání a stres, když jsou teď jeho potřeby plně saturovány, tak se nudí a svou nudou trpí: cítí pak prázdnotu a bezútěšnost svého až příliš pohodlného a bezpečného žití...
5) Symptom toho, že něco není v pořádku...krize...pocit neuspokojenosti, nespokojenosti má člověka motivovat ke změně, hledání jiné životní formy. K tomu, aby svůj stav řešil a snažil se pocit nespokojenosti odstranit, anebo alespoň přestane být motivovaný k dělání toho, co dělal doposud. To mu poskytne čas na přemýšlení, hledání alternativ, hledání řešení problému.
Lidský život, to je především pomíjivé obstarávání pomíjivých zdrojů, pomíjivého sexu, pomíjivých vztahů a pomíjivé prestiže smrtelných lidských zvířat...My sami jsme plně pomíjiví, žijeme v pomíjivých okamžicích a situacích...
Viděno z perspektivy memu neexistující věčnosti, memu neexistující nesmrtelnosti, memu neexistujícího Boha a memu neexistujícího "svobodného nad-člověka, který žije duchovně a je více než pouhé zvíře" to vypadá bezútěšně a prázdně, jako marnost nad marnost...Jenomže my takoví jsme a když se nám do toho nepletou tyto memy, pravděpodobně nám to i PLNĚ DOSTAČUJE...(memetická infekce je však někdy už neléčitelná: mohla by tu pomoci tvrdá práce, meditace nebo existenční starosti, které spolehlivě vytlačí starosti existenciální...)
2) Memeticky - člověk si myslel, že je střed světa, že je více než zvíře či stroj, a nyní se mu zdá, že je jen biologický automat...jde o NIHILISMUS ZKLAMANÉHO IDEALISTY...memy v člověku vzbudily PŘEHNANÉ NÁROKY, které prostá realita nemůže naplnit
3) Vědomí smrti - deprivace plynoucí z pudu sebezáchovy konfrontovaná s poznám vlastní smrtelnosti + navíc poznání, že smrt může přijít kdykoliv a po ní už bude VŠECHNO JEDNO, protože nebudu...pokud se tedy neidentifikuji s lidstvem, příbuznými, přáteli, svým dílem, potomky, celým světem apod., což je jistě možné, ačkoliv to pravděpodobně nestačí úplně
4) Člověk se má až příliš dobře, je omrzelý, znuděný, otrávený, "unavený životem": je biologicky nastavený na obstarávání a stres, když jsou teď jeho potřeby plně saturovány, tak se nudí a svou nudou trpí: cítí pak prázdnotu a bezútěšnost svého až příliš pohodlného a bezpečného žití...
5) Symptom toho, že něco není v pořádku...krize...pocit neuspokojenosti, nespokojenosti má člověka motivovat ke změně, hledání jiné životní formy. K tomu, aby svůj stav řešil a snažil se pocit nespokojenosti odstranit, anebo alespoň přestane být motivovaný k dělání toho, co dělal doposud. To mu poskytne čas na přemýšlení, hledání alternativ, hledání řešení problému.
Lidský život, to je především pomíjivé obstarávání pomíjivých zdrojů, pomíjivého sexu, pomíjivých vztahů a pomíjivé prestiže smrtelných lidských zvířat...My sami jsme plně pomíjiví, žijeme v pomíjivých okamžicích a situacích...
Viděno z perspektivy memu neexistující věčnosti, memu neexistující nesmrtelnosti, memu neexistujícího Boha a memu neexistujícího "svobodného nad-člověka, který žije duchovně a je více než pouhé zvíře" to vypadá bezútěšně a prázdně, jako marnost nad marnost...Jenomže my takoví jsme a když se nám do toho nepletou tyto memy, pravděpodobně nám to i PLNĚ DOSTAČUJE...(memetická infekce je však někdy už neléčitelná: mohla by tu pomoci tvrdá práce, meditace nebo existenční starosti, které spolehlivě vytlačí starosti existenciální...)
sobota 15. března 2014
Qualia a vědomí
(Qualia jsou kvality, prožitky, vjemy, pocity: bolest, vjem červenosti červené, chutě, vůně, barvy, orgasmus, radost,...)
Vědomí je vlastnost jistého typu komplexního uspořádání hmoty - nebo spíše proces probíhající na jistém typu komplexního uspořádání hmoty, toto uspořádání navíc měnící...
Jde o dva pohledy na jedinou věc: zvenčí se poznávám jako proces mozku, zevnitř jako mysl.
Tato epistemologická diference někoho svedla k postulování klamné ontologické diference: ze dvou perspektiv na jedinou věc mylně udělal dvě entity, tedy duši a tělo (dualismus).
U entit, které nemají nitro (kámen, řeka, snad i tráva) stačí vnější pohled.
Člověk a vyšší zvířata (zda i včely nevím) má však nitro: vnější pohled na něj musí být doplněn pohledem vnitřním.
Tyto dva pohledy zatím neumíme sloučit nebo překonat pohledem třetím, základnějším. Máme zde dva nesouměřitelné pohledy/perspektivy na jedinou věc.
Prof. Vácha se správně ptá: jakou povahu pak má ono záhadné X, které známe jen kuse, ze dvou nesouměřitelných perspektiv, jednou jako mysl, podruhé jako elektromagnetickou integrující vlnu mozku? Možná ono tajemné X známe opravdu jen málo - vzpomeň na bajku o pěti slepcích, kteří zkoumali slona: jeden hmatal jeho chobot, druhý nohy, třetí trup, každý o něm vypovídal něco jiného...Nebo by slona jeden jen viděl, druhý jen hmatal, třetí jen slyšel jeho dech a chůzi...opět by každý o stejné entitě podával zcela jiné zprávy, jejich popisy by byly zcela nesouměřitelné...
Co vlastně jsem? Zvenčí elektrochemický proces, zevnitř duch. Znám se, nebo znám jen dva zlomkovité průzory na svou neurčitou povahu?
Fascinující je i to, že každý ze dvou pohledů se zdá jako základní a zcela vyčerpávající: introspekcí bych nikdy neodhalil, že jsem fyzikálním hmotným procesem. Skeny mozku zase nikdy neodhalí žádného ducha, intencionalitu, vědomí, subjekt. Odhalí biologický počítač/stroj spjatý kauzálním nexem se svým okolím a zdá se, že v tomto externím pohledu nic nechybí. Ale chybí mnohé, jak dokazuje vnitřní pohled introspekce.
Jak chápat např. tuto rovnici: "prožitek strachu = fyzikální proces zaplavení neuronálních sítí jistou chemickou látkou"?
Daná rovnice pro nás nedává smysl, přesto je zřejmě pravdivá. Chtělo by to nějakou třetí, základnější nebo zprostředkující (médium) entitu, která by tyto dva pohledy sloučila...
Problém však zřejmě leží v omezenosti obou pohledů: samotné jsoucno, na které se dívají, mystické být vůbec nemusí! Zkrátka nebylo evolučně výhodné a důležité vidět se i zvenčí...teprve fMR nám popletla hlavu...
Vnitřní přístup k vlastnímu tělu je zřejmě i evolučně výhodný: je třeba odlišit sebe, tedy objekt, kterým jsem já, od těch ostatních. A znalost vnitřních stavů (tedy nejen prožitek qualií, ale i jejich uvědomění: nejprve byly zřejmě leibnizovské percepce, až potom přišla i apercepce, vědomí sebe a těch percepcí) přišla možná až s metapozicí sebereflexivity dané pravděpodobně strukturou lidského jazyka, konkrétně jeho schopností rekurzivity...
Možná jednou půjde vnějším pohledem predikovat celé jednání člověka: vysvětlíme ho tedy bez vědomí, intencionality, qualií. Ale to neznamená, že je nemá. Např. vysvětlím útěk dívky z hořícího domu tím, že budu popisovat, jak se jí vyplavují látky kortizol, noradrenalin apod., tím spolehlivě predikuji její útěkovou reakci, ačkoliv třeba vůbec nevím, že zažívá qualia stresu a strachu. Tento popis je instrumentem přesné predikce, ale nezachycuje podstatu dívčina jednání.
Lze však skutečně přesně predikovat reakce lidského těla bez vnitřního pohledu? Možná, že i ano, ale ani tak to nesvědčí pro epifenomenalismus (vědomí je kauzálně impotentní "pára nad hrncem" mozku) a pro argument filozofické zombie (tělo by se chovalo stejně i bez vědomí): to, že něco lze predikovat bez vědomí ještě neznamená, že se to i bez vědomí děje, realizuje: že to bez vědomí i může probíhat.
Možná přesná predikce reagování a chování (pohled zvenčí), nebo jednání (pohled zevnitř) lidského těla/ducha bez zapojení pohledu zevnitř nepůjde...a možná bude třeba objevit třetí typ popisu, slučující, zprostředkující nebo překonávající na základnější úrovni dva popisy předešlé.
Argument filozofické zombie je myslitelný, protože neobsahuje logický spor: je však myslitelný jen abstraktně, tehdy, když neznáme fungování mozku a jeho neuronů. Otázkou je, zda je myslitelný i tehdy, kdybychom mozek a neurony znali. Je totiž možné, že vědomí automaticky vzniká při překročení prahu jistého typu komplexity hmoty.
Zdá se, že vědomí je evoluční adaptací sloužící integraci, koordinaci, komunikaci významných paralelních procesů v jednotném médiu vědomí (hypotéza vědomí jako globální pracovní plochy - prostoru mysli).
K čemu máme qualia?
Damasio - na zvýraznění nějakých dat a stavů ve smyslu vykřičníku (hrozba!, sexuální objekt!, za tím běž!, od toho pryč!) nebo otazníku (problém?, co teď?, co mám dělat?) - hypotéza somatických markerů
Humphrey - zombie by přežily, avšak tím, že mají qualia, si svět víc vychutnávají, mají radši svůj život, baví je vlastní vědomí a jsou víc motivovaní k přežití
obě teorie neuspokojují - lze myslet, že by to probíhalo i bez qualií
Zatím mě napadá jediné vysvětlení: hmota je zkrátka taková, že některé data zvýrazňuje pomocí qualií a jimi se i stimuluje a reprezentuje své okolí i samu sebe...tak to prostě je...
