Rozdíl mezi osobním a neosobním Bohem, který se navíc nějak překrývá s bytostným jungiánským Já: jde jen o důrazy, nakolik osvícený modus vědomí, který se už neztotožňuje s vyprávěním z perspektivy "ich-formy", chápe sebe osobně a chápe se jako cosi Jiného. Potřeba Jiného (jiné osoby, Boha jako osoby) se zmenšuje, když mizí perspektiva Já: kde nejsem já, nemůže být ani jiný.
Ovšem někdy dojde k oslovení "Bohem" z "boží milosti" jakoby zvenčí: jde o to, že člověk tzv. "potká Boha", tedy setká se s vědomím širším než je vyprávění "ich-formy". Tzv. se odevzdá, poddá se Boží milosti: tedy přestane příběh vyprávět z pozice "ich-formy", uvidí nekonečně širší kontext. Je to jeho vědomí, které se otvírá a rozšiřuje, setkává se totiž s Jiným: zda je to Jiné jen jeho hlubší Já, jiný proces "mého" mozku nebo transcendetní Bůh, zde nerozhodnu. Má to sílu blaženosti, a předpokládám, že jde o stav mozku, který však není "můj", ale spíše já jsem "jeho": on myslí mě.
Toto Jiné je součástí mozku, takže může mít osobní komponenty: proto křesťané hovoří o osobním Bohu. Je to součástí mozku, proto východní spiritualita či Jung hovoří o hlubším Já. Není to mé omezené vědomí, proto křesťané hovoří o tom, že to nejsem já, ale transcendentní Bůh. Je to totiž vědomí mého mozku, které však transcenduje mé obvyklé úzké a malicherné vědomí.
Despotické pojetí monoteismu, vlastně většina ultraortodoxního judaismu, konzervativního křesťanství a fundamentalistického islámu ztotožňuje chybně širší vědomí zpětně s hrdinou "příběhu hrdiny": jen už to nejsem Já, ale On-Bůh, ale má stejné komponenty jako předtím já jakožto hrdina v naraci "cesta hrdiny". Jde o pokleslou formu religiozity, kdy po osvobodivém setkání s širším vědomím uvolňujícím nás ze sevření vyprávění příběhu "cesty hrdiny" v "ich-formě" do ní znovu klesáme, jen je hrdina - bohužel - ještě silnější (a mnohem despotičtější a krutější v podobě Božího hněvu, pomsty, soudu, trestu, pekla,...).
pátek 17. července 2015
Subjekt jako narace "cesta hrdiny" (vyprávěná sobě samému): možnosti psychoterapie, možnosti osvícení
Subjekt (jáství) je jen typem příběhu (narace). Subjekt je doslova jen příběh, jen vyprávění. Je to tedy pouhá literární entita. Jsme určitým typem znakového systému, jistým typem spojení významů, jistou sítí významů strukturující se podle určitých pravidel.
Narace mozek snáze chápe a vypráví (sobě i jiným): zahrnují kontext, emoce (na rozdíl od vědeckých či formálně-logických systémů).
Subjekt je typem narace "cesta hrdiny/hrdinova pouť".
Jde o příběh, kde hrdina opustí domov, vypraví se do světa, zmoudří, vyzraje, vrací se domů.
Tento příběh se vyskytuje už v Eposu o Gilgamešovi, Odysseovi, ve všech pohádkách (jak šel hloupý Honza do světa...), taky v béčkových akčních filmech (Rocky, Rambo) či komiksech (např. Spiderman) apod.
"Cesta hrdiny" má blízko k mužským iniciačním (přechodovým) rituálům: z kluků se stávají chlapi.
Obvykle je hrdinou muž, tedy mají do jisté míry pravdu feministky: subjekt je primárně mužský.
Neplatí to zcela: mýtus o Antigoně (a další) ukazuje stejné atributy na ženě, i když její čin není kreativní (jako v typických "cestách hrdiny"), jde spíše o projev odporu, rezistence. Ale to zásadní - odvahu - projevuje.
Tématem cesty hrdiny je počáteční slabost, která je překonána. Jde tedy o hrdinův růst. Klíčovou vlastností, kterou musí získat, je odvaha. Ta promění jeho slabost v sílu.
