k narcismu

 mám hodnotu jen když dokonale jednám/myslím, narcismus pramení z malého sebevědomí, představy, že dotyčný nemá hodnotu a současně velmi touží být přijat, uznán...

proč tolik touží být přijat? proč jsou pro něj druzí Bohem? jeho hodnota ho nakonec zajímá právě proto, že se bojí, že díky její absenci nebude přijat, že jsou přijímáni jen lidé hodnotní...

narcismus tak může být zoufalou osamělou touhou po vztahu...

narcis chápe sebe jako nulu a druhé jako Bohy, což ho ničí, proto v kompenzaci obojí otočí: já jsem Bůh a vy nuly...

narcis tak nikdy nemá adekvátní poznání sebe ani druhých, protože sebe i jiné vidí vždy jen idealizovaně/devalvovaně, nikdy ne reálně, proto se neustále srovnává, poměřuje, dokazuje si něco, bojuje, soupeří...vždy se bojí, že druzí jsou víc a on je méněcenný...touží tedy po druhých proto, že je má zbožštělé, vidí v nich víc, než je sám

neustálou oscilací mezi sebe-idealizací a sebe-devalvací je zmatený, proto se neustále zkoumá, neví, kdo je, má slastnou naději, že je Bohem, ale hluboký depresivní předpoklad, že je naprostou nulou

poznej sama sebe...to narcise zajímá extrémně, pro narcise je jeho ego celým světem, proto ho láká filozofie a psychologie, aby našel sebe

o co narcisovi nakonec jde? zjevně jde o problém ve vztazích k druhým i k sobě...narcis by měl adekvátně poznat:

a) své silné stránky - bez jejich glorifikace, ale s jejich reálným a stabilním poznáním, že jsem v tomto skutečně dobrý..a bez toho, že bych si myslel, že mám jenom je
b) své slabé stránky - bez jejich potlačování, bez předpokladu, že jde o něco totálně diskvalifikujícího, nepřijatelného, odporného, co kdyby druzí objevili, zavrhli by mě...slabé stránky mě spojují s druhými: jsem jako vy, váš bratr, vy jste nedostateční v tom, já zas v tomhle...a bez toho, že bych si myslel, že mám jenom je

a) silné stránky druhých....přiznat, že druzí jsou v mnohé lepší bez toho, abych to považoval za totálně ohrožující pro sebe
b) slabé stránky druhých - bez toho, že bych je redukoval jen na ně a díky tomu jimi kompenzatorně pohrdal

narcis hodně trpí, bojí se, že je nula mezi Bohy, proto má jen tři formy narcistické slasti ve svém jinak trudném údělu:
a) chvíle velikášství, kdy mě někdo pochválí, ocení (a z toho pramenící neukojitelný hlad po uznání)
b) když druhé degraduje na nuly, a sám si pak připadá jako mocný
c) když druhé využívá či jim předvádí, jak je skvělý a využívá je tak jen k narcistickému sebepotvrzení

je třeba integrovat u sebe svoje dobré a špatné stránky - a stejně tak u druhých
řešení je toto:

jsem v mnohém silný - proto si zasloužím vaše uznání
jsem v mnohém slabý - ale vím, že mě pro to nezatratíte, naopak nás může naše vzájemná slabost spojovat (jsem všichni jen slabí trpící lidé, bratři a sestry)

jste v mnohém silnější - proto se však nemusím vás bát
jste v mnohém slabší - proto však vámi nemusím pohrdat

narcista by se měl zaměřit při poznávání na:
a) své slabé stránky, které potlačuje
b) reálné poznání svých silných stránek, které zveličuje a díky tomu nepoznává reálně: a cítí v tom tu faleš, ví, že sám sebe klame, a proto nakonec svému poznání nevěří...kdyby našel odvahu poznat své silné stránky reálně, zjistil by, že nějaké skutečně má, a nemusel by je pak nafukovat - a mohl by tomuto poznání skutečně a stabilně uvěřit
c) silné stránky druhých, které podceňuje ze strachu a pak je nevidí adekvátně
d) slabé stránky druhých, které přehání

narcista nevidí adekvátně sebe ani jiné, žije ve falešné bublině, nežije v realitě

narcismus je forma potlačovaného strachu: narcista zoufale bojuje o život, myslí si, že bez boje ho druzí zničí, porazí, zatratí, a toho se nejvíc bojí, to nejvíc nakonec úzkostně očekává

vše pramení ze sebestřednosti: narcista se zajímá o ego, vznikla tak mezi egem a okolím obrovská bariéra, a ego se nyní bojí, že ho okolí zničí (paranoidní a úzkostné polo-vědomé představy některých narcistů)

narcista se "snaží přežít", vidí svět jako jen konkurenční prostředí

narcista nemá vyjasněný vztah "já a druzí", protože nezná sebe ani jiné, nedokáže tedy posoudit, jaký vztah k nim má zaujmout a ani to, jaký vztah zaujímají oni k němu