Má vědomí i počítač? Nebo celý vesmír? Je-li vědomí jen záležitostí komplexity, měl by ho vesmír jakožto hyperkomplexní holistická síť mít nejvíce! Vědomí je však záležitostí komplexity jen jistého typu: mají ho biologické stroje/zvířata nadaná a) pohybem b) smyslovými receptory c) vědomí a qualia jsou evoluční adaptace vyvinutá tlakem přírodního výběru.
Samozřejmě, že však vědomí může mít i počítač a dokonce celý vesmír, možná je vědomí jen kauzálně impotentní epifenomén, možná má vědomí internetová síť: ničemu z toho však nevěřím, ač to nevylučuji.
Neumíme zatím udat podmínky, kdy se v hmotě objevuje vědomí, ale jisté náznaky už tu jsou.
Proč se v hmotě vůbec vědomí objevuje? Cožpak by se hmotné procesy nemohly odehrávat i bez něho?
Je myslitelný svět, kde by hmota neměla vědomí, kde by byla zcela popsatelná "vnějším pohledem"?
Neutrální monismus by neměl ústit do panpsychismu, do postulování univerzálního "pole vědomí" procházejícího jako základní fyzikální vlastnost vesmíru (podobně jako gravitační pole nebo elektromagnetismus) celým vesmírem...Nemyslím, že jde o základní vlastnost vší hmoty, ale jen hmoty a) komplexní b) komplexní jistým určitým způsobem.
Vědomí je vlastnost jen jistého komplexního typu hmoty...
Jsou zde dva extrémy - vidět vědomí jako nedůležitou věc nebo naopak antropocentricky jako stejně důležitou vlastnost hmoty jako je gravitace.
Pro vědomí je důležitý pojem REPREZENTACE: obrázek, zrcadlo, které si entita tvoří o svém okolí, pak i o sobě, díky tomu lépe s okolím interaguje, lépe se s ním slaďuje, lépe v něm přežívá a prospívá...Tak se vytváří postupně její nitro: nitro se tvoří KOPÍROVÁNÍM a postupným ZAVINOVÁNÍM vnějšku (implikacio, kontrakce).
Je třeba se vyhnout pokušení vědomí substancializovat, vidět v něm jedinou a jednotnou entitu, věc, jediné pole, jednotný proces, médium. Vědomí je cibule, má mnoho vrstev a podob, není jednotné, u člověka je hodně ovlivněné jazykem a kulturou, které ho integrují do jednoho systému, který má hodně jazykovou strukturu.
Vědomí je vlastnost jistého typu komplexního uspořádání hmoty - nebo spíše proces probíhající na jistém typu komplexního uspořádání hmoty, toto uspořádání navíc měnící...
Jde o dva pohledy na jedinou věc: zvenčí se poznávám jako proces mozku, zevnitř jako mysl.
Tato epistemologická diference někoho svedla k postulování klamné ontologické diference: ze dvou perspektiv na jedinou věc mylně udělal dvě entity, tedy duši a tělo (dualismus).
U entit, které nemají nitro (kámen, řeka, snad i tráva) stačí vnější pohled.
Člověk a vyšší zvířata (zda i včely nevím) má však nitro: vnější pohled na něj musí být doplněn pohledem vnitřním.
Tyto dva pohledy zatím neumíme sloučit nebo překonat pohledem třetím, základnějším. Máme zde dva nesouměřitelné pohledy/perspektivy na jedinou věc.
Prof. Vácha se správně ptá: jakou povahu pak má ono záhadné X, které známe jen kuse, ze dvou nesouměřitelných perspektiv, jednou jako mysl, podruhé jako elektromagnetickou integrující vlnu mozku? Možná ono tajemné X známe opravdu jen málo - vzpomeň na bajku o pěti slepcích, kteří zkoumali slona: jeden hmatal jeho chobot, druhý nohy, třetí trup, každý o něm vypovídal něco jiného...Nebo by slona jeden jen viděl, druhý jen hmatal, třetí jen slyšel jeho dech a chůzi...opět by každý o stejné entitě podával zcela jiné zprávy, jejich popisy by byly zcela nesouměřitelné...
Co vlastně jsem? Zvenčí elektrochemický proces, zevnitř duch. Znám se, nebo znám jen dva zlomkovité průzory na svou neurčitou povahu?
Fascinující je i to, že každý ze dvou pohledů se zdá jako základní a zcela vyčerpávající: introspekcí bych nikdy neodhalil, že jsem fyzikálním hmotným procesem. Skeny mozku zase nikdy neodhalí žádného ducha, intencionalitu, vědomí, subjekt. Odhalí biologický počítač/stroj spjatý kauzálním nexem se svým okolím a zdá se, že v tomto externím pohledu nic nechybí. Ale chybí mnohé, jak dokazuje vnitřní pohled introspekce.
Jak chápat např. tuto rovnici: "prožitek strachu = fyzikální proces zaplavení neuronálních sítí jistou chemickou látkou"?
Daná rovnice pro nás nedává smysl, přesto je zřejmě pravdivá. Chtělo by to nějakou třetí, základnější nebo zprostředkující (médium) entitu, která by tyto dva pohledy sloučila...
Problém však zřejmě leží v omezenosti obou pohledů: samotné jsoucno, na které se dívají, mystické být vůbec nemusí! Zkrátka nebylo evolučně výhodné a důležité vidět se i zvenčí...teprve fMR nám popletla hlavu...
Vnitřní přístup k vlastnímu tělu je zřejmě i evolučně výhodný: je třeba odlišit sebe, tedy objekt, kterým jsem já, od těch ostatních. A znalost vnitřních stavů (tedy nejen prožitek qualií, ale i jejich uvědomění: nejprve byly zřejmě leibnizovské percepce, až potom přišla i apercepce, vědomí sebe a těch percepcí) přišla možná až s metapozicí sebereflexivity dané pravděpodobně strukturou lidského jazyka, konkrétně jeho schopností rekurzivity...
Možná jednou půjde vnějším pohledem predikovat celé jednání člověka: vysvětlíme ho tedy bez vědomí, intencionality, qualií. Ale to neznamená, že je nemá. Např. vysvětlím útěk dívky z hořícího domu tím, že budu popisovat, jak se jí vyplavují látky kortizol, noradrenalin apod., tím spolehlivě predikuji její útěkovou reakci, ačkoliv třeba vůbec nevím, že zažívá qualia stresu a strachu. Tento popis je instrumentem přesné predikce, ale nezachycuje podstatu dívčina jednání.
Lze však skutečně přesně predikovat reakce lidského těla bez vnitřního pohledu? Možná, že i ano, ale ani tak to nesvědčí pro epifenomenalismus (vědomí je kauzálně impotentní "pára nad hrncem" mozku) a pro argument filozofické zombie (tělo by se chovalo stejně i bez vědomí): to, že něco lze predikovat bez vědomí ještě neznamená, že se to i bez vědomí děje, realizuje: že to bez vědomí i může probíhat.
Možná přesná predikce reagování a chování (pohled zvenčí), nebo jednání (pohled zevnitř) lidského těla/ducha bez zapojení pohledu zevnitř nepůjde...a možná bude třeba objevit třetí typ popisu, slučující, zprostředkující nebo překonávající na základnější úrovni dva popisy předešlé.
Argument filozofické zombie je myslitelný, protože neobsahuje logický spor: je však myslitelný jen abstraktně, tehdy, když neznáme fungování mozku a jeho neuronů. Otázkou je, zda je myslitelný i tehdy, kdybychom mozek a neurony znali. Je totiž možné, že vědomí automaticky vzniká při překročení prahu jistého typu komplexity hmoty.
Zdá se, že vědomí je evoluční adaptací sloužící integraci, koordinaci, komunikaci významných paralelních procesů v jednotném médiu vědomí (hypotéza vědomí jako globální pracovní plochy - prostoru mysli).
K čemu máme qualia?
Damasio - na zvýraznění nějakých dat a stavů ve smyslu vykřičníku (hrozba!, sexuální objekt!, za tím běž!, od toho pryč!) nebo otazníku (problém?, co teď?, co mám dělat?) - hypotéza somatických markerů
Humphrey - zombie by přežily, avšak tím, že mají qualia, si svět víc vychutnávají, mají radši svůj život, baví je vlastní vědomí a jsou víc motivovaní k přežití
obě teorie neuspokojují - lze myslet, že by to probíhalo i bez qualií
Zatím mě napadá jediné vysvětlení: hmota je zkrátka taková, že některé data zvýrazňuje pomocí qualií a jimi se i stimuluje a reprezentuje své okolí i samu sebe...tak to prostě je...
Má vědomí i počítač? Nebo celý vesmír? Je-li vědomí jen záležitostí komplexity, měl by ho vesmír jakožto hyperkomplexní holistická síť mít nejvíce! Vědomí je však záležitostí komplexity jen jistého typu: mají ho biologické stroje/zvířata nadaná a) pohybem b) smyslovými receptory c) vědomí a qualia jsou evoluční adaptace vyvinutá tlakem přírodního výběru.
Samozřejmě, že však vědomí může mít i počítač a dokonce celý vesmír, možná je vědomí jen kauzálně impotentní epifenomén, možná má vědomí internetová síť: ničemu z toho však nevěřím, ač to nevylučuji.
Neumíme zatím udat podmínky, kdy se v hmotě objevuje vědomí, ale jisté náznaky už tu jsou.
Proč se v hmotě vůbec vědomí objevuje? Cožpak by se hmotné procesy nemohly odehrávat i bez něho?
Je myslitelný svět, kde by hmota neměla vědomí, kde by byla zcela popsatelná "vnějším pohledem"?
Neutrální monismus by neměl ústit do panpsychismu, do postulování univerzálního "pole vědomí" procházejícího jako základní fyzikální vlastnost vesmíru (podobně jako gravitační pole nebo elektromagnetismus) celým vesmírem...Nemyslím, že jde o základní vlastnost vší hmoty, ale jen hmoty a) komplexní b) komplexní jistým určitým způsobem.
Vědomí je vlastnost jen jistého komplexního typu hmoty...
Jsou zde dva extrémy - vidět vědomí jako nedůležitou věc nebo naopak antropocentricky jako stejně důležitou vlastnost hmoty jako je gravitace.
