AD: ad konzervativismus: chci ho hájit proto, že se ho nedostává...buď je tu ten pravicový neokonzervativismus, krajně pravicový konzervativismus..a nebo už nic.
Přitom si myslím, že konzervativní levicový komunitarismus může být nosnou ideou.
Chtělo by to vřadit jedince zpět do sítě vztahů, zpět k jeho identitám (etnickým, kulturním, rodovým, pohlavním, náboženským), zpět k jeho kořenům.
Nemusí to být dichotomní buď-anebo. Jenže Žižek a většina levice je děsivě jednostranná. Chtěl bych to vyvážit. Nejen bourat identity, ale i na nich stavět a vážit si jich.
ad kauzalita: četl si Varelovu Tkáň života? Hodně by si souhlasil.
"Metafora člověka jako pouhého nosiče vůle replikovat regulační geny, nijak neohrožuje takový mravní řád. Naopak může s ním být v souladu, pokud nejsme nakaženi Dawkinsovým syndromem, který z metafory má tendenci dělat realitu."
AD: Pokud metaforou nemyslíš to, že je to nakonec úplně jinak, než metafora říká, mravní řád JE tím narušen. Bez autonomie kladoucí si vlastní účely (alespoň v omezené míře) není možné vybudovat ani vyvíjející se mravní řád. Sloužil by totiž zase jen replikaci regulačních genů.
dále k mravnímu řádu píšeš: "Ten vyvíjející se řád je inherentní součást onoho vyvíjejícího se výše zmíněného organismu. "
AD:
jakou účast má v tomto sjednoceném poli vesmíru člověk? Má alespoň nějakou autonomii nebo je jen loutkou pohybů a vývoje vesmírného "organismu"? Mravní řád se může vývíjet a člověk s ním, chápu, že chceš říci, že je vše propojené a my se podílíme na spolu-utváření mravního řádu, ovšem otázkou je, zda máme autonomii nebo ne. To NENÍ barokní problém. Autonomii nemusím totiž vymezovat vzhledem k mechanicistní statické kauzalitě. Nemusím ani navazovat na scholastické spory o svobodě volby. Stejně mě však zajímá, zda jsem prostředkem k účelům, které nevybírám nebo si je sám, alespoň částečně, svobodně kladu.
Namítneš, že toto je kantovsko-fichteánský požadavek, nyní už mrtvý. Tuto autonomii totiž SAMOZŘEJMĚ nemáme, ostatně jsme součástí jednoho organismu vesmíru. Myslím, že to tak je, ale nelze zde potom hovořit o jakékoliv naší autonomii!
I když jistá možnost se zde nabízí: je-li vše propojeno, do jisté míry je každý z nás vesmírem jakožto CELKEM: každý z nás je vlastně celým vesmírem, protože mezi námi nejsou hranice, vše je spojené. Jestliže se dále vesmír vyvíjí autonomně, autopoieticky, samoregulačně apod., tak v tomto smyslu máme jakousi nelineární spontánní autonomii, kdy se vynořuje řád z chaosu, dynamicky se proměňuje apod. Deleuze mluví o univocitě multiverza, kdy spolu všechny události jaksi nakonec rezonují, protože neexistují statické identity, proto ani statické diference, ale všech jeho "tisíc plošin" se překřižuje a vzájemně mísí, oddaluje a zase spojuje: jednota a boj protikladů, tvůrčí napětí protikladů, dynamické zvraty a čínské jin a jang, které nejsou pevně oddělené a v každém z nich je kousek toho druhého...a nekončí to v smíření, protože to by byla smrt, ale boj a mír jsou jen dvě strany jedné vyvíjející se mince.
Ale zde se člověk jaksi utápí v neosobním vesmírném organismu...Napadá mě, že však můžeme mluvit o autonomii komunit, skupin, zcela v duchu mého levicového komunitarismu-konzervativismu. Žižek si myslí, že autonomii lze připsat jen izolovanému karteziánskému subjektu, ale lze ji připsat i vesmíru jako celku (viz výše) nebo jednotlivým skupinám, etnikům, národům, kulturám, spolkům, komunitám.
Svoboda - stejně jako rozum, jazyk a poznání - nemusí být něco individuálního, patřícího izolovanému subjektu, ale může jít o cosi veřejného, sociálního, sdíleného, společného, co se vyvíjí skrze komunikaci všech, spolu-podílí se na tom všichni jakožto různé aspekty/mody jediného "my", jediné kolektivity. Ta kolektivita samozřejmě nemusí zničit svobodu každého z jejích členů, jak by se zde děsil individualistický liberál, ale naopak svobodu jedince může rozšiřovat, a svoboda individua teprve vzniká skrze a díky autonomii skupiny.
Spíše se zdá, že Žižkův vykořeněný totálně individualizovaný subjekt je nejméně svobodný, nemá totiž sám žádnou moc působit, nemá sociální vazby, sociální podporu a oporu, tradice a identity, na kterých může stavět, které může rozvíjet a tvůrčím způsobem proměňovat. Je nemohoucí, nemá žádný směr, ve své zmatenosti je bezmocný.
