Rozdíl mezi osobním a neosobním Bohem, který se navíc nějak překrývá s bytostným jungiánským Já: jde jen o důrazy, nakolik osvícený modus vědomí, který se už neztotožňuje s vyprávěním z perspektivy "ich-formy", chápe sebe osobně a chápe se jako cosi Jiného. Potřeba Jiného (jiné osoby, Boha jako osoby) se zmenšuje, když mizí perspektiva Já: kde nejsem já, nemůže být ani jiný.
Ovšem někdy dojde k oslovení "Bohem" z "boží milosti" jakoby zvenčí: jde o to, že člověk tzv. "potká Boha", tedy setká se s vědomím širším než je vyprávění "ich-formy". Tzv. se odevzdá, poddá se Boží milosti: tedy přestane příběh vyprávět z pozice "ich-formy", uvidí nekonečně širší kontext. Je to jeho vědomí, které se otvírá a rozšiřuje, setkává se totiž s Jiným: zda je to Jiné jen jeho hlubší Já, jiný proces "mého" mozku nebo transcendetní Bůh, zde nerozhodnu. Má to sílu blaženosti, a předpokládám, že jde o stav mozku, který však není "můj", ale spíše já jsem "jeho": on myslí mě.
Toto Jiné je součástí mozku, takže může mít osobní komponenty: proto křesťané hovoří o osobním Bohu. Je to součástí mozku, proto východní spiritualita či Jung hovoří o hlubším Já. Není to mé omezené vědomí, proto křesťané hovoří o tom, že to nejsem já, ale transcendentní Bůh. Je to totiž vědomí mého mozku, které však transcenduje mé obvyklé úzké a malicherné vědomí.
Despotické pojetí monoteismu, vlastně většina ultraortodoxního judaismu, konzervativního křesťanství a fundamentalistického islámu ztotožňuje chybně širší vědomí zpětně s hrdinou "příběhu hrdiny": jen už to nejsem Já, ale On-Bůh, ale má stejné komponenty jako předtím já jakožto hrdina v naraci "cesta hrdiny". Jde o pokleslou formu religiozity, kdy po osvobodivém setkání s širším vědomím uvolňujícím nás ze sevření vyprávění příběhu "cesty hrdiny" v "ich-formě" do ní znovu klesáme, jen je hrdina - bohužel - ještě silnější (a mnohem despotičtější a krutější v podobě Božího hněvu, pomsty, soudu, trestu, pekla,...).
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!