když poslouchám, chce to POKORU - druhý může mít pravdu, i když jsem v lecčems myšlenkově schopnější, mám své vnitřní limity, svou vlastní formu zabedněnosti
když mi druhý říká: TAK TO NENÍ, MÝLÍŠ SE, ZJEDNODUŠUJEŠ, PŘEHLÍŽÍŠ, ZAPOMÍNÁŠ...neměl bych reagovat takto: SAMOZŘEJMĚ ŽE MÁM PRAVDU JÁ...JE TO PŘECE TAK JASNÉ...JE TO EVIDENTNÍ...OČIVIDNĚ SE MÝLÍŠ...ani ne takto: NO, MOŽNÁ MÁŠ PRAVDU, ALE SPÍŠ NE, A POKUD ANO, TAK JEN TROCHU, NEBO MAXIMÁLNĚ Z POLOVINY, TAK UDĚLÁME KOMPROMISNÍ STANOVISKO "PŮL-NAPŮL"...nikoliv, správná reakce je:
MOŽNÁ SE MÝLÍM ZCELA A TY MÁŠ ZCELA PRAVDU, ZKUSÍM SE VŽÍT DO TVÉ PERSPEKTIVY, ZCELA ZKUSMO POPŘÍT SVÉ STANOVISKO A ZKUSIT, ZDA TVÉ NEDÁVÁ DOBRÝ SMYSL...BA JEŠTĚ LEPŠÍ NEŽ TO MOJE
když člověk překoná PÝCHU a strach z toho, že je hloupý a ukáže slabost/porážku, může být velmi obohacen a myslet volněji, svobodněji, krásněji...myšlení pak může být nádhernější a slast z něho větší, a hlavně větší RADOST z volného letu myšlenek, u nichž není podstatné, zda jsou moje či tvoje, ale to, že se snažím k nim něco přidat..a pokud momentálně nemám co, nebudu tam přidávat své nesmysly jen proto, abych něco přidal...nechám jejich krásu zaznít bez mé poskvrny...
Taky to nemáš jednoduché...
OdpovědětVymazat