A každý individualizovaný subjekt je fádně stejný: vykořeněný, negující vše, nic netvořící, protože nemá odkud začít: vše odvrhl, nemá východisko, nemá účel a směr. Skutečné diference vznikají až v rámci komunit. Žižek se drží romantické utopie osamělého hrdiny-básníka (Byron, Mácha) či filozofa (Nietzschův Nadčlověk, Camusův Cizinec a člověk revoltující, Sartrova totální svoboda nezávislá dokonce na esenci jednajícího), který jako malý bůh tvoří sám od sebe, sám ze sebe, sám sebe, doslova ex nihilo (z ničeho). Ale osamělý člověk nic nezmůže: ani neví, odkud by začal a proč právě odtud...jde o kierkegaardovskou závrať ze svobody.
Komunity pak mohou být více a méně autonomní, dynamické, živé, sebe-tvořivé, autopoietické, ostatně stejně jako jejich členové. Autonomie však nemusí být jenom více nebo méně, ale mohou existovat různé formy autonomie, autopoiesis...
PŘESTO však se musím prát: kdo hýbe mými údy, kdo mi podsouvá moje myšlenky a moje touhy, jsem to opravdu já sám? Alespoň zčásti? A existuji? Pokud ano, určitě jinak, než si běžně myslíme: méně staticky, méně izolovaně, méně sjednoceně, méně sebe-identicky. A mám mnohem méně kontroly. Někdy se však obávám, že nemám kontrolu ŽÁDNOU. Libetovy experimenty zde mnohému nasvědčují...
"...protože pojem "objektivní", jak jej dnes chápeme, vznikl v novověku jako sekularizovaný pandán původně dogmaticky náboženského světa idejí či Božího stvoření."
AD:
Pojem objektivity má své historické kořeny, a snad jsou i nahodilé. To však neznamená, že je jisto-jistě k ničemu, mrtvý, neadekvátní. Je zde stále možnost, že jde o důležitý pojem. Pokud tuto možnost neuznáváš, potom jsi - podle mého soudu - právě v tomto dogmatickým relativistou.
"Samozřejmě, že nakonec můžeme poznat Boha či Evoluci, ale tento poznatek nebude mít nic společného s dikrétní, konečnou fotkou, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují naivní realisté, ani s dynamickou či nepřímou kopií pravého světa, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují přímí či nepřímí korespondisté."
AD: to je důležité. Myslím, že je v tom jádro Tvé oprávněné kritiky reprezentacionalistů. V tom s Tebou souhlasím a je to zajímavé. I když je zde ZASE možnost, že pravdivé poznání je cosi analogického právě reprezentaci, kopii, obrázku, fotce. Ostatně "mentální reprezentace" je zcela běžný pojem dnešních neurovědců, i Ramachandrana s Damasiem, i když přiznávají, že jde jen o metaforu. Ale metafora to už byla i v tom Wittgensteinově Tractatu.
Konečně ani pojem korespondence není zas tak mimo, jak by se mohlo zdát. Jde o to, zda teorie koresponduje se smyslovými daty. Víme však, že smyslová data jsou již vždy teoriemi do jisté míry nasáklá. Nemusíme to zase ale vyhrocovat do té míry, že bychom nevěděli, že jakýsi rozdíl mezi sense daty a teoriemi je, i když neostrý a "tvrdá smysly získaná fakta" samozřejmě neexistují.
AD: píšeš, že nerozumíš tomuto mému: "Není to však nakonec i případ pragmatismu? O praxi se spíše v izolovaném systému teoreticky mluví, ale skutek - utek..."
AD: myslel jsem to tak, že i sám pragmatismus může být do sebe zavinutým teoretickým konstruktem, který o praxi, jednání a životu jen mluví, ve skutečnosti však dál planě teoretizuje bez kontaktu s "pravou realitou".
"Pravdu zde opět vnímáš jako vztah ke trivializovanému obrázku, který trpně čeká až nedokonalý subjekt objektivizuje své subjektivní poznání, a tak se překryje s pravdou."
AD: realita jistě není pasivním "obrázkem", ale nějak už je i před naším poznáním a bez něho. Chtěl jsem napsat, že už předtím má nějakou "podobu" nebo "tvar", ale pak jsem si uvědomil, že používám hmatové a vizuální metafory světa, kdy jeho "povaha" je v nich spolu-dána skutečně i mým tělem a jeho smyslovými receptory. Ale PŘESTO realita nějak je předem, snad má nějakou ne-statickou strukturu, ale i do značné míry STATICKÉ fyzikální zákony a konstanty.
Zdá se, jakoby se pragmatismus bál starého, statického, opakování, a chtěl experiment, nelineární nepředvidatelný chaotický vývoj, experiment, kreativitu, improvizaci. To zní všechno hezky, americky, ale realita má i statickou, fádní, opakující se stranu.
Pragmatismus v tomto může být kompenzací těch, kdo se bojí změn: změny se glorifikují jako cosi skvělého, a tím se úzkostlivci pomůže s jeho strachem ze zítřka. A nebo může pragmatismus být jenom toužebným přáním těch, které opravdu opakovaní a staré známé věci nudí, kteří nenávidí konzervativismus a nechtějí si přiznat, že svět do značné míry je statický, opakující se.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!