svobodná vůle a emergence - důležité

Otázka po svobodné vůli je podotázkou základnějšího dotazu, co je vlastně člověk. Zda jen zvíře/biologický stroj, nebo něco víc.

Věda objevuje mnoho příčin a omezení, které nás určují. Člověk je situován, omezen geny, výchovou a prostředím. Je však alespoň zčásti svobodný, může se rozhodnout jinak než tak, jak ho determinují příčiny?

Jak by však takováto jeho svoboda mohla vypadat? Nabízí se zde pojem emergence, kdy vyšší úroveň vzniká na úrovni nižší, a zpětnou kauzalitou „shora-dolů“ může základnější úroveň ovlivňovat. Pokud by však i k emergenci docházelo, stejně si nedokážeme představit, jak by mohla být ona vyšší úroveň svobodná. Není jasné, odkud by se v ní záhadná vlastnost svobody vzala.

Jak by emergentní entity mohly koordinovat a determinovat entity na nižších úrovních? Základní otázka je tato: vzniká ve vyšších (emergencí vzniklých) patrech nový typ kauzality? A pokud i ano, jde jen o nutnou modifikaci kauzality původní nebo zde vzniká cosi jako "první příčina"? Protože pokud zde není skutečný nový zdroj nového kauzálního působení, jde jen o emergenci slabou, redukovatelnou na základnější úroveň: kauzální nexus by se zkrátka jen projevoval v komplexnějším prostředí jinak, avšak nedošlo by k skutečnému vzniku nového zdroje nové aktivity.

Svoboda je něco, co pociťujeme s naprostou evidencí, proto jsme si každý tak jistý, že ji máme. Zdá se nám, že komplexní mozek vytvořil novou úroveň, která tím, že dokáže poznat důsledky svých činů a může si i vybrat účely a cíle svého jednání, je svobodná. Nepřemýšlíme však už obvykle o tom, že výběr cílů či hodnocení možných důsledků může být pravděpodobně také něco, co je determinováno. Že samotný proces myšlení není svobodným tokem, že rozum a racionalita je stejně determinovaným procesem jako pád míče na zem determinovaný gravitační silou. Toto pojetí se velmi blíží Spinozovi.¹

To se nám však nechce věřit: přece cítíme, že svobodnými jsme. Musí však náš pocit být správný? Namítneme, že to pociťujeme s extrémně velikou evidencí, že není možné mýlit se v něčem, co je natolik jisté, vždyť také nezpochybňujeme základní matematické pravdy. Ano, avšak byly-li by proti matematickým evidencím položeny stejně významné evidence opačné, museli bychom začít přemýšlet, které z nich si vybrat. A proti evidenci svobodné vůle je zde silná evidence toho, že mozek je něco jako biologický počítač, že v něm nesídlí duch, který by jej užíval k vlastním svobodným záměrům, ale duch je jenom jeho funkcí, jeho produktem.

Tedy se znovu musím ptát: kde by se v nás svoboda zrodila a jak vypadá? Ovšem mozek důkladně neznáme, tedy nelze možnost zatím záhadné vlastnosti „svobody“ vyloučit.

Jak by vypadalo ono působení vědomí z údajně vyšší (emergencí vzniklé) úrovně na mozek a zbytek těla? Museli bychom věřit tomu, že ve vědomí vzniká základní aktivita, že vědomí je ničím neovlivněný první zdroj pohybu, první zdroj kauzální aktivity. Jistě, vědomí může být ovlivňováno jinými příčinami, má-li však v něm být svoboda, nesmí ho tyto příčiny striktně nutit a ovládat, ale jen ho k něčemu vedou: ono však může vzdorovat.

Někdo by mohl namítat, že vědomí je záhadné, zatím vědou neprozkoumané, proto musíme počkat, než budeme činit deterministické závěry. Do jisté míry souhlasím: opravdu si nemůžeme být jistí, že skutečně jsme determinovaní, vždyť nevíme, co to vůbec je vědomí a jáství, které ho údajně ovlivňuje, nebo dokonce vlastní.

Avšak zaměřme se introspekcí na to, co děláme, když se rozhodujeme. Obvykle nás přepadají různé možnosti a my je vyhodnocujeme podle našich přání, tedy podle toho, co chceme a co nechceme. Svá chtění si však nemůžeme vybrat, zkrátka je máme. V tom spočívá kořen naší determinovanosti. Někdo by namítl, že naše přání můžeme korigovat např. morálkou či „vyššími“ záměry. Na to lze ale odpovědět, že i to, zda tyto záměry máme a jak moc je máme, není něco, co bychom si určili: prostě tomu tak je, jednoduše s vyšší či nižší intenzitou „v sobě“ cítíme, že bychom něco chtěli a něco jiného třeba měli chtít (etika): co je silnější, to rozhodne.

