Petr B.: naše rozhodování je řízeno habitem, zvykem, implicitním programem daným geny a memy, výchovou apod...snažíme si uchovat jednotu a koherenci, dle toho přijímáme rozhodnutí a parciální rámce...řídíme se souladem, harmonií, jednoduchostí, elegancí, efektivitou...emoce jsou produktem tohoto rámce: libě reagujeme na to, co s ním ladí, nelibě na opak...emoce jsou bezprostřední příčinou rozhodnutí, médiem/živlem, ve kterém a kterým rámec při rozhodování působí...
emoce jsou bezprostřední pohnutky k jednání...vyjadřují explicitně náš celkový přístup a vztah, postoj k dané situaci...
Zdá se, jako bych disponoval VŮLÍ - schopností odporovat, směřovat.
Vůle je však zabarvená momentální emocí a naladěním. Je to spíše prostředek k plnění toho, co říkají emoce.
Odkud se berou emoce?
a) z implicitního systému přesvědčení
b) setrvačnost - zažité vzorce prožívání a následného reagování
c) momentální stav těla (jak jsem se vyspal, najedl, přejedl, mám hlad,...)
d) stav okolí
e) z kognitivního vyhodnocení (nějaká možnost či možný důsledek jednání či možný cíl ve mně vyvolá děs, jiný touhu)
Emoce je bezprostřední marker/značka či pohnutka, který mi říká, co dělat.
PŘESTO se zdá, že vůlí mohu vzdorovat. Ano, ale proti čemu vzdoruji? Proti vlastním emocím? A proč?
a) na základě jiných emocí - silnější morální emoce přebijí slabší egoistické emoce (nebo naopak)
b) na základě implicitního rámce/systému přesvědčení - momentální egoistická emoce s ním je v rozporu, to ve mně vyvolá nelad, nesoulad, zmatek, nelibost - snažím se daný nesoulad vyřešit, vše vyladit, sjednotit - negativní emoce zde je signálem toho, že něco není v pořádku, že tápu - je třeba řešit to a vyřešit, je třeba se rozhodovat a rozhodnout...Jenomže podle čeho? Udělá se to, co je NEJLEPŠÍ...A co to je, určuje implicitní rámec nebo jistá momentálně hodně silná emoce.
c) Většinou vůlí používám jen zčásti vědomě: prostě k něčemu směřuji spontánně/intuitivně/živelně, automaticky...Pronikne mi do vědomí jistá pohnutka, já si ji automaticky bez rozpaků přisvojím jako vlastní, doslova se s ní ztotožním (stanu se tímto konkrétním chtěním) a pokouším se jí realizovat...
Případ rozhodnutí:
zachovat se sobecky nebo pomoci někomu?
V mysli se spustí rozumové vyhodnocování doprovázené mnoha markery-emocemi zvýrazňující jisté možnosti: bolestivý pocit možné ztráty, pocit viny, tíživý pocit odpovědnosti, libý pocit možného zisku, nepříjemný pocit obav, nejistoty, zmatku, pocit touhy to vyřešit, rozhodnout se, pocit lhostejnosti, únavy...
Zdá se, že Humphrey má s qualii dosti pravdu: většinu věcí děláme kvůli emocím a (ne)libým vjemům a kvůli nim...fungujeme dle PRINCIPU SLASTI a kalkulu slasti...ale s Lacanovou úpravou: někdy nás naplňuje jen slast s příměsí strasti (tíže odpovědnosti, trpělivé útrpné plnění povinnosti, bolestivá oběť, strastný sebezápor, nepříjemné odříkání askeze, námaha a lopota plnění mravního kodexu)...nevím, čím je to dáno, zřejmě nikoliv geny, ale memy: z nadhledu se nám nelíbí, že jen jako zvířata sledujeme libost, chceme si připadat lepší, proto podstupujeme oběti, abychom si o sobě mohli myslet, že jsme více...Ale zčásti je to už genetické: jisté mravní instinkty nás skrze např. pocit studu, trapnosti a viny ženou do strasti: nutí nás něco dělat, protože jde o pocity předkládající nám jisté jednání jako správné, žádoucí, hodnotné, přednostní...