"Cesta hrdiny" se vyskytuje také v naší snaze po sebe-realizaci, sebe-rozvoji. Každý z nás vypráví příběh svého života jako cestu růstu, byť si všichni značně vymýšlíme, vynecháváme události, které se nehodí (nebo ukazují spíše na náš regres).
Kahneman ukazuje, že v "cestě hrdiny" zanedbáváme "časové trvání" (jak dlouho cesta trvá, vynecháváme banální zdlouhavé rutinní peripetie) a klademe důraz na "peak" (vrcholové momenty) a "end" (jak to skončí).
Jde i o jungiánské téma: cesta individuace. Hrdina musí získat svou individuální tvář. Avšak podstatnější je to, že se socializuje, začleňuje do kolektivu: ze zvířete-chlapce se stává muž-vlastník kolektivně uznávaných vlastností (odvaha, síla, moudrost) a vlastník lidské (už ne zvířecí) identity.
"Cesta hrdiny" tedy více kolektivizuje než individualizuje. Individuální rys hrdiny je jen jeho polidšťující individuální chybou, která ho konkretizuje, zasazuje do určitého konkrétního rámce (např. konkrétní jizva na hrdinově tváři).
Cestu hrdiny má i Heidegger: básník slyší volání dálavy, vydává se na cestu, potom se - poučen - vrací zpět. Podobně Deleuze: je třeba deteritorializovat subpersonální singulární intenzity, tedy rozbít starou identitu, která v jednotě totalitního subjektu utiskovala rozmanité síly v nás.
Obvykle je v "cestě hrdiny" přítomná možnost selhání: Heidegger varuje před šílenstvím, kterému podlehl Hölderlin, Deleuze upozorňuje, že proces deteritorializace musí být vždy už simultánně doplňován procesem reteritorializace: rušení staré identity se musí dít souběžně s tvorbou identity nové, jinak padáme do chaosu a selháváme.
Existuje i "cesta hrdiny"pro staré: např. v "Stařec a moře" je potlačena stařecká slabost a znovu-projevena odvaha. Cesta hrdiny je tak ve starém věku zopakována, aby se projevilo, že hrdina ještě má odvahu, byť je starý (typicky dnes v sérii "Expendables").
Nejlepší varianty "cesty hrdiny" obsahují i ženský element: hrdina nejen ukáže odvahu, ale také se moudře před silnějším osudem poddá, dokáže se odevzdat, vzdát: jeho největší silou je tak odvážné projevení své slabosti (typicky příběh Krista nebo i částečně "Stařec a moře").
To je nejlepší vyrovnání se s možností selhání: ze selhání (a mé slabosti/strachu) je učiněna integrální - ba klíčová - komponenta "cesty hrdiny": stávám se hrdinou právě tehdy a díky tomu, že umím "správně" selhat, že se umím odevzdat celku, poddat se, vzdát se.
"Cesta hrdiny" vidí překážky jako výzvy a tím dává smysl jinak nesmyslnému až absurdnímu utrpení. Také propojuje nahodilou tříšť událostí života do smysluplného rámce.
Když je "cesta hrdiny" vyprávěna vadně, nastupují duševní nemoci. Psychoterapie je snahou odlišně převyprávět "cestu hrdiny" pacientem. Pokaždé, když vyprávíme "cestu hrdiny" o sobě jinak, měníme se. Vyprávění "cesty hrdiny" je tedy extrémně důležité a mocné: může nám velmi pomoci nebo uškodit.
Špatné vyprávění "cesty hrdiny" způsobuje četné duševní obtíže:
1) Deprese
a) Hrdina je zde slabý a údajně na své cestě selhal.
b) Příběh "cesty hrdiny" ztratil svou přesvědčivost či zcela absentuje, nezmizela však jeho potřeba. Z životních výzev se tak opětovně stávají jen překážky, utrpení je opět nesmyslné, z života se opět stává nahodilá tříšť událostí a stavů.
c) Místo "ich-formy" se ve vyprávění "cesty hrdiny" ztotožňuji s ironickým, melancholickým, depresivním, cynickým vypravěčem.
2) Úzkost
Hrdina je slabý, budoucí výzvy se tak mění jen na nepřekonatelné obtíže, kterých se děsí.
3) Schizofrenie, psychóza
Chybí jeden hrdina, jde o postmoderní chaotický text s množstvím Hlasů, protichůdných mikro-hrdinů bez jednotícího rámce.
