MÁM USILOVAT O HODNOTY JINÉ NEŽ TY MOJE?

Je jasné, proč usilovat o vlastní hodnoty: protože z nich my samotní máme hodnotu/užitek. V případě hodnot druhých lidí zde nic takto jasného není: z hodnot druhých lidí my samotní užitek nemáme.

Mám zachránit svět v případě, že z toho nebudu nic mít (jen lehké svrbění, jak říká jeden příklad)?

K záchraně světa v takovémto případě není racionální důvod. Mohu uznat, že se nezachráněním světa ztratí jisté objektivní hodnoty druhých lidí, ale z těch nemohu mít nikdy žádný užitek/zisk/hodnotu pro sebe, proto nevidím důvod, proč se o to zajímat.

Jde sice v případě objektivních hodnot pro druhé lidi o objektivní hodnoty, ale ne o objektivní hodnoty o sobě, ale o objektivní hodnoty pro ty druhé lidi, nikoliv pro mě osobně.

Tedy není racionální důvod, proč je neignorovat.

Zajímat se mám totiž jen o takové objektivní hodnoty, které jsou objektivními hodnotami pro mě nebo které jsou objektivními hodnotami (samy) o sobě, nikoliv o takové objektivní hodnoty, které jsou objektivními hodnotami jen pro druhé lidi.

Jelikož existují jen hodnoty pro mě a pro druhé živé tvory, neexistují však hodnoty o sobě, mám se zajímat jen o hodnoty pro mě. Z toho plyne etický egoismus.

Hodnoty o sobě existují jen tehdy, když neexistuje ego: jsou jimi pak neosobní stavy slasti a strasti, které sice v takovémto případě (neexistence ega) mají poměrně malou hodnotu (nebo poměrně malou zápornou hodnotu v případě neosobních strastí), ale nějakou objektivní hodnotu mají. V takovémto světě má smysl/hodnotu o ně usilovat.

Tento svět bez ega však nabízí tak malou hodnotu, že je rozumné si vsadit na svět s egem, který nabízí nepoměrně větší hodnotu.

Svět s egem je sice mnohem méně pravděpodobný než svět bez ega, ale nabízí mnohem větší objektivní hodnotu, tedy podle teorie rozhodování volící dle velikosti užitku kalkulem "pravděpodobnost užitku/zisku krát jeho míra/velikost" bychom si měli "pascalovsky vsadit" na to, že ego je.

Je to racionální zřejmě nejen podle klasické, ale i podle ne-klasických teorií rozhodování, protože pravděpodobnost toho, že ego přece jen je (v podobě relativně trvalých vlastností nebo osobnosti psychofyzického organismu) není zas tak mizivá.

JAK SILNÁ DOKÁŽE BÝT SLAST/STRAST?

Intenzita slasti/strasti má svou limitu, která kupodivu není zas tak velká, jak bychom očekávali - postupným zdvojnásobováním mikro-slasti/strasti (zdvojnásobíme mikro-slast/strast, dosažený výsledek zase zdvojnásobíme, ten zas zdvojnásobíme,...) zjistíme, že těch zdvojnásobení moc není.

Velká trýzeň mučení nebo velká slast nějakého zážitku nejsou dány ani tak jejich intenzitou, jako spíše tím, že tato intenzita přetrvává po nezvykle dlouhou dobu.

PROČ NÁM NEMÁ JÍT O INTENZIVNÍ SLAST?

Jde nakonec o kvantum, sumu (celkové množství, celkový počet jednotek) slasti. Dlouhodobý méně intenzivní prožitek slasti dá mnohem víc jednotek slasti než intenzivní krátkodobý prožitek slasti, a to už za několik málo minut. Je to způsobeno tím, že intenzivní prožitek trvá jen pár (prožitkových) chvil (prožitková chvíle je asi 1/6 fyzikální vteřiny), a tak se do něj moc jednotek slasti nevejde, i když je intenzivní.

Příklad: intenzivní slast trvá s přerušeními dohromady řekněme 60 prožitkových chvil (60 krát 1/6 vteřiny času) a má průměrnou velikost řekněme 120 jednotek slasti (o moc víc slasti prožít nedokážeme, což si lze vyzkoušet experimentem postupného zdvojnásobování slasti, kdy se začne od minimální mikro-slasti, ta se zdvojnásobí, výsledek se zase zdvojnásobí atd., takže nám vyjde 1, 2, 4, 8, 16, 32, 64, 128,...jednotek slasti).

60 x 120 = 7 200 jednotek slasti

Za dobu 10 vteřin (60 krát 1/6 vteřiny času) rozloženou do doby řekněme 1 minuty prožijeme tedy 7 200 jednotek slasti. 1 minuta je 60 vteřin, tedy 60 x 6 prožitkových okamžiků, tedy 360 prožitkových okamžiků, z toho bylo jen 60 slastných okamžiků, tedy frekvence slasti: každý 6. prožitkový okamžik byl slastný. Zbytek tvoří strastná a neutrální data, tedy neutrální data zraková, neutrální data sluchová/zvuková a neutrální tělesná data.

Zde byla tedy intenzita 120 jednotek slasti a frekvence taková, že každý 6. prožitkový okamžik byl slastný.

A teď si vezměme méně intenzivní slast, která má velikost třeba jen čtvrtinovou, tedy 30 jednotek slasti. A frekvenci bude mít také menší, řekněme každý 10. prožitkový okamžik bude slastný, což je téměř poloviční velikost frekvence. Minuta má 360 prožitkových okamžiků, 36 z nich bude mít tedy slast o velikosti 30, takže za minutu je to 1080 jednotek slasti.

Tím potom dojde k tomu, že za pouhých 7 minut čtvrtinové slasti s téměř poloviční frekvenci bohatě překonáme množství čtyřnásobné slasti s dvojnásobnou frekvenci dosažené za jednu minutu.

Jednoduše: slabá slast už za sedm minut překoná v celkové sumě minutovou velmi silnou slast.

A vezměme v potaz navíc to, že slabé slasti nebo menší spokojenosti mají tendenci vydržet mnohem delší dobu než slasti intenzivní, tak je totiž nastavena biochemie našeho mozku!

