úterý 31. prosince 2013
Bonhoeffer
dost mění koncepci boha...bůh je slabý, projevuje se skrze slabost, není to tvrdý trestající soudce, nestojí nad světem, ale umírá s námi ve světě, umírá s každým trpícím stále znovu, je bezmocný, nikoliv všemocný, nechal svět v našich rukou, a teď trpí s námi, trpí na následky naší svobody...to mi přijde celkem originální...dobrovolně se vzdal vlastní svrchovanosti, protože nechce být nad námi, ale s námi, jedním z nás, jeden z našich bratří...
pondělí 30. prosince 2013
absolutna se nezbavíme, to platí ABSOLUTNĚ :-)
mluvíme vždy z určité absolutní půdy...i nyní z ní mluvím...je to půda západního myšlení
chci-li pryč, chci-li překonat západní myšlení, musím to udělat odjinud: západní myšlení se samo ze sebe může jistě přeměňovat, ale nemůžeme odstranit i základní zákony logiky, jinak už nejde o západní myšlení
nejde však snad postupným procesem odstraňovat z myšlení všechna pravidla a nahrazovat je jinými, až výsledek má zcela jinou podstatu než začátek? ano, ale podle jakých zákonů se to celé dělo? na jaké bázi se to odvíjelo, jaké médium to celé neslo? může se změnit skutečně postupně vše? podle Hofstadtera ne: vždy zůstává statická nosná báze...pokud ne všude, tak alespoň v našem myšlení: viz neurony...ale nemění se i ony samy postupným vývojem? chce to ještě popřemýšlet...
zdá se, jako bych půdu, na kterou stojím, mohl ohmatat, ohledat zevnitř, ale nemohl ji z ní samé opustit....DOKUD na ní sem, zdá se mi být absolutní
samotné TYTO MYŠLENKY platí jen z této půdy a na ní! ALE POZOR! jak tohle vím absolutně?!! nevím...takže vím, že to ABSOLUTNĚ nevím?...paradox, mez, hranice: myšlení ustrnulo...zaseklo se...
jsou jiné pozice, jiné hry...ale tohle už vím absolutně? nevím? takže absolutně vím, že absolutně nevím nic? ani to nevím absolutně? je tedy absolutní alespoň můj stav zmatenosti, nejistoty?...nevím :-) ale nevím ne-absolutně, nikoliv absolutně...takže absolutně platí, že to nevím ne-absolutně? a už skončím...
chci-li pryč, chci-li překonat západní myšlení, musím to udělat odjinud: západní myšlení se samo ze sebe může jistě přeměňovat, ale nemůžeme odstranit i základní zákony logiky, jinak už nejde o západní myšlení
nejde však snad postupným procesem odstraňovat z myšlení všechna pravidla a nahrazovat je jinými, až výsledek má zcela jinou podstatu než začátek? ano, ale podle jakých zákonů se to celé dělo? na jaké bázi se to odvíjelo, jaké médium to celé neslo? může se změnit skutečně postupně vše? podle Hofstadtera ne: vždy zůstává statická nosná báze...pokud ne všude, tak alespoň v našem myšlení: viz neurony...ale nemění se i ony samy postupným vývojem? chce to ještě popřemýšlet...
zdá se, jako bych půdu, na kterou stojím, mohl ohmatat, ohledat zevnitř, ale nemohl ji z ní samé opustit....DOKUD na ní sem, zdá se mi být absolutní
samotné TYTO MYŠLENKY platí jen z této půdy a na ní! ALE POZOR! jak tohle vím absolutně?!! nevím...takže vím, že to ABSOLUTNĚ nevím?...paradox, mez, hranice: myšlení ustrnulo...zaseklo se...
jsou jiné pozice, jiné hry...ale tohle už vím absolutně? nevím? takže absolutně vím, že absolutně nevím nic? ani to nevím absolutně? je tedy absolutní alespoň můj stav zmatenosti, nejistoty?...nevím :-) ale nevím ne-absolutně, nikoliv absolutně...takže absolutně platí, že to nevím ne-absolutně? a už skončím...
západní individualismus jakožto producent otázek po svobodě
představa autonomie je spojená s individulismem, chápání vlastní etnické a jiné identity jako nahodilé, jako něčeho, čeho se lze zbavit: proto Žižek k autonomii subjektu požaduje právě vymanění se z předešlých identit
proto je otázka svobody individua pro nás tak podstatná, v jiných kolektivističtějších kulturách jistě tato otázka lidi tolik nepálí
proces vymezování, odcizování: společný pro svobodu individua i kritické myšlení
myslitel jakožto nejvíc odcizený individualista, myšlení ho odtrhává z přirozeného světa a jeho přirozených vazeb, nutí ho se vykořenit: vykořenění je podmínkou toho, aby dělal svou práci
a věda takto vykořeňuje postupně všechny
dává jim tím více svobody? činí je svobodnější OD jejich předešlých identit, ale K čemu? mohou si pak vybrat? nebo se jen založí nová komunita "vědecky vzdělaných", kteří jsou jen determinovaní jinými strukturami?
dokud se člověk nechápal jako individuum, otázka svobody ho pořádně ani nenapadla
dnes nás zase nenapadá uvažovat o možné svobodě a nesvobodě a typech svobody různých komunit a kolektivit, států a národů!
dává nám proces individualizačního vykořeňování více svobody? odsekávají se jisté determinanty, s přijetím vědeckého stylu myšlení však přicházejí jiné: je jimi právě onen vědecký styl myšlení
přesto si myslíme, že jsme svobodnější: máme však pravdu?
myslím, že naše myšlení má jistě větší moc, zkoumá víc možností, takže trochu ano..ale jde o větší kauzální moc myšlení, nikoliv o jeho skutečnou svobodu
proto je otázka svobody individua pro nás tak podstatná, v jiných kolektivističtějších kulturách jistě tato otázka lidi tolik nepálí
proces vymezování, odcizování: společný pro svobodu individua i kritické myšlení
myslitel jakožto nejvíc odcizený individualista, myšlení ho odtrhává z přirozeného světa a jeho přirozených vazeb, nutí ho se vykořenit: vykořenění je podmínkou toho, aby dělal svou práci
a věda takto vykořeňuje postupně všechny
dává jim tím více svobody? činí je svobodnější OD jejich předešlých identit, ale K čemu? mohou si pak vybrat? nebo se jen založí nová komunita "vědecky vzdělaných", kteří jsou jen determinovaní jinými strukturami?
dokud se člověk nechápal jako individuum, otázka svobody ho pořádně ani nenapadla
dnes nás zase nenapadá uvažovat o možné svobodě a nesvobodě a typech svobody různých komunit a kolektivit, států a národů!
dává nám proces individualizačního vykořeňování více svobody? odsekávají se jisté determinanty, s přijetím vědeckého stylu myšlení však přicházejí jiné: je jimi právě onen vědecký styl myšlení
přesto si myslíme, že jsme svobodnější: máme však pravdu?
myslím, že naše myšlení má jistě větší moc, zkoumá víc možností, takže trochu ano..ale jde o větší kauzální moc myšlení, nikoliv o jeho skutečnou svobodu
úvahy o čase a k fyzice...náčrtky myšlenek, které bych chtěl ještě rozvinout (dokážu-li to)
čas může jít v jiném vesmíru pozpátku a nikomu to tam nepřijde divné: neruší to náš pohled na kauzalitu? není kauzalita opravdu jen v našem vesmíru obvyklá posloupnost jevů, nikoliv předávání vlivu/síly?
čas může mít víc dimenzí, rozměrů než jednu - čas nemusí být přímkou, ale může k ní být kolmá vertikála, kde by byly umístěny zdánlivě rozmazané kvantové částice, a měly by tam svou přesnou lokalizaci
budoucnost je už možná daná a věčně existuje
minulost možná není daná, ale je ovlivňovaná přítomností a budoucností, nebo existuje v neurčitém stavu, nebo existuje současně a věčně mnoho verzí minulosti
možná věčně existují všechny možnosti: minulé, přítomné, budoucí...má pravdu posibilismus, nikoliv aktualismus
a to by vedlo i k platonismu: ideje existují věčně jakožto věčné vzory nacházející se ve všech věčně existujících minulých, přítomných i budoucích možnostech, kdy minulost, přítomnost i budoucnost mají vždy mnoho verzí, všechny existují současně a věčně, navzájem se RŮZNOU MĚROU ovlivňují, interagují, proplétají se: buď to vývojově postupně nebo už věčně takto propletené vždy jsou
Newtonův model vesmíru jakožto statického stroje, dále tu máme evoluční nelineární nepředvídatelný vývoj nesubstančního vesmíru, kdy budoucnost je otevřená a může stále vznikat něco nového, a nově i statický vesmír, kdy vše je dané a čas/změna/pohyb neexistuje
má primát čas nebo prostor? lze čas spacializovat, učinit v podstatě prostorem, jak to učinil Einstein? nejde jen o matematický konstrukt? nemá čas svou vlastní specifickou kvalitu? vzniká prostor z času nebo naopak, nebo jsou vzájemně závislé? nebo jsou závislé na něčem třetím, v čem oba existují, nebo spíše na něčem, z čeho se skládají?
co znamená, že čísla existují mimo čas? to, že se opakovaně vyskytují v celém čase, nebo to, že je ještě vrstva mimo čas? platonismus nemusí postulovat věčnou bezčasou říši mimo časový svět, protože celé univerzum se všemi jeho možnostmi je věčně nečasově a neprostorově jsoucí!
