cituji v uvozovkách jeho text a následně odpovídám
"Protože ve chvíli, kdy průchod zvláštní reakce pozměňuje algoritmus, už se nejedná o mechanicistní kauzalitu. Navíc je nutné brát v úvahu kontinuitní šíření změny. Taková kauzalita nemá mnoho společného s modernisticky pojatou kauzalitou."
V jádru to však kauzalita stále je: A působí na B, A se tímto svým působením může samo paralelně kontinuálně dynamicky proměňovat atd.
Máme tu taky kvantové jevy, kdy B vzniká bez A, bez jakékoliv příčiny.
Co to však na věci mění? Svět je dynamický, evolučně se nepředvidatelně mění, je víc holistický apod.
Svět je spíše vyvíjející se organismus než statický stroj jedoucí podle statických algoritmů.
Avšak chybí tomu mravní řád, chybí tomu účel, onen "vyšší smysl": já vím, to je snad jen nostalgie barokního metafyzika. Kdo ji však nemá?
---------------------------------
"Ale tím se trápí lidé jen do té doby, dokud věří, že pravda spočívá v tom, aby nacházeli svět takový, jaký je...Je to touha člověka najít absolutní jistotu."
Není však zase Tvým relativistickým dogmatismem tvrdit, že se nám to JISTĚ nemůže podařit? Není konečně relativistický dogmatismus další variantou touhy člověka mít - jak říkáš - absolutní jistotu? Jistotu, že, svět objektivně poznat nemůžeme? Třeba totiž nakonec poznat pravdu můžeme, třeba jí je Bůh - anebo evoluce (anebo obojí).
-----------------------------------
"Arentová má takovou dvojici: ti, kteří chtějí vlastnit poznání x ti, kteří touží poznat. Ti první dřív nebo později skončí u ideologie. Ti druzí budou ideologii vzdorovat o něco dýl - a zaplať pánbú za to "dýl". Chtěl bych věřit, že oba patříme k druhu těch druhých."
Myslím, že jsme oba součástí toho prvního ideologického tábora: ty dogmatického pragmatismu, já dogmatického scientismu a dogmatické skepse. Ale občas se pohneme, zachvějeme. Ale brzy chvění překonáme stabilitou své ideologičnosti.
Arendtová na tom byla v tomhle ohledu trošku líp, ale taky ne zcela dobře. Autorita Heideggera ji učarovala, byla dogmatickou liberálkou. Ale nebyla v ní mužská soupeřivá ješitnost a násilná snaha mít za každou cenu pravdu, všechny přesvědčit, nespojovala si tolik svou sebe-úctu s uznáním od kolegů filozofů jako je to běžné u nás a našich kolegů.
--------------------------------------
"Mnohé z logik - to jsou systémy, které vznikly z této funkce a z hledání absolutní pravdy a světa "takového, jaký je", a poté se uzamkly do sebe. Já to dnes nazývám "náhradní systém, který oddálil svoji zpětnou vazbu"."
Není to však nakonec i případ pragmatismu? O praxi se spíše v izolovaném systému teoreticky mluví, ale skutek - utek...
----------------------------------------
"Ale předchůdnost jednoty je podstatná - bez ní by to vědomí nebylo. To je nutné neustále zdůrazňovat po dvou století masáží liberalistického individualismu, který pronikl do většiny metafyzik. Neuvědomujeme si bohužel, že filozofický liberalismus byl velice potřebný nástroj jak se zbavit feudalismu. Ale jenom nástroj."
Velmi souhlasím. Extrémními pokračovateli liberalisticko-kapitalistického individualismu jsou Sartre, Badiou a Žižek.
Naopak Deleuze se snažil spolu s Foucaultem subjekt rozptýlit...ale Foucault nakonec zase mluvíl o novém sebe-vynalézání, tedy jáství vzniká izolovaně samo ze sebe v estetice jeho existence...
Nejlépe je na tom nakonec Deleuze, ten nemá izolovaný subjekt a jeho autonomii. Ale nevřazuje jedince do sociálních a jiných vztahů. V tom je poučný spíše MacIntyre...
---------------------------------------
AD: Proč je vědomí funkce zdvojení? Ve smyslu nedokonalého zdvojení/reprezentace světa? Takže si přece jen "děláme obrázky faktů", byť nedokonale?
---------------------------------------
AD: je-li vše jen pragmatickým nástrojem na řešení problémů, jak víme, že jím není i toto tvrzení, čímž by se vyvracelo, protože by se jen pokoušelo řešit problém, a řešení problému se nemusí překrývat s pravdou?
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!