je tak zaujat sebou, že druhé nevidí, používá je jen:
a) jako figurky k sebepotvrzení (to když je považuje za neškodné)
b) jako hrozivé bytosti, před kterými je třeba utéct, nebo se osvědčit nebo s nimi bojovat (to když je považuje za nebezpečné)

jelikož si narcis v jádru nevěří, pohrdá sebou a nenávidí se, je si odporný...to nedokáže snést, proto pohrdá druhými a snaží se obdivovat sebe (až obdivuje ve skutečnosti druhé, byť záštiplně)

v narcistovi je veliká slabost, narcistické zranění, které se otevírá při každé kritice, i malém posměchu, když mu bleskne hlavou, že třeba není tak dobrý a pak se tím mučivě zaobírá: to nedokáže snést, proto si nalhává, že je bůh, génius, dokonalý, perfektní atd...na svůj mučivý strach, na extrémní nelibost vzniklou kritikou otevírající narcistické zranění reaguje narcistickým vztekem a snaží se o narcistické sebepotvrzování skrze využívání druhých

narcista se druhých bojí, proto se uzavřel do sebe nebo jen druhé agresivně využívá, proto od nich nedokáže přijmout pomoct, je totiž od nich daleko uzavřený, ve svém egu...


narcista je JÁJÁK I.

narcista touží po uznání druhých, když ho však dostane, začne jimi pohrdat, protože si skrytě myslí, že ho není hoden a když ho druzí uznali, sami si uznání nezaslouží (když uznávají mě, takovou nicku, jsou sami nicky)...proto si narcista často váží jen těch, kdo si neváží jeho (ti jsou totiž skutečně uznání-hodní, protože poznali, že já ne)

o co vlastně narcistovi jde? chce být uznán - ale aby pak druhými nepohrdl, nedevalvoval je, musí nejprve skutečně uvěřit, že je uznání hoden...musí sám paradoxně skutečně uvěřit tomu, co všude tak rozkřikuje: že je dobrý, že má dobré i velmi dobré schopnosti...až tomu uvěří, přijme od druhých uznání bez toho, že by je za to devalvoval, bude pak schopen přijmout slabé stránky sebe i slabé (i silné!) stránky druhých

až narcista uvěří tomu, co všude (svými pózami, gesty i hrou před sebou samým) vykřikuje (jsem dobrý!), nebude to muset vykřikovat...

grandiózní nepravé/falešné Selbst může být různě silně zastáváno, mnozí narcisté ho mají silněji zafixováno, čímž se brání propadu do sebe-podceňování, hraničnější typy narcistů spíše víc oscilují mezi sebe-idealizací a sebe-devalvací

mnozí narcisté navíc mají potlačenu úzkostnou složku z druhých, mají to překryto kompenzacemi, že druzí jsou nuly: pak nemají ani úzkost a paranoiu, spíše nudu, prázdnotu jdoucí do deprese (nemají vztahy, žijí v jakési prázdnotě)...je tak třeba rozlišovat úzkostně-paranoidní narcisty od narcistů spíše depresivně laděných (prázdnota, nuda, nenaplněnost, otrávenost), je možná oscilace mezi typy

nově se narcisté dělí na agresivnější sebepotvrzovací typy a narcisty spíše ostražité, introvertní, plaché a stydlivé, kteří se zabývají tím, kdo je chválí a haní, nedávají to však najevo (záleží jim zejména na tom, aby neztratili tvář, zatímco prvnímu typu jde zejména o to, aby zvítězil a byl oceněn v agresivní soutěži, je slepý  k náznakům nesouhlasu od druhých na rozdíl od vnímavějšího ostražitějšího typu)

s Tomášem jsem přišli na to, že narcismus může mít blízko k depresi - obě choroby jsou sebestředné a sdílejí totéž přesvědčení: JÁ jsem k ničemu...jen narcismus to kompenzuje, aby nemusel mít depresi na: JÁ jsem Bůh

narcista neví, jak se vztahovat k druhým: dobře a podlézavě, protože jsou lepší? špatně a s opovržením, protože jsou horší? a neví ani, jak by se druzí měli vztahovat k němu: s obdivem, protože jsem lepší? s blahovolnou shovívavostí, protože jsem horší?