Pro vědomí je důležitý pojem REPREZENTACE: obrázek, zrcadlo, které si entita tvoří o svém okolí, pak i o sobě, díky tomu lépe s okolím interaguje, lépe se s ním slaďuje, lépe v něm přežívá a prospívá...Tak se vytváří postupně její nitro: nitro se tvoří KOPÍROVÁNÍM a postupným ZAVINOVÁNÍM vnějšku (implikacio, kontrakce).
Je třeba se vyhnout pokušení vědomí substancializovat, vidět v něm jedinou a jednotnou entitu, věc, jediné pole, jednotný proces, médium. Vědomí je cibule, má mnoho vrstev a podob, není jednotné, u člověka je hodně ovlivněné jazykem a kulturou, které ho integrují do jednoho systému, který má hodně jazykovou strukturu.
svobodná vůle a emergence - důležité
Otázka po
svobodné vůli je podotázkou základnějšího dotazu, co je
vlastně člověk. Zda jen zvíře/biologický stroj, nebo něco víc.
Věda objevuje
mnoho příčin a omezení, které nás určují. Člověk je
situován, omezen geny, výchovou a prostředím. Je však alespoň
zčásti svobodný, může se rozhodnout jinak než tak, jak ho
determinují příčiny?
Jak by však
takováto jeho svoboda mohla vypadat? Nabízí se zde pojem
emergence, kdy vyšší úroveň vzniká na úrovni nižší, a
zpětnou kauzalitou „shora-dolů“ může základnější úroveň
ovlivňovat. Pokud by však i k emergenci docházelo, stejně si
nedokážeme představit, jak by mohla být ona vyšší úroveň
svobodná. Není jasné, odkud by se v ní záhadná vlastnost
svobody vzala.
Jak by
emergentní entity mohly koordinovat a determinovat entity na nižších
úrovních? Základní otázka je tato: vzniká ve vyšších
(emergencí vzniklých) patrech nový typ kauzality? A pokud i ano,
jde jen o nutnou modifikaci kauzality původní nebo zde vzniká cosi
jako "první příčina"? Protože pokud zde není skutečný
nový zdroj nového kauzálního působení, jde jen o emergenci
slabou, redukovatelnou na základnější úroveň: kauzální nexus
by se zkrátka jen projevoval v komplexnějším prostředí jinak,
avšak nedošlo by k skutečnému vzniku nového zdroje nové
aktivity.
Svoboda
je něco, co pociťujeme s naprostou evidencí, proto jsme si každý
tak jistý, že ji máme. Zdá se nám, že komplexní mozek vytvořil
novou úroveň, která tím, že dokáže poznat důsledky svých
činů a může si i vybrat účely a cíle svého jednání, je
svobodná. Nepřemýšlíme však už obvykle o tom, že výběr cílů
či hodnocení možných důsledků může být pravděpodobně také
něco, co je determinováno. Že samotný proces myšlení není
svobodným tokem, že rozum a racionalita je stejně determinovaným
procesem jako pád míče na zem determinovaný gravitační silou.
Toto pojetí se velmi blíží Spinozovi.1
To se nám však
nechce věřit: přece cítíme, že svobodnými jsme. Musí však
náš pocit být správný? Namítneme, že to pociťujeme s extrémně
velikou evidencí, že není možné mýlit se v něčem, co je
natolik jisté, vždyť také nezpochybňujeme základní matematické
pravdy. Ano, avšak byly-li by proti matematickým evidencím
položeny stejně významné evidence opačné, museli bychom začít
přemýšlet, které z nich si vybrat. A proti evidenci svobodné
vůle je zde silná evidence toho, že mozek je něco jako biologický
počítač, že v něm nesídlí duch, který by jej užíval k
vlastním svobodným záměrům, ale duch je jenom jeho funkcí, jeho
produktem.
Tedy se znovu
musím ptát: kde by se v nás svoboda zrodila a jak vypadá? Ovšem
mozek důkladně neznáme, tedy nelze možnost zatím záhadné
vlastnosti „svobody“ vyloučit.
Jak by vypadalo
ono působení vědomí z údajně vyšší (emergencí vzniklé)
úrovně na mozek a zbytek těla? Museli bychom věřit tomu, že ve
vědomí vzniká základní aktivita, že vědomí je ničím
neovlivněný první zdroj pohybu, první zdroj kauzální aktivity.
Jistě, vědomí může být ovlivňováno jinými příčinami,
má-li však v něm být svoboda, nesmí ho tyto příčiny striktně
nutit a ovládat, ale jen ho k něčemu vedou: ono však může
vzdorovat.
Někdo by mohl
namítat, že vědomí je záhadné, zatím vědou neprozkoumané,
proto musíme počkat, než budeme činit deterministické závěry.
Do jisté míry souhlasím: opravdu si nemůžeme být jistí, že
skutečně jsme determinovaní, vždyť nevíme, co to vůbec je
vědomí a jáství, které ho údajně ovlivňuje, nebo dokonce
vlastní.
Avšak zaměřme
se introspekcí na to, co děláme, když se rozhodujeme. Obvykle nás
přepadají různé možnosti a my je vyhodnocujeme podle našich
přání, tedy podle toho, co chceme a co nechceme. Svá chtění si
však nemůžeme vybrat, zkrátka je máme. V tom spočívá kořen
naší determinovanosti. Někdo by namítl, že naše přání můžeme
korigovat např. morálkou či „vyššími“ záměry. Na to lze
ale odpovědět, že i to, zda tyto záměry máme a jak moc je máme,
není něco, co bychom si určili: prostě tomu tak je, jednoduše s
vyšší či nižší intenzitou „v sobě“ cítíme, že bychom
něco chtěli a něco jiného třeba měli chtít (etika): co je
silnější, to rozhodne.
Zdá se nám
však, že můžeme ovlivnit náš proces rozhodování: zkrátka se
rozhodneme tak, jak chceme, nenutí-li nás jiný k opaku. To je
jistě pravda, avšak problém je v tomto: proč chceme zrovna toto a
ne opak? Z jakého důvodu? Někdo by mně zde namítal, že uvažuji
jednoduše příliš kauzálně: uvažuji v kauzálním paradigmatu,
takže pro vše hledám kauzální příčiny, a potom je jasné, že
musím nutně dospět k determinismu. Já však odpovídám, že
působení některých příčin je docela zjevné, jako právě zde.
Něco chci pro to, že cítím, že takovéto jednání je nejlepší:
každý dělá to, co považuje v dané situaci za nejlepší. Termín
„nejlepší“ je záměrně vágní: může se jednat o to
nejetičtější, nejvýhodnější, nejsnazší, nejrychlejší
apod. To, co považuji za „nejlepší“ je dáno právě mým
momentálním naladěním: zda jsem naladěn eticky, egoisticky, jsem
momentálně líný, jsem fascinovaný divadlem (proto se samozřejmě
rozhodnu dnes večer navštívit divadelní představení), mám
příliš mnoho energie (jsem příliš nabuzený) apod. Podle toho,
jaký jsem, jak jsem naladěný, jakou mám energii posuzuji také
to, co považuji v současné chvíli za to „nejlepší“. A pro
to se rozhodnu.
Jinak
říci se to dá také tak, že v procesu rozhodování buď už něco
chci, nebo je ve mně více protikladných či paralelních chtění,
nebo ve mně chtění ještě není a teprve se tvoří,
krystalizuje, uzrává. Takže váhám, jsem zmaten, je ve mně směs
neurčitých pocitů: nevím, jak se rozhodnout. Procházím si
možnosti a mnohé z nich ve mně vzbuzují protikladné emoce –
zde bychom si mohli vypomoci Damasiovými „somatickými
markery“.2 Emoce
jsou to prvořadé, co určuje mé jednání. Emoce ve smyslu
momentálního celkového emocionálního naladění/nálady i emoce
ve smyslu chvilkových, zato však silných stavů těla a mysli,
které mě doslova vedou k jistým rozhodnutím.
Rozhoduji se
podle toho, co cítím, že bych měl udělat. Jistě mi v tom může
vypomáhat rozum, ale zřejmě jen jako pomůcka, která mi říká,
jak dosáhnout toho, co cítím. Tento názor vychází už z
Aristotela, je podpořen také Humovým emotivismem.
Cožpak v tom
však rozumové vyhodnocování nehraje větší roli? Zdá se, že
rozum je spíše chladným počítačem nebo „kalkulačkou“:
vyhodnotí „plusy a mínusy“ každé z možností, nejsou v něm
však emoce, které by k daným možnostem přidaly příjemné a
nepříjemné afekty, nejsou zde Spinozovy afekty radosti a smutku
nebo jednoduše emocionálně zakoušené rozhraní libé-nelibé.
Zde se však musím opravit: nic takového jako chladný rozum oddělený od emocí není, to je mýtus pocházející z období romantismu, který záměrně vše vyhrocoval a odděloval (rozum a cit, vědu a umění, kulturu a přírodu).
Každý
z pocitů má různé kvantity i kvality, avšak toto základní
rozdělení přesto platí, ovšem s Freudovou úpravou, které si
všímá Žižek: skutečně příjemný pocit v sobě musí mít i
kousek nepříjemného pocitu, např. mravní sebezápor či útrpné
plnění povinnosti: teprve tehdy si řekneme, že pocit má hloubku,
že nejde jen o pouhou plytkou slast, ale o cosi smysluplného, co
nás může skutečně naplnit.3 Zdá
se, že slast si více vychutnáme až po protrpěné námaze a
odříkání: tehdy ji cítíme jako zaslouženou a ve srovnání s
předchozím nepříjemným pocitem také v kontrastu více vyzní
její „libý tón“. Navíc tělo zřejmě není nastaveno na to,
aby pořád prožívalo jen příjemné pocity: když má moc
příjemných pocitů, zažívá nudu, omrzelost, únavu, někdy
dokonce frustraci, hněv až depresi. Nejlepší cestou, jak se cítit
dobře, je potom najít způsob, jak se cítit nejdříve docela
špatně (stres, námaha, odříkání, dokonce fyzická bolest).