Měli bychom tedy preferovat delší a méně intenzivní slasti před intenzivními, ale krátkými slastmi. A dlouhou intenzivní slast nemůžeme zažít, na to není běžná biochemie našeho mozku nastavena.

Možná to však jednou částečně půjde: krysy byly elektricky stimulovány dlouho tak, aby prožívaly intenzivní slast, a daly přednost této slastné elektrické stimulaci před potravou, a tak nakonec zemřely hlady.

PŘÍRODA NÁM NADĚLILA ŠPATNOU PAMĚŤ

Na co?

Na délku trvání slasti a strasti.

Lidé u adrenalinových sportů mají obvyklé paměťové zkreslení "peak-end", kdy si pamatují jen pozitivní intenzivní peak (vrcholy) a "end" (jak to skončilo), zanedbávají však strastiplné dlouhé časové trvání před tím a během toho.

Přitom před adrenalinovým sportem se často desítky minut strachujeme a stresujeme, i během něho zažíváme hodně strasti.

Rozhodujeme se chybně podle tohoto paměťového zkreslení (bias), jak říká Kahneman: naše pamatující já přebíjí systematicky a chybně naše prožívající já.

Lidé jsou evolučně vyladěni k tomu, aby chtěli intenzivní slastné vjemy, zanedbávají však jak délku trvání slasti, tak - což je ještě horší - délku trvání strasti.

Krysy to mají stejné: chtějí zvyšovat intenzitu slasti, ale její délku zcela ignorují.

Podobně se krysy bojí bolestivého podnětu pode toho, jakou měl v předchozích pokusech nejvyšší intenzitu, ale jejich strach se nezvyšuje, když prodloužíme délku trvání bolestivého stimulu.

To je velmi děsivé: v rozhodování neřešíme, jak dlouho bolest trvala, protože si to pořádně nepamatujeme, řešíme jen to, co si pamatujeme dobře: jakou měla nejvyšší intenzitu!

Přitom nejvyšší intenzity (peak) slasti/strasti jsou téměř irelevantní, protože jsou prchavé, takže v celkovém hédonistickém výsledku dají jen málo plusových (slast) či minusových (strast) jednotek.

Děkuji Janě za doplnění: je jistě pravda, že i po adrenalinovém sportu ještě několik minut můžeme cítit jisté štěstí/euforii/mánii.

Zdá se však, že strast obvykle převažuje, zejména uvážíme-li desítky minut strachu/napětí/stresu před zážitkem.

MÁME USILOVAT O VŠECHNY HODNOTY?

Slasti a strasti druhých lidí jsou objektivními hodnotami pro tyto druhé lidi. Dávám za pravdu i Jan Votava, že pokud není já, mají i neosobní stavy slasti a strasti hodnotu, i když mnohem slabší než hodnoty, pokud ego existuje, a v tomto případě (kdy neexistuje ego) by tedy existovaly i objektivní neosobní hodnoty o sobě. Nyní jde o to, zda mám usilovat o všechny existující hodnoty, nebo jen o některé. Proč bych měl usilovat o jiné hodnoty než o ty moje, proč by pro mě měly být jakkoliv závazné? Jen proto, že jsou hodnotné? Z hodnotnosti něčeho ještě neplyne to, že bych o to měl usilovat, zejména pokud toto něco už z definice je sice objektivní hodnotou, ale jen hodnotou pro někoho jiného.

Pokud o hodnoty usiluje nějaká subjekt X (třeba já, ty, on,...) musí v případě většího počtu hodnot zohlednit to, jestli zásadní rozdíl v hodnotnosti hodnot neplyne z jeho vlastní pozice, tedy z toho, kým on sám je. Pokud potom zjistí, že všechny hodnoty jsou lokalizované vždy k nějaké právě jedné osobě (subjektu), musí se zaměřit primárně na hodnoty lokalizované k vlastní osobě. Výchozím teoretickým i praktickým bodem o hodnoty usilující osoby je totiž právě tato osoba sama, a to nutně.

MÁME BRÁT OHLED NA ALTRUISTICKÉ INTUICE?

Je třeba na ně brát ohled, ale nepřehánět to, zejména když objevíme, že pochází z nečistých zdrojů.

V případě altruismu jsme to už objevili: pramení z vrozených genetických morálních pro-sociálních pudů. nepocházejí tedy z pravdivého poznání, ale jde o slepou přírodou vtisknuté pudy, dále rozvíjené tradicí plnou předsudků a omylů.

Mají však také svou vhodnou funkci: kdo se chová primitivně sobecky, bude komunitou zavržen, proto nám příroda vtiskla jistý altruismus do genů.

Rozumný egoista dělá sice vše jen pro sebe, ale k tomu se nezbytně musí chovat mile a hezky k druhým lidem, protože jejich spojenectví potřebuje, je na něm závislý (jako každý člověk).

CO SLAST DRUHÝCH?

Nepopírám, že slast někoho jiného je pro něj pravděpodobně objektivním dobrem. Toto mé poznání není zcela jisté, protože je založeno na pouhé analogii jeho se mnou: u své slasti cítí pravděpodobně "objektivní dobro pro něho" stejně jako já u té své pro sebe. Žádnou neosobní objektivní hodnotu o sobě nepoznávám, poznávám však objektivní hodnotu pro mě samého, a tak analogicky usuzuji, že podobní tvorové budou mít podobnou hodnotu pro sebe.

Zmínil bych důležitou věc: jsem povinován následovat pouze objektivní hodnoty hodnotné (důležité, cenné, významné) objektivně pro mě, ačkoliv plně uznávám, že existuje mnoho objektivně platných hodnot, které platí pro jiné lidi. Vlastností objektivních hodnot (slasti a strasti) je vždy to, že jsou objektivní a současně objektivně hodnotné (důležité) právě pro jednu osobu a jen pro jednu osobu.

JEŠTĚ K ADRENALINOVÝM SPORTŮM

Strasti v nich vždy jsou, adrenalinový sport je často napětí, bolest, stres, strach. Nejde o to, zda si slastný intenzivní prožitek budeš pamatovat, to ano, ale o to, kolik slasti ti vzpomínání na něj přinese. Moc asi ne, vzpomínání je chvilkové a bez původních intenzit slastí, na které vzpomíná, ale uznávám, že těšení se na nějaký adrenalinový zážitek v sobě může mít slasti dost. Ale v samotném adrenalinovém prožitku je myslím téměř vždy více strasti než slasti. A trvá velmi krátce.