eternalistická představa věčného časoprostorového kontinua ještě nedostatečně odstranila samostatné pojmy přítomnosti a prostoru...je třeba vše splést dohromady, čímž to získá novou a nám (mimo matematiku) nepochopitelnou podobu...běžný model absolutního eternalistického časoprostoru totiž předpokládá, že vše existuje v jakémsi věčném nad-prostoru a ve věčném teď, ve věčné přítomnosti věčně simultánně..tato představa je ještě příliš poplatná konvenčnímu myšlení: nejde o věčnou simultánnost a přítomnost, ale o BEZČASÍ..nejde o věčný prostor, ale o prostor natolik spletený s veškerým věčným časem (neboli bezčasím), že by se spíš mělo hovořit o NEPROSTOROVÉM věčném médiu: a tím se dostáváme k Parmenidovi, Pythagorovi a z celého světa se stává Platónova věčná říše idejí!!!! platónský dualismus byl odstraněn tím, že se odstranil pomíjivý svět, nikoliv věčná říše idejí
mozek má evoluční vrstvy: plazí mozek, vývojově mladší mozky až ke kůře mozkové...mozek je jako cibule, vrství se mladší na starším, jako strom...plus máme vlastně mozky dva, dvě hemisféry, spojené jen slabým vláknem...co to znamená? duální vidění a poznávání reality? vrstevnatá realita analogická k vrstevnatému mozku?
pozorovat ve světě analogie, podobnosti, uvažovat víc fuzzy, vidět tvary a symetrie opakující se na rozličných a nečekaných místech
k zírání, kdy někdo dokáže odhadnout, že se na něj někdo dívá/zírá na něj: efekty byly zaznamenány, i když někdo zíral jen na obraz osoby v zrcadle...neukazuje to spíš na nesmyslnost celého experimentu, aneb kdo hledá, najde? poznat, že se dívá někdo na můj zrcadlový obraz totiž asi vyžaduje zcela jiné mechanismy než poznat, že někdo sleduje přímo mě...i když ten zrcadlový obraz je se mnou snad nějak propojen, ale spíš ne, jde jen odraz elektromagnetických vln, světla
existuje hmota nezávislá na vědomí nebo je to jen prekantovský naivní pohled?
jakou roli hraje v určení stavů částic to, že se někdo dívá? role pohledu, zraku, poznání, vědomí, mysli...
vrstevnatý mozek vs. vrstevnatá struktura mysli a vědomí: vím, že vím, že vím...ANALOGIE: vrstvy mozku/vrstvy mysli
vždy jsem si představoval novou vrstvu vědomí jakožto zahrnující tu starší - tedy vím, že vím, že vím, zahrnuje "vím, že vím"...možná je to NAOPAK a nová vrstva se objevuje uprostřed té starší, jako menší, jako jí zahrnutá, nikoliv ji zahrnující...ale to jsou asi jen prostorové metafory, nebo je to víc?...vyšší stupeň/úroveň vědomí tak nebyla nad nižším a nezahrnovala ho, ale byla spíš v něm, jím zahrnutá, "pod" ním, vyrostlá na jeho půdě, jím umožněná, vynořila se z něho...
fyzikové se snaží ukázat, že existuje čas z toho, že v mladším vesmíru měla konstanta "c" jinou hodnotu...jenomže to, co takto dokazují, už v logickém kruhu předpokládají: mluví o tom, co bylo "dřív"...přesto jejich úvaha má jakýsi smysl: ukázalo by se, že fyzikální zákony nejsou neměnné věčné matematické struktury a čas už by nevysvětlovala jen entropie
pokud čas neexistuje, redukují vše na věčné momentky "teď", na věčnou přítomnost, simultánnost všeho: neměli bychom se vzdát i přítomnosti/simultánnosti jako dalšího neplatného modu času? jde spíš o věčné bezčasí než o věčnou přítomnost
neexistuje-li čas, podle čeho řadit v absolutním časoprostoru události?
čas je ovlivňován prostorem, hmotou, energií, dokonce časoprostor je jen zakřiveným/zohýbaným gravitačním polem, které je hmotou/energií
je vědomí dodatečná ingredience k realitě nebo je realitě vlastní, jak si myslí idealismus?
co je to světlo? stačí vysvětlení, že jde o elektromagnetické vlnění? světlo je záhadné, pro fotony neexistuje čas... dosahují nejvyšší možné rychlosti, která je ale přesto konečná
minulost je rozmazanou mlhou všech možností
je všechno dáno pohybem kvarků, nebo se to hlavní odehrává nikoliv v hlubině kvarků, ale na povrchu, v rovině událostí daných třeba člověkem a kulturou? tedy kauzalita shora-dolů? existují však v realitě nějaké vrstvy?
historie vesmíru, rozpínání, inflace, velký třesk, nárůst entropie, jednotná historie vesmíru: jako to dává celé smysl bez času?
vesmír vznikl z jednoho bezčasého neprostorového bodu...ale jak, když ne v čase? vynořil se prostor z času nebo naopak? jak se může vynořit čas z prostoru, když k jakékoliv změně/pohybu, tedy i k "vzniku"/"vynoření se" času již čas PŘEDEM potřebujeme?
čas je možná spleteninou mnoha bezčasých vláken, strun, bodů, částic
proč nás tolik mate primát přítomnosti? "teď" je označením pozice naší řeči
!!!kontinuální plynutí času je možná iluze vzniklá z iluze stabilního věčného pozorovatele, tedy subjektu/ega, který to celé pozoruje a "počítá" v čase, "počítá pohyb, změnu": ale tento statický pozorovatel/subjekt pravděpodobně neexistuje!!!
řeč a naše jméno je statičtější než my samotní...mé vlastní jméno je funkce organizující proměnlivé stavy TOHOTO těla
čas může mít víc dimenzí, rozměrů než jednu - čas nemusí být přímkou, ale může k ní být kolmá vertikála, kde by byly umístěny zdánlivě rozmazané kvantové částice, a měly by tam svou přesnou lokalizaci
budoucnost je už možná daná a věčně existuje
minulost možná není daná, ale je ovlivňovaná přítomností a budoucností, nebo existuje v neurčitém stavu, nebo existuje současně a věčně mnoho verzí minulosti
možná věčně existují všechny možnosti: minulé, přítomné, budoucí...má pravdu posibilismus, nikoliv aktualismus
a to by vedlo i k platonismu: ideje existují věčně jakožto věčné vzory nacházející se ve všech věčně existujících minulých, přítomných i budoucích možnostech, kdy minulost, přítomnost i budoucnost mají vždy mnoho verzí, všechny existují současně a věčně, navzájem se RŮZNOU MĚROU ovlivňují, interagují, proplétají se: buď to vývojově postupně nebo už věčně takto propletené vždy jsou
Newtonův model vesmíru jakožto statického stroje, dále tu máme evoluční nelineární nepředvídatelný vývoj nesubstančního vesmíru, kdy budoucnost je otevřená a může stále vznikat něco nového, a nově i statický vesmír, kdy vše je dané a čas/změna/pohyb neexistuje
má primát čas nebo prostor? lze čas spacializovat, učinit v podstatě prostorem, jak to učinil Einstein? nejde jen o matematický konstrukt? nemá čas svou vlastní specifickou kvalitu? vzniká prostor z času nebo naopak, nebo jsou vzájemně závislé? nebo jsou závislé na něčem třetím, v čem oba existují, nebo spíše na něčem, z čeho se skládají?
co znamená, že čísla existují mimo čas? to, že se opakovaně vyskytují v celém čase, nebo to, že je ještě vrstva mimo čas? platonismus nemusí postulovat věčnou bezčasou říši mimo časový svět, protože celé univerzum se všemi jeho možnostmi je věčně nečasově a neprostorově jsoucí!
eternalistická představa věčného časoprostorového kontinua ještě nedostatečně odstranila samostatné pojmy přítomnosti a prostoru...je třeba vše splést dohromady, čímž to získá novou a nám (mimo matematiku) nepochopitelnou podobu...běžný model absolutního eternalistického časoprostoru totiž předpokládá, že vše existuje v jakémsi věčném nad-prostoru a ve věčném teď, ve věčné přítomnosti věčně simultánně..tato představa je ještě příliš poplatná konvenčnímu myšlení: nejde o věčnou simultánnost a přítomnost, ale o BEZČASÍ..nejde o věčný prostor, ale o prostor natolik spletený s veškerým věčným časem (neboli bezčasím), že by se spíš mělo hovořit o NEPROSTOROVÉM věčném médiu: a tím se dostáváme k Parmenidovi, Pythagorovi a z celého světa se stává Platónova věčná říše idejí!!!! platónský dualismus byl odstraněn tím, že se odstranil pomíjivý svět, nikoliv věčná říše idejí
mozek má evoluční vrstvy: plazí mozek, vývojově mladší mozky až ke kůře mozkové...mozek je jako cibule, vrství se mladší na starším, jako strom...plus máme vlastně mozky dva, dvě hemisféry, spojené jen slabým vláknem...co to znamená? duální vidění a poznávání reality? vrstevnatá realita analogická k vrstevnatému mozku?
pozorovat ve světě analogie, podobnosti, uvažovat víc fuzzy, vidět tvary a symetrie opakující se na rozličných a nečekaných místech
k zírání, kdy někdo dokáže odhadnout, že se na něj někdo dívá/zírá na něj: efekty byly zaznamenány, i když někdo zíral jen na obraz osoby v zrcadle...neukazuje to spíš na nesmyslnost celého experimentu, aneb kdo hledá, najde? poznat, že se dívá někdo na můj zrcadlový obraz totiž asi vyžaduje zcela jiné mechanismy než poznat, že někdo sleduje přímo mě...i když ten zrcadlový obraz je se mnou snad nějak propojen, ale spíš ne, jde jen odraz elektromagnetických vln, světla
existuje hmota nezávislá na vědomí nebo je to jen prekantovský naivní pohled?
jakou roli hraje v určení stavů částic to, že se někdo dívá? role pohledu, zraku, poznání, vědomí, mysli...
vrstevnatý mozek vs. vrstevnatá struktura mysli a vědomí: vím, že vím, že vím...ANALOGIE: vrstvy mozku/vrstvy mysli
vždy jsem si představoval novou vrstvu vědomí jakožto zahrnující tu starší - tedy vím, že vím, že vím, zahrnuje "vím, že vím"...možná je to NAOPAK a nová vrstva se objevuje uprostřed té starší, jako menší, jako jí zahrnutá, nikoliv ji zahrnující...ale to jsou asi jen prostorové metafory, nebo je to víc?...vyšší stupeň/úroveň vědomí tak nebyla nad nižším a nezahrnovala ho, ale byla spíš v něm, jím zahrnutá, "pod" ním, vyrostlá na jeho půdě, jím umožněná, vynořila se z něho...
fyzikové se snaží ukázat, že existuje čas z toho, že v mladším vesmíru měla konstanta "c" jinou hodnotu...jenomže to, co takto dokazují, už v logickém kruhu předpokládají: mluví o tom, co bylo "dřív"...přesto jejich úvaha má jakýsi smysl: ukázalo by se, že fyzikální zákony nejsou neměnné věčné matematické struktury a čas už by nevysvětlovala jen entropie
pokud čas neexistuje, redukují vše na věčné momentky "teď", na věčnou přítomnost, simultánnost všeho: neměli bychom se vzdát i přítomnosti/simultánnosti jako dalšího neplatného modu času? jde spíš o věčné bezčasí než o věčnou přítomnost
neexistuje-li čas, podle čeho řadit v absolutním časoprostoru události?