Někdo by
namítl, že své nízké chtění a popudy mohu podřídit popudům
vyšším, sociálním, morálním, estetickým apod. Ovšem tato
námitka je chybná: tyto popudy jsou opět kauzálními produkty
určitých stavů společnosti, kulturní evoluce.
Svoboda bývá
hájena i proto, že v sobě pociťujeme jakoby zápas mezi různými
našimi popudy a chtěními, které cítíme jako částečně
vnější, částečně vlastní, a jen my sami pak se mezi nimi
rozhodujeme. Jakoby na mě doléhaly různé zčásti vnější
tlaky, já však mezi nimi mohl volit. Dobře, ale kdo je to ono
„já“, které volí? Jde o primitivní, základní, dále
neanalyzovatelný pojem a o z ničeho dalšího neodvozenou entitu?
Nevíme: naše já, tedy my sami, jsme pro sebe samotné jakoby v
„mlze“, nevíme, čím jsme a ani to, jestli jsme onou údajnou
kontinuálně přetrvávající a z ničeho dalšího neodvozenou
základní entitou. Cítíme se však být volnými, tedy svobodnými,
a svobodně si volíme – jak se nám zdá – z různých možností,
můžeme taky vzdorovat různým popudům. Dobře, ale nikdy nejsme
abstraktními jednotkami, ale vždy už jsme nějak naladěni, máme
jistou emocionální „barvu“: a to je to, co rozhoduje o tom, jak
budeme volit.
Někdo by mi
zde namítl, že naše naladění nás ovlivňuje, avšak
nedeterminuje zcela, že je zde prostor pro svobodu vůle. Nejsem-li
podle tohoto pojetí v krajním afektu, mohu si volit, co udělám.
Dobře, ale jak ona volba probíhá, co přesně se ve mně děje?
Volím podle jistých kritérií. Existuje mnoho sad kritérií:
kritéria morální, egoistická, krátkodobá a dlouhodobá,
situačně podmíněná, kritéria buddhistická, orientální, snad
i mužská a ženská apod. Které kritérium z nepřeberné palety
možností si zvolím? Často si je nevolím a implicitně jedny z
nich mám (pak svobodný nejsem) nebo se rozhoduji: podle čeho však
nakonec vyberu, po kterých kritériích nakonec „sáhnout“? Po
těch, které se mi nejvíce líbí, vyvolávají ve mně
nejpříjemnější nebo nejméně nepříjemný pocit.
Zde by někdo
oponoval: často volíme podle morálních pravidel, nikoliv podle
nejpříjemnějšího. Dobře, ale je to tehdy, když daná pravidla
pociťujeme jako nejlepší, jako závazná. Opět je to silný
pocit, puzení v nás, ba dokonce puzení, kterým jsme my sami,
které nás vede k výběru něčeho.
A zde přicházím
k dalšímu zdroji naší zřejmě chybné intuice toho, že máme
svobodu: my ve chvílí rozhodování JSME určitým chtěním, proto
jej nepovažujeme za něco vnějšího, co by nás nutilo nějak
jednat – chtění na nás netlačí zvenčí, ale my jsme daným
chtěním.
Co však chvíle
silných váhání: vybrat sobecký prospěch nebo se trochu/hodně
obětovat pro dobro? Proces pochyb je bolestný: nevíme. Něco v nás
však nakonec převáží, když se musíme rozhodnout. Nějaká naše
stránka se zesílí a ovládne nás: morální nebo sobecká stránka
je naopak upozaděna.
Obvykle však
máme kritéria, podle kterých volíme, implicitně dána: rozum pak
jenom přemýšlí, jak dosáhnout toho, co požaduje za nejlepší
(sobec ani člověk morální pořád znovu neuvažují o tom, zda
být nadále sobeckými nebo morálními, ale jednoduše dál
pokračují ve svojí cestě).
Ovšem v
procesu rozhodování není takováto jednota, řád ani kontinuita:
je zde více chaosu, složitosti, mnoho vlivů, situačních
proměnných, hodně náhody. Vše se neustále a chaoticky složitě
mění. Systému je zde méně, než si myslíme.
Tvrdíme často,
že si své cíle a účely volíme, jim potom přizpůsobujeme
prostředky. Proč si však zvolím sobectví a nikoliv morálku? Můj
pohled zvenčí, tedy naturalismus, mi říká, že v daném vědomí
jednoduše převážily jisté vlivy: geny plus memy. Jak to však
vypadá „zevnitř“? Má to formu intuice, evidence, pocitu,
celkového naladění, puzení, spontánnosti, živelnosti: jednoduše
chci právě to a to a VÍM, že nechci opak. Tak to zkrátka je.
Jistě, že
svým puzením mohu vzdorovat. Proč to však dělám? Protože jsou
ve mně puzení protikladná: pocit viny nebo odpovědnosti za mé
příbuzné či přátele koriguje moje sobectví. Nyní vše záleží
na intenzitě (naléhavosti), délce, kontinuitě, stabilitě daného
pocitu a jeho (in)koherenci s pocity jinými.
Neredukuje však
tento emotivismus vše neadekvátně na pocity, na popudy a síly,
které ve mně údajně jsou? Není ve mně cosi dalšího, co mé
rozhodování spolu-určuje? Snad mé jáství a síla jeho
schopnosti, které říkáme „vůle“?
Jistě, že
danou „vnitřní sílu“ v sobě pociťuji. Vzdoruji mnohému, co
na mě či ve mně působí. Mohu a dělám to. Zdá se, že touto
silou disponuji naprosto volně, svobodně. Při tomto pohledu
„zevnitř“ se neubráním přesvědčení, že jsem svobodný.
Ovšem je ve mně skutečně tato abstraktní schopnost „vůle“?
Jistě, je nějak situovaná, nějak emočně zabarvená – ale
přesto se zdá, že do jisté míry je svobodná: dělá si, cokoliv
chce. Může vzdorovat, tlačit, přemáhat, zacílit, směřovat a
směrovat, korigovat, koordinovat. Ano, ale dělá to pro to, že je
nějaká. To, jaká je, je zřejmě dáno emocemi, které jsou zase
důsledky předchozích genetických a memetických vlivů.
Zdá se, že
přes všechnu svoji situovanost však situaci mám pod kontrolou,
mohu se rozhodnout jakkoliv budu chtít. A mohu si i vybrat, co budu
chtít. To už však přestává dávat smysl: kritéria chtění si
vyberu podle meta-kritérií, ty zase podle meta-meta-kritérií.
Ocitáme se v nekonečném regresu.
Volím však
jedno nebo druhé, řekne zastánce svobodné vůle: a volím to
svobodně. Aby však nešlo o nahodilou volbu, musí mít kritéria -
a tím jsem v nekonečném regresu nastíněném výše.
Pak však
alespoň mou vzdorovat vnějším tlakům, mám tedy alespoň
negativní svobodu, pokračuje zastánce svobodné vůle. Ovšem aby
nešlo o vzdor nahodilý, musí mít kritéria: nekonečný regres je
opět zde.
Nešlo by se
však nekonečnému regresu vyhnout? Vyberu si např. dobro proti
sobectví, protože to považuji za správné. Jenomže proč to
považuji za správné? Protože to tak pociťuji: a svůj pocit jsem
si už nevybral, tedy opět determinismus.
Lze však
namítnout, že nejde o pocit, ale o intelektuální
vhled/nahlédnutí: rozum svobodně nahlíží, že dobro je lepší
než sobectví. Nic proti tomu: jak však víme, že jde o SVOBODNÉ
nahlížení? Rozum to nahlíží - a nemůže jinak. V mysli jsou
však i sobecké tendence: silnější převáží.
Další
námitka: uvážil jsem, že dobro je lepší než sobectví.
Svobodně dobro za lepší považuji. Proč svobodně? Protože mě k
mému názoru/pohledu na věc nikdo nenutil. A nic mě k němu nutně
nedovedlo. To však není pravda, dovedla mě k němu
intuice/evidence, což je typ mnou nezvoleného pocitu, často
plynoucího z nutného sledu argumentů, opět mnou neovlivnitelného.
Další
námitka: svoboda je volba mezi dobrem a zlem, tedy altruismem a
sobectvím. Nevybírám si sice intuici, že altruismus je eticky
lepší než sobectví, ale vybírám si to, zda se pro něj
rozhodnu. V tom tedy spočívá moje svoboda. Nikdo mě nenutí k
rozhodnutí, je to jen moje mravní odpovědnost: budu se za své
jednání pak zodpovídat druhým lidem, třeba před soudem.
Moje
introspektivní analýza je však takováto: jde o střed dvou typů
pocitů/tendencí/nutkání. morálního a sobeckého. Převáží
momentálně silnější, ten mě pohltí a ovládne, tím se stanu,
tím v poslední fázi rozhodování už přímo JSEM. Má-li někdo
jinou introspektivní analýzu, nechť ji přeloží. Ovšem s
vědomím, že introspekce je omezený a často chybný epistemický
nástroj.
úterý 4. března 2014
Smysl života - analýza výpovědí
"Život nemá smysl" - co přesně tato věta chce říci? Jaký smysl? A proč ho život nemá mít?
Myslí tím "vyšší smysl", "trvalý smysl"?
Co by jím mělo být?
A skutečně ho potřebujeme?
"Vše je bezcenné", "Vše je nízké, hloupé, malicherné, omezené, banální" - je to metafyzika nebo jen afekt emoce metafyziku falešně simulující?
Proč by vše mělo být banální?
Rozumím tomu, že může jít o vyjádření životního pocitu, ten však nemusí říkat o světě nic.
Říká však něco o našem těle: dochází v něm ke konfliktu genů a příliš idealistických memů.
Nebo to může být triviálnější: člověku chybí zdraví, peníze, koníčky, uspokojující práce, děti, rodina, partner/ka...
"K vyšším věcem jsem se narodil, neuspokojuje mě vaše nízké banální snažení a pinožení, vaše opakující se přihlouplé aktivity, vaše honba za slastí a štěstím, snaha jen si vlastní štěstí zefektivnít a užít si víc!"
Opravdu? Není dané prohlášení jen chvilkovým zřetězením tradičních memů? A ve skutečnosti dotyčný dělá TO SAMÉ? A hlavně: RÁD?!!!
Depresivní si myslí, že je povznesen nad světem.