CÍTÍME SLAST I STRAST ZÁROVEŇ?!

Je v slasti vždy jen slast, nebo v ní je někdy/vždy současně i strast? Takže by prožitek byl třeba z třetiny, čtvrtiny slastný a z dvou třetin nebo tří čtvrtin strastný? Takže by prožitek slasti/strasti byl potřísněný/zašpiněný opačnou hodnotou a slast/strast by nikdy nebyla úplná?

Zdá se, že prožitkové okamžiky (1/5-1/6 jedné fyzikální vteřiny) jsou tak krátké, že je v nich vždy jen slast nebo strast.

Ale i kdyby byly ambivalentní, smíšené, tak tehdy, když bychom v nich mohli identifikovat slastnost slasti nebo strastnost strasti, tak by tam musela tato slastnost být jakožto kvalita celá, nebyla by v nich jen slast poloviční nebo čtvrtinová - ačkoliv by vedle slasti mohla být zároveň i druhá hodnota, tedy vedle slasti strast a naopak.

Také by vedle slasti či strasti mohl být současně neutrální stimul, což se skutečně i děje: vezměme příjemnou chuť sladkosti, má slastné jádro, což je její hodnota, ale samotný obal slasti, zde sladkost, je zcela neutrální, irelevantní, nedůležitý.

Tam opravdu platí, že prožíváme v jednom okamžiku hodnotnou slast i neutrální sladkost, a nelze je prožitkově/fenomenologicky ani oddělit, lze je oddělit jen abstraktně/racionálně/intelektuálně.

Ale současné vnímání slasti a strasti zřejmě nenastává, na to nemáme kapacitu mozku a není na to v 1/6 vteřiny ani čas. Ale slast se může skokem změnit na strast, to je jistě pravda.

Jedině že by někdy nastala analogie k příjemné sladké chuti, že by tedy slastnost měla v jednoduchém primitivním vjemu trvajícím 1/6 vteřiny strastné jádro nebo naopak by slastné jádro mělo strastnou formu, zarámování. Pokud vás něco takového napadne, dejte vědět, mně to zatím připadá být nesmyslné.

HÉDONISMUS KOŘISTI A PREDÁTORA

Zvířata se dělí na kořisti a predátory.

Kdo má lepší hédonický výsledek?

Predátoři, protože je evoluce motivuje spíše pozitivní motivací, tedy slastí. Když mi nic nehrozí, je lépe mě motivovat pozitivně, abych se o něco snažil.

Naopak kořisti, tedy býložravci, jsou motivovaní spíše negativně, tedy napětím, ostražitostí, bdělostí, stresem, strachem. Když nám totiž něco hrozí, a býložravcům hrozí útok predátorů, příroda nás motivuje spíše negativně, tedy strachem.

Pozitivní motivace, slast, radost, totiž velí: jdi za tím, jdi, hurá do toho! Je to pozitivní elán, "drive" do činnosti, přináší energii a odvahu.

Zatímco negativní motivace, tedy strast, strach velí spíše: jdi od toho, utíkej pryč!

Namítnete, že býložravci zavření v ohradě jsou klidní a spokojení. Ano, protože vědí, že jim nehrozí útok predátora. Býložravci ve volné přírodě jsou naopak v neustálém napětí, bdělosti a střehu - každou vteřinu zvedají hlavu od stébla trávy a poslouchají, pozorují a větří, zda se neblíží predátor.

Ovšem i predátoři jsou motivovaní také často negativně: cítí asi často krušnou strast hladu nutící je hledat kořist.

Predátoři v ZOO navíc vyloženě trpí: chybí jim pohyb, větší teritorium, cítí strastný neklid z pasivity, která je otupuje i frustruje.

Určitě jsou však v přírodě více ustrašení býložravci než predátoři, tedy bych si vsadil na to, že mají horší život, protože trpí více.

PROČ NÁM PŘÍRODA NEDALA VÍC SLASTI?

Většinou trpíme, paměť nás však optimistickým zkreslením (bias) klame a myslíme si tedy mylně, že jsme víceméně šťastní.

Pedro del Toro se ptá, proč nás evoluce raději více nemotivovala slastí než strastí, pak by nemusela navíc nic v naší paměti komplikovaně zkreslovat do falešného optimismu. Proč tedy všichni raději víc nejsme šťastní, nebylo by to více motivační než ustavičný stres a snaha a napětí, námaha a sháňka a shon, prostě strast?

Uspokojivou odpověď nevím, očekávám případně v komentářích...nebo odJan Votava Pedro del Toro

Zdá se však ale, že ve světě je víc věcí, kterým je třeba se vyhýbat než těch, ke kterým je možné jít. Je zde víc rizik, hrozeb, nebezpečí - a ty nemohla příroda označit slastí, ale jedině strastí, aby nás od nich odradila.

Zřejmě přežili snáze (a pak předali více genů) organismy ustrašené než organismy roztoužené do každé nové akce. V nebezpečném a konkurenčním světě se víc vyplatila ostražitost daná strachem než dravá průbojnost daná pozitivní motivací, slastí.

Také slast sama ne vždy motivuje. Jistě, je zde "drive" touhy, v němž je ale už i strastné napětí/puzení, aby více motivoval. Sama slast je spíše uvolněním, relaxací, nepobízí k činu. Pasivní slastní lidé, kteří "usnuli na vavřínech" a přestali "na sobě makat", moc dlouho v konkurenci a boji neobstáli.

Slast je spíše jen "třešinka na dortu", motivuje nás její vidina v budoucnosti, kvůli které podstupujeme obrovskou námahu. Kdyby slast byla neustálá, nesnažili bychom se. Musí být tedy intenzivní, abychom si ji zapamatovali, ale současně krátká, abychom se jí nenabažili a snažili se v budoucnu zas.

Slast je vypnutí, oddych - příroda však potřebuje aktivní zvířata, proto nám dala více strasti, tedy napětí.

Přemíra slasti by patrně byla demotivační, nevedla by nás k další aktivitě.

OPRAVDU SI UŽÍVÁME TVRDOU HUDBU?

