pátek 15. března 2013

smrt - Antonín Dolák

napsal jsem o smrti, záměrně jednoduše, selským stylem, vše, co o tom vím - je to banální? je to málo?
měl jsem ještě připsat toto: máme příliš málo dat na to, abychom rozhodli, co to smrt vlastně je a zda je něco po ní...jsme odkázáni na pozorování umírajících, ale jaké to bude pro mě, jak smrt skutečně budu prožívat JÁ -  to se dozví každý až úplně nakonec...

takže ten článeček:


Smrt je problémem nejen filozofů, ale všech. Tvrdí se, že postupné filozofické zrání většiny lidí probíhá ve třech fázích: nejprve si uvědomíme, že bychom mohli zemřít. Potom, že by mohl platit solipsismus. A nakonec, že možná neexistuje Bůh ani jiné nadpřirozené entity. Uvědoměním vlastní smrtelnosti rozhodně končí nejbezstarostnější dětství, onen Freudův „primární narcismus“, kdy dítě příliš nerozlišuje mezi sebou a světem, a pokud i ano, je sebestředné, sleduje jen svou slast (princip slasti ještě není korigován principem reality) a domnívá se, že je (takřka) všemocné.
Pokud je hlavní otázkou humanitních (a možná všech) věd otázka „Co je člověk?“, pak k jedné ze zásadních odpovědí jistě patří také to, že je smrtelníkem. To ho ostatně spojuje se vším živým i neživým. Život je tak neustálým bojem se smrtí, s možností zániku, který může přijít kdykoliv. Neustále se snažíme přežít, v tomto boji však nakonec nikdo nevyhraje. Pro Spinozu byl pud sebezáchovy určujícím pudem definujícím esenci člověka.[1] Podle tohoto autora se snažíme přežít a navíc zesílit svou moc, kterou vzdorujeme vnějším příčinám usilujícím naši moc oslabit. Když naše moc roste, pociťujeme základní pozitivní afekt radosti, když klesá, potom základní negativní afekt smutku.
Z pohledu evoluční biologie a psychologie již není tak snadné říci, že pud sebezáchovy je pro člověka tím nejzásadnějším.[2] Naopak se zdá, že určující je pud reprodukční, kterého je pud sebezáchovy jen nutnou podmínkou: naše geny se snaží (nevědomky, mechanicky a bezúčelně) rozmnožit, k tomu potřebují přežití jejich (s Dawkinsem řečeno) vehiklů, pojízdných vozítek, tedy nás, lidí.[3]
Ať tak či tak, vědomí smrtelnosti zásadně ovlivňuje naše sebepojetí a také pojetí našeho života i jeho možného smyslu. Nabízí se zásadní otázka: „Je něco po smrti?“. Většina tradic a náboženství tvrdí, že ano, jen západní přírodní věda tvrdí (spíše) opak. Dodnes však většina lidí na nějakou formu posmrtného života věří. Buď je to jejich kompenzace traumatické možnosti definitivního zániku (náš pud sebezáchovy se snaží najít alespoň nějakou naději) nebo je to základní intuice, kterou snad nějak zjišťujeme, že existuje transcendentní rozměr reality, v němž budeme nějak existovat po smrti.
Obojí je jistě možné. Zřejmě nejsilnější argument proti tomu, že život po smrti pokračuje, je naše velmi silná vazba na tělo. Lidé všech kultur jsou přirozenými dualisty: myslí si, že nejsou jen tělo, ale jsou spíše duší (duchem, dechem, energií), která v těle přebývá, nějak ho ovládá. Dualismus je přirozeně vede k možnosti, že jejich duše přečká smrt těla. Západní věda však stále podrobněji odhaluje vazbu našeho života i našeho vědomí na tělo, mozek. Víme, že po smrti se tělo rozpadne, zdá se tedy, že skončí i naše existence.
Tuto silnou vazbu duše na tělo si uvědomoval však i Aristoteles: duše jako forma těla nemůže být bez těla, látky, kterou formuje. To samé věděl i svatý Tomáš Akvinský, Aristotelův pokračovatel: forma nemůže být bez látky, jedině Božím zázrakem by něco takového bylo možné. Od Platóna zde však máme také extrémnější formy dualismu: tělo je jen vězením/hrobem duše, duše se tak po smrti snadno může vypravit do duchovních sfér, rozklad těla je tak irelevantní.
