Většinou trpíme, paměť nás však optimistickým zkreslením (bias) klame a myslíme si tedy mylně, že jsme víceméně šťastní.
Pedro del Toro se ptá, proč nás evoluce raději více nemotivovala slastí než strastí, pak by nemusela navíc nic v naší paměti komplikovaně zkreslovat do falešného optimismu. Proč tedy všichni raději víc nejsme šťastní, nebylo by to více motivační než ustavičný stres a snaha a napětí, námaha a sháňka a shon, prostě strast?
Uspokojivou odpověď nevím, očekávám případně v komentářích...nebo odJan Votava Pedro del Toro
Zdá se však ale, že ve světě je víc věcí, kterým je třeba se vyhýbat než těch, ke kterým je možné jít. Je zde víc rizik, hrozeb, nebezpečí - a ty nemohla příroda označit slastí, ale jedině strastí, aby nás od nich odradila.
Zřejmě přežili snáze (a pak předali více genů) organismy ustrašené než organismy roztoužené do každé nové akce. V nebezpečném a konkurenčním světě se víc vyplatila ostražitost daná strachem než dravá průbojnost daná pozitivní motivací, slastí.
Také slast sama ne vždy motivuje. Jistě, je zde "drive" touhy, v němž je ale už i strastné napětí/puzení, aby více motivoval. Sama slast je spíše uvolněním, relaxací, nepobízí k činu. Pasivní slastní lidé, kteří "usnuli na vavřínech" a přestali "na sobě makat", moc dlouho v konkurenci a boji neobstáli.
Slast je spíše jen "třešinka na dortu", motivuje nás její vidina v budoucnosti, kvůli které podstupujeme obrovskou námahu. Kdyby slast byla neustálá, nesnažili bychom se. Musí být tedy intenzivní, abychom si ji zapamatovali, ale současně krátká, abychom se jí nenabažili a snažili se v budoucnu zas.
Slast je vypnutí, oddych - příroda však potřebuje aktivní zvířata, proto nám dala více strasti, tedy napětí.
Přemíra slasti by patrně byla demotivační, nevedla by nás k další aktivitě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
díky!