U psychotické ataky chybí vypravěč, nastupují zmatek s hrůzou a snaha nějakého vypravěče či hrdinu rekonstituovat.
--
Cesta hrdiny může být převyprávěna i tak, že dojde k mystickému stavu nebo dokonce osvícení:
místo v "ich-formě" je najednou "cesta hrdiny" vyprávěna z pozice nezaujatého, nic nezkreslujícího vypravěče vidícího cestu hrdiny v širším globálním objektivním kontextu. Daný vypravěč se již neztotožňuje s "ich-formou", vidí hrdinu jen jako jednu z postav světa, ve kterém se střetávají mnozí hrdinové.
Od depresivní varianty typu c) se liší tato varianta v tom, že vypravěč není ironický či jakkoliv zaujatý. Tuto variantu popsal Jung jako perspektivu Selbst (bytostného Jáství) coby výsledek procesu individuace, tedy dozrávání, zmoudření, hledání sebe sama: všechny projekce jsou staženy, zaniká potřeba stranění čemukoliv, vše je viděno v holé celistvé pravdě bez subjektivních zkreslení vzniklých předtím subjektivní touhou nutící k subjektivní zaujatosti. Touha totiž vyhasla: vše je splněno, nic už není potřeba. Hrdina už vše získal, proto je překonán samotný archetyp hrdiny, stáváme se osvícenými vypravěči, starci vyprávějícími pravdivý příběh svého života bez potřeby ho zkreslovat.
Touha po osvícení je také klasickou "cestou hrdiny", avšak na konci je překonána, protože je překonána samotná perspektiva "hrdiny", tedy modus vyprávění v "ich-formě" je zrušen neboli - řečeno buddhisticky - iluze fiktivního jáství zaniká.
Přestáváme se identifikovat s hrdinou "cesty hrdiny" a zjišťujeme, že jsme spíše procesem vyprávění příběhu o hrdinovi (údajném subjektu).
Tolle, de Mello a Krišnamurtí ukazují, že k tomu vede bdělá pozornost k přítomnému okamžiku: najednou vyprávění příběhu ztratí význam, nastupuje mlčení a ticho (důležité i pro Bataille), a tak vidíme tiché, pokojné a otevřené pozadí vědomí, na kterém se vyprávění příběhu o hrdinovi, se kterým jsme se falešně identifikovali, odehrává.
Všechny aktivismy, etiky výkonu i neurotické snahy mít vše pod kontrolou a být za vše plně odpovědný (a cítit se vinný) naopak zcela ztotožňují subjekt s fiktivní postavou cesty hrdiny, tedy s oním hrdinou - údajným aktérem, agentem. Tak vzniká falešný pocit jáství, "sense of agency".
Rozdíl mezi osobním a neosobním Bohem, který se navíc nějak překrývá s bytostným jungiánským Já: jde jen o důrazy, nakolik osvícený modus vědomí, který se už neztotožňuje s vyprávěním z perspektivy "ich-formy", chápe sebe osobně a chápe se jako cosi Jiného. Potřeba Jiného (jiné osoby, Boha jako osoby) se zmenšuje, když mizí perspektiva Já: kde nejsem já, nemůže být ani jiný.
Ovšem někdy dojde k oslovení "Bohem" z "boží milosti" jakoby zvenčí: jde o to, že člověk tzv. "potká Boha", tedy setká se s vědomím širším než je vyprávění "ich-formy". Tzv. se odevzdá, poddá se Boží milosti: tedy přestane příběh vyprávět z pozice "ich-formy", uvidí nekonečně širší kontext. Je to jeho vědomí, které se otvírá a rozšiřuje, setkává se totiž s Jiným: zda je to Jiné jen jeho hlubší Já, jiný proces "mého" mozku nebo transcendetní Bůh, zde nerozhodnu. Má to sílu blaženosti, a předpokládám, že jde o stav mozku, který však není "můj", ale spíše já jsem "jeho": on myslí mě.
Toto Jiné je součástí mozku, takže může mít osobní komponenty: proto křesťané hovoří o osobním Bohu. Je to součástí mozku, proto východní spiritualita či Jung hovoří o hlubším Já. Není to mé omezené vědomí, proto křesťané hovoří o tom, že to nejsem já, ale transcendentní Bůh. Je to totiž vědomí mého mozku, které však transcenduje mé obvyklé úzké a malicherné vědomí.