Zvažme další aktivity, které sice chceme, ale možná při nich většinu času trpíme, takže je zde náš motivační systém poblázněný módou či snobismem: tvrdý nelibozvučný metal, nová experimentální současná klasická kakofonická hudba, agresivní techno, agresivní rap...Sami si analyzujte vlastní prožitky, co u toho prožíváte, ale ne intenzivní slastné vrcholy, ale spíš co prožíváte po většinu času.

EXISTUJE SMYSL ŽIVOTA?

Ano, a není jím subjektivní smysl nebo subjektivní hodnota, jak si myslí existencialisté, relativisté, postmodernisté a liberalisté a mnoho dnešních lidí.

Mnozí si myslí, že smysl se musí každý sám pro sebe vytvořit, že je to věc volby a svobody každého z nás.

Jenomže my si nedokážeme vytvořit skutečně důležitou věc, ale jen samé nedůležité nesmysly.

Skutečný smysl je to, co nás skutečně naplňuje, sytí, co nám dává skutečný význam, co je skutečně důležité a hluboké, významné.

Skutečný smysl tedy musí být objektivní, nutný, námi nezvolený a nevytvořený. Musí nás naplňovat nutně a skutečně.

Nemůže být námi vytvořený a zvolený, protože si neumíme vytvořit a zvolit něco skutečně naplňujícího (kdybychom uměli, mohl by být smysl námi vytvořený).

Skutečný smysl však nemusí být věčný a trvalý, ale může být klidně pomíjivý i prchavý. To jsme dnes řešili s Pedro del Toro.

Skutečný smysl musí být jednoduše skutečně smysluplný, tedy skutečně naplňující, skutečně důležitý/významný/hodnotný.

Je zde něco takového?

Ano: je tím má vlastní (u každého jen jeho vlastní) slast. To je objektivní dobro a objektivní hodnota/smysl.

Naopak má vlastní strast je jediné objektivní zlo/anti-hodnota (záporná hodnota).

Vše ostatní je nedůležité a neutrální.

Bohužel převažuje strast oproti slasti v poměru 25:1.

Jak vím, že jen má slast je pro mě objektivním dobrem? Protože každý může konzumovat jen vlastní slast/strast, jen ony pro něj tedy mohou mít hodnotu či užitek, protože slast/strast druhých lidí nemůže nikdy konzumovat.

Opravdově hodnotné pro mě může být jedině to, co má pro mě skutečnou hodnotu, cenu, důležitost. Jako opravdu hodnotnou poznávám jen vlastní slast, nic jiného než moje vlastní slast mi hodnotu nepřináší.

Ale má vlastní (každého vlastní) slast mi hodnotu přináší, naplňuje mě. Nezvolil jsem si, že to tak bude, není to věc mého výběru ani výmyslu ani libovůle a ani jsem to nevytvořil. Jsem prostě nastavený tak, že dokážu pociťovat slast a tato slast mi přináší užitek, je pro mě důležitá, hodnotná, má pro mě zkrátka a jednoduše cenu. Pociťuji hodnotu své vlastní slasti nutně, nemohu si vybrat, abych ve své slasti necítil její hodnotnost jako její inherentní/implicitní součást.

Objektivita hodnotnosti mé vlastní slasti je založena na mém bezprostředním prožitkovém přímém poznání: každý cítí, že jeho slast je dobrá, každý cítí, že jeho strast je zlá a že obě mají hodnotu, důležitost, jen slast má hodnotu kladnou, je to užitek kladný, zatímco strast má hodnotu zápornou, je to ztráta, anti-užitek.

CO V PROŽITKU SLASTI JE HODNOTNÉ?

A co naopak v prožitku bolesti/utrpení je zápornou hodnotou?

Jde o přímé intuitivní prožitkové poznání, že to tak je:

slast je tím, co naplňuje, co vnímám jako důležité, významné, co svítí uprostřed neutrálního balastu irelevantních dat jako to podstatné, co schvaluji, čemu se otevírám (chci to), co samo o sobě je jednoduchým kladným vjemem o určité intenzitě (čím víc, tím líp) a o určité délce časového trvání (čím déle, tím lépe), často přerušovaným jinými (neutrální či strastnými) daty, mění se jeho intenzita (stoupá, klesá, stagnuje, kolísá, osciluje)...

Strast/bolest/utrpení je také velmi důležitý jednoduchý vjem, jen má zápornou hodnotu, jinak sdílí všechny charakteristiky se slastí: také má určitou intenzitu, délku trvání, mění tuto intenzitu a je přerušovaný neutrálními či slastnými daty.

Je důležitější slast či strast? Jde je vzájemně směňovat, jde podstoupit jistou míru strasti za jistou míru slasti. Jde tedy nikoliv o důležitostí/hodnotou nesouměřitelné kvality/vlastnosti/entity, ale jde o entity vzájemně relativně snadno směnitelné, porovnatelné.

Jaká je povaha slasti? Může to být hmatový, tělesný, chuťový, čichový, dotykový, dotyku-podobný, hmatu-podobný vjem, může jít o uvolnění tělesných svalů, to je však jen vnější forma/obal/rámec slasti, její neutrální složka, byť od slasti prožitkově/fenomenologicky neabstrahovatelná. Ovšem forma slasti je nepodstatná, důležité je jen to, co všechny slastné chuti, dotyky, pocity sdílí, tedy důležitá je jen slast sama.

Není důležitá příčina slasti (krásná květina, masáž), ani forma slasti (zda jde o uvolnění svalů těla nebo o příjemně sladký chuťový vjem či libou vůni voňavky), jde jen o kvalitu/vlastnost slasti samotnou. Jde jen o dvě základní vlastnosti této slasti samotné: intenzita a délka trvání.

Stejné je tomu u strasti.

OTAZNÍKY K EGOISMU

Co když v případě mojí slasti/strasti ve skutečnosti nejde o hodnoty? Nic jiného jsem jako hodnotu nepoznal, toto má k ní minimálně nejblíže a je to založeno na bezprostředním poznání, na přímém prožitku mé vnitřní zkušenosti.

Co když jsou hodnotou také slast/strast druhých? Vždyť mají hodnotu zase pro ty druhé lidi!

