metapozice - zkrácená verze toho nejdůležitějšího plus některá rozvedení

idealismus neuměl překročit gramatickou mezeru první a třetí osoby, v podstatě karteziánský dualismus, kdy první osobou (já-subjekt, reflektující já) je res cogitans, třetí osobou potom já-objekt, res extenza

myslím, že to je nepřekročitelná dualita jazyka, subjekt-predikátová forma vět

já v meta-pozici se ztotožňuje s já-objektem v "pozici" (tedy dualita metapozice/pozice)

my však nemusíme hledat absolutní prereflexivní jejich jednotu, jde spíše o interakci dvou systémů mozku, jejich ČÁSTEČNÉ spojení...takže platí, že reflektující a reflektované já jsou JINÉ systémy v rámci jednoho mozku, systémy kooperující a částečně se aktem "sebereflexe" propojující

pravda je taková, že metapozice je tím, co promlouvá, až zpětně, retrospektivní rekonstrukcí a často fiktivně, poznáváme její podobu tím, že ji na základě paměťových stop rekonstruujeme...obsah metapozice už však není ve formě metapozice, ale ve formě pozice, tedy ve formě vnějšího objektu...

"Já jsem X" = aktuální obsah metapozice se ztotožňuje s aktuálním obsahem pozice

metapozice je samotným stanovištěm, odkud řeč mluví, je to snad forma řeča sama, základní jazyková forma

problémem je, zda metapozice není jen jazykový konstrukt, zda je v řeči neustále přítomná, dále to, zda existuje jen jediný typ metapozice nebo jich je víc, zda může být metapozice bez subjektu, bez memu "ego", bez zakotvení v subjektivním naladění, emocionálním pozadí organismu

mnohdy se zdá, že metapozice je opravdu dosti od-osobněná, a-subjektivní, jd eo neosobní řeč, která se vede: z metapozice, ale bez subjektu

je však metapozice trvalou formou řeči? lze mluvit i bez ní? znamená metapozice vždy "uvědomění"? a není celé vědomí jen efektem metapozice či dokonce metapozicí samotnou?

metapozice je to, že řeč je o nečem, hovoří o něčem, referuje k něčemu...tedy reference, denotace, intencionalita n-řádů...

reference: X referuje na Y
metapozice X mluví o Y
sebereflexivní metapozice: X mluví o Y a tvrdí: X = Y...

je reference totožná s metapozicí? nikoliv, ale mají shodné rysy: něco nějak odkazuje k něčemu jinému, metapozice je podmnožinou obecnější reference, je však u ní třeba uvědomění - uvědomění stromu k němu referuje...ale není ke každé referenci třeba vědomí? není, viz formální systémy...

v hierarchii meta-pozic, nebo na sebe vzájemně neaplikovatelných (aby se vyhl autoreferečnímu paradoxu) Russellovských typů typů stoupáme jakoby do nekonečna, ale jsme stále v duálním cyklu/kruhu metapozice/pozice, jen vždy nějaký prvek z metapozice klesne do pozice atd. do nekonečna: tedy iluze výstupu výše je jen točením se v kruhu!

nakolik je metapozice nezávislá na pozici? není metapozice forma a pozice obsahem výpovědi? není vědomí jakožto metapozice jen formou obsahu?

metapozice KLADE svůj obsah, tedy pozici, jako explicitně (přesně, jasně, srozumitelně) danou

metapozice může být bdělým soustředěným (zapojení funkčních mozkových systémů krátkodobé paměti a orientované pozornosti) integrovaným OPAKOVÁNÍM obsahu, který byl v minulosti na pozici metapozice (vím, že jsem miloval)

metapozice odkazuje k něčemu mimo sebe, je o něčem (intencionalita Searlova, filozofie mysli)

dojem pohybu vzhůru v hierarchii..postupný posun vzhůru vede pouze k uzavřenému cyklu...zpětnovazebný vztah, podivná smyčka

ale tady je to trochu jinak: spíše obsah pozice bobtná, zahrnuje stále více obsahů, které předtím byli na meta-pozici

lze ale obsah metapozice plně abstrahovat od její formy a udělat z ní obsah pozice a vtisknout mu formu pouhé pozice, tedy jakoby vnějšího objektu?