V souvislosti s vývojem moderní vědy zřejmě těžko dáme za pravdu extrémnímu dualismu platónského ražení, ale na aristotelsko-tomistické koncepci něco být může: opravdu jsme pouze a jen tělem, nebo jsme na něm alespoň částečně nezávislí? To by nás však zavedlo již příliš daleko, až k otázce, co je to „já“, tedy co je to vědomí, a zda vědomí může být nějak nezávislé na těle/mozku. Podle moderních výzkumů se zdá, že je to nemožné, je však třeba také říci, že výzkum mozku je (co se otázek vědomí týče) spíše v plenkách.
Obraťme se však k otázce, jak lidé smrt vnímají. Zejména se jí bojí, jako čehosi nového, děsivého. Srovnání mezikulturních přístupů k smrti nabízí zajímavá práce R. Hytycha.[4] Můžeme se dále ptát, čeho přesně se lidé bojí. Někde v pozadí zřejmě bude strach z definitivního zániku, z onoho „již nikdy nebudu, je to nevratné, nebudu v bezvědomí jen milion let, ale už napořád“. Tento strach je zřejmě produkován konfliktem s pudem sebezáchovy, který nás nutí k sebe-záchově všemi možnými prostředky. Heidegger v klíčovém díle Sein und Zeit vnímá smrt jako poslední, nejzazší, nepřekročitelnou možnost člověka, mez, vůči které může projektovat své plány, svou možnou budoucnost, za kterou však už jít nemůže.[5] Může nás tedy děsit nezvratnost, definitivnost a naše absolutní bezmoc s tím cokoliv dělat: vlastně neumírám, ale jsem umírán, zabíjen – proti své vůli, proti svému zoufalému odporu – přírodou, nemocí atd.
V tomto pojetí vnímáme proces umírání končící smrtí jako cosi cizorodého, vnějšího, co k našemu životu jaksi nepatří. To je však zřejmě výsledkem naší snahy na smrt zapomenout, vytěsnit jí, žít, jakoby jí nebylo. V tomto popření faktu vlastní smrtelnosti zapomínáme, že je to cosi přirozeného, co k nám patří již od našeho narození, a co spravedlivě přijde nakonec ke všem.
Lidé se však obvykle ve smrti bojí zejména bezmoci, bolesti a samoty. Smrti tak často předchází smrt sociální, sociální izolace, degradace lidské důstojnosti v často špatně financovaných léčebnách dlouhodobě nemocných, kde se umírá (bohužel) nejčastěji.
Snažíme se před smrtí utéct, už první dochovaný spis lidstva, epos o Gilgamešovi, mluví o hledání něčeho, co nám zajistí nesmrtelnost. Fakt smrti totiž omezuje naši moc a svobodu, zapomenutím na smrt se snažíme žít v iluzi o vlastní moci. Většina z nás, v této době pozdního kapitalismu, si snaží co nejvíce užít, zažít co nejvíce příjemných událostí a stavů v tomto omezeném čase, který nám ještě zbývá. Někomu, jako Pascalovi, to připadá být absurdní: podle tohoto francouzského myslitele je naše situace podobná ostrovanům, kteří hodují a pijí, přičemž jeden po druhém postupně mizí (jsou popravováni katem), ostatní si toho však nevšímají, dělají, jakoby nic. Heidegger doporučuje před smrtí neutíkat, ale naopak při vědomí vlastní smrti žít autentičtěji, nekopírovat styly chování od druhých, ale vytvořit si vlastní projekty, vlastní etiku, která odráží fakt, že jsem to právě já, kdo umře (a nikdo nemůže umřít za mě, navíc každý nakonec umírá sám, osamocen v zážitku vlastního umírání).[6]
Nacházíme zde tedy tři základní mody, jak žít svůj život poté, co si uvědomíme, že zemřeme. Prvním je zapomenout na to a užívat si, jakoby smrti nebylo. Druhý (Pascalův nebo Kierkegaardův) je hledání Boha jako garanta posmrtného života. Třetí (Heideggerův) je snaha žít autentičtěji, s neustálým vědomím vlastní smrti, žít intenzivně, se snahou najít pro sebe takový život, který mi bude dávat smysl, který bude mít pro mne hodnotu. Třetí modus stejně jako první nepředpokládá posmrtný život, chce ale žít uvědoměleji životem smrtelníka, který přijímá svůj osud, snaží se však žít svůj život co možná nejsvobodněji: ne podle druhých, ale podle vlastní vůle. To může připomínat Camusovo řešení.[7]