Zčásti možná je: vyhasla v něm běžná TOUHA (melancholie jako ZTRÁTA touhy), která nás všechny běžně ke světu přikovává.
Ale vyhasla skutečně? Myslím, že ne: deprese je živena jinou touhou, touhou po naplnění - které však, jak si myslí, depresivní jedinec nemůže získat...
Skutečné vyhasnutí touhy totiž není depresí, ale klidnou letargií.
V depresi je ve skutečnosti obrovská touha, touha po Velkém a Vznešeném, které neexistuje, a v jehož stínu běžné věci blednou.
mem velkého a vznešeného je velmi nebezpečný tradiční mem (někdy se mu říká i Bůh, platónské ideje, Ideál, Dobro, Krása, Pravda), který v nás produkuje nenaplnitelné touhy (pokud tedy neuvěříme!)...touhy po TRANSCENDENCI a snahu dostat se až K NÍ...pak nám běžný život přijde být banálním, nudným, nezajímavým
tento mem degraduje běžný život a jeho rytmy, jeho síly, jeho napětí a jeho chuť...
"Jak vám všem může stačit vaše nízké snažení o reputaci a sex! Mě to tedy nestačí! A nejvíc nenávidím sebe, že jsem taky takový jako vy všichni ostatní!"
Daný člověk zde o sobě prozrazuje, že mu dané aktivity zčásti vyhovují taky, ale že se teď za to na sebe hněvá.
Taky zde dané aktivity degraduje z nějaké údajně vyšší pozice: z jiné pozice by však šlo zase degradovat tuto jeho údajně vyšší pozici! :-)
Je to prozrazení nespokojenosti, vnitřní krize - která může být tvůrčí a JE důležitá, jen v ní člověk nesmí zabřednout...
Daný jedinec se zde POVYŠUJE nad nás ostatní: my jsme "hovniválové", on je pravý filozof, který se neuspokojí s naším "málem". On je člověk, my jen zvířata ženoucí se za slastí...Tento typ úvah produkující figuru údajně nadřazeného izolovaného filozofa je velmi rozšířený...daný filozof neproblematizuje vlastní POZICI a její podmíněnost (odkud tato pozice pramení?)...vidí ji jako čistou a absolutní, definitivní..bere svou pozici smrtelně vážně a myslí si, že to je DNO nebo VRCHOL všeho filozofování, že to je ona POSLEDNÍ PRAVDA: jsme sami v nesmyslném světě
co znamená věta "Jsme sami v nesmyslném světě"?
Lze ji reformulovat do méně depresivní polohy: "Vytváříme silné vztahy k dalším lidem a zejména k lidem, smysl našeho jednání si vytváříme vzájemně, společně my lidé".
Ozve se zde memetická touha: "Ale já chci vyšší smysl! Smysl, který si nevytvoříme, ale je daný, je objektivní a absolutní!"
Proč to chceme?
"Aby náš život mohl mít smysl!"
A jinak ho mít opravdu nemůže?
Depresivní pozice vzniká právě tehdy, když jsem se v "metapozici" vytrhl ze všech svých vztahů a projektů a shledávám je marnými a "příliš lidskými", nebo dokonce "zvířecími", malichernými...Tato pozice je důležitá, protože vytváří kompenzace produkující nové tvořivé memy, ale zejména také memy idealistické, ničící někdy běžné lidské smysly a významy.
Tak postupoval Nietzsche: vše mu přišlo příliš lidské, proto vytvořil ideál Nadčlověka...tím ale zčásti zabil smysl země, resp. přesunul ho do budoucnosti...pokud ovšem nadčlověkem není každý už teď, pokud bojuje, snaží se, hraje si, tancuje a směje se v lehkosti a písni...kdo má životní sílu a RADOST...ovšem tím se vyřazuje jako špatné ze světa to nezdravé a smutné, které však do světa také patří! Slabým pak nezbývá útěcha, jsou navíc označeni za špatné - to je však může taky motivovat ke změně (pokud ovšem jejich situace není příliš zoufalá, pak potřebují spíše pomoc a ten Nietzschem zatracovaný soucit!!!)
ale MÁ TO CELÉ NĚJAKÝ SMYSL? Opravdu mi stačí krátkodobé projekty a slasti?
Ta otázka není nesmyslná, jen musíme zpochybňovat i ji samotnou!
zatím se mi zdá, že má pravdu Petr B.: daná pozice oné otázky si myslí, že vystoupila z "přirozeného světa" tužeb a plánů a stojí nad ním, ve skutečnosti je však sama SOUČÁSTÍ mnoha dalších projektů a plánů - nejde o nadřazenou interpretaci světa...
v něčem však přeci ano: je zpochybněn samotný rámec!
ano, ale můžeme ho skutečně zpochybnit, nebo si na to jen hrajeme a ve skutečnosti jsme pořád jen uvnitř něho?!!!
A navíc: nejde o poslední zpochybnění rámce, lze totiž zpochybnit i je samotné!
Dále: údajná metapozice NENÍ vytržena z přirozeného světa a jeho plurality perspektiv, je nadále zapletena v kontextech sítě smyslů, významů a poukazů našeho světa!
Filozof si myslí, že je nad námi, ve skutečnosti je tu však s námi: zvíře vedle ostatních zvířat!
Myslí tím "vyšší smysl", "trvalý smysl"?
Co by jím mělo být?
A skutečně ho potřebujeme?
"Vše je bezcenné", "Vše je nízké, hloupé, malicherné, omezené, banální" - je to metafyzika nebo jen afekt emoce metafyziku falešně simulující?
Proč by vše mělo být banální?
Rozumím tomu, že může jít o vyjádření životního pocitu, ten však nemusí říkat o světě nic.
Říká však něco o našem těle: dochází v něm ke konfliktu genů a příliš idealistických memů.
Nebo to může být triviálnější: člověku chybí zdraví, peníze, koníčky, uspokojující práce, děti, rodina, partner/ka...
"K vyšším věcem jsem se narodil, neuspokojuje mě vaše nízké banální snažení a pinožení, vaše opakující se přihlouplé aktivity, vaše honba za slastí a štěstím, snaha jen si vlastní štěstí zefektivnít a užít si víc!"
Opravdu? Není dané prohlášení jen chvilkovým zřetězením tradičních memů? A ve skutečnosti dotyčný dělá TO SAMÉ? A hlavně: RÁD?!!!
Depresivní si myslí, že je povznesen nad světem.
Zčásti možná je: vyhasla v něm běžná TOUHA (melancholie jako ZTRÁTA touhy), která nás všechny běžně ke světu přikovává.
Ale vyhasla skutečně? Myslím, že ne: deprese je živena jinou touhou, touhou po naplnění - které však, jak si myslí, depresivní jedinec nemůže získat...
Skutečné vyhasnutí touhy totiž není depresí, ale klidnou letargií.
V depresi je ve skutečnosti obrovská touha, touha po Velkém a Vznešeném, které neexistuje, a v jehož stínu běžné věci blednou.
mem velkého a vznešeného je velmi nebezpečný tradiční mem (někdy se mu říká i Bůh, platónské ideje, Ideál, Dobro, Krása, Pravda), který v nás produkuje nenaplnitelné touhy (pokud tedy neuvěříme!)...touhy po TRANSCENDENCI a snahu dostat se až K NÍ...pak nám běžný život přijde být banálním, nudným, nezajímavým
tento mem degraduje běžný život a jeho rytmy, jeho síly, jeho napětí a jeho chuť...
"Jak vám všem může stačit vaše nízké snažení o reputaci a sex! Mě to tedy nestačí! A nejvíc nenávidím sebe, že jsem taky takový jako vy všichni ostatní!"
Daný člověk zde o sobě prozrazuje, že mu dané aktivity zčásti vyhovují taky, ale že se teď za to na sebe hněvá.
Taky zde dané aktivity degraduje z nějaké údajně vyšší pozice: z jiné pozice by však šlo zase degradovat tuto jeho údajně vyšší pozici! :-)
Je to prozrazení nespokojenosti, vnitřní krize - která může být tvůrčí a JE důležitá, jen v ní člověk nesmí zabřednout...
Daný jedinec se zde POVYŠUJE nad nás ostatní: my jsme "hovniválové", on je pravý filozof, který se neuspokojí s naším "málem". On je člověk, my jen zvířata ženoucí se za slastí...Tento typ úvah produkující figuru údajně nadřazeného izolovaného filozofa je velmi rozšířený...daný filozof neproblematizuje vlastní POZICI a její podmíněnost (odkud tato pozice pramení?)...vidí ji jako čistou a absolutní, definitivní..bere svou pozici smrtelně vážně a myslí si, že to je DNO nebo VRCHOL všeho filozofování, že to je ona POSLEDNÍ PRAVDA: jsme sami v nesmyslném světě
co znamená věta "Jsme sami v nesmyslném světě"?
Lze ji reformulovat do méně depresivní polohy: "Vytváříme silné vztahy k dalším lidem a zejména k lidem, smysl našeho jednání si vytváříme vzájemně, společně my lidé".
Ozve se zde memetická touha: "Ale já chci vyšší smysl! Smysl, který si nevytvoříme, ale je daný, je objektivní a absolutní!"
Proč to chceme?
"Aby náš život mohl mít smysl!"
A jinak ho mít opravdu nemůže?
Depresivní pozice vzniká právě tehdy, když jsem se v "metapozici" vytrhl ze všech svých vztahů a projektů a shledávám je marnými a "příliš lidskými", nebo dokonce "zvířecími", malichernými...Tato pozice je důležitá, protože vytváří kompenzace produkující nové tvořivé memy, ale zejména také memy idealistické, ničící někdy běžné lidské smysly a významy.
Tak postupoval Nietzsche: vše mu přišlo příliš lidské, proto vytvořil ideál Nadčlověka...tím ale zčásti zabil smysl země, resp. přesunul ho do budoucnosti...pokud ovšem nadčlověkem není každý už teď, pokud bojuje, snaží se, hraje si, tancuje a směje se v lehkosti a písni...kdo má životní sílu a RADOST...ovšem tím se vyřazuje jako špatné ze světa to nezdravé a smutné, které však do světa také patří! Slabým pak nezbývá útěcha, jsou navíc označeni za špatné - to je však může taky motivovat ke změně (pokud ovšem jejich situace není příliš zoufalá, pak potřebují spíše pomoc a ten Nietzschem zatracovaný soucit!!!)
ale MÁ TO CELÉ NĚJAKÝ SMYSL? Opravdu mi stačí krátkodobé projekty a slasti?