Ano, ale nikoliv pro mě, stejně jako moje slast zase nedokáže naplnit a nasytit je, není užitkem pro ně.

Slasti a strasti jsou totiž vždy soukromé, vždy je cítí jen jedna a právě jedna osoba, a jen pro ni mají hodnotu/cenu/užitek/důležitost/význam.

TROLLEY PROBLEM - VOTAVOVY A MÉ MODIFIKACE

Proč se zde lidé rozhodují tak paradoxně?

nejdříve vynechme výmluvy: obézní muž vlak třeba ani nezastaví (zastaví, je to idealizace), nedokážu ho shodit z mostu (dokážeš, je to idealizace), je námaha ho z mostu shodit (ale zachráníš díky této námaze pět životů!).

Pak se argumentuje Kantem: nepoužiji toho muže jen jako pouhý prostředek k záchraně lidí, protože nemám k žádnému člověku přistupovat jako k pouhému prostředku, ale vždy jen jako k účelu o sobě...V druhém případě, kdy jen přehodím výhybku, muž není prostředkem k záchraně lidí, ale jen smutným vedlejším a dodatečným efektem jejich záchrany.

Není to jen výmluva?

Uvažme modifikaci, kterou vymyslel Jan Votava:

obézního muže z mostu shodí kladka, Vy jen zmáčknete tlačítko - pak to uděláte nebo ne?

Pokud jste předtím argumentovali kantovsky, udělat byste to nadále neměli. Myslím, že zde by to ale už mnozí udělali: proč by tomu ale tak bylo?

Protože vysvětlení bude zřejmě evoluční: když bych sám měl shodit obézního muže z mostu, můj mozek reaguje emotivněji než tehdy, když bych měl jen přehodit výhybku nebo stisknout tlačítko. Aktivují se pak v mozku vývojově starší, primitivnější emoční oblasti, zatímco u neosobní akce přehození výhybky nebo stisku tlačítka se aktivují i racionálnější, evolučně vývojově mladší oblasti neokortexu v mozku - tedy zde uvažuji racionálněji, tedy správněji.

Mozek reaguje při přímém kontaktu s obézním mužem, kterého by měl shodit z mostu, emotivněji proto, že přímý fyzický kontakt s někým cizím je pro nás vždy emotivní, navíc zde potenciálně hrozí konflikt, fyzické silové přetahování na mostě s někým, kdo je mohutnější než já sám, což emotivnost ještě zvyšuje, byť idealizace říká, že k němu nedojde, tak mozek to na rychlejší/automatické/reflexivní primitivní emotivní úrovni tak nějak očekává.

Emočně jsme nastaveni cítit se potom navíc jako vrazi, když někoho fyzicky vlastníma rukama strčíme z mostu dolů, zatímco pouhé přehození výhybky z nás vrahy pro naši emocionalitu nedělá.

U modifikace Jan Votava přímou příčinou smrti obézního muže jsme taky a je to zřetelné. Přímou příčinou smrti muže jsme byli i při přehození výhybky, ale tam to nebylo tak zřejmé, protože nejprve nastala záchrana pěti osob, až pak smrt jednoho muže, zde by tomu bylo naopak (opačné pořadí) + by ve Votavově modifikaci byl muž nadále použit jako zábrana pro vlak, zatímco v případě s výhybkou ne. Modifikace Jan Votava tedy testuje naše intuice, zda jsou či nejsou skutečně kantovské - ve Votavově modifikaci totiž obézního muže využiji jako prostředek k záchraně jiných lidí, stejně jako bych ho shodil, ale nedojde k mému přímému fyzickému kontaktu s ním.

Zdá se tedy, že skutečně jisté kantovské intuice máme, ale jsou slabší než by se zdálo bez Votavovy modifikace, kde kromě nich navíc máme emoční zábrany vůči přímému fyzickému kontaktu/konfliktu s oním obézním mužem.

Nemusím snad dodávat, že sám soudím, že racionální je obětovat muže pro záchranu pěti jiných vždy, i v případě jeho přímého shození z mostu, také pak - samozřejmě - ve Votavově modifikaci. To, že máme u těchto případů iracionální emocionální zábrany vůči tomu to udělat, je také zřejmé.

EDIT: Použiji navíc vlastní modifikaci, která snad ještě něco osvětlí:

šílenec vám řekne, že pět lidí ve vlaku nezabije výbuchem bomby v něm uložené, bomba má vybuchnout řekněme ve vlaku v místě A, on ji však neaktivuje, když později, 50 km jízdy dále v místě B, stiskem tlačítka shodíte obézního muže kladkou z mostu. Uděláte to nebo ne?

Zde se snad situace paradoxně obrací: jakoby tím, že muž není použit jako prostředek k zastavení vlaku, se nám nyní chtělo mnohem méně ho shodit! Protože nám jeho smrt přijde být jakoby zbytečná, byť samozřejmě není. Vidíme tedy, že někdy uvažujeme naopak hodně anti-kantovsky.

EDIT2: Paradox můžeme ještě zesílit:

šílenec vám řekne, že pět lidí ve vlaku nezabije výbuchem bomby v něm uložené, bomba má vybuchnout řekněme ve vlaku v místě A, on ji však neaktivuje, když později, 50 km jízdy dále v místě B, přehodíte výhybku, a tím vlak zabije jednoho člověka uvízlého na kolejích. Uděláte to nebo ne?

Toto se moc neliší od původní verze, kdy by každý výhybku přehodil - zde se nám však do toho moc nechce! Smrt nevinného člověka nám přijde být zbytečná, byť není.

Tedy: kantovsky se nám nechce použít jiného člověka jako prostředek, ale anti-kantovsky to někdy naopak požadujeme, aby jeho smrt nebyla zbytečná!

PROČ SI VSADIT NA SOBECTVÍ?

Za příklad vděčím Michal Hanko:

Je eticky správnější nechat se klepnout kladívkem do prstu nebo místo toho nechat štípnout všechny lidi špendlíkem?

Samozřejmě to druhé, z egoistické perspektivy, která je myslím nejracionálnější.

Co když však žádná ega/jáství nejsou? Pak má jistou hodnotu i neosobní slast/strast všech, i když mnohem menší.

Pokud žádné ego není, má tedy pravdu utilitarismus/altruismus.

