potřeba životního programu?

potřebujeme mít JEDEN HLAVNÍ CÍL, proč žít?

jak kdo, někdo má zvýšenou potřebu řádu

když nereflektuji, jsem unášen situacemi a momentálními emocemi

jistě, mám i nějaké priority, ale mnohé z nich se zhruba do roka změní, ztratí, nevrátí - nebo vrátí jen na chvíli

opakem řádu je chaos, životní bloumání vedoucí k nudě, letargii, skleslosti

naopak idealista či ten, komu o něco skutečně jde, třeba o slávu a uznání, má nadšení, elán

co když cíl CHYBÍ?

osvědčilo se mi toto:

a) být AKTIVNÍ i přesto - už aktivita sama přinese zlepšení nálady, úspěchy z ní plynoucí ještě víc

b) bez plánu člověk cítí ÚNAVU - ta se však paradoxně ztratí, když člověk aktivní začne být

c) když jsou problémy a stres, na potřebu plánu se zapomene a řeší se, co je zrovna potřeba

d) přílišné přemýšlení o cíli cíl nepřinese, naopak vyvolá depresi

e) negativistické myšlenky vedou do záhuby - a to dost rychle

--

proč tedy vlastně žiji?

NEVÍM.

zřejmě pro NIC

resp. pro živočišné potřeby: přežití, jídlo, bezpečí, sex, uznání, blízkost, sláva, peníze, radost z ukojené zvědavosti skrze poznání

není to MÁLO?

podle toho, ODKUD to poměřuješ

zdá se, že přes všechno filozofování nám to obvykle STAČÍ

--

není dnešní doba NIHILISTICKÁ?

nežijí všichni po ztrátě smyslu jakožto zklamaní idealisté v tichém zoufalství a auto-destruktivně se oddávají prchavé a nenaplňující slasti Nietzscheho tzv. "posledních lidí", kteří jen jedí a pijí s vědomím, že VÍC není?

je možné, že biologická struktura našich mozků nebo jejich memetické přenastavení nebo memetická struktura naší kultury si žádá IDEÁL větší než je vlastní zisk...

někdo ho potřebuje víc, někdo téměř vůbec a někdo ho i dnes má...

--

proč tu jsem? odkud jsem se tu vzal? nežiji bezduše, prázdně a stádně? nejsou stádní a fádní i tyto mé otázky?

může tato má myšlenková METODA někam vést?

Má cesta k osvícení...

je pomalá a skoro žádná, ale přece...

její složkou je motto "vše pochopit znamená vše odpustit" - smířlivý postoj ke světu z nadhledu/odstupu, ale současně s hlubokým porozuměním, snad soucitem, který není strastný, i když má v sobě cit empatie/sou-cítění/v-cítění, ale bez SMUTKU, spíše je v tom jakási paradoxní radost, ale zřejmě s ochotou aktivně pomoci, ale spíše ne, protože tu jsem nikdy zatím nerealizoval, až na drobné hovory pro radost ostatních

další složkou je bezstarostný "zevl-modus", kdy v jakési vnitřní tichosti a usebranosti současně záhadně SPLÝVÁM se světem v jakési tiché radosti

nejsou v ní negativní pocity

často trvá krátce

vyznačuje se uvolněností, jemností, pokojem, klidnou, ale naplňující radostí

není to vždy stejné

její složkou je kognitivní vědění, takové to vědění starých z Nohavicovy písně "Starý muž": "budu mlčet jako mlčí ti, co vědí už": jakési pochopení a) pro slabosti druhých b) utrpení druhých c) vědění, že tento svět produkuje často bol i slast a pomíjivě se tyto komponenty míchají

povznesenost nad vše: jakoby být metr nebo dva nad zemí, ale současně díky tomu vnímat ne-selektivně vše víc, protože když jsem pohlcen děním a situací, nevnímám situaci v souvislostech, nevnímám její detaily a všechny vztahy, ale vnímám jen to, po čem toužím, na čem lpím, co mě hněvá, čeho se bojím apod...

někdy je v tom i jakási lhostejnost

nemusí se jednat o jediný stav

obvykle je to příjemné a chci to prohlubovat a setrvávat v tom déle

obvykle se to vyskytuje, když jsem sám na procházce, ale třeba i v tramvaji, někdy i s přáteli v hospodě, kdy mám nadhled po dvou třech pivech, ale ne v opilosti, tam jsem spíš zpomalený, ospalý a hloupý nebo znuděný a prázdný...spíš jakási radostná moudrost a uvolněný odstup

je v tom RADOST a ŽIVOT

klidný zajímavý život POZOROVATELE, který se zúčastňuje dění, ale nepodléhá mu...má svobodu, nezávislost

emoce jsou klidné a stabilní a pozitivní: buď dlouhodobě mírně pozitivní nebo krátkodobě velmi intenzivně pozitivní: jakési naplňující tiché nadšení

má to složku dětské bezstarostné radosti, dětského bloumání, potulování, zevlování...

svatá chůze poutníka, který si jde JEN TAK, bez cíle a radostně, plný rytmicky pravidelné spontánní chůze...

může v tom být prvek oceňování něčeho, co jindy působí banálně: třeba tichý šum zakrslých vyprahlých ovocných stromků za zanedbaným plotem zchátralého domku v podhůří Jeseníků před Šumperkem mě předloni dostal víc než celé Jeseníky! :-) najednou cítím hlubokou poklidnost těchto stromků a zdálo se mi, že bych je dokázal soustředěně a současně uvolněně vnímat celé hodiny, ale mohla to být jen iluze, protože jsem hned šel dál, byť radostně a vesele, svobodně! :-)

existuje víc kvalit (druhů) slasti?

to se zdá samozřejmé, ale možné protiargumenty:

a) je-li slast skutečně intenzivní, kvalitativní rozdíly splývají

b) cítím-li intenzivní jakýkoliv druh slasti, nemám potřebu cítit slast jiné kvality

c) chemie mozku (morfiny, dopamin, serotonin,...) je do značné míry u různých slastí stejná (ale je to poměrně komplexní chemický koktejl, je stejná možná jen povrchově, takže tento argument není asi silný)

jaká slast je povrchní?

 povrchnost slasti lze odsoudit tak, že to 


a) trvá krátce  


b) nám touha lže, že je to mnohem slastnější, než to ve skutečnosti je 


c) to stojí příliš námahy 


d) následky toho jsou hodně strastné 


e) slast není příliš intenzivní 


f) slast má horší kvalitu (jakost, chuť) než slasti hlubší, tedy nás nenaplňuje tolik

psychoanalytické poznámky

- odpor k dominantní ženě: nesignalizuje snad podvědomou touhu po ní? Boj s takovou dává vztahu dobrodružství, vztah s údajně požadovanou submisivní ženou nudí...

Touha po dominantní ženě = touha být zase malým chlapcem + homosexuální touha být v pasivní pozice vůči Domině = Otci

- čím víc je muž křečovitě aktivní, tím víc chce být pasivní

- touha po ženě, která mnou pohrdá = skrytá sebenenávist, představa, že jsem nic, a ona to ví, a přece mě snese a snad i trochu miluje!

- pohrdání ženou, která mne miluje = pramení ze sebe-nenávisti: nepoznala, že jsem nula, je tedy sama nula

- v přátelství i nenávist k příteli, rivalita...musím dávat najevo přejícnost, tím bobtná má nepřejícnost vůči němu