Camus uvažuje, zda raději rovnou nespáchat sebevraždu, když život je banální, nudný, plný utrpení a nakonec veskrze absurdní. Camus však nakonec navrhuje přijmout absurditu života a hrdinně proti ní – až do posledních sil – bojovat. I když je to absurdní, marné, i když nakonec prohrajeme. Nabízí se zde otázka: proč bojovat, když nelze vyhrát? Camus by zřejmě odpověděl, že proto, aby člověk neztratil vlastní důstojnost, vlastní – byť omezenou – svobodu, vlastní – byť chvilkové – štěstí. A také proto, aby neumíral jako poražený, ale jako někdo, kdo se nevzdal, ač výsledek bitvy byl – v jeho neprospěch – rozhodnut už dávno.
Stále se nám však vnucuje otázka: opravdu máme – jako Camus – bojovat, pokud konec (smrt) tím stejně nezměníme? Camus by nás zřejmě napadl, že zde uvažujeme z perspektivy věčna či nekonečna. Z tohoto pohledu je skutečně lhostejné, zda bojuji nebo si jen povrchně užíván. Z pozice naší současnosti v tom však rozdíl je. A jedině tato pozice je nám dostupná: nejsme přeci Bohem, svůj život žijeme a hodnotíme vždy jen z pozice našeho času, naší současnosti, nikdy ne z pozice věčna.
Nevymazává tedy fakt smrti smysl všemu, co děláme a čím žijeme? Neruší smysl života? Podle mnohých nikoliv: musíme objevit smysl v konečném, parciálním. To, co děláme, nebude mít věčný účinek, jistě jednou bude zapomenuto cokoliv, co jsme provedli (dobrého i zlého). Nyní to však smysl má, byť jen na pár dní či let. Jako smrtelné časové bytosti děláme jen pomíjivá díla. Z pozice věčnosti je to málo, z pozice naší přítomnosti to však může být dost. Navíc, utrpení či radost druhého člověka, které jsme my způsobili, jistě brzy pomine: nyní to však skutečně (a velmi) bolí nebo dělá radost…
Co však přijde po smrti? Mnozí si nedokážou představit nicotu, úvaha je však jednoduchá: jako jsem nevnímal milióny let před narozením (a i to je hrozné), stejné to bude i po smrti. Co když však po smrti přijde Boží soud či nějaká jeho obdoba, při níž budu volán k odpovědnosti za své „hříchy“? I tuto možnost je nutno důkladně a na svou vlastní odpovědnost zvážit, a potom se podle ní – dle výsledku úvahy – také chovat. Otázkou však je také to, zda ctnostné jednání vynucené trestem či touhou po posmrtné odměně, blaženosti a slávě je skutečně ctnostné jednání, zda nejde jen o velmi hříšnou vypočítavost.
Co když však skutečně přijde nicota? Tuto možnost si zřejmě opravdově nepožil nikdo, při pouhém záblesku uvědomění nás ovládne úzkost: jak by svět mohl existovat dál beze mne? Opravdu už nikdy nebudu? To přece není možné…atd. Mnozí soudí, že skutečného uvědomění smrti člověk není schopen, utíká před ním, protože jeho základní pud sebezáchovy mu toto uvědomění neumožňuje. Myslím si to také: nikdo z nás ještě skutečně neví o tom, že umře. Víme to vždy jen veskrze povrchně, zmateně, neosobně: děláme, jakoby se smrt netýkala nás, ale vždy jen souseda. Jednou však do našeho života vpadne náhoda, násilí reality, neočekávaná příčina. Pak si uvědomíme svou nicotnost a bezmoc. Povede nás to k pokoře, vděčnosti za – byť krátký – dar života, zoufalé zuřivosti nebo jen katatonickému děsu? To nevíme nikdo. Křesťané se modlí za „dobrou hodinku smrti“. Zřejmě každý doufá, že i to jeho umírání bude dobré, snad rychlé a snad co nejvíc vzdálené. To se však jistě každému nepoštěstí.