čas je ovlivňován prostorem, hmotou, energií, dokonce časoprostor je jen zakřiveným/zohýbaným gravitačním polem, které je hmotou/energií
je vědomí dodatečná ingredience k realitě nebo je realitě vlastní, jak si myslí idealismus?
co je to světlo? stačí vysvětlení, že jde o elektromagnetické vlnění? světlo je záhadné, pro fotony neexistuje čas... dosahují nejvyšší možné rychlosti, která je ale přesto konečná
minulost je rozmazanou mlhou všech možností
je všechno dáno pohybem kvarků, nebo se to hlavní odehrává nikoliv v hlubině kvarků, ale na povrchu, v rovině událostí daných třeba člověkem a kulturou? tedy kauzalita shora-dolů? existují však v realitě nějaké vrstvy?
historie vesmíru, rozpínání, inflace, velký třesk, nárůst entropie, jednotná historie vesmíru: jako to dává celé smysl bez času?
vesmír vznikl z jednoho bezčasého neprostorového bodu...ale jak, když ne v čase? vynořil se prostor z času nebo naopak? jak se může vynořit čas z prostoru, když k jakékoliv změně/pohybu, tedy i k "vzniku"/"vynoření se" času již čas PŘEDEM potřebujeme?
čas je možná spleteninou mnoha bezčasých vláken, strun, bodů, částic
proč nás tolik mate primát přítomnosti? "teď" je označením pozice naší řeči
!!!kontinuální plynutí času je možná iluze vzniklá z iluze stabilního věčného pozorovatele, tedy subjektu/ega, který to celé pozoruje a "počítá" v čase, "počítá pohyb, změnu": ale tento statický pozorovatel/subjekt pravděpodobně neexistuje!!!
řeč a naše jméno je statičtější než my samotní...mé vlastní jméno je funkce organizující proměnlivé stavy TOHOTO těla
neděle 29. prosince 2013
Žižek - Humanismus nestačí plus MÉNĚ NEŽ NIC od Žižka
snaží se dát vlastnosti mysli do hmoty, ústí až do solipsistického textualismu
lépe je myslet univerzum jakožto heterogenní, struktury a konfigurace hmoty jsou na různých místech velmi různé: celý vesmír nemá takové vlastnosti, jako má mimořádně komplexní mozek a mysl jím produkovaná
na druhou stranu, existuje kvantová provázanost, čímž se vliv heterogenity snižuje, protože heterogenita vesmíru je dána právě prostorovými hranicemi, odděleními - ale zřejmě jde v kvantové provázanosti jen o nahodilé synchronizace, korelace, koordinace...navíc heterogenita univerza nemusí být dána 3D prostorovými hranicemi, ale je-li vesmír hologram, může být dána hranicemi na 2D ploše horizontu událostí černé díry...
popírá hmotu nezávislou na mysli...přitom by to stačilo myslet tak, že mysl je jiný typ, jiná kvalita, komplexnější konfigurace hmoty: proto hmota nemá všude takové vlastnosti jako mysl
samozřejmě zůstává problém, zda může existovat "hmota" nezávislá na vědomí, zda to skutečně není jen myšlenkový pojem/myšlenková věc: uchopit ji můžeme jedině myšlením, nevíme, jaká by byla bez něj, zda-li pojem existence/bytí samotný má smysl bez myšlenkového pojmu bytí/existence nebo alespoň bez toho, jak tyto fenomény subjekt/mysl pojímá, zakouší, poznává...zda je zkrátka i nějaké ontologické bytí/hmota, nebo je to vše jen epistemologicky "pro nás": není bytí a hmoty bez vědomí, které je má, poznává, zakouší apod...
ale, co je to vědomí? nakonec to Žižek redukuje na lacanovské Symbolično, na text, mající jakési subjektivní rysy, ale vnitřně nejednotný, což je i zdroj jeho dynamiky
Schopenhauer říká: objekt bez subjektu nelze myslet! je to skutečně problém...
nakolik může být vědomí kauzálně činné, je-li to jen jev, není-li to tedy věc/agent?!
pořád ten problém vzniku nového: Badiou nakonec uznává, že Událost normálně plyne ze situace, není to stvoření nového ex nihilo...není to zázrak...ale teď jde o to, co je realita zač: má-li nesubstanční povahu, ještě pořád by tu mohlo vzniknout cosi nového, nemuselo by jít jen o mechanickou rekombinaci starého
co hýbe realitou? opravdu jen nejnižší úroveň kvarků? a existují vůbec úrovně?
Žižek nepromýšlí to, že vůbec neexistuje čas, možná se skládá s menších komponent, přítomnost nemá primát, vše existuje v modu přítomnosti věčně
lépe je myslet univerzum jakožto heterogenní, struktury a konfigurace hmoty jsou na různých místech velmi různé: celý vesmír nemá takové vlastnosti, jako má mimořádně komplexní mozek a mysl jím produkovaná
na druhou stranu, existuje kvantová provázanost, čímž se vliv heterogenity snižuje, protože heterogenita vesmíru je dána právě prostorovými hranicemi, odděleními - ale zřejmě jde v kvantové provázanosti jen o nahodilé synchronizace, korelace, koordinace...navíc heterogenita univerza nemusí být dána 3D prostorovými hranicemi, ale je-li vesmír hologram, může být dána hranicemi na 2D ploše horizontu událostí černé díry...
popírá hmotu nezávislou na mysli...přitom by to stačilo myslet tak, že mysl je jiný typ, jiná kvalita, komplexnější konfigurace hmoty: proto hmota nemá všude takové vlastnosti jako mysl
samozřejmě zůstává problém, zda může existovat "hmota" nezávislá na vědomí, zda to skutečně není jen myšlenkový pojem/myšlenková věc: uchopit ji můžeme jedině myšlením, nevíme, jaká by byla bez něj, zda-li pojem existence/bytí samotný má smysl bez myšlenkového pojmu bytí/existence nebo alespoň bez toho, jak tyto fenomény subjekt/mysl pojímá, zakouší, poznává...zda je zkrátka i nějaké ontologické bytí/hmota, nebo je to vše jen epistemologicky "pro nás": není bytí a hmoty bez vědomí, které je má, poznává, zakouší apod...
ale, co je to vědomí? nakonec to Žižek redukuje na lacanovské Symbolično, na text, mající jakési subjektivní rysy, ale vnitřně nejednotný, což je i zdroj jeho dynamiky
Schopenhauer říká: objekt bez subjektu nelze myslet! je to skutečně problém...
nakolik může být vědomí kauzálně činné, je-li to jen jev, není-li to tedy věc/agent?!
pořád ten problém vzniku nového: Badiou nakonec uznává, že Událost normálně plyne ze situace, není to stvoření nového ex nihilo...není to zázrak...ale teď jde o to, co je realita zač: má-li nesubstanční povahu, ještě pořád by tu mohlo vzniknout cosi nového, nemuselo by jít jen o mechanickou rekombinaci starého
co hýbe realitou? opravdu jen nejnižší úroveň kvarků? a existují vůbec úrovně?
Žižek nepromýšlí to, že vůbec neexistuje čas, možná se skládá s menších komponent, přítomnost nemá primát, vše existuje v modu přítomnosti věčně
Greene: Struktura vesmíru
- kvantová propletenost - nahodilá koordinace částic na velké vzdálenosti, s čím více jiných částic částice interaguje, tím víc korelací
korelace jsou však NAHODILÉ...tedy vše se vším souvisí, ale jen tak, že vše podléhá STEJNÉ NÁHODĚ
současnost změn propletených částic je však problém, vždyť už dle STR je současnost relativní
šipka času dána inflací, která připravila svět o nízké entropii, šipka času je vlastně růst entropie
každý má relativní přítomnost/současnost, "řeže bochník" statického věčného časoprostoru libovolně - jediné omezení dáno konstantou "c"
důležité k relativitě současnosti zde:
"Z pohledu různých pozorovatelů se může někdy dokonce vyměnit pořadí událostí (hlavně událostí, co nastávají těsně po sobě, ale jsou od sebe daleko). Lze vypočítat, že pořadí událostí se nezmění pro žádného pozorovatele, je-li mezi nimi v dané soustavě více času, než kolik potřebuje světlo na překonání vzdálenosti mezi nimi. Odtud je jasné, že má-li být jedna událost příčinou druhé, neměly by se vzájemně ovlivňovat působením nadsvětelnou rychlostí, protože pak by se pro jisté pozorovatele změnilo jejich pořadí a následek by přišel dřív než příčina. Tak se lze dostat k názoru, že rychlost světla nelze překonat, protože měnit pořadí by měly mít "dovoleno" jen události, co spolu nesouvisí."
vzato z: http://martin184.webpark.cz/trsprl.html#v4
také tam:
"Tyto potíže jsou však něčím víc. Překročení rychlosti světla je nemožné proto, že by to znamenalo zborcení posloupnosti příčin a následků (viz relativnost současnosti): z jistých vztažných soustav by bylo možno vidět, že nadsvětelně rychlý signál někam dorazil dřív, než byl odjinud vyslán. Když říkáme, že rychlost světla nelze překonat, říkáme tím vlastně, že následky vždy přichází až po svých příčinách."