Ta otázka není nesmyslná, jen musíme zpochybňovat i ji samotnou!
zatím se mi zdá, že má pravdu Petr B.: daná pozice oné otázky si myslí, že vystoupila z "přirozeného světa" tužeb a plánů a stojí nad ním, ve skutečnosti je však sama SOUČÁSTÍ mnoha dalších projektů a plánů - nejde o nadřazenou interpretaci světa...
v něčem však přeci ano: je zpochybněn samotný rámec!
ano, ale můžeme ho skutečně zpochybnit, nebo si na to jen hrajeme a ve skutečnosti jsme pořád jen uvnitř něho?!!!
A navíc: nejde o poslední zpochybnění rámce, lze totiž zpochybnit i je samotné!
Dále: údajná metapozice NENÍ vytržena z přirozeného světa a jeho plurality perspektiv, je nadále zapletena v kontextech sítě smyslů, významů a poukazů našeho světa!
Filozof si myslí, že je nad námi, ve skutečnosti je tu však s námi: zvíře vedle ostatních zvířat!
podněty od Petra B. (torzo)
jak to, že tobě běžný život stačí? odpověď: a proč naopak tobě ne?
deprese je jen jeden z mnoha pohledů na život - druhý je třeba radost ze života..proč by depresivní pohled měl být pravdivější?!
--
reflexe smrtelnosti smrt nepoznává lépe než nepřemýšlení o ní
--
deprese ti lže a ty jí věříš...utrpení deprese sugeruje hloubku
--
Bůh dává smysl životu - a co dává smysl Bohu? záhadná neurčitost nekonečnosti Boha falešně maskuje to, že smysl je stále nenaplněn, ani Bůh ho nenaplňuje (možná je smysl života jen pseudoproblém)
--
filozof si myslí, že radikálně vše zpochybňuje, že stojí nad každodenností, přitom je v ní trvale spolu s ostatními ponořen..až po své smrti budu z života vytržen, do té doby - i během procesu sebevraždy a/nebo procesu umírání - jsem zcela ponořen do přirozeného světa svého života a nejedná se o meta-perspektivu a meta-jednání, ale o jednu z mnoha perspektiv a o jednu z mnoha životních forem
filozof a sebevrah nejsou nad životem
---
kult údajného mystéria smrti
---
vše lze zredukovat na cokoliv: život je banální, bůh je banální, klanění se bohu je banální...
--
pomáhají emoce v poznávání světa nebo je třeba nestrannost?
--
falešná distinkce "smysl od Boha nebo nesmyslnost evolučních mechanismů" převzatá z křesťanského paradigmatu, které je jen jedno z mnoha
--
opravdu hledám Boha, nebo spíše vztahy a prestiž?
--
je nejhlubším poznáním poznání banality, pomíjivosti života a světa a to, že jsme sami v nesmyslném světě a smrt je cosi hrozného a nepochopitelného? nebo je to jen romantizující paradigma heroicky trpícího rozervance?
existuje nejhlubší poznání?
jak se pozná? pocit tíže je spíše symptomem deprese než pravdy
--
není deprese volba? tělo si v ní lebedí, líbí se mu, že trpí, cítí se být výše než "šťastní idioti"
--
pohrdání depresivního "šťastnými lidmi", které vidí jako spokojená zvířátka pasoucí se na louce...nevidí vlastní omezenost a svázanost afektem deprese, myslí si, že vidí pravdivě, ale je zaujatý...třeba se mýlí on a ne oni...
--
práce na sobě, rozhodnutí se být nějakým, být vyšším, lepším, šťastnějším
--
pokud morálka je "jen" evoluční mechanismus, PROČ MI TO VLASTNĚ VADÍ?
--
potřeba definitivního smyslu, transcendentního zakotvení...proč vlastně?
--
je hloubka hluboká, nebo je to jen iluze a hlubší je povrch holistické sítě světa?
--
není v iluzi spíš ten, kdo má depresi? naopak "šťastný idiot" možná vidí svět pravdivěji...
--
metafyzická deprese jako falešný převlek chemické deprese nebo toho, že není uspokojena některá ze základních potřeb...
--
depresivní závidí šťastným, tak se nad ně alespoň vyvyšuje jakožto ten, kdo víc ctí pravdu
--
kdo je nekonvenční? je takový někdo?
--
je nízké jen jíst, mít děti a rodinu, chodit do práce? z jaké výše je rozhodnuto o nízkosti tohoto?
--
pomáhají tyto řeči nebo depresi jen zesilují?
pomáhají na depresi jakékoliv (i optimisté) řeči a ruminace, nebo je deprese jen o chemii mozku?
--
potřebuje člověk víc než rodinu? pokud ano, proč? kvůli memům nebo Bohu nebo něčemu třetímu?
nejsou ideologie utkané z memů stejně nesmyslné jako genetické evoluční mechanismy? ale kdo udal kritéria (ne)smyslnosti tohoto? které memy?
je Bůh jen nesmyslný mem produkující depresi, protože přislíbí lásku a nesmrtelnost, avšak potom zoufale pochybujeme, jestli existuje?!
--
kritériem smyslu je u depresivního pouze temný pocit tíže na prsou, sevření a žlučovitá zahořklá emoce marnosti, zuřivá a zoufale zuřivě bezmocná strast vydávající se za pravdivé poznání
--
po čem se ptám, když se ptám po smyslu?
a) po nesmrtelnosti
b) po štěstí a naplnění
c) po ochraně, bezpečí
d) aby mi Pán/Otec/Autorita/Velký Druhý řekl, co mám dělat: stanovil "objektivní" "morální hodnoty"
- Velkého Druhého dnes nahradila věda...anonymní masa vědců plní roli převládající dogmatické ideologie a Vševědoucího Božského Otce
- chci zde PŘÍLIŠ, mám PŘEHNANÉ NÁROKY: stačí SLEVIT z nároků a mohu být šťastný! ve skutečnosti jsem pomíjivé konečné smrtelné zvíře, stačí mi mnohem méně, když zrovna nefilozofuji z výšin filozofických memů!
Obvykle jsem ponořen v pomíjivých kontextech a parciálních situacích, meta-perspektiva mě z nich vykořeňuje, odcizuje mě jim a pak je shledávám jako prázdné, marné, vyprázdněné, bezútěšné, nesmyslné, nedůležité....
Tato meta-perspektiva si hraje na POSLEDNÍ POZNÁNÍ POSLEDNÍ NEJHLUBŠÍ PRAVDY...ale já nejsem abstraktní filozofický duch dlící nad Zemí, já jsem smrtelník a pozemšťan, obvykle spokojený s pomíjivostí parciálních situací, když zrovna memeticky neblbnu...
--
nepramení Bukowského nespokojenost z nestabilnosti jeho vztahů a taky je to zčásti jen póza?
--
být pro život nebo proti němu...přitakat mu nebo nenávidět život, sebe i svět
--
nenávist ke světu je často maskovaná sebenenávist...vztek na sebe, příliš tvrdé superego, kdy se člověk sám trestá
--
není depresivní zklamaný idealista? touží po čemsi vyšším a protože to nenalézá, odsuzuje svět?
deprese je jen jeden z mnoha pohledů na život - druhý je třeba radost ze života..proč by depresivní pohled měl být pravdivější?!
--
reflexe smrtelnosti smrt nepoznává lépe než nepřemýšlení o ní
--
deprese ti lže a ty jí věříš...utrpení deprese sugeruje hloubku
--
Bůh dává smysl životu - a co dává smysl Bohu? záhadná neurčitost nekonečnosti Boha falešně maskuje to, že smysl je stále nenaplněn, ani Bůh ho nenaplňuje (možná je smysl života jen pseudoproblém)
--
filozof si myslí, že radikálně vše zpochybňuje, že stojí nad každodenností, přitom je v ní trvale spolu s ostatními ponořen..až po své smrti budu z života vytržen, do té doby - i během procesu sebevraždy a/nebo procesu umírání - jsem zcela ponořen do přirozeného světa svého života a nejedná se o meta-perspektivu a meta-jednání, ale o jednu z mnoha perspektiv a o jednu z mnoha životních forem
filozof a sebevrah nejsou nad životem
---
kult údajného mystéria smrti
---
vše lze zredukovat na cokoliv: život je banální, bůh je banální, klanění se bohu je banální...
--
pomáhají emoce v poznávání světa nebo je třeba nestrannost?
--
falešná distinkce "smysl od Boha nebo nesmyslnost evolučních mechanismů" převzatá z křesťanského paradigmatu, které je jen jedno z mnoha
--
opravdu hledám Boha, nebo spíše vztahy a prestiž?
--
je nejhlubším poznáním poznání banality, pomíjivosti života a světa a to, že jsme sami v nesmyslném světě a smrt je cosi hrozného a nepochopitelného? nebo je to jen romantizující paradigma heroicky trpícího rozervance?
existuje nejhlubší poznání?
jak se pozná? pocit tíže je spíše symptomem deprese než pravdy
--
není deprese volba? tělo si v ní lebedí, líbí se mu, že trpí, cítí se být výše než "šťastní idioti"
--
pohrdání depresivního "šťastnými lidmi", které vidí jako spokojená zvířátka pasoucí se na louce...nevidí vlastní omezenost a svázanost afektem deprese, myslí si, že vidí pravdivě, ale je zaujatý...třeba se mýlí on a ne oni...
--
práce na sobě, rozhodnutí se být nějakým, být vyšším, lepším, šťastnějším
--
pokud morálka je "jen" evoluční mechanismus, PROČ MI TO VLASTNĚ VADÍ?
--
potřeba definitivního smyslu, transcendentního zakotvení...proč vlastně?
--
je hloubka hluboká, nebo je to jen iluze a hlubší je povrch holistické sítě světa?
--
není v iluzi spíš ten, kdo má depresi? naopak "šťastný idiot" možná vidí svět pravdivěji...