Literatura

Barrett, L. Evoluční psychologie člověka. Portál: Praha 2007.
Camus, A. Mýtus o Sisyfovi. Garamond: Praha 2006.
Dawkins, R. Sobecký gen. Mladá fronta: Praha 1998.
Heidegger, M. Bytí a čas. OIKOYMENH: Praha 2002.
Hytych, R. Smrt a nesmrtelnost. Triton: Praha 2008.
Spinoza, B. Etika. Dybbuk: Praha 2001.



[1] Spinoza, B. Etika. Dybbuk: Praha 2001.
[2] Barrett, L. Evoluční psychologie člověka. Portál: Praha 2007.
[3] Dawkins, R. Sobecký gen. Mladá fronta: Praha 1998.
[4] Hytych, R. Smrt a nesmrtelnost. Triton: Praha 2008.
[5] Heidegger, M. Bytí a čas. OIKOYMENH: Praha 2002.
[6] Heidegger, M. Bytí a čas. OIKOYMENH: Praha 2002.
[7] Camus, A. Mýtus o Sisyfovi. Garamond: Praha 2006.

18 komentářů:

  1. Opravdu pěkný text, asi nejlepší co jsem zde četl.

    "Otázkou však je také to, zda ctnostné jednání vynucené trestem či touhou po posmrtné odměně, blaženosti a slávě je skutečně ctnostné jednání, zda nejde jen o velmi hříšnou vypočítavost."

    K tomuto mne jen napadlo odkázat na "poznámku 7": http://desirabilia.blogspot.cz/2013/11/pravda-versus-dobro.html#pozn7

    A jinak se tím opět připomíná ona hororová otázka: je lepší nebýt, nebo být v pekle?
    (odpověď antinatalistů každopádně známe ...)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. vážně??? díky :-)
      to mi řeklo víc lidí a přitom si ho moc necením...
      asi o tom budu muset napsat víc věcí, o té smrti...
      ale na Kanta si zatím nezareagoval :-)
      peklo nebo nebytí? asi nakonec nebytí...anebo peklo na zkoušku...
      ta poznámka estetické peklo + etické nebe, o které by mravokárce měl usilovat je vtipná :-)

      Vymazat
    2. vážně :)
      reakce na Kanta bude asi později ...
      volba "peklo na zkoušku" neexistuje :-)
      vtipná? pro mne je to spolehlivý základ depky ...

      Vymazat
    3. depky? ale skutečná slast a skutečné dobro jsou pro Kanta identické, takže to ani NEJDE MYSLET

      skutečná slast je možná jen tehdy, když mají slast všichni, nejen já: tedy altruismus, ten jediný skutečně naplňuje (podle Kanta)

      Vymazat
    4. Tak, že je to tak pro Kanta, to ještě nic neznamená ... (stejně jako by to nic neznamenalo, kdyby to tak bylo pro Fuchse, pro Tomáše atp ...)

      Vymazat
    5. myslím, že pokud Bůh je, je cílem štěstí...ale ne mé sobecké štěstí, ale naše společné štěstí...tedy přejít z modu JÁ do modu MY...jen takové štěstí skutečně naplňuje (dle křesťanů)...tedy cíle jsou najednou dva:

      a) společné štěstí

      b) zrušení sobectví: přerod všech do modu MY - se zachováním individuální důstojnosti každého...tedy univerzální spolupráce a bratrství

      druhý cíl je prostředkem k tomu prvnímu
      společné štěstí (první cíl) je současně naplnění v lásce každého ke každému, což je současně druhý cíl

      tedy ve chvíli, kdy přejdu do modu MY, mám i absolutní štěstí: správně realizovaný druhý cíl je i cílem nejvyšším, zde uvedeným jako první

      Vymazat
    6. pak už se nemusím ptát, zda je mé jednání vychcané a dělám ho jen pro nebe: nejsem už v modu JÁ, ale v modu MY - dělám to PRO NÁS, což je OK

      modus JÁ je nutný zachovat jen ve chvílích reflexe osobní odpovědnosti a viny

      a proč nikdy nepochybuješ o existenci Boha???????????????????

      Vymazat
    7. Modus MY je mi blízký a to co píšeš se mi celkem líbí ...

      Ad pochybnost o Bohu. Nevím, metodicky o něm možná někdy pochybuju, pokud je ovšem něco jako metodická pochybnost skutečně možné, o čemž pochybuju už trochu víc "nemetodicky". Ale možná bych odpověděl tak, že kdybych chtěl pochybovat, tak bych věděl, resp. nechal se "převálcovat" pocitem, že to dělám v posledku nejvíc popř. pouze kvůli nějakému wishful thinkingu. A já jsem dost velký wishful thinker ...