Ovšem v takovém případě se hodnota slasti/strasti podstatně zmenší: jsou to jen neosobní pomíjivé stavy, které nikdo neprožívá.

Ale jistou - byť mnohem menší - hodnotu nadále mají. Je to "altruismus stavů", jak to pojmenoval inspirován Derekem Parfitem Jan Votava.

Je dobré si v Pascalově sázce vsadit na to, že ego je, protože hodnota/zisk/užitek se v této možnosti podstatně zvýší. Za situace, když by ego nebylo, by výše hodnoty stavů slasti/strasti radikálně poklesla, i když ne zcela k nule.

Proč mají stavy slasti/strasti bez ega menší hodnotu než s stavy slasti/strasti s egem? Protože jde o stavy neosobní a pomíjivé, které nikdo neprožívá, nezakouší, nemá, nevlastní, nekonzumuje, neužívá si je.

Když tedy násobíme hodnotu zisku jeho pravděpodobností, vychází lépe svět, v němž existuje ego, je tedy možné si na něho vsadit.

Proč? Protože hodnota slasti a strasti, které konzumuje konkrétní ego/jáství/individuum, je mnohem vyšší než hodnota slasti a strasti, které nikdo nekonzumuje a nemá, jen jednoduše chvíli neosobně jsou a hned zas pominou.

Ovšem mnozí humanisté a altruisté si myslí, že ega existují, ale slast jiných jáství je stejně důležitá jako jejich slast. To je omyl, který se pozná už v hospodě: vždy chtějí, aby pivo pili spíše oni sami než jejich sousedi!

EGOISMUS, MUČENÍ A ZÁCHRANA SVĚTA

Musím uznat, že dle egoismu je morálně dobré/správné někoho mučit pro zábavu, pokud mi nehrozí trest (spěchám dodat, že naštěstí nám zde vždy trest hrozí, tak se to nestane a nikomu to jako egoista ani neradím, protože by tím mohl omezit moji objektivní hodnotu/dobro, tedy moji slast!)

Navíc jsme nastaveni tak, že nám obvykle mučení druhých způsobuje strast, což je dobře: díky tomu a vidině trestu to skoro nikdo nedělá.

Stejně jako je správné nechat zničit svět kvůli tomu, aby mi ihned přestala jemná bolest v malíčku, jak řekl David Hume.

Ladislav Klíma zase říká, že by pro záchranu světa nehnul ani prstem.

Ano, i každý pohyb prstu je totiž nepatrnou strastí. A i kdyby to strast nebyla, tak je to pouhý neutrální stimul, tedy žádná objektivní hodnota slasti pro mě samého. Na světě mi záleží jedině tehdy, nabízí-li nějakou slast pro mě.

Humovy mravní city jsou prostě jen city, nic víc. Cit morální hodnotu nezakládá. Hume se zde mýlil.

Příklad:

když tě budou bít a já budu cítit, že je to špatné, tak z toho neplyne, že to špatné je: je to jen můj pocit.

Avšak když ty ucítíš při tom bití bolest, tak budeš vědět, že je to objektivně pro tebe (ne ale pro mě) špatné, protože ta bolest v sobě ponese inherentní anti-hodnotu pro tebe.

Špatnost strasti je špatná vždy jen pro toho, kdo ji zrovna má, cítí: je to jeho strast, cítí ji jen on sám, jen pro něho je tedy špatná.

Žádná intersubjektivita zde není: já chápu, že když budeš mít stejný typ vjemu bolesti jako já, bude PRO TEBE špatný, ale nebude už zase špatný pro mě.

"Objektivita hodnoty" zde znamená toto: nemohu si zvolit libovolně, abych svoji (a jakou jinou taky? mám jen tu svoji!) slast cítil jako dobro, je mi to nutně dáno, je to inherentně obsaženo v mém prožitku slasti samotném. Podobně si nevolím, že svou strast NUTNĚ cítím jako zlo.

Slast a strast jsou tedy nutně objektivní hodnoty (ve výše uvedeném smyslu), ale jsou hodnotou vždy jen pro toho, kdo je právě konzumuje. Proto egoismus není arbitrární když tvrdí, že jen má slast/strast má (anti)hodnotu.

Slast a strast je konzumována vždy právě jednou a jen jednou osobou, a jen pro ni a nutně pro ni je objektivní, nelibovolnou, jí nezvolenou, nevytvořenou, ale nutně reálně a zcela konkrétně prožívanou (anti)hodnotou.

PROČ LIDÉ DĚLAJÍ ADRENALINOVÉ SPORTY?

Protože jim přinášejí intenzivní slast, která je sice krátká, ale výrazná.

Náš motivační systém je vyladěný po vyhledávání intenzivních slastí, a zcela zanedbává jejich (zde navíc velmi krátké) časové trvání.

Lidé potom mají tendenci svůj adrenalinový zážitek opakovat, protože jejich paměť zapomene na to, že slast byla krátká, zatímco strast ve formě strachu, úzkosti, fyzické námahy, stresu během toho dlouhá.

Zdá se, že strast během adrenalinových sportů (nebo i užívání drog) je delší než prožitky slasti, ale naše paměť má dle Kahnemana tendenci zcela zanedbávat délku časového trvání, vyzdvihuje jen peaky (vrcholky) slasti.

Ovšem uznávám, že je zde ještě jedna slast navíc, a ta je důležitější, protože dlouhodobá: slast těšení se na adrenalinový zážitek a slast hrdého sebevědomého vzpomínání na něj, že jsem to zvládl, přežil a dokázal :-)

ZÁKLADNÍ OMYL ALTRUISMU

Altruista Rachels tvrdí, že egoismus je nepřijatelně libovolný stejně jako rasismus: proč upřednostňovat sebe před ostatními? Ptá se Rachels...

Rachels se na etiku dívá zvnějšku, pak mu přijde egoismus arbitrární. Ale dokonce i při pohledu zvnějšku se mýlí: i mimozemšťan by poznal, že každá cítící bytost může konzumovat pouze vlastní strasti a slasti a jen ony jsou pro ni tedy objektivní (anti)hodnotou, objektivním dobrem/zlem.