--
metafyzická deprese jako falešný převlek chemické deprese nebo toho, že není uspokojena některá ze základních potřeb...
--
depresivní závidí šťastným, tak se nad ně alespoň vyvyšuje jakožto ten, kdo víc ctí pravdu
--
kdo je nekonvenční? je takový někdo?
--
je nízké jen jíst, mít děti a rodinu, chodit do práce? z jaké výše je rozhodnuto o nízkosti tohoto?
--
pomáhají tyto řeči nebo depresi jen zesilují?
pomáhají na depresi jakékoliv (i optimisté) řeči a ruminace, nebo je deprese jen o chemii mozku?
--
potřebuje člověk víc než rodinu? pokud ano, proč? kvůli memům nebo Bohu nebo něčemu třetímu?
nejsou ideologie utkané z memů stejně nesmyslné jako genetické evoluční mechanismy? ale kdo udal kritéria (ne)smyslnosti tohoto? které memy?
je Bůh jen nesmyslný mem produkující depresi, protože přislíbí lásku a nesmrtelnost, avšak potom zoufale pochybujeme, jestli existuje?!
--
kritériem smyslu je u depresivního pouze temný pocit tíže na prsou, sevření a žlučovitá zahořklá emoce marnosti, zuřivá a zoufale zuřivě bezmocná strast vydávající se za pravdivé poznání
--
po čem se ptám, když se ptám po smyslu?
a) po nesmrtelnosti
b) po štěstí a naplnění
c) po ochraně, bezpečí
d) aby mi Pán/Otec/Autorita/Velký Druhý řekl, co mám dělat: stanovil "objektivní" "morální hodnoty"
- Velkého Druhého dnes nahradila věda...anonymní masa vědců plní roli převládající dogmatické ideologie a Vševědoucího Božského Otce
- chci zde PŘÍLIŠ, mám PŘEHNANÉ NÁROKY: stačí SLEVIT z nároků a mohu být šťastný! ve skutečnosti jsem pomíjivé konečné smrtelné zvíře, stačí mi mnohem méně, když zrovna nefilozofuji z výšin filozofických memů!
Obvykle jsem ponořen v pomíjivých kontextech a parciálních situacích, meta-perspektiva mě z nich vykořeňuje, odcizuje mě jim a pak je shledávám jako prázdné, marné, vyprázdněné, bezútěšné, nesmyslné, nedůležité....
Tato meta-perspektiva si hraje na POSLEDNÍ POZNÁNÍ POSLEDNÍ NEJHLUBŠÍ PRAVDY...ale já nejsem abstraktní filozofický duch dlící nad Zemí, já jsem smrtelník a pozemšťan, obvykle spokojený s pomíjivostí parciálních situací, když zrovna memeticky neblbnu...
--
nepramení Bukowského nespokojenost z nestabilnosti jeho vztahů a taky je to zčásti jen póza?
--
být pro život nebo proti němu...přitakat mu nebo nenávidět život, sebe i svět
--
nenávist ke světu je často maskovaná sebenenávist...vztek na sebe, příliš tvrdé superego, kdy se člověk sám trestá
--
není depresivní zklamaný idealista? touží po čemsi vyšším a protože to nenalézá, odsuzuje svět?
pondělí 13. ledna 2014
DEPRESE a západní hra
západní hra je stejně omezená jako všechny jiné: ale z které hry říkáš tohle?
tohle platí bez omezení?
hlubina deprese jen další z omezených her
ale pak to platí i o Pravdě křesťanů
základy každé hry jsou nakonec na vodě
--
důsledně domyšlený racionalismus vede nakonec k iracionalismu: ani rozumu a jeho logice nelze věřit
ale to platí jen tehdy, když už rozumu věříme!
anebo ne? a říkáme to z vyšší mimoracionální pozice? z pozice mystiky, Zjevení, jednání?
--
v depresi je krásně zasněná melancholie
člověk vše vidí z odstupu: jakoby vyústěním racionalistického teoretického odstupu byla deprese, v níž všechny věci splývají v jedno bez-hodnotové Nic
deprese sugeruje hloubku, pravdu: jako každá hra i tato mě chce přesvědčit, že je pravdivá definitivně a neodvolatelně
ale co když pravdivá nakonec je?
deprese je vědomí, že stejně všichni umřeme a tak je vše nakonec jedno
deprese je emoční meditace nad pomíjivostí a tedy bezvýznamností všech věcí
deprese tedy pramení - tak jako buddhismus a křesťanství - z pojmu věčna/nekonečna: co není věčné, nemá cenu...kořenem této možná chybné úvahy je už biologický pud sebezáchovy
deprese vidí naše aktivity z výšky jako banální rej mravenců, válení koule hovniválem...
naopak úzkostlivost nemá nadhled, je to protiklad deprese: strach mě přikovává k největším banalitám a nutí mě věřit, že jsou strašně moc důležité...
v depresi všechno pouštím z rukou a je mi to zcela lhostejné
deprese je dokonalá paralýza, wu-wej (ne-jednání, ne-činění)...
jak je spojena hluboká nuda a deprese?
když na člověka PADNE deprese, je přesvědčen, že ona je tím skutečným poznáním: nevidí jiné pohledy nebo je chápe jako klamné
TO, CO NENÍ VĚČNÉ, MOŽNÁ MÁ CENU...
čtvrtek 9. ledna 2014
je bolest evidentní? aneb k diskuzi o já
není jedno, jestli já je nebo není...pokud není, utrpení těla mi může být lhostejné
jistěže tělo ve stresu chce nebýt ve stresu...protože si KLAMNĚ MYSLÍ, že v něm je stálý obyvatel "já", kterého musí tahat z bryndy...jelikož tam nikdo takový není, ale jsou tam jen pomíjivé neosobní procesy, není proč se snažit nebýt ve stresu: vše je jedno
tvrdí se, že pokud trpíme, je jedno, zda je či není já
to není pravda: jestliže není já, ani nikdo netrpí
a nikdy ani netrpěl..a trpět nebude
a nevíme ani, zda existují neosobní pomíjivé stavy utrpení...možná je to jen intuitivní, ale FALEŠNÁ lidová psychologie
namítá se, že má reálná bolest mě přivede k jinému názoru
tělo se samozřejmě bude snažit zachránit
tak fungují ty tělesné sebe-záchovné mechanismy
ale to není žádný důkaz ničeho
bolest evidentně je, ale naše evidence jsou často klamné
je třeba vidět toto:
evidence je nástroj těla pro přežití
tělu se k přežití hodí víra v já, ale ještě víc víra v bolest
proto je evidence v existenci bolesti ještě silnější než evidence v existenci jáství
NEDICHOTOMICKÉ MYŠLENÍ
jak myslet nedichotomicky?
negace vytváří distinkce, hranice - to je nutné, ale nebrat je tak vážně, metafyzicky, spíše jako pomůcku
negace operuje na nějakém pojmu, který považuje za metafyzicky relevantní - svět je buď svobodný nebo nesvobodný...přitom už sám ten pojem může být docela špatně nebo může být jen nahodilým historickým konstruktem západní kultury
dichotomické myšlení se modlí k negaci a klaní se zákonu sporu...nesnaží se na věc podívat z jiné perspektivy, třeba právě z perspektivy praxe, jednání
ale glorifikace jednání je druhým extrémem...
negace nás svádí k tomu, abychom uvažovali duálně - jsou DVĚ A PRÁVĚ DVĚ možnosti...přitom je někdy možnost třeba jen jedna, nebo tři, čtyři...může být i jen půl možnosti? nebo tři čtvrtiny možnosti? :-)
duálnímu myšlení napovídá i onen zákon VYLOUČENÉHO TŘETÍHO: dva a právě dva! to je kult dichotomismu, binomického myšlení
dichotomické myšlení odděluje své PRÁVĚ DVĚ možnosti nepropustnou linií - nevidí vztahy, zprostředkování mezi nimi, nevidí to, že extrémy z jisté perspektivy splývají, tvoří jednotu...nebo jsou mezi nimi vztahy...lze zprostředkovat jejich sjednocení (Hegel)...že protiklady mají vždy mnohé společného...
dichotomní rovina domněle zcela VYČERPÁVAJÍCÍ všechny možnosti na "A" a "negaceA" je jen řezem v prostoru obsahujícího mnohem větší počet možností
"vše je buď A, nebo negaceA": nikoliv, ještě je zde TŘETÍ možnost: "A" ani "negaceA" ničemu ve světě neodpovídá, protože "A" není vhodným nástrojem/měřítkem/pojmem, kterým můžeme realitu modelovat, znázorňovat, uchopovat...
dichotomní myšlení nevidí vazby, spojitosti mezi prvky
proti dichotomnímu myšlení se nabízí myslet monisticky, tam však vše splývá a vše souvisí se vším, což může být pravda, ale není to vhodný nástroj pro řešení mnoha problémů...proto by se snad někdy hodilo myslet triadicky: jsi buď hodný, nebo zlý nebo např. odvážný...kdy odvážnost je třetí kategorií, neredukovatelnou na předchozí dvě, není totožnou s první ani není její negací (není to ale vhodný příklad, lze vymyslet jistě lepší)
možná nejlepší je myšlení pluralitní: je mnoho a mnoho možností (rozmanitost, NESOUMĚŘITELNOST)
toto myšlení by však mělo být SPOJENÉ s kontextualistickým holismem: tyto jinaké možnosti spolu přesto nějak souvisí, nacházíme zde vazby, spoje, asociace, analogie,...
duální myšlení jen samozřejmě nejjednodušší: prvek buď přítomen je (A) nebo přítomen není (negaceA)...světlo a tma, PŘÍTOMNOST vs. NEPŘÍTOMNOST
Jak můžeme k idejím přistupovat nesmyslově?
