tohle se mi myslím povedlo, vymezuju se proti žižkovi a formuluji tak trochu svůj levicový konzervativismus, mohlo by ti být blízké
http://membra-disjecta.
Ano, to je mi sympatické. Jen bych byl opatrný se slovem konzervatismus. Nedávno jsem diskutoval s nefalšovanými nácky, kteří se oháněli konzervatismem (ve své podstatě glorifikací čehosi, co nikdy fakticky historicky neexistovalo ani na rovině idejí, ani na rovině událostí) a udávali, že když jsme opustili konzervatismus, pak došlo k vítězství marxistické zvůle (marxismus a neomarxismus je pro ně vše, co není "bílé", "rytířské" a "čisté", prapodivná terminologie - neomarxistou jsem pro ně patrně i já). Jako příklad uváděli Velkou francouzskou revoluci a Bolševickou revoluci. Jen jaksi zapomněli dodat, že k těmto krvavým revolucím došlo právě proto, že rozhodné vládnoucí kruhy byly dlouho těžkopádně a infantilně konzervativní a tradiční. Morál pro dnešní čas: Vše je ještě rychlejší, k budování stabilního lokálního prostředí je dnes potřeba velké NEkonzervativní vynalézavosti. A s tím souvisí veliká potřeba skutečného vzdělání - také experimentáního, ale přitom se zajištěnými základy. Toho se nám kriticky nedostává.
Ano, to je mi sympatické. Jen bych byl opatrný se slovem konzervatismus. Nedávno jsem diskutoval s nefalšovanými nácky, kteří se oháněli konzervatismem (ve své podstatě glorifikací čehosi, co nikdy fakticky historicky neexistovalo ani na rovině idejí, ani na rovině událostí) a udávali, že když jsme opustili konzervatismus, pak došlo k vítězství marxistické zvůle (marxismus a neomarxismus je pro ně vše, co není "bílé", "rytířské" a "čisté", prapodivná terminologie - neomarxistou jsem pro ně patrně i já). Jako příklad uváděli Velkou francouzskou revoluci a Bolševickou revoluci. Jen jaksi zapomněli dodat, že k těmto krvavým revolucím došlo právě proto, že rozhodné vládnoucí kruhy byly dlouho těžkopádně a infantilně konzervativní a tradiční. Morál pro dnešní čas: Vše je ještě rychlejší, k budování stabilního lokálního prostředí je dnes potřeba velké NEkonzervativní vynalézavosti. A s tím souvisí veliká potřeba skutečného vzdělání - také experimentáního, ale přitom se zajištěnými základy. Toho se nám kriticky nedostává.
Dne 28. prosince 2013 12:05 Antonín Dolák <dolakantonin@gmail.com> napsal(a):
odpovídám na Tvůj text:cituji v uvozovkách text a následně odpovídám, je to i na blogu:To už není klasická kauzalita. Impuls působí v poli a šíří se v poli. Příklad scanování mozkové krajiny: Proměna mozkové krajiny při reakci těla. Pokud jsou změny pole a návazných polí (krajiny) tak významné a relativně neznámé, může docházet ke změnám systému (mozková mapa se přepíše a příště bude impuls procházet již jinudy, stejně jako částečně jiné budou kontrolní mechanismy). Ke změnám jeho "algoritmů" (v uvozovkách, protože algoritmy z toho děláme my, protože jsme naučení přemýšlet pouze v lineárních kauzálních řetězcích a algoritmických stromech teorie řešení problémů - Hilbert odtud Church, Turing, Gödel, lamda kalkul, Turingův stroj, rekurzivní fukce - celá ta maternovská výbava). Ano, je to organismus. Je to podivuhodný autopoetický, seberegulující se organismus (nebezpečné slovo -zavání hegeliánským organicisimem, ale má s ním málo co společného - není zde žádný Absolutní duch - barokní Bůh 19. stoleí).
"Protože ve chvíli, kdy průchod zvláštní reakce pozměňuje algoritmus, už se nejedná o mechanicistní kauzalitu. Navíc je nutné brát v úvahu kontinuitní šíření změny. Taková kauzalita nemá mnoho společného s modernisticky pojatou kauzalitou."
V jádru to však kauzalita stále je: A působí na B, A se tímto svým působením může samo paralelně kontinuálně dynamicky proměňovat atd.
Máme tu taky kvantové jevy, kdy B vzniká bez A, bez jakékoliv příčiny.
Co to však na věci mění? Svět je dynamický, evolučně se nepředvidatelně mění, je víc holistický apod.
Svět je spíše vyvíjející se organismus než statický stroj jedoucí podle statických algoritmů.
Avšak chybí tomu mravní řád, chybí tomu účel, onen "vyšší smysl": já vím, to je snad jen nostalgie barokního metafyzika. Kdo ji však nemá?
