Dennett při konstituci
vědomí přeceňuje roli jazyka, zejména v jeho knize Druhy myslí.[1] Hlásí
se zde k tradici pozdního Wittgensteina. Proto zde rozvinuté vědomí
přisuzuje jenom lidem, vyšším primátům nikoliv (nemají jazyk), náznaky vědomí
podobného lidskému mají podle něj jenom psi, protože u nich lidé vyselektovali schopnost
socializovat se do lidské společnosti. Člověk získal podle Dennetta díky jazyku zásadně více integrované vědomí než jiné druhy, psi potom pasivně část z toho přejímají.
Biologové však ukazují, že zvířata qualia mají. Je však otázkou, jak jsou pociťována. Cítí pes "Mě to bolí" nebo "(Ono) bolí"? To nelze větou vyjádřit, protože to cítí nejazykově. Jazyk jistě prožívání hodně změní, prožívá tedy živočich podobně, jako když se někdy jazykové oblasti do značné míry utlumí a my pak něco cítíme (např. po mozkové mrtvici, v meditaci, po užití některých drog)?
Dále se můžeme ptát, zda analytičtí filozofové (jako i Dennett) nezapomínají na to, že jiné formy jazyka mají i zvířata. Komunikují, do jisté míry si předávají zprávy. Ovšem proti lidskému jazyku je tato schopnost dosti omezena, nemají např. rekurzi (tvorbu nových výroků, generování potencionálně nekonečného počtu výroků z konečného počtu prvků a pravidel).
Dennett po vzoru svých učitelů
Ryleho, Skinnera a Quina, tedy behavioristů, snižuje roli qualií, v podstatě
tvrdí, že qualia neexistují. Neurovědy dnes naopak ukazují, že qualia mají
zřejmě klíčový význam pro lidské rozhodování, odlišování důležitého od
nedůležitého, hodnotného od nehodnotného (viz Damasiova koncepce „somatických
markerů“). Lze však stále tvrdit, že Damasiovy "somatické markery" nejsou qualia, ale spíše jen fyzickými stavy. Je to kontraintuitivní, ale ne vyloučené.
Ale Dennett v námitce proti qualiím míří jinam: není zde ostrá hranice mezi vědomými a nevědomými stavy, mezi qualii a čistě fyzickými stavy. V tomto mu neurověda dává spíše za pravdu, ale také nadále přemýšlí o tom, co by to vědomí mohlo být, i když je chápe spíše jako dynamický proces než jako substanci.
Dennettova koncepce jáství v podstatných
rysech jen kopíruje Minskiho[2]
koncepci „společenství myslí“ a obecně komputacionistický a zejména „robotický“
přístup k lidské mysli (mysl jako agregát soupeřících nevědomých jasně
specializovaných modulů/robotů, vědomí je jen iluze vzniklá z neprůhlednosti,
komplexnosti procesů, které vypadají, jakoby měly vnější vedení, ale to je jen klam). Dennett chápe tyto nevědomé programy či moduly příliš specializovaně, jako mozkové moduly, neurovědci však nacházejí v mozku také obecnější programy schopné zvládat nejen stejné, ale i podobné úkoly či mající dokonce obecnější schopnosti.
Dennett ve svém boji proti homunculovi
přehnaně zdůrazňuje paralelitu mozkových pochodů, nevidí však integrační
tendence, mnohdy probíhající kontinuální sériovost. Nebere příliš v potaz exekutivní,
regulativní, kontrolní a integrační tendence čelních laloků mozkové kůry.
Současné objevy neurověd týkající se integrační defaultní/implicitní sítě opět
ukazují, že psychický život není jen agregátem střípků, ale má tendenci se do
jisté míry integrovat. I když je pravda, že ani omylem nejde o homuncula: mnoho
dějů je nevědomých, mnohdy do vědomí opravdu proniknou jen „zlomky“ procesů, mnoho
dějů probíhá paralelně. Avšak mnohé se např. v systému vidění skládá do
jednotné „scény“, která se povážlivě podobá tradiční lockeovské představy „mentální
reprezentace“, „vnitřního obrazu/představy“. Jistě, tento koncept je poněkud
naivní, ale Dennett ho zbrkle zrušil zcela, ačkoliv všichni významní neurovědci (Damasio, Ramachandran, Gazzaniga,
Edelman, Tononi, Eagleman, psycholog Humphrey) s ním pracují, byť s poukazem
na to, že jde o pouhou aproximaci.
Dennett zdůrazňuje, že intencionální
výklad jednání ostatních těl i těla vlastního je jen pragmatický nástroj,
neodráží realitu. Ani to však není zřejmě úplná pravda: čelní laloky mají jisté
exekutivní funkce (ačkoliv zřejmě nejde o jedinou sjednocenou a obecnou funkci,
v tom má Dennett pravdu, spíše půjde o agregát specializovanějších
exekutivních funkcí).
Dennett se proti Fodorovi brání
přijmout, že by v mozku existoval „modul jazyka“ či nějaký „jazyk mysli“, „mentálština“
či univerzální syntaktické struktury, pravidla či síť významů. Opět se však
ukazuje, že v mozku jsou funkční systémy specializované na syntax (Brocova
oblast, dříve nepřesně označovaná jako „centrum“) či na sémantiku (Wernieckova
oblast) a že dispozice k jazyku (Pinkerův „jazykový instinkt“)[3]
a univerzální gramatice máme. Je však třeba zdůraznit že Dennett míří zejména proti tomu, že v mozku existují "přesvědčení", jejichž struktura a vztahy mezi nimi jsou stejné nebo téměř stejné jako v jazyce. To považuje za zpětnou retrospektivní interpretaci myšlení, která je zřejmě naivní. V tomto daly neurovědy Dennettovi zcela jistě za pravdu. Ale výzkum neurověd je v otázce zkoumání jazyka zatím stále spíše v počátcích jak ukazuje i Ramachandran, také Pinker se může značně mýlit, ač jeho koncepce "jazykové instinktu" v současnosti převládá.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!