Despotické pojetí monoteismu, vlastně většina ultraortodoxního judaismu, konzervativního křesťanství a fundamentalistického islámu ztotožňuje chybně širší vědomí zpětně s hrdinou "příběhu hrdiny": jen už to nejsem Já, ale On-Bůh, ale má stejné komponenty jako předtím já jakožto hrdina v naraci "cesta hrdiny". Jde o pokleslou formu religiozity, kdy po osvobodivém setkání s širším vědomím uvolňujícím nás ze sevření vyprávění příběhu "cesty hrdiny" v "ich-formě" do ní znovu klesáme, jen je hrdina - bohužel - ještě silnější (a mnohem despotičtější a krutější v podobě Božího hněvu, pomsty, soudu, trestu, pekla,...).
--
Dané by se dalo využít v psychoterapii, hlavně jungiánské: bylo by třeba se soustředit na defektní způsoby vyprávění "cesty hrdiny" a snažit se je vyprávět lépe.
Rehabilituje to každé psychoterapeutické vyprávění: jsme jen příběhem, který se mění svým vyprávěním. Vyprávějme tedy sebe - sobě i jiným - lépe, a budeme šťastnějšími (šťastnějším příběhem a zejména jeho šťastnějším procesem vyprávění).
Narace mozek snáze chápe a vypráví (sobě i jiným): zahrnují kontext, emoce (na rozdíl od vědeckých či formálně-logických systémů).
Subjekt je typem narace "cesta hrdiny/hrdinova pouť".
Jde o příběh, kde hrdina opustí domov, vypraví se do světa, zmoudří, vyzraje, vrací se domů.
Tento příběh se vyskytuje už v Eposu o Gilgamešovi, Odysseovi, ve všech pohádkách (jak šel hloupý Honza do světa...), taky v béčkových akčních filmech (Rocky, Rambo) či komiksech (např. Spiderman) apod.
"Cesta hrdiny" má blízko k mužským iniciačním (přechodovým) rituálům: z kluků se stávají chlapi.
Obvykle je hrdinou muž, tedy mají do jisté míry pravdu feministky: subjekt je primárně mužský.
Neplatí to zcela: mýtus o Antigoně (a další) ukazuje stejné atributy na ženě, i když její čin není kreativní (jako v typických "cestách hrdiny"), jde spíše o projev odporu, rezistence. Ale to zásadní - odvahu - projevuje.
Tématem cesty hrdiny je počáteční slabost, která je překonána. Jde tedy o hrdinův růst. Klíčovou vlastností, kterou musí získat, je odvaha. Ta promění jeho slabost v sílu.
"Cesta hrdiny" se vyskytuje také v naší snaze po sebe-realizaci, sebe-rozvoji. Každý z nás vypráví příběh svého života jako cestu růstu, byť si všichni značně vymýšlíme, vynecháváme události, které se nehodí (nebo ukazují spíše na náš regres).
Kahneman ukazuje, že v "cestě hrdiny" zanedbáváme "časové trvání" (jak dlouho cesta trvá, vynecháváme banální zdlouhavé rutinní peripetie) a klademe důraz na "peak" (vrcholové momenty) a "end" (jak to skončí).
Jde i o jungiánské téma: cesta individuace. Hrdina musí získat svou individuální tvář. Avšak podstatnější je to, že se socializuje, začleňuje do kolektivu: ze zvířete-chlapce se stává muž-vlastník kolektivně uznávaných vlastností (odvaha, síla, moudrost) a vlastník lidské (už ne zvířecí) identity.
"Cesta hrdiny" tedy více kolektivizuje než individualizuje. Individuální rys hrdiny je jen jeho polidšťující individuální chybou, která ho konkretizuje, zasazuje do určitého konkrétního rámce (např. konkrétní jizva na hrdinově tváři).
Cestu hrdiny má i Heidegger: básník slyší volání dálavy, vydává se na cestu, potom se - poučen - vrací zpět. Podobně Deleuze: je třeba deteritorializovat subpersonální singulární intenzity, tedy rozbít starou identitu, která v jednotě totalitního subjektu utiskovala rozmanité síly v nás.