Mravní řád. Nejzajímavější poznámka. Uvažuješ o mravním řádu jako barokní metafyzik či vědec: Řád je něco, co je dáno předem a přidáno zvenčí ke stroji. Pokud to chybí, stroj je děsivá pustina, jemuž je vnímající bezmocný tvor vydán na pospas. Pokud to nechybí, pak člověk může budovat (přes všechna příkoří světa) obec Boží a spočinout v bezpečí prozřetelnosti. Když se zdá, že se Řádu nedostává, ale přesto ještě existuje víra v Boha, uchýlíme se do svého lusthausu srdce (Komenský), tam řád najdeme. Pokud už není víry, zůstává zoufalství.
Ale já dnes vidím mravní řád v něčem, co prochází námi, utváří se s námi, roste a proměňuje se s námi. Řád se vynořuje ze situací a problémů. Metafora člověka jako pouhého nosiče vůle replikovat regulační geny, nijak neohrožuje takový mravní řád. Naopak může s ním být v souladu, pokud nejsme nakaženi Dawkinsovým syndromem, který z metafory má tendenci dělat realitu. V tomto ohledu je celá ta debata o původu altruismu naprosto vedle - je barokní. Vrátím se k příkladu, kdy jsem se zdržel facky. Je úplně jedno, zda to vysvětlíme komplikovaně sociobiologicky nebo naivně jednoduše nábožensky, podstatné je, že ono zdržení umožnilo vznik lepšího životního pole. Nedávno jsem se nezdržel a dal facku (po deseti letech), příliš mě to netěší, ale nakonec zafungovala velice dobře. Ne pro mé dobro, ale pro životní pole, v němž jsem byl jenom jeden z mnoha hráčů. Tzn. morální řád není statický, není předem daný a není "posvátný". Je to velice důležitý nástroj, bez něhož život ztrácí perspektivu a možnost rozvoje. Ve vyvíjejícím se mravním řádu není nic pevného. Jisté velice podstatné vzory, které mohou výrazně pole narušit - jako krádeže, smilstvo, vražda, zneužití dítěte - se opakují a mají v různých kodifikacích charakter absolutních přikázání, ale ani ty nejsou fakticky absolutní. Jejich "univerzálnost" je dána jistou antropologickou konstantou - zranitelností lidského komunálního života, která má tisíce let velmi podobnou strukturu. Ten vyvjíjející se řád je inherentní součást onoho vyvíjejícího se výše zmíněného organismu.------------------------------Ano, kdybych byl dogmatický relativista, pak by to bylo, jak píšeš. Ale já nejsem ani dogmatický, ani relativista. Jen ukazuju, že "hledání světa takového, jaký je", byla metafora dána jistou historií, která dnes již neobstojí, jestliže skutečně pocitvě pozorujeme, jak lidé poznávají, co poznávají a co si s oním poznáním mohou počít. Stejně tak jsem nezavrhl pojem pravdy, ale ukázal, že má zcela jinou funkci než, jakou ji přisuzují "realisté" a "korespondisté". V tom není žádná kontradikce typu: "Jistotu, že svět objektivně poznat nemůžeme?" (btw, to je taková maternovština, pořád ji opakuješ dokola!) - protože pojem "objektivní", jak jej dnes chápeme, vznikl v novověku jako sekularizovaný pandán původně dogmaticky náboženského světa idejí či Božího stvoření. Všechny tyto tři představy - svět idejí, Boží stvoření, objektivní svět - jsou dnes mrtvé obrazy, přestože existují struktury světa, které se prostřednictvím života v něm promítají do struktur našeho myšlení, přestože Bůh je možná skutečně původcem tohoto fantastického spektáklu a přestože my nejsme původci světa. Jde tady o dekonstrukci dříve mocného dnes popraskaného obrazu, který nám sedí na nose. Relativismus je prázdný pojem zkonstruovaný "realisty" pro všechny, kteří nevyznávají jejich dogmata. Žádný skutečný pragmatista (pokud rád nepoužívá provokativní figury, jako to dělal Rorty) by sám sebe nikdy neoznačil za "relativistu". Spíše za realistu (tak jako to dělal ještě W. James), bohužel to slovo si přivalstnili "realisté". Takže je v tom pěkný zmatek. Samozřejmě, že nakonec můžeme poznat Boha či Evoluci, ale tento poznatek nebude mít nic společného s dikrétní, konečnou fotkou, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují naivní realisté, ani s dynamickou či nepřímou kopií pravého světa, která poskytuje kognitivní jistotu, jak si to představují přímí či nepřímí korespondisté.--
"Ale tím se trápí lidé jen do té doby, dokud věří, že pravda spočívá v tom, aby nacházeli svět takový, jaký je...Je to touha člověka najít absolutní jistotu."
Není však zase Tvým relativistickým dogmatismem tvrdit, že se nám to JISTĚ nemůže podařit? Není konečně relativistický dogmatismus další variantou touhy člověka mít - jak říkáš - absolutní jistotu? Jistotu, že, svět objektivně poznat nemůžeme? Třeba totiž nakonec poznat pravdu můžeme, třeba jí je Bůh - anebo evoluce (anebo obojí).------------------------------Ano k tomu tíhneme všichni. To je nešťastné dědictví dogmatických náboženství, inkvizice a v posledních tři sta letech dědictví naivního nepřímého realismu raně moderní vědy.-----
"Arentová má takovou dvojici: ti, kteří chtějí vlastnit poznání x ti, kteří touží poznat. Ti první dřív nebo později skončí u ideologie. Ti druzí budou ideologii vzdorovat o něco dýl - a zaplať pánbú za to "dýl". Chtěl bych věřit, že oba patříme k druhu těch druhých."