korelace jsou však NAHODILÉ...tedy vše se vším souvisí, ale jen tak, že vše podléhá STEJNÉ NÁHODĚ
současnost změn propletených částic je však problém, vždyť už dle STR je současnost relativní
šipka času dána inflací, která připravila svět o nízké entropii, šipka času je vlastně růst entropie
každý má relativní přítomnost/současnost, "řeže bochník" statického věčného časoprostoru libovolně - jediné omezení dáno konstantou "c"
důležité k relativitě současnosti zde:
"Z pohledu různých pozorovatelů se může někdy dokonce vyměnit pořadí událostí (hlavně událostí, co nastávají těsně po sobě, ale jsou od sebe daleko). Lze vypočítat, že pořadí událostí se nezmění pro žádného pozorovatele, je-li mezi nimi v dané soustavě více času, než kolik potřebuje světlo na překonání vzdálenosti mezi nimi. Odtud je jasné, že má-li být jedna událost příčinou druhé, neměly by se vzájemně ovlivňovat působením nadsvětelnou rychlostí, protože pak by se pro jisté pozorovatele změnilo jejich pořadí a následek by přišel dřív než příčina. Tak se lze dostat k názoru, že rychlost světla nelze překonat, protože měnit pořadí by měly mít "dovoleno" jen události, co spolu nesouvisí."
vzato z: http://martin184.webpark.cz/trsprl.html#v4
také tam:
"Tyto potíže jsou však něčím víc. Překročení rychlosti světla je nemožné proto, že by to znamenalo zborcení posloupnosti příčin a následků (viz relativnost současnosti): z jistých vztažných soustav by bylo možno vidět, že nadsvětelně rychlý signál někam dorazil dřív, než byl odjinud vyslán. Když říkáme, že rychlost světla nelze překonat, říkáme tím vlastně, že následky vždy přichází až po svých příčinách."
odcizení vůči světu jako počátek filozofie
filozofie začíná, když mi svět kolem, má vlastní vnitřní i vnější podoba, můj styl uvažování, zkrátka všechno, přijde být podivným, nesamozřejmým, zmateným: proč je to právě takovéto? proč to vůbec nějaké je?
obvykle totiž žiji jakoby řízen autopilotem: vše se děje samospádem, reaguji samospádem, nevím jak, ani si neuvědomuji, že jednám či reaguji, prostě se to jen děje, vše funguje tiše, rychle a bez přerušení
pak přijde zásek: člověk je jaksi odcizen, cizincem, vykořeněn - to mu zjedná odstup, nadhled, z kterého začne filozofovat
co přesně je odcizeno? čistý filozofický duch, abstraktní já? ano, cosi beztvarého a nejasného, obdařeného snad jen tou myslí...ale zřejmě minimálně taky pocity, právě oním pocitem údivu, až podivně slastného děsu, zmatku, po kterém se točí hlava a přece motivuje, hloubat dál, se široce rozevřenýma očima mysli patrat a pátrat...A TO JE SKUTEČNÁ ODMĚNA Z FILOZOFIE, nikoliv tituly, nikoliv pozornost: resp. ty taky, ale ono kouzlo poznání je mnohem krásnějším darem
obvykle totiž žiji jakoby řízen autopilotem: vše se děje samospádem, reaguji samospádem, nevím jak, ani si neuvědomuji, že jednám či reaguji, prostě se to jen děje, vše funguje tiše, rychle a bez přerušení
pak přijde zásek: člověk je jaksi odcizen, cizincem, vykořeněn - to mu zjedná odstup, nadhled, z kterého začne filozofovat
co přesně je odcizeno? čistý filozofický duch, abstraktní já? ano, cosi beztvarého a nejasného, obdařeného snad jen tou myslí...ale zřejmě minimálně taky pocity, právě oním pocitem údivu, až podivně slastného děsu, zmatku, po kterém se točí hlava a přece motivuje, hloubat dál, se široce rozevřenýma očima mysli patrat a pátrat...A TO JE SKUTEČNÁ ODMĚNA Z FILOZOFIE, nikoliv tituly, nikoliv pozornost: resp. ty taky, ale ono kouzlo poznání je mnohem krásnějším darem
problém pravdy
pravdu může mít kdokoliv, chybí univerzální kritéria - a nebo nechybí, a některá z kritérií univerzální jsou...
každá pozice se prosazuje na úkor ostatních jako pravdivá nebo částečně-pravdivá, každá má vlastní zdůvodnění
a i tato pozice, která to tvrdí: je podřízena jistým pravidlům, která považuje za absolutní...zpochybňování má svůj konec, jinak se nic zpochybnit nedá neboli pochybnost má absolutní základ, po jehož odstranění zmizí i ona
moje pozice je tedy také axiomaticko-deduktivním systémem: musím nějaké axiomy přijímat
každá pozice se prosazuje na úkor ostatních jako pravdivá nebo částečně-pravdivá, každá má vlastní zdůvodnění
a i tato pozice, která to tvrdí: je podřízena jistým pravidlům, která považuje za absolutní...zpochybňování má svůj konec, jinak se nic zpochybnit nedá neboli pochybnost má absolutní základ, po jehož odstranění zmizí i ona
moje pozice je tedy také axiomaticko-deduktivním systémem: musím nějaké axiomy přijímat
POLEMIKA: Pavel Barša: Posthegemonický intelektuál
text je k dispozici zde:
http://www.centrum-cesta.cz/prectete-si/media-o-ceste-2/97-pavel-barsa-posthegemonicky-intelektual
cituji z textu v uvozovkách, své poznámky vždy uvozuji zkratkou "AD"
"...je třeba odmítnout absolutizovaný protiklad, o nějž se opírají. Jako by veřejný intelektuál
zastupoval univerzální hodnoty proti partikulárním zájmům, ideály proti realitě, spravedlnost
proti moci. "
AD: VÝBORNÝ argument proti Badiouovi a Žižkovi, kteří si myslí, že individuum-subjekt je
nositelem univerzálního. Není. Žádné absolutní univerzálno navíc pravděpodobně neexistuje!
Badiou a Žižek zde skutečně uvažují dichotomicky ve smyslu "univerzální vs. partikulární".
------------------
"Její moc (AD: moc kultury) je tím větší, čím účinněji je schopna zapírat samu sebe
jako partikulární interpretaci světa a představovat se jako vtělení univerzální pravdy o něm. "
AD: moje řeč :-) Ale zase lze ještě dodat: třeba nějaký směr JE skutečně vtělením univerzální
pravdy o světě...ani toto nelze relativisticky zamítat!
----------------
"Jak ukázal Roland Barthes, lidé jsou podrobeni danému znakovému systému tím více, čím více
ztrácejí z očí jeho podmíněnost a kontingenci a považují ho za nestranné zrcadlo, díky němuž
bezprostředně zří nepodmíněný a nutný řád - čím více tedy zapomínají na to, že je
historickou konstrukcí, a nikoliv odrazem věčnépřirozenosti. "
AD: ano, ale i historický perspektivismus stojí nenápadně na mnoha bodech, které považuje za
"nestranné zrcadlo, díky němuž bezprostředně zří nepodmíněný a nutný řád"! Např. na logice,
přesvědčení, že vše je ryze nahodilým produktem slepé síly dějin!
------------------------
"Do revolučního intelektuála se sekularizovala figura biblického proroka, jenž má napojení na
úradek Boha či dějin. Takových aspirací je druhý typ intelektuála prost - nechce dovádět lidstvo,
třídu, národ, rasu či nějakou menšinu ke spáse, ale zajistit spokojený život sobě a své rodině a
realizovat se ve své profesi. Tradičnímu intelektuálovi stačí, dávají-li stávající politický řád a
jeho hegemonická kultura prostor pro realizaci jeho životního způsobu a zájmů: do boje za jejich
proměnu se pouští pouze tehdy, jakmile začnou tento životní způsob a zájmy ohrožovat."
AD: zdá se, jakoby mezi intelektuály bylo málo tradičních intelektuálů: kdyby jich bylo více,
možná by nám všem bylo lépe. Jenomže touha prosadit své ego žene samozřejmě všechny k
typu revolučního intelektuála: jen tam plně zazáří jejich ostrovtip!
-----------------------------
"To, že se revoluční intelektuálové tak lehce dokážou proměnit v apologety nové moci neplyne
prvotně z toho, že jsou obtíženi až příliš lidskými slabostmi jako je marnivost a touha po moci.
Hlubším a podstatnějším důvodem je, že jsou natolik zaujati prosazováním své morálně-
politické pozice, že zapomínají na její historicko-kulturní podmíněnost a relativitu – tedy na to,
že není jedinou pravdou, ale jednou z mnoha interpretací."
AD: ano, ale jednou z mnoha interpretací je i tento Baršův článek, každý historický relativismus
a perspektivismus, pozice metodické, akademické i jakékoliv západní či ne-západní skepse či
agnosticismu apod.! A dokonce i tato moje předchozí věta a i tato věta současná: protože je
možné, že vše není jen interpretací, ale něco je pravdou o sobě! A nemusí to být ani
dichotomicky "buď-anebo", protože z mimoracionální pozice lze "myslet", že ani zákon/princip
sporu neplatí!
-------------------------------
"Jestliže také posthegemonický intelektuál začíná obranou menšin proti většině, pak nikoliv
proto, aby z menšinového bytí učinil většinovou normu, ale aby překročil sám protiklad mezi
většinou a menšinou. Tento jeho projekt již nelze znázornit na přímce lineárního času jako
kolektivní příběh emancipace. Začíná totiž vždy znova, tady a teď. Daná hegemonie nemá být
jednou provždy zrušena či převrácena, ale stále znova podkopávána."