narcista stále hraje onu hru na srovnávání: kdo je lepší, já nebo druzí? jaký jsem? jsem lepší nebo horší? neumí se vyprostit z této roviny

narcista se zabývá sebou, protože jeho vnitřní hodnota je ohrožena, prahne po uznání, protože ho nedokáže uspokojit

aby narcistu uznání uspokojilo, jsou třeba dva kroky:

a) považovat sebe za uznání-hodného
b) uznat druhé, abych mě mohlo jejich uznání skutečně v mých očích uznat

též je třeba nedat přednost tomu, že sbírám uznání od druhých jen k neustálému sebepotvrzování bez toho, že bych si druhých skutečně vážil a skutečně uznání přijal jako něco, co mou hodnotu dokazuje

labilní pocit vlastní hodnoty, malý sebe-cit, neadekvátní sebe-zakoušení, malý náhled na sebe jsou vyvolány také potlačením mnoha svých emocí

narcistu někteří významní druzí měli rádi jen podmínečně a další významní druzí zase bezpodmínečně, což by bylo dobře, jenomže bezpodmínečně přehnaně: proto kolísá mezi sebe-devalvací a sebe-idealizací, kvůli prvním si myslí, že si uznání bez perfektního výkonu nezaslouží, druhým zas kvůli prvním nevěří, myslí, že ho jen slepě zbožňovali (proto jimi pohrdá), přesto v něm však díky druhým je kus velikášství a grandiózního sebe-zbožštění, kterému skutečně zčásti věří, jinak by se propadl do deprese, takto se však u něj rozvinul narcismus...

narcista je otrokem vlastního ega, protože:
a) nevěří si vůbec, což je vážný problém, takže se sebou musí stále zabývat a stále se snažit vyhrát
b) je v něm kus víry, že je génius, výjimečný, mimořádný, božský, což ho vede k pohrdání druhými, elitářství, individualismu, chladné nadřazenosti, což ho od druhých oddaluje, izoluje do vnitřní osamělé prázdnoty

"JÁ a oni" --- "ONI a já"
"ubohý já nebo skvělý Já?!"..."ubozí oni nebo skvělí Oni?!"

vyčítáme narcistům jejich sebestřednost, jenomže jejich sebe-vztah je velmi labilní a křehký, jsou zmítaní těžkými afekty, nemají sebe-cit ani cit pro jiné: jejich já je velmi tíží a současně jim někdy dává kus slasti z jeho falešné grandiozity, proto se svým já musí tolik zabývat

narcista je do značné míry osamělým nevyzrálým zbabělým slabým a bezbranným dítětem, které trpí, které se bojí, že ho nikdo nemá rád proto, že lásky není hodno...to má nakonec společné s depresivním pacientem

narcista má blízko k neurotikům: těm také záleží JEN na tom, co si o nich druzí myslí, touží po uznání a DĚSÍ se výsměchu, posměchu, ponížení, trapasu

narcistovy náběhy k paranoii a úzkosti mají jasný důvod: jsem-li slabý, dostanou mě...
náběhy k lehce depresivní znuděné prázdnotě taky: narcis je sociálně izolovaný ve svém chladném nadřazeném pseudo-nadhledu

blízkost k hraniční poruše osobnosti je jasná, má labilní sebe-vztah, pokud má víc zafixované grandiózní falešné selbst, je víc agresivní a potom úspěšný, v opačném případě víc trpí a má sklon až k hypochondrickému fňukání, stěžování si, což by klasický narcista (aby neztratil tvář), nikdy nepřipustil, tím se blíží hraničnímu pacientovi...

narcista je velmi tragická figura: lidi ho nemají rádi, považují ho za samolibého blbečka, navíc někdy nebezpečně agresivního, přitom jedině LÁSKA ho zřejmě může změnit....ovšem ne láska ve smyslu podlézavého obdivu, to jen jeho grandiózní selbst potvrzuje...láska přijímající, ale ne podlézavá, láska od někoho, koho si může vážit, kdo však sám nebude narcistou a klidně mu ukáže vlastní rány, slabosti...

narcista žije jen pro druhé...měl by si uvědomit, že uznání od druhých sice je důležité, ale je třeba také sebe-přijetí, které je na nich do jisté míry nezávislé, plus jsou taky jiné věci na světě, než jen to, zda mě druzí berou nebo zrovna trochu ne...

rýpání se v sobě je neplodné, pokud nevede k jistotě, že nějakou hodnotu mám PLUS k pečlivé a skutečně přijaté sebekritice, že jsem mnohdy chybil..to sice vede narcistu k depresi a destabilizaci, ale nakonec mu to pomůže korigovat své jednání a dočká se příznivé odezvy od druhých, navíc bude moc reálně své vztahy prožívat - nikoliv jenom využívat

prožívaný vztah totiž zaplňuje vnitřní prázdnotu mnohem víc než jen vztah užívaný a využívaný


narcista se musí naučit integrovat s druhými, zbourat zeď, která ho od nich odděluje, jinak bude trpět napořád a pořád se bude zabývat svým já...

narcista je samozřejmě také egoista...egoismus nemusí být špatný, ovšem pokud jsem egoistou ke všem, jsem osamělým a prázdným...pokud alespoň k někomu nemám reálný altruismus, nemohu se skutečně realizovat ve vztazích...jistě, někdo tolik vztahy nepotřebuje, zvláště lidé méně empatičtí a samotářští, nebudu zde tedy replikovat sentimentální klišé psychologů, že vztahy jsou vším...