Myslím, že jsme oba součástí toho prvního ideologického tábora: ty dogmatického pragmatismu, já dogmatického scientismu a dogmatické skepse. Ale občas se pohneme, zachvějeme. Ale brzy chvění překonáme stabilitou své ideologičnosti.Vůbec nerozumím, co si tady chtěl vyjádřit.
Arendtová na tom byla v tomhle ohledu trošku líp, ale taky ne zcela dobře. Autorita Heideggera ji učarovala, byla dogmatickou liberálkou. Ale nebyla v ní mužská soupeřivá ješitnost a násilná snaha mít za každou cenu pravdu, všechny přesvědčit, nespojovala si tolik svou sebe-úctu s uznáním od kolegů filozofů jako je to běžné u nás a našich kolegů.
--------------------------------------
"Mnohé z logik - to jsou systémy, které vznikly z této funkce a z hledání absolutní pravdy a světa "takového, jaký je", a poté se uzamkly do sebe. Já to dnes nazývám "náhradní systém, který oddálil svoji zpětnou vazbu"."
Není to však nakonec i případ pragmatismu? O praxi se spíše v izolovaném systému teoreticky mluví, ale skutek - utek...------------------------------Kombinace Deleuzeho s MacIntyrem je zajímavá. Přidal bych ještě Foucaultovu diskurzivní formaci - ne jako popis reality, ale jako analytický nástroj poznání. Bohužel Deleuzeho "abstraktní stroj" či MacIntyrovo romantické zahlížení do starověkého Řecka a do jeho pospolitostí ctnosti tuto kombinaci trochu diskvalifikují.----------
"Ale předchůdnost jednoty je podstatná - bez ní by to vědomí nebylo. To je nutné neustále zdůrazňovat po dvou století masáží liberalistického individualismu, který pronikl do většiny metafyzik. Neuvědomujeme si bohužel, že filozofický liberalismus byl velice potřebný nástroj jak se zbavit feudalismu. Ale jenom nástroj."
Velmi souhlasím. Extrémními pokračovateli liberalisticko-kapitalistického individualismu jsou Sartre, Badiou a Žižek.
Naopak Deleuze se snažil spolu s Foucaultem subjekt rozptýlit...ale Foucault nakonec zase mluvíl o novém sebe-vynalézání, tedy jáství vzniká izolovaně samo ze sebe v estetice jeho existence...
Nejlépe je na tom nakonec Deleuze, ten nemá izolovaný subjekt a jeho autonomii. Ale nevřazuje jedince do sociálních a jiných vztahů. V tom je poučný spíše MacIntyre...Kdyby slovo obrázek nebyl v korespondistické obrázkovací teorii pravdy a poznání tak trivializován, mohli bychom použít slovo "obraz". (Protože byl trivializován, raději při překladu Damasiova "image" používám slovo "stopa".) Ale určitě nejde o obraz faktů (s tím se Wittgenstein rozloučil v Modré a Hnědé knize, aniž by měl po ruce moderní neurovýzkumy - ale trvalo mu to dlouho, bylo to v době, kdy obrázkování naprosto ovládalo naši představivost). "Fakt" to je jen další dnes již nepoužitelný pojem s korespondistické výbavy.Vědomí je komplexní obraz stavu celkové situace (uvnitř i vně organismu), který se utváří v jednání. Zní to extravagantně jen do té doby, dokud člověk zapomíná na základní zjištění amerického funkcionalismu (abych nemusel používat u nás dost deformovaný pojem pragmatismus): Poznání je vedlejší produkt úspěšného jednání. Proto se poznatek dynamizuje, je v neustálé rekonstituci. Zdvojením je zde míněno funkcionální překrytí obrazu a akce, kdy se obraz rozvíjí paralelně s rozvíjejícím se jednáním, kdy výkyv v jednání či v obrazu vyžaduje kreativní změnu, která se posléze ustálí jako nový poznatek. Toto zdvojení umožňuje vědomou kontrolu, kterou na nižších úrovních zajišťuje naše tělesnost (ale i na této "nižší" úrovni existuje kreativita a experimentální řešení nečekané situace).
---------------------------------------
AD: Proč je vědomí funkce zdvojení? Ve smyslu nedokonalého zdvojení/reprezentace světa? Takže si přece jen "děláme obrázky faktů", byť nedokonale?Na to už jsem odpověděl výše. Pravdu zde opět vnímáš jako vztah ke trivializovanému obrázku, který trpně čeká až nedokonalý subjekt objektivizuje své subjektivní poznání, a tak se překryje s pravdou. To je to, co nazývám "obrázkováním".
---------------------------------------
AD: je-li vše jen pragmatickým nástrojem na řešení problémů, jak víme, že jím není i toto tvrzení, čímž by se vyvracelo, protože by se jen pokoušelo řešit problém, a řešení problému se nemusí překrývat s pravdou?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!