jako cosi vnějšího, vnější algoritmus
snaha ovládnout tento algoritmus
tato snaha neúčinná, zesiluje ho
silné emoce během toho vše zhoršují
scénáře katastrofické budoucnosti
pocit vzteku, zlosti na sebe
zesilující se napětí
krása křišťálově jednoduchého algoritmu (obsedantní myšlenky), jeho masivní mechanická stereotypní tupost
emoce říkají: hle! je zde ona myšlenka! rychle je třeba se jí zbavit, jinak mé myšlení bude nekvalitní!
myšlenka jako vnější nepřítel, lupič ve sklepě
přerámovat myšlenku: a) zní mým hlasem b) je neutrální c) není to na mě zcela nezávislý mechanismus d) není nebezpečná e) kauzálně nepůsobí ona, ale můj strach z ní: sebenaplňující se předpověď
-
není důležité, jakou teorii své psychické poruchy máš, ale jestli věříš, že tuto poruchu věrně a vyčerpávajícím způsobem vystihuje, že ti dává prostředky k léčbě, že léčba je v tvých rukou: stačí mysl povzbudit, že se vyléčit může...a ona může!...víra v sebe, v sílu vlastní mysli, v autoregenerační schopnost je možná jediným zdrojem úspěchů psychoterapie: zkrátka své pacienty povzbudí, že se dokážou uzdravit vlastními prostředky...plus ještě častěji pacient uvěří, že ho uzdraví "odborná magie" psychologa (placebo, víra tvá tě uzdraví)
mysl je blokována, pokud si myslí, že nemoc je vnější, že útočí zvenčí, že to není moje já, které ji způsobuje
je třeba zpět reintegrovat (znovu připojit!) odcizené psychické obsahy, protikladné tendence a nutkání mého ega
OCD vyvolává křečovitý perfekcionismus nabitý perfekcionistickými emocemi: MUSÍM myslet dokonale! NESMÍM tuto myšlenku mít! MUSÍM se jí zbavit zcela! LÉKEM JE TAOISMUS: WU-WEJ..NEZASAHOVÁNÍ, NEVMĚŠOVÁNÍ SE, NECHAT BÝT, OTEVŘÍT SE JAKO OBLOHA VŠEMU....
OCD: přistupuje se k myšlence jako k čemusi závažnému, v jakési horečnatosti a křeči, jako k cizímu "démonovi" či "duchovi", který člověka posedl (exorcismus a jeho terapeutické funkce + možnost, byť spíše malá, že ďábel někdy opravdu působí: ale vyloučit nelze nic)
víra v ďábla může OCD posilovat: zmocnila se mě cizí síla, bez pomoci kněze jsem ztracený...ale zásah kněze může být pak účinným řešením
OCD jako žhavý tok v mé hlavě...rozpaluje člověka (napětí, horečka) a zcela soustřeďuje k dané myšlence...člověk je ukotven, byť vadně, do jednoho bodu/algoritmu dané myšlenky...snaží se z něj vyskočit, ten ho však stále přitahuje zpět..takže osciluje mezi myšlenkou a vnějšími podněty
vypadá to takto: a) jsem v myšlence b) snažím se z ní vyskočit c) jsem venku a) jsem opět v myšlence...to je zjednodušení, kořenem problému totiž vůbec není myšlenka, ale právě má úzkostná snaha se jí vyhnout: kdo se jí vyhýbá, stále ji potkává...kdo se jí nestraní, tomu se vyhne sama...
možná je OCD jakýmsi podivným atraktorem! ZAJÍMAVÉ! došlo k propletení nižší s vyšší úrovní...nižší úrovní je daná myšlenka, vyšší úrovní je snaha se jí zbavit...přitom však v cyklu jedno posiluje druhé...zpětnovazebná smyčka to je určitě...ale propletla se opravdu myšlenka se snahou se jí zbavit? tvoří to jeden emoční blok, to ano...k propletení by došlo, pokud by obě úrovně říkalo jedno já, které by se tím současně také samo měnilo...a zapletlo se do té podivné smyčky také...vně by zůstala síť neuronů, do smyčky snad nezapletená (zůstala by základní bází, na níž systém probíhá)
nebo je tomu jinak a OCD je jen obvyklá zpětnovazebná smyčka (nikoliv podivná), která zachovává hierarchii (vyšší vs. nižší) úrovní, nesplétá je dohromady? zdá se přece, že já myšlenku potlačuji, ta zůstává vně...ano, ale nelze zapomínat, že tuto myšlenku sám do jisté míry vnitřně říkám a samotného mě to potlačování mění, takže jí pak říkám jinak...tedy úrovně jsou už vždy předem propleteny na úrovni ega, které je do jisté míry rozdělené, do jisté spojené..jsou to dvě ega a současně ego jediné...které se dynamicky tímto bojem dvou svých částí mění...může se chaoticky rozvíjet...někdy se může zacyklit v podivném atraktoru toho, že i potlačující část ega začne onu myšlenku vnitřně vyslovovat...převáží jakoby jedna část, která ovládne i tu druhou
totální koncentrace na BIG PROBLEM myšlenky, který je z vnějšího pohledu malicherný, banální, směšný
kontrakce ega do dané myšlenky...plus násilná snaha se jí zbavit motivovaná děsem z myšlenky...dojde k jakémusi užšímu propletení? myslím, že spíše ne, spíše se ego snaží od myšlenky co nejvíce izolovat, stáhnout...chápe ji jako vnějšího nepřítele...jakoby osamostatněnou doménu mozku, která ego stále znovu "odtřeluje" myšlenkou
PARADOXNÍ je to, že myšlenka se často během tohoto chorobného stavu ani nevyskytuje, zůstávají jen např. bolesti hlavy a zuřivá snaha NEMÍT BOLESTI HLAVY, myslet jasně a čistě (ona Spockova a Tuvokova snaha, viz Star Trek, ona nezdravá práce s emocemi)...ale ne-bolest si nelze vynutit, naopak se stačí uvolnit, "otevřít" si hlavu vnějšku, a je to v pohodě...zaťatá pěst, sevřená hlava jsou tím, co problém způsobuje
kořenem je snaha být uznán, nezklamat druhé nekvalitním myšlením, obava, že budu hloupý
katastrofické scénáře: když budu mít OCD, budu hloupý...je třeba rychle se OCD zbavit!
OCD člověka uzavírá do mechanicismus banální myšlenky..člověk se uzavírá tím, že se uzavírat nechce...tento paradox, ač snad banální, musím ještě promyslet (nemyslete na bílého medvěda!)
chceš-li si být jistý, že na něco nezapomeneš, šíleně moc na to zapomenout chtěj!...emoce je energie, která mě drží u toho, čeho se bojí
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!