Jak se pozná skutečně fenomenologicky vykazatelná entita od entity spekulativní? Docela jednoduše: na té vykazatelné se nakonec - a zas to ani netrvá tak dlouho - všichni shodnou. Shodnou se na tom, že existuje. Neshodneme se na vykazatelnosti já, vůle, svobody, svobodné vůle nebo altruistických hodnot, protože to není fenomenologie, ve skutečnosti to není nic, co bychom zakoušeli. Naopak se shodneme na existenci žluté, radosti, odporu, touhy, protože to fenomenologie je (také ta touha existuje, jen je to komplexnější útvar než ty předchozí).

Zkouším se vžít do fenomenologie altruistických hodnot, která se snaží podepřít objektivitu altruistických hodnot přímým prožitkem vnitřní zkušenosti, a asi jsem přišel na to, kde dělá chybu. Není to ve skutečnosti fenomenologie pociťování altruistických/humanistických/utilitaristických hodnot jakožto něčeho skutečně hodnotného, je to jen fenomenologie emočních postojů schvalování, chtění nebo naopak odporu k nějaké (ne)altruistické osobě, situaci. Je to fenomenologie morálních, pro-sociálních emocí, které máme dle výzkumů jakožto sociální primáti vrozené geneticky, dále jsou pak kulturou rozvíjené (kultura se ve výchově snaží hlavně o to!). Je to tedy fenomenologie toho, že cítíme při pohledu na "zlého člověka" odpor a při pohledu na to, jak někdo někomu pomáhá, se cítíme pěkně, hezky, uvolněně, blaženě, slastně. Že první přirozeně nechceme, odporujeme tomu a hnusí se nám to (obdobně jako ošklivé věci: estetické a etické cítění mají hodně společného) a druhé přirozeně schvalujeme, dělá nám to libé pocity, "hladí nás to po duši". Ale to rozhodně není fenomenologie toho, že altruistické hodnoty jsou hodnotami, jen toho, že se u altruismu cítíme dobře a chceme ho! To je zřejmě základní klam altruismu.

Já také cítím, že je altruistické jednání pěkné a mám pocity svědomí, že bych ho měl dělat apod. To jsou ale jen pocity. Zdá se, že altruisté zaměňují pocity libosti/nelibosti a chtění/nechtění s pociťováním skutečné hodnoty. Co je to pociťování skutečné hodnoty? Ve vjemu samém musí být hodnota inherentně dána, což je jen u mé vlastní slasti/strasti.

Altruista patrně analyzuje svůj emocionální postoj k určitému jevu: když někdo pomáhá, cítí při sledování této pomoci altruista slast, když někdo škodí, cítí při sledování tohoto škodění altruista strast. A cítí touhu, aby se pomáhalo, zatímco odpor k tomu, aby se škodilo. Tím však analyzuje jen své emoce a postoje k (non)altruistickým jevům. Tyto jeho postoje však nemohou založit hodnotnost těchto jevů: jsou to jen iracionální emoce, pudy, touhy, odpory, postoje, chtění a nechtění. Naproti tomu egoista vnímá hodnotnost přímo v jevu vlastní slasti jako takovém.

Navíc altruista i ve svém hodnocení jevů jakožto (non)altruistických parazituje na egoismu: jevy, u kterých sám cítí v touze, schvalování, chtění a jejich sledování svou vlastní slast (tedy podle egoisty jediné objektivní dobro), označí za altruistické. Naopak jevy, u kterých cítí svou vlastní strast (tedy podle egoisty jediné objektivní zlo), označí za non-altruistické. Své falešné hodnocení zakládá altruista zkresleně na objektivních hodnotách a jejich dualitě, tedy na vlastní slasti a strasti.

NECHÁPU UTILITARISTY, NECHÁPU SINGERA

V etice vede utilitarismus, zatímco etika egoismu je potlačována jako cosi primitivního, pudového.

Nechápu, že si utilitaristé vážně myslí, že dort jejich souseda má stejnou hodnotu jako jejich dort. Přesněji, že slast sousedova je stejná jako moje, že je tedy lhostejné, na koho se dostane.

Já si myslím, že tomu může být naopak a pudově může být založen spíše samotný utilitarismus:

v zastávání utilitarismu hraje roli pro-sociální pud, protože vedle egoistického pudu máme vrozený i tento "pro-sociální, altruistický, morální" pud, což výzkumy ukazují, vyskytuje se už u velmi malých dětí, kteří preferují maňáska, který ostatním pomáhá před maňáskem, který ostatním škodí a projevují soucit pro dítě, které spadne a brečí apod.

A tak nakonec utilitarismus může být na emocích a biologickém pudu založený více než egoismus.

EMOCE

Pokud si nemyslíme, že pravdu 100% máme, tolik nás nemohou rozčilovat názory protistrany...

A kdo z vás si je svou pravdou 100% jistý?

EMOCE V ROZHODOVÁNÍ

Často nás k rozhodnutí vedou emoce, které jsou silné, ale prchavé, avšak kvůli jejich momentální (byť velmi krátkodobé) intenzitě rozhodujeme chybně.

Vězněme extrémní případ:

mějme matku, která se dlouhodobě těžce obětuje pro své dítě. Kdykoliv si na něj vzpomene, pocítí intenzivní slast, že díky její oběti dítě netrpí. Kdykoliv ji naopak napadne, že by se obětovat přestala, pocítí intenzivní strast ve formě pocitu viny, který ji přiměje v oběti pokračovat. Přitom kdyby se obětovat přestala, trpěla by méně, byť by měla občasné náhlé a intenzivní cítění viny. Ovšem proto, že by se neobětovala, by jinak mohla svobodně užívat slasti.

Jiný případ:

intenzivní sexuální touha muže přiměje k tomu, že rozbije svou rodinu. Přitom šlo touhu sice intenzivní, která by však velmi rychle pominula, kdyby ji nenásledoval...

A dále:

intenzivní strach z uprchlíků někoho přiměje k tomu, aby na svůj facebookový profil napsal nějaké islamofobní stanovisko. Přitom kdyby to neudělal, jeho strach by rychle odezněl. Takto se však zaplete do houštin facebookové nenávisti, svůj postoj dále radikalizuje a není pro něho cesty zpět, protože mu ego nedovolí uznat, že se mýlil...