Nejde tedy jen o kalkul slasti - morální city produkují už geny, vše však nabobtnalo díky memům.
Není pod emocemi hlubší úroveň, která řídí jednání?
Jsou to vzorce, kognitivní rámce, systémy přesvědčení dané emoce produkující.
Nejde však jen o kognitivní rámce, spíše jde o implicitní nastavení, zvyk, habitus, setrvačnost, naprogramování.
A pod nimi? Rej neuronů a elektřiny?
A co vůle? Je to touha něco udělat nebo neudělat - vůle je síla nesena emocí, emocí vedená, tažená. Vůle má emoční jádro...když emoce vychladne, vychladne i vůle: viz deprese...
Vůle je jistý oheň: oheň emoční, silnější či slabší...proto důležitost motivace, elánu, živosti, nadšení, letargie, únavy, omrzelosti,...
Vůle mám více či méně..je zde omezená kapacita vůle...vůle je vnitřní oheň emocí...
Když vůlí odporuji, je to pro to, že cítím pocit nesouhlasu nebo nesouladu s mým implicitním rámcem/nastavením/settingem...
Emoce je jazyk, kterým spolu komunikují paralelní sítě mozku, systémy vědomé s nevědomími...emoce jsou médiem komunikace...mysl je zejména emoční...
Při rozhodování se mysl koncentruje do akceschopné jednoty...čím silnější touha, tím silnější jednota...vychladnutí touhy oslabí i já...
Je JÁ něco základního?
Já má svůj stín, protikladné pohnutky.
Odkud se bere proud mého myšlení, zřetězení slov? Je v tom hodně mechanického, je v tom ale i kus svobody?
Jsou moje myšlenky skutečně moje?
Proč se rozhodujeme, když nejsme svobodní? Je to proces koordinace, integrace, komunikace paralelních systémů, počítání, vyhodnocování...
V já je neurčitost, živelnost, pluralita...ve chvílích rozhodování či akce někdy dochází k větší koncentraci a integraci, ke kontrakci mysli do jediného bodu, k velké syntéze a integraci duševního života...
Rozhodnutí je někdy snadné: když jsou zde jasné touhy, emoce...problém nastává tehdy, když emoce jsou slabé, protikladné, mnohé, neurčité...pak není jasné vodítko, podle čeho se rozhodnout...
Je však možné, že žádné emoce nemáme, jde jen o memetický konstrukt lidové psychologie...
Možná i pojem "já" nic neoznačuje.
Avšak zdá se, že jakási jednota a kontinuita v nás přeci jen je. Podobně se zdá, že jisté qualia máme.
Nyní jde o to zjistit, jak moc jsou qualia uvědomovaná.
Také je třeba specifikovat, jak moc velká je jednota, kontinuita a (ne)odvozenost já.
Vzniká já z nějaké předchůdné syntézy rozmanitosti např. smyslových a jiných qualií (Kant)?
Jaké změny se v jáství odehrávají, jaké skoky, zlomy, brutální přechody?
Je jáství přítomno vždy?
Je vždy přítomno jediné já, nebo jich je současně víc (mnoho polo-jáství) nebo dokonce se vrací mnoho různých jáství (jáství filozofa, jáství turisty, jáství jedlíka, jáství askety)...jsou různé situační role a identity slučitelné pod jednu individualitu/osobu nebo zde vládne spíše pluralita masek, pod kterými nic není?
Má jáství poslední hlubinu, přirozenost, jádro, dřeň, dno? A je tato přirozenost fixní a jediná?
Zajímavá je šedá zóna polo-vědomých stavů, okrajů vědomí, polo-jáských fenoménů.
A zajímavé jsou i chvíle ostrosti vědomí, plné bdělosti, plného sebe-uvědomění.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!