a) jde o vrozené struktury mozku (geny)
b) učení skrze smysly (indukce, abstrakce) už ideje v nás tak zafixovalo do jasných objektů, že smysly nadále nepotřebujeme
- možná mají platonici lepší paměť na smyslová data, proto u nich snáze probíhá jejich abstrakce: mohou potom smyslová data snáze porovnávat, hledat opakující se vzory
- možná mají platonici naopak horší smyslové poznání (nevidí tolik nuancí, detailů barev, tvarů, zvuků, pachů,...), takže hned vidí pevné opakující se struktury ve věcech, nejsou rozptylovaní smyslovými detaily
- možná mají platonici lepší fantazii, takže ze smyslových dat v imaginaci utvoří skvělé ideje, jasnější a "živější" než smyslová data samotná
- možná mají platonici tendenci více struktury reifikovat, vidět je nezávisle na instanciacích, tedy na kontextu, detailech - mohou mít tedy rozvinutější schopnost reifikace a abstrakce, zatímco nominalisté mohou myslet více kontextuálně
- platonici mají tendenci chápat vzory jako IZOLOVANÉ (na kontextu nezávislé) OBJEKTY/věci/substance...mají tedy zřejmě silnější objektuální myšlení
- platonici mají tendenci chápat vzory jako IZOLOVANÉ (na kontextu nezávislé) OBJEKTY/věci/substance...mají tedy zřejmě silnější objektuální myšlení
- v matematice je to ještě jinak samozřejmě, může jít o větší vrozenost matematických struktur u matematických platoniků, dále o to, že osvojením pravidel matematický platonik z matematických pravidel nevědomky konstruuje matematická abstrakta jako skutečné, "živé" entity, zatímco matematický nominalista zůstane u těch pravidel a dál nejde
c) možná věčná říše idejí skutečně existuje
- nominalista je stále rozptylován pomíjivým zmateným světem smyslů
- platonik se zaměří na to důležitější, má odvahu skočit do jiného světa, našel k němu přístupové cesty, které nominalista nenašel a možná ani nehledal
a právě tyto přístupové cesty k říši idejí mě MOC zajímají, existují-li ovšem skutečně...nemůžu je však (zatím) najít...proto se těch, kteří po nich (snad) kráčeli ptám, jak se na ně dostat..
neděle 5. ledna 2014
VELMI DŮLEŽITÉ: VÝZVA: nonverbální myšlení
provádím výzkum na nonverbální myšlení, obracím se proto s prosbou na ty, kteří splňují některé z níže uvedených kritérií...prosím, pište mi na mail dolakantonin@gmail.com
1) myslíš někdy beze slov?
2) "oblékáš" myšlenky do jazyka až dodatečně?
3) zdá se ti, že jazyk vyjadřuje tvé myšlenky nedostatečně a cítíš frustraci z toho, že se nedokážeš jazykem vyjádřit lépe?
4) máš z těchto důvodů problémy v komunikaci?
5) myslíš pomocí barev, tvarů, geometrický útvarů, příběhů, hudby? nebo jen tak, nepopsatelně, ale beze slov?
6) máš vlastní soukromý jazyk?
7) máš myšlení spíše chaotické, nelineární, probíhá ti hlavou mnoho paralelních linek myšlení?
8) vnímáš sdílený jazyk jako cosi cizího, co spíše myšlení redukuje? vnímáš mnoho významových nuancí a zdá se ti, že slova nemohou vyjádřit tvé neurčité myšlení, které je sice neurčité, ale přes to - nebo právě proto- má v sobě mnohem více možností, mnohem komplexnější význam/obsah/smysl?
9) NEJPRVE myslíš a až POTOM to PŘEKLÁDÁŠ do jazyka?
10) tvé myšlení má jiná pravidla, formu a strukturu než náš společný jazyk?
11) tvé myšlení je často zmatené, chaotické, neurčité, skáčeš k různým souvislostem beze slov, ale je otevřenější, bohatší, plné analogií, metafor, symbolů, tajemství, přesmyček, přeskoků, interakcí a křížení různých významových linek?
12) myšlení beze slov je pro tebe naprosto přirozené - a až doteď sis myslel/a, že to tak má KAŽDÝ? :-)
1) myslíš někdy beze slov?
2) "oblékáš" myšlenky do jazyka až dodatečně?
3) zdá se ti, že jazyk vyjadřuje tvé myšlenky nedostatečně a cítíš frustraci z toho, že se nedokážeš jazykem vyjádřit lépe?
4) máš z těchto důvodů problémy v komunikaci?
5) myslíš pomocí barev, tvarů, geometrický útvarů, příběhů, hudby? nebo jen tak, nepopsatelně, ale beze slov?
6) máš vlastní soukromý jazyk?
7) máš myšlení spíše chaotické, nelineární, probíhá ti hlavou mnoho paralelních linek myšlení?
8) vnímáš sdílený jazyk jako cosi cizího, co spíše myšlení redukuje? vnímáš mnoho významových nuancí a zdá se ti, že slova nemohou vyjádřit tvé neurčité myšlení, které je sice neurčité, ale přes to - nebo právě proto- má v sobě mnohem více možností, mnohem komplexnější význam/obsah/smysl?
9) NEJPRVE myslíš a až POTOM to PŘEKLÁDÁŠ do jazyka?
10) tvé myšlení má jiná pravidla, formu a strukturu než náš společný jazyk?
11) tvé myšlení je často zmatené, chaotické, neurčité, skáčeš k různým souvislostem beze slov, ale je otevřenější, bohatší, plné analogií, metafor, symbolů, tajemství, přesmyček, přeskoků, interakcí a křížení různých významových linek?
12) myšlení beze slov je pro tebe naprosto přirozené - a až doteď sis myslel/a, že to tak má KAŽDÝ? :-)
OCD - další
horečnatost, křečovitost, strnulost myšlení
bolest hlavy
strach z dané myšlenky, snaha ji odstranit...vnucuje se představa, že myšlenka je příčinou bolesti
tělo se sevře, když myšlenka proletí či pozvolna prochází mozkem
myšlenka je paralelním procesem, procesem na pozadí nebo procesem, který se vnucuje a opakovaně přerušuje kontinuitu jiného myšlení
myšlenka má zejména silné emoční jádro, je emočně žhavá, jakoby "rozežírá" mozek
jde o jakýsi opakující se automatismus, mantru, mentální rituál, cyklus
myšlenka má pro postiženého velký význam, je to jakési jeho osobní masochistické náboženství, základní konstanta jeho mysli
postižený dobře nedýchá, dýchá jen křečovitě a mělce
jakmile si myšlenku POVOLÍ, a NEODHÁNÍ ani NEPOTLAČUJE ji, začne dýchat spontánně zhluboka, uleví se mu takřka okamžitě, UVOLNÍ se hodně myšlenkou do té doby vázané ENERGIE
myšlenka vysiluje, bere hodně energie, myšlení zpomaluje
ale paradoxně i myšlení zrychluje...proč?
a) mozek se musel naučit pracovat při zvýšené zátěži, při šumu na pozadí, ve stresu
b) mozek se musel naučit formulovat své myšlenky rychle, DŘÍVE, než je zastaví, zacyklí, zpomalí nebo rozseká (či zcela znemožní) opakující se myšlenka
--
zajímavý je fenomén opakování: jde o tupý, neosobní mechanismus...poháněný však nakonec EMOCEMI strachu z myšlenky a vzteku se zhnusením z toho, že myšlenky se nedaří zbavit...pocit bezmoci dohání postiženého k zběsilé zuřivé nepříčetnosti
postižený pociťuje opakující se myšlenku jako vlastní VINU, slabost a neschopnost...zdá se mu, že KDYBY se více snažil, myšlenku by neměl a mohl by myslet volně a kvalitněji
--
neodbytnost myšlenek, které postižený vnímá jako strašlivé ohrožení
myšlenky se zabodávají do mozku, hryžou, drásají, mění a zvyšují průtok krve v mozku, způsobují napětí, tlaky v hlavě, bolesti hlavy - berou energii, tento obsedantní mechanismus ji soustřeďuje do sebe samého
je v tom masochistická a "pekelná" (proviňující) se slast plné žhavých sebe-destruktivních emocí, které způsobují utrpení a ZÁROVEŇ jsou slastné
bolest hlavy
strach z dané myšlenky, snaha ji odstranit...vnucuje se představa, že myšlenka je příčinou bolesti
tělo se sevře, když myšlenka proletí či pozvolna prochází mozkem
myšlenka je paralelním procesem, procesem na pozadí nebo procesem, který se vnucuje a opakovaně přerušuje kontinuitu jiného myšlení
myšlenka má zejména silné emoční jádro, je emočně žhavá, jakoby "rozežírá" mozek
jde o jakýsi opakující se automatismus, mantru, mentální rituál, cyklus
myšlenka má pro postiženého velký význam, je to jakési jeho osobní masochistické náboženství, základní konstanta jeho mysli
postižený dobře nedýchá, dýchá jen křečovitě a mělce
jakmile si myšlenku POVOLÍ, a NEODHÁNÍ ani NEPOTLAČUJE ji, začne dýchat spontánně zhluboka, uleví se mu takřka okamžitě, UVOLNÍ se hodně myšlenkou do té doby vázané ENERGIE
myšlenka vysiluje, bere hodně energie, myšlení zpomaluje
ale paradoxně i myšlení zrychluje...proč?
a) mozek se musel naučit pracovat při zvýšené zátěži, při šumu na pozadí, ve stresu
b) mozek se musel naučit formulovat své myšlenky rychle, DŘÍVE, než je zastaví, zacyklí, zpomalí nebo rozseká (či zcela znemožní) opakující se myšlenka
--
zajímavý je fenomén opakování: jde o tupý, neosobní mechanismus...poháněný však nakonec EMOCEMI strachu z myšlenky a vzteku se zhnusením z toho, že myšlenky se nedaří zbavit...pocit bezmoci dohání postiženého k zběsilé zuřivé nepříčetnosti
postižený pociťuje opakující se myšlenku jako vlastní VINU, slabost a neschopnost...zdá se mu, že KDYBY se více snažil, myšlenku by neměl a mohl by myslet volně a kvalitněji
--
neodbytnost myšlenek, které postižený vnímá jako strašlivé ohrožení
myšlenky se zabodávají do mozku, hryžou, drásají, mění a zvyšují průtok krve v mozku, způsobují napětí, tlaky v hlavě, bolesti hlavy - berou energii, tento obsedantní mechanismus ji soustřeďuje do sebe samého
je v tom masochistická a "pekelná" (proviňující) se slast plné žhavých sebe-destruktivních emocí, které způsobují utrpení a ZÁROVEŇ jsou slastné
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)