AD: hezká alternativa k Žižkovu revolučnímu teroru, ALE nejsou takovéto akce příliš slabé a s
malými důsledky? Nejsou nakonec jen upevněním statusu quo kapitalismu ve smyslu:
kapitalismus netřeba svrhnout, vždyť dívejte, že nám MALÉ změny povoluje..a ve skrytu může
pak kapitalismus snáze prosazovat VELKÉ změny k horšímu, vždyť přece ty malé k lepšímu
povoluje!
---------------------------------
"V tomto sporu má hlas intelektuála stejnou váhu jako hlasy ostatních. Obhajuje-li nějaký
pozitivní program sociálně-politické proměny, pak to nečiní po způsobu antihegemonického
intelektuála jako vlastník pravdy, nýbrž jako zastánce toho či onoho názoru. Nečiní to tedy v roli
intelektuála, nýbrž občana. "
AD: to už je přehnané: pak bychom intelektuály vůbec nepotřebovali, vždyť občanem je
každý...Ale my je máme, protože o věcech přemýšlí víc, proto by jejich hlas měl mít větší váhu
než hlas obyčejného občana!
---------------------------------------
"Máme-li sklon na tuto historickou podmíněnost a znakové zprostředkování vlastního pohledu
zapomínat, pak úkolem – posthegemonického intelektuála je nám je připomínat. Podobně jako
jeho předchůdci v 18. století je v této své roli stále agentem lidské emancipace: vždyť čím více
si uvědomujeme dějinnou konstruovanost forem, v nichž je nám dán svět, tím více jsme schopni
se uvolňovat z jejich sevření."
AD: jenomže historicky podmíněná je i Baršova teorie říkající, že všechny teorie jsou jen
historickými konstrukty. I ona by tedy měla být jen jedním hlasem z mnoha.
------------------------------------
"Neustálou dekonstrukcí hegemonického i vlastního diskurzu posthegemonický intelektuál tuto
iluzi ruší. Také on se ukazuje jako nevědoucí. Z platonika se stává sokratikem. Místo aby
ukončoval spor mnoha názorů zjevením jediné pravdy, rozptyluje samotný sen o takovém
konci."
AD: výborně, ale aby skutečně destruoval i vlastní diskurz, musí přijmout jako ZCELA
REÁLNOU možnost i to, že možná existuje jediná pravda a možná je lidmi dosažitelná a možná
ji už nějaký systém dosáhl!
----------------------------------
"Nepřináší žádné odpovědi, ale jen otázky. "
AD: výborně, ale musí vidět, že i jeho diskurz neustálého kladení otázek a skeptické opatrnosti
je jen jedním z mnoha, je historicky nahodile konstruovaný a omezený a že třeba správnější je
formulovat odpovědi nebo jednat, než se pořád intelektuálsky ptát! A možná je jeho diskurz
dokonce nejlepší a absolutní! I přijetí této možnosti by bylo skutečně radikální destrukcí jeho
vlastního diskurzu:namísto dogmatických nebo nedogmatických pochyb zase dogmatická
nebo nedogmatická jistota.
AD: Barša zde uvažuje zase dichotomicky, ač to sám kritizuje (to mám i já: co nejvíc kritizuji,
dělám sám nejvíc...chcete-li mě poznat, dívejte se hlavně na to, co kritizuji!). Nejde o to BUĎ
přinášet odpovědi NEBO jen klást otázky, obojí je jednostranně vyhrocené.
AD: je třeba vidět, že Baršova kritika se ZCELA OPÍRÁ o nezpochybněnou a tedy
domněle absolutní půdu sociohistorického konstruktivismu, jehož nahodilou historickou
podmíněnost/zkonstruovanost je třeba taky odhalit a dekonstrovat!!!
--------------------------------
"on se soustřeďuje na připomínání toho, že každá taková domněle věčná pravda je pouze
jednou z mnoha časných interpretací."
AD: a odkud Barša ví, že žádné objektivní morální hodnoty nebo věčné pravdy nejsou? Nejde
jen o konvenční názor dnešních intelektuálů?
-------------------------------------
"Jeho specifickou funkcí je zamezovat tomu, aby jejich pluralita byla zrušena tím, že se jedné
z nich podaří popřít svou historickou konstruovanost a získat status přirozené danosti. "
AD: ale to právě udělal sám Baršův sociohistorický konstruktivismus, kterému se v Baršově
podání podařilo "popřít svou historickou konstruovanost a získat status přirozené danosti"!!!
---------------------------------
"Právě aspirace k obecně lidskému a s ní spjatý odpor k vylučování určitých kategorií lidí ze
sdíleného prostoru rovných ho vede k udržování kritického odstupu od všechhegemonických
projektů. "
AD: odkud Barša ví, že idea všelidské rovnosti a bratrství je objektivně platná a mělo by jít o
univerzální mravní hodnotu? Nejde zase jen o levicový egalitářský PARTIKULÁRNÍ diskurz,
kterému se podařilo "popřít svou historickou konstruovanost a získat status přirozené
danosti"??? Zdá se, jakoby zde Barša hájil dva partikularismy jako univerzální: sociohistorický
konstruktivismus a egalitářský humanismus. Tyto dva partikularismy se navíc vzájemně vylučují.
--------------------------------------
" každá taková univerzalizace je falešná v té míře, v jaké vylučuje určitá hlediska, životní
způsoby a osoby vně sociální normy, jež definuje, co je lidské, přirozené a normální"
AD: a jak víme, že některá normy a hlediska by nebylo dobré opustit? Vždyť některé vylučuje i
sám Barša: např. ideu nerovnosti, ideu sobectví, ideu nesolidarity s utiskovanými, ideu
sociálního vylučování, elitářství, sociální hierarchizace...
----------------------------------------------
"Posthegemonický intelektuál zůstává univerzalistou ve stejném smyslu, v jakém negativní
teolog zůstává teistou."
AD: a to je právě základní kontradikcí tohoto článku: nejdříve Barša v sociohistorickém
konstruktivismu ukázal, že nic není univerzální, a nakonec tvrdí, že přeci jen něco univerzální je,
a to sice rovnost lidská, nikoho nevylučující. Proč? Z jaké pozice a na základě jakých
argumentů Barša tento partikulární koncept ustanovuje jakožto univerzální??? To, co v článku
odsuzuje - tedy obhajobu jedné z partikularit jakožto údajně univerzální a "přirozeně dané",
získané skrze "pravé vědění" - nakonec sám dělá! A dokonce nebezpečněji, protože se
navenek zdá, že svou pozici podrobil maximální sebe-reflexivní kritice. Nakonec však kritizuje
hegemonii jiných partikularit ve jménu něčeho, co považuje za univerzální - tedy postupuje jako
klasický revoluční intelektuál antihegemonický, a tedy nakonec hegemonický, nepostupuje
však vůbec jako intelektuál posthegemonický, ač to tvrdí.
----------------------------------------------
"Rozdíl mezi antihegemonickým a posthegemonickým intelektuálem lze dobře znázornit na
rozdílném pojetí spisovatele a textu u Jean-Paula Sartra a Rolanda Barthese."
AD: Barša stále myslí v idealizovaných extrémních neexistujících dichotomiích, jak zde, tak viz
také názvy mnoha jeho knih.
-----------------------------------------------
"Bylo-li každé domněle pravé zpodobení univerzálního Boha, bytí či člověka odhaleno jako
výraz toho či onoho znakového systému"
AD: nevíme však, zda je toto tou skutečnou, univerzální a absolutní, pravdou. Asi ne: už podle
Barši samého!
AD: souhlasím s prof. Baršou, že intelektuál by neměl být prorokem, měl by mít jen poradní hlas.
Ale nestaví se do role proroka i sám Barša v tomto článku? Stejný problém má však každý
myslitel, včetně mé osoby.
http://www.centrum-cesta.cz/prectete-si/media-o-ceste-2/97-pavel-barsa-posthegemonicky-intelektual
cituji z textu v uvozovkách, své poznámky vždy uvozuji zkratkou "AD"
"...je třeba odmítnout absolutizovaný protiklad, o nějž se opírají. Jako by veřejný intelektuál
zastupoval univerzální hodnoty proti partikulárním zájmům, ideály proti realitě, spravedlnost
proti moci. "
AD: VÝBORNÝ argument proti Badiouovi a Žižkovi, kteří si myslí, že individuum-subjekt je
nositelem univerzálního. Není. Žádné absolutní univerzálno navíc pravděpodobně neexistuje!
Badiou a Žižek zde skutečně uvažují dichotomicky ve smyslu "univerzální vs. partikulární".
------------------
"Její moc (AD: moc kultury) je tím větší, čím účinněji je schopna zapírat samu sebe
jako partikulární interpretaci světa a představovat se jako vtělení univerzální pravdy o něm. "
AD: moje řeč :-) Ale zase lze ještě dodat: třeba nějaký směr JE skutečně vtělením univerzální
pravdy o světě...ani toto nelze relativisticky zamítat!
----------------
"Jak ukázal Roland Barthes, lidé jsou podrobeni danému znakovému systému tím více, čím více
ztrácejí z očí jeho podmíněnost a kontingenci a považují ho za nestranné zrcadlo, díky němuž
bezprostředně zří nepodmíněný a nutný řád - čím více tedy zapomínají na to, že je
historickou konstrukcí, a nikoliv odrazem věčnépřirozenosti. "
AD: ano, ale i historický perspektivismus stojí nenápadně na mnoha bodech, které považuje za
"nestranné zrcadlo, díky němuž bezprostředně zří nepodmíněný a nutný řád"! Např. na logice,
přesvědčení, že vše je ryze nahodilým produktem slepé síly dějin!
------------------------
"Do revolučního intelektuála se sekularizovala figura biblického proroka, jenž má napojení na
úradek Boha či dějin. Takových aspirací je druhý typ intelektuála prost - nechce dovádět lidstvo,
třídu, národ, rasu či nějakou menšinu ke spáse, ale zajistit spokojený život sobě a své rodině a
realizovat se ve své profesi. Tradičnímu intelektuálovi stačí, dávají-li stávající politický řád a
jeho hegemonická kultura prostor pro realizaci jeho životního způsobu a zájmů: do boje za jejich
proměnu se pouští pouze tehdy, jakmile začnou tento životní způsob a zájmy ohrožovat."