      Vymazat
    8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    9. - proč metodická pochybnost není možná?

      - copak je věta "Bůh existuje" pro Tebe nutně pravdivá?


      asi ne - tak jak to, že nepochybuješ?

      - nerozumím to s tím wishful-thinkingem: ty toužíš po tom, o Bohu pochybovat, ale nejde ti to???

      Vymazat
    10. Ono je to hodně o definici pochybnosti. Co to vlastně je.
      Já se na pochybnost rád dívám spíše existenciálně. Popíšu. Jsem na ulici a najednou vidím, jak se ke mne řídí vzteklý chlap s obrovskou mačetou a řve, že mne zabije. A nyní si představme, že bych chtěl, ať už metodicky či nemetodicky, z nějakého důvodu pochybovat o jeho existenci. Co když mám nějaké halucinace, mámení, a ten chlap tam ve skutečnosti není? Jak se tato pochybnost podepíše na mém rozhodování, co v tu chvíli udělat? Pokud budu opravdu autenticky pochybovat, tj. kolísat ve stoprocentní rovnováze mezi kontradiktorními opaky (chlap tam skutečně je a letí mne zabít / chlap tam není), pak z toho podle mne nutně plyne, že si nutně můžu zvolit oba typy kontradiktorních reakcí (zdrhnout/zůstat tam popř. jít dál), protože z indiference poznání podle mne musí nutně plynout indifirence kritérií jednání, které v tu chvíli mohu aplikovat. Jen tehdy skutečně pochybuji.

      No a metodická pochybnost je v dané situaci právě něco jako "možná mám skutečně halucinaci, ale v žádném případě podle toho nebudu jednat: upřednostňuji verzi že zde ten chlap skutečně je a zdrhám". Je to taková "pochybnost naoko, jen jakoby". Jeden tomista to definoval takto: je to pochybnost o věci, o níž mám ve skutečnosti jistotu, ale odhlížím od ní abych ji mohl vědecky přezkoumat. Čili přepsáno na případ Boha to znamená (to už je můj přepis): já vím, že Bůh je, resp. budu při sebemetodičtější pochybnosti, když dojde na nějaké lámání chleba, jednat s tím že Bůh stoprocentně je a klidně v rámci toho zahodím i všechnu metodickou pochybnost o něm, ale teď, když jsem v klídečku, budu jakože metodicky pochybovat, tj. předstírat jakože si myslím, že Bůh možná není, ale přitom platí vše co jsem popsal výše.

      Čili z hlediska toho, že v každý okamžik nutně nějak volím podle nějakého kritéria (otázku svobody a determinismu nyní neřeším), je metodická pochybnost trochu těžko myslitelná.

      Vymazat
    11. "- copak je věta "Bůh existuje" pro Tebe nutně pravdivá?"
      Epistemicky určitě ne.

      "asi ne - tak jak to, že nepochybuješ?"
      Viz předchozí vzkaz a také viz následující:

      "nerozumím to s tím wishful-thinkingem: ty toužíš po tom, o Bohu pochybovat, ale nejde ti to???"

      Ne, tak to nemyslím. Jde o následující:
      Dejme tomu, že stojím před volbou, zda budu pochybovat o existenci Boha. V ten okamžik se sám sebe nutně zeptám: co mne doopravdy motivuje k tomu, abych to spíše dělal než nedělal? A v tu chvíli začne wishfulthinkingový proces: pokud Bůh je, tak je asi i nebe - ale také peklo. Aspoň dle křesťanství. Pokud není - není ani jedno a smrtí vše končí. Co je pro mne nyní horší: nebýt, nebo být v pekle? Aktuálně bych asi řekl "nebýt". Z wishfulthinkingového hlediska tedy nebytí Boha znamená nebytí pekla (neboť nevěřím na alternativní ontologickou verzi reality, v níž by sice nebyl Bůh, ale byla by nesmrtelnost - jakkoliv by z wishfulthinkingového hlediska taková varianta nemusela být bez atraktivity). Je tedy pro mne víc možnost nebe, ale také riziko pekla, nebo sice jistota ne-pekla, ale také jistota ne-nebe? Netroufám si nyní odpovědět, ale co je důležité: vím a cítím, že tyto otázky a toto uvažování v mé bytosti vždycky svou silou "přebijí" otázku resp. možnost "chci pochybovat o existenci Boha proto, že si jí opravdu nejsem jistý zda existuje a mou absolutně největší touhou, nezávisle na nebi, pekle, posmrtném životě atp., je to zjistit". Jsem v tomto asi trochu pascalovec a také u mne v tomto smyslu pojem dobra jaksi přebíjí pojem pravdy. Navíc si myslím, to jsem ti už možná říkal, že nějaký "absolutně nezaujatý" postoj typu "chci absolutně nestranně poznat pravdu a nic jiného" je veliká iluze a přinejlepším to může sloužit jako určitý teoretický, ale prakticky nedosažitelný horizont. Pokud by měl být prakticky dosažitelný, člověk by minimálně musel přestat mít tělo.