Obvykle je v "cestě hrdiny" přítomná možnost selhání: Heidegger varuje před šílenstvím, kterému podlehl Hölderlin, Deleuze upozorňuje, že proces deteritorializace musí být vždy už simultánně doplňován procesem reteritorializace: rušení staré identity se musí dít souběžně s tvorbou identity nové, jinak padáme do chaosu a selháváme.
Existuje i "cesta hrdiny"pro staré: např. v "Stařec a moře" je potlačena stařecká slabost a znovu-projevena odvaha. Cesta hrdiny je tak ve starém věku zopakována, aby se projevilo, že hrdina ještě má odvahu, byť je starý (typicky dnes v sérii "Expendables").
Nejlepší varianty "cesty hrdiny" obsahují i ženský element: hrdina nejen ukáže odvahu, ale také se moudře před silnějším osudem poddá, dokáže se odevzdat, vzdát: jeho největší silou je tak odvážné projevení své slabosti (typicky příběh Krista nebo i částečně "Stařec a moře").
To je nejlepší vyrovnání se s možností selhání: ze selhání (a mé slabosti/strachu) je učiněna integrální - ba klíčová - komponenta "cesty hrdiny": stávám se hrdinou právě tehdy a díky tomu, že umím "správně" selhat, že se umím odevzdat celku, poddat se, vzdát se.
"Cesta hrdiny" vidí překážky jako výzvy a tím dává smysl jinak nesmyslnému až absurdnímu utrpení. Také propojuje nahodilou tříšť událostí života do smysluplného rámce.
Když je "cesta hrdiny" vyprávěna vadně, nastupují duševní nemoci. Psychoterapie je snahou odlišně převyprávět "cestu hrdiny" pacientem. Pokaždé, když vyprávíme "cestu hrdiny" o sobě jinak, měníme se. Vyprávění "cesty hrdiny" je tedy extrémně důležité a mocné: může nám velmi pomoci nebo uškodit.
Špatné vyprávění "cesty hrdiny" způsobuje četné duševní obtíže:
1) Deprese
a) Hrdina je zde slabý a údajně na své cestě selhal.
b) Příběh "cesty hrdiny" ztratil svou přesvědčivost či zcela absentuje, nezmizela však jeho potřeba. Z životních výzev se tak opětovně stávají jen překážky, utrpení je opět nesmyslné, z života se opět stává nahodilá tříšť událostí a stavů.
c) Místo "ich-formy" se ve vyprávění "cesty hrdiny" ztotožňuji s ironickým, melancholickým, depresivním, cynickým vypravěčem.
2) Úzkost
Hrdina je slabý, budoucí výzvy se tak mění jen na nepřekonatelné obtíže, kterých se děsí.
3) Schizofrenie, psychóza
Chybí jeden hrdina, jde o postmoderní chaotický text s množstvím Hlasů, protichůdných mikro-hrdinů bez jednotícího rámce.
U psychotické ataky chybí vypravěč, nastupují zmatek s hrůzou a snaha nějakého vypravěče či hrdinu rekonstituovat.
--
Cesta hrdiny může být převyprávěna i tak, že dojde k mystickému stavu nebo dokonce osvícení:
místo v "ich-formě" je najednou "cesta hrdiny" vyprávěna z pozice nezaujatého, nic nezkreslujícího vypravěče vidícího cestu hrdiny v širším globálním objektivním kontextu. Daný vypravěč se již neztotožňuje s "ich-formou", vidí hrdinu jen jako jednu z postav světa, ve kterém se střetávají mnozí hrdinové.
Od depresivní varianty typu c) se liší tato varianta v tom, že vypravěč není ironický či jakkoliv zaujatý. Tuto variantu popsal Jung jako perspektivu Selbst (bytostného Jáství) coby výsledek procesu individuace, tedy dozrávání, zmoudření, hledání sebe sama: všechny projekce jsou staženy, zaniká potřeba stranění čemukoliv, vše je viděno v holé celistvé pravdě bez subjektivních zkreslení vzniklých předtím subjektivní touhou nutící k subjektivní zaujatosti. Touha totiž vyhasla: vše je splněno, nic už není potřeba. Hrdina už vše získal, proto je překonán samotný archetyp hrdiny, stáváme se osvícenými vypravěči, starci vyprávějícími pravdivý příběh svého života bez potřeby ho zkreslovat.