AD: zdá se, jakoby mezi intelektuály bylo málo tradičních intelektuálů: kdyby jich bylo více,
možná by nám všem bylo lépe. Jenomže touha prosadit své ego žene samozřejmě všechny k
typu revolučního intelektuála: jen tam plně zazáří jejich ostrovtip!
-----------------------------
"To, že se revoluční intelektuálové tak lehce dokážou proměnit v apologety nové moci neplyne
prvotně z toho, že jsou obtíženi až příliš lidskými slabostmi jako je marnivost a touha po moci.
Hlubším a podstatnějším důvodem je, že jsou natolik zaujati prosazováním své morálně-
politické pozice, že zapomínají na její historicko-kulturní podmíněnost a relativitu – tedy na to,
že není jedinou pravdou, ale jednou z mnoha interpretací."
AD: ano, ale jednou z mnoha interpretací je i tento Baršův článek, každý historický relativismus
a perspektivismus, pozice metodické, akademické i jakékoliv západní či ne-západní skepse či
agnosticismu apod.! A dokonce i tato moje předchozí věta a i tato věta současná: protože je
možné, že vše není jen interpretací, ale něco je pravdou o sobě! A nemusí to být ani
dichotomicky "buď-anebo", protože z mimoracionální pozice lze "myslet", že ani zákon/princip
sporu neplatí!
-------------------------------
"Jestliže také posthegemonický intelektuál začíná obranou menšin proti většině, pak nikoliv
proto, aby z menšinového bytí učinil většinovou normu, ale aby překročil sám protiklad mezi
většinou a menšinou. Tento jeho projekt již nelze znázornit na přímce lineárního času jako
kolektivní příběh emancipace. Začíná totiž vždy znova, tady a teď. Daná hegemonie nemá být
jednou provždy zrušena či převrácena, ale stále znova podkopávána."
AD: hezká alternativa k Žižkovu revolučnímu teroru, ALE nejsou takovéto akce příliš slabé a s
malými důsledky? Nejsou nakonec jen upevněním statusu quo kapitalismu ve smyslu:
kapitalismus netřeba svrhnout, vždyť dívejte, že nám MALÉ změny povoluje..a ve skrytu může
pak kapitalismus snáze prosazovat VELKÉ změny k horšímu, vždyť přece ty malé k lepšímu
povoluje!
---------------------------------
"V tomto sporu má hlas intelektuála stejnou váhu jako hlasy ostatních. Obhajuje-li nějaký
pozitivní program sociálně-politické proměny, pak to nečiní po způsobu antihegemonického
intelektuála jako vlastník pravdy, nýbrž jako zastánce toho či onoho názoru. Nečiní to tedy v roli
intelektuála, nýbrž občana. "
AD: to už je přehnané: pak bychom intelektuály vůbec nepotřebovali, vždyť občanem je
každý...Ale my je máme, protože o věcech přemýšlí víc, proto by jejich hlas měl mít větší váhu
než hlas obyčejného občana!
---------------------------------------
"Máme-li sklon na tuto historickou podmíněnost a znakové zprostředkování vlastního pohledu
zapomínat, pak úkolem – posthegemonického intelektuála je nám je připomínat. Podobně jako
jeho předchůdci v 18. století je v této své roli stále agentem lidské emancipace: vždyť čím více
si uvědomujeme dějinnou konstruovanost forem, v nichž je nám dán svět, tím více jsme schopni
se uvolňovat z jejich sevření."
AD: jenomže historicky podmíněná je i Baršova teorie říkající, že všechny teorie jsou jen
historickými konstrukty. I ona by tedy měla být jen jedním hlasem z mnoha.
------------------------------------
"Neustálou dekonstrukcí hegemonického i vlastního diskurzu posthegemonický intelektuál tuto
iluzi ruší. Také on se ukazuje jako nevědoucí. Z platonika se stává sokratikem. Místo aby
ukončoval spor mnoha názorů zjevením jediné pravdy, rozptyluje samotný sen o takovém
konci."
AD: výborně, ale aby skutečně destruoval i vlastní diskurz, musí přijmout jako ZCELA
REÁLNOU možnost i to, že možná existuje jediná pravda a možná je lidmi dosažitelná a možná
ji už nějaký systém dosáhl!
----------------------------------
"Nepřináší žádné odpovědi, ale jen otázky. "
AD: výborně, ale musí vidět, že i jeho diskurz neustálého kladení otázek a skeptické opatrnosti
je jen jedním z mnoha, je historicky nahodile konstruovaný a omezený a že třeba správnější je
formulovat odpovědi nebo jednat, než se pořád intelektuálsky ptát! A možná je jeho diskurz
dokonce nejlepší a absolutní! I přijetí této možnosti by bylo skutečně radikální destrukcí jeho
vlastního diskurzu:namísto dogmatických nebo nedogmatických pochyb zase dogmatická
nebo nedogmatická jistota.
AD: Barša zde uvažuje zase dichotomicky, ač to sám kritizuje (to mám i já: co nejvíc kritizuji,
dělám sám nejvíc...chcete-li mě poznat, dívejte se hlavně na to, co kritizuji!). Nejde o to BUĎ
přinášet odpovědi NEBO jen klást otázky, obojí je jednostranně vyhrocené.
AD: je třeba vidět, že Baršova kritika se ZCELA OPÍRÁ o nezpochybněnou a tedy
domněle absolutní půdu sociohistorického konstruktivismu, jehož nahodilou historickou
podmíněnost/zkonstruovanost je třeba taky odhalit a dekonstrovat!!!
--------------------------------
"on se soustřeďuje na připomínání toho, že každá taková domněle věčná pravda je pouze
jednou z mnoha časných interpretací."
AD: a odkud Barša ví, že žádné objektivní morální hodnoty nebo věčné pravdy nejsou? Nejde
jen o konvenční názor dnešních intelektuálů?
-------------------------------------
"Jeho specifickou funkcí je zamezovat tomu, aby jejich pluralita byla zrušena tím, že se jedné
z nich podaří popřít svou historickou konstruovanost a získat status přirozené danosti. "
AD: ale to právě udělal sám Baršův sociohistorický konstruktivismus, kterému se v Baršově
podání podařilo "popřít svou historickou konstruovanost a získat status přirozené danosti"!!!
---------------------------------
"Právě aspirace k obecně lidskému a s ní spjatý odpor k vylučování určitých kategorií lidí ze
sdíleného prostoru rovných ho vede k udržování kritického odstupu od všechhegemonických
projektů. "
AD: odkud Barša ví, že idea všelidské rovnosti a bratrství je objektivně platná a mělo by jít o
univerzální mravní hodnotu? Nejde zase jen o levicový egalitářský PARTIKULÁRNÍ diskurz,
kterému se podařilo "popřít svou historickou konstruovanost a získat status přirozené
danosti"??? Zdá se, jakoby zde Barša hájil dva partikularismy jako univerzální: sociohistorický
konstruktivismus a egalitářský humanismus. Tyto dva partikularismy se navíc vzájemně vylučují.
--------------------------------------
" každá taková univerzalizace je falešná v té míře, v jaké vylučuje určitá hlediska, životní
způsoby a osoby vně sociální normy, jež definuje, co je lidské, přirozené a normální"
AD: a jak víme, že některá normy a hlediska by nebylo dobré opustit? Vždyť některé vylučuje i
sám Barša: např. ideu nerovnosti, ideu sobectví, ideu nesolidarity s utiskovanými, ideu
sociálního vylučování, elitářství, sociální hierarchizace...
----------------------------------------------
"Posthegemonický intelektuál zůstává univerzalistou ve stejném smyslu, v jakém negativní
teolog zůstává teistou."
AD: a to je právě základní kontradikcí tohoto článku: nejdříve Barša v sociohistorickém
konstruktivismu ukázal, že nic není univerzální, a nakonec tvrdí, že přeci jen něco univerzální je,
a to sice rovnost lidská, nikoho nevylučující. Proč? Z jaké pozice a na základě jakých
argumentů Barša tento partikulární koncept ustanovuje jakožto univerzální??? To, co v článku
odsuzuje - tedy obhajobu jedné z partikularit jakožto údajně univerzální a "přirozeně dané",
získané skrze "pravé vědění" - nakonec sám dělá! A dokonce nebezpečněji, protože se
navenek zdá, že svou pozici podrobil maximální sebe-reflexivní kritice. Nakonec však kritizuje
hegemonii jiných partikularit ve jménu něčeho, co považuje za univerzální - tedy postupuje jako
klasický revoluční intelektuál antihegemonický, a tedy nakonec hegemonický, nepostupuje
však vůbec jako intelektuál posthegemonický, ač to tvrdí.
----------------------------------------------
"Rozdíl mezi antihegemonickým a posthegemonickým intelektuálem lze dobře znázornit na
rozdílném pojetí spisovatele a textu u Jean-Paula Sartra a Rolanda Barthese."
AD: Barša stále myslí v idealizovaných extrémních neexistujících dichotomiích, jak zde, tak viz
také názvy mnoha jeho knih.
-----------------------------------------------
"Bylo-li každé domněle pravé zpodobení univerzálního Boha, bytí či člověka odhaleno jako
výraz toho či onoho znakového systému"
AD: nevíme však, zda je toto tou skutečnou, univerzální a absolutní, pravdou. Asi ne: už podle
Barši samého!
AD: souhlasím s prof. Baršou, že intelektuál by neměl být prorokem, měl by mít jen poradní hlas.
Ale nestaví se do role proroka i sám Barša v tomto článku? Stejný problém má však každý
myslitel, včetně mé osoby.
má odpověď Radimovi Šípovi aneb zejména o možnostech levicového konzervativismu
AD: ad konzervativismus: chci ho hájit proto, že se ho nedostává...buď je tu ten pravicový neokonzervativismus, krajně pravicový konzervativismus..a nebo už nic.