      Jistě, pak jsou zde ještě alespoň teoreticky myslitelné varianty jako existence Boha, ale neexistence pekla, popř. existence Boha, ale neexistence posmrtného života atp. Ale ty jsou všechny mimo epistemickou variantu "Bůh není" a hlavně, vím, že bych byl ke skutečnému kladení těchto otázek opět na prvním místě motivován nějakým wishful thinkingem.

      Na závěr je také možno zmínit variantu, je-li wishful thinking vždy špatný. A je to správná varianta: wishful thinking nám také může něco říci o naší přirozenosti, touhy mohou vyplývat z jakéhosi autentického, nenarušeného chtění dobra. Jak ovšem rozpoznat, kdy se jedná o správný wishful thinking a kdy o špatný však, přiznám se, zatím vůbec neumím. A tak se prozatím "spoléhám" na jakýsi metodický pokyn, že když mne k něčemu motivuje především wishful thinking, je to signál, abych byl hodně obezřetný.

      Vymazat
    12. - zajímavé, takže ty nějak hluboce a emočně VÍŠ, že Bůh je...nezdá se ti divné, že to spousta lidí NEVÍ?...nemůže to být následek vlivů z dětství?

      - máš obraz Boha jako zlého otce...čti evangelium BEZE STRACHU a zjistíš, že tak tam předestřen není

      - nesmrtelnost bez OSOBNÍHO Boha připouští mnoho směrů

      - strach z pekla ti zastřel objektivitu úvah o Bohu

      - moc děkuji za upřímnost!

      - připomínáš mi Kierkegaarda (a Nietzscheho)

      Vymazat
    13. "připomínáš mi Kierkegaarda (a Nietzscheho)"
      Óóó:-) A čím přesně Kierkegaarda a čím Nietzscheho?

      "moc děkuji za upřímnost!"
      Rádo se stalo

      "strach z pekla ti zastřel objektivitu úvah o Bohu"
      I to připouštím ... či jakýsi strach obecně, z více věcí. Hledám cestu jak se z toho dostat, zatím se to moc nedaří.

      "nesmrtelnost bez OSOBNÍHO Boha připouští mnoho směrů"
      Individuální nesmrtelnost? A které směry?

      "máš obraz Boha jako zlého otce"
      To asi úplně ne. Spíš některým věcem hodně nerozumím a děsí mne ... velmi stručně řečeno.

      Možná jedno malinké přiosvětlení situace: http://desirabilia.blogspot.com/2014/01/krestanstvi-pochybnost.html (včetně diskuze)

      Vymazat
    14. - oba se báli Boha

      - pokud je Bůh láska a existuje, měl by být nejlepším lékem na každý strach

      - individuální nesmrtelnost bez boha např. různé spiritistické a okultní nauky, New age


      Vymazat
    15. Ony jsou zde ještě dvě velké otázky: co je to láska a potažmo, co je to dobro ...

      Vymazat
    16. já myslím, že láska vede k přerodu z ego-modu do my-modu...spojení do my + respekt ke každé individualitě v "my"....to vše s sebou přináší blaženost, takže dobro je:

      a) my-modus (proti sobectví)
      b) spojení a vzájemný respekt (spíš bratrství a sesterství) v my-modu
      c) blaženost všech v my-modu vzniklá z prvních dvou prvků

      cílem je tedy my-modus a blaženost všech v my-modu

      tedy: cílem je vznik blaženého my-modu

      Vymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

díky!