Zdá se nám však, že můžeme ovlivnit náš proces rozhodování: zkrátka se rozhodneme tak, jak chceme, nenutí-li nás jiný k opaku. To je jistě pravda, avšak problém je v tomto: proč chceme zrovna toto a ne opak? Z jakého důvodu? Někdo by mně zde namítal, že uvažuji jednoduše příliš kauzálně: uvažuji v kauzálním paradigmatu, takže pro vše hledám kauzální příčiny, a potom je jasné, že musím nutně dospět k determinismu. Já však odpovídám, že působení některých příčin je docela zjevné, jako právě zde. Něco chci pro to, že cítím, že takovéto jednání je nejlepší: každý dělá to, co považuje v dané situaci za nejlepší. Termín „nejlepší“ je záměrně vágní: může se jednat o to nejetičtější, nejvýhodnější, nejsnazší, nejrychlejší apod. To, co považuji za „nejlepší“ je dáno právě mým momentálním naladěním: zda jsem naladěn eticky, egoisticky, jsem momentálně líný, jsem fascinovaný divadlem (proto se samozřejmě rozhodnu dnes večer navštívit divadelní představení), mám příliš mnoho energie (jsem příliš nabuzený) apod. Podle toho, jaký jsem, jak jsem naladěný, jakou mám energii posuzuji také to, co považuji v současné chvíli za to „nejlepší“. A pro to se rozhodnu.

Jinak říci se to dá také tak, že v procesu rozhodování buď už něco chci, nebo je ve mně více protikladných či paralelních chtění, nebo ve mně chtění ještě není a teprve se tvoří, krystalizuje, uzrává. Takže váhám, jsem zmaten, je ve mně směs neurčitých pocitů: nevím, jak se rozhodnout. Procházím si možnosti a mnohé z nich ve mně vzbuzují protikladné emoce – zde bychom si mohli vypomoci Damasiovými „somatickými markery“.² Emoce jsou to prvořadé, co určuje mé jednání. Emoce ve smyslu momentálního celkového emocionálního naladění/nálady i emoce ve smyslu chvilkových, zato však silných stavů těla a mysli, které mě doslova vedou k jistým rozhodnutím.

Rozhoduji se podle toho, co cítím, že bych měl udělat. Jistě mi v tom může vypomáhat rozum, ale zřejmě jen jako pomůcka, která mi říká, jak dosáhnout toho, co cítím. Tento názor vychází už z Aristotela, je podpořen také Humovým emotivismem.

Cožpak v tom však rozumové vyhodnocování nehraje větší roli? Zdá se, že rozum je spíše chladným počítačem nebo „kalkulačkou“: vyhodnotí „plusy a mínusy“ každé z možností, nejsou v něm však emoce, které by k daným možnostem přidaly příjemné a nepříjemné afekty, nejsou zde Spinozovy afekty radosti a smutku nebo jednoduše emocionálně zakoušené rozhraní libé-nelibé.

Zde se však musím opravit: nic takového jako chladný rozum oddělený od emocí není, to je mýtus pocházející z období romantismu, který záměrně vše vyhrocoval a odděloval (rozum a cit, vědu a umění, kulturu a přírodu).

Každý z pocitů má různé kvantity i kvality, avšak toto základní rozdělení přesto platí, ovšem s Freudovou úpravou, které si všímá Žižek: skutečně příjemný pocit v sobě musí mít i kousek nepříjemného pocitu, např. mravní sebezápor či útrpné plnění povinnosti: teprve tehdy si řekneme, že pocit má hloubku, že nejde jen o pouhou plytkou slast, ale o cosi smysluplného, co nás může skutečně naplnit.³ Zdá se, že slast si více vychutnáme až po protrpěné námaze a odříkání: tehdy ji cítíme jako zaslouženou a ve srovnání s předchozím nepříjemným pocitem také v kontrastu více vyzní její „libý tón“. Navíc tělo zřejmě není nastaveno na to, aby pořád prožívalo jen příjemné pocity: když má moc příjemných pocitů, zažívá nudu, omrzelost, únavu, někdy dokonce frustraci, hněv až depresi. Nejlepší cestou, jak se cítit dobře, je potom najít způsob, jak se cítit nejdříve docela špatně (stres, námaha, odříkání, dokonce fyzická bolest).