Přitom si myslím, že konzervativní levicový komunitarismus může být nosnou ideou.
Chtělo by to vřadit jedince zpět do sítě vztahů, zpět k jeho identitám (etnickým, kulturním, rodovým, pohlavním, náboženským), zpět k jeho kořenům.
Nemusí to být dichotomní buď-anebo. Jenže Žižek a většina levice je děsivě jednostranná. Chtěl bych to vyvážit. Nejen bourat identity, ale i na nich stavět a vážit si jich.
ad kauzalita: četl si Varelovu Tkáň života? Hodně by si souhlasil.
"Metafora člověka jako pouhého nosiče vůle replikovat regulační geny, nijak neohrožuje takový mravní řád. Naopak může s ním být v souladu, pokud nejsme nakaženi Dawkinsovým syndromem, který z metafory má tendenci dělat realitu."
AD: Pokud metaforou nemyslíš to, že je to nakonec úplně jinak, než metafora říká, mravní řád JE tím narušen. Bez autonomie kladoucí si vlastní účely (alespoň v omezené míře) není možné vybudovat ani vyvíjející se mravní řád. Sloužil by totiž zase jen replikaci regulačních genů.
dále k mravnímu řádu píšeš: "Ten vyvíjející se řád je inherentní součást onoho vyvíjejícího se výše zmíněného organismu. "
AD:
jakou účast má v tomto sjednoceném poli vesmíru člověk? Má alespoň nějakou autonomii nebo je jen loutkou pohybů a vývoje vesmírného "organismu"? Mravní řád se může vývíjet a člověk s ním, chápu, že chceš říci, že je vše propojené a my se podílíme na spolu-utváření mravního řádu, ovšem otázkou je, zda máme autonomii nebo ne. To NENÍ barokní problém. Autonomii nemusím totiž vymezovat vzhledem k mechanicistní statické kauzalitě. Nemusím ani navazovat na scholastické spory o svobodě volby. Stejně mě však zajímá, zda jsem prostředkem k účelům, které nevybírám nebo si je sám, alespoň částečně, svobodně kladu.
Namítneš, že toto je kantovsko-fichteánský požadavek, nyní už mrtvý. Tuto autonomii totiž SAMOZŘEJMĚ nemáme, ostatně jsme součástí jednoho organismu vesmíru. Myslím, že to tak je, ale nelze zde potom hovořit o jakékoliv naší autonomii!
I když jistá možnost se zde nabízí: je-li vše propojeno, do jisté míry je každý z nás vesmírem jakožto CELKEM: každý z nás je vlastně celým vesmírem, protože mezi námi nejsou hranice, vše je spojené. Jestliže se dále vesmír vyvíjí autonomně, autopoieticky, samoregulačně apod., tak v tomto smyslu máme jakousi nelineární spontánní autonomii, kdy se vynořuje řád z chaosu, dynamicky se proměňuje apod. Deleuze mluví o univocitě multiverza, kdy spolu všechny události jaksi nakonec rezonují, protože neexistují statické identity, proto ani statické diference, ale všech jeho "tisíc plošin" se překřižuje a vzájemně mísí, oddaluje a zase spojuje: jednota a boj protikladů, tvůrčí napětí protikladů, dynamické zvraty a čínské jin a jang, které nejsou pevně oddělené a v každém z nich je kousek toho druhého...a nekončí to v smíření, protože to by byla smrt, ale boj a mír jsou jen dvě strany jedné vyvíjející se mince.
Ale zde se člověk jaksi utápí v neosobním vesmírném organismu...Napadá mě, že však můžeme mluvit o autonomii komunit, skupin, zcela v duchu mého levicového komunitarismu-konzervativismu. Žižek si myslí, že autonomii lze připsat jen izolovanému karteziánskému subjektu, ale lze ji připsat i vesmíru jako celku (viz výše) nebo jednotlivým skupinám, etnikům, národům, kulturám, spolkům, komunitám.
Svoboda - stejně jako rozum, jazyk a poznání - nemusí být něco individuálního, patřícího izolovanému subjektu, ale může jít o cosi veřejného, sociálního, sdíleného, společného, co se vyvíjí skrze komunikaci všech, spolu-podílí se na tom všichni jakožto různé aspekty/mody jediného "my", jediné kolektivity. Ta kolektivita samozřejmě nemusí zničit svobodu každého z jejích členů, jak by se zde děsil individualistický liberál, ale naopak svobodu jedince může rozšiřovat, a svoboda individua teprve vzniká skrze a díky autonomii skupiny.
Spíše se zdá, že Žižkův vykořeněný totálně individualizovaný subjekt je nejméně svobodný, nemá totiž sám žádnou moc působit, nemá sociální vazby, sociální podporu a oporu, tradice a identity, na kterých může stavět, které může rozvíjet a tvůrčím způsobem proměňovat. Je nemohoucí, nemá žádný směr, ve své zmatenosti je bezmocný.
A každý individualizovaný subjekt je fádně stejný: vykořeněný, negující vše, nic netvořící, protože nemá odkud začít: vše odvrhl, nemá východisko, nemá účel a směr. Skutečné diference vznikají až v rámci komunit. Žižek se drží romantické utopie osamělého hrdiny-básníka (Byron, Mácha) či filozofa (Nietzschův Nadčlověk, Camusův Cizinec a člověk revoltující, Sartrova totální svoboda nezávislá dokonce na esenci jednajícího), který jako malý bůh tvoří sám od sebe, sám ze sebe, sám sebe, doslova ex nihilo (z ničeho). Ale osamělý člověk nic nezmůže: ani neví, odkud by začal a proč právě odtud...jde o kierkegaardovskou závrať ze svobody.
Komunity pak mohou být více a méně autonomní, dynamické, živé, sebe-tvořivé, autopoietické, ostatně stejně jako jejich členové. Autonomie však nemusí být jenom více nebo méně, ale mohou existovat různé formy autonomie, autopoiesis...
PŘESTO však se musím prát: kdo hýbe mými údy, kdo mi podsouvá moje myšlenky a moje touhy, jsem to opravdu já sám? Alespoň zčásti? A existuji? Pokud ano, určitě jinak, než si běžně myslíme: méně staticky, méně izolovaně, méně sjednoceně, méně sebe-identicky. A mám mnohem méně kontroly. Někdy se však obávám, že nemám kontrolu ŽÁDNOU. Libetovy experimenty zde mnohému nasvědčují...
"...protože pojem "objektivní", jak jej dnes chápeme, vznikl v novověku jako sekularizovaný pandán původně dogmaticky náboženského světa idejí či Božího stvoření."
AD:
Pojem objektivity má své historické kořeny, a snad jsou i nahodilé. To však neznamená, že je jisto-jistě k ničemu, mrtvý, neadekvátní. Je zde stále možnost, že jde o důležitý pojem. Pokud tuto možnost neuznáváš, potom jsi - podle mého soudu - právě v tomto dogmatickým relativistou.
"Samozřejmě, že nakonec můžeme poznat Boha či Evoluci, ale tento poznatek nebude mít nic společného s dikrétní, konečnou fotkou, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují naivní realisté, ani s dynamickou či nepřímou kopií pravého světa, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují přímí či nepřímí korespondisté."
AD: to je důležité. Myslím, že je v tom jádro Tvé oprávněné kritiky reprezentacionalistů. V tom s Tebou souhlasím a je to zajímavé. I když je zde ZASE možnost, že pravdivé poznání je cosi analogického právě reprezentaci, kopii, obrázku, fotce. Ostatně "mentální reprezentace" je zcela běžný pojem dnešních neurovědců, i Ramachandrana s Damasiem, i když přiznávají, že jde jen o metaforu. Ale metafora to už byla i v tom Wittgensteinově Tractatu.
Konečně ani pojem korespondence není zas tak mimo, jak by se mohlo zdát. Jde o to, zda teorie koresponduje se smyslovými daty. Víme však, že smyslová data jsou již vždy teoriemi do jisté míry nasáklá. Nemusíme to zase ale vyhrocovat do té míry, že bychom nevěděli, že jakýsi rozdíl mezi sense daty a teoriemi je, i když neostrý a "tvrdá smysly získaná fakta" samozřejmě neexistují.
AD: píšeš, že nerozumíš tomuto mému: "Není to však nakonec i případ pragmatismu? O praxi se spíše v izolovaném systému teoreticky mluví, ale skutek - utek..."
AD: myslel jsem to tak, že i sám pragmatismus může být do sebe zavinutým teoretickým konstruktem, který o praxi, jednání a životu jen mluví, ve skutečnosti však dál planě teoretizuje bez kontaktu s "pravou realitou".
"Pravdu zde opět vnímáš jako vztah ke trivializovanému obrázku, který trpně čeká až nedokonalý subjekt objektivizuje své subjektivní poznání, a tak se překryje s pravdou."
AD: realita jistě není pasivním "obrázkem", ale nějak už je i před naším poznáním a bez něho. Chtěl jsem napsat, že už předtím má nějakou "podobu" nebo "tvar", ale pak jsem si uvědomil, že používám hmatové a vizuální metafory světa, kdy jeho "povaha" je v nich spolu-dána skutečně i mým tělem a jeho smyslovými receptory. Ale PŘESTO realita nějak je předem, snad má nějakou ne-statickou strukturu, ale i do značné míry STATICKÉ fyzikální zákony a konstanty.
Zdá se, jakoby se pragmatismus bál starého, statického, opakování, a chtěl experiment, nelineární nepředvidatelný chaotický vývoj, experiment, kreativitu, improvizaci. To zní všechno hezky, americky, ale realita má i statickou, fádní, opakující se stranu.
Pragmatismus v tomto může být kompenzací těch, kdo se bojí změn: změny se glorifikují jako cosi skvělého, a tím se úzkostlivci pomůže s jeho strachem ze zítřka. A nebo může pragmatismus být jenom toužebným přáním těch, které opravdu opakovaní a staré známé věci nudí, kteří nenávidí konzervativismus a nechtějí si přiznat, že svět do značné míry je statický, opakující se.