Velmi stručně:

Vášeň v diskuzi je povolena jen jakožto vášeň pro zkoumání samotné, nikoliv pro jeden z jeho možných výsledků.

JSEM EMOČNĚ ZAUJATÝ V TEORII ROZHODOVÁNÍ?

Je to těžká věc - egoismus vs. Pascalova sázka (ale i jiné věci: východní i západní spiritualita, transhumanismus, to, že jáství asi neexistuje, křesťanství, výsledky expertů - disjunkce a zčásti překrývání/průnik všeho toho, tedy funkce sjednocení všech těchto množin) vedoucí k utilitarismu/altruismu.

Tedy egoismus nebo altruismus?

Ano, zažívám/cítím emoční bouří při pomyšlení na to, že bych svou etiku měl změnit z egoismu k altruismu.

Ale prožívám také kognitivní bouři: něco mi tu kognitivně "nehraje/neladí".

Altruismus slibuje hodnotu až po smrti, tedy je čímsi pro mě tímto zdiskreditovaným. Egoismus nabízí hodnotu nyní, v tomto mém pozemském životě, právě dnes, v tento okamžik. Pomíjím nyní egoistické motivace pro altruismus: že jsme šťastní, když pomáháme apod.: to ale není pravý altruismus, jen převlečený egoismus.

Jiné formy altruismu, ty světské a doporučované experty (protože u expertů z etických doktrín vede jednoznačně utilitarismus případně humanistický altruismus a já bych měl poslouchat experty, kteří mají konsensus v tom, že vede altruismus, ale také v tom, že bych si měl na věc vytvořit názor sám, což vytváří další schizofrenní stanovisko) sice nenabízí hodnotu až po smrti, ale tvrdí, že hodnotou je slast a strast druhého. To mi však přijde být nevěrohodné: slast a strast druhého necítím, cítím jen svou slast a strast, proto jen o nich mohu říci, že mají pro mě hodnotu. Jinak řečeno: jen má slast je pro mě ziskem, nikoliv slast druhého, a naopak, jen má strast je pro mě ztrátou, nikoliv strast druhého.

Možná se dopouštím Kahnemanem identifikované chyby averze ke ztrátě/riziku s tendencí konzervativně zachovat status quo/stávající stav (mít své jisté a zbytečně neriskovat, protože risk je iracionálně vnímán spíše jako ztráta než jako zisk). 

Jak to je?

Přiznávám, cítím emoce i rozporuplné kognitivní tendence a data, takže nejsem nyní kompetentní rozhodnout, zda můj zmatek je spíše adekvátní, protože kognitivní, nebo emocionální, tedy neadekvátní.

EXPERTI A ALTRUISMUS

A) Konsensus expertů: nejlepším etickým směrem je altruismus/utilitarismus.

B) Konsensus doporučení expertů: lidé by si na etická témata měli vytvořit svůj vlastní názor, tedy nenásledovat pasivně námi za nelepší považovaný altruismus.

Proč si myslím, že jsou experti zaujatí, když si myslí, že altruismus je nejlepší:

1) Z tradičních důvodů: etika se vytvořila jako hráz/obrana proti přirozenému lidskému sobectví, proto nemůže u expertů vést k egoismu, který já sám považuji za správnou etickou doktrínu.

2) Dobro je tradičně i dnes chápáno jako cosi společného, obecného, univerzálního, proto nemůže být pro experty identické s individuálním egoistickým dobrem.

3) Etická perspektiva byla vždy globální, nad-individuální, celospolečenská, proto etikové nesprávně považují za správný utilitarismus a nikoliv egoismus.

Navíc, i když já sám doporučuji řídit se experty, v otázce etiky s nimi mohu nesouhlasit, protože mi sami experti doporučují vytvořit si na etické záležitosti vlastní názor (viz výše bod B).

PROČ BÝT EGOISTOU?

Jsem-li (existuje-li jáství), jen má strast, nikoliv strast druhých, je pro mě ztrátou. Tato evidence není emoční, ale racionální, a přijde mi být nejúčinnější obranou proti utilitarismu. Něco jiného je odměna pro mé jáství od transhumanismu, obecné spirituality nebo Boha: ale to už jsou zase jen sobecké motivace, žádný altruismus...

Slast a strast druhého necítím, cítím jen svou slast a strast, proto jen o nich mohu říci, že mají pro mě hodnotu. Jinak řečeno: jen má slast je pro mě objektivním ziskem, nikoliv slast druhého, a naopak, jen má strast je pro mě ztrátou, nikoliv strast druhého.

Uznávám, že pro druhé je zase jejich slast pro ně objektivní hodnotou a jejich strast pro ně objektivní anti-hodnotou. Ale to se týká jich: oni konzumují/prožívají jejich slast a strast, já tu jejich slast/strast necítím/nezakouším/nevlastním.

Prostě a jednoduše: já nemám slast/strast druhých, mám jen ty svoje.

Když budu pilně pracovat pro slast druhých, sám z ní nebudu mít žádnou objektivní hodnotu/zisk/benefit/profit/užitek. Takže to pro mě objektivní hodnotu a důležitost/význam/smysl slast druhých nemá.

Námitka: pomáhání druhým přináší slast i mně. To nepopírám: ale pak je racionální motivací pro pomáhání druhým opět má slast, nikoliv slast druhých. Podobně odměna za to od Boha/obecné spirituality/transhumanismu v jakékoliv podobě.

Pokud ale jáství není, egoismus se rozpadá, a pak je na místě utilitarismus.

Nevíme však, zda jáství je. Zatím se zdá být zřejmé, že ve světě existují slasti tohoto organismu a slasti jiných organismů. Jen ty první jsou pro tento organismus objektivní hodnotou.

Uznávám, že označení "tento organismus" je velmi vágní, zejména proto, že "tento organismus" nemá v čase fixní identitu. Ale určitou kontinuální identitu v čase přece jen má: genetickou, biologickou, psychologickou kontinuitu paměti apod.

Problém by nastal, kdyby v budoucnu byl někdo podobnější mému současnému jáství než bude v budoucnosti zestárlý organismus, který toto píše: tedy by třeba někdo za padesát let naklonoval tento můj dnešní organismus. Pro dobro koho pak dnes pracovat? Pro starce, kterým se stanu, nebo pro tento s mým dnešním organismem identický klon?