metapozice je však jakoby často čistá, opravdu odosobněným čistým duchem bez vlastností, jediným jejím obsahem je totální soustředění se na obsah pozice, abstrahuje tzv. od sebe, od svých "akcidentálií", stává se tzv. nezaujatým objektivním pozorovatelem bez vlastností a emocí...

jediným jejím emočním obsahem/naladěním je právě onen odstup, distance od objektu, jeho nezaujatá analýza...

onen odstup, distance je právě to, co vytváří dualitu metapozice a pozice!

metapozice vypráví o něčem, co je od ní odděleno, co je jí vnější, jakoby z nadhledu, odstupu...sama je jen čistou formou nezaujatého odstupu

Heidegger se snaží pracovat opačně, snaží se s objektem totálně ztotožnit, stát se jím prožít si ho zevnitř, naplnit se jeho obsahem až po okraj

není to však totéž? pokaždé se snažíme nepřimíchávat do analýzy své vlastnosti! ale Gadamer a Žižek naopak říkají, že bez vlastní zaujatosti by bylo poznání nemožné...

dualita však zůstává u všech tří pozic, ať už se od objektu distancujeme, ztotožníme se s ním nebo říkáme, že ho vždy vidíme přes sebe, jsme tu pořád my a on, je tu ona propsat...i při onom ztotožnění jsme tu byli před ním dva a po něm, abychom vydali zprávu, se zase oddělujeme

ale ono heideggerovské ztotožnění je nejzajímavější: nechat mluvit věci samy skrze řeč, kterou neužíváme, ale jsme jí..a věci samy od řeči také nejsou oddělené...
vše by pak mohlo být jediným textem, dobře, ale nebyly by tu stále znaky, které mluví o jiných znacích? nebyl by zde onen vztah, kdy v sobě znak zahrnuje jiné znaky? a právě toto je vynořením se metastruktury...

kontinuita řeči je právě v tom, že nová věta či odstavec nějak navazuje na předešlé, tedy je v sobě implicitně zahrnuje, aby je rozvinul, zpochybnil, vyvrátil...

když se metapozice identifikuje s něčím vnějším, její podstata (niternost, nereflektovaný pocit prožívání) uniká

co je metapozice bez pozice? jak vypadá?

metapozice se do jisté míry identifikuje se svým obsahem, s pozicí, ale nikdy ne zcela...což může  být užitečné, umožňuje to odskočení zase jinam, k jinému tématu a současně zachovává kontinuitu, linearitu, sériovost řeči...metapozice je SYNTETICKÁ sjednocující forma řeči sama!

není metapozice jen abstraktum? reifikace?

stálá a prázdná forma metapozice vyvolává iluzi stálého a obsahově velmi bohatého subjektu, protože se ztotožňuje s různými obsahy, také se svými minulými stavy

jaký je obsah metapozice? není to vždy jen prázdná forma? zdá se, že jejím obsahem jsou různá emoční naladění, různé touhy, zaujatosti

není má úvaha chybná už ve svém jádru? nesubstancializoval, nereifikoval jsem nějaký aspekt jazyka jako údajnou trvalou formu, jako onu metapozici?

------------------------

a co sebe-proměna, foucaultovské stát se jiným, vystoupit ze sebe?
dle Hofstadtera:
a) tato tendence musí být v systému vždy už předem předepsaná
b) systém neopouští sebe, ale ruší jeden podsystém ve prospěch jiného, třeba širšího, identifikuje se s jinou, třeba volnější identitou)
c) musí zde být proměnou nezasažená báze, která ji přísně determinuje
d) i kdyby se systém měnil jako celek, nemůže se při tom destruovat: čím více se destruuje, tím méně je další destrukce schopen (autoreferenčí paradox LŽU, relativismus, skepse, sebe-vyvracení)

problém pravidel...potřebují zdůvodnění, ty potřebují své důkazy a takto do nekonečna...Hofstadter správně připomíná, že to vše se děje na mikrobázi mozku, která nefuguje podle logických algoritmů, ale spíše je zakládá, umožňuje, sama nepodléhá systému logického zdůvodňování, nekončí tedy v nekonečném regresu, ale její povaha/přirozenost vytváří základ, který už se nezdůvodňuje, podle kterého systém jednoduše funguje, např. zákon sporu...když se zeptáme, proč platí, odpovědět neumíme, ale jeho platnost shledáváme jako evidentní