Přitom si myslím, že konzervativní levicový komunitarismus může být nosnou ideou.
Chtělo by to vřadit jedince zpět do sítě vztahů, zpět k jeho identitám (etnickým, kulturním, rodovým, pohlavním, náboženským), zpět k jeho kořenům.
Nemusí to být dichotomní buď-anebo. Jenže Žižek a většina levice je děsivě jednostranná. Chtěl bych to vyvážit. Nejen bourat identity, ale i na nich stavět a vážit si jich.
ad kauzalita: četl si Varelovu Tkáň života? Hodně by si souhlasil.
"Metafora člověka jako pouhého nosiče vůle replikovat regulační geny, nijak neohrožuje takový mravní řád. Naopak může s ním být v souladu, pokud nejsme nakaženi Dawkinsovým syndromem, který z metafory má tendenci dělat realitu."
AD: Pokud metaforou nemyslíš to, že je to nakonec úplně jinak, než metafora říká, mravní řád JE tím narušen. Bez autonomie kladoucí si vlastní účely (alespoň v omezené míře) není možné vybudovat ani vyvíjející se mravní řád. Sloužil by totiž zase jen replikaci regulačních genů.
dále k mravnímu řádu píšeš: "Ten vyvíjející se řád je inherentní součást onoho vyvíjejícího se výše zmíněného organismu. "
AD:
jakou účast má v tomto sjednoceném poli vesmíru člověk? Má alespoň nějakou autonomii nebo je jen loutkou pohybů a vývoje vesmírného "organismu"? Mravní řád se může vývíjet a člověk s ním, chápu, že chceš říci, že je vše propojené a my se podílíme na spolu-utváření mravního řádu, ovšem otázkou je, zda máme autonomii nebo ne. To NENÍ barokní problém. Autonomii nemusím totiž vymezovat vzhledem k mechanicistní statické kauzalitě. Nemusím ani navazovat na scholastické spory o svobodě volby. Stejně mě však zajímá, zda jsem prostředkem k účelům, které nevybírám nebo si je sám, alespoň částečně, svobodně kladu.
Namítneš, že toto je kantovsko-fichteánský požadavek, nyní už mrtvý. Tuto autonomii totiž SAMOZŘEJMĚ nemáme, ostatně jsme součástí jednoho organismu vesmíru. Myslím, že to tak je, ale nelze zde potom hovořit o jakékoliv naší autonomii!
I když jistá možnost se zde nabízí: je-li vše propojeno, do jisté míry je každý z nás vesmírem jakožto CELKEM: každý z nás je vlastně celým vesmírem, protože mezi námi nejsou hranice, vše je spojené. Jestliže se dále vesmír vyvíjí autonomně, autopoieticky, samoregulačně apod., tak v tomto smyslu máme jakousi nelineární spontánní autonomii, kdy se vynořuje řád z chaosu, dynamicky se proměňuje apod. Deleuze mluví o univocitě multiverza, kdy spolu všechny události jaksi nakonec rezonují, protože neexistují statické identity, proto ani statické diference, ale všech jeho "tisíc plošin" se překřižuje a vzájemně mísí, oddaluje a zase spojuje: jednota a boj protikladů, tvůrčí napětí protikladů, dynamické zvraty a čínské jin a jang, které nejsou pevně oddělené a v každém z nich je kousek toho druhého...a nekončí to v smíření, protože to by byla smrt, ale boj a mír jsou jen dvě strany jedné vyvíjející se mince.
Ale zde se člověk jaksi utápí v neosobním vesmírném organismu...Napadá mě, že však můžeme mluvit o autonomii komunit, skupin, zcela v duchu mého levicového komunitarismu-konzervativismu. Žižek si myslí, že autonomii lze připsat jen izolovanému karteziánskému subjektu, ale lze ji připsat i vesmíru jako celku (viz výše) nebo jednotlivým skupinám, etnikům, národům, kulturám, spolkům, komunitám.
Svoboda - stejně jako rozum, jazyk a poznání - nemusí být něco individuálního, patřícího izolovanému subjektu, ale může jít o cosi veřejného, sociálního, sdíleného, společného, co se vyvíjí skrze komunikaci všech, spolu-podílí se na tom všichni jakožto různé aspekty/mody jediného "my", jediné kolektivity. Ta kolektivita samozřejmě nemusí zničit svobodu každého z jejích členů, jak by se zde děsil individualistický liberál, ale naopak svobodu jedince může rozšiřovat, a svoboda individua teprve vzniká skrze a díky autonomii skupiny.
Spíše se zdá, že Žižkův vykořeněný totálně individualizovaný subjekt je nejméně svobodný, nemá totiž sám žádnou moc působit, nemá sociální vazby, sociální podporu a oporu, tradice a identity, na kterých může stavět, které může rozvíjet a tvůrčím způsobem proměňovat. Je nemohoucí, nemá žádný směr, ve své zmatenosti je bezmocný.
A každý individualizovaný subjekt je fádně stejný: vykořeněný, negující vše, nic netvořící, protože nemá odkud začít: vše odvrhl, nemá východisko, nemá účel a směr. Skutečné diference vznikají až v rámci komunit. Žižek se drží romantické utopie osamělého hrdiny-básníka (Byron, Mácha) či filozofa (Nietzschův Nadčlověk, Camusův Cizinec a člověk revoltující, Sartrova totální svoboda nezávislá dokonce na esenci jednajícího), který jako malý bůh tvoří sám od sebe, sám ze sebe, sám sebe, doslova ex nihilo (z ničeho). Ale osamělý člověk nic nezmůže: ani neví, odkud by začal a proč právě odtud...jde o kierkegaardovskou závrať ze svobody.
Komunity pak mohou být více a méně autonomní, dynamické, živé, sebe-tvořivé, autopoietické, ostatně stejně jako jejich členové. Autonomie však nemusí být jenom více nebo méně, ale mohou existovat různé formy autonomie, autopoiesis...
PŘESTO však se musím prát: kdo hýbe mými údy, kdo mi podsouvá moje myšlenky a moje touhy, jsem to opravdu já sám? Alespoň zčásti? A existuji? Pokud ano, určitě jinak, než si běžně myslíme: méně staticky, méně izolovaně, méně sjednoceně, méně sebe-identicky. A mám mnohem méně kontroly. Někdy se však obávám, že nemám kontrolu ŽÁDNOU. Libetovy experimenty zde mnohému nasvědčují...
"...protože pojem "objektivní", jak jej dnes chápeme, vznikl v novověku jako sekularizovaný pandán původně dogmaticky náboženského světa idejí či Božího stvoření."
AD:
Pojem objektivity má své historické kořeny, a snad jsou i nahodilé. To však neznamená, že je jisto-jistě k ničemu, mrtvý, neadekvátní. Je zde stále možnost, že jde o důležitý pojem. Pokud tuto možnost neuznáváš, potom jsi - podle mého soudu - právě v tomto dogmatickým relativistou.
"Samozřejmě, že nakonec můžeme poznat Boha či Evoluci, ale tento poznatek nebude mít nic společného s dikrétní, konečnou fotkou, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují naivní realisté, ani s dynamickou či nepřímou kopií pravého světa, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují přímí či nepřímí korespondisté."
AD: to je důležité. Myslím, že je v tom jádro Tvé oprávněné kritiky reprezentacionalistů. V tom s Tebou souhlasím a je to zajímavé. I když je zde ZASE možnost, že pravdivé poznání je cosi analogického právě reprezentaci, kopii, obrázku, fotce. Ostatně "mentální reprezentace" je zcela běžný pojem dnešních neurovědců, i Ramachandrana s Damasiem, i když přiznávají, že jde jen o metaforu. Ale metafora to už byla i v tom Wittgensteinově Tractatu.
Konečně ani pojem korespondence není zas tak mimo, jak by se mohlo zdát. Jde o to, zda teorie koresponduje se smyslovými daty. Víme však, že smyslová data jsou již vždy teoriemi do jisté míry nasáklá. Nemusíme to zase ale vyhrocovat do té míry, že bychom nevěděli, že jakýsi rozdíl mezi sense daty a teoriemi je, i když neostrý a "tvrdá smysly získaná fakta" samozřejmě neexistují.
AD: píšeš, že nerozumíš tomuto mému: "Není to však nakonec i případ pragmatismu? O praxi se spíše v izolovaném systému teoreticky mluví, ale skutek - utek..."
AD: myslel jsem to tak, že i sám pragmatismus může být do sebe zavinutým teoretickým konstruktem, který o praxi, jednání a životu jen mluví, ve skutečnosti však dál planě teoretizuje bez kontaktu s "pravou realitou".
"Pravdu zde opět vnímáš jako vztah ke trivializovanému obrázku, který trpně čeká až nedokonalý subjekt objektivizuje své subjektivní poznání, a tak se překryje s pravdou."
AD: realita jistě není pasivním "obrázkem", ale nějak už je i před naším poznáním a bez něho. Chtěl jsem napsat, že už předtím má nějakou "podobu" nebo "tvar", ale pak jsem si uvědomil, že používám hmatové a vizuální metafory světa, kdy jeho "povaha" je v nich spolu-dána skutečně i mým tělem a jeho smyslovými receptory. Ale PŘESTO realita nějak je předem, snad má nějakou ne-statickou strukturu, ale i do značné míry STATICKÉ fyzikální zákony a konstanty.
Zdá se, jakoby se pragmatismus bál starého, statického, opakování, a chtěl experiment, nelineární nepředvidatelný chaotický vývoj, experiment, kreativitu, improvizaci. To zní všechno hezky, americky, ale realita má i statickou, fádní, opakující se stranu.
Pragmatismus v tomto může být kompenzací těch, kdo se bojí změn: změny se glorifikují jako cosi skvělého, a tím se úzkostlivci pomůže s jeho strachem ze zítřka. A nebo může pragmatismus být jenom toužebným přáním těch, které opravdu opakovaní a staré známé věci nudí, kteří nenávidí konzervativismus a nechtějí si přiznat, že svět do značné míry je statický, opakující se.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)