Touha po osvícení je také klasickou "cestou hrdiny", avšak na konci je překonána, protože je překonána samotná perspektiva "hrdiny", tedy modus vyprávění v "ich-formě" je zrušen neboli - řečeno buddhisticky - iluze fiktivního jáství zaniká.
Přestáváme se identifikovat s hrdinou "cesty hrdiny" a zjišťujeme, že jsme spíše procesem vyprávění příběhu o hrdinovi (údajném subjektu).
Tolle, de Mello a Krišnamurtí ukazují, že k tomu vede bdělá pozornost k přítomnému okamžiku: najednou vyprávění příběhu ztratí význam, nastupuje mlčení a ticho (důležité i pro Bataille), a tak vidíme tiché, pokojné a otevřené pozadí vědomí, na kterém se vyprávění příběhu o hrdinovi, se kterým jsme se falešně identifikovali, odehrává.
Všechny aktivismy, etiky výkonu i neurotické snahy mít vše pod kontrolou a být za vše plně odpovědný (a cítit se vinný) naopak zcela ztotožňují subjekt s fiktivní postavou cesty hrdiny, tedy s oním hrdinou - údajným aktérem, agentem. Tak vzniká falešný pocit jáství, "sense of agency".
Rozdíl mezi osobním a neosobním Bohem, který se navíc nějak překrývá s bytostným jungiánským Já: jde jen o důrazy, nakolik osvícený modus vědomí, který se už neztotožňuje s vyprávěním z perspektivy "ich-formy", chápe sebe osobně a chápe se jako cosi Jiného. Potřeba Jiného (jiné osoby, Boha jako osoby) se zmenšuje, když mizí perspektiva Já: kde nejsem já, nemůže být ani jiný.
Ovšem někdy dojde k oslovení "Bohem" z "boží milosti" jakoby zvenčí: jde o to, že člověk tzv. "potká Boha", tedy setká se s vědomím širším než je vyprávění "ich-formy". Tzv. se odevzdá, poddá se Boží milosti: tedy přestane příběh vyprávět z pozice "ich-formy", uvidí nekonečně širší kontext. Je to jeho vědomí, které se otvírá a rozšiřuje, setkává se totiž s Jiným: zda je to Jiné jen jeho hlubší Já, jiný proces "mého" mozku nebo transcendetní Bůh, zde nerozhodnu. Má to sílu blaženosti, a předpokládám, že jde o stav mozku, který však není "můj", ale spíše já jsem "jeho": on myslí mě.
Toto Jiné je součástí mozku, takže může mít osobní komponenty: proto křesťané hovoří o osobním Bohu. Je to součástí mozku, proto východní spiritualita či Jung hovoří o hlubším Já. Není to mé omezené vědomí, proto křesťané hovoří o tom, že to nejsem já, ale transcendentní Bůh. Je to totiž vědomí mého mozku, které však transcenduje mé obvyklé úzké a malicherné vědomí.
Despotické pojetí monoteismu, vlastně většina ultraortodoxního judaismu, konzervativního křesťanství a fundamentalistického islámu ztotožňuje chybně širší vědomí zpětně s hrdinou "příběhu hrdiny": jen už to nejsem Já, ale On-Bůh, ale má stejné komponenty jako předtím já jakožto hrdina v naraci "cesta hrdiny". Jde o pokleslou formu religiozity, kdy po osvobodivém setkání s širším vědomím uvolňujícím nás ze sevření vyprávění příběhu "cesty hrdiny" v "ich-formě" do ní znovu klesáme, jen je hrdina - bohužel - ještě silnější (a mnohem despotičtější a krutější v podobě Božího hněvu, pomsty, soudu, trestu, pekla,...).
--
Dané by se dalo využít v psychoterapii, hlavně jungiánské: bylo by třeba se soustředit na defektní způsoby vyprávění "cesty hrdiny" a snažit se je vyprávět lépe.
Rehabilituje to každé psychoterapeutické vyprávění: jsme jen příběhem, který se mění svým vyprávěním. Vyprávějme tedy sebe - sobě i jiným - lépe, a budeme šťastnějšími (šťastnějším příběhem a zejména jeho šťastnějším procesem vyprávění).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)