Někdo by namítl, že své nízké chtění a popudy mohu podřídit popudům vyšším, sociálním, morálním, estetickým apod. Ovšem tato námitka je chybná: tyto popudy jsou opět kauzálními produkty určitých stavů společnosti, kulturní evoluce.

Svoboda bývá hájena i proto, že v sobě pociťujeme jakoby zápas mezi různými našimi popudy a chtěními, které cítíme jako částečně vnější, částečně vlastní, a jen my sami pak se mezi nimi rozhodujeme. Jakoby na mě doléhaly různé zčásti vnější tlaky, já však mezi nimi mohl volit. Dobře, ale kdo je to ono „já“, které volí? Jde o primitivní, základní, dále neanalyzovatelný pojem a o z ničeho dalšího neodvozenou entitu? Nevíme: naše já, tedy my sami, jsme pro sebe samotné jakoby v „mlze“, nevíme, čím jsme a ani to, jestli jsme onou údajnou kontinuálně přetrvávající a z ničeho dalšího neodvozenou základní entitou. Cítíme se však být volnými, tedy svobodnými, a svobodně si volíme – jak se nám zdá – z různých možností, můžeme taky vzdorovat různým popudům. Dobře, ale nikdy nejsme abstraktními jednotkami, ale vždy už jsme nějak naladěni, máme jistou emocionální „barvu“: a to je to, co rozhoduje o tom, jak budeme volit.

Někdo by mi zde namítl, že naše naladění nás ovlivňuje, avšak nedeterminuje zcela, že je zde prostor pro svobodu vůle. Nejsem-li podle tohoto pojetí v krajním afektu, mohu si volit, co udělám. Dobře, ale jak ona volba probíhá, co přesně se ve mně děje? Volím podle jistých kritérií. Existuje mnoho sad kritérií: kritéria morální, egoistická, krátkodobá a dlouhodobá, situačně podmíněná, kritéria buddhistická, orientální, snad i mužská a ženská apod. Které kritérium z nepřeberné palety možností si zvolím? Často si je nevolím a implicitně jedny z nich mám (pak svobodný nejsem) nebo se rozhoduji: podle čeho však nakonec vyberu, po kterých kritériích nakonec „sáhnout“? Po těch, které se mi nejvíce líbí, vyvolávají ve mně nejpříjemnější nebo nejméně nepříjemný pocit. 

Zde by někdo oponoval: často volíme podle morálních pravidel, nikoliv podle nejpříjemnějšího. Dobře, ale je to tehdy, když daná pravidla pociťujeme jako nejlepší, jako závazná. Opět je to silný pocit, puzení v nás, ba dokonce puzení, kterým jsme my sami, které nás vede k výběru něčeho.

A zde přicházím k dalšímu zdroji naší zřejmě chybné intuice toho, že máme svobodu: my ve chvílí rozhodování JSME určitým chtěním, proto jej nepovažujeme za něco vnějšího, co by nás nutilo nějak jednat – chtění na nás netlačí zvenčí, ale my jsme daným chtěním.

Co však chvíle silných váhání: vybrat sobecký prospěch nebo se trochu/hodně obětovat pro dobro? Proces pochyb je bolestný: nevíme. Něco v nás však nakonec převáží, když se musíme rozhodnout. Nějaká naše stránka se zesílí a ovládne nás: morální nebo sobecká stránka je naopak upozaděna.

Obvykle však máme kritéria, podle kterých volíme, implicitně dána: rozum pak jenom přemýšlí, jak dosáhnout toho, co požaduje za nejlepší (sobec ani člověk morální pořád znovu neuvažují o tom, zda být nadále sobeckými nebo morálními, ale jednoduše dál pokračují ve svojí cestě).

Ovšem v procesu rozhodování není takováto jednota, řád ani kontinuita: je zde více chaosu, složitosti, mnoho vlivů, situačních proměnných, hodně náhody. Vše se neustále a chaoticky složitě mění. Systému je zde méně, než si myslíme.

Tvrdíme často, že si své cíle a účely volíme, jim potom přizpůsobujeme prostředky. Proč si však zvolím sobectví a nikoliv morálku? Můj pohled zvenčí, tedy naturalismus, mi říká, že v daném vědomí jednoduše převážily jisté vlivy: geny plus memy. Jak to však vypadá „zevnitř“? Má to formu intuice, evidence, pocitu, celkového naladění, puzení, spontánnosti, živelnosti: jednoduše chci právě to a to a VÍM, že nechci opak. Tak to zkrátka je.

Jistě, že svým puzením mohu vzdorovat. Proč to však dělám? Protože jsou ve mně puzení protikladná: pocit viny nebo odpovědnosti za mé příbuzné či přátele koriguje moje sobectví. Nyní vše záleží na intenzitě (naléhavosti), délce, kontinuitě, stabilitě daného pocitu a jeho (in)koherenci s pocity jinými.

Neredukuje však tento emotivismus vše neadekvátně na pocity, na popudy a síly, které ve mně údajně jsou? Není ve mně cosi dalšího, co mé rozhodování spolu-určuje? Snad mé jáství a síla jeho schopnosti, které říkáme „vůle“?

Jistě, že danou „vnitřní sílu“ v sobě pociťuji. Vzdoruji mnohému, co na mě či ve mně působí. Mohu a dělám to. Zdá se, že touto silou disponuji naprosto volně, svobodně. Při tomto pohledu „zevnitř“ se neubráním přesvědčení, že jsem svobodný. Ovšem je ve mně skutečně tato abstraktní schopnost „vůle“? Jistě, je nějak situovaná, nějak emočně zabarvená – ale přesto se zdá, že do jisté míry je svobodná: dělá si, cokoliv chce. Může vzdorovat, tlačit, přemáhat, zacílit, směřovat a směrovat, korigovat, koordinovat. Ano, ale dělá to pro to, že je nějaká. To, jaká je, je zřejmě dáno emocemi, které jsou zase důsledky předchozích genetických a memetických vlivů.

Zdá se, že přes všechnu svoji situovanost však situaci mám pod kontrolou, mohu se rozhodnout jakkoliv budu chtít. A mohu si i vybrat, co budu chtít. To už však přestává dávat smysl: kritéria chtění si vyberu podle meta-kritérií, ty zase podle meta-meta-kritérií. Ocitáme se v nekonečném regresu.

Volím však jedno nebo druhé, řekne zastánce svobodné vůle: a volím to svobodně. Aby však nešlo o nahodilou volbu, musí mít kritéria - a tím jsem v nekonečném regresu nastíněném výše.

Pak však alespoň mou vzdorovat vnějším tlakům, mám tedy alespoň negativní svobodu, pokračuje zastánce svobodné vůle. Ovšem aby nešlo o vzdor nahodilý, musí mít kritéria: nekonečný regres je opět zde.

Nešlo by se však nekonečnému regresu vyhnout? Vyberu si např. dobro proti sobectví, protože to považuji za správné. Jenomže proč to považuji za správné? Protože to tak pociťuji: a svůj pocit jsem si už nevybral, tedy opět determinismus.

Lze však namítnout, že nejde o pocit, ale o intelektuální vhled/nahlédnutí: rozum svobodně nahlíží, že dobro je lepší než sobectví. Nic proti tomu: jak však víme, že jde o SVOBODNÉ nahlížení? Rozum to nahlíží - a nemůže jinak. V mysli jsou však i sobecké tendence: silnější převáží.

Další námitka: uvážil jsem, že dobro je lepší než sobectví. Svobodně dobro za lepší považuji. Proč svobodně? Protože mě k mému názoru/pohledu na věc nikdo nenutil. A nic mě k němu nutně nedovedlo. To však není pravda, dovedla mě k němu intuice/evidence, což je typ mnou nezvoleného pocitu, často plynoucího z nutného sledu argumentů, opět mnou neovlivnitelného.

Další námitka: svoboda je volba mezi dobrem a zlem, tedy altruismem a sobectvím. Nevybírám si sice intuici, že altruismus je eticky lepší než sobectví, ale vybírám si to, zda se pro něj rozhodnu. V tom tedy spočívá moje svoboda. Nikdo mě nenutí k rozhodnutí, je to jen moje mravní odpovědnost: budu se za své jednání pak zodpovídat druhým lidem, třeba před soudem.

Moje introspektivní analýza je však takováto: jde o střed dvou typů pocitů/tendencí/nutkání. morálního a sobeckého. Převáží momentálně silnější, ten mě pohltí a ovládne, tím se stanu, tím v poslední fázi rozhodování už přímo JSEM. Má-li někdo jinou introspektivní analýzu, nechť ji přeloží. Ovšem s vědomím, že introspekce je omezený